osobité postoje

Nedostižně klidný

14. ledna 2012 v 18:10 | pan Nedostižný
Neuchopitelné. Je to ce děje. Včerejší scéna s mamkou, za kterou by sme oba dostali nejmíň tři oscary byla strhující v několika směrech. Nejen že se jednalo o přehlídku jejich špatných vlastností, ale s její rostoucím nervem jsem byl stále víc ledově asertivní. Ledová asertivita pokračovala, když jsem musel uklidňovat Lexie, která prožila svůj pátek třináctého naplno. Jako nedotknutelný pohodář sem se musel tvářit, ikdyž já to dělám přirozeně-překvapuje mě to, ve chvíli, kdy kolegyně upadla do hlubokého kolapsu, zaklela svého přítele, chtěla dát výpověď a ječela nad její situací ve škole. Všechny tři celkem důležité dámy vedle mě vypadaly jako neuvěřitelné histerky, co nic nezvládnou. Mamku jsem přesvědčil, Lexie odměnil sexem a kolegyni rozesmál. No nejsem já pan Nedostižný ?


Podvod, habaďůra, podraz, říkejte tomu jak chcete, ale mě to pomůže. Katie mě nesmí podrazit, jinak to bude obrovský průšvih.

V práci se děje mé idolové klišé. Člověk, kterého jsem si dříve vážil, mi připadá jako malomocný chudák, kterého nikdo neumí ocenit. Pan &M

Sex s ní byl božský.Pořád mi nedochází, že mám konečně svou zpřízněnou duši.Největší obava je, že jí to přestane bavit.Nejspíš záleží na tom, jak se oba časem změníme.

Spokojený, zesebevykulený, nastreszvyklý pan Nedostižný /radujte se a množte se/
(..........all the other kids in the foster the people nanan nana..nanan na na nánánáá n n ..)

Nechodím, jen ručkuju

25. července 2011 v 12:15 | pan Nedostižný
Vynáším soudy a přitom vypadám jako nevýrazná neforemná směska podivné hmoty. Dávám si plány a příkazy a pak, když přijdu ke konání, cíl jakoby unikl a já nevím co dělat, zapomenu co jsem chtěl, ztratím cíl a nestojím pevně na zemi.
Nechodím, jen ručkuju. Jednou rukou se pouštím zajetých kolejí, konce týdne.Přitom druhá ruke se chytá plánu spojených s ostatními lidmi a novým týdnem.Nechodím, jen ručkuju.
Vzpomínám na Milenu, na její učetnickou kancelář, jak vždycky baví hosty, jak si nenechá nic líbit.Jak je vždycky v pohodě.
Jenže dnes mi ani myšlenka na silnou osobu nepomůže. Jdu ke kadeřníkovi což je zásah do vzhledu do něčeho před lety vybudovaného, na co sázím s čím sem spokojen. Jestli nebude vše podle mých představ, budu rozhozený a to nechci. Vybírám si hodinu, plánuju odpočinek, posiluju, jím.Všechno tak nějak dodržuju a přitom to nemá cenu. Všechno se musí dělat pořádně, ale než si jenom vzpomenu co to všechno je, čas zmizí a to mé všechno s ním.
Jsem nervózní, je mi zima a potím se. Mám před sebou dost knih a plánů a co dělám? utíkám k blogu a čekám že mě psaní zachrání, že mi otevře oči.Že budu mít pocit, že jsem poznal další kus sebe a budu se cejtit dobře.
Nemůžu dál jen vzpomínta a čekat na energii, nemůžu dál dělit nezveřejnitelné se svou osobní propagací. Nemůžu dál dělit světy a zvládat oba.Potřebuju si ve všem udělat pořádek, mám doma spoustu nových papírů knih a složek.Počítač praská ve všech a všechny karty a paměti jsou plné.Chtěl jsem, kdysi dávno, dokončit redesign mého pokoje, stále nemám čas.Z dovolené jsem zvyklý utrácet a to že mám desektrát méně peněz než na začátku prázdnin mě nijak nebrzdí.
Jdu si všechno dodělat.

Ve francouzském opojení

30. prosince 2010 v 10:41 | pan Nedostižný
Díky své práci se čas od času potkám z francouzskými turisty a prohodím s nimi pár slov.V tu chvíli si připadám, jako mezi svými.Jsou příjemní,milý a dobře se oblékají.Rád si s nimi povídám,ikdyž toho moc neumím.V tu cxhvíli myslím na Paříž,písničky Ivy Fruhlingové a na tu silnou a úžasnou kulturu,která Francií proudí.

Chtěl ve Francii chvíli žít.Chtěl bych tam třeba po maturitě odjed,žít trochu jinak.Užít si tam,někoho si tam najít.bláznit a nechat mému francouzskému já ať se vyřádí.Když nad tím tak přemýšlím,přijel do nové země,nové města a začlenil bych se do nového kolektivu.Úplně se vidím jak bych naší zem pomlouval,jak bych s každym hned chodil ,,au café" nebo ,,boire du vin" .Najednou bych byl s každým kamarád,ale proč se takhle nechovám tady?Možná mám s naší populací špatnou zkušeost,jsem možná plný předsudků o vypočítavých zlodějích a sobcích z ČR.

A jak já byl dříve hrdý vlastenec....

Myšlenka na rustikálnost

29. dubna 2010 v 19:04 | pan Nedostižný

Praha versus Venkov

Nevím do jaké skupiny lidí bych se zařadil,jestli mezi ty,co nedají na město dopustit,nebo ty,kteří zbožňují venkov.Já sám jsem se narodil v Praze.Čím jsem starší,tím víc mě zaráží jak moc se liší život na venkově a tady.To,co je pro mne samozřejmostí je pro jiné zázrak a naopak.Přestože žiju ve měste rád jezdím na venkov.Je tam tolik důležitá a krásná příroda,klid a pohoda.Jezdím se na chatu odreagovat,ale nedokážu si představit tam žít celý svůj život.
Na životě ve vesnici by mi nejvíc vadilo,že ať bych dělal cokoli,každý by o tom věděl.Tady v Praze se vám stane tak jednou za týden,když někoho známého potkáte v metru,nebo na zastávce,na vesnici,znáte všechny. Ta intimita,diskrétnost,svoboda,to jsou autributy města,které venkov nezná.
Na životě ve vesnici by se mi asi líbilo mít bazén hned u domu,spousta těch zvířat a určitě ty návštěvy,grilovačky atd.Ve městě se bavíme discotékama,čajkama,kavárnama ale přijde mi,že na venkově chodí lidé i k sobě domů.NECHCI ŘÍCT,ŽE NA VENKOVĚ NEMAJÍ DISCOTÉKY,ale lidi jsou si tam přece jen blíž a tak radši než do mekáče jdou spíš k sobě domů,to je jen můj dojem,má možná vysněná představa venkova.
Když občas přijedu na nějakou vesnici,tak mám pocit,jako čistokrevný pražák,prezentovat své město co nejlépe.Bohužel venkovani ,jakmile spatří ,,vetřelce" ,začínají se chovat přehnaně konzervativně,okamžitě nás mají za namyšlené debílky a většinou si za to od nás získají ,a to právem, označení ,,burani" . Jsou ale i takové případy,kdy mě jako citlivého a chytrého kluka (víceméně :D ) tito lidé oslní svou dobrotivostí,pohostiností a vřelostí.Lídé na venkově mě neuvěřitelně přitahují :D nevím proč,kdykoli s někým takovým mluvím,tak ty rozhovory jsou pro mě tak intimní a osobní,že mám pocit,že jsem našel životní lásku.
Život v Praze je velmi konkurenčí,různorodý,bezcitný a drahý.Přesto jsem rád,že tu žiju,protože mi to dává mnoho možností a zkušeností.Ne,že by byl venkov hračka,ale pro venkovana bude vždycky těžší adaptovat se v Praze,než mě na venkově,jelikož vím,že když přijdu na venkov,musím odhodit své ,,pražské" já a chovat maximálně přirozeně.........

Zpověď

21. března 2010 v 16:35 | pan Nedostižný

Jaký je pan Nedostižný?
Je sám sebou,rozumí si,je cílevědomý,ambiciózní,dokáže být citlivý a tolerantní.Ke svým přátelům se chová úplně jinak něž k ostatním,buduje si takový ,,společenský krunýř " .Hodně se učí a pracuje.Nepotřebuje být jako ostatní,je zšentělý,boří mýty a předsudky,rád provokuje a udivuje,je kontroverzní.

Jaký je syn?
Hodný ,ale drzý.Rodiče sám poučuje a nikdy nepochopí jejich skromnost.Jedná si nimi jako s rovnocennými,oni ho považují za dospělého.Mají mezi sebou pohodový vztah,každý ví jak na toho druhého.

Perfektní den ?
Ležet v posteli se zmrzlinou a dívat se na filmy.To se mi nepovedlo včetně víkendu už..ani nvm kdy..

Ambice?
Mám je.Občas potřebuju zkrotit sny od svých realističtějších přátel nebo rodičů,ale rozdíl mezi snem a skutečností byl pro mě vždy malý.

Štěstí
To je když je člověk spokojený,nemusí být v euforii stačí,aby neměl chuť a potřebu měnit svůj život úplně od základů .

Blog
Způsob jak se vyjádřit a utříbit si myšlenky.Knihovna mých myšlenek,můj život.Má pravá tvář,kterou znají pouze čtenáři blogu a já.

Pomluvy
Pomluvy jsou znakem zájmu.Většinou je to záporné a neobjektivní hodnocení dané osoby,přesto to značí jistou ,,popularitu".Drbny nekritizuju,sám totiž možná ,,pomlouvám" .

Co je na životě nejttěžší?
Je mi teprv 17,ale už teď vím,že nejdůležitější a nejtěžší zároveň je v životě čelit překážkám a vlastním chybám.Umět zaujmout stanovisko,zůstat sám sebou,nezviklat se,nenechat se ovlivňovat,to je to nejttěžší si myslím..(zatím)

Jaké lidi si nepřipouštíš k tělu?
Ty,kteří mi nedokážou na rovinu říct,co si o mě myslí,ty který vyzařujou negativní energii,který se neuměj smát,nejsou tolerantní.

Láska
Nemám partnerku,už dlouho ne.Zvykl jsem si na to a myslim,že bych to ani neměl čas.Jsem příliš zdrženlivý,naproti tomu ze všeho hned dělám závěry,jsem v tomhle nezkušený,ale ani trochu to nepovažuju za chybu.
 
 

Reklama