vyvozené závěry

Rošťácký manifest za miliony a bílá životní aspirace

29. října 2016 v 18:46 | pan Nedostižný
Párkrát se mi stalo, že jsem měl tři dny, kdy jsem chodil hodně ven, doma vůbec nebyl, kocovina uprostřed týdně, nějaká skvělá akce, culení se a hřejivá nálada přímo od srdce. Něco podobného zažívám teď na Designbloku. Sice jsem stále v práci, ale baví mě to, nabíjí a inspiruje.

Svým příspěvkem na Facebooku o mém studiu jsem znovu probudil staré přátele a přitáhl k sobě všchny ty, se kterýma se nestíhám vídat. Stejně, jako když značka v komunikaci zopakuje proč to dělá, jako když Apple řekne, že Think different. jasně komunikované proč přitáhne lidi na psychologické úrovni a zajišťuje trvalou loajalitu.

Dýn mě sere. S Tymisem chodím pařit a Ká. nemá čas.

Zdravotní problémy jsou už šílené. Rýma utichla, smrkám jen dvakrát denně, ale trvá to třeba 15 minut. S původní velkou nemocí si už tolik nelámu hlavu. Jsem přeci rošťák a připomínám počet zbalených kluků. A když se zamyslím na včerejší a i předposlední party s Tomem jsem něěkoho sbalil. Jsem rošťák. Bohužel se ne mi nelepší zažívací potíže. Shopping pro mě v posledních měsících znamená nákupy v lekárně, kde nechám přes 1 000 Kč.

Všímáš si toho jak píšu s úsměvem? Je to cejtit s každým slovem.

Protože chci vyhrát 200 milionů, protože věřím že je vyhraju. Blázním? Ne. Když si Jiřina vsadila a ten den ěnkdo z Liberce vyhrál 170 milionů, donutilo mě to přemýšlet co bych s tím udělal. A já to vyhrát musím. Ano, koupil bych si byty a prnajímal, nejspíš za smybolickou částku kamarádům. Těm bych asi koupil byt. Ale nekupoval bych si auto, studoval bych dál a auto bych nepotřeboval Necestoval bych. Dal bych to neziskových projektů Designbloku a hlavně bych pokračoval ve stduiích a udělal veliký projekt, který by zachránil Čechy od mediální manipulace. Zveřejňoval bych, publikoval a dělal osvětu důležutým výzkumům reflektujícím změny v našem každodenním chování. Já nejsem pro novinařinu ani pro designblok, jsem tu pro lidi.

Ve chvíli, kdy jsme včera šli s Tymisem jsem dostal další zbnamení. Šli jsme po ulici na které chci už nějakou dobu bydlet a přede mnou 200 Kč. Protože ta ulice, protože s Tymisem chci bydlet, protože vyhraju 200 milionů. A vsadim si to u toho příjemnýho pána na rohu v Myslíkový.

Od tý doby mám skvělou náladu. Spal jsem tři hodiny. Bylo to hustý, šel sem noci pěšky z Krymský na Ípák do KFC. Usnul v buse a spal tři hodiny. Doma ale táta montuje už sedm ráno, o víkendu, v sedm ráno montuje koupelnu a já se nemám nejen kde umejt, ale ani kde si vyčistit zuby. Jedu do kanceláří Designbloku, které jsou v době design weeku paradoxně prázdné a meju si v kuchyňce hlavu. Jsem v zadní místnosti, fénuju si vlasy. 9:59 přichází stážistka a jájako král s vyfoukanou krásně učesanou hlavou otevírám kancl v ruce mám co? Nenápadnou černou tašku, která ukrývá takové zbraně jakou jsou fén, suchý gel na vlasy a hřeben. Bang bang! A přiznám se, že bez velkýho sojovýho latté bych to ale nedal :) Stay Starbucks lover

Další slovák, na kterého narážím jen v noci.
Ajťák ze Slovenska se se mnou včera příjemně mazlil. A když přišel kluk ze Španělska, kterýmu jsem vysvětloval, že Češi jsou jako kočky, opatrní a vychcaní a že Španělové jsou pro nás super smile party people, žárlil. Byli jsme v Cafe v lese na party, která působila dosti zvláštně, jako růžový sliz. Tedy kombinace undergourndu, špíny a opravdových teploušů. Nakonec to bylo velmi příjemné a dost zábavné.

Rodina je stále stranou, pořád.
A to i přest psychiatry a spaní v obýváku. Máma je zase v pohodě a táta neví proč. Jen je nervozní, posralo se mu auto, někdo nám vykradl sklep a ještě ho nabourali. Je chudák, ale nemůžu říct co vím, zabilo by ho to a hlavně mu to musí říct máma sama. Pro mě by to znameno, že bych neměl kde bydlet, ale musejí se dát do kupy. V tomhle nejsou šťastní a já jim koneckonců pomůžu, jednak proto, že vyhraju 200 milionů a taky pro to, že

Víte jak ve hře Sims 2 opravdu šťastný simík s bílou, naplněnou životní aspirací občas jen tak z ničeho nic povyskočil, tlesknul si, zajásal nebo se chychotal? Takový jsem teď já.

Problémy jsou jen když je nazveme problémy. Ukliďme si v hlavách. Vezměme věci ze složky "problémy" a dejme je do složky "úsměv".

Vynucený restart: Všechno nebo nic

29. září 2014 v 11:44 | pan Nedostižný
Rychlá doba si žádá rychlá rozhodnutí. To, co říkala má babička: "všechno nebo nic" se začíná osvědčovat v praxi. Jsme to ale pragmatická rodina! Ale přesto, že všem svým přátelům drsňácky radím, aby se uměla rychle rozhodovat, sám se často zbytečně dlouho plácám v něčem, co pro mě vůbec nemá cenu. Všichni chtějí při studiu pracovat v oboru, jen já debil z něho mohl odejít (...).

Taky se Vám občas stává, že vám nějaká písnička připomíná určité období, specifickou atmosféru, některé lidi a dokonce ve vás vyvolá pocity, které jste už jednou cítili? Já to tak mám pořád a můj playlist je jakýmsi osobním diářem, který je sice slyšet, ale číst v něm umím jen já. S příchodem roku 2014 tu ještě sem tam dozníval ten milý indie-pop z minulého léta, ale jedna písnička pro mě byla natolik sentimentální, že jsem si jí musel smazat. Ale protože mam samozřejmě vkus, tu písničku v těch rádiích hrajou dál a já najednou zjišťuju, že až po roce a půl to se mnou nic nedělá. Končí léto ve znamení jemných popových songů a přesto, že se snažím definovat jaké to léto bylo, rekapituluju všechno, co jsem zažil a snažím se zas vyvozovat závěry, nemá to nejspíš cenu. Měsíc trvající babí léto s břichem plných motýlků dalo jasně najevo, že mé únorové nasrání na celý svět zjevně nestačilo. Asi jsem měl těmi dveřmi prásknout ještě jednou. Mé povrchní já se pařížské ulice, miss a limuzíny asi dostatečně nepřejedlo. Kamarádský audit nedopadl nejlépe a já si zakázal všechno tolik řešit. Výsledkem je ale neuchopitelná hmota složená z doznívajících vztahů, polovztahů a každé další zklamaní bojuje s mou naivitou a vírou v naprostou otevřenost ve vztazích. Už to dávno není o dospělosti, poměřování sil a názorech. Najednou jde jen a jen o hodnotu, kterou jsme ve snaze o svobodu všichni nemilosrdně odmítli.

Vůbec se nepoznávám, přátelé koulí očima a rodina nahlas mlčí. Těch věcí, které jsem vždycky chtěl mít, mám najednou až příliš. Přežité sny, zaplněný diář a dlouhý životopis. Sedím v roztrhaném šedém svetru na baru a piju to nejlacinější pivo. Všichni jsou tak strašně krásní, chytří, bohatí a důležití, div že neusnu. Co je u tebe nového? Všechno a vlastně nic. Všechno nebo nic.

Poslední slunečný den aneb průdérní září a polovztahy

11. září 2014 v 15:28 | pan Nedostižný
Přicházející podzim, jeho střízlivá rána, melancholické večery, ospalá příroda, to všechno nenápadně naznačuje, že je s létem konec. To září, na kterém jsem se připravoval celé prázdniny, se vůbec nekoná. Měl jsem být pořád v Designbloku, psát si bakalářku a stíhat luxusní restauraci a opravdové přátele. Všechno je jinak, of course ...

V Designbloku nikdy nic nehoří a umělecké povahy mírní jakýkoli stres a i když by člověk řekl, že pár týdnů před vypuknutím nejdůležitější designérské události v zemi by mělo být vše hotové a dohodnuté, opak je pravdou, ale já už jsem si zvykl. Psaní mé bakalářky se taky pořád nerozjíždí, na jednu stranu jsem moc napřed, na stranu druhou moc pozadu a tak si na ty konzultace do školy, chodím dvakrát týdně, možná zbytečně.

Skupina opravdových přátel už není tak snadno definovatelná a hmatatelná. Už od doby, kdy se Elle vydala na cestu drog, Dýn se spolu s panem F. uzavřeli hluboko do světa gay komunity a Tymis byl strhnut rodinnými problémy, jsem si uvědomoval tu relativnost těchto důležitých vztahů. Jenže jsem ve svých vztazích začal být trpělivý a dočkal jsem se spousty krásných věcí. Dýn se nakonec rozkoukal a je z něj kamarád na propařené vyvenčení jednou za měsíc. Pokaždé mě s někým seznámí a mé ego je rádo, že zase loví. Tymis mi stále přináší nový pohled na svět a neustále mě konfrontuje s mou povrchností a nutí mě si vážit věcí, které považuju za samozřejmost. Jiřina a K. začali více respektovat mé milostné vztahy a začali se zajímat o mou sexualitu. Sice mi to nic nepřináší, ale je to ohromná zábava. Ká. se stává ještě úspěšnější a ve chvíli, kdy se jí hroutí vztah, mě potřebuje ještě víc. Diesel sice odjel do ciziny, ale jsem to já, který mu má poslat tajný balíček. Cítím se důležitý.

Ztráta lacinosti

21. srpna 2014 v 16:22 | pan Nedostižný
Nečekaně chladný srpen, friends with benefits, spokojená práce, černé brýle, kyselá káva, zatažená obloha, zapomenuté štěstí, sentiment za pokažené vztahy, vlastní cena, pohrdání penězi, relativnost, chuť studovat a chladno ...

S příchodem Čerta a našeho přátelství na sex jsem trochu uvolněnější. Přesto, že to už tolik nevnímám, tak se moc dobře znám a vím, že právě další friends with benefits můžou stát za mou pozitivní náladou. Puritánství je pryč a za srpen ze mě vyteklo tolik spermií, že bych naplnil akvárko. Práce v luxusní restauraci mě baví natolik, že jsem začal přemýšlet o postupu výš. Ano, ta práce, kterou jsem neustále odsouval a dával jí až na druhé, někdy třetí místo, kterou jsem trapně srovnával s prací v reklamce a Designbloku, teď stavím skoro na vrchol. Dlouho vím, že to je práce, pro kterou by spousta lidí vraždilo, ale dochází mi to až teď. Zatímco práce v Designbloku už dávno není o reklamě, ale spíš o vyjednávání a mě ten bohémský a volnomyšlenkářský svět umělců přestává bavit. Vezmu si od toho, co potřebuji a půjdu dál svou cestou.

Měl jsem pocit, že vztah s rodiči se zlepšil, ale po absolvování černé hodinky s mamkou, která mi řekla, že z mé strany necítí lásku, jsem se vrátil na zem. To, co se děje v mé hlavě a jaká je povaha mých pocitů je daleko od toho, co je vidět a jak mé vystupování vypadá a rodiče jsou toho důkazem. Jenže ať se snažím sebevíc, tak mě vždycky dokáží skvěle vytočit, ale cítím, že se to lepší. Jsem k ním obezřetnější.

Prázdniny se chýlí ke konci a já si tak s úsměvem uvědomuju, jak skvělé byly/jsou. Přesto, že srpnové počasí připomíná spíš začátek října a já jsem lehce nachlazen, daří se mi zvládat Designblok, luxusní restauraci, polovztah s Čertem a pořádání private party. Už od třídního srazu ve mně přetrvává milý pocit zadostiučinění. A taky se mě drží myšlenka, že si žiju vysněný život, o kterém jsem přemítal někdy v patnácti. Vztah, auto, skvělá práce, kontakty, ale taky sebevědomí a všeprostupující relativita, která mi pomáhá se na svět dívat tak, jak potřebuju.

Začal jsem si vážit sám sebe a zase trochu dospěl. Dokonalá analýza mých přátelství mi sice dává pocit bezpečí a jistoty, ale přemýšlím o tom až moc. Měl bych to využít, použít a jít zas dál. Je zbytečné zabývat se lidmi kolem mě tak do hloubky, aniž by to pro mě bylo nějak zásadní. Na sociálních sítích účinně mlčím, stále nenosím barvy a ty opravdové kamarády trpím s tím, že přece nic není problém.

Už žádné drahé pařby s Tymisem, flirtování po chatu a zbytečné vydělávání peněz. Teď je to o dobré společnosti, názorech, cílech, pochopení, studiu, veřejných přednáškách a odborných knihách.

Můj vlastní individualismus udělal další krok v před. Můj kariérismus mě tolik vyčerpal, že jedinou hodnotu vidím v autentičnosti a přirozenosti. Proti tomu jde má stále se zvětšující lhostejnost vůči veřejnosti jako takové. S přibývajícím věkem a zkušenostmi se v současném světě vyznám čím dál tím víc, o to míň mě láká v něj uspět. Zbloudilý hédonismus nepřináší čísla a tak si z něho beru jen hravost, jako příkaz k uvolnění a nástroj proti konkurentům - zkostnatělým studentům teoretických oborů.

Slavnostní rekviem za minulé prázdniny

18. července 2014 v 8:42 | pan Nedostižný
Můj pokoj vypadá, jako narozeninová párty. Summer celebration. Všude na poličkách mám vystavené dárky, značková vína a dokonce designérskou tašku. Začátek léta se zdá tak slavnostně. Počasí je letos neuvěřitelně proměnlivé a tak úmorná vedra střídá chladný déšť.

Na začátku střední jsem si uvědomoval svou náladovost, se kterou sem neustále bojoval. Nakonec jsem svou rozkolísanost upevnil v cíli, kterým se stala vysoká. Jenže po maturitě mě ta stálost opustila a já se najednou ocitl naprosto jinde, na druhé straně. To kolísání tu je pořád, akorát se ty výkyvy se navzájem od sebe čím dál tím víc vzdalují.

Je půlka července, a zatímco jsem byl minulé léto v sexuálním rozpoložení, pendloval jsem mezi Dýnem a panem F., z Tymise se stával nejlepší kamarád a Ká. i Elle se mnou pracovali, jsem teď naprosto jinde. Pan F. a Elle zmizeli, díky bohu, z mého života. Tymis je vážně nejlepší přítel a Ká. dělá v nadnárodní společnosti. Nebyl bych to já, abych neměl dva úvazky a tak krom brigády v luxusní restauraci, docházím do Designbloku, kde si dělám bakalářku. Kde je to děvkoidní zimní randění? Proč jsem najednou tak homofobní? Kde je má nadrženost a chuť pařit za každou cenu?

Mám pocit, že po divokém letním semestru, kdy jsem točil film a psal do eskortu jsem najednou čistá studijní duše. To možná jo, ale například sem zapomněl, že i když jsem s Vilem pomyslně opustil celý ten teplý svět, tak se mi na pozadí dnů odehrává neustále nějaký flirt. Jak jsem mohl zapomenout na Poláka? A co víkendový se s Cizincem? A potom ten Rusák? A to nemluvím o hezounkovi s Paříže a Čertovi! A stejně, kdyby to nebyly jen flirty mé kamarádské portfolio je složené taky z homosexuálů, co třeba pan Prvák! Chci jen říct, že mé neustále vzpomínání historii jenom přepisuje. Mám pocit, že tohle jaro bylo ve znamení pracovních úvazků, ve skutečnosti jsem sei ale stíhal užívat a můj inbox plnily zprávy od neznámých.

Myslím si, že nejdůležitější věc, kterou jsem se za poslední rok a půl naučil je sebedůvěra nebo spíš jistota v životní tempo. Nevěřím na osud, ale ta myšlenka toho, že jsou naše životy řízeny něčím neovlivnitelným je neuvěřitelně lákavá, protože nás zbavuje jakési zodpovědnosti za chod událostí. "kašli na ní, Praha je plná holek" - ano to samé platí pro život. Není třeba spěchat, ty věci samy přijdou. Tahle věc mě neuvěřitelně uklidňuje a přesto, že jí nevěřím na 100%, tak věřim sám v sebe. Moc dobře vím, že se nikdy nebudu nudit, vždycky budu mít komu zavolat a přesně jak ukazuje toto léto, budu mít vždycky zadní vrátka, která si odjakživa přirozeně tvořím.

Po meetingu v luxusní restauraci a směně na jiné pobočce, jsem nějaký nebezpečně spokojený. Zase mě přešla touha odejít a choutky na redesign pokoje, ale jak se tak pozoruju, tak jsem čím dál tím víc váhavější. Ten oheň ve mně už tak nehoří, mnohem víc si vážím vlastní energie a tak dost váhám, zda toho půjdu, zda se o někoho budu zajímat, zda budu opět obětovat svůj čas.

Mějte se krásně a zvažte to, s kým se zapletete a do čeho jdete, nejspíš máte na víc!

GOLDEN ANNIVERSAIRE aneb symbolický mezník mého lepšího já

3. července 2014 v 12:11 | pan Nedostižný
tři černé kočky v jeden den, počasí, které mluví, Ála jako stará láska, zpátky k Dýnovi, Tymisovi, střední ještě neumřela, sexuální nerozhodnost, křečovité plánování vztahů pracovních, poslouchám hudbu od lidí z Designbloku

Dvacáté první narozeniny se jeví jako ideální mezník v roce pro nový začátek. Už dlouho se zbavuju své křečovitost, všehořešení a snažím se být ten pozitivní, mladý, cílevědomý kluk, který dělá věci pořádně a do konce. Velká oslava mých narozenin, na kterou dorazili všichni mí důležití přátelé působila jako malý letní silvestr a já si chci dát předsevzetí, vlastně musím.

Nejdříve to mělo být jen káva s Bílým drdolem, který se vrátil z Izraele. Já jsem měl vyprávět zážitky z Francii a po dlouhé době vidět kamarádku ze školy, která má tak velké charizma, tolik kontaktů a vždycky mě pobaví. Nakonec jsme si řekli, že pozveme víc lidí a na pozvánce bylo najednou 120 přátel. Bylo krásný počasí, byli jsme venku a pili Habánské víno. Začali chodit opradoví přátelé a já jsem čím dál tím víc cítil tu euforii. Přišla slečna Umělecká s přítelem, Dýn, Tymis, Diesel, K., Jiřina, Ká. s přítelem, Ála, Dobřich, dcera Zpěvačky, Beka a lidé z luxusní restaurace. Byl jsem opilejší než ostatní a snažil se je bavit, zatímco ve vzduchu visela Tymisova a Dýnova orientace jako nepřehlédnutelný otazník. Cítil jsem, jak se nemůžu naplno otevřít, ale bylo to třeba? Měl jsem si přeci jen užít jejich přítomnosti a slavit. Velmi mě překvapili, že všichni přišli a ty originální dárky, srandičky a překvápky mě skoro až dojali. Nakonec jsem vedl opilého Dýna a šíleného Tymise domů k Dýnovi, kde jsme všichni spali. Nálsedoval dokonalý oběd s Dýnem a výlet na zahradu s Álou. Uvědomil jsem si, že těch přátel mám až moc. Přestože jsem se zbavil všechno z bývalé práce, od luxusní restaurace si udržuju odstup a potom co mě Elle a Bejvalka naštvali, tak tu ještě je místo pro další, ale nebude na ně čas. Zajímavý postřeh měla Ála, která říkala, že jsou na mě ty kluci moc mladí. Nikdy mě to nenapadlo, protože to, co jsem s nima zažil je neuvěřitelné. Dýnův život jsem naprosto změnil a pro Tymise jsem životní přítel, ale co oni znamenají pro mě? Mé studijní a cestovatelské plány jsou tak velké, že už teď je jasné že v tom se mnou nebudou držet krok. Ale není to jedno? Mám je rád, dělám pro ně private party.

První půl rok 2014 byl hodně křečovitý a mě tenhle mezník nutí k rekapitulaci. Po tom, co jsem měl spoustu úvazků a vydělal balík, jsem si uvědomil, že vůbec nemám čas na školu a začal jsem dokonce uvažovat i o tom, že skončím v luxusní restauraci. Dost radikální rozhodnutí, že budu dělat zbytečně vedlo k opuštění redakce a urychlení dotáček filmu. Najednou tu byl červen a já jsem zjistil, že i bez dvou úvazků jsem pořád zaneprázdněn. Kdykoli mám volno, tak hned něco podnikám, beru mobil do ruku a plánuju. Na jednu stranu si říkám, že jsem mladý, měl bych si užívat. Na stranu druhou si chci budovat kariéru. Neustále hledám rovnováhu mezi studiem a prací, mezi penězi a zábavou. Snažím se vzpomenout na ní, co by mi tak řekla, kdyby ještě žila. V hlavě se mi vynořují její názory a myšlenky. Co by udělal na mém místě?

Jedno vím jistě, v Designbloku musím do své práci vložit sebe, dělat to srdcem, tvářit se jako specialista a vydobýt se respekt. Je mi jedno, jestli mě v budoucnu zaměstnají na plno, prostě do my best. Přestal jsem jíst večer a začal ráno posilovat mnohem více, než dřív. Zakazuju si spěchat, protože nedělám nic jiného, že po Praze zběsile pobíhám od tramvaje k tramvaji. Chci kamarádům více naslouchat a víc jim pomoci. Musím si dávat pozor na teplá gesta, chápat ironii a užívat si všechno, co dělám. Nechci trpět pracovní dny, abych se pak o víkendu opil a přejedl. Mám v ruce tlustý životopis, armádu přátel a zkušenosti s nejrůznějšími lidmi. Vyznám se v lidech, vím co chtějí. Jak já můžu být nešťastný?


Posiluju, miluju přátele, vzdělávám se a bavím se

Konec prvního workoholismu 2014

20. dubna 2014 v 0:25 | pan Nedostižný
Chodím městem, slyším francouzštinu a říkám si, že to těm holám sluší a přitom to nejsou děvky, že to těm klukům sluší a přitom to nejsou gayové. A potom poznám lidi z Moravy a jejich přízvuk mi přijde neskutečně sexy. Cejtim tu skromnost, dýchají na mě tradice a jejich přirozenost. Kontrastuje to s tím, jak jsem stejně jako okolí podlehnul tý namyšlený sebestřednosti všech Pražáků.

Chdodit s pytlem na hlavě, je dost zajímavý. To, že nemam vlasy neni zásah do mé osoby, ale do vás, do okolí, do ostatních. Najednou si mě všímají naprosto jiní lidé a já si vlastně říkám, jak je to super. Když není nic vidět, tak vás nutně zajímá obsah a já si díky tomu naivně nalhávám, že lidi, které teď potkávám, nebo ty, který tady se mnou zůstali, tak nejsou povrchní.

A tak si zase přidapadám na rozcestí dvou světů. Mezi undergroudnem a mainstreamem, mezi designem a komercí, mezi prácí a vzděláním, mezi kamarády a milostnými vztahy. A divím se, že mě tohle ještě nepřestalo bavit, to pendlování mezi černou a bílou. V půlce února přišlo další velké období, kdy jsem opět krmil své cílevědomé já a ikdyž se životopis a konto naplňují, jsou přátelé a diář dost ubrečení. Jako kdybych dosáhl na dno vrcholu svých možností. Těší mě, že to zvládám a protože jsme všichni tak moc sami sebou, není ani s kým se srovnávat. Na druhou stranu si říkám, proč zase tak moc sám sebe předbíhám a nedělám jednu věc pořádně. Začínám být závislý na adrenalinu, stresu, přesouvání, změnách a chaosu. Čím více se toho mění, tím více zůstáváme stejní. Čím více toho zkouším, tím raději se vracím na začátek. A proto si nechám dorůst patku, vídám se s bejvalkou a párty na chatě rozhodně zopakuju. Protože když jste třicetiletá modelka, musíte sejít z mola a vrátit se k oboru, který jste vystudovali. Protože když to dítě odroste a mateřská končí, jste zase na začátku. Protože i když to byla skvělá párty, ráno se probudíte a máte povinnosti. Protože i přes dlouhé období uvolněné renesance přichází gotizující baroko. A i já se vracím, abych mohl jít vpřed.

Jenže i když mě má oblíbená učitelka francouzštiny na školním plese vůbec nepoznala, přitom má největší změna měla teprve přijít, já sám se bohužel přes ten lesklý marketing poznávám moc dobře. Pořád narážím na problém "trvání", které je v rosporu s rychlým jednáním, kdy jsem si myslel, že svět změním jedním lusknutím prstu. Jenže já tomu věřil a skutečně si myslel, že je všechno jiné. Jenže to vždycky trvalo, než jsem zvyknul na školu, než mi ta práce začla jít, než jsme se stali nejlepšími přáteli. Tím, že jsem si vědom toho, jak moc všechno trvá a že opravdové jistoty, které mám jsou výsledkem několikaté práce, se už bojím nových věcí. Je čím dál tím těžší se rozhodnout, protože to s sebou nese zodpovědnost a oběti. Chci dělat jen to co mě baví a něco mi to přináší, na zbytečnosti není v uspěchaném světě čas. Ale to je právě ono, proč je můj život uspěchaný. Je mi dvacet, měl bych se sklidnit, důkladně studovat, užívat si přátel a v nových známostech nevidět hned vztahy, měl bych se víc bavit a naslouchat mým přátelům.

Jarní rekapitulace a imperativ dokonalosti

11. března 2014 v 15:15 | pan Nedostižný
Sinusoida v matematice, periodické opakování dob ledových v životě Země, cyklická role náboženství ve světových dějinách za poslední dvě tisíciletí - všechno se opakuje. Jako den a noc nebo roční období. Dokonce to vidím i v naší rodině, kde se jistým způsobem střídají dva typy generací - snaživí bohémové a skromní srdcaři. A stejně tak to chodí i poslední dva roky v mém životě.
Každé tři-čtyři měsíce se celkem rychle vystřídají dvě období, ve kterých začínám mít dokonce i jistotu. Střídají se už tak dlouho, že už ani není prostor na obavy. Každé z období je ovlivněno nějakou kauzou, prohlédnutím do sebe, novou prací nebo rezignací na povrchní radovánky a všechno se tak táhne, že už si ani nevzpomínám, kdy bylo nějaké normální/stabilní období.

Vždycky mam po určité době chuť zpětně rekapitulovat, zhodnocovat, co se mi podařilo, co mě posunulo, co bylo správné a čemu bych se měl vyhýbat. Valentýn začíná být v mém životě dost symbolický a myslím si, že ten minulý byl rozhodně přelomový. Je to tedy víc jak rok a já na sobě poznávám jisté změny. Začal dost zvažovat to, s kým se stýkám a tak se některým nepodařilo projít kamarádským sítem. Opravdová přátelství, jako kdyby se umocnila na druhou, zatímco u jiných si říkám, co do prdele dělají v mém životě. Být sám svůj a naprosto přirozený vystřídalo prosazování úsměvu a dělat jen to, co mě baví, naplňuje a nějakým způsobem posunuje vpřed. Bolestné poznávaní toho, že všechno trvá a nic se nedá získat jen tak lusknutím prstu. Já miluju plánování, rozhodování, vybírání a mixování nástrojů jak čeho docílit. Jenže trvá dlouho, než se ztotožníte s názory, zvyknete si na prostředí a vytvoříte si vztahy. Radši konám a rozhoduju než abych jen hlídal, koordinoval a usměrňoval. V tomto smyslu jsem skvělej manažer, ale strašněj píárista.

V případě, že chcete mít úžasné kamarádství, musíte na něm pracovat a investovat do něj. Kamarádství je obecně skvělá investice, která přináší růže. Vidím na Dieselovi, díky kterému vím co se děje v České televizi, jaké to mají nepražáci, co spolu bydlí v krásném bytě a jejich příběhy připomínají seriál Přátelé. Díky Tymisovi se orientuju v homo světě a taky získávám kritický pohled na svá jednání. K. i Ká. mi dávají info o dějích na největších pražských univerzitách různých oborů. Ten kdo tady se zasekl v tom kamarádském sítu je bejvalka, která začíná být arogantní a mám pocit, že mi nic nedává. Stejně jako Jiřina, které jsem konečně řekl vše o svých vztazích. Není z toho nadšená a nvm, co vše mi může dát. Není to ale sobeckost, je jiná než já. Mou lásku pro veřejný lesk a úspěch prostě nesdílí, přeci jenom záliba v alkoholu není dobrý stavební kámen pro přátelství.

Škola mě nutí si najít v dnešní společnosti místo, obor a směr. Já cítím, jak mé směřování konečně přináší opravdové reálie, které mě naprosto těší, ale zároveň jsou praktické. Je tím samozřejmě práce. Baví mě, získávám kontakty, informace a je to pro mě zábava a ego jen jásá. Zároveň tím zaplatím účty a můžu si dojít nakoupit. Volání fotografům a jednání s návrháři? Je to přece skvělý, naprosto dokonalý. Ale zase je i to běh na dlouhou trať. Jak dlouho bude trvat, než to budu dělat vždycky bez chyby, přesvědčím šéfredaktora o tom, že jsem dokonalej atd.

Plánování léta je poslední oblast, kde pořád vítězí úzkost a pochybnosti. Co vlastně chci? Jet s bandou kluků na jachtu a vojíždět děvky, celou dobu to natáčet a pak dát na youtube? Nejsem Vlk z Wall street. Někam, ale letos odjet musím, potřebuju si odpočinout, opálit se a moře mi fakt chybí. Krásné počasí mi přirozeně připomíná minulé léto s Dýnem. Co bylo tak úžasné na tom, že jsme spolu seděli na kampě a pili víno? Zbavil mě úzkoprsého workoholismu a dodal styl, jenže to je všechno. Zase sbalil a odešel, doslova. A tak jsem se rozhodl, že si přestanu psát s Londýnem, Mnichovem a po pátku (kdy jsme s Tymisem zase nabalovali v našem klubu), si přestávám psát i s Poslkem. Je super vědět, že máte po Evropě haldu cizinců, co se do vás chtěj udělat, ale na tohle, na tohle konkrétně mam vopravdu dost času. Za to s Francií si psát chci, tam chci jednou skončit.

Neupřímný funus za lásku

2. března 2014 v 13:19 | pan Nedostižný
To toho chci tolik, když chci aby mě někdo miloval? Vážně jsem tak náročný, když chci ke mě byli lidé upřímní? Všichni lidé, kteří v životě něco dokázali, ať už mám na mysli liberální zahraniční politiky, kurátory výstav, zakladatele nadací a dobročinných spolků, ti všichni měli v životě myšlenku, která je táhla kupředu, měli cíl a za ním si šli. Jak moc musí být tato myšlenka velká? Motto mého života se přirozeně vyvrbilo v boj za upřímnost. Zkoušel jsem to na střední, na vejšce, doma v pracích a naučil jsem to i kamarády. Neustále se probourávám vrstvou předsudků, drbů, strachu, pohodlnosti a nedospělosti, která vede lidi k tomu, aby radši nic neříkali. Výsledkem je syndrom ,,zoufalých manželek", které brečí ve spíži a nikomu se svými problémy nesvěřují. Lidé si myslí, že když si své úvahy a názory nechají ve své hlavě, pomáhají tak akorát k růstu svých nesmyslných konspiračních teorií a zúženému pohledu na svět. Já osobně jsem vždycky věděl, že své myšlenky, problémy a nápady musím komunikovat s maximálním počtem velkých kamarádů, jenže jsem časem zjistil, že mě osobně to zas tolik nepomáhá. Přesto, že od každého slyším, že je po všem, že jsem to udělal dobře atd., mě jde vždycky o to, jak to celé cítím. I kdyby mě v nějakém názoru usvědčili všichni lidi na světě, ten imperativ přirozenosti, kterej ve mně je, bude brát vždycky ohled na pocity. A tak musím každou křivdu končit velkými gesty a kampaněmi na podporu vylepšení image značky mého jména.

Já byl vždycky spojnicí mnoha světů. Kamarádil se s hloupými i chytrými, mám stipendium, přitom Bloncku vyhodili. Pracoval jsem v restauraci a reklamce zároveň. Jsem spořádaný a přitom zvrhlý. Jsem šprt a přitom píšu do porna. O to víc mě nepřekvapuje další boj světů, který se v mém životě poslední dobou odehrává. Na jedné straně stojí práce v luxusní restauraci se skvělými lidmi, zlepšování nálady, úsměvná komunikace, užívání si života, do jisté míry je to jakýsi aktuální konzumní ideál, ke kterému tak nějak všichni nevědomě směřujeme. V reálu přemýšlím o dovolené, chci vypadat neskutečně sexy, chci mít strašně moc kamarádů, pořád tancovat, chodit do výřivky, do fitka, nechat se tetovat a cestovat. Jenže čím víc lidí tohle chce, tím míň se v tom vidím já. A právě ve vztahu s Vilem, který ke mně nebyl upřímný, žije v takové povrchní bublině a díky své píli si všechny tyto výdobytky konzumu může dovolit, jsem poznal tu prázdnost. A tak mě s ním cestování po ČR v limuzíně a návštěvy jeho bytu na Staromáku celkem bavilo, ale stejně jako ten vztah i ten jeho život jak tak nepřirozený. Proti tomu všemu bojuje mé rádoby intelektuální já, které miluje umění, umělce, nekomerčnost, nezávislost, přírodu, volnost, svobodu, vyhraněnost, diferenci, nevysvětlitelnost. Tohle já obdivuje studentský život a studium designu, výlety do přírody, poděděné oblečení, volnou pracovní dobu a ekonomickou nezávislost. A taky mě donutilo ve vztazích myslet jen na pocity a lásku. Vzhled, věk, zajištění, zkušenosti, národnost - to všechno je mi ukradené v případě, že budu šťastný.

Včera o půlnoci jsem jako popelka opustil Vilův byt na Staromáku po tom, co naší romantickou večeři narušil nejlepší kamarád Vila a oba chtěli abych šel s nima do klubu. Celou dobu jsem nasranej na to, že nevidim do toho, co si mezi sebou říkají a že Vila láká víc drink v gay klubu než já v posteli. Během 20ti minut jsem byl u Tymise před barákem a s vínem v ruce se rozčiloval. Utratil sem balík, nespal a neudělal nic do školy a co z toho mám? Nic! Jen Vila asi opravdu nechám, ten debil ani nenapsal ...

Rok třináctý je pryč, Nedostižně

2. ledna 2014 v 11:20 | pan Nedostižný
Proud myšlenek
Šedivé počasí, doznívající rýma. Otravná starostlivost mého otce. Opouštění gay komunity, kterou sem si sám vytvořil. Tvorba malé výstavky, kam přibyl i dokonalý Francouz. Strach ze vztahu s Vilem. Kamarádská inventura, aneb bude Diesel homofóbní, kdy bude K. těhotná a jak moc se Elle musí zfetovat, aby na pracovní párty vyzradila všechno co ví? Jaktože neměním pozadí, profilovky, nemažu blogy, články a neodcházím ze sociálních sítí? Kde je můj novoroční humbuk kolem příchodu nového roku? Definovaná předsevzetí, jasné cíle a harmonogram života? Zas je vidět, jak moc jsem jinde ...

Co bylo před rokem?
Vzpomínám si na minulý rok, kdy jsem od nového roku jedl zdravě, jinak se oblékal, byl jsem jiný a spokojený. Teď chci o sebe mnohem víc dbát. Už jen proto, jak teď žiju, samej klub, sex a já po ránu prostě musim vypadat skvěle. Jenže občas si prostě potřebuju rozhodit nožky na gauči a s nutelou v ruce čumět na soup opery. Navíc zas jím těsně před spaním. Rád bych vylepšil spoustu věcí, ale už nemám na to psát si to diáře, dělat speciální články a mít to na nástěnce.

Letošní silvestr - francouzsky a opravdově
Můj silvestr sem si užil. Byl jsem na obědě s Bejvalkou a Dýnem. Bylo vidět, jak je ona nezkušená a zakopmlexovaná, zatímco já působil do sebe-zahleděně a Dýn hrál na mobilu karty, přesně ve chvíli, kdy jsme mluvili o našich životech, je to vážně jen kluk na párty. Pak následovala skvělá káva s novým kamarádem s Paříže. Pan Francouz je krásný, vysoký, šarmantní a galantní, prostě opravdovej Francouz. Byli jsme v homo kavárně, kde jsem byl poprvé a té růžové bylo možná až moc, ale bylo to skvělý. Mezi ostatními kamarády je to taková horká novinka, on mi má co dát, je mi s ním dobře, ale o to víc si pak uvědomuju žárlivost Vila při chatu. Zbytek večera jsem po menších komplikacích a přejezdech trávil s Tymisem. Koupili jsme si becherovku a volali si s Bejvalkou bylo to super, protože jsem byl o půlnoci s nejlepším kamarádem. Byli sme opilí a říkali jak se máme rádi, dávali si pusu na tvář a nadávaly na homo vztahy a utvrzovali se v tom, že když má gay nejlepší kámoše má na celý život vystaráno. Pořád jsme si brali slova z úst a pak jsem řekl: ,,Mám tě moc rád na to abych tě vojel" málem sme se rozbrečeli. Je fakt skvělej a já mám štěstí, že ho mám.
Nebyl bych to ale pan Nedostižný, kdyby ten večer neměl třešničku na dortu. Dýn se na obědě prokecl, že se stalo to co jsem nechtěl - Ben chodí s modýlkem, s jehož bráchou Patrikem jsem před roky písával. Oba byli v tom klubu, kam jsme šli, ale já tam měl své ,,zbraně" pan F. mě bujare objímal, představil mi dalšího kámoše a s Tymisem a Dýnem jsme při tancování sledovali, jak ti dvy modýlci chytají motýlky v břiše. Bylo to roztomilé a já fakt nežárlil, opět jsem musel jít a jen kvůli sobě prohlásit: ,,Gratuluju k novému objevu". Jenže Ben je ještě hloupější, než sem myslel a řekl, že mi taky gratuluje ukazujíc na Tymise. Se smíchem říkám, že to můj nej. kámoš a se sklenkou ruce jsem odešel tancovat. Jen chci ještě napsat, že Tymis si svou pozici potvrdil, když v pět řekl: ,,Jdeme, musíš do práce". Mohl tam bejt, ale nemyslel jen sebe, je to fakt kámoš.

Co jsem si uvědomil
Říkám si, že mé pojetí kámošů jako těch, kteří mi mají pomáhat ve chíli, kdy se na mě někdo vykašle a brát je jako ,,zbraně", je vlastně strašně dětinský. Lidi takhle nefungujou a sou vlastně milý. Nebudu si tvoři okruh opravdových přátel, protože jich mam dost a taky nemusím všechny nutně rozdělovat na známé, kámoše a přátele. Mám vlastně skvělý život, přestávám myslet na budoucnost a cítím jak zraju. A za panem Cizincem nepojedu, proč si kvůli sexu natrhávat vznikající vztah s Vilem.

Nedostižná třináctka mě dostihla zkaženými friends with benefits, ustavení deseti opravdových přátel, získal jsem nejlepšího kámoše a konečně pracoval v reklamní agentuře. Taky jsem začal pracovat v té luxusní restauraci, o které jsem vždy snil. Jsem takový ten společesnký, milý, empatický muž, který rád prvokojue svými kontroverzními názory a naprosto odlišnými kamarády.

Nerozčilujte se, buďte klidní a nestyďte se za své názory, je to to jediné, co má dneska fakt hodnotu!

PŘÍBĚH KONČÍ: Nepřátele mám ještě blíž

16. listopadu 2013 v 23:11 | pan Nedostižný
Včerejší noc byla opět jedna z těch, které mě někam posunuly a podstatným způsobem změnily mé myšlení. To, že ten pátek bude legendární jsem si do velké míry naplánoval, ale že bude až takhle super, to jsem netušil.

Po zkažených friends with benefits, díky kterým jsem přišel o dva kamarády (pana F. a Dýna) jsem měl pořád v hlavě to, jak mě pan F. odsoudil a nepochopil. Štvalo mě to, protože se ve škole občas vídám s jeho kamarádkami a taky se spolubydlící Dýna. Ani jednoho jsem nemohl jen tak vypustit a celé mi to i přes tři měsíce dokonalé izolace přišlo nevyřešené. Podvědomě jsem cítil, že se s nimi chci sejít a protože má vůle splní každé přání mých snů, včera jsem oba viděl. Opět ta divoká noc, vodka, jejich písničky, jejich místa v Praze a hlavně ta Dýnova voňavka! Včera byl pro mě červenec!

Po celkem dlouhé šichtě v luxusní restauraci jsem šel na večírek reklamky. Svět mocných bohatých lidí, známá jména a úspěch byli střídány neupřímnými úsměvy, suchým humorem a obrovskými intrikami. Bylo to super vidět známé lidi, získat kontakty a inspirovat se. Nicméně jsem si psal s Dýnem, který mi řekl, že jde s panem F. a dvěma kamarády. Za ty tři měsíce jsem si v hlavě srovnal to, kdo jsem a přestože pan F. měl nabité své zbraně - zná Dýna skrz na skrz, má novou práci a školu, slušelo mu to a cítil se stylově, já jsem byl nad to vše povýšen, což jsem dříve nedokázal. Přišel jsem, pozdravil jsem a hned si ho odtáhl a řekl mu, že to hodíme za hlavu a on souhlasil. Musím říct, že jsem byl lehce napitý, což k tomu strašně přispělo. Dýn se vůbec nezměnil, něco mi říká, že se ani nikdy nezmění a on ani nechce. Zase byl roztomilý, tulivý a hrozně moc opilý. Jejich dva kamarádi byli překvapivě celkem hezcí, oba vyšší a bylo vidět, že pana F. s Dýnem berou vyloženě jako kámoše na paření. Velký zlom večera přišel s tím, když mi pan F. řekl, že mi dává za pravdu, když jsem říkal, že s Dýnem nebude dlouho a že to nebude o citech. Pro mě to nic neznamená, ale pro něj to muselo být těžký, dát mi za pravdu, takže jsem to strašně ocenil a měl pocit, že hýbu světem. Do této euforie se v klubu objevil Tymis, s kterým jsem se celkem hlučně vítal (ach ten alkohol). Okamžitě jsem byl středem světa, když jsem zval nové kamarády na drink, mrkal na Tymise a odháněl po mě se plazícího Dýna, přičemž jsem mu s neskutečně ledovým klidem šeptal do ucha, že to máme za sebou. Objevil se tam taky jeden kluk ze základky, kterej na mě mával, ale já obklopen ,,svými" jsem ho dokonale ignoroval, ikdyž jsem měl zase chuť k němu jít a ukázat, že mi je jedno, že mě s nimi vidí. Cítil jsem se skvěle, ale to pořád nebylo to nejlepší! Během večera mě, říkejme mu Ben, několikrát osahával. Před rokem bych chystal svatbu, teď mé poučené já tohle ignorovalo. Několikrát se na mě podíval a já - naprosto přirozeně - jsem mu to jen tak levně neoplácel. Ten večer se mé ego vznášelo tak vysoko, že ikdyž se do mě zakoukával jeden z nejhezčích kluků, které jsem kdy potkal, jsem ten večer hrál šachy se svými vztahy, na tož abych zase padal do vztahu, ale vnímal jsem to! Nakonec, což bylo tak nějak jasný, jsme skončili jen my dva a dlouze se líbali na náměstí a pak vlastně ještě několikrát. Strašně jsem se rozpovídal o tématech tohoto blogu, stejně jako o vztazích. Zbytečně moc jsem se otevřel, ale v tu chvíli jsem to tak chtěl. Byl celkem nadržený, je vyšší a působí tak trochu nasraně - jakoby všechno bylo fejk a nestálo za nic - a tahle nasraná póza mě strašně rajcuje. O to víc, že to nesedí k tomu, jak vypadá - je blonďák! Dneska jsme si psali a já se rozhodl, že ho nebudu uhánět, jako jsem to trošku dělal po sexu s Lvíčetem.
Ten sebemilující pocit z toho večera tu bude dlouho a dává mi to sílu na to, abych počkal dostatečně dlouho, než mě pozná v plné své kráse. Jsem starší než on, a moc dobře vím, že je mu sympatické, celá ta moje ambicióznost, cíle, rádoby filozofické myšlení, cit pro umění, empatie a hlavně - samostatnost. Vzhledem k tomu, že už asi nechci potkávat nikoho dalšího, už takhle mě žere svědomí kvůli Lvíčeti, tak doufám, že aspoň budem kámoši nebo zpřízněné duše. Nechci žádný vztah na sex, gaylife ani žádná radikální rozhodnutí. Chci se mít jenom dobře a nemuset u toho měnit práci, jídelníček a hodnoty, jako s Dýnem.

Když jsem se ráno probudil, byl jsem v šoku. Na tolik alkoholu nejsem zvyklý a bylo mi celkem špatně. Jen tak tak jsem se stihl umejt a najíst. V práci jsem nebyl použitelnej a několikrát jsem cítil náběh na zvracení. Přesto jsem měl úžasnou náladu, byl jsem ještě přiopilej a byla hrozná sranda. Celý den se cítím hrozně hubeně a mám červené oči (to tu ještě chybělo :p) Občas mi proběhl záblesk z toho večera, který mě vážně rozesmál. Třeba jak jsem pozval ty nové kamarády na panáka, ale na pana F. a Dýna jsem solidně sral! Proč né, ale pak mi došlo, že minutu před tím, mě zval Dýn a já mu to nevrátil. Pan F. byl ke mně hodný, ale když po mě chtěl víno, já se na něj vysral. Pak mi nějak došlo, že mě Tymis seznámil se svým důležitým kámošem - já na něj celej večer kašlal. A vůbec celej Tymis, přemejšlel jsem, jak sme se rozloučili a pak mi došlo, že jsem ho nechal samotnýho na zastávce! Pak jsem si vzpomněl na toho patnáctiletého kluka, který po mě celej večer jel a já ho jen tak přecházel. Ani jsem za tu slávu tolik neutratil (aspoň tak).

Včera jsem opravdu zářil a doufám, že přes ten úžasný pocit, už nikdy takový večer mít nebudu. Mám nějak pocit, že tohle se má udát jen jednou (což jsem si nikdy nemyslel). Taky mi došlo, jak moc celou dobu záleželo na mě. Mohl jsem odejít s Tymisem, vykašlat se na Bena, zvát pana F., mít sex s Dýnem a já nevím co všechno. Přitom všem jsem ale myslel na to, jak jsem pár měsíců zpět pracoval v reklamce, měl asistentku a rozhodoval o propagaci. Připadám si až moc všestranný, jak jedovatá nestvůra, která ale umí jenom jedno - milovat.

Najednou jsme s panem F. zase přátelé, jako bychom byli spolu proti všem, kteří ho u mě pomlouvali. Ve škole mi už nikdo vadit nebude - nepřátele mám totiž ještě blíž. Nebudu se muset hlídat a budu moci konečně dýchat. Naprosto mi to vyčistilo hlavu a já zas můžu jít dál. Jediné, co se může posrat je vztah Ben=pan F., o kterém nic nevím. Pan F. ví, že na něj nemá a Ben ho bere za hroznou buznu, ale kámoši jsou a to mě může zničit, ale jak říkám - nepřátele mám ještě blíž.

AIDS

23. října 2013 v 9:38 | pan Nedostižný
Když mi v létě řekli, že mám boreliózu, cejtil jsem se zranitelný. Zhubnul jsem a neustále spal. Něco se mi na tom líbilo, jako bych se trestal, ten pocit, když anorektičky nejdeí tu byl a mě se líbil, ale bál jsem se, že nemoc pokročí. Přežil jsem to, jako vždycky. Musím říct, že jsem od malička jednou za rok postižen chřipkou a všechny nemoce jsem ustál. Málokdy mi je blbě z jídla. Míval jsem alergii. Ale myslím, že mám tuhý kořínek ...

Dýn odešel, pomlouval jsem pana F. a ve chvíli, když sem řekl, že je to kurva, uvědomil jsem si, že i s ním jsem spal. Přidejme Itala z prváku, kterému byo třicet. S kým vlastně měla sex Lexie? Dýn byl nejspíš čistý, ale podvedl mě s tamtím. A přilejme do ohně, sám pan F. si to se mnou rozdal až po tom, co ojel toho kuchaře! Nepočítejte, zjednoduším to - pravděpodobnost, že mám ten vir je velká a já mám strach. Tymisovi přijdou poslední radovánky úsměvné, ale pan Ital je podle něj riziko. Používejte kondom - jo i mě to řikali ve škole a já ho používal, ale s ním myslim ne. Jsem domluvený s panem Dospělým, že tam se mnou zajde. Nejhorší ale je, že se nic nezmění. Ta nemoc si propukne až ona bude chtít. Má tři fáze. Nejdříve se člověk nakazí. Pak, po několika letech se rozšíří a čeká. Potom zničí imunitní systém. Poslední část je nejvíc romantická - smrt!

Ať test dopadne jakkoli, budu to muset napsat Dýnovi a panu F. Jenže co když jsem vážně nakažen? Jak pak budu moct chodit do školy a snažit se o titul, když stejně bude konec? Zveřejnil bych tento blog, zapojil bych se do nějaké organizace, udělal bych výstavu a nechal o sobě psát články v novinách. Asi bych si i oholil hlavu a odstěhoval se za Prahu ...

Co byste udělali vy při zjištění, že v sobě máte něco, co vás jednoho dne zabije?

Jsem upjatá dámička

10. listopadu 2012 v 19:08 | pan Nedostižný
Psal jsem, že se zabývám malichernostmi. Připadám si tak proto, že mým kamarádům se dějou šílené věci. Rozvod a rozchod rodičů u Lee, smrt a stěhování u Bejvalky, hádka a útěk z domova u Elle, ale to nekončí, včera k tomu přibyla i K. - věčně optimistická, hravá ač tvrdohlavá, která sice zažila rozvod rodičů už dávno, ale hádky s pubertální sestrou, která doma krade prachy a kvůli jejímu plánovanému odchodu se jejich matka zhroutila, to už je na K. moc. A já se ptám co se kurva děje ?!

Mě se ale neděje nic. Poté, co jsem se uzavřel do studijně-pracujícího života, kdy jen navštěvuju kamarádské velikány (Ká.,K., Elle, Lee, Bejvalka, Vin Diesel a slečna Umělecká), venčím psa a nakupuju dárky, já nesportuju, přestal jsem chodit do hospody a na žádné,,zábavě" jsem nebyl ani nepamatuju. Paradoxem je, že mi to vůbec nevadí...
Přesto mě zarazilo, když mi kluk (gay) z nové školy napsal, že jsem upjatá dámička. Paradox - jasně. Ale víte co? Má pravdu. Podívejte se na dámu v záhlaví nad menu. Vidíte Bree Van de Campovou ze Zoufalých Manželek? mám ji tady proto, protože mi vždy připomíná, jak jde s emocemi nakládat, jak jde s lidmi manipulovat, připomíná mi, jak to vypadá, když to má někdo promyšlené a má sebevědomí. Všiml jsem si, že mé články se staršlivým způsobem změnily. Už to není to kontrolované chování, souhra s postavami z amerických seriálů a idealizovaná realita. Už se nevzhlížím v dospělácích a hlavně si nevyčítám žádné ,,kreace" a extravagance. Nevím, jak jsem k tomu dospěl, ale mě už vážně nezáleží na tom, co si ostatní myslí. Dřívě jsem to měl jako cíl, ale teď je to realita, která mě až děsí. Když mě v práci pomlouvali, stál jsem za dveřmi a poslouchal je. Nevadilo mi to, je to zvrácené, ale jistým způsobem mě to společensky vymezilo - myslím tím, že mi potvrdili to, co jsem si myslel. Spolupracovníci mě líčili jako bezcitného, krutého šéfa, já kretén se u toho usmíval? Takovíto když si v pubertě hrajete na drsňáka, pak se jím stanete a sami sobě se hnusíte.


už nemám žádné seriály, ve kterých bych hledal nějaké vzorce chování. je mi jedno, co si ostatní myslí, jsem sobecky zahleděný do sobě a jediné na čem mi záleží jsou mé výsledky, čísla, zážitky, diplomy, gesta, výstupy, stav konta. Nějaká opravdovost, láska, zábava, skutečnost a zdraví, jako bych to bral jako výmysl lidské lenosti, jenže bohužel o tom to je.... Ty výmysly nejsou vymyšlené ....

Já už totiž nic nepotřebuju

10. října 2012 v 18:03 | pan Nedostižný
Dnešní filofická přednáška mě velmi inspirovala. Pravdou je, že vychodní národy, myslím tedy Čínu, Japonsko atd., smýšlení poněkud jinak. Chtějí postupovat krok po krůčku, nikam nespěchat a cílem jejich života bývá proniknout do hloubky, do pravé podstaty bytí. Zní to možná nekonrétně, nicméně pro mě, jako pro pragmatika a hlavně člověka - něco neustále hledajícího je smýšlení východních národů jediné vychodísko.
Tamní lidé jsou klidní, pečliví, dochvilní a sebejistí. To jsou přesně ty valstnosti, které bych potřeboval posílit. Já znám sám sebe, jsem si vědom, že kadých zhruba čtrnáct dnů přijde nějaká myšlenka, které se snažím držet a která mi ovlivňuje život. Většinou se jedná o nějaký způsob sebezlepšení. Například zhubnout a mít větší svaly, vydělat víc peněz, někoho sbalit, utužit kamarádský kolektiv, rekonstruovat místnost, naučit se základy jazyka, přečíst tři knihy atd. Mé krátkodobé cíle vycházejí z potřeby být neustále lepší. Tato touha mi přijde úžasná a v průběhu puberty jsem to chápal jako toho koně, co mě táhne vpřed. Jenže poslední dobou mi přijde, že to je právě má největší brzda. Jsem velmi přemýšlívý člověk, který se sice vyzná v lidech a sám v sobě, ale dělám si život zbytečně těžký. Neustále bojuju se svým vzhledem, postavou a oblečením. Jakobych tyto puberťácké malichernosti nepřelouskal, nestrávil. Stále sním o ideálním vzhledu, ikdyž vím, že geny nezměním. Stále se snažím být sebelepší/sebehezčí, ale jsou meze, které po překročení mění podporující ve zničující. A co se týče oblečení, kombinace rádoby dospělého seriózního slušňáka s puberťáckým zvířetem generuje celkem zajímavé outfity. Poté už několik měsíců bojuji se stravováním, rovnováhu jsem nenašel a posledních pár dní se snažím to neřešit. Což by kluci samozřejmě měli, of course, ale já prostě musím mít vše pod kontrolou. Kolikrát si říkám, že jsem přesně ten typ, o kterém se často mluví v televize buď v souvislosti s workoholismem nebo s anorexií, žaludečními vředy a jinými nemocemi. Ikdyž s tím workoholismem to není tak horké. Rád bych byl workoholik, představuju si pod tím to, že člověk před problémy utíká do práce a tím tak nemá čas na nic jiného. Mě to bohužel nejde, jelikož jsem nejspíš pořád ještě trochu sentimentální, emočně založený a pořád mi asi trochu záleží na tom, co si o mě ostatní myslí. Při té přednášce profesorka zmínila známou věc, tedy že západní lidé neustále za něčím spěchají. Pravdou je, že jediným východiskem, jak najít nějaké řešení, je žádné nehledat.
Já totiž neustále hledám odpovědi na nevyřčené otázky. Co vlastně chci? Mám školu, kamarády, rodinu - kterou nezměním, peníze, práci, známé, zkušenosti.... Proč se trápit jen proto, že jsem na to zvyklý? Neříkám, že teď dopíšu článek a budu se do smrti usmívat, úsměv je jen na povrchu. Chci jen mít v hlavě to, co je důležité. Nezabývat se jen riziky, neustále plánovat, váhat.

Nešťastné dědictví Nedostižných

26. května 2012 v 9:24 | pan Nedostižný
Nevím jak začít článek, který by měl referovat to, co se děje. To, co cítím. Podařilo se mi naplánovat si volno, abych se mohl učit na zkoušky. Nikam nechodím, jsem doma a učím se. Občas jdu na kafe s Elle, občas se vidím se svou holkou Lexie, občas je nějaká velká oslava, ze které se vrátím až druhý den, plný nových zážitků. Jde to, je to naplánované, jenže nic ve mě mě nepohání, naopak.

Dávno pohřbené city k Elle se tu potulují a krmí mou naději. K tomu se objevily problémy mezi mnou a Lexie, která bohužel nedokáže přesně vyjádřit co by mezi náma změnila. Začla se kamarádit s mými kamarády a tráví s nimi více času. Je to tak ironické až se mi to líbí, ale zvrácené natolik, že mě to děsí, jako obraz Doriana Graye.
Nedokážu si představit, že bysme se rozešli, následující akce, reakce rodičů a kamarádů, nemám na to, musel bych utéct, odstěhovat, chci to. Jenže nejsem dost silný, nejsem klidný jak chci. Nejsem najetý na svůj režim. Pořád se ještě hledám, a je příliš brzy na to abych začínal znovu.

Celé týdny čekám, až budu mít čas teď ho mám a co řeším? Jsem Nasranej, protože jsem nasranej, Lexie mě rozhodila, tamta oslava náhledla do světa bohatých, Elle je opět otazníkem.

Proč nejsem takový jaký chci být? Byl to základ, na kterém sem stavěl vzdělání, kariéru a vztahy a nejdnou je to pryč! Tak rád bych si to vše užíval, jenže já nemůžu, jsem věčně nešťastný, všeho lačný. Nenasytný a příliš vzdorný. Má motivace, je pryč, mé city, jsou pryč. Je to bržděno tím, že přijdu domů a vidím své rodiče. Ty skromné chudáky. Opět si připadám jak největší nevyblbnutý puberťák, já vždy chtěl velkou rodinu, stálou partnerku, proč se mi to teď hnusí? Úspěšné ženy, co se rozvádějí mi přijdou sympatické... Proč mi přijde že babička, se svou zvrhlou povahou, je jediná kdo mě chápe, jiná doba, jiné poměry, ale cítíme to stejně...

Jsem podobný své babičce, zábava, alkohol, prestiž a rodina ... dědictví naší rodiny
Lidé se na mou babičku dívají s odstupem. Je to velmi chytrá a úspěšná žena, je upřímná a tvrdá. Je spoustu důvodů proč si jí vážit, dokázala toho opravdu hodně a to právě ostatní děsí. Je známá tím, že se po práci velmi ráda bavila. Pila a hodně, ale dokázala u toho žít úspěšný život.
Lidem se nelíbilo že se u ní spojuje bujará, zábavná povaha, s úspěšnou, rozhdonou matkou. Byla symbolem zvrácenosti, spojených kontrastů a nevyspytatelné morálky. Proto se jí něktěří báli a stranili. Já mám bohužel podobný pocit. Lidé vědí, že to dokážu přehnat, lidé vědí, že ode mě uslyší vše bez servítků, lidé vědí, že přijde něco co nečekají, lidé mě znají, vědí že je překvapím, jenže né každý o tohle stojí. A tak se připravuju na další zkoušky, zatímco má Lexie spí u mých kamarádů, o kterých říkám, že nejsou až tak skvělí, jen proto abych toho nelitoval, nezáviděl jí a sobě nic nevyčítal.

Potřebuju Bree, Meredith, Jenifer a všechny. Potřebuju vůli, sílu, směr a nějakou nesmrtelnou motivaci.

Post metanoia

12. května 2012 v 13:39 | pan Nedostižný
...název článku je výrazem pro posunutí se v mysli, lepší název by byl také zpětné uvědomění nebo něco tomu podobného, metonoia je dřívější článek o mém názorovém posunu...

Poprvé v životě mám zbytkáč. Je strašně ošklivo, po jedné z nejlepších párty...
Nenapadlo mě že zrovna uděla tak dobrou párty. Je to obyčejná holka, které se nějak neomezuje, je přirozená a to dokonce až tak, že je podle mě moderní.
Včera se ji podařilo udělat dokonalý mix lidí. Od lidů jak ze seriálu The Hills, modelky, rádoby návrháři, boháči a plešatí namakanci až po slečnu francouzskou, pár, motorkáře, nenajedného vtipálka, obra-dobráka, slečnu sprostou, slečnu Paradise a Švejka a taky fotografa a šlapku. Bylo to skvělé, lidí bylo víc a víc a alkoholu taky. Byla sarnda, drama, strach, pomluvy a hlavně když sem se opil, byl jsem až moc upřímný, řekl sem mu, že sem ho měl za čuráka, ale že teď mě prostě ,,kamarádsky" zbalil :D P. byl fajn opíjel mě, ale byl zas střízlivej, musel si prostě udržet svou tvář jako Elle, která byla zas tak roztomilá, milá a našla si kamarády. Udělal sem si upřímnou ostudu, krásně se opil a slavil. ale nejdůležitější..

Je že tam stáli dav světy, vedle sebe na jedné párty, s Elle sme udělali sondu do světa bohatých, bavili sme se asi s nejbohatším Čechem, chce studovat na soukromý, jde hlavně o známý a je sebejistej. Trápí se vztazích, jako všichni, je sám sebou a nám se líbil. Báli se, ale já se přitom bál jich...
Byli tam i malí nebohatí.. kteří mi lezli do zadku..aá jak sem si to užíval.... zastavoval sem je, bral je za ruku, řikal ať uhnou a nepoštěl je na Wc...
Záviděná holka a narážky na mé passé nálepky trochu zvyklaly mé postoje, ale díky Elle panu L. a P. jsem vždy věděl kam směřujou šipky..
S Lexie to bylo nějak skvělé...společenksy překvapila...respektovala a bavila se, jenže taky nabručeně nadávala (ikdyž málo a přijatelně) a hlavně cestou tam sme seděli ve vlaku... jako
.....v Sexu ve městě pan Božský a Carrie, bohatí spokojení a nic sme si neřikali..nakonec sem z ní vytáh že ji řpijde divný že prej přoád mluvil o Elle..okamžitě jsem přehodil tenisový míček na druhé hřiště výtkou na její rodinný život...celou dobu jsem musel upravovat vlasy....a teď do toho ty boháči a modelky..nejvíc mě zasáhl otázka, jestli z Lexie chci mít taky takovou, všichni jí nesnášeli, byla hloupá, nepříjemná a nevychovaná, ale já viděl spíš módní vysledek, to co udělaj prachy,kostra a ZARA, dokázal jsem ocenit smysl pro módu, to bylo ovšem vše...

Jako by se ptala chceš být taky takový....a já nevím....ve skutečnosti se mi líbilo jen to, jak vypadali...

Velmi se mi líbilo, že sem I. té kterou nemusel řekl v opilosti, že jí povýším...a ona mě pak odvezla domů :) Táta dělal taxikáře a k panu L., kterého chci dát s Elle dohromady asi půdju, lundi ! :D

Velmi mě to dojímá, když se Elle upřímně směje, chci brečet... Musím hodně vzpomínat na Bree a nedívat se na fotky.. abych zabouchl skříň emocí... teď musím dohnat vzdělání..

Nával Glukózy

4. dubna 2012 v 12:50 | pan Nedostižný
(nikdo není, doma 60,8, kafe banán, klid, čisto, jdu za Elle, pak pro Lexie, bude sex a alkohol)
jsem šťastný a proto píšu:


Pořád vzpomínám a pracuju se sentimentem a přitom silácké dokazování je přítomno už úplně všude. Lidi vnímám jen jako marketingem zfetované. Masochisticky se usmívám při tom, když řekne že jsem nelidský. Tvářím se tak, že nikdo nechápe že jsem kolébkou černobílých protikladů, od venkovských zablácených rukou, plných tradic, uznání, pokory a skromnosti až po bulirektickou nadčasovost rádoby stylových lidí, kterými jsem se chtěl vždy obklopovat. Jsem neuvěřitelný puntičkář a detailista. Neustále bych srovnával povahu Čechů a jiných. Dokázal bych si do sekund rozplánovat svůj život a vedení směn mě v tom jen podporuje. Jsem úzkostlivý a kritický. Neustále hledám nové, jen abych za sebou mohl pálit mosty. Hledám chyby ač dokážu být kamarádský a velmi spolehlivý. Krmím se sny a přitom si neviditelně a nebezpečně utahuju opasky. Kvůli dvouminutovým nadšením truchlím celé týdny. Jsem bohužel lhostejný k opravdovým hodnotám, jelikož nejsou vidět. Jakobych toužil po povrchním viditelném a ekonomicky úspěšném životě, už bez kamarádů, už bez lásky, už bez domova, už bez jistot a už bez nudností. Toho všeho jsem se přejedl.

METANOIA

8. března 2012 v 16:48 | pan Nedostižný
Poslední dobou se cítím vyrovnaný. Stále bruslím v bulirexii, jím nepravidelně, spím nepravidelně, jsem střídavě unavený, studium není úplně stoprocentní, ale podařilo se mi povznést se nad problémy a vidět ty pubetální povrchní výdobytky, které zlepšují můj život a tvoří mi úsměv na tváři. Když píšu tento článek, připadám si jako vitalistický představitel poetismu.

Včera jsem si udělal radost novou mikinou. Mám penál od applu. Od rodičů dostanu 50.000,- které mi celé dětsví spořili. Potřebuju číst noviny, abych znal aktuální dění a dostal se tak na vejšku, aniž bych si je kupoval dnes jsem si domů přinels tři periodika. Mamka krásně poklidila byt, je tu čisto a díky vanilce v našem luxu to tu krásně voní. Ve škole jsem levně sehnal zdravé rybí sendviče s tuňákem, které jí i moje oblíbená učitelka výtvarného umění. Mám sochu kdysi obdivovaných converse. Byl jsem v Paříži a v Londýně. Mám vysněný účes. Jsem hubený. Dneska jsme si o fyzice skvěle pokecali, rozesmál jsem učitele. Lexie vymyslela skvělý program na sobotu. Zítra se těším na Elle. Jakobych nemusel nic, kamarádi mě zvou, krmí mě, krmí můj diář, zvedají mi náladu, inspirují mě.

Umírá to ve mě. Pomalu ale jistě se vyrovnávám s faktem, že končí velká kapitola mého života. Strašně rád začínám, strašně rád končím, ale tentokrát je to jako menstruace, bolí, odchází a krvácí. Přátelské prostředí plné skromných lidí. Vsadím se, že mi to dřív či později bude v budoucnu chybět. Jistota, na kterou spolehám bude za pár pryč. Co mi zůstane? Zážitky, vzpomínky, já.....a spousta sentimentu

metanoia = (posun mysli; v pojetí řeckých klasiků - základní změna, transcendence)

Podvádím,tajím,mám úspěch

25. ledna 2012 v 20:52 | pan Nedostižný
Předem upozorňuji, že následující text je automatický proud všech krásných i zvrhlých myšlenek mých impresí. Objevují se zde přirovnání, symboly a hádanky, čtenáře pletou, ale zároveň dodávají prostor k fantazii.

Ráno nebylo podle představ. Žádná písnička, co by mi připomínala zářijovou atmosféru, žádná vůně kávy, žádný energizující východ slunce nebyl skrz žaluzie vidět. Dokonce ani sebeúdiv z toho, že nemůžu vstát z postele chyběl. Jen mě těšilo, jak jsem stihnul udělat jednu věc na zkoušky na vejšku.
Ráno s Carol bylo jako z amerického seriálu pro zbohatlé. Probírali jsme vztahy nad kafem, vyhýbali se nechtěným potkáním a kritizovali všechny kolem.
Příchod jsem si užíval. Kabát, šála, tmavé džíny a obrovské boty. To, co jsem okoukal, když jsem se drápal do pekelných hlubin nočních klubů a Federica byla mou průvodkyní. Byl jsem se sebou spokojený. Pár lichotek velkému dobrákovi, úsměv na druhu slečnu francouzskou a spolupráce s neoblíbeným učitelem.
Táhlo mě to do obchodů, poslední dobou nedám kreditce spát, svému svědomí také ne. Příchod domů a hádka s mamkou, zakončená plánováním redesignu naší předsíně je jako sociální pořad z ČT2. Nakonec vše stíhám a překvapuje mě, že Melissa ještě nevolá. Film byl fajn, sex také. Nakonec se nudíme, povídáme si. Dozvídám se, že Drbna si skrz Melissu řeší problémy s Carol. Jsem naštvaný a vysvětluju jí, jak jsem si s ní budoval tři roky vztah, který nikdo nechápe a nikdo mu nerozumí, nám ovšem vyhovuji, ale já na ní vidím spoustu špíny.
Přemýšlím proč se nehádáme a neargumentujeme tím, že byla na focení a nebyl tam signál, proč na ní nejsem naštvaný, že jsem čekal v nejdražší kavárně v Praze a ona nepřišla. Proč není jiná. Proč si nepovídáme o vejšce, kam chci. Přemýšlím, jaktože s ní můžu být a cítit lásku, když mi bratr Federicy v prváku zničil život, když jsem chtěl auto jen abych jel do Brna za aktivistou, když jsem v dubnu, v tom zeleném dubnu viděl motýlky, snil o nocích v hotelu, vznášel se a myslel na život na jihu Evropy a konečně jak po zásnubách na moravě a vztahu, který jen testoval mé okolí můžu pořád ještě ráno vstávat?
Nejvíc mě ale trápí snědené tiramisu. Hlavní postava má totiž problémy s nemocnou posedlostí bulirexií. Budoucnost nebo zábava, rodina či přátelé, já nebo kolektiv a město kontra venkov. Cítím jak rostu, jak se vpíjím do společnosti. Na mém okolí je vidět, jak se mi vzdaluje, jak mě nechápe. Oni nemůžou pochopit mé problémy, jsou nemocní svou osobností. Jenže já dávno vím kdo jsem a co chci. Podvádím, tajím a zvracím. Mám úspěch-jenom.

Sebereflexe

21. listopadu 2011 v 20:51 | pan Nedostižný
Už několikrát sem se přihlásil abych napsal článek. Při dnešní hodině filosofie jsem si uvědomil jak je dávno co jsem řešil to, jak moc mě ovládají emoce. Byl jsem nespokojený a tak jsem si hrál na pana Chladného, co nic necítí. Časem jsem nabyl dojmu, že jsem s tím spokojený a že své emoce ovládám, postupně jsem je nevědomky přetvářel do svých názorů, které si už nenechávám jen pro sebe. Svým způsobem své emoce ventiluji, ale chci to?

Už od soboty jsem dost unavený. S mou nesoustředěností jsem nic neudělal. Začal jsem se více dívat do diáře, méně zapomínám a večer si vždy čistím zuby. Nicméně jsem ve spěchu slepý ke spoutě věcem. Až Lexie mi trochu otevřela oči, když prohlásila, že chodím jen do práce a do školy. Utkvělo mi to v hlavě, a má pravdu. Krom jediného dne, výletu s Lexie, jsem byl od 1. září každý den buď ve škole nebo v práci. Paradoxem je, že už jsem tak zvyklý pořád něco dělat, že , jak se znám, by mě den volna mohl zabít. Měsíc zpátky jsem potřeboval zvolnit a já to udělal, jenže potřebuji zvolnit ještě víc. V práci je toho jen víc a víc, maturita se neodvratně blíží a já jsem čím dál tím víc konfrontován s tím, že za prvé jakoby nic nemám a nestíhám a za druhé když podívám kolem mám vše a jsem na před.

Jsem věčně nespokojený detailista, co vše moc řeší a plánuje. Chybí mi nadsázka a u všech přítomná lehkomyslnost. Občas mi přijde, že to jak v práci vedu lidi a celý provoz něco vypovídá i o tom jak vedu svůj život. A že má práce není stoprocentní. Jakobych si pořád myslel na dokonalost. Vše se tak pořád mění a já hledám jistoty doma, uměle vytvářím rodinné sešlosti, které končí fiaskem, viz ,,večeře" nebo doma přeorganizovávám celý pokoj, přičemž potom nemůžu nic najít, jak komické.

Mám pořád chtít další věci, kdyžje pak jen víc věcí, o které se bojím, že je ztratím ?

Haute Autumn

17. listopadu 2011 v 17:11 | pan Nedostižný
Podzimní rána, rána brzká, běž
jen světlo osvětlující zmrzlé větve
chlad a vlhko, modrá a béž
Teplo na zádech, vůně horké vody
medový čaj, perník, sucho též
naduté čelo, tlak v hlavě
módou zakrytá lež

Stres nepřítel co kámoší s problémy
já bojuju svými zbraněmi-kamarády
jen přítěž má, co živý podzim,
krmí mé názory a velebí zkušenost

období Revitalismu

15. září 2011 v 16:54 | pan Nedostižný
Ráno a večer, to jsou mé oblíbené doby. První půlka září je jako gotika. Pokouším se to nějak reflektovat mou foto tvorbou, ale tento článek bude lepší.

Přesto že je pěkné počasí, poslední dva týdny byly ve znamení studování. Sedím buď ve škole, tady anebo v práci. Anorexie, prášky, křeče, vzbuzování se uprostřed noci, všelijaké závislosti, ty škrábance na rukách a vedlejší účinky. Jsem jako v smybolistické pohádce. Tma a zkrouceniny. Paříž v zimě. Pořád myslím na sníh. Jsem závislej na hraní TS2, jak ubohé. Nedokážu ovládnout své stravovací návyky. Nemám náladu na společnost, už mám pocit zmáknutosti a dokonce jsem zamítl nabídku na ateliér. Piju kafe, pořád. Každý den dělám dvacet sedů lehů a abych opravdu znal kulturu našich médií snažím denně přepsat článek z ,,četky" nebo MM. Přeložit si každý den článek z evening standardu se mi nedaří, bohužel.

Mám před sebou nákupní košík, plný focení, učení, práce, rodiny, přátel, designu, sebeovládání, seriálů, muziky a internetu a jedu dost ryychle, tak rychle, že nevidím co mi z toho přeplněného košíku padá.
Je tu otázka, proč revitalismus.

Být znovu vitální, to je jen sen těchto dnů, nikoli jejich podstata.Je to proto, že jsem v mnoha směrech rezognoval, neříkám že se snažím, pořád se snažím z diáře vytřískat maximum, ale zvládat tuhle situaci mi brání myslet na něco víc a tak mám hektický studentský život a nechápu jak můj nejbližší člověk může říct větu, že teď si ty nejlepší léta.Lidé to říkají, protože neumí žít dospělý život a rádi vzpomínají na mládí, kdy nemuseli relativně nic dělat, za komančů bylo totiž všechno jistý. Já si ale dospělost užiju !!!

Leden Únor 2011

25. února 2011 v 20:43 | pan Nedostižný

Vítězné období

  • Zaskočen sám sebou-předsevzetí - za rok 2010 jsem si prošel dokonalým obdobím a přestal si nechávat všechno líbit.Trochu jsem randil a našel si skvělou partu nových kamarádů.V práci jsem povýšil a více se zapojoval do nočního života.Přestal jsem se srovnávat s ostatními a začal si víc věři
  • Splněné sny -jsem opilý štěstím, vždy jsem k tomuhle směřoval a přitom je to jen začátek

Následky

  • Rozjetý vlak-už to dávno není o tom dávat si cíle a plnit si sny, jsem v rozjetém vlaku,který se jen tak nezastaví, dějí se automatické věci,které mě těší a připadají mi jako nějaké bonusy
  • Dýchám,Zlo v žilách-jsem spokojený a sebevědomý,ale nelidský,přísný a upjatý
  • Čekání na vlak-sám na sobě pozoruju,jak se vracím, jak už nenápadně plánuju.Prvně jsem to poznal ráno,když jsem v jednu chvíli dělal hodně věcí najendou, to je typický rys měhé zdravého já

Oslava

Únor -unavené,rozvláčněné období

Rozklad hepyjendu

1. února 2011 v 19:44 | pan Nedostižný
Kdykoli se objeví vydobytá lichotka nebo sebemenší úspěch, jako bych
dostal prudký šlech do zad.Jakoby to hlo i s orgány.Přivřou se mi víčka a cítím únavu.Stává se to, když vyhraju slovní bitvu, nějaká holka mi něco pochválí, nebo když v rukou držím vysvědčení.Jenže ten kdo mě mlátí úspěchem jsem já samotný.

(pětkrát mě zvala na kafe,uculuje se a nevadí jí,že jsem o čtyři roky mladší, o tam tak stál a nic neřekl,vůl já se jen červenal a byl nepříjemném,jako obvykle)

Poslední dobou je to tak silný, že už to není pocit z dospělosti, ale pomalu to přechází do skepse a pesimismu.Jakoby už nic nemělo cenu.Všechno znám a všude sem byl.Přesto mám pořád plány, ale můj život je jako řetězec.Začnete dospívat a pak už se jen vezete.

(prej že sou spolu dva roky,tak proč se se mnou najednou baví?jen mě využívá,mě se to vlastně nelíbí,jsem větší živel,nechám toho)

Děje se to, s čím jsem podvědomě počítal, ale vědomě o tom nikdy neuvažoval.Například už teď se vidím při sexuálních experimentech, určitě se někde tak vožeru, že ztratím všechny doklady a udělám nějakou pitomost, za kterou budu tvrdě platit. 

(v průběhu psaní článku zavolala mamčina gynekoložka, neokomentovatelné)

Mám takovou povahu a sklony k rychlé zamilovanosti a úletům obecně a právě proto se snažím držet svůj život pevně v klepetech svého diáře.

Mám pocit, jako kdybych bloudil nějakou krémovou vatou, byl mírně napitý a měl kupu peněz.

Píšu esemesky kámoším, ikdyž vím, že neodepíšou.Kupuju věci, které nepotřebuju a pak lžu sám sobě, že z toho mám radost.Dělám spoustu zbytečných věcí, prostě ke mně patří.

Rekapitaluce 2010

22. prosince 2010 v 0:21 | pan Nedostižný
Mám poprvé pocit,že jsem měl udělat něco jinak.Neměl jsem tak rychle mluvit,měl jsem přemýšlet jak to ona vezme,jak zareaguje.Neměl jsem tam zůstat sedět,bylo jasný že odejde,měl jsem jít za ním.A i večer jsem ml být rozhodnější a mnohem víc riskovat.Kdybych to vše udělal měl bych o pět kamarádů víc.Pak se divím,že jich mám málo,neriskuju.
S Vánocemi v očích cítím následný příchod nového roku,ten ve kterém si udělám řidičák,ten který chci prožít jinak,lépe.S koncem roku přichází přirozená potřeba rekapitulovat.Já jsem si v první půlce roku vyzkoušel hon za dokonalostí.Za to poslední dva měsíce jsem si hrál na bezcitného,tvrdého a sebevědomého drsňáka,což jak jsem psal v minulém článku mělo neblahý vliv.
Vyzkoušel jsem si tedy dvě polohy svého chování,přičemž do Nového roku budu vstupovat jako svérázný puntičkář.Chci mít více kámošů,zážitků a nějakou holku.Většina lidí si užívá puberty a pak dospěje k nějakým názorům,já to mám obráceně.

Edit 23.12.2010 10:14 Den před tím
Na druhou stranu se toho stalo dost.Byl jsem stokrát v divadle,padesátkrát na nějakym galavečeru,viděl jsem konečně Mareše na život,byl jsem v řpímém přenosu na Primě,v klubu v čajce,stalo se toho dost.V kostech cítím změnu,obrovskou.

Jsem pořád jenom člověk

28. října 2010 v 13:27 | pan Nedostižný
Začal jsem si číst knížku,která je napsána deníkovou formou.Je to o nějakém třicetiletém fotografovi a jeho nudném,obyčejném životě.Je to přesně to,co jsem potřeboval.Zpomalit,zklidnit.

Rozhodl jsem se,že na ostatní seru.Kašlu na to,co si o mě lidé myslí,mají přece dost práce s tím,co si o nich myslím já.Přemýšlel jsem o práci a dokonale zkonstruoval to,jak bych se měl na své pozici chovat.Přesně rozděluju lidi na ty,které mám rád a ke kterým se chovám hezky a na ty,které nesnáším a které urážím už pohledem.Nebudu projevovat emoce a soucit,nebudu zvyšovat hlas a říkat něco osobního.Budu se držet dál,ale zároveň budu pomocná ruka a těm kteří si to zaslouží rád pomůžu.Ve vztazch se přestanu chovat jako stíhačka,musím dát ostatním prostor,když ho sám potřebuju.Budu méně přemýšlet o ostatních.Příští týden se půjdu ostříhat.Na písemky si začnu dělat taháky.Ráno budu dělat aspoň dvacet sklapovaček.Chci více chodit na výstavy a společenské akce,jsou totiž velmi inspirující.Ano,snažím se ve všem co dělám,ale jsem pořád jenom člověk.

Chybí mi můj život

16. října 2010 v 11:51 | pan Nedostižný
Protože mi to chybí.Hrnou se mi slzy do očí,když si vzpomenu, jak jsem se jako malý vždycky o víkenudech probudil dřív než rodiče.Neuměl jsem si ukrojit chleba,namazat ho,ale přesto jsem se snažil,chtěl jsem rodičům udělat radost.Chybí mi můj starý život.Kdy jsem se na soutěžích vždycky bál a mamka mě vždycky podporovala.Když ke mě chodíval,tehdy nejlepší kamrád Lukáš a hráli sme si.Nezajímalo m, jak vypadám.Sledoval jsem seriály a sbíral pokémony.Miloval Jetix.Chybí mi to.Když jsme jeli za babičkou a ona se mnou šla do Mekáče.Když mě děda brával do hospod.Chybí mi to,jak sme s rodičema jezdívali na chatu k tetě,kde byla sranda,kde jsem se cítil dobře.Brečím.Mám husinu.Dívám se kolem sebe,hrnek s kafem,už né s čajem.Stůl z Ikei ne ručně vyrobený od dědy.Věci z H&M-ka ne koupené mamkou.Chybí mi svět,ve kterém jsem vyrůstal.Všechno je už dávno pryč a já žiju v nečem vytvořeném,v něčem co je trapné,chladné,neupřímné.Nejsou tu ti,kteří tu bývali kdysi.Buď zmizeli,nebo se natolik změnili,že je nepoznávám.Chci jen vědět kdo teda jsem.Proč se ve mě kloubí touha po originálním češství a zároveň touha po napodobování západních snů.

Mám v hlavě mnoho otázek.Připadám si jako na konci nějaké cesty,možná na rozcestí.Mám hodně věcí,které jsem chtěl.Zapomínám se snažit,myšlenkama bývám úplně někde jinde.Stal jsem se sám sobě otrokem.Jsem bohužel slepý k výsledkům,z kterých by se měl radovat.Místo toho neustále hloupě srovnávám,strachuju se a předpokládám.Stojím u okna a brečím.Protože to na mě všechno dopadá.Ničeho nelituju.Nejradši bych teď jel za babičkou,díval se s mamkou na CS má talent,nebo jel s tátou na ryby.Je mi líto mých bližních,kterých si nevážím,zanedbávám je.Chci to napravit,snad není pozdě.


Nemůžu být sám sebou

12. října 2010 v 8:23 | pan Nedostižný
Je to zase trochu něco jiného.Pubertální otřes.Pochubuju v sám sebe.Vzpomínám,lituju a sním.Abych to trochu shrnul.Jsem člověk co rád poslouchá punkrock a zároveň Madonnu.Při sledování Doktora House dokážu přepnout na Zoufalé Manželky.S jedním kamarádem chodívám do kina na katastrofické filmy a s jednou kamarádkou na filmy romantické.Jsem jako rajčatový salát,občas kousnete do lahodného rajského jablíčka,ale občas vás překvapí ostrá cibule.A tak,protože jsem věděl,že jsem jeden velký mix názorů,rozhodl jsem se v devítce,že se změním.Změnu jsem potřeboval,nevěděl jsem jakou písničku si ráno pustit,dříve jsem se rozhodoval podle nálady,jenže to bylo evidentně špatně.Vytvořilo mi to totiž na základce pověst věčně náladového šprta.Věděl jsem ,že přechod na gympl je skvělá příležitost,jak začít znovu.Jenže jsem šel na gympl v tom hloupém období ranné puberty,kdy jsem si myslel,že lidé musejí být nutně hoppeři,discanti,nebo emaři.Na gymplu nikdo takový nebyl.Většina třídy nic neřešila,neučila se a jen chodila do hospody.A já si mohl vybrat,buď se kámošit s většinou třídy,nebo být sám sebou a kámošit se se zbytkem.Nakonec jsem se rozhodl,že budu sám sebou a budu si dospívat podle svého.Ale to rozhodnutí nepadlo ze dne na den,trvalo to skoro rok,než jsem si ve třídě utvořil svou skupinku opravdových přátel.To byl zlomový bod.Začal jsem lidi rozdělovat na kamarády a ostatní.Velmi mi to pomohlo.Ale co se týče mě,byl jsem pořád velký mix vlastností a různých cílů,plánů a názorů.Proto jsem si začal dokazovat samostanost.Byl jsem nespokojený a dal jsem si několik jasných cílů.Jak jsem už několikrát psal,začal jsem si vydělávat peníze,změnil jsem šatník,svůj pokoj,zbavil se akné a získal tolik potřebné sebevědomí.Začátkem tohoto roku jsem si hrál na pana Dokonalého.Žijeme v povrchním a komerčním světě,kde existují určitá,obecná pravidla,kterými jsem se začal řídit.Jenže jsem zjistil,že tady v Česku je příliš málo lidí,kteří dokáží dokonalost pochopit.Ale není to jen tím,že má země není tak povrchní jako třeba amerika,nikdo není dokonalý a ikdyž by mi ta honba za dokonalostí dala velké zkušenosti ,je opravdu důležité být sám sebou a nic si nehrát.Jenže já nemůžu být sám sebou,protože tak jsem se sebou nespokojený.Chci aby lidé věřili v něco,čemu sám nevěřím.

Utopen v realitě

3. října 2010 v 9:09 | pan Nedostižný
Zima.Zataženo.Ticho.Podzim je vždycky stejný,vyvolává to ve mě velký pocit nostalgie.Jenže nemám čas básnit o spadlých listech.Je totiž,je totiž třeťák!

V prváku jsem byl ten vyděšený klučina,co je nespokojen se svým akné,s tou málou přátel,s nízkým kapesným,že nemá holku a dokonce mi vadilo i to,jak mám zařízený svůj pokoj.Rozhodl jsem se ,že to všechno změním a povedlo se,jenže teď mi to přerůstá přes hlavu.

Abych mohl hodně věcí změnit,potřeboval jsem spoustu peněz a tak jsem si hned na konci prváku našel brigádu a o prázdninách předělal svůj pokoj.Ve druháku jsem se zbavil akné a našel si kamarády,změnil vzhled a začal randit.Holku jsem si sice nenašel,ale stejně jsem měl dobrý pocit.Byl jsem relativně spokojený,ale vyvolaný řetězec změn pokračuje stále.V práci mě povýšili.Ano,je to fajn,ale jsem ze všech těch lidí na téhle pozici nejmladší,ale musím být stejně dobrý jako ostatní.A ve škole je to stejně.V prváku jsem měl pět dvojek,ve druháku už jen dvě,to jako mám teď mít samý jedničky?!Už nerandím holku mám,je úžasná a já tomu nemůžu uvěřit.Šéfové v práci mě zvají na pivo.....nevím jak to okomentovat.Stačilo mi s nimi dobře vycházet,ale čas letí a oni se už chtějí kamarádit.Je toho prostě hodně,můj diář praská ve švech a já si sice říkám,že jsem tohle vždycky chtěl,ale jakobych svou roli hrál špatně.

Splnit si sny je jedna věc,ale umět s nimi naložit a vyrovnat se s nimi je věc druhá.

Utopen v realitě

24. září 2010 v 23:10 | pan Nedostižný
A tak jsem zase tu.Po to všem jsem opět skončil u blogu,protože se potřebuju někam vypsat.Uložit své myšlenky.Je to pro mě tak typické,zvyknul jsem si.

Pomalu cítím ,jak se kruh uzavírá.S novým školním rokem přišlo spoustu nového.Noví lidé,o kterých vím sice málo,ale jsem jimi absolutně zaujatý.Nové absurdní situace,které mému naplánovanému životu přinášejí komické chvilky spontánnosti.Nové aktivity ,které mi jistě přinesou spoustu zkušeností a také,málem bych zapoměl, přišlo i mé nové já.Opravdu dost věcí mě mile přžekvapilo.To jak je to ve škole pořád stejné,nic není těžší,mám tedy pcoit,že zvládám.To,jak mi jedno rande zvolna navazuje na druhé a to zase na další a já pořád čekám a doufám že za chvíli budu rozhlašovat,že někoho mám.Překvapuje mě i to,že se střetávám s různými lidmi z minulostii,mám pocit,že mám spoustu známých.Jsem zkrátka plný různých pocitů.

Dlouho jsem se drápal na kopec,ze kterého bych teď klidně sešel dolů.

Svět splněných snů

13. září 2010 v 20:08 | pan Nedostižný
Když přišlo září všechno bylo jiné.Všechno vyšlo.Vše podle představ.Osud opět zasáhnul a můj život se změnil.Donutil mě vážit si maličkostí a začít obhajovat vše,čemu věřím.Musím se vždy zastat toho co mám.Jako bych byl předhozen světu a měl ukázat co umím.O prázdninách jsem se skrýval,odpočíval,měl jsem půst.Připravoval jsem se na další rok plný zvratů,změn.A dočkal jsem se.Zase držím ruku s tužkou a vyplňuji diář růzými událostmi.Od randění s ní,přes školní akce až po pracovní schůzky.Baví mě to a nestíhám,což bylo v plánu.Nemám čas a to jsem chtěl.Opravdu a upřímně,cítím se skvěle.Řekl bych až důležitě.Zní to namšleně?Jo?Je mi to jedno,protože si skutečně myslím a jsem si stoprocentně jistý že si to zasloužím.Nejen za samé jedničky a miliony hodin v práci,do které mě nikdo na světě nenutil,ale za ty všechny zákazy a pústy,které jsem musel vydržet abych se prošel cestou splněných snů.

Všem Vám to přeju,aby ste měli co chcete.Musíte si věřit.Poslouchat sami sebe.Najít si koníčky a kamarády,ale nic nepřijde samo.Hlavně buďte trpěliví a vyčkejte.Ono to přijde.

Protikrizový balíček

28. srpna 2010 v 18:32 | pan Nedostižný
Musím napsat nový článek,ikdyž jsem původně nechtěl.Mám lepší náladu,jenže nechci být náladový.Nejhorší pro mě je si přiznat,že náladovost,je věc,kterou jsem řešil už na svém prvním blogu.Je to dva a půl roku pryč,proto mě tenhle problém štve a kvůli němu jsem se rozhodl udělat si tento článek,protikrizový balíček.Stejně tak jako se tím chrání vláda před ekonomickou krizí,budu se já tímto článkem chránit před špatnou náladou.
  • Raduj se z maličkostí!
  • Nepřemýšlej o tom,co si o tobě myslí ostatní,mají dost práce s tím co si o nich myslíš ty!
  • Buď sám sebou,nesrovnáj se s ostatními,pouze se jimi inspiruj!
  • Nemysli na to co bylo,ale na to co bude!
  • Když mluvíš,přemýšlej,neni čas vracet slova zpět!
  • Nedovoj ostatním aby ti řídili život!
  • Ke kritice a urážkám se stav ironicky,nad věcí!
  • Ke každému člověku přistupuj individuálně,ne každý umí nakládat s tvými tajemstvími!
No,mělo mi to zvednout náladu,ale když to tak zpětně čtu,je to spíš mé osmero přikázání.Včera jsem neměl nejlepší náladu,nudil jsem se a potřeboval kamarády.Hlasová schránka.Nedostupnost atd.Takže jsem si pustil oblíbené filmy,nepomohlo to.Začal jsem uklízet,abych zahnal nudu,to pomohlo jen trochu.Pak jsem se dokonce už jakoby učil,což mi zabilo čas,ale nálada stála pořád za houby.Proto jsem si potřeboval sepsat věci,které mě ze špatných myšlenek vytáhnou.Ikdyž pohých dvacet minut na fb sní a na ICQ s nim mi mnohem zlepšilo náladu.Prostě potřebuju lidi kolem sebe,kteří mě mají rádi ať chci nebo nechci.Utíkat k filmu Ďábel nosí pradu je jako snít s otevřenýma očima.Kamáradi jsou lepší,mnohem!

EDIT 23.6.2012
Ráno
-hudba je dobrá, 20 sedů lehů, jídlo rajče, bílý jogurt, ovoce, zelenina, ořechy, rýže
-přečíst a zpracovat jeden článek z nějakého media na showroomu
-prohlédnout emaily a fb
-zprávy, uklidit si, zuby, prášky, ustlat
Speciály
-svičení z Fj nebo Aj v pracáku
-cizojazyčný překlad, text, videa, seriály, filmy, zprávy
-četba, časopisy, zpracované zprávy z čtk a odjinud

V průběhu dne
-20 sedůlehů, jíst pomalu, zapíjet
-myslet před mluvením, veliké hm a zamyšlení, pohled
-nepospíchat, vyřešit ne jen řešit, dotahovat věci do konce, používat diář
-číst četbu, vnímat reklamy, mýt si ruce

Večer
-vykoupat, akné, podpaždí, nechty, oholit, 20x
-nakrmit rybičky, připravit oblečení na další den, použít diář, vyčistit zuby, vyvětrat

Rady od Senty Čermákové:
-časový posun zvládá díky sportům, které provozuje hned po příletu, tělo se přizpůsobí-nastartuje
-vždy se věnovala pouze práci, šla si za jedním cílem, omezila rodinu, koníčky i přátele
-je ráda, že je češka, američani mají prý úzký pohled na svět, v Asii se vše vyrobí a fo Eu se jezdí na památky
-američané jsou hloupější, nekulturní a nemají potřebu se vzdělávat, práci berou jako svůj život
-její úspěch se zakládá na tom, že po převratu v 89. využila příležitosti a narazila na správné lidi

EDIT 7.10.2012
- nepřejídat se!, nejsít tučné maso, omezit laktózu-v ráci a kakao,
-zavést vodu a čaje, citronová šťáva, ocet, nedojídat, zapíjet, když tak ovoce, často a méně,
-nez cocaly, čokolády, hranolek, smažených věcí, s zeleninou, ořechy, vlákninou
-nejíst po somé večer - zuby


EDIT 28.12.2012
- nový diář, nová složka v PC, předsevzetí (jako pojem), nová pozadí (PC, noťas, Mobil)
- vymalovat na bílo, šetřit na interiéru, nizkorozpočtový design
- protřídit oblečení, boty, ponožky, trika
- starý desky (složky, papír, sešity), skameněliny, vyhodit puzzle, pastelky a fixy, penály
- jidlo - citronáda, ráno čaje místo kafe, žvejky, avocádo, kiwi, hodně pít
- ranní články na showroomu, znát mediální mapu
- nestresovat se v práci, chovat se k rodičům a přátelům (Ká,ELLE, VIn D.), dlouho spát, nespěchat













Hájit sám sebe

19. července 2010 v 12:25 | pan Nedostižný

Mám mnohem lepší náladu,protože jsem viděl další film pro holky,ale tentokrát ho koupil táta,takže nemám výčitky.Jmenovalo se to 27 šatů,hlavní roli hrála ,,Izzie" ze seriálu chirurgové,který miluju.Přesně takový film jsem teď potřeboval,pobavil jsem se.

K minulému článku.Chci poděkovat všem za skvělé-chytré-přátelské komentáře.Radíte mi dobře,měl bych být sám sebou a kašlat na to,co si myslí ostatní,jenže je to těžké.Být sám sebou je jeden ze směrů života a i on má svá pro a proti.Včera večer jsem si sednul na balkóně a sledoval měsíc,přičemž jsem přemítal o minulém článku.Zjistil jsem, že mi asi dělá problém stát si sám za sebou.Přitom hájení svých názorů je vlastnost,kterou občas zveřejním jakou svou přednost.Ale jsou chvíle,kdy mám pocit,že se nemám hájit,kdy dělám něco špatně,kdy nemám pravdu.Například ve třídě jsem se přestal bavit s jednou takovou větší skupinkou,právě proto,že jsem si stál za svým názorem,totiž že to jsou debilové.Ale zrovna včera jsem se přistihl,jak na facebooku brouzdám po jejich profilech,jak se o ně vlastně zajímám.Najednou jsem s nima chtěl zase pohodově vycházet jako dřív.Mám teda hájit svůj nový názor?

Když dělám kontroverzní věci s kterými bych neměl chlubit,tak o nich nemusím nikomu říkat.Jenže jak mě pak mají lidé chápat a rozumět mi? Hold se budu muset smířit s tím,že realita,prezentace a konečný pohled na mou osobu nikdy nebudou totéž.

REKAPITULACE

23. června 2010 v 15:15 | pan Nedostižný
Nejdůležitější článek
Když jsem z dětsví vstupoval do puberty měl jsem akné,neměl jsem moc kamarádů a mé kapesné jasně ukazovalo sociální úroveň naší rodiny.Začal jsem se přetvařovat,učil jsem se jak být milý a našel si kamarády.Začal jsem se tvrdě starat o akné a zbavil jsem se ho,čímž jsem dal průchod své ,,kráse" .Začal jsem hledat brigádu a když jsem ji našel vydělal jsem si spoustu peněz,které jsem věnoval své přeměně i okolí.Začal jsem se tedy měnit a ve chvíli,kdy jsem měl pocit,že jsem si vše splnil začal jsem psát tenhle blog,který byl až do dneška většinou plný optimistických a spokojených článků.
Lež je největší svinstvo.Onen nedávný incident byl také způsoben lží.Onen chlapec si totiž myslel,že jsem na kluky a proto mi dal pěstí.Ona obrovská aféra v prvním ročníku,která nešťastnou náhodou zkazila mou pověst byla způsobena úplně stejnou lží.Celou tu dobu na mě bylo,abych se s tím vypořádal a já to udělal.Přestal jsem si všímat lidí,kteří o mě ,,lhali" nebo mysleli nějakou lež a začal jsem se věnovat jen těm,kteří mě měli rádi.Logicky to vypadá jako nejlepší schůdné řešení,ale přesto jsem teď tu a píšu tento článek.Tenhle problém tady bude zřejmě vždycky ,už jen proto,že lidé z nižších ročníků mé základky,které jsem mimochodem vůbec neznal,si o mě myslí tyhle lži.Zítra mám sice rande,ale ikdyby to vyšlo a já měl na facebooku napsáno,že jsem ve vztahu s ,,Jana Nováková" nemám všechny své ,,lháře" v přátelích ani nemám jistotu,že si to každý přečte a už vůbec nemám jistotu,že tomu bude někdo věřit.


Přál jsem si mít zajímavý život plný problémů,jelikož si myslím,že bez problémů je nuda...
........ale tohle,no nezblote se na mě !

Domeček z karet

19. června 2010 v 14:25 | pan Nedostižný
Vždycky se najdou chyby a problémy,zvláště při plnění snů.M připadá,že jedna chyba vyvolá celý řetězec chyb,které na sebe nabalují další problémy.Cítím se,jakobych padal ze skály do moře.Teď už jsem ve vodě,ale nemám sílu plavat a tak se nechávám unášet proudem.

Překvapiví rodiče
Neskutečné.Absurdní.Komplikované období.Jsem pořád ještě rozhozen z toho incidentu,viz minulý článek.Pak mě ohromili rodiče předčasnými dárkami nejen k narozkám,ale i k vysvědčení.Já vůbec nepočítal,že dostanu nějaký dárek.Každý rok něco dostanu a přesto,že letos bych toho měl dost ještě víc než minule,vůbec jsem nepřemýšlel o tom,co bych přál za nejlepší výzo ve třídě,nebo co bych si přál k narozkám.Jsem překvapený.Mile.

Odpočinek od nich
Jinak psychicky jsem přešlý.Nejen z toho incidentu,ale i po těch práškách.Nemluvim o počasí na hovno.Připadá mi to strašně trapný,jak moc jsem se nažil,i jak se snažila má mamka a nakonec nic,nikdo.A tamta,které se to netýká měla tolik keců.Opravdu lituju toho,že na ní mám číslo,že vedle ní sedim a že se s ní vůbec bavim.Opravdu jsem ji začal nenávidět.Přemýšlím o tom,že nepůjdu do školy.Potřebuju se dát do kupy a jí nemůžu ani vidět.Potřebuju odpočinek.Chtěl dát emocím volnou ruku,jenže nějak to ze sebe nemůžu dostat.Aspoň,že mě dnes rodiče vytáhli ven.

Záverem
Je paradoxní,že krásný letní měsíc,který jsem tak dlouho plánoval a na který jsem se tak těšil,se stal zatím vůbec nejhorším v roce.Možná právě proto,že jsem od něj tolik očekával,ikdyž v mnohém (ironicky) překonal má očekávání.

Recept na štěstí

6. května 2010 v 13:03 | pan Nedostižný
  • 1x blog
  • 3 špetky sebevědomí
  • několik dobrých přátel
  • pár pořádných cílů
  • trocha skromnosti
  • vše zapečeme a podáváme s úsměvem
Jsem šťastný.Lidé si o mě myslí různé věci.Venku je ošklivo.Včera jsem dostal špatnou známku z fyziku.Přesto se teď směju a cítím se tak šťastný,chi tančit,létat,skákat...jsem šťastný

A nějaký recept?Dělěj to to potřebujete,ne to co chcete.Musíte poslouchat sami sebe a za žádnou cenu se nesmíte srovnávat s ostatními,vy jste jen vy a ne nikdo jiný !
Poslouchejte to,na co máte zrovna náladu.Buďte k lidem upřímní,tvrdě upřímní.Když je vám někdo sympatický,neváhejte a usmívejte se,dělejte laskavosti.Když vás někdo štve,seberte všechnu svou sílu a postavte se nepřátelům.Když se Vám někdo líbí,nesmíte to brát ze začátku vážně,postupně a opatrně našlapujte,všechno pak vyjde.Sebereflektujte.Zvolte si svůj styl a zárověň buďte sami sebou.Je jedno jestli to ve vaší empétrojce je punk,pop,rock,emo,hip-hop nebo oldies,tolerujte i ostatní.Naslouchejte sami sebou.
Buďte šťastný,naučte se žít v dneší (zlé a povrchní) době.Znej svoje chyby,získáš i sebevědomí!

Den s vůní ředidla

22. dubna 2010 v 16:39 | pan Nedostižný
Bylo ráno.Vstával jsem jako vždy,ale do školy jsem nešel,měli jsme volno.Automaticky jsem vytáh psa na procházku,ale když jsem zpoza rohu paneláku viděl,jak policista zatýká pani,která po svém čtyřnohém příteli nesebrala exkrementy,nasadil jsem zpátečku.Volal jsem na naši Tlapku,která mě běžně poslouchá,ale teď musela mít zrovna vyjímku.Když jsem se přiznal,že jsem lhal, když jsem včera mluvil o tom,že nám došli piškoty,tak mě poslechla,jako kdyby mi rozuměla.Pes tedy nebyl úplně vyvenčen,ale já se nemohl zdžovat musel jsem na autobus,který mi jel přesně v 7:15 .Byl jsem na zastávce,hodinky ukazovaly 7:17 .Nemohl jsem dále čekat,naštěstí se objevil bus.Kvůli zpoždění jsem na řidiče přijíždějícího autobusu hodil pohled alá ,,seš tu pozdě debile!" .Doufám,že jsem byl dostatčně odporný a že už víckrát neudělá chybu,štvě mě nespolehlivost.Na metro jsem dojel akorát,ale jelikož jsem si vzpoměl na to,jak musím u řidiče platit ten směšný poplatek 10 ,- hledal jsem krám,kde bych narychlo rozmněnilt pětistovku.Vybral jsem si pekařství,ale na rychlo to nebylo,vybíral jsem si dlouho.Prodavačka vidící další tři zákazníky na mě rychle,udýchaně a drze plivla něco jako: ,,Co si dáš?"Najednou ze mě vypadlo :,,Dva sýrové rohlíky,prosím."S rohlíkama a drobákama jsem si to ládoval k zastávce,když najednou vidím,že na té zastávce je už skoro plný bus,můj bus.Rozběhl jsem se pes za kostí,autobus jsem stihl,díky bohu.Přijel jsem na to známé buranské místo,deset minut od Prahy.Překvapilo mě,jak málo je naše zahrada zarostlá.Neváhal jsem a začal sekat trávník.Měl jsem dobrý pocit.Slunce tak hezky svítilo,zima ani nebyla,bylo mi fajn.Poté jsem na zahradě ještě páli starou kadibtku.Z domova jsem si přinesl ředidlo,které tak odporně smdrí.Rozdělal jsem tedy oheň a začal pálit dřeva,prkno neprkno.Najednou jsem se zastvail a podíval se.Předemnou byl obrovský asi metr vysoký kotel,který byl plný rozžhavenými špakly dřeva a šlehal plameny vysoko do vzduchu.V tu chvíli mi hlavou prolítla myšlenka na to,komu odkážu své ryfle a jak to bude vypadat v televizních novinách:
,,Něšťastná náhoda se stala dnes nedaleko Prahy,sedmnáctiletý chlapec se zde OMYLEM upálil.Nehodu vyšetřují policitsé... "
Vzal jsem tedy konev a zbytek pálení hlídal oheň.Spálil jsem vše,nic nechytlo.Byl jsem ale spocený jako prase,lilo ze mě a k tomu všemu to slunce.Nakonec jsem unavený a ztrmácený ve slunečních brýlích přišel na zastávku.Ani jsem nemohl uvěřit,že to mám za sebou.Záda mě bolely,nohy taky.Celou cestu jsem si nic nečet a že jsem měl co.V metru jsem najednou pocítil ono ředilo,ale bylo mi blbé mězi důchodci,mladíky v hopperském,pány s kufříkama a dalšíma typickýma pražákama rozdělávat ředidlo.Když už jsem jel domů výtahem podíval jsem se do zrcadla,které v něm máme od poslední rekonstrukce za čtvrt milionu.I přes ty brýle jsem vykulil oči a spatřil přímo uprostřed tváře dlouhý škrábanec.Ani mi to nějak nevadí,ale každý se na to bude ptát,hned jsem si vymýšelel, jakou historkou budu tentokrát lhát. Doma jsem pak vybalil ředilo,od kterého mi smrdí všechny věci.Ani nevíte jak se těším do vany.
A má rada:

,,Když ředidlo smrdí,

pořádne si prdni,

nikdo to pak nepozná,

budou tě mít za blázna "

POD MRAKEM

15. dubna 2010 v 17:24 | pan Nedostižný
  • Znevórzňuje mě,když potkám starého přítele,nevím jestli si pamatuje všechno,co já.
  • Je zataženo,ale já věřím v krásné jaro.
  • Jsem jiný než ostatní,ale věřím v sám sebe.
  • Věřím ....
Poslední dobou jsem v pohodě,vyrovnaný.Je to tím,že své myšlenky ubírám cestou nedůležitých detailů. Soustředím se na svůj úsměv,na to,v co věřím,na své názory a také na své chovaní.Občas mám také záchvat budoucnosti,kdy zdlouhavě a většinou bez závěru přemýšlím o svém budoucím povolání,o vysoké škole a o jiných věcěch spojených s mými vyhlídkami.Pokaždé,když pocítím jemné vybrace značící přicházející emoci,snažím se zaměřit na detaily,abych necítil tu tíhu mého života a starosti s ním spojené.Utíkám do svého nepřirozeného purytánského života,kterýje pro můj věk (17) tak netypický.Přes všechny tyhle věci,které většině z vás musí připadat šíleně jsem velice spokojený.Splnil jsem si totiž SVOU životní potřebu.Schválně jsem to zvýraznil,jelikož každý má jiné potřeby.Ta má je v tom,že potřebuju mít kolem sebe pár lidí ,kteří mi budou velmi blízcí,kterým věřím a s kterými probírám své (ne)všednosti.Strašně jsem chtěl být jako většina lidí,poslouchat metal nebo hip-hop,mít rád kalby a vodnici,školou jen proplouvat a mít každý měsíc jinou holku.Tomuhle ,,ozákovskému" neoriginálnímu a nesmyslnému životu jsem přičichl,jsem rád za tu zkušenost ,protože teď můžu hrdě prohlásit,že jsem jiný a že mi tenhle styl nevyhovuje.Nakonec jsem se jakoby uzavřel a velmi zcitlivěl.Například poslední dobou jsem se strašně zaměřil na našeho psa.Prostě jí miluju (nikdy bych to tak neřek,ale nejvíc to vystihuje to,co k ní cítím) zná mě dlouho,poslouchá mě,rozumíme si a ikdyž neumí mluvit z jejích očí se dá číst jak z knihy.Je pro mě také velmi důležitá.I na rodiče se najednou dívám z jiného úhlu,už nevidím jenom chyby.Je to asi tím,jak jsem začal poslouchat sám sebe,tak jsem se začal také znovu objevovat.Já už dávno vím,kdo jsem,ale dlouho jsem se měnil,ale citlivost,tam někde zůstala a teď jde zase na povrch.

Trpím abych si pak užil

26. února 2010 v 14:57 | pan Nedostižný
Tvrdě jsem pracoval na tom,abych měl život takový,jaký nyní mám.V poslední době mi ale všechny ty vydobyté věci začaly lést na nervy.Sranda ve škole je už tak zažitá,že mě ani nebaví se smát.Neustálé úkoly,písemky a učení,na to teď vůbec nemám chuť ani náladu.Také se to bohužel nepatrně odrazilo na mém prospěchu,který stejně jako já už není tak dokonalý.Má unavenost a lenost je taky možná výsledek mého workoholismu.Potřebuju odpočinek,Zoufalé Manželky,najíst se,relax,sport,hlavně ne lidi,discotéky a práci.Příští týden máme prázdniny,myslíte si,že si odpočinu?Ne!Budu chodit do práce,jdeme zase do klubu a uvidím se s přáteli.Mám to už dlouho naplánované a tak jsem nemohl vědět,že budu tak unavený jako teď,přesto jsem opět velmi zvědavý,jak se s danou situací vyrovnám.Na druhou stranu,kdykoli mám volnou chvíli,nevím co bych dělal.Okamžitě začnu přepočítávat čas na peníze,které bych mohl v práci vydělat,nebo na učení,kterému bych mohl onen čas věnovat.Chci odpočívat,ale když už odpočívám,mám výčitky.
Včera jsem se díval na Zoufalé Manželky,byl to jeden z těch dobrých dílů.Bree byla opět dokonalá,opět potlačovala emoce a opět jí vše vycházelo.Mě taky všechno vychází,ale podle vzoru z dřívějška.Měl bych se zastavit a poslechnout sám sebe.Zjistil bych,že už totiž nechci to,co dřív.Chtěl jsem být pan Dokonalý,protože jsem potřeboval někam uniknout,někam,kde neexistuje slovo párty,nebo vodní dýmka.Teď slovo párty a vodní dýmka znám dost dobře a mám chuť se opět vrátit k panu Dokonalému,tomu,co nemusí pracovat,tomu,který má samé jedničky,tomu,který ví o čem mluví,tomu,který má vše pod kontrolou.Místo toho jsem zbrklý,unavený.Při konverzaci si jen stěžuju na počasí,jsem protivný a příliš uvolněný.
Protiřečím si.Chození do práce a dobré známky ve školy jsou věci,které mi došly.V lednu (měsíc pana Dokonalého) jsem nemusel pracovat,protože jsem měl dost peněz,stejně jako dost dobrých známek ze začátku školního roku.Jenže pěníze jsem utratil a známky spolklo vysvědčení.Takže teď si vlastně zadělávám známky a peníze na březen/duben,na měsíc,který se ponese opět v duchu pana Dokonalého.

Měním abych zůstal stejný

20. února 2010 v 10:58 | pan Nedostižný
Milost,přirozenost a kamrádskost mi byla dotěrná,stále nevím proč
Včera jsem šel se svou nejlepší kámoškou a kamarádem do jednoho slavného pražského klubu na discotéku.Oba si tam přivedli další dva kamarády,kteří na mě byli milí,chtěli se kamarádit,jenže já o to absolutně nestál.Šel jsem tam s tím,že se pobavím a tak,ale ta jejich milost a kamarádskost mi byla dotěrná.Překvapil jsem sá sebe.V tu chvíli jsem nerozumněl vlastním pocitům a tak jsem se automaticky usmál a působil mile.Přehrával jsem,nevím proč to bylo nutné.Přitom mi byli sympatičtí,pořád nechápu,kde se to ve mě vzalo,v každém případě,to nějak neohrozilo zábavu a nikdo si mého vnitřního rozladění nevšiml.
Paření je fajn,ale ne super
Odvázal jsem se.Užil jsem si to.Přesto měl včerejší večer jiný účinněk než jsem čekal.Všichni v mém okolí,média i reklama se tváří,jakoby bylo žít večerní život tím nejlepším,jakoby to bylo něco úžasného,přesto mě včerejšek utvrdil v tom,že já takový ,,pařmen" nejsem.Je skvělé balit holky,bavit se s přáteli a na nic nemyslet,ale nemusím to dělat každý pátek jako ostatní.Na jednu stranu jsem rád,že ikdyž nejsem nototrický ,,kalič" discotéku hravě zvládnu.
Mám chuť je už v živote nevidět,stále nevím proč
Až v pondělí přijdu do školy a uslyšim něco ve smyslu,že jsme si dobře zapařily,nenapadá mě nic,co bych mohl odpovědět.Nejradši bych zvedl oči vzhůru a zašklebil se.Ale proč?Jakobych se na své kamarády nemohl podívat,ale nechápu se.Jen kvůli tomu,že se mnou někde byli?Je to nelogické.Možná sem si jich užil tolik,že bych si od nich mohl dát 14 dní pauzu,ale proboha !Jsou to moji nejlepší přátelé,proč mám chuť s nimi nemluvit?6eby to bylo tím,že se mi dostalo moc pod kůži a mě to vadí?

Včerejší večer byl...minimálně přínosný a obohacující.Myslel jsem,že mě to změní,ale naopak mě to utvrdilo v mém samém.Jsem jiný než ostatní,ale o to víc mě těší,že znám jejich ,,odlišnosti" na vlastní kůži.

I pan Dokonalý mívá problémy

17. ledna 2010 v 9:45 | pan Dokonalý
jeden z těch důležitějších článků...
Od pana Dokonalého se zřejmě žádné články plné zklamání nečekají,o to větší pro vás bude tento článek překvapující.U mě v životě to chodí tak,že si najdu něco,pro co se nadchnu a ono mi to pak zvedá třeba dva měsíce náladu.Jenže nic nevydrží věčně,ani má nálada a po dvou měsících přijde do mého Dokonalého života čára přes rozpočet.Je úžasné pozorovat sám sebe,jak se v těchto chvílích chovám.Když se něco nepovede ve škole,tak po příchodu domů se usmívám víc než normálně,jsem milý a šíleně přehrávám.Dělám všechno proto,aby nikdo na světě nerozpoznal mé emoce,mé touhy,snahy a celkově to,o co mi jde.Kvůli tomuhle lidé vědí jen velmi málo o mých nedokonalostech.To proč to dělám má mnoho důvodů.Možná nechci otravovat ostatní.Možná si myslím,že jsem dost silny na to,abych se s onou situací vyrovnal sám.
Jedna čára přes rozpočet právě přišla.Má rakce byla taková,že jsem si napsutil horkou vanu a začal číst povinnou četbu do školy.Chtěl jsem se nějak odreagovat,myslet na něco jiného.Vana nepomohla ani tolik,jako to,co jsem udělal,když jsem otevřel lednici.Bylo tam nějaký Cinzano,vodka,nebo co to bylo,vypil jsem půlku láhve a dobrou náladu už jsem nemusel hrát.Teď jen hledám novou věc,pro kterou bych se mohl nadchnout.Stále hraju dobrou náladu a budu ji hrát i dnes večer až půjdu s kamarády ven.Ikdyž,vité oni jsou,jak to říct,no velmi nedokonalí.On se baví s celou třídou,nechci mu nic řikat,má problém s akné,který vůbec neřeší,přitom je to tak jednoduché.Ona,je svá nenchá si poradit,má špatné rodiče.A ta druhá,hraje si na chudinku,má doma problémy a se všemi řeší své vztahy,a prostě ji nemůžu přemluvit,aby zainvestovala do žehličky na vlasy,přitom stojí jen 100,- (ta nejhorší křeč na světě,ale stejně to žehlí) .
Tady aspoň vidíte jak já vidím své kamarýdy,jako nosiče chyb,které bych všechny nejradši odtranil,jsem vážně hrozný,ikdyž je to velmi ušlechtilé ,,vylepšovat" kamarády.Já to myslím dobře,jenže to oni asi nechápou,ale je to jedno kamarádství není o vylepšování,ale o vzájemné důvěře.

FUTURUM

22. prosince 2009 v 8:17 | pan Dokonalý
Pod slovem futurum si představuju,svou budoucnost tedy přítomnost.Už na minullém blogu jsem psal,že teď žiju v budoucnosti.Cítím se tak.Jako malý jsem mnohokrát sníval o mé pubertě,jenže teď jsem přímo v ní,proto se cítím futurusticky,nadčasově.Aby mohlo něco nového začít,musí něco skončit,mám předělaný pokoj,šatník,i blog jsem změnil,někam jsem se posunul.Ráno se vzbudím,poslouchám radio,cpu se práškama,čistím si zuby a venčím psa.Ve škole píšu testy,odolávám sarkastickým narážkám a sám ostatní moralizuju a utužuju svůj kolektiv.Nechávám se ovlivnit,abych pak já mohl dál ovlivňovat.Tvářím se mile,ale u vnitř tiše nenávidím.Po škole venčím psa,píšu úkoly,články na blog,různě.Neřeším pokémony a to,proč má Honzík hezčí autíčko,to vše je doslova minulost.Zajímám se o to,jak obhájit své vyhraněnosti,gesta i přednosti.Jak využít i těch nejodpornějších vlastností ve svůj prospěch.Jsem puntičkář a prospěchář,workoholik.Chodím do práce,kdykoli mám volnou chvilku,abych pak šel do H&M-ka a rozhazoval za roury.Začínám poslouchta New Rave (video) a mít rád moderní-nadčasovou antracitovou barvu.Piju kafe,řešim povrchnosti,používám internet.Já jsem v budoucnosti.

POVRCHNÍ ROK 2009 REKAPITULACE

14. prosince 2009 v 9:03 | pan Dokonalý
Neustále plánuju.Naplánoval jsem rekonstrukci pokoje,lepší známky,méňě akné,více hezkého oblečení a další povrchnosti,které mi v životě chyběly.Našel jsem si práci a začal tyhle zbytečné věci financovat.Sám sebe jsem podporoval v povrchním bytí.Záleželo mi na tom,jak vypadám.Od mého zevnějšku se odvýjela nálada.Štvalo mě,že jsou hezčí kluci než já,že jiní nosí conversky,že jiní mají hezké pokoje,že jiní...Stále jsem přemýšlel o druhých až jsem málem zapomněl na sebe.Nakonec jsem se k sobě přecijenom vrátil a změnil jsem se.Ano,hned vás taky určitě napadlo,že když se měním,jen kvůli tomu,že chci být jako ostatní,nejsem to vlastně já.Zvláštní je,že teď,s converskama na noze,sedící na židli s Ikei,píšící na novou klávesnici,v novém pokoje,s novým účesem a prostě se vším,co jsem dřív neměl se cítím dobře,pohodlně,přesně tak,jak jsem chtěl.Co jsem tedy udělal,nalezl jsem sám sebe,nebo jsem se stal obětí dnešní doby a stal tím,čím nechci?Těžko říct,jelikož teď občas prohlásím,že jsem šťastný.Jsem vážně tak povrchní,že když mám na všech věcech ,,značku" jsem šťastný?Je to asi smutné,ale musím si to přiznat,navíc je můj život tedy velmi jednoduchý,stačí jen abych dobře vypadal a žil v luxusu a budu stále šťastný.Na druhou stranu,je celý tento článek blaf,jelikož právě tento rok jsem našel spoustu nových-dobrých kamarádů,kteří mě třeba dělají šťastným a mé povrchní skutky jsou jen určitá paralea,která tomu všemu jen dodává špetku sebevědomí a spokojenosti.Nalezl jsem stav,kdy se cítím velmi dobře,naslouchal jsem sám sobě a dosáhl spokojenosti,sám pro sebe jsem dokonalý.Jsem ale zvědavý,jak dlouho mi to vydrží.

Arogantní debil,i takhle mi můžete lichotit

10. prosince 2009 v 17:13 | pan Dokonalý
O tom,jak jsem přišel k aroganci

Nedivím se,že mě lidé nemají rádi.Když sleduji své pohnutky s hrůzou zjišťuju,že jsem ve své podstatě velmi zlý člověk.Troufalé prohlášení o citlivém rakovi.Jenže to,že se raduju ze skandálů,že mám rád problémy a že i od těch nejlepších lidí očekávám něco špatného,nevychází z mého nitra,je to něco,co jsem se naučil.Já vždycky chtěl všechny ovlivňovat,všem radit,být všem kamarádem,ale vyrostl jsem a zjistil,že to nejde.Né s mými vlastnostmi.Vše začalo na základce,kde jsem stál pod palbou všech těch kritických poznámek,podivných pomluv a jiných připomínek.Učil jsem se tomuto živlu odolávat a tak se z hodného kluka stal arogantní debil.Jo myslim že takhle mě v té době nazývala i mamka.Naučil jsem se tedy být zlým,umět se hádat,vznášet argumenty a ,,utírat" lidi.Naštěstí jsem pak na gymplu poznal,že se takhle chovat nemůžu.Nakonec tyto schopnosti stále ovládám a kdykoli je to potřeba stane se ze mě arogantní debil,ale jinak se má arogance neprojevuje.Stalo se z toho jedno moje zlé já.Ve výsledku o mě lidé neříkají,že jsem arogantní debil,ale jen to,že umím být svině,což pokládám za jednu z mých předností,zvláště v dnešní době.
 
 

Reklama