mé myšlenkové pohnutky

Nezapomenutelné, vzrušující a alergie na Prahu

9. února 2018 v 15:24 | pan Nedostižný

První únorový víkend. Zase jedno z těch vyhoupnutí se nad rozbouřeným oceánem mého příběhu.
Nějak přirozeně jsem během podzimu řekl, že jedno vystřelení na měsíc za měsíc ze mě přece neudělá chodící trosku tak, jako se stává z Business Animal nebo módního baristy, co trpěl akné a vaří kafe pod mou první školou. Zatímco jsme si party na jihu Francii užili jen s vínem, v Nizozemí mě můj Bear-daddy překvapil něčím, co mi podal do ruky a já to v reflexu polknul. Leden tedy máme za jedna. Dva týdny na to, viz minulý článek, jsem u Brazilce doma a v jednom z nejznámějších gay klubů se mě zmocňuje supermoderní látka, o které se na českém internetu dočtete jen na wikipedii. Ani nvm jak k tomu došlo, víkend se blížil a já měl pozvání od Mexičanky. Vypadalo to, že to bude oslava nějakého klučiny v disco klubu. Nakonec posílá odkaz na techno-house party u výstaviště na okraji města a já na pomoc povolálám jak jinak než Brazilce. Kupuju víno, otevírám dveře. Není sám. Z milého Itala se nakonec vyklube velmi příjemný společník a mě dodnes vrtá hlavou, co ti dva spolu mají.
Brazilec naštěstí nemá žádné drogy a tak si v ohromném klubu, který připomíná cirkusový stan dělíme u stolečku můj suvenýr z podzímního Concretu. Zatímco startuju, potkávám Mexičanku, její kámošky a přivádí i Angličanku. Několikrát za večer se s nimi střetnu, společně tancujeme, je to super. Brazilec s Italem pořád odskakují na cigáro, nejsem si jistý zda se baví, mě strašně baví hudba. Trochu cítím, jak mě unavuje alkohol, ale všechno si v podstatě pamatuju. I to jak se s Mexičankou střídáme na sympatickém mladíkovi, který nás vysadil a my tak trsali nad hlavami všech ostatních.
Ráno. Po dlouhé době zase ráno, které jen tak zapomenu. Vracíme se všichni tři a mě je jasný, že na tý mini posteli to nebude jen tak. Ital působí nervózně. Mám trochu pocit, že mu překážím. Děláme si srandu a tak najednou všichni ležíme na zemi. Asi je tam na ně moc světlo, ale k mému překvapení se nic neděje. Najednou se odebíráme do ložnice a jdeme si lehnout. V trenkách a triku cítím, jak mi tam dole pulzuje, Brazilec mě hladí a Ital hladí Brazilce. Velmi pomalu, opravdu velmi pomalu se postupně začínáme navzájem hladit. Jsme provázání a já s hlavou zaplavenou serotoniny ztrácím přehled o tom, čí je čí ruka a který úd komu patří. Nicméně se najednou dostaneme do polohy, že máme s Italem oba jedno oko zakryté a tím druhým an sebe koukáme přes chlupatou hruď Brazilce. Hladíme se intenzivněji, vidím jak se klepe, mám všechno pod kontrolou a užívám si jeho nadrženosti. Díváme se na sebe jedním okem. Chceme se. Je to tak strašně silné, mám úplně pocit, že je jako nadržený psík. Dokonce tak občas někdo z nás tří vyjekne. Nakonec se líbáme, masturbujeme. Brazilec se udělá a show končí. Kamera, klapka, koupelna. S Brazilcem se myjeme. Vracíme se do ložnice. Lehám si nahý na postel a v tom se Ital zvedá a obléká si tričko. Mám pocit, že se svět zastavil Tak krásné tělo. Prostě zírám. Je jak z reklamy. Navíc vypadá, že je mnohem vyšší. Ehhh... Chvilku jsem prostě mimo. Pak si uvědomuju, že jsem stále nahatý. Brazilec vleze do postele. Usínáme.
Po probuzení si všímáme, že Ital zmizel. Cítím, že strašně smrdím. Nějak mi to nevadí. Loučím se, jdu na procházku a procházím se nejznámějším parkem ve městě. Jdu na malou snídani a platím stravenkami. Přijíždím domu, důkladně se myju a píše mi Žid. Prý má volný byt od kamaráda někde v centru (2 minuty od toho, kde bydlí Brazilec) a že bychom toho měli využít. Navrhuje film, dlouhé mazlení a nenáročný sex. Nějak mi to přijde ideální a tak se po 50 minutách válení opět oblékám vracím se.
Dům a byt, ve kterém jsem se najednou ocitl byl asi tak krásný jako tělo sympatického Itala z rána. Mám pocit, že všechna mé já v mé hlavě dojatě tleskají. Já vím, že je to jen krásný byt, ale prostě mi to přijde děsně super. Jenom tvar a systém topení mě zdržuje v předsíni, zatímco on v trenkách pobíhá v le salon. Na sedačku by se vešli všichni hosté Jana Krause. Nad mramorovým krbem dominuje zrcadlo a za zelenými křesly visí mohutné těžké závěsy. Přesně tady bych chtěl žít. Nakonec jdeme do jeho ložnice, které je nalevo na konci uličky v pravém křídle. Vysoké stropy, vlastní koupelna. Jsem trochu omámený a utahaný, sex je fajn. Oceňuji spíš mazlení. Nakonec někdo přichází. Zatímco na mě sedí, volá na nějakého Victora, kterému očividně dochází, co se děje. Nakonec to ukončí smíchem a bouchnutím dveří. Pomalu se oba chystáme na další program. Jeho čeká večeře s přáteli a já mám jít za Slovákem. Zatímco se převléká a utíká do kuchyně, já si hraju s peřinou a telefonem. Najednou slyším, jak mě volá. Už jsem oblečený, na odchodu a jdu za ním do kuchyně. Není sám. U stolu sedí jen v šortkách oblečený... já nvm, třeba nejkrásnější muž na světě, je tam ten Victor.... prostě i přes velikou únavu mě mrazí, mám husí kůži a nevím, zda se mám dívat do těch hnědých očí nebo na sixpack. Konverzaci ale zvládám na výbornou. Jíst s nimi odmítám, nějak mám pocit, že toho všeho úžasného už stačilo. Opouštím palác krásy, dávám si zapečený quiche a přemýšlím, co se všechno stalo.
A přitom to byl teprve začátek. O 30 minut později mi otevírá Slovák, těším se na milý večer s vínem ve dvou, když v tom vstupuju do druhé místnosti a tam je jeho 5 kamarádů a přítel. Točíte to? Mám chuť vyprsknout smíchy, ale ovládám se. Celé mi to přijde jako neuvěřitelná prdel. Nakonec mě baví mluvit se studenty prominentní školy o tom, jak strašné je vítězství Zemana. Nakonec jsem pověřen výběrem party. Zatímco se oni docela slušně opíjí a já stále balancuji mezi unaveností a opilostí, vybírám nějaký disco klub s techno-room. Ze začátku to vypadá děsně, ale nakonec se to rozjede a ten milý kámoš se ke mě velmi má. Líbí se mi a sám Slovák mi nakonec dává pokyn, abych ho balil, nvm co. I přesto, že si hraju s tím milým klučinou, který podle mě neví, kde je a co dělá, on si hraje s prsama své kamarádky, která je jak reklama na Československo. Do toho všeho mi asi 15letý černoch sahá na zadek. Rozhlédnu se kolem a koukám, že tu nejsme sami. Se Slovákem se ale moc neumíme udržet a párkrát si připomenem, co mezi námi je. Brzdí nás až přítomnost těch dvou.
Jedu na předměstí nočním busem a jdu pěšky mrazivou nocí. Spím 14 hodin. Jsem nastydlý. Nakonec v půlce týdne chytnu krutou angíny a bolest oka. Jsem tři dny zavřený doma a spím.
Nahoru, dolu. Nahoru, dolu.
Jakákoli myšlenka na Prahu mi přijde úplně mimo. SOFFA má nové logo a pořádá kurzy za tisíce. ELLE ocení designéry v CAMP a Zlínačka chce psát o HCI designu. Proč mám chut na psat si na Facebook: Češi, jste tak trapní!
Je to ze mě cítit a dokonce i drsná business buznička to cítí a vidí, že je to citlivé. Proto dostávám další privilegium a nemusím dělat roční uzáverku a vyhodnocení, jsem přeci ted v zahraničí. Myslí si, že se vrátím a budu na plný úvazek táhnout za jeden provaz. To se ale nikdy nestane, protože já nechci pracovat v marketignu a pokud studenti prvního ročníku na Royal Colledge stále nebudou vědět kdo jsme a co děláme, nebude pro mě Designblok nikdy tak sexy jako pouhé bytí v této metropoli.
Radši budu obrovská sračka v Londýně, než obrovská hvězda v Praze.
Londýn mě moc baví a to i bez televizí, šéfkách ve Forbes a sexu s designéry.

Camera, akce, vzrůšo

6. února 2018 v 12:02 | pan Nedostižný
Návrat do světa korporátních kanceláří je brán s nadsázkou a není to jako v ČR. Místní jsou laskaví, srdeční, nepospíchají a stres je sprosté slovo. Nadšení z office života bylo doplněno design weekem a dotykem luxusu, smetánky a dalším vzrušujícím zážitkem, tentokrát v hotelu Merionet. Tolik Pražské! Ten úžas dozníval dlouho a přerušily ho až volby. Ty jsem řízeně vystřídal party, která byla asi nejdivočejší, co jsem kdy zažil.

Po chvilce klidu přišly volby, které z ČR udělaly nasraný národ bez jasného směřování a já na dva dny porušil své předsevzetí. Opět jsem se totiž díval na Facebook, komentoval a neodpustil si status upravující vše na pravou míru a nezapomněl jsem to podložit faktem, že jsem o Zemanovi psal diplomovou práci a tak jsem tedy velice kvalifikovaný mluvit o výsledcích voleb. Do národa buranů se vracet nechci. A děsí mě, že nemusím.

V pátek jsem na vernisáž nešel. Možná mě bolelo v krku, možná se mi nechtělo setkat se slečnou trapnou, protože by mohla kolegyni prokecnout, že mám ještě jednu práci. Vůbec jsem si to neuvědomil, nějak se na to nikdo neptal a mě docela baví mít tři platy a divoký život, Jsem vlastně takový digitální nomád. Docela by mi to sedlo což? Sedět v pondělí v kanceláři v polobotkách a v sobotu v noci být v propoceném triku opřený o špinavou zeď a nechat se líbat krásným Belgičanem. Camera, akce, vzrůšo.

V sobotu jsem se nasnídal a zase usnul. Potom chvilku pracoval, učil se jazyk a nakonec jel za Brazilcem. Nechtěl jít na party a zatímco já si bez váhání hledal někoho jiného a psal jsem Redaktorovi a Mexičance, on nakonec jít chtěl. Pouštíme si hudbu a on se obléká. Je to můj nový Dýn? Léto 2013 to připománá silně, akorát nic necítím. Nakonec vytahuje papírový sáček plný malých krabiček. Tráva by mě nepřekvapila, ale prázdná *krabice*, kde prý došla extáze mě zaráží a když začne mluvit o něčem, co jsem v životě neslyšel, začíná mi docházet, že to není úplně v pořádku. Cítím, že má stabilita mu prospívá, navíc mám víc času a na mé poměry se mu můžu věnovat a třeba i přijet po party, když to odeznívá a může mít o samotě depku. Každopídně 2BC je jediné, co máme a já, po pečlivé rešerši, neváhám ochutnat. Máme toho strašně málo a způsob podání připomíná laborky z chemie. Nakonec to polkneme a jdeme na party. Těsně před zabouchnutím dvěří, vyjekne, koukej co jsem sem našel a dává si to do pusy. Co to je, ptám se s nažazeným čelem. LSD. Myslím, že má morálka dost upadla od doby, co jsem v zahraničí, ale tohle mě dost probarlo. Tyvole! To ne snad! To je moc. Dlouho na něj zírám, jenže co mám dělat, když už si to vzal. Pronáším moudra o tom, že se to nemá kombinovat, ale prd na plat. A to ani nevím, že si za další tři hodiny vezme kouli.

Jdeme tam pěšky a on mi spíš přijde jako opitý Tymis z prosince 2014, zatímco tohle je lsd z ledna 2018. Juchá, ale je ovladatelný. Vstup do klubu není jen tak. Nakonec procházím, jsme tam brzy, ale já si v tu chvíli stejně myslím, že je tam málo lidí. Vodka rebull. Červená světla. Gayové. Hudba je fajn. Moje minimal berlinské tehcno to není, ale na to asi ani nemam náladu. Už už jdu k němu, že to bylo málo, že bych si vzal jen malinko koule a v tu chvíli. Čas se zpomaluje, ale ještě si to neuvědomuju. Cítím horko v hlavě a slyším vnitřní hlas: ajajaj, tohle není normální, horko v hlavě známe moc dobře, tady nám něco začíná! A skutečně. Oproti extázi má tohle zvláštní účinky. Pomalu se mi rozpouští realita. Hudbu i barvy vnímám velice silně a mám nějak pocit, že to všechno prochází mým břichem. Tančím a velice detailně pozoruji DJ a všechny kolem. Mám pocitm že je všechno propojeno. Je mi krásně. Klasicky jsem plný energie a odpojen od těla, bolesti, pocitu vedra, chladu. Nemám pojem o čase. Stále se party nerozjela, klub není plný, je něco po půlnoci. Já jsem ale v trochu jiné dimenzi. Občas se s Brazilcem sejdeme, posedíme, ujistíme se, že je druhý v pořádku. Začnou hrát WhoMadeWho, cože je hymna Deisgnbloku a mě to vrací do Prahy. Tohle miluje má šéfová, vysvětluju Brazilci.

Je mi vedro. Už se více soustředím a všímám si těch, co tancují kolem. Oční flirt mě baví, ale zatím nic vážného. Všímám si kamarádských skupinek a pohledných mužů, kteří koukají, kdo dnes přišel. Velmi mi to připomíná Vila. Půjde zas Tymis kolem a řekne některému z nich, že se mi líbí? Tymis je v ČR a pokud chci někoho sbalit, musím na to jít sám. Já tu ale nikoho balit přece nechci, jsem tu kvůli hudbě. I tak se ale dívám. Někdo mi fouká na krk. Otočím se. Otačím se zpátky a začínám se červenat. Asi *nejvíc cute* je nejpřesnější výraz pro sympatického Belgičana, který se mnou chvíli tancuje, hovoří a jdeme pak dál do chodby, kde se více slyšíme. Camera, akce, vzrůšo. Moc jsem nemluvil, byl jsem dál než normálně, slov bylo ale potřeba jen pár. Líbal vášnivě. Líbil se mi, chtěl mě. Nebylo kde. V tu chvíli jsem ani neřešil, že je škoda, že tak milý kluk, se kterým je svět mnohem krásnější, jede na víkend do metropole jen aby si užil, doslova. Dal mi instagram, vášnivě mě líbal a odešel. Petite salope! Napsala Mexičanka do Messangeru. Pětiminutový románek skončil tak, jak začal a já si z něj odnáším nového followera a úsměv.

Hele tohle je muj kamarád, seznamte se. Před pár lety prodal 100 bitcoinů a dneska je milionář. To mě taky dostalo.
Pocit laskavosti se nedostavil. Nemám mazlivou a nějak mám pocit, že se moc nemůžu usmát. Silou vůle si to užívám, jo baví mě to, ale není to extáze. Mám pocit, že je to tu živočišné, funguje tu psychologie davu i přirozeného výběru. Lidí už je míň. Najednou chci někoho sbalit a i když se nabízí spousta z nich, nikdo mi není dost dobrý. Začínají mě bolet nohy, několikrát jdu na záchod. Nakonec se loučím. Přijíždím domů a mám radost z toho, jak se o sebe starám. Převléknu se, očistím si obličej, vyčistím zuby a jdu doslova spinkat. Probouzim se kolem oběda a je mi dobře.

Mobil drnčí. Píše ředitelka, vytahuje mě na výstavu a já zažívám krásnou neděli. Večer se zastavuju u Brazilce, kontruluju zda je ok, hladíme se, odcházím.

Víkend končí a já mám krásné pocity. Po příjezdu domů udělám hodně práce a usínám s největší spokojeností.

V hlavě mi zní otázka: Užíváme si, je to krásné. A dál? Smysl života je ehm v čem? Ve 25 jsem přece mladý ne? Nebo je to to nejplodnější období, ve kterém bych měl psát přelomové knihy a zakládat startupy?

Žiju na 1000 %. Víc neumím. Sorry.

Skleničky, hotel, design a Voque. Zase

25. ledna 2018 v 13:51 | pan Nedostižný
Tentokrát útžkovitě, trochu poeticky....

Z niceho nic jsme seděli v lobby se dvěma židlemi za sklem, u umělého rybníčku pod 300 kilovým lustrem, kde si z nás armáda českých hostesek udělala srandu a místo bílého vína servírovala dvě deci Becherovky. Tebe otravovala asistentka z Plzně a mě tvým šéfem najatá 50ti letá PR manažerka z Anglie. Seděli jsme tam asi hodinu a půl, prošvihl jsem oběd i komentovanou prohlídky. Nevadí, stálo to za to. Nikdy na to nezapomenu. Na klidnou, pomalou a silnou debatu. Stejně jako na skleněný flashdisc.

Rozdíl mezi náma z kanclu a těmi chudáky z retailu je zase cítit. Po čtyřech letech se vrácím do open space kanceláří a řeším fitka, teambuildingy a obědy. Je to sice u vítězného oblouku a excel mám v angličtině, ale zbytek je stejný jako v první práce v oboru v roce 2013. Protože už je to podruhé, nestresuju a užívám si to. S každým krokem, doslova. Čas se zastavuje jen ve chvíli, kdy během obědové pauzy projdu kolem skupiny stejně starých mladíků a v košili, polobotkách a kabátu si vedle Nike-Air, joggings a kšiltovek připadám moc nedoknutelně.

Jdu ulicí naproti kongresovému paláci. Klapou podpatky, šála vlaje ve větru a já mám pocit, že jsem to zase já. Bylo to totiž před chvilkou, co jsem šel po měkkém koberečku ze zlatem obloženého výtahu obrovským lobby směrem ke dvěřím. Jakoby tam stály kamery. Jakoby tam za sklem byl štáb. Jakoby každý můj pohyb byl napsán ve scénáři. Ta chvíle, kdy projdu čtyřmetrovým skleněným vstupem a opodál stojící černoch zvedne oči od mobilu a začne si mě prohlížet, zatímco si před jedním z největších hotelů v Evropě zapínám kabát a je něco málo po půlnoci, ta chvíle je z nějakého důvodu tak silná. Zapínám poslední knolfík a probodávám ho pohledem, všechno je všem naprosto jasné a já se dávám do rázné chůze. Jdu ulicí naproti kongresovému paláci. Klapou podpatky, šála vlaje ve větru a já...

Jo! Jo! Mám bezdůvodnou radost, zdá se. Jdu velmi rychly, opravdu rychle. Opět proudím metro džunglí a bezdomovec hraje, je mladý, hudba je krásná, je to žena, hraje na housle, slyším oblíbenou skladbu, je to Vivaldi! Ach, mezi ozvěny podpatků, kábaty a rtěnkami slyším svou oblíbenou skladbu, jsem silny, krev mi proudí celým tělem. No jasně, serotonin totž doznívá a pohání. Tahle sinusoida, kdy Prahu střídá metropole a staré je nahrazeno ELLE JAPAN, redaktorkou Voque NY a Press Lounge International. Mám z toho radost, ale stydím se to sdílet a říkat to nahlas, abych nevypadal jako nabubřelej namyšlenec. Každopádně mám radost. A to i přesto, že stejně jako v Praze, ani tady nejsem na těch nejdůležitějších profilech a instastories. O to přeci nejde, říkám si s rádoby dospěláctvím a kašlu na to, co si myslí. Jaem svůj, přiznávám se k trapným scénkám z dětství, přejídám se úžasnou kachnou, směju se. V jedenáct večer přichází upozornění, jsem označen, usmívám se, ale neautorizuju. Nejde přeci o lajky. Šlo o to si sáhnout, být u toho když rozbaluje dárky Hermés, formuluje trendy pro 2018 a fotíme se s italským designérem roku. Mé antikomerční já nechápe, ale tohle je prostě Paříž. Pardon...


Praha se občas ozve a nepatřične zatleská.
Špatně mířené lichotky jsou milé, zvláště od těch, co mě na studiích přeřvávali a opisovali ode mě. Vrátit se do místnosti plné pražské smetánky se můžu ale jen s vidlema od krve a nebo s investorem v posteli (ideálně s tím z Bruselu). Ve složitém světe jsem si našel terasu plnou slunce, piju víno a nehodlám se ho vzdát jen proto, abych se hádal v pražských hospodách a bojoval za liberální demokracií. Jedna věc se hodně změnila. Už to není zkoušení, živoření a přežívání turisty z východy v metropoli, já t začínám žít ten samý život, co v Praze. Rozhovory s designéry, press preview, VIP, šampaňské, sex, média. Já se skoro až bojím vzít do ruky tužku a kreslit sny na další dekády. Bojím se, že se zase splní.

A teď k věci...
Dokonale mluvit, zazářit na pozici a dostat být tu na HP. Dostudovat tady, přestěhovat se do centra. Změnit si občanství, skončit v Designbloku. Chci to? Není ten závan pocitu výjimečnosti jen dotek designu kam patřím? Není náhodou design tady? Tedy, hlavně tady? Budu dál pít kávu zadarmo a jíst čokoládičky nebo na sobě začnu makat? Vyděsí mě vítězství Zemana a vrátím se zachránti ČR před populismem?

PS: No a můj seznam se rozšířil. Spal jsem s japonským novinářem. Ten večer byl krásný a strašně jsem ho chtěl. Jsem nadržený no... Byl to ale zážitek prostě! Tak co...

Office live, uvědomění a snaha prostě být

25. ledna 2018 v 13:15 | pan Nedostižný
Z mého života i Tumblr se vytratila zelená barva.
Naučil jsem se žít evropský sen, daleko od opravdových kamarádů v bezpečném exilu na březích řeky plné kultivovanosti.
Přestal jsem se smát malosti, hlouposti a omezenosti průměrného Čecha a začal vzpomínat na krásný život ve stověžaté Praze, poloprázdné kavárny s kvalitní kávou a nekonečná rána se slunečními paprsky v posteli.
Konečně jsem se přestal brát tak vážně, místní mě nakazili svou zdvořilostí a nastavením mysli.
Jsem blíž sám k sobě a přitom stále daleko.
Vím, že nemám bojovat, přestal jsem plánovat, hlavu i telefon vypínám stále častěji a je to snad poprvé co od gymplu cítím takový ten vnitřní klid.
Daří se mi nebýt na sociálních sítích a přitom jim stále rozumět.
Hojím si duši, kterou jsem devastoval honbou za uznáním.
Nakonec jsem doběhl až do obrovské kulturní metropole a začal tady bydlet, pracovat, bavit se a žít.
Má touha vše vysvětlovat, vytahovat ostatní z jejich myšlenkových pochodů a brát je na moje názorové výlety je nejen vyčerpávající, ale především zbytečná. Tahle mladická naivita je neuvěřitelně silná, mobilizující a oceňuje jí každý CEO, protože to přece vždycky osvěží firmu. Já tohle pomalu ztrácím a i když jsem se toho strašně bál, vnímám to nyní jako tichou transformaci za dospělejší já.
Najednou bych se chtěl vrátit do Prahy a jít ven s těmi, kteří sice v hurikánu velkých činů a siláckých řečí tolik nezazářili a moje pozornost se časem ubrala jinam, ale jejich přesvědčení, odvaha a vytrvalost mě navždy uchvátila. Nyní jsou mými vzory.
Hledání rovnováhy asi nikdy neskončí. Už ale nehledám rovnováhu mezi underground party jen pro zvané a kampaněmi na širokou cílovkou, mezi prací a studiem a ani rovnováhu mezi přátelstvím a láskou. Nyní je to spíše hledání rovnováhy mezi altruismem a hédonismem. Mezi tím, zda dva předchozí pojmy používat, nebo vysvětlovat, co znamenají. A podle Francouzů je úplně nejlepší těmi pojmy být a naplňovat jejich význam. Někdy je totiž nejlepším způsobem jak zhmotnit nějakou myšlenku nebo názor prostě být. Být tím, co říkáte a co si myslíte. Já to ještě nejsem, ale jsem blízko.
Mám pořád strach, přiznávám. Těší mě, že vím, že ho mám, ale nejsem si vědom z čeho přesně.
V metropoli se cítím bezpečněji a svobodněji.
Myslím, že si budu muset jen vybrat jeden ze sociálních statusů, který zavře hubu mému egu, ambicím i altruismu.
Studovat budu dlouho a ten francouzský kabát, co jsem si v Bordeaux koupil, ten budu nosit do konce života.
Proč měnit Prahu, když už jeden Berlín existuje? Proč investovat do digitálu, když nás tolik ničí? Proč platit za posilovnu, když nemusíš vysedávat v kanclu?
V kanclu nakonec vysedávám často a rád (!) Nová smlouva, která je nakonec jen na oko a já po dohodě s miláčkem HR můžu chodit ve srovnání se starou prací o 2,5 hodiny dřív domů, jo ta mě baví. Pozuruju, jak jsem stydlivý, ale ostatní jsou strašně milý a tak dostávám čokoládičky, milé pozdravy a pozvánky na jídlo. Opar mě drží daleko od flirtování, ale už mám vytipováno, ke komu se opilý na firemním večírku radši nepřibližovat nebo bych mohl skončit velice vzrušen. Zatímco mi drsňáci z Prahy dávají najevo, jak jsem pro ně naivní, moc hodnoučký a jemný, já si nakonec s střemi jazyky, zlatým CV, dvěma tituly, belgickým byznysmenem a francouzským hercem v posteli, přijdu docela powerfull. Nepospíchám, dělám všechno pomalu, pozuruju a neplánuju. Jsem spokojený, všechno si začíná sedat a já se usmívám.

Passion Driven Persona

19. ledna 2018 v 21:57 | pan Nedostižný
Z mého života i Tumblr se vytratila zelená barva. Naučil jsem se žít evropský sen, daleko od opravdových kamarádů v bezpečném exilu na březích lidnaté řeky. Přestal jsem se smát malosti, hlouposti a omezenosti průměrného Čecha a začal vzpomínat na krásný život ve stověžaté Praze, poloprázdné kavárny s kvalitní kávou a nekonečná rána se slunečními paprsky v posteli. Konečně jsem se přestal brát tak vážně, zdejší mě nakazili svou zdvořilostí a nastavením mysli. Jsem blíž sám k sobě a přitom stále daleko. Vím, že nemám bojovat, přestal jsem plánovat, hlavu i telefon vypínám stále častěji a je to snad poprvé co od gymplu cítím takový ten vnitřní klid. Daří se mi nebýt na sociálních sítích a přitom jim stále rozumět. Hojím si duši, kterou jsem devastoval honbou za uznáním.
Nakonec jsem doběhl až do obrovské kulturní metropole a začal tady bydlet, pracovat, bavit se a žít. Má touha vše vysvětlovat, vytahovat ostatní z jejich myšlenkových pochodů a brát je na moje názorové výlety je nejen vyčerpávající, ale především zbytečná. Tahle mladická naivita je neuvěřitelně silná, mobilizující a oceňuje jí každý CEO, protože to přece vždycky osvěží firmu. Já tohle pomalu ztrácím a i když jsem se toho strašně bál, vnímám to nyní jako tichou transformaci za dospělejší já. Najednou bych se chtěl vrátit do Prahy a jít ven s těmi, kteří sice v hurikánu velkých činů a siláckých řečí tolik nezazářili a moje pozornost se časem ubrala jinam, ale jejich přesvědčení, odvaha a vytrvalost mě navždy uchvátila. Nyní jsou mými vzory.
Hledání rovnováhy asi nikdy neskončí. Už ale nehledám rovnováhu mezi underground party jen pro zvané a kampaněmi na širokou cílovkou, mezi prací a studiem a ani rovnováhu mezi přátelstvím a láskou. Nyní je to spíše hledání rovnováhy mezi altruismem a hédonismem. Mezi tím, zda dva předchozí pojmy používat, nebo vysvětlovat, co znamenají. A podle Francouzí je úplně nejlepší těmi pojmy být a naplňovat jejich význam. Někdy je totiž nejlepším způsobem jak zhmotnit nějakou myšlenku nebo názorem, nebo prostě být. Být tím, co říkáte a co si myslíte. Já to ještě nejsem, ale jsem blízko.
Mám pořád strach, přiznávám. Těší mě, že vím, že ho mám, ale nejsem si vědom z čeho přesně.
V metropoli se cítím bezpečněji a svobodněji.
Myslím, že si budu muset jen vybrat jeden ze sociálních statusů, který zavře hubu mému egu, ambicím i altruismu.
Studovat budu dlouho a ten francouzský kabát, co jsem si v Nice koupil, ten budu nosit do konce života.
Proč měnit Prahu, když už jeden Berlín existuje? Proč investovat do digitálu, když nás tolik ničí? Proč platit za posilovnu, když nemusíš vysedávat v kanclu?
V kanclu nakonec vysedávám často a rád. Nová smlouva, která je nakonec jen na oko a já po dohodě s miláčkem HR můžu chodit ve srovnání se starou prací o 2,5 hodiny dřív domů, jo ta mě baví. Pozuruju, jak jsem stydlivý, ale ostatní jsou strašně milý a tak dostávám čokoládičky, milé pozdravy a pozvánky na jídlo. Opar mě drží daleko od flirtování, ale už nyní mám vytipováno, ke komu se opilý na firemním večírku radši nepřibližovat nebo bych mohl skončit velice vzrušen. Zatímco mi drsňáci z Prahy dávají najevo, jak jsem pro ně naivní, moc hodnoučký a jemný, já si s střema jazykama, zlatým CV, dvěma tituly, belgickým byznysmenem a francouzským hercem v posteli, přijdu docela powerfull. Nepospíchám, dělám všechno pomalu, pozuruju a neplánuju. Jsem spokojený, všechno si začíná sedat a já se usmívám.
Bývám dost nadržený, chtěl bych na zas temnou party, nosit jen oblečení z COSu a mít cool Instagram. Půlce mého já to přijde dětinské. Druhé jako supr nápad.
Kdybych se ted měl vrátit do Prahy, budu super incognito, bydlet v centru, nejíst, oblečení si šít nebo kupovat od studentů, byl bych děsně underground a potichu. Hodně bych si vybíral a jedl bych hodně luštěnin. Byl bych asi nakonec svuj, ale musel bych žít s business Animal a jakkoukoli příležitost ke zpochybnování života zaplácnout arty VIP akcí na kampě. Díky jazykové bariéře jsem zjistil, jak ohromnou moc mám, že umím česky. Až budu zpátky budu si užít hovoření! Ted živoření!
Čauky

Opravdový evropský sen plný kolísání

16. ledna 2018 v 0:44 | pan Nedostižný
2018 nemá jasnou chuť. Po čtyřdenním mazlení v kraji úžasného vína a gastronomie jsem se rychle probudil do samoty v metropoli. Měl jsem ale dobrou náladu a to i přes stav kreditky, otrávený telefonát do Designbloku a fakt, že vztahy s pražskými kamarády začínají silně slábnout. Probudil jsem se vedle chlapa, jehož jméno jsem neznal. V trenkách vyběhl do kuchyně pro vodu a cestou v předsíni potkal dva černochy. S řeckými právníky nám ujel autobus z Belgie a zapomněl jsem poděkovat milé slečně-kamarádce, která mě provedla krásným vlámským městem. Vytřelený na měsíc jsem si udělal ohromnou ostudu na Instagramu a se rozničkama jak díry na měsíci jezdil Bruselem na černo. Nechal jsem mladého Brazilce, aby mě vzal na střechu domu blízko u ajfelofky, rozbil sklenici a vyprávěl o tom, jak se před týdnem vrátil z blázince, protože se chtěl zabít. Hola hej. Rok 2018 začal...

Za dva týdny jsem prošel třemi postelemi a poznal 8 nových lidí ze šesti zemí. Zatímco se města, zážitky a lidi střidají, jedno je stejné - kolísání. Jednou píšu mamce, že jsem na nejlepší a nejhustší party v celé Evropě a že má být na "synáčka" hrdá. Když to píšu mrazí mě. V opilosti umím být ještě trapnější, jak koukám. Nicméně v druhý moment jsem nervózní plný kortizolu na rozestavěném parkovišti, odkud se mám dopravit do jiného státu a nikde nic. V jednu chvíli mi píše DeValeine, jak se strašně těší, zatímco Business Animal trpělivě neodpovídá a jede si na další party. V jednu chvíli Argentinec objímá a díváme se na blikající věž lásky, v druhé chvíli ležím v posteli, mám na jazyky, že na to nemám náladu a on mi ukazuje pořezané emo ruce. V jednu chvíli sedím v ohromné zasedačce, na řadě je Německo a já poslouchám o milionových rozpočtech za mediální propagaci a v druhé chvíli se dívám, zda někdo nejde, abych odeslal email do Prahy... Kolísání...

Mám radost, že zase začínám myslet v druhém jazyce. Že mě už vůbec neláká Praha a že jsem trochu digitální nomád, trochu.

Výlet do Beneluxu byl zajímavý. Pavlína Louženská věštila na rok 2018, že nejvíc trendy bude cestování o samotě. Jsem tedy coooool jako blázen a vyrážím. Jak je mi vlastní, nekontroluju typy známých na to, kam jít a tak po úžasném baru, ze kterého se mi nechce jít, protože se vlním v bocích, jdeme s DeValeine omylem do starého bordelu, ze kterého je nyní zašlá vinárna. Dává si džus, pro jistotu. Druhý den chodím městem s "to je všechno" a Adam museum procházím za dvacet minut. Jediné, co mě zdržuje, je krásný chlapec na recepci. Vracím se domů, jím wafle za euro a přemýšlím, zda nezůstat v posteli. Jít na techno party u evropskho parlamentu se zdá být ale velmi ojedinělé a po tom, co Business Animal vzkazuje, že dj je supercool, neváhám a jdu. Klopím do sebe celou flašku vína a při vstupu do kolébky mládí se cítím dobře. Pak nevím. Mám jen obrazy, jak stojím na baru, odnáším si dva drinky, jdu na záchod, s někým mluvím, točím videa, zase s ním mluvím a teď. Dává mi něco do ruky a přesto, že to celé trvá max jednu sekundu, svět se zastavuje. "To tě doma neučili, že bonbony od cizích lidí se nebereou!" píše Můra a odkazuje na kousek exitáze od sexy mužného třicátníka. Ten totiž celý večer fungoval jako můj patron, byl tak sexy, že jsem si o něj odřel bradu a dokonce se vedle něj probudil. U sebe. Poprvé v životě, dobře, tak cca po čtrvtý, ale stejně to pro mě bylo nové, navíc v novém městě a ne v mém bytě.

Moment probuzení byl až nebezpečný. Sice jsem byl ze všeho vzrušený a byl to velký zážitek, ale Ká. to shrnula jen: "Buď opatrný!". Měl jsem štěstí. I tak se opět potrvdilo, že kombinovat úsměv s alkoholem není dobré a já zapomněl skoro všechno. Takže se probudím, mazlíme se, líbáme se. Najednou mi zvoní budík v 10:28, super čas, a mě se rozjasnuje. První co vím, že mám být za hodinu a půl v jiném městě. On. Jak se jmenuje? Party! Vidím vypitou flašku, vzpomínám si na hudbu. Musíme vypadnout. Oblékám sebe i jeho. Piju vodu, kopnu do skleničky, uklízím. Někdo přichází do bytu. Je jich víc. Kurva proč teď. Nevim zda je zakázáno si někoho vodit, i tak celý barák ví, co se stalo. Vím to já? Bolí mě zadek, ale sex nebyl. Celý den se tomu pak směju. Jedeme spolu metrem a dost se ke mě má. No jasně. Ten moment, ta vteřina. Tak jsem si jí prý rozdělili napůl. Dochází mi to. Domů nás práodvezl jeho Uber. Nechápu. Jak jsem mohl všechno zvládnout, otevřít si dvěma klíčemi, ve třech chodech v části města, které totálně neznám. Bílé printscreeny na telefonu dodnes nehápu. Každopádně se loučí, velmi hezky a zanechává příjemný pocit a krásnou sms. Nakonec drsně odsekává a mě to dochází další věc. Tolik mi připomíná Franka! Naprosto vším. A když pak v sobotu večer píše, že jde na další party, je mi všechno úplně jasný.

V neděli se posere doprava, bus má 2,5 hodin zpoždění a já získávám novou známou. Mladou Řekyni, co dělá právní kariéru tady na západě. První den v nové práci je miloučký podle očekávání. Veliká schůzka plná krásných, připravených a ambiciozních francouzek mě velice motivuje. Hodně jsem myslel na mé schůzky v Dbl. Večer s milým Argentincem byl fajn. Když začal manipulovat svou křehkostí a tím, jak si kvůli samotě pořezal ruce, nastala má přirozená reakce. Nechtěl jsem být zbytečně zlý a tak to celé vysvětlil v posteli na příjmeného mazlení. Dokonce jsem mu vyprávěl o Bejvalce a pomohl uklidit nádobí, jen abych měřil nasranost ve vzdychání. Nic sem nenaměřil, za to se romanticky rozloučil. Vím to a nechci si to přiznat, že s tímhle teda ne, ale jsem pořád lítostivý a citlívý a možná stále málo sebevědomý, abych řekl "no thanks" a napsal někomu jinému.

Když sme nazí leželi, hladim břicho a chválil ho, vzpomněl jsem si na Designéra. Nějak jsem v en pocit měl, že všechen můj život, všichni mí kamarádi, všechny zážitky, že jsme všichni tam v tom pokoji. Jakoby se to všechno propojovalo, jako bych už každý okamžik mohl k něčemu přirovnat, jako bych už konečně zrál. Učím se to, ale už to začíná - přestávám myslet na budoucnost, Prahu a dokonce si zakazuju myslet na volby a nasrané statusy co budu psát, kdyby manipulátor vyhrál.

Někdo v hlavě říká, že ok, že ze sebou umím pracovat a jdu cestou ke spokojeným dnům. Je spokojený život ten vrchol, za který mám bojovat? Nemám na víc? Není těch teplých polovztahů a temných věčírků zbytečně moc? S klidem odpovídám nevím.

Ono to přeci přijde. Časem.

Techno líbánky a osamělost

8. ledna 2018 v 21:00 | pan Nedostižný
Přesto, že rok 2018 začal asi nejhorším Silvestrem v životě, kdy jsem se na přecpaném náměstí tlačil ze stážistkou z Řecka, kterou jsem měl ze všech snad nejméně rád, mě první lednový týden hodil do buržoazní jižní Francie, kde jsem s Business Animal prožíval líbanky. Hrdé město gurmánů, studentů a vína. Vlhko, déšť a zataženo. Moderní budovy, designérské obchody. Já, on a pět krásných dní.

Zatímco Ká. má čertsvě po svatbě a fotky z líbánek jsou přirozenou součásti alba s názvem "krásný normální život", já o to překvapivě nepříchazím a to ani kvůli své orientaci ani své nerozhodné povaze. Mám dva týdny volno a tak jsem napsal ať přijede a objevíme nové město. Vždycky jsem snil o tom, že budu mít nějoho, s kým budu moci cestovat, jezdit na dovolenou, chodit na party a být svůj. Teď v muzeu moderního umění, u okna, když přišel, dvoumetrový byznysmen co miluje technologické novinky a obchoduje na burzách s kriptoměnami, mě letmě pohladil, podíval se na mě a oba jsme se na sebě strašně krásně usmáli... Tak v tu chvíli jsem si po dlouhé době řekl, co víc bych si přál.

A teď k věci.
To, že máme jednu postel jsem chápal, že bylo kvůli šetření peněz. Asi dvě hodiny po prvním usnutí, když jsme se začali hladit a pak následně vášnivě mazlili a hráli si až do pěti do rána (!), jsem si uvědomil, že tady se šetřit nechtělo. Už mi ale není 15 a tak vím, že je to jen milé, je to krásná součást ještě krásnějšího výletu a nejsou v tom žádné city. Bavilo mě to a neřešil jsem to.

To se budem dívat na památky a dělat, že nic nebylo? Ano. Budeme si hrát v posteli až do oběda a před usnutím aniž by se nám nepokazilo přatelstvi? Ano. Budeš tím, se kterým jsme se mazlil a objímal nejdéle v životě a přitom nebudeš můj kluk? Ano. Na spoustu věcí jsem si dokázal odpovědět sám.

Byli jsme spolu 24 h denně, platili jsme společně, spali v jedné posteli, známe se docela dobře. Vedle jeho racionální povahy opět vystoupilo mé emocionálno a najednou se z nás stal tolik typický pár, kdy jeden výmýšli program, počítá peníze a hledá trasy, zatímco ten druhý mluví francouzsky, zkoumá místni kulturu a těší se na nákupy. Okamžitě jsem začal pozorovat, že se chovám jako máma. Nelekl jsem se, spíš mi to přišlo vtipné.

Stejně jako mamka taťku poňouká a hraje si s ním, dělali jsme s Business Animal to samé. Zatímco on sledoval kurz Bitcoinů, já si prohlížel Tumblr. Jeden druhého jsme chtěli lochtat a tak vznikly nekonečné postelové zápasy, u kterých jsem břečel smíchy :))) Velmi rychle jsme si vytvořili vlastní slova a vtípky, prostě to, co se děje s těmi, kteří nám jsou blízko. Já se koukal, jak se kolem producíruje v trenkách a jeho zase bavilo, když si mohl hrát s mejma nohama, dávat mi je za krk nebo někam vysoko ke stropu. Byla to strašná sranda. Cítil jsem se s ním jako doma, v bezpečí, milován.

Ležel jsem přijemně unavený a trochu opitý červeným vínem. Dival jsem se na jeho tělo a říkal si, že ho nemiluju, on mě taky ne, ale strašně dobře by to klapalo. Kamarádkám to snad ani vysvětlovat a vyprávět nebudu, ale i přesto, že sme si spolu hráli, tak kdybych s ním bydlel, nevadilo by mi vědět, že vedle za tou zdí s ním spí někdo jiný. Komu by vadilo, že někdo jezdí s autem, kterého jste se dobrovolně vzdali?

Když jsme se rozloučili na letišti a já jel zpátky do města, vlak mi jel až za 4 hodiny, cítil jsem se strašně sám. Je jasný, že když jste najednou 24h s někým, koho další půlrok neuvidite a pak jste najednou sami v cizi zemi v cizim městě, budete se citit osaměle. Jenže já tu samotu citim čím dál tím víc. Zatímco vazby na Prahu pomalu slábnou, vztahy v metropoli nesílí, spíš je tomu naopak, protože první smlouva skončila a já na ty lidi nemám ani kontakt a ani náladu. V nové práci to bude asi lepší, ale určitě to nebude referenční skupina jako "Olymp českého designu".

Nejvetším motivátorem vracení se do Prahy už nejsou ambice ale osamělost. Díky 4 dnům s ním jsem si uvědomil, jak jednám impulsivně, neobjektivně a nic nekontroluju. Vedle jeho racionality jsem vypadal poněkud slabě. To co by se zdálo nepříjmené, jsem vnimal naopak jako skvělou zpětnou vazbu. A rozvalený na posteli nešetřil upřímným výplachem své hlavy. Ohromná nejistota v reci cizím jazykem a stale nízké sebevědomí. Změnil jsem šatník, provětral kreditku a nabarvil si vousy. Smad to pomůže.

Jo a ještě jedna krásná scénka na závěr.
Poprvé v životě jím ty šílené potvory. Máme nádhernou večeři, všechno je krásné a dokonalé. Jdu to zaplatit, je na mě řada. Platím u milého číšníka v jedné z deseti nejlepších restaurací ve městě. Řešíme, jak bylo jídlo super, platím kartou. V tom přichazí můj dvoumetrový sympaticky doprovod, stoupá si tešně za mě, pusu má přesně tam, kde já ucho a něco milého mi mrmlá. A voilá, karta mi nefunguje, tak říkám číšníkovi, to je v poho, on to vezme všechno.... tak sme se všichni začli strašně smát a já šel ke stolu, abych uklidnil smích kvalitním vínem.

Hodně mi to vyčistilo hlavu, potřeboval jsem víno, steaky a hodiny mazlení.
Cítím, že mi to hezky provětralo hlavu, doslova, byl tam vítr, ale už osmý den v novém roce si musím připomínat, jak jsem se na tuhle volnost v prosinci těšil. Několikahodinová schůzka s Designblokem byla asi fajn, ale cítím, jak jsem v exilu.

Zatímco detailně zkoumám západní Evropu a mířím do Dánska, Můra má v merku východ, je sama a inspiruje mě. Píšeme si asi nejvíc. Ká. občas pošle milé pohlazení, K. s Jiřinou nechápavého smajlík a výtlemy, Tymis krátké odseky ze nešikovného života coffee mastera. Zapomínám se vídat s kamarádkou z dětství, Slovák je pryč, ale v březnu má přijet bývalá spolužačka, která je velmi společenská :)

V Praze budu pořád, tady ne. Užiju si to přece. A žádný čuňárny! :D

Pa

Dojaty

27. prosince 2017 v 14:43 | pan Nedostižný
Pred Vanocemi sem se dal docela dokupy. Naplanoval si leden, vytvoril plan a uklidnil se. Nenapadlo me, ze par dni v Praze s rodinou mi zase zamicha kartami a ja po prijezdu *domu*, tedy sem, spustim jak maly decko.

Nejvic me dojalo, kdyz sem vybalil pastu na zuby, kterou mi tam tata nenapadne pribalil. Nerekl mi to, vi ze je to tu drahe, pritom sam vychazi jen tak tak. Stejne tak jako mi pribalil caje. Obycejne caje, ale on do nich pridal jeste tu zazvorovou prichut, porotze jsem nastydlej.... Uz v lete, kdy mi nabalil tisic sladkosti, jsem si uvedomil, jak je to krasny. Vsichni s rodici bojujeme, chteji, abychom se chovali tak, jak nam to prijde divne, chteji, abychom nosili veci; ktere nam pripadaji priserne, ale delaji to, protoze je to v jejich ocich to nejlepsi, co mohou. Mamka z meho *pokojicku* udelala specializovany obchod/galerii s vanocnimi dekoracemi, protoze chtela, abych to mel krasny.

To plus fakt, ze jsou nestastni a taky to, jak babi vzdycky rikala, ze musim mit rodice rad, ze jsou to nejdulezitejsi, by nenechalo sebe-drsnejsi oko suche. Me to nevadi, nebranim se svym emocim, davam tomu pruchod, uz jenom timto clankem, ale proste tak no. Navic me to tu kompletne rozhodilo. Nedokazu si predstavit, ze bych chodil do nove prace. Tesil jsem se, jak budu planovat silvestra, pujdu si zaplavat a vyuziju slev. Misto toho jsem jak hromadka nestesti.

K. s Jirinou dojeti jeste vice prohloubily a ja si diky kamardkam uvedomil, ze v metropoli nikoho nemam. Vsichni co znam odjeli pryc. Lidi, kteri by se mnou chteli spat, je vic nez tech, kteri by se mnou sli na jen tak prochazku.

Nechavam doznit sve emoce a tesim se na eurotrip.

Pa

Plány na 2018 a jak mě, budoucnost vrací do reality

23. prosince 2017 v 10:19 | pan Nedostižný
Vždy na konci roku píšu dlouhé články, které rekapitulují předešlých 12 měsíců. Mám vůbec letos co rekapitulovat? V roce 2017 jsem nasbíral nejvíce sexuálních partnerů, udělal nejradikálnější rozhodnutí a do jisté míry se vrátil sám k sobě. V nové metropoli jsem měl doteď spousta času přemýšlet o sobě, o Česku, o studiu, práci a lidech.

Po dlouhé době dochází k určité reformaci. Po dlouhé době mám v tašce malý papírek s tím, kde mám zase napsáno, jak budu více cvičit, jak budu jíst zdravě a jak se budu víc usmívat. Jakobych bych se povznesl nad sebou samým, poukázal na nedostatky a sepsal plán za lepší já v roce 2018. Tohle jsem dělal na gymplu, pak ještě chvilku na první škole. Poté už jsem na to zapomněl, protože jsem byl opojen sebevědomím ředitelů neziskovek a reklamních agentur, sexy designéry a českým designem. Teď jsem ale v klidu, daleko od všeho sám mezi Napoleonem a Ludvíkem XIV. Opět dochází k malé revoluci a já něco škrtám, něco dávám do popředí, do něčeho se přitlačím a něco si zakážu. Tentokrát jsem ale o 7 let starší, jsem zkušenější a přistupuju k sobonímu pokroku jinak.

Já ani nvm zda tohle měl bejt nějakej osobní pokrok. Každej večer jsem se ovíněnej nakláněj nad designérem někde mezi Designum a Q Designers, abych na mobilu sledoval konference o content marketingu, programatice a českých dezinformacích. Tak dlouho jsem sledoval pražskou smětánku na Insta, až jsem večeřel s Kovym, Pavlínou Louženskou a Lénou Brauner. V tu chvíli mi to nedošlo, až tady jsem si uvědomil, že na manažerské pozici nemůžete chlastat s Umprumáky a probouzet se u nich v ateliérů. Na manažerské pozici nemůžete mít 3x friends with benefits a chodit si s úsměvem po Praze. Na manažerské pozici nemůžete používat Grindr a spoléhat na kámoše ze Starbucksu, že až zase někdo zneužije vaše nahatý fotky z 15ti, tak že vám napíšou. Někdy, hlavně když holkám ze základky vyprávím, co nového jsem zažil, mi připadá můj život celkem zkažený. Když mi ale Můra pošle další vyfetlé videjko, Business Animal má bílou nosní přepážku a Designér slaví 100 sexuálních partnerů, mám pocit, že jsem naprosté neviňátko.

A teď k věci...
Poslední měsíc byl dost strašný. Pracovní maratón u debilního šéfa jsem přežíval malou strategickou hrou s jeho emocionální povahou. Přesto, že jsem jsem se ujistil, že vím, kdy a co říct, a má lenost není zas tak ohrožující, když si umím v pracovní době chodit po ambasádě, ale mým ambicím to moc nepřidalo. Dokonale zatažený závěs nad mým minimalistickým "pauvre" živůtkem mě až vyděsil. Slova mají neuvěřitelnou moc a já se stále učím, jak je využít nejen pro sobecké účely. Každopádně si všichni v Praze myslí, že si užívám nádhernou metropoli, zatímco já tady sháním ty nejlepší kapky do nosu, jsem přehlcený orálního sexu a přejedený bílým pečivem. Fakticky tu nemám žádného velkého kamaráda. Malá právnička je milá, ale pokud z ní být super kámoška, musím na tom tvrdě zapracovat. Slovák se stále učí, pije a studuje, nemá čas. Číňan je nespolehlivý blíženec a nejde s ním nic naplánovat, jen sex za tři hodiny. Žid je miloučký nováček, ale bydlí daleko a je přitloustlý. Architekt se sám 2 měsíce neozval a s panem Filmovým to nějak trapně vyšumělo. Malý Vietnámek se do mě zamiloval a mluví jen anglicky, takže s ním se taky nechci vidět. Ty dvě miloučké francouzské kočičky jsou sice úžasné, ale jsem jen falešnou ozdobou jejich opravdových životů. Nově mi to ale nevadí. Umím se vracet a vím, že v Praze mám svou "rodinu", takže se žádné stesky ani lítosti nekonají.

Nejdůležitějším plánem na rok 2018 je nemyslet na Česko, na Designblok a celkově nemyslet česky. Už si nedávám deadliny a nesekýruju se a ani nezačínám prvního, ale začénám už teď. Změna nepřichází ze dne na den, i když jsem to tak při zakládání tohoto blogu chtěl. Pomalu, přirozeným tempem v hlavě řeším to pěkné a hezké. Bez budoucnosti, české politiky, studia v Praze a českého designu. Jen já, teď, tady a úsměv.

Já jsem se za poslední rok naučil objednávat u baru, říct klukovi, že se mi líbí, zazářit na pracovním pohovoru a při prezentaci výsledků svést nenápadně vinu na své kolegy. Za pomocí logických argumentů i osobního nadšení dokážu prosadit svou, už se netlačím k těm, kteří mě nechtějí, ale nenechám se nabalit těmi, kteří mi nejsou dost dobří. Posunul jsem se, ale nově jsem si uvědomil, že co je uvnitř musí být i venku. Proto jsem už teď z hlavy vyhnal všechny negativní a kritické myšlenky a musím se starat o tělesnou schránku. Tělo a mysl je jedno nebo ne?
  • Žijeme v hluku své hlavy.
  • Jsme tím, na co myslíme.
  • Přirozeně řešíme to, co není v pořádku.
  • Emoce nás mají chránit ne ničit.
  • Večer před spaním se máme ptát, co se nám ten den povedlo.
  • Nepřejídat se a sportovat.
Uvědomil jsem si, že potřebuji mít v životě nějaký cíl. Ten jsem si nějakým způsobem naprojektoval a cítím, že je to ono. Neziskové, opravdové a krásné. Hodím se na to, mám k tomu předpoklady, vlohy a v podstatě ten projekt už funguje, v hlavě prozatím. Když jsem si představil, že tedy jedu zpátky do Prahy a jdu si za svým cílem, zalekl jsem se. V tu chvíli mě budoucnost vrátila zpátky do reality. Protože tohle budeš dělat celý život, protože tohle ti neuteče, protože teď jsi mladý. Protože budoucnost bude, tento okamžik už ne.

Jsem zvědavý, jak dlouho mi tohle vydrží.

A teď teda opravdu k věci... to nejdůležitější co se stalo, se v mém životě odehrálo velice tiše a já to blízkým oznámil až když se zeptali, jakoby to nebylo důležité... proto nyní alegorie s toho filmu:
Miranda: "....to místo je tak přeplacené, že po něm okamžitě skočila. Nikdo z kandidátů neměl dost zkušeností a navíc by časopis utrpěl. Nikdo nedokáže dělat to co já.... ani ona ne...."

Do Prahy se vrátím v září nebo nikdy.

Pa

Apatie a posunutí se

4. prosince 2017 v 23:36 | pan Nedostižný
Vyvíjet se, jít dál, posouvat se. Moc mi to poslední dobou nejde a nemyslím, že bych byl k sobě přehnaně kritický. Přesto, že jsem fyzicky ve velké metropoli, hlavou jsem pořád v Praze. Být freelencer, externista je fajn, jsem rád pánem svého času, vždyť si mezi emaily odbíhám sexovat na druhý konec města, ale na druhou stranu mám neustále pocit, že jsem ještě něco nedodělal, na něco zapomněl a určitě přehlédl nějaký ten email. I přes to, že vnímám blahodárný vliv místních klídných povah, jsem apatický. K tomu, že v neděli píšu kolegyni ať pošle 20 tisíc na nějaký účet, že Business Animal je notorický feťák a že si Číňan-Investor nevzal kondom.

MOC SEXU A MÁLO LÁSKY
Se Slovákem to začíná být zvláštní. Jako v naprosto každém vztahu i zde jsem dostal velice blízko a vidím do všech zákulisí nervózního mladého muže, co hodně pije a málo jí. S tolik typickým povahovým kapitálem odkazujícím k Československu se vždy tak dívá na moje tělo a po slovensky mi lichotí. Je to vždy ale zbrklé, ponáhlené a já si naozaj neužívám všetko. Nějak mám pocit, že karty jsou rozdány a na mě prostě nezbyde víc než pár minut vzdychů u zavřeného okna do dvoru. Včera měl ale skoro 30 minut zpoždění a já rozjel Grindr. Nudil jsem se. Nakonec si dvám dvě zastávky metrem pěšky a cestou jím ten nejlevnější sendvič. Baví mě to. Něčím mi to připomíná Prahu. Jsem vzrušený, jdu za někým a nic netuším. V minutě zase hraju oblíbenou hru, ve které se prosmýkám francouzskými paláci, zatímco mi on posílá kódy ke dvěřím. Tentokrát je to ještě větší barák než u pana Diora. Nakonec mě v předstíny začne líbat namakaný Vietnamec. Přesně na těch místech, kde to dělal asi před hodinou Slovák. Až surově profesionálně, jako Samantha, tak nějak si připadám, když o 15 minut později jsem nahý jeho v koupelně a až symbolicky si umývám ruce. Dívám se na sebe do zrcadla. V mé tváři vůbec neni nic. Nevidím sám v sobě žádný výraz. Úplně stejné nic, které jsem zažil před chvílí i před hodinou. Vietnamec byl nakonec strašně milý, velice chytrý a vlastně i sexy, ale já měl v hlavě jen to, že už tohle dělat nechci.

Stejně jako jsem dosáhl určitého osobního maxima, když jsem šel sám na největší techno party v Evropě a "vystřelovat na měsíc" se už nehodlám, měl jsem pocit i teď, že je toho sexu plného nic nějak hodně.

Druhý den ráno se mi instalovali aktualizace na počítači a já, bez přemýšlení, zapnul aplikaci. Ve tři jsem měl jet bůh ví kam, nakonec jsem si to rozdal s Investorem-Číněnem. Mým "prvním" v nové metropoli, který se vrátil a který nově bydlí u vítězného oblouku. Byt krásný, pejsek roztomilý a sex úžasný. Seděli jsme tam a pili čaj. Mluvili pomalu, bezvýznamně, dvěma jazyky. Ten pocit toho, jakože ani ty nebudeš můj kamarád, se dostavil i teď. A tak jsem se v nejdražsím bytě v metropoli oblékl a po dvou příjemných pusénkách odešel.

Zatímco co jsem se procházal po velkém bulváru, slunce zapado. Přišla mi sms, že je to odesláno a já tak musel zpátky domů k počítači, dělat něco do Prahy. Do města, do kterého se vrátit nechci, ale myslím na něj. Ve kterém znám všechny, ale nikoho tam nemiluju, krom Zrzka. Tady mám ale poslední dobou, že i když s místními souzním, pořád nejsem součástí. Jsem líný a jazyk se moc neučím. Poslední dobou spíš jen jím a když si hledám zábavu, sahám přirozeně k českým zvyklostem. Ale já se neodstěhoval na druhý konec Evropy, abych si tady v pokojíčku pouštěl stream.cz doprdele!

Nejen, že jsem nenašel ten směr, který mě má naplnit a dát mému životu smysl, ale já dokonce ztratil i nějakou rovnováhu. Mluvit silácky, přesvědčovat a nabalovat. To umím bezvadně. Žít plnohodnotně a spokojeně mě teprve čeká.

Co budu zítra dělat? Nevím :D

Jak kdyby mi bylo zase 14.... Měl bych jít s architektou na kafe a s Hercem do postele. Asi bych měl napsat pár článků a perfektně se naštvrtat slovesa. Měl bych si přepsat poznámky, zašít triko, koupit tátovi dárek a ... jo, málem bych zapomněl, měl bych si vlastně najít práci, jinak se vracím do Prahy. Hej, teď vážně, mě je to všechno v píči a možná zítra neudělám ani jednu z těch věcí. To je můj život zase jen seznam úkolů v diáři?

Jo. Hlavně pozitivně prosim vás, hlavně pozitivně...

Mrakodrapy, psychické houpačky a štěstí

15. listopadu 2017 v 23:41 | pan Nedostižný
Další spinoff. Můj život měl opět namířeno zcela jiným směrem a já začínám všechny moje kamarády, kteří se už před rokem začali ztrácet v mých historkách, které pomalu ale jistě začaly připomínat Samanthu ze Sexu ve městě. Další kluk, další vernisáž, další ohromná konference, pracovní výlet nebo další práce snů. Všichni v tom mají zmatek. Všichni, kromě tohoto blogu, který věrně zachycuje můj životní hurikán už od roku 2009...

Zatímco jsem se vrátil z Prahy jako ubulená chudinka, která se s velkým kufrem zastvaila na černém francouzském předměstí a začala jíst českou křupavou Delisu, začal s Buniess Animal vzpomínat na to, jak jsme se v temném klubu "odpálili na měsíc, deadline pro podání žádosti na další placenou stáž se nezadržitelně blížil. Nakonec jsem nechal věci běžet a to místo v designbloku nevzal. Místo toho jsem zazářil na pohovoru v Ogilvy. Byl jsem strašně nadšený. Dokonce tak moc, že jsem v sobotu udělal něco, co pro se pro mě stalo životním milníkem.

Ten pohovor v Ogilvy jsem měl v pátek ráno. Nestihnul jsem přijít v čas do práce a jako největší herec jsem zahrál scénku hodnou na Oscara. Když jsem vycházel ze 150 patrové budovy v tom nejlepším oblečení co mám, politý tím nejdražším parfémem a naplněn úžasnou náladou z pohovoru s nejmilejšíma lidma, co jsem kdy poznal, tak v tu chvíli jsem sám sobě řekl: "Tak se ukaž, kde jsou všchny ty hodiny a hodiny psychologie a zírání na rozhovory se sociology!". Věděl jsem, že tohle je hodně blbé, že se to nedělá a tak jsem zapnul mozek na 1000% a zmačkl spoušť všem pomyslným psychologickým zbraním. Dokonalé načasování, správný výběr slov a trocha herectví se vyplatilo. Všichni na to do hodiny zapomněli a já se mohl zase bestrestně usmívat.

Tohle ale není ta věc, na kterou budu v šedesáti vzpomínat. To bude sobotní večer, kdy jsem po jedné sklence se slečnou Francouzskou šel sám na party do jednoho z největších techno klubů v Evropě. Díky tomu, že mě pražtí designéři a hipsteři naučili, jak to na takových party chodí, nebyl jsem zase až tak moc nervózní. Dobrá nálada z pohovoru, příjemné rozpoležení a taky fakt, že mi není 16 úspěšně bojovali proti strachu z neznámého. První dvě hodiny byly hodně nervózní. Byl jsem tam úplně sám, úplně poprvé. Kdyby to bylo v ČR, tak bych to nedal. Bál bych se, že tam někoho potkám a tak. Tady jsem super inkognito a moc mi to slušelo. Pak jsem si šel něco najít. Nikdo nic neměl. Kdybych nezažil Blanche Nuit se Slovákem, který mě tak moc chtěl, že ve svých brejličkách a košilce chodil od černochovi k černochovi a ptal se na něco dobrého. Tehdy mi mě to motivovalo a nakonec jsem to byl já, kdo něco sehnal. Hodně jsem si to teď musel připomínat. Zhruba 45 minut po půlnoci jsem začal být unavený a nervozní. Lidí bylo čím dál tím víc a já nic neměl. Síla mé vůle mě nutila to zkoušet dál a když jsem nic nesehnal byl jsem tak viditelný, že jeden kluk nakonec za mnou přišel sám.

V tu chvíli se pohcopitelně všechno změnilo. Tenhle moment, ostatně jako celý večer, je ukázkovým příkladem toho, jak moc se vše odvíjí od našeho psychického naladění. Po chvilce tancování jsem cítil menší euforii. Ale hned jsem si uvědomil, že je to dopamin, který přichází vždy když trochu sportujeme a začínáme se potit. Poté to trochu trvalo, ale bylo to super. V tom nejlepším jsem se šel napít. Dolní stage byla tmavá a spocená. Po tom, co jsem se stal miláčkem DJ jsem se odebral nahoru, kde jsem vypil dvě lahve najednou. Začal jsem si psát s Business Anymal a bylo mi fajn. Najednou přišla druhá vlna a já jsem se během půl hodiny dostal do hlavního víru. Trvalo asi hodinu úžasné hudby a já se začal cítit a chovat jako v Praze. Začal jsem hetrákům říkat že jsou krásní. Zde ale oproti Pražákům říkali, že mockrát děkují, že teda na kluky nejsou, ale že je to strašně milé. Zde jsem dával všem kolem napít. Už ne tak radostně, vody bylo málo, ale stejně jsem měl radost. A taky jsem si tu našel kámoše. S Nicolasem jsme se vážněji nebavili a já doteď nevím, jestli ty letmé doteky znamenali něco víc, ale bylo hezké jak jsme se střídali a pomáhali si. Co všechno umí obyčejná voda prostě. Nakonec zmizel a já šel dolů. Bylo tam vedro, chýlilo se ke konci a já se po dlouhé době s někým ostře setkal očima. Tenhle nevyoutovaný Arab na mě začal lehce sahat, ale dělal vše pro to, aby to nikod neviděl. Najednou mě vzal za ruku a šli jsme. Šli jsme. Už jsme byli venku a šli a já na něj, moment, kam jdeme? A on: "No chceš jít ke mě?". Jako líbil se mi, ale prostě takhle to nedělám sorry. Takže jsem se vrátili, já si užil doznívající hudbu. Zavřel jsem oči a ve vzpomínkách na profesora Grofa se oddával svému krásnému podvědomí. Budu upřímnej, o tom je tenhle blog. V tu chvíli to už doznívalo, Nicolas byl pryč, stejně jako všechny milé holky se kterýma jsem se ten večer spřátelil, a on byl jediný návrh na pokračující porgram.

O 30 minut pozdějí vcházíme do jeho bytu v jedné z nejkrásnějších a nejdražších částí romantické metropole. Bylo sedm ráno a líbat jsme se přestali v půl čtrvté po obědě. Bylo to krásné. Strašná škoda, že Islám a že to nemůže říct doma a že to všechno strašně tajil, ale prostě ta chemie. Ta chemie! Vždycky jsem snil o Arabovi, tohle bylo super. Tak super, že jsem strhnul záclonu, jemu prasknul kondom a v tom nejlepším a nejhlasitějším jsem spadnul z postele.

Nikdy nezapomenu na to, jak si u Les Halles kupuju džus, jdu židovským městem, které je po nedělním dešti poloprázdné a podzimní. Hlava je taková prázdná a přitom soustředěná. Usnul jsem brzy.

Druhý den jsem chvilku pracoval z domova, jel za Fotografkou a s její kámoškou jsem si užili fajn galerijní den. V Centru umění mě jeden kluk požádal o telefonní číslo. Bylo to krásné, ale odmítl jsem. O hodinu na to jsem byl v posteli s Actor, který to chtěl dělat bez kondomu a já to zakázal. Šel jsem domů.

Úterý bylo těžké. Měl jsem volno a poprvé v životě jsem hlásil dojezd. Být sám a sledovat není samo o sobě dobré. Navíc jsem začal být trochu nastydlí a celkově to tělo moc nedávalo, nemohl jsem usnout a bolely mě klouby a kosti. Celkově mi nebylo fajn. Naštěstí mi Businness Animal a Šperkařka pomáhali na dálku, zlatíčka. Večer jsem se objevil ve vile vědců, kde jsme si s fotografkou pochutnávali na těch nejlepších sýrech a drbech o českých designérech. V tu chvíli mi bylo zase krásně. Když jsem se konečně dostal do nálady přilítl email, že mě v Ogilvy nevzali.

A tak jsem zase tady. O spoustu zkušeností dál, ale přitom pořád na místě. Dlouho na žádnou party nepůjdu. Jsem zvědavý, kde a zda si najdu další stáž. Jak se to vyvine s Actor? Kdy budou benefity se Slovákem a byl Arab na jednu noc? Je vážně můj život jen o sexu? Protože je nitřně cítím potřebu nastoupit do nějaké nadace, neziskovky a pomáhat lidem. Je to svědomí nebo mám skutečně altruistickou povahu?

Jsem rád single nebo jsem závislý na hormonech, které se mi vyplaví pokaždé, když někoho sbalím?

Každopádně si nedokážu představit, že se vracím do Čech. Pan Designér mi dnes napsal dlouhý sloh do Messangeru o tom, jak všichni hejtí Designblok a jak je to strašně zbytečný a komerční projekt... no... tohle mě do Čech rozhodně nevrátí...

Rozladěná psychika, volání do nadace a červené plátno

7. listopadu 2017 v 0:04 | pan Nedostižný
Kupuju si v automatu madlenky, protože ve Franprix neměli bagetu a mě vyhládlo. Vyhládlo mi po sexu s panem hercem, říkejme mu Actor. Po hodině debatování o rodinách, pracích a živote v Metropoli mě konečně povalil na postel a začal líbat. Dost dobře líbat. Každá lichotka šla v mé hlavě do koše, je to herec přece! Ale nakonec si myslím, že má vášeň a mladická nadrženost strhla i tohoto švýcarského herce, kterého známe z levných německých filmů. Přijdu domů, otevírám email a jsem pozván na pohovor. Život se mi opět otáčí o 360° a to jsem se o tři dny zpátky vracel do Prahy s tím, že začnu život a la The Devil Wears Designblok.
Jedna party nám asi život nezmění, ale... když si 4 měsíce hrajete na chudého "expata" v ohromné metropoli, kde je vaší jedinou zbraní pěkné tělo a věk, je to ohromný šok, když přijedete do Prahy a čekají na vás novináři, doslova a do písmene. Užil jsem si zejména to, že jsem jen přišel a prohodil pár slov, byl jsem jak slečna Hyperaktivní, která udržuje dlouhodobá partnerství, ale ten kontrast! Najednou jsem opět stál na pomyslném vrcholu českého arts & fashion, abych zapálil pochodeň českého designu, přečetl si novou SOFFA (s osobním poděkováním) a s Maximem Velčovským poukazoval na nové talenty. Euforie byla podtržena opravdovými přáteli, se kterými jsem se loučil při zadržených slzách. Ty jsem potom pustil v pondělí kolem třetí hodiny, protože jsem to už nevydržel.
Vystřelení na měsíc v jakoby berlínském klubu, kde jsem konečně řekl ahoj všem svým instagramovým a bloggerským láskám a nedělní dortík u Tymise, kde jsme si s Business Animal vyznali kamarádskou lásku, to mi do hlavy nandalo tolik hormonů štěstí, že se moje emocionální křivka pěkně prohla.
Výsledkem nechtěného odjezdu z Prahy byla naprostá rezignace. Po návratu jsem měl v hlavě jen to, zda si nenechat ujít práci snů. Na nic jiného jsem nemyslel, opravdu mě to paralyzovalo. Je neuvěřitelné, jakou moc mysl má. Zatímco mě před Designblokem ani nenapadlo, že bych mohl zvednout telefon a po sedmi měsících říct: "Hele, já jsem si to rozmyslel," sbalit si kufry a vrátit se. Teď jsem si s mamkou volal přes hodinu, všem opravdovým kamarádům napsal A4 kolaborát o tom, zda jít studovat psychologii nebo být ředitelem časopisu Runway. Zatímco mamka, Ká. a Designér byli jednoznačně proto, že mám životní šanci na vysněnou pozici, Diesel, Šprtka a Venkovanka tvrdí, že jsem na Erasmu, jsem student, jsem mladej a makat budu vždycky. Typický rozpor mezi ambicemi a bohémstvím, mezi prací kreativní nebo prací, která má budoucnost. Opět jsem rozeslal životopisy a volal do nadnárodních výzkumných agentur a do největší české neziskovky. Mám pocit, že žiju na 1000 % a ochutnávám naprosto všechno, co dnešní svět nabízí.
Stále ale nemám jasno. Nemám cíl. Bojují proti sobě následující priority: mít práci v oboru, který nezničí digitální revoluce, studovat a získat titul PhD., být trpělivý a růst s vlastním projektem, vydělávat peníze, mýt spoustu času pro sebe, být ve vybrané komunitě, pomáhat řešit společenský problém... pracovat především s lidmi....
Ta volba toho, kam dál směřovat mi přijde úplně stejně těžká, jako když jsem se v 15ti hlásil na gympl.
Naštěstí to řešit nemusím, jsem tady, hledám další zkušenost, užívám si života, jím výborné paštiky a sýry.
Zajímavé ale je, že i přesto, že v novém městě nemám kamarády a práce mě moc nebaví, při představě, že jsem zase v Praze se mi začalo stýskat.
Sám jsem zvědavej, jak se tenhle příběh bude vyvíjet.
Pa

Po pěti dnech v Praze

3. listopadu 2017 v 10:03 | pan Nedostižný
Když na mě Business Animall čekal na Můstku a já šel k němu, chtělo se mi až brečet. Jak se usmál když mě viděl, jak jsem ho objal, jak jsem se cítil krásně a bezpečně. Úplně stejně, jako když jsem přišel do hospody na Míráku a Kameramanka se zvedala už když jsem otevřel dveře. Nebo když mě Venkovanka skoro umačkala. Já ke svým přátelům cítím něco krásného. Nevím jestli je to nějaká forma lásky, nebo jestli je to jen nějaká chvilkové rozpoložení. Ono vidět všechny opravdové kamarády ve čtyřech dnech dost po sobě je emociální koktejl.

Dokonce jsem na chvilku z práce odešel, že si jako musím zavolat, abych se na rohu Mánesa rozbrečel....

Kolik dní potřebuju abych se zamiloval? Byl jsem si na 100 % jistý, že je hetero. Pana Showmana jsem potkal ještě po pár hodinách a neuvěřitelně sme si sedli. První rande jsme prospali a na druhé přišel lehce opilý. Děsně ho chci, stejně jako práci pro Vitru. Jenže já dnes zase letím pryč do hlavního města kultury, vášně a módy. Nechávám tu všechny opravdové kamarády, skvělé rodiče, práci snů i pana Showmana. Hipstery závislé na techno večírcích a DJ, do kterých jsem platonicky zamilován. Páteční Ankali s Helenou Hauff bylo prostě naprosto úžasné, životní okamžik, kolem kterého se vše točí.

Nikdy jsem nebyl tak dojatý jako když jsem jel tramvají číslo 17 po nábřeží a paprsky slunce prostupovali Petřínský kopec.

Absolutní slzavé údolí nastalo ve chvíli, když jsem si četl sms od Dýna. Od něj, kterej mi neříká všechno, ale teď i on psal, že se vidáme málo, že ho to štve a tak... K tomu pohůed na Tymise v nejvyhlášenější pražské kavárně, kam on to dotáhl z Mekáče! ta hrdost! Jsem na měkko...

Jeden výstřel na měsíc mě naučil mít lidi ještě víc rád a mám pocit, že mým smyslem života je dělat lidem radost. Hipízácké myšlenky jdou ostře proti zaběhnutému řádu: jsem lenivý, demotivovaný, v práci mě to nebaví, úkoly odkládám a jsem neshopný si najít další stáž. Místo toho jím a poslouchám funky hudbu.

Týden v Praze mě měl nabít energií. Místo toho mi v hlavě udělal totální maglajz.

Ano, jsem v úžasném městě, jsem mladý, jsem tu, abych si to tu užil, "poznal" nové, ale je to těžký. Musím se do toho nutit...

Jsem jako zvíře, které je chráněno svými emocemi. Ty říkají, že některé potřeby nejsou naplněny a tak se je snažím uspokojovat. Zvířecí život, nikolik kulturní... Přesto, že si moc nedokážu představit, že tu jsem ještě dva měsíce, myšlenka na to, že tu budu ještě půl rok, abych si vydělal mě neopouští. Ale je to jen takový ten zbabělý plán B, ke kterému se vždy kloním, protože je jistější...

Nerozhodný, vykolojený, roztěkaný, ale miláček. Pa

Zpátky v Praze na uměleckém Olympu

28. října 2017 v 14:54 | pan Nedostižný
Po třech hodinách, co jsem byl v Praze jsem potkal několik známých. S tím, jak jsem se blížil na Výstaviště, se to zhoršovalo. Praha je opravdu jedna malá vesnice, kde se každý s každým zná.

Sedíme s K. v nové restauraci, Jiřina právě odešla a ona si povídá o rodine, rozmazlené sestře a neurotické matce a nedostatku peněz. Ale i snech o studiu v zahraničí. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna to v pomyslném žebříčku dotáhne tak daleko. Měl jsem radost, ale trochu jsem se styděl za to, co já řeším v porovnání sní. Rozloučili jsme se a já měl strašnou radost, že mám kamarádku, jako je ona. Z jejího úhlu jsem si žil růžový pozlátkový svět někde mezi Samanthou ze Sexu ve městě a Mirandou z Ďábel nosí pradu. Až na to, že ještě nemám vlastní kancl...

První větší event v práci snů mi připomněl, jak moc jsem se odtřihl. Jak moc jsem mladý a jak mám na všechno čas. Seděli jsme v Designérii a ona se mě zeptala: "Vrátíš se?," pochybovala. A já ní: "Jooo....vrátím...," rozpačitě. Když jsem ale viděl letáky po celém výstavišti, kde byl můj text, měl jsem radost. Úplně stejnou radost, jako když jsme s Designérem korzovali Openstudiem a já viděl jak se dívají. Dva mladí krásní "art kluci" se prochází výstavou, smějí se, kritizují, nahlas mluví o cenách za design a sexu. Přišlo mi, že mu to dělá dobře, mě ale taky. Úsměv na tváři se ještě zvětšil ve chvíli, kdy jsem v osm přišel před vchod a vyzvedl Zrzka, který byl krásný jako vždy. Provedl jsem ho celou výstavou a nakonec jsme jeli do Krymské do nového podniku na sklenku. Chvilkama jsem nevěděl co s ním říct, byl jsem trochu nervozní, hned po něm jsem měl jít do Klubu.

Do Klubu jsem šel poprvé sám a bylo to jiné než v cizině. Tam vím, že nikoho neznám a tak nějak nemám zábrany. Tady v malé Praze se zná každý z každým a je dobré mít průvodce. Naštěstí si mě hned u vchodu všim Businees Animal a Galerista. Oba se mi věnovali zatímco jsme čekali v černé frontě a před námi stál mladý doktro - bývalý Designéra. Obecně se v klubu sešli všichni praští hipsteři do studentů designu, umění a marketingu, až kavárníky a cizince. Byla tam "pulka designbloku" a já se dostal na ohromné euforie, která začla hned po půlnoci a skončila v osm ráno v posteli doma.

Přišel i Zrzek. Mile jsem mu vysvětlil, že ho miluju. S jeho sexy kamarádem probral životní filozofii i vztah a nakonec jsem Zrzkovi naznačil, že by sme spolu byli šťastní a nepřímo jsem mu řekl, ať se rozejde. Sklonil hlavu a když se za minutu otáčím, je na odchodu, se všemi svými krásnými kamarády. No co, řekl jsem si. Řekl jsem, co si mylsím... Pak sme si psali a v pohodě.

Hlídal jsem si, co si myslím a co se mi honí v hlavě. Nejdříve mě srali lidi, co do mě narážela. Mazlící se Galerista, Businnes Animal, ale Tramp a všichni ostatní "rezidennční" noční zvířata, která sleduju na Insta a konečně jsem je pozdravil, ti všichni mi zvedali náladu. Myšlenky jsem přesměroval na to, že dělám to, co mě baví, že se dostanu na školu, že se všechno nějak vyžeší a že si budu všechno užívat. Tak jsem začal rozdávat radost. Jednomu klukovu jsem u čurání podržel lahev a celý večer na to jsme na sebe mávali, mile bez žádných vedlejších úmyslů. S jedním klukem jsme se pobavili tím, že jsme na sebe mluvili anglicky, přitom jsme Češi, takže sem na něj pak ze srandy několikrát volal" "How are you?". Holkám napravo i nalevo jsem dával napít vody a starostlivě je kontroloval. Hezkému klukovi za mnou jsem jen tak řekl, že je strašně hezký. Byl jsem miláček a užíval jsem si to. Jak všichni čekají něco špatného a jsem mile překvapeni, když se zeptám: "Bavíš se dobře?" a nechci ani sex, ani cígo.

Serotoniny do hlavy mi krom jiného nasadila i upřímnost pana Galeristy, sám sebe jsem povzbuzoval k tomu, abych byl na osttaní hodný. Byl jsem strašně sám sebou, tančil až skotačil a v tom všem se zjevil on. Třicetiletý pan Pohodář, se kterým jsme si okamžitě sedli a dvě hodiny na to se líbali, obdivovali a já jsem byl nadšený. Vyměnili jsme si čísla a pozval jsem ho dnes na Designbloku. Sice přišel domu až ted (14:00) a bůh ví, jak moc je kámoš s tím jeho sexy plešounem co přišel, ale je mi to jedno. Potkal jsem milého kluka a budu rád, když z toho něco bude.

Jedna temná party mi život nezmění. Ale včera jsem choval přesně tak, jak bych chtěl, vlastně jako Dylan, vlastně jako Francouz. Vlastně jako já. Být sám sebou možná nepřivede krátkodobý úspěch, ale dlouhodobou spokojenost. Co je důležitější?

Loučím se. S úctou a rozšířenýma zorničkama.

Zabloudit uprostřed pokoje

18. října 2017 v 22:14 | pan Nedostižný
Tak dobře. Každé úterý ve tři mám doučování a sex. Začínají další Freinds with benefits tentokrát v jiném městě, v jiné zemi. Mám za sebou další dvě rande a protože mi nepíší asi z toho nic nebude. Bude to takhle až do léte naž odjedu? Budu každé úterý sebevědomě vystupovat z metra u Té věže, abych o 10 minut později zatahoval závěsy před zvědavými sousedy?
Zatímco se blíží konec října a já se vrátim na chvilku do ČR jen abych posbíral úsměvy, poplácal kamarádům po zádech a nakoupil si sušené ovoce, protože mi chybí železo, stáž na další rok je v nedohlednu a to jsem zaslal tak 20-30 žádostí. Jazyk je fakt těžký, vím že můžu mluvit ještě druhým, ale stejně mám pocit, že jsem odtržený. Jsem svázaný penězi a pracovní smlouvou a i když mám den volna, jsem spíš doma a "lížu si rány". Ten "SAVE BATTERY MOOD" je pořád zapnutý, ale někde jsem četl, že po únavě a vyčerpání přichází silný pocit zadostiučení. Ten jsem hodně dlouho nezažil.
Začíná to bejt nuda. To jak pořád myslím na budoucnost, jak jsem vzhlédl v doktorském studiu, jak řeším Designblok, jak pořád nemám lásku, jak pořád nědělám "to něco, co mě naplňuje", jak si říkám, že musím žít přítomností, užívat si všeho co mám a pak sedím celý den v pyžamu. Ale ne, já si užívám, po svém, ale užívám si. Stáž za chviličku skončí, ale pořád se ve mě mele svoboda s ambicemi. Ty totiž v ohromné svobodě nejsou ničím vázané, potřebuju systém, potřebuju vedoucího, pod kterým vyrostu, potřebuju partnera, který mě nasměruje. Takhle jen tak poskakuju životem a ochutnávám vše, co je dnes možné. Posílám životopisy s tím, jak jsem děsně passion do online marketingu a přitom to z celého srdce nesnáším. V Praze budu 5 dní, diář je plný a na rodiče sem si neudělal ani minutu. Šéf mi tady nabídl povýšení. Přeplacená pozice a klid z peněz zaplavily moji mysl jako se tak stane vždy, když se má něco dostat do mého CV.
Nevím. Nevím nic, ale necítím ani žádnou svobodu. Nemám plán, tak proč si nemůžu dělat co chci? I přesto, že nejsem v Praze, jsem dnes po pěti minutách volání došel k názoru, že chci vést vlastní projekty. Akademická dráha je vlastně strašně přirozená proto jaký jsem - bojím se investovat peníéze vyděláné na brigádách do projektů, které nejspíš smete digitální revoluce a zároveň mám málo zkušeností a trpělivost, abych čekal, až se mi v designbloku uvolní místo. Hlavně jsem si uvědomil, že v práci nechci čumět do monitoru, uhánět lidi a věci zařizovat. Chci šířit know-how, pomáhat a servisovat. To svět designu nikdy nabízet nebude.
Přijel jsem se do XXX najít. Našel sem zatím to, že mi chybí řád a paradoxně plán.
Chybí mi zpěv ptáků a jarní rána. Chybí mi kafe se šlehačkou od babi. Chybí mi myčka z práce, nevím proč. Chybí mi levná prázdná Praha. Chybí mi VOŠka, strašně moc.

Plánování na prázdno a recepty bez ingrediencí

15. října 2017 v 9:58 | pan Nedostižný
Probudil jsem se a potřeboval jsem něco dělat. Čtvrtý měsíc v největším městě kultury se nese ve znamení nedostatku přírody. A tak o poledních pauzách vybíhám do parku a sluním se. Vitamín D totiž nestačí mít jenom v té lahvičce, co jsem si přivezl od doktorky...

Sledování pražské smetánky / hispterů atd. je tak nepříjemné. Koukněte, tahle značka si mě podplácíc, koukněte, znám se s designérem, koukněte, otevřel jsem si kavárnu. Proč to tady je mnohem přátelštější, lidi si to přejou a nikdo nikomu nic nezávidí. Pokud se vážně vrátím do Prahu, musím si smazat Instagram a nepoužívat ho. Musím se zavřít v novém krásném bytě, učit se sociologii a vycházet ven jen na přednášky a do práce. V hlavě mám dokonale narýsovaný plán, jak bych mohl žít v Praze, usmívat se a nepřijít na mizinu. Mám ale i plán, jak se zamilovat do Guillauma, pravnuka Ludvíka XI., který bydlí Oberkampfu, je sexy, líbím se mu a strašně to jiskří. Teď si najdu práci snů, ve které od července nastoupím na plný úvazek. Dálkově si dodělám magistra. Tady, na veřejné univerzitě. To je můj plán.

Objevit novou metropoli chvilku trvá. Jak dlouho? Pokud nechodíte s místními do školy a do práce, je velmi těžké se jen tak dostat do komunity. Ano, můžete si najít party kámoše na party, jako to udělala naše stážstka Sofyenna, ale to jsou kámoši, kteří seženou zábavu pro zábavu, nikoli formuláře pro tvralý pobyt, účtenky pro CDI a KAF. Já se bohužel do pana Filmového nezamiloval a tak první plán na to, že budu první dáma pana režiséra a bydlet v 15 arr končí. Mám 2x týdně doučování s milencem, který mi dává úkolu a po vzoru postkomunistických zemí je případně přísný a důsledný. Piluju jazyk, hledám si stáž a zývám do Designbloku. Už za 2 týdny přijedu do Prahy. Jaké to bude? Miláček národa se vrací s jedovatou kritikou křečovitostí v gestech? Vrací se ten, který spací celý projekt? Přijede ten z města hříchu a bude vyprávět všechny neřesti?

Včera mi Ruska řekla, že jí nabídli prodloužení. I já o něm přemýšlím a protože jsem si jistý, že jsem naprosto úžasný, sním o tom jaké to bylo, protože na ti určitě mám. Mít výplatu 80 K není vůbec špatné i přes to všechno. Jako droga. Měl jsem ten samý pocit, jako když to najede. Představil jsem si, jaké by to bylo, kdybych se s šéfem domluvil, že nastoupím a budu tady další 4 měsíce na plnej úvazek. Totální euforie a úsměv od ucha k uchu, vážně. Když sem si k tomu připočetl erasmus, viděl jsem, jak byslím ve vlastním bytě, jezdím Uberem a nosím jenom oblečení značky Adam Kost. Ale, ale ale. Koukám, že mě ty povrchní materialistické sny z patnácti přeci jen neopustily. Tak tohle potřebuju? Potřebuju si vydělat balík, abych byl v klidu? Nestačí mít hezký tělo a pěkný hadry, ani dream job ani dokonalou stáž, abych se usmíval? Sám nad sebou jsem další dvě hodiny kroutil hlavou. Proč tolik potřebuju ty peníze, bože...

Tenhle blog a obecně mé sebepozorování vyústilo v to, že si některé věci zakazuju. Třeba chodit na oběd s Bejvalkou, ale taky nenechat Álu, aby si myslela, že jsem její nejlepší kámoš. Nedívat se na můj český profil a možná se ani neptat Franka s kým spal a kdy naposledy fetoval. Naučil jsem se ráno posilovat a spát 7,5 hodiny, protože mi to stačí. Naučil jsem se být optimista. Tady se učím etiketě, neskákat lidem do řeči, více je chápat a uvědomovat si, že mé názory nejsou paradigmata. Uvědomil jsem si těžkou uchopitelnou zkreslenost, která panuje v mé hlavě a dosti mě ovlivňuje. Neustále kroužím mezi pragmatickou racionálností, pohodovou přirozeností a požadavkem, že to všechno musí do sebe zapadat, musím to být já a musí to dávat smysl nejen mě, ale všem na světě. Já totiž chci dělat něco, o čem nikdo nepochybuje. Ano, být PR manažer arty projektu je do jisté míry nezpochybnitelné, ale není tam ani smysl ani já.

Mám trochu pocit, že mi tu běží hlava na prázdno. Asi mi chybí studium, točím se v kruhu poznatků, které jsem nasbíral ještě před odjezdem. Myšlenky tak gradují a rostou, ale já bych to hnojivo chtěl použít jinde. Svoboda je fajn, ale umět se přinutit je těžké. Zvláště pokud máte v hlavě tlačítko "Party now!", které nejen že rádi mačkáte, ale jste naprosto ujištěni, že je to dobré, že je to tolik požadované odreagování. Teď je ale pro mě tolik požadované spíš soustředění, to jsem totiž od maturity nezažil. A party now nemačkám, pracuju o víkendech, naštěstí asi vlastně...

Zbytek fokusované chemie a tichý život v zahraničí

8. října 2017 v 14:07 | pan Nedostižný
Je pět ráno. Jsem ve středoevropsky zařízeném bytě u Slováka, 10 minut pod věží. Je nahatý, má jen kabát, který mu zadek nezakrývá, kouří, dívá se na dvůr a říká: "Čo ty sprosté mačky tam dole, čo...". Před první volnou nedělí jsem si užil metropoli, jak jsem jenom uměl. Všechno se vším všudy.
Těšil jsem se na další studenty prestižní školy, kteří mluví mým jazykem. On tam byl nakonec jediný teplý a mezi budoucími sociálními pracovnicemi jsem spíš než na večírku připadal jako na školní besedě. Bylo to milé, upřímné a rodinné. Já ale věděl, že to je jedna z prvních a asi posledních neděl, do které se můžu probudit až v pondělí. Proto jsem sledoval všechny eventy, které mi připomínali pražské temné večírky se Šperkařkou či výlety do vesmíru s Business Animal.
Nakonec mě Slovák opil, šprti šli domů a my najednou mířili do prostoru plného krásných lidí a moc dobrého zvuku. Kousek od Gare D'Astrelitz se nachází ohromná garáž, která se o sobotních nocí mění v dunící prostor plného mladých hezkých francouzů, kteří se pod nastartovanými hromonami nechávají unášet někam daleko do neznáma. "To je tak nevydržím, to se budu muset nějak podpořit a na to budu potřebovat cash... víš jak to myslím", říká a já s překvapením kývám na to, že si ženeme nejméně nebezpečnou pilulku. Nejdřív sem ho posílal, protože líp zvládá jazyk, ale když sem si pak uvědomil, že v brýlích, košili a polobotkách shání s východním přízvukem to "něco", bude lepší, když nechám svůj nový arty cut a blue marine s vytahanými rukávy mluvit za nás za oba. Na podruhý to vychází a já si to sám poprvé v životě kupuju. Jdu to rozpůlit na záchod a mám před sebou hned několik obrazů. To, jak v květnu ředitel Agentury a Frank vytahovali občanky, aby dobře změřili čáry, to jak se Business Animal schvovával mezi sloupy, to jak mi to podává do ruky. Teď jsem sám a o hranu plechu na záchodový papír řežu něco malého, co dělá velké divy. Zas tak velké to nebylo. Byl strašně nadržený a já věděl, že to chce.
Ty nejkratší věty mívají největší důležitost. Třeba ta: "Má noční a přijde v devět". Užívám si tance i když se chce mazlit a lidu je kolem strašně moc. Nakonec jedeme nekonečným Uberem, do kterého postupně nastoupí a vystoupí několik dalších. Cítím to v hlavě a píšu si s Blížencem. Ve čtyři v noci, když se projíždím 15 a 7 obvodem, si píšu o tom, jak mi chybí v posteli. O chvíli později jsem už nahatý u něj na sedačce a pomyslně napravujeme československé rozdělení. Škoda, že jsme tolik pili a byl jsem unavený. Pocity jsem měl dobré, ale smíšené a v metru usínal.
Zpátky na předměstí. Paní domácí si nakonec nevšimla, kdy jsem přišel. Ztratil jsem nabíječku a tak jsem z vyplého telefonu nezjistil, kolik je. Jdu si udělat snídani a ona se mě ptá: "Ty jdeš obědvat?", chce mi nabídnout polévku. A já na to: "...no, já jdu snídat" a oba se smějeme, jako by to byl joke of the day. Příjemné odpolední ráno zakončuji pár myšlenkami, které nechci zapomenout:
  • Vrátím se do Designbloku na plný úvazek a udělám z toho fungující super projekt?
  • Začnu Pracovat v tom UNIQLO a budu pravý Pařížský hispter?
  • Řeknu šéfovi, že tu budu ještě půl roku a nechám si platiti 70 000 Kč měsíčně a zničím si život?
  • Kousnu se a dostanu se na zahraniční univerzitu?
Vždycky budeme to, co chceme, je to jen otázka času a hlavně rozhodnutí. Overthinking kills ourselves. Víc toho teď nedám, jdu využít zbytek fokusované chemie a jdu se učit jazyk.

Město rozkoše a vypálená hlava hormony

5. října 2017 v 0:54 | pan Nedostižný
Krásné východy slunce mi připomínají podzim v Praze, který mi tolik chybí. Z práce k počítači a do postele. Stále dokola. O budoucnosti přemýšlím víc, než se fokusuju na přítomnost. Uložené názory časem kvetou a gradují. Některé z nich přerostli a hnijou. Nemám lásku do srdce a jezdím na kole. Nemám rád Nescafe. Přestal jsem používat diakritiku a denně sním jednu velkou cuketu a hrušku. Ruska me v práci učí francouzsky. Peněz je málo a času na poznávání města taky. S krátkodobých vztahů nevytesám tip, jak ušetřit, jak se kam dostat na školu nebo si jak si levně sehnat ubytko.

Někdy je to osudové, hlavně když se po měsíci vidíte s někým, do koho jste se po týdnu zamilovali, dáváte si víno, povídáte si a volá kilegyně, že jste ji zapomněli dát klíče. Nucený konec přišel v pravou chvíli. Architekt si nechal dát do obou uší náušnice a vypadá šíleně. Vracím se a ten den jedu trasu Duroc > Odeon asi milionkrát. Potkávám kolegyni a opět miřím k metru nejbohatší čtrvtí ve městě. V tom mi ale píše Giaume. O 30 minut později se opět vracím a mám pocit, že žluté metro 10 znám lépe než místní krysy co v něm žijí. Dostávám kód od dvěří nedaleko mé oblíbené boulangerie a vstupuju do krásného vnitroblocku. V náhradním bytě, protože ten normální se opravuje, si užíváme dvakrát něco, co neumím popsat. Pomalé, něžné, vášnivé, cizí a přitom tolik známé. Díváme se na sebe a šeptáme si kdo jsme.

Ještě hodinu potom zhluboka dýchám a mám husí kůži. Další jízda metrem je opět vlhkým útokem na můj rozkrok. Tolik krásných lidí mě dokáže vrušit i když všechen tesgtosteron odevzdám tam v posledním patře nad tou vyhlášenou restaurací.

Takhle to ale od posledního článku vůbec nebylo. Přes den úskočné mlácení do fj klávesnice do Designbloku, ohromná sláva na českém Facebooku a stejně ohromná chudoba při nákupech v Carrefuru. Zítra se po 13ti letech vidim s první kamarádkou. Večer budu s jediným francouzským kamarádem Slovákem.

Píše mi šperkařka, že se mám vrátit protože její Slovák bude studovat v Praze a já s ním mám chodit a bydlet. Sledujeme mě Pavlína Louženská. Bývalá šéfová přijde na konferenci. Já tohle neumím. Opovrhuju tím, kritizuju to a nějak mi to přijde nechutné. Stejně jako to, co jsem napsal Designérovi:

"Do Prahy se nemuzu vratit. Ceká tam 5 kluku co me chtej v posteli... a ty, takže 6..."

Trochu jsem se tu uvolnil. Trochu dost.

Zahraniční party s českým pasem a serotonin

13. září 2017 v 12:53 | pan Nedostižný
Přijel designér a spalu jsme spoli. Úplně v centru v ohromném bytě paní ředitelky hezky pěkně po večeři. Po třetí v životě jsem si dal extázi, dvakrát po sobě, zase s Business Animal a nejvíc mě na tom děsí, že nemám žádné kocoviny ani dojezdy. Vyspal jsem se s hodňoučkým panem Filmovým, ale Grindr jsem nevypnul a stále myslím na Architekta. V práci jsem začal být seniorní, baví mě to tam a jde, se šéfem řešíme nováčky z Anglie a s HR můj odjezd na největší design week. Do české práce jsem makal po nocích, online schůzka, při které Češi zbrkle spěchali, mě nechala přikovaná zde, ve městě lásky, sexu a stylu. Lhal jsem starému dědovi, z krásného baru jsme utekli bez zaplacení, na největší party ve městě jsem potkal kolegyni a slavný DJ mi jako jedinému věnoval dárek. Žiju nedostižný život v cizině, ale s českým pasem a českými přáteli.

Třetího září jsem letěl zpátky z ČR, těšil jsem se sem, protože mě nabíjí jenom to, že jdu po ulici. Že tu není vizuální smog, že se tu všichni rodí s vkusem a že tu nikdo nepospíchá a nikdo nenosí kraťasy ke nebo pod kolena. Stačilo mi den a půl s vynerorvaným tátou, abych si potvrdil, že ten náš byt je pro tři lidi a můj životní styl opravdu malý. Každopádně jsem tu naskočil na pracovní maraton, 10 hodin v práci, dvě hodiny cesta domů a ten zbytek byla práce do ČR. Vše skončilo až v pátek ráno, kdy jsem se probudil v deset, udělal si snídani, kávu a pracoval až do čtyř na Designloku. Videa z vernisáže, kde stojí můj náhradník, selfie teplého marketáka a těhotných kolegyň mě netahaly zpátky, naopak. Pak jsem se sešel s Bunisess Animal. Těšil jsem se na to, až se ho zeptám na pana Hipstera. Přátelé jsou totiž všude a protože Tymis bydlí s panem Hipsterem, který organizuje Czech Design Week, vím nejen všechno o malé nabubřelé mini-konkurenci, ale i to, že má otevřený vztah právě s Business Animal. S klukem, který na tři dny přijel do mé romantické metropole, aby si se mnou dal lahodnou tříhodinovou večeři, šel do baru s holkama z korporátu, aby jedna uprostřed podniku vytáhla pytlík s extází, abychom nakonec utekli bez placení. Začal jsem být unavený, ale bylo to s ním příjemné. Když jsme přišli do klubu kolem třetí, měl jsem trochu obavy. Multikulturní míchanice nahatých chlupáčů, sedmnáctiletých holčiček, černocha jen v růžových trenýrkách, dealerů a tlusté černošky, mě nechávali ve střehu. Každopádně tihle lidi odpadli, zůstali ti, kteří tu hudbu mají rádi tak jako my a to i bez toho, abychom se "vystřelili na měsíc". Díval jsem se kolem, bylo to jako tančit v gay klubu, kam nastrčítě pár milých heteráků. Ty pohledy mě bavily, stejně jako letmé objímání se s Business Animal. Ten si tam pak našel roztomilé, francouzské mé já, asi tak o 5 let mladší. Byl jsem ale rád, přišlo mi to cute. Ostatní museli být zmatení. Přišli jsme a odešli spolu, oni dva se tam ale asi tak od 5:40 do 10:00 líbali. Mě to ale bavilo. Měl jsem to pod kontrolou, věděl jsem se co děje a BA mě chodil kontrolovat, zda jsem ok. Procházka městem s rozšířenýma zorničkama, čtyřhodinový spánek a za širokých úsměvů (i zorniček) vysvětlování paní domácí, jak moc velká party to včera byla.

Za 4 hodiny jsem byl zase nový, voňavý a fresh. Jdeme na další večeři, do další kavárny, chodíme a poznáváme. Cítím, jak je unavený, jsem proto milý, vtipný a starám se o něj. Trochu se opíjí, je s ním sranda. Barman se díví, že spolu nespíme. Je to sranda. Klub je ohromný, velký, ale staršně hetero. Potkali jsme mou kolegyni. Spousta hloupých cizinců a mladých lidí. Opíjí se, machrují, ale není to tak nepříjemné jako v Praze. Omlouvají se, když na mě šlápnou, ptají se, zda můžou vedle mě tancovat, jsou to prostě oni, místní. Hudba byla naprosto úžasná, i on byl spokojený. Nezačlo to na něj působit, na mě ale jo a tak jsem skotačil jak víla. Rychlý konec a bloudění v ohromném metru. Druhý den jsme byli u umělců v ateliérech a na drinku. Šel jsem pak na procházku s panem Filmovým a konečně jsem lehce začal pociťovat únavu. Jako kdybych měl mozek v igelitu nebo kšiltovku na hlavě, Každopádně, těch 10 minut v neděli večer, když jsem přišel domů a ještě nezačal pracovat, tak se mi po něm stejskalo. A to i přes to, že jsem posílal jeho klukovi pohled. Prostě to bylo strašně intenzivní a ještě v tom stavu, se všechno strašně znásobí. Žádná depka se ale nekonala. Druhý jsem v práci pořád nebyl unavený. Jako by ve mě stále koloval serotonin a dopamin. Poznal jsem šéfůf test a tak když jen přišel a usmál se, věděl jsem, že je vše v pohodě. Trochu mě bolela hlava a uši, únava ale stále nepřicházela. Večer jsem ale přešel do dalšího příběhu... Přijel pan Designér...

Pan Designér přijel z Pražského Olympu, plný novinek toho, o čem se píše v ELLE Decor, kdo vystoupí na Desingbloku a kdo se z ČR prezentuje na Maison-Objects. S kým spí barmani z Cobry, jak jde nové Bistro 8 a čím je zajímavý Bulerbyn. Chtěl vidět a navštívit spoustu skvělých galerií a já si u toho uvědomil, potvrdil, že já vlastně vůbec ne. Nicméně bylo velmi příjemné mluvit o velvyslancích a v bytě jednoho takového si to druhý den po večeři rozdat....

Ležel jsem na posteli uprostřed velkého bytu. On se sprchoval a já měl neuvěřitelně silné sebevědomí. Jako kdybych si dal extáze, jako kdyby můj mozek vyloučil ohromné množství serotoninu a dopaminu. Tak 15 minut jsem byl v naprostém klidu, sebejistotě a řízeném nadšení, které mi silně připomínalo pocity ze sobotního a nedělního rána, kdy jsem se vznášel na údery zahraničních DJs.

Tohle není "londýnský" život, který jsem chtěl žít. Je to spíš pražský život s pařížskými možnostmi. Pilování jazyka, podání žádosti do výběrka a nové stáže zahájím až příští pátek. Ve čtvrtek musím totž do Prahy na test... Písemný...

Tchao!

Názorová pluralita bez nadhledu a filmové scénky

2. září 2017 v 11:16 | pan Nedostižný
Každé přistání v Praze začíná být větším a větším kulturním šokem. Zvyknul jsem si na lidi, kteří se automaticky usmějí, když do vás strčí, něco jim spadne, nebo něco poserou. Zvyknul jsem si na to, že v centru v noci v týdnu jsou lidi a pijí víno. Zvyknul jsem si město užívat, tísnit se s ostatními v metru a nikam nespěchat.
Architekt se sám neozval. Zatímco jsem Ká. kupoval svatební dar v největším obchodím centru, on stál uprostřed. Viděl mě. Očima jsme se nesetkali. Napsal jsem mu. Odepsal, že je super busy a že ted to tak bude mít pár týdnů. Tak samozřejmě, že už jsem byl mezitím na čtvrtém rande s malým Režisérem, je supercute, roztomilý, citlivý, cejtím že z toho může být vztah, ale Architekt..... ten mi tak chybí. Důležité ale je, že se ráno probudím a je tam pozdrav od někoho, komu na mě trochu záleží a to je důležité, to mi tvoří úsměv na tváři a já nemám pocit, že jsem v mega městě úplně sám.
Práce se trochu zlepšila. Jediný problém tam je opravdu jen šéf a ten byl ted milý. Tak jistě že, když všichni kolegové mají dovolenou a on nemá přes koho cedit svůj vztek. Každopádně se mi dnes zdál sen, jak mě chválil (bože :D). Předčasně docházet asi nebudu, možná to tam vydržím. Každopádně plán zůstává stejný: zkouška > dokonalý jazyk > nová práce > přihláška na školu > přijímačky.
Ten příjemný pocit, myslím, že je to uznání a potvrzení ostatních, že dělám něco dobře, správně a je to výjimečné = něco, co potřebuji cítit, tak to teď přichází pokaždé, když přiletím do Prahy. Zatímco v Praze tento pocit pramenil z kariérního výšlapu na umělecký Olymp, nyní to zní jako super-cool že žiju v tom krásném velkém městě. Asi je to smutný, ale mám pocit, že jsem "lepší" než ti všichni zasraní "Češi". Takhle drsně to úplně necejtim, ale něco na ten způsob mi to ufnukané ego šimrá myslím si...
"To je úžasný ta tvá sebereflexe, tvoje příspěvky už nejsou tak depresivní jako dřív," řekla "Kakrol" z lycea na svatbě. Mám jí moc rád.
Ká. se vdala, být svědkem bylo vlastně nakonec super, bavilo mě to a překvapivě několikrát dojalo. Jakmile jsem se ale s někým dával do řeči, zase jsem rozplýval nad úžasností metropole, ve které teď žiju, řešil jsem práci, mé názory na různé obory a neměl ze sebe radost. Zase jsem si blil ty svoje sračky, ale byl jsem hodný, pozorný a pohotový, bavilo mě to.
Nechut k Česku. Mám pocit, že je ČR plná naprostých tupců, hlupáků a že tu nikdo nemá vkus. Nosíme sportovní oblečení, chlastáme jak dobitci, posloucháme sračky, nemáme peníze a nebo si žijeme umělé světy v korporátech. Jsem jako chodící snůžka jedovaté kritiky. Ale ve skutečnosti se mám fajn. Nemám nadhled. Beru si osobně komentáře na facebooku u postů od České televize a přitom vím, že to nejsou reálné profily a je to součást manipulace. Sám jsem příkladem sociologického menoménu, které bych chtěl zkoumat - rozčiluje mě viditelná existence jiných názorů. Bylo to vždycky, jen dneska je to vidět online. Musím se naučit být nad věcí. Když budu PhD, tak bych ten nadhled mít měl ne?
Přiznám se, že se těším až odsud zítra zase odletím.

Jedovatá motivace a odběry krve

24. srpna 2017 v 16:08 | pan Nedostižný
Jakobych se někdy mezi obdivováním čisté Londýnské náplavky a pohrdáním hipsterskou pražskou bublinou ztratil v mlze přítomnosti. Jenže tak se to v těch motivačních příručkách, článcích na Forbes a webech koučů píše. A tak si užívám přítomnost, protože nevím, co lepšího bych měl dělat.
Zatímco si přátelé dodělávají školy, přestupují z linky vysoké školy na dospělý dopravní prostředek, stěhují se a cestují, já utekl být lepší do Londýna.
Asi jsem měl bydlet v centru, v nějakém krásném bytě, o kterém by psala SOFFA, Designér by do něj navrhl stůl, Cyril lustr a Kristýna česko-japonské skleničky. Asi jsem měl dělat PR v Palais de Tokyo, začínat den v 17. arrondisementu a končit ho v Židovské čtrvti a všechno to samozřejmě dávat na další úspěšný Insta profil. Asi sem mohl žít, jak by se dle nepsaných pravidel pražské smetánky očekávalo a taky myslím, že sem se na to pěkně vysral. Jak miloučké!
Jenže já jsem odjel hledat sám sebe. A co jsem zjistil? Že už se neumím snažit, že jsem se tak moc věnoval tomu, zařídit si nablýskaný, na pohled hezký a ve skutečnosti strašně pohodlný život, že už ani nevím, jaké to je být nervozní před šéfem, být trochu vystresovaný a hledat v regálech to nejlevnější jídlo, nebýt in a nechodit dávat rozhovory. Tak moc jsem bojoval za vlastní svobodu v rozhodování, že mám pocit, že se už do ničeho nepřinutím. Neměl jsem dnes vstát brzy, jít si zaběhat, dát to Insta, posilovat, udělat věci do Designbloku a pak si nějaké kavárně, pardon baru, číst knihu a učit se jazyk? Neměl jsem náhodou objevovat další kousek úžasné metropole? Neměl jsem sedět v největší knivoně v Evropě? Na střeše mrakodrapů a znát celé české centrum? Jsem to já a bude to podle mě.
Jenže kde mám vztí jistotu, že jsem zase nezapnul autopilota, co jen uspokojuje základní potřeby? Jak mám vědět, že se posouvám? Kdy se naučím plány také dodržovat?
Zvolil jsem minimalismus. Chtěl jsem to a potřeboval. A tak počítám každý peníz. Tak jednou za dva dny si spočítám náklady na jídlo, ubytování dopravu a odečítám příjmy. Pak si vzpomenu, kolik mám asi na účtě a takhle stále dokola. Většinou se stane, když vidím šéfa a přemýšlím, že skončím. Chápete to? Není už to trapné? S každou mou prací jsem ten přechod slavil, jako kdyby se mi narodilo dítě a kdy mě opustilo nadšení? Tentokrát je to bylo po měsíci, to už je vážně na analýzu nějakého HR specialisty. Novou práci si tu budu muset stejně najít, ale za týden mám v Praze proslov, týden na to přijede Business Anymal na největší party v mém životě a pak přijede pan Designér, protože mu prý chybím. No jistěže, kdžy omrdal celý intelektuální a undergroundový svět, pak si každý vzpomene na mě. Pozdravujeme Blížence...
Jinými slovy nemám čas. Nebo nemám chut, nebo vlastně má zjitřená postavička nemá sílu a ohodlání něco ve svém životě změnit, do něčeho se opřít a konečně se trochu snažit! Místo toho, abych hledal stáž, která mě posune, bude bavit a zaplatí nájem, visím na Tinderu 2 hodiny denně. Místo toho, abych se učil jazyk a posouval svou úroveň visím na Grinderu další 2 hodiny denně. Místo toho, abych si napsal úkoly a dělal práci na dálku efektivně, lelukuju na Facebooku a k manipulativním webům píšu jedovaté komentáře. Jakoby mě ti hoši z Petrohradu neuměli zablokovat.
Udělal jsem si rizoto s tuňákem a jsou v něm kosti a našel jsem tam svůj vlas.
Tohle je můj nablýskaný život, který mi každý v Praze závidí.
Kdy přestanu žít pokrytecký život a budu hrdý na to, co dělám?
To se budu muset zbavit zbrklosti. Přemýšlet než něco řeknu nahlas. Být empatický a nenaštvat se. Vědět, že jen dřina přináší výsledky a že každá důležitá a hodnotná věc trvá a žádá si značnou dávku trpělivosti. Umět uklidnit bouře myšlenek v mé hlavě, umět se soustředit. Být trpělivý.
Jdu si udělat hezkou vanu a přečíst si Forbes. Třeba mě zas něco na 5 minut bude motivovat...
Jo a aby toho nebylo málo. Musel jsem zaplatit 6 000 Kč za to, že mi ujel bus a nikomu jsem to neřekl. Takže má upřímnost opět stoupá. Jo a taky jsem si celý červenec zapomněl brát prášky, takže místo nakupování svatebního daru jdu na krev a komu to řeknu? Zase si to nechám pro sebe? Asi ne pokud na operaci (!!!) Nemluvím náhodou jako ošklivý, zapšklý 60ti letý gay? To je docela vtipný, aspoň mám průpravu...

Zaláskován, s kalkulačkou v hlavě a ohrožen

11. srpna 2017 v 22:00 | pan Nedostižný
Musím blogger, co si všechno jídlo fotí na Insta, abych byl teda otevřenej? Chci být vůbec takový? Jím si co chci, mám pěkné tělo, tak co vám je do toho! Doma v Praze to bylo stejné. Individualismus mě nutí žít sám v krásném prostorném bytě, kde až uklouznu a zlomím si nohu, nikdo mi nepomůže.
Osamocen si nepřijdu. Asi začínám chodit s umělcem Fredericem. Pan Investor se naštval, ale i když mě znovu pozval na "povídání si", stěhuje se za dalšími investicemi do Holandska. Slečna Nevkusná, která mě propojila s místní českou komunitou odjela na tři týdny na dovču, stejně jako pan Právník. Pan politický nenapsal, díky bohu a Ta miloučká odjela z města domů na venkov a jen tak se nevrátí. Ano, jsem krom kolegů sám, ale druhé rande na Tinderu se vydařilo....
Arts. Je starší, roztomilý, má dlouhé černé řasy a je narozen ve stejném znamení. Trochu jsem se lekl, protože i Designér se narodil jak já a víme, jak to chodí, ale o to víc bych se měl konečně poučit a jednou taky ty své nabubřelé znalosti využít v praxi! Domlouvání maličko drhlo, ale stále jsem cítil chut se sejít. Nakonec přišel v ošuntělých teniskách, špinavých kalhotách, přišel on. Klidný, rezervovaný, arty. Pan Frederic, u kterého jsem si asi po 20ti minutách řekl, jo toho chci. A on si to řekl asi taky. Vždycky se mi dívaj na pusu a na bradu, pak si ale všimnou očí a už se nikam jinam nedívá. Jo ještě odběhnou na tělíčko... Každopádně jsem pořád mluvili a to i přesto, že ten jazyk fakt moc neovládám. Měli jsme si co říct, má stejné názory, stejný pohled na svět, stejný vkus a má rád podobnou hudbu. Velmi jemně, jak jinak na naše znamení, vždycky navrhne, jak můžeme pokračovat. A tak po kávě jsme šli k němu, uvařit si jídlo, jak typické pro naše rodinné znamení. Posloucháme hudbu v nejvíc krásném bytě, o kterém sním už od patnácti. Někdy před půlnocí nastane trapné ticho na sedačce, která byla před lety vystavena v Miláně jako produkt roku. Sbírá odvahu a políbí mě - čti prolomí přehradu plnou vášně. Ten proud se zastavuje někdy za hodku a půl, kdy mám nohy ve vzduchu a řvu na celý jedenáctý obvod. Nespíme. Pořád se objímáme. Ráno sice typicky rychle odbíhám, ale on... Nikdy nezapomenu, jak na mě volá jméno v cizím jazyce z kuchyně a pak stojí v nejvíc sexy boxerkách uprostřed toho krásného bytu, díváme se na mě těma ohromnýma očima a trvá na tom, že si napíšem. Napsali jsme si, byli v největším muzeu v Evropě a dnes jsem se opět probouzel v jeho náručí. Jeho kámoš, ještě hezčí kluk, mě sice trochu znervoznil (stejně jako jeho krásná zadnice, kterou jsem omylem potkal na záchodě, když jsem nevěděl, že tam je), ale neni mi 15, nežárlím, nenárokuju si ho, netlačím. Trochu mi dochází, že strašně kouří, nemá peníze a asi možná dost pije, nevím, ale je mi s ním krásně, jsem s ním štastný. On snad se mnou taky.
V práci se to nezměnilo. On je fakt kretén, ale je to jiné, není to v Česku. V ČR bych si ho zavolal do zadečky, byl upřímnej, nahnal ho do citové pasti a pak vyložil karty. Ale tady? Tady to neumím vyjádřit, nevěřím si tolik a hlavně mě, kdyby náhodou, nesmí vyhodit. Víme kolik měsíců je napsáno ve smlouvě.... Zkusím se usmívat, musím se snažit (nově!!!, na to jsem v Praze už úplně zapomněl) a jeho přecházet, ignorovat a dělat, že je svět úžasný, jako španělská stážistka. Jenže já už se na Zoufalé manželky nedívám, sorry.
Co jsem v zahraničí uvědomil?
Že když seš na to sám, neužiješ si to, nedotáhneš to a nemáš z toho takovou radost. Z ničeho.
Že mám ohromný štěstí na lidi a že vše je vlastně o lidech. To ostatní jsou jen formality.
Že je sice fajn, když člověk umí uvařit jídlo, je ale třeba se ptát, zda jsme opravdu hladoví. Tisíckrát měř a jednou řež.
Že se všechno vždycky provalí. Nemá cenu nic tajit. Akorát to žere čas a svědomí.
Že musím ještě více naslouchat nejen vlastní intuici, ale i lidem. Začal jsem být apatický, ale milé formální řeči lidí většinou reprezentují jejich největší touhy. Když o něco prosí, většinou to chtěj na 100 % a dožádaj se toho.
Že jsem citlivka, která brojí hned když někdo vytasí nůž. A to si chce jen nakrájet chleba... Já už ale střílím...
Že vím, jak funguje svět médií, marketingu, jací jsou lidé a jak se chovají, ale nikdy jsem to ještě nevyužil v praxi...
Chce to ještě více užívat si okamžiků, pořád hledám hloubku, ale novým městem proplouvám, jako ty krysu, co v ní žijí. Musím se dokonale naučit na test, jinak si můžu pomalu balit kufry. Pořád myslím na bývalou práci, pořád přemýšlím v jakém oboru pracovat, kolik si tam vydělám a co z toho zaplatím. Měl bych spíš myslet na to, na co můžu myslet jenom v mládí.
Užívejte si pre-digitální dobu. To co přijde bude jenom horší.

Jeden měsíc

1. srpna 2017 v 12:46 | pan Nedostižný
První velký zlom přichází na den přesně po jednom měsíci života v zahraničí. Zatímco si v hlavě rýsuju nový pražský život, porovnávám Londýn s Prahou, uvědomuju si, jak moc dobře jsem se tam měl, nechávám se okouzlovat místním systémem, atmosférou, lidmi a uvolněností, čas běží jako voda. Jazyk se zas tolik nezlepšuje a to možná proto, že místo, abych studoval chodím ven, zažívám tři románky a pracuji.
Když mi šéf řekl, že mu přijde, že se nesnažím tak jako na začátku, měli jste vidět mou reakci. To jsem taková citlivka? Vážně jsem si o pauze otevřel google a hledal jiné stáže? Vážně jsem zmobilizoval Slovenku, Designéra i slečnu z Marseilles, aby mi pomohli a dali info? Vážně po jednom výstřelu přijíždím s tankem? Je to urážlivost? Zbrklost? Horká krev? Temperament? Nevím, každopádně jsem zkoumal vlastní pocity a reakce. Krom toho, že mě mé snobské-namyšlené-rozmazlené já našeptávalo věci typu, je to buzerace jako na brigádě v patnácti a to přeci nemáme za potřebí, je to pitmoučkej šéfík, který potřebuje rozkazovat, aby měl ego v klidu, tohle říká všem, nezáleží mu na tobě, je to jen jeho způsob motivace, neber si to osobně, přitákavej ať si myslí, že ho posloucháš. Tohle všechno jsem měl v hlavě, která připomínala přeplněné akvárko barevných rybiček.
"Tady nejseš na prázdninách, je to úžasné město, pracuješ ve skvělé čvrti, máme skvělý business. Užívej si to naplno! Tohle bude nejlepší část tvýho života, budeš na to vždy vzpomínat!"
Najednou jsem si říkal, jaké by to bylo žít jen z grantu a nepracovat tady, jaké to bylo pracovat jinde zadarmo, zvládl bych to? Najednou mě napadlo vzít ještě více práci snů v Designbloku a vrátit se do Prahy s tím, že oficiální důvod by byla "práce snů" (jenže to bych pak už nikdy neskončil). Najednou si říkám, že až se vrátím budu studovat. Je to tady drahé a já si uvědomuju, jak moc zbytečně jsem v Praze šetřil. Designér měl pravdu. Nic nepotřebujeme, jen víno, sex a lidi. Ta myšlenka, odejít, nějak to tu pořešit, mě docela láká. Jíst jen suchary a chodit po muzeích, číst knížky v parku a jen tak se poflakovat. Jenže, řekl bych to všem nebo bych lhal? Vážně přijedu do Prahy a řeknu, že jsem co já vím, změnil taktitku společnosti? Vrátím se jako marketingová hvězda? Nebyl sem to už v Praze, když vychází ten rozhovor?
Uvědomil sem si několik věcí:
- dojíždět z předměstí 20 minut vlakem do centra je luxus (takže se asi vážně odstěhuju na zahradu a z parties budu jezdit Uberem místo 905)
- utratit 6 000 měsíčně za jídlo je děsně málo!
- mít práci s teplými zdravými obědy zadarmo je sen!
- studovat zadarmo je sen
- mít veřejné knihovny na každém metru je sen
- přejít centrum za 20 minut je sen
- až se vrátím asi fakt založím tu značku se Sochařkou
- až se vrátím, zkusím si práci ve výzkumu, korporátu a reklamce, jen tak, pro zábavu
- až se vrátím, budu freelencer, budu přednášet a budu bydlet sám
- nevrátím se
Prý se nevrátím, prý se zamiluju a prý je to strašně město pro mě. Prý vypadám jako místní.
Když jsem se v sobotu probudil a Blíženec mi napsal, že je v Londýně, docela rychle jsem se probral. Překvápka mám rád, ale on si nevzal ani sprcháč, neměl hotel a když si ho konečně koupil a já stál nahatej v koupelně, přišel recepční, že je to pokoj jen pro jednoho. Ten můj face :D Jel jsem s kamennou tváří ve dvě v noci z "no-go" zóny a vystoupil na špatný zastávce, protože to chceš! Chce být na holky, pak přijede za mnou s tím, jak je nadrženej, stejně si to nerozdáme místo toho tady loví jiný kluky na grinderu? Bože to je takovej kretén, že fakt nechápu, že jsem s ním přes rok spal. Dneska s ním jdu na památky spíš jen tak z povinnosti. Posledních pět dní bylo tak náročných, jsem unavený.
Románek s Čínským investorem skončil, stejně jako s panem Politickým. Advokát je fajn, ale nevím, kam dál to rozvíjet.
Telefonát s Dylanem byl strašně příjemný. Pořád mám pocit, že tak klouzáme po nedůležitých tématech, připadám si jak na schůzce v korporátu, ale vlastně proto ho mám rád a proto se kámošíme. Jsme každý trošku jiný a obohacuje nás to.
Až Blíženec odjede, dám si pauzu od kluků, budu se věnovat jazyku a možná zase bouchnu do stolu a dám vypověď. Potřebuju systém, cíl a uklidnění.

Nové prostředí jako terapie a hledání volby

19. července 2017 v 16:51 | pan Nedostižný
Sedimentace narcismu. Tak se jmenoval jeden z těch důležitých článků, když mi bylo asi dvacet a já objevoval sám sebe. Je to už pár let a nic se vlastně nezměnilo. Stále prozkoumám sám sebe, kamarády, komunity, pracovní pozice, organizace, místa a teď zrovna velký Londýn.
Je to tady trochu pro mě jako terapie. Sleduju své myšlenky, sleduju, co mě štve a co mi naopak dělá radost. Nastavení mysli, neustálý boj v hodnotách. Pořád se nostalgicky vracet, přepisovat minulost, bojovat s přirozeností a diktujícími pravidly úspěchu. Radost mi udělalo, když jsem na stáži stálým klientům uměl poradit v jejich rodném jazyce, rozveselit je a zpříjemnit jim den. Radost mi udělalo rande s panem Politickým. Radost mi dělá, když mi píše, že je nadržený. Štve mě, když jí asi měsíc před svatbou nebudu říkat, že ho vlastně moc nemusím a že má navíc. Že její kámoška, se kterou připravujeme hostinu, je otřesná píča a ta druhá kamarádka tak asi trojnásobná? Štve mě, že nová spolubydlící je nervní prudérní představitelka žen, které nechtějí dospět. Ale to je jedno.... tohle už nějak odmlčím.
Spíš jsem si uvědomil, jak moc jsem si zvykl dělat jen ty věci, které mě baví a do ničeho se nenutím. Rodiče mě rozmazlovat nemuseli, já to zvládnul sám.
Tady v novém prostředí mám přirozeně chuť jet tu samou taktiky. Hodně krásných koláčů za málo námahy. Jenže neskončí to pak stejně jako v Praze? Nevyměnil jsem náhodou jen lokaci na Grindru, práci za stáž a pokojíček za trochu větší pokojíček? Když si to spočítám, mám skoro stejně velkou vejplatu, jídlo s nájmem platí škola. Jel jsem opravdu začít nový život, nebo jsem jen vyměnil součástku v autě zvaném můj život? Co konkrétně má být nové, abych se posunul dál? Co když se nakonec změním? To je ten cíl?
Když si zapnu starý Instagram a vidím fetující hisptery, kterým vadí, že na jejich temné party chodí nevkusní cizinci, puberťáci a laciné holky, říkám si, jo to znám. Stačilo pár večerů s Frankem a Business Animal a už sem začal tyhle temný felas potkávat a rozpoznávat za denního světla na svých marketáckých večírcích. Pořád mě to táhne a přijde mi to sexy, ale nic by mi to nepřineslo, naopak by mi to vzhledem k velikosti Prahy mohlo dost ublížit.
Nový blog plný zážitků z nového života mi trochu nastavuje zrcadlo. Jaké to mělo být? Mělo to být opravdové, hodnotné a informační ala Gebrien versus? Mělo to být totálně bloggerské plný dokonalých fotek, tipů na nákupy a mých selfie? Mělo to být černobílé, temné, tajemné a sexy jako to dělají čeští arty homosexuálové, co pracují v kavárnách a znají modní návrháře?
Já vlastně jen koukám, kritizuje, ptám se. Jsem vlastně novinář. Všude mám strčený nos, ale moje parketa je co? Moje parketa je právě možná to strkat někam nos, vyzobáat to nejdůležitější a předávat to dál. Třeba je má parketa nemít vlastní parketu.
Už jsem si uvědomil, že je to na mě. Že to, jakou mám náladu je na mých myšlenkách a to, jakým mám život, je na mých rozhodnutích. A jaký teda život chci žít?
Udělat kariéru v marketingu? Vystudovat top školu, dát si magsitra v En, stáž v top firmě, napsat knihu a mít Phd?
Zabřednout do arty Prahy, podporovat umělce, psát o nich, znát se všemi, žít tou neziskovou činností?
Naučit se dokonale jazyk, dělat kurzy a z nabitého know-how žít zbytek života?
Dělat výzkumy, vystudovat sociologii a mít stálý vztah?
Ušit nová média?
Nechat si narůst vousy?
Uvidíme.

Nastavení mysli, života a osobního PR

13. července 2017 v 19:02 | pan Nedostižný
Čas tady utíká docela rychle. Naštvaný boss a jeho negativní vlny mě se vším všudy vrací do sedumnácti a první práce. I tak mám ale radost, že znám recept, jak to zvládnout a třeba i zazářit. Všímám si, co mě rozhodí. Naštavný šéf, když mě pani domácí napomene, že jsem použil jeji toaleťák nebo, když mé tabulky v práci nedávají smysl.

Naštěstí jsem ale tady a ne v ČR a tady nikdo nikam nepospíchá, na všechno je spoustu času a všechno se dá opravit. Touhy, cíle a vůle tady vyniknou mnohem více než u nás.

Románek s Tatsunem, mladým investorem-hipsterem z Číny, je jako koření nového života. Užívám si to. Se vším všudy, včetně snění, plánování a prchavých citů. K tak dobrému sexu jsem se dopracovával dlouho a strašně cítím, že teď byl ten správný okamžik. Po čtyrech různých oborech, po obhajování, po prezentacích, po úspěchu, po pádu, po nemocích, po vedení lidí, po brigádách, po vztazích, po jedné škole, po temných parties, prostě po všem. Praha mě připravila na rána, kdy se neprobouzím doma. Praha mě připravila na to lhát, když nechci ranit. Praha mě naučila, jak si zachránit život, ušetřit peníze a užívat si. Tak to dělám tady.

Tak. A teď článek, který měl vyjít veřejně, ale nějak sem si to rozmyslel...

Jaký bych žil život v Praze? Jel bych s váma do Varů? Šel bych na fildu? Udělali bychom zase zahradní party? Chodil bych do Bulerbynu, protože Cobra už vyšla z módy a do Vnitroblocku chodí pozéři? Kolik dalších absolventů bych potkal na vernisážích a parties "pouze pro umělce", kde jsou zakázané mobilní telefony? Do kolika dalších DJů bych se platonicky zamiloval a kolika dalším přátelům bych ukázal oblíbené kavárny? Co Businness Animal a jeho románek s tím od Tymise?
A jak se v tam máš? Mám se tak jak chci.
Už dva dny před odjezdem jsem začal být nervózní. A právem. Pro mě to je zlom, je to důležité rozhodnutí a je mi jedno, že je to jen dvě hodky letadýlkem a já se kvůli tomu prý loučil, jak kdybych měl umřít. Pokud jsem se od umělců něco naučil, tak to, že musím být svůj. A to za každou cenu. Dokud mě budou lidi chápat, budu srozumitelný a nebudu mít pocit, že dělám něco divného, bude to vždycky znak konvenčního chování. Mít se rád víc než lajky od ostatních je ale velmi zajímavá myšlenka, což?
Každopádně jsem zpřetrhal veškeré závazky, které mě místně pojily s Prahou a skočil jsem do neznámé vody. Difuse. Známe to z chemie, kápneme neznámou kapalinu do vody a vidíme, jak se voda zbarvuje. Trvá to a na konci procesu dochází k finální fázi sedimentace, tedy k uklidnění. Tohle bude můj příběh v Metropoli. Uklidnění přijde, myslím, až tak za rok. Teď jsem teprve skočil do pomyslného bazénu. Všude kolem modro a já se pod hladinou teprve rozkoukávám. Jsem tu týden a myslím, že to odpovídá prvním třem sekundám než v tom bazénu začneme máchat rukama.
Jsou tu Češi, kteří tu žijí rok i dva a jazyk neumí. Největší debaty se vedou o tom, jaké metro je v jakém čase nejvíce přeplněné, nejvíce pohodlné a nejvíce rychlé. Systém, který systém nepřipomíná, je nástraha na turisty, aby tu zůstali co nejdéle. Jo a ty největší frajeři tu nenosí vytahaná trika bez barev a nápisů, ale vyžehlené košile pánové! Holky tu nenosí džíny, hamba, ale více či méně zdobené šaty a největším šperkem jsou cigarety.
Přepínání jazyků mi dělá v hlavě guláš a tak odmítám XX a nutím se do XX. Baví mě, že občas z ničeho nic použiju slovo, které jsem znal na gymplu, vypadlo mi a teď najednou je venku a já vždycky znejistím. Ale většinou se trefím a vyjádřím to, co jsem chtěl. Jak se to píše a co to znamená ale nevím. Prostě znám slova, která používám a nevím co znamenají. No není to krásné?
V pátek večer se všechny linky metra zaplní nadšenými hochy v těch vyžehlených košilích, kteří mají vždy v ruce takový ten pack šesti lahví nějakého lehčího alkoholu nebo nějakou (vždy hubenou a téměř vždy hnědovlasou) slečnu.
A jaké tam jsou výstavy a party? Jaké to je v práci a koho si tam už poznal? O to přeci vůbec nejde. Jde o ten pocit, když se ráno probudíte a těšíte se na celý den. Na Londýn.
Když se ptají, co dělám a proč jsem odjel z Prahy, uvědomuju si, nejen to, jak pohádkový život v Praze byl, ale i to, jak je všechno strašně tekuté, nestálé a pomíjivé. Baví mě poslouchat příběhy Čechů, kteří dělali velký manažery, za hustý prachy v ohromných korporátech a pak tady dělaj podřadnou práci.... Proč se už neptám, protože se bavím s inteligentním, spokojeným a vyrovnaným člověkem. Hodnoty. Ty rozhodují o tom, zda se v životě dáváme doprava nebo doleva. Já teď udělal ostrou zatáčku. Proč?
Protože jsem měl plný zuby psích instagramů, knížek o české módě, kterou platili bohatý rodiče a bloggerů, kteří studují marketing a chtějí vlastní značky (jak ušlechtilé a společensky přínosné...). Už mě nebavilo vědět z Instastories to, kdo s kým spí, kdo komu na základě nočních příhod přihrává zakázky a jak se chudí umělci nechávají slepě zvát hipstery z reklamek, jakoby by komerce převlékla kabát. Jak je Praha příliš malá na to, aby fungovala na kamarádíčkování. Jak všichni uctívají Berlín, Tokyo, biostravu, raw a bohužel už i design = měl jsem plný toho, jak žiju uvnitř ppražský bubliny.
Tady sem přestal mít alergii, neloupou se mi ruce a přestal sem pít mléko i kafe, no ... i když.... Nepřipadám si unavený.
Někdy občas potřebujeme přepnout písničku. Někdy musíme vystoupit z komfortní zóny. Někdy musíme jet na dovolenou, abychom se těšili do práce.
Tenhle Londýn nebude o krásných fotkách a památkách. Sorryjako!
Jo, a taky jsem dostal toustovač!
Co mám říkat až u něj zas budu psát? Jak často volat domů? Jak vysětlit, že pracuju i o víkendech? Nedělám toho na dálku do práce až moc? Co když nezůstanu nad věcí a zase se budu montovat do CEO? Jak dlouho tu budu a jak dlouho to tu vydržím? Proč nedostanu vysněné místo a chci se vůbec vrátit? Co jsou účinky vlastního PR a co je skutečnost? Proč mám tak jedovatý vztah k Pražským hipsterům? Co se s ním odstěhovat do Holandska, když teď bude řídit evropský trh?
Když sem začínal pracovat na vysněné pozici, byl jsem plný představ a očekávání. Proč to na konci tak nebylo? Když jsem odjížděl do Londýna, představu jsem vlastně neměl, ale i tak bych si to měl víc užívat.
Všichni tu razí velmi silně a razantně hesla typu: Be young, be you, be free. Do what just what you want, what you love, what you want to do.
Já dělám co chci, mám to pod kontrolou, sním a odpočívám. Přijel jsem se tu najít. Zatím jsem se ujistil v tom, že mám ohromný cit pro detail, že jsem trochu puntičkář, potřebuju odpočinek, být chvilku sám a podle slov Právničky, která mě učí jazyk, věci docela dost řešim. Názory, které v těch opravdových kamarádech krystalizovaly léta, mám teď na talíři po dvou týdnech. Asi jsem opravdu takový. Jenže já v sobě cejtím potřebu to rozseknout. Jako kdybych si měl už zítra říct, kam se přestěhuju až se vrátím, kde budu pracovat a co teda nakonec vystuduju.
PS: Pořádně si proklepněte to, s kým plánujete svatbu své kamarádky. Její kamrádky mohou být totiž úplný krávy!
Pa!

Vysněná utopie. Zpomalený čas v novém světě

5. července 2017 v 13:27 | pan Nedostižný
A tak jsem to udělal. Tak dlouho jsem se loučil s lidmi, které mám rád, kteří tvořili můj Pražský život, kteří mě podporovali i když se mnou nesouhlasili a kteří mi taky naslouchali a dávali zpětnou vazbu. Odjel jsem od Prahy plné lidí, kteří o mě věděli úplně vše. Když jsem vystoupil v centru na největším vlakovém nádraží nebyl jsem překvapený.

Všechno jsem čekal, ale prostě to bylo už ono. To, o čem mluvím 2 měsíce, kvůli čemu sem utratil snad 20 tisíc, se všemi se rozloučil, totálně rozložil své oddělení v práci, prodal auto, telefon i foťák. Ukončil benefity s Designérem, Blížencem i jeho bývalým. Odstěhoval jsem se na druhý konec Evropy, který už není tak bezpečný jak býval.

Je to jako když skočíš do vody. Už dva dny před odjezdem jsem byl velmi nervozní a doslova mě pálilo na srdci. Poslední party se Šperkařkou, Sochařkou, Dylanem a Frankem byla milá, opilá, ale já věděl, že je poslední. Pak loučení se Zrzkem mě dojalo. Ta atmosféra zatažené rozfoukané Prahy, kdy cucáme jedno blbý pivo sami na lodi na Náplavce a on mi dává skvělý dárek. Já rozbitý po party a všech rozlučkách ve vytahané bundě, nervozní, nesexy a rozjitřený. To byla ta nervozita, když stojíš na tom skokánku a čumíš dolů do vody, je to tak vysoko! Máchneš rukama a skočíš. Skok trval několik hodin cesty, to moc neřešíš, i já byl trochu oblbnutý. A pak, pak seš ve vodě. Všude je modro, svět, který neznáš, nemůžeš dýchat. Jsou ty dvě až tři sekundy, kdy se tělo zorientovává. A to přesně teď žiju. V největší metropoli v EU.

Nový profil není plný krásných kavárniček ani vernisáží ani dlouhých parties. Já teprve začal bydlet, řeším kde a co kupovat. Aklimatizuji se v práci, kde jsou strašně milí, ale já jim nerozumím. Motivují mě, stejně jako kamarádi, chce to čas, jsem pořád na dně bazénu. Teprve jsem skočil, ještě jsem ani nezačal plavat a máchat rukama, abych se dostal nahoru. Celý můj urychlený život z Prahy se rázem zastavil. Neuvěřitelné slow-motion. Teprve si zvykám na to, že si vařím na tři dny dopředu, že musím plánovat nákupy, práci a hlavně se musím učit. Nový jazyk a možná třeba taky na zkoušku, kterou jsem nedal. Dnes mám volný den, pracoval jsem do ČR asi tři hodiny, ted píšu, pak budu jíst, pak se budu učit jazyk a pak mám doučko. Přepínání do jiného jazyka půjde pomalu.

Na jednu stranu se těším. Strašně to zkouší mou trpělivost. Jak dlouho to bude trvat než tu začnu cítit pohodlně? Najednou to nejde jen tak jednoduše. Jsem zvyklý, že stačí peníze, telefonát nebo dobře napsaný email, aby se věci pohnuly tím směrem, kterým chci. Jenže tohle není život v Praze. Tady nemám komu v pátek napsat, tady nevím, kde co hrajou. Tady nesleduju "disiccion makery" na Instáči a nevím co se děje. To, co se učím možná není nový život, ale spíš odstraňování negativních myšlenek z hlavy. Protože jsme to, co si myslíme. Ano, samozřejmě, že se mi stýská. Že jsem si už první den uvědomil, že se mám v Praze dobře, mám skvělé zázemí, práci snů, nic vlastně neřeším a možná by mi stačila jen dovolená. Ale to přece chci. Jsem tu, protože jsem si to vysnil. Takže se usmívám.

Kamarádi mi strašně pomáhají. Je to fakt jen na mě, nikomu nic nemusím dokazovat, nic se přeci ode mě nečeká. Je to na mě, já určuje měřítka "úspěchu". Vůbec to moje nasazení a naladění, že život je hra a hraju podle pravidel, mi tu přijde k smíchu. Místní povaha je jiná. Nechápou ty ambice, tu snahu jít dál. Nikdo nechodí včas, nic není přesné. Pravidel je dost, ale všichni si pomáhají. I když mluví jinou řečí, mají jinou barvu pleti i víru. Kluk z východu, co má notýsek a chce si vše naplánovat a pak odškrtnout tu působí jaksi "nepatřičně". Jenže to já právě potřebuju. Být v té jiné "vodě", trochu se opláchnout i osmělit. Jsem zvědavý, co to se mnou udělá. Zatím je metropole, kterou neznám, hodná. Svá, rázná, ale usmívá se na mě. A já cítím, že přede mnou něco skrývá...

Nemám alergii, nemoce jakoby opadly. Asi je to přímořským vzduchem. Jsem trochu jako zvíře, co se ztratilo v lese. Moje tělo funguje na 100 % a čeká, co se bude dít. Je to pro mě detox. Trochu se hlídám, jaké si tady udělám rituály a návyky, protože to se pak těžko mění. Přestal jsem pít kafe, zapomínám cvičit a až na pečivo a sušenky jím zdravě a taky dost chodím.


Temná techno Praha jako zcela objevená a jen na pozadí.

S milou a zdravou nejistotou se loučím.

Čekání na email v zalitém slunci a opojenosti

25. června 2017 v 12:29 | pan Nedostižný
To, že po party nemám chuť na kafe, víme už dávno. To, že když jdeme do klubu a já bych možná tam někde v hlavě chtěl Tymise poprosit, aby něco sehnal, je rozhodně novinka. Měli jsme se hezky loučit, místo toho mě chtěl přesunout a s nejvíc ukecanou kamarádkou z hotelu řešil novou práci dlouho po zavíračce v milé kavárně na Letné. Seděli jsem už skoro po tmě a ti dva brigádníci (roztomilý 17tiletý kluk a 21letá studentka češtiny) uklízeli kolem. Nakonec řekl, že je zase single a že zase nemá práci. Byl jsem tu pro něj.


Přicházím domů, kde si máma balí na dlouhý výlet, uprostřed pokoje kufr od babičky, velká krabice s léky, na poličkách jsou dárečky a hodiny problikávají, vypadl asi proud.

Má další kampaň natolik rozhýbala pražské kruhy, že o mém odjezdu do Londýna ví už všichni. Od novinářů po umělce, od lidí z práce v restauraci až po holky ze základky. Píšou mi, chtějí se vidět a já najednou zjišťuju, že tu mám své místo, že se mám kam vrátit a že to tu mám vlastně asi i rád.

Karma ale musí fungovat. A tak, když je všechno natolik dobré, že si z toho i mé kolegyně dělají srandu, musí přijít nějaký zářez. Jeden přišel ve chvíli, kdy sedím u doktorky, ano u té, která mi řekla, že se nemoc číslo dvě už nikdy v životě nevyléčí. Pokles vitamínů může mít za následek unavenost. Ale já chodím na večírky a musím vypadat dobře, když mě zase potká Filip z Ambiente nebo Nikole z Cup of Style, ještě že v rádiu budu jen slyšet.
Doktorka mi napsala tolik léků, že v lékárně měli pocit, že jsem drogový dealer. Ta situaci, kdy si v krabici (!) odnáším léky nikdy nezapomenu.

Druhá rána přišla asi tak 30 minut před zkouškou z filmové vědy. Zatímco se zbytečně učím teorii, zjišťuju, že jediný předmět z těch 22, který jsem nedal hned na poprvé je povinně volitelný. Intuice to věděla, učitel je svině a já se na to fakt moc neučil. Co jsem čekal? Každopádně mě na studijním ujistili, že by to nemělo ohrozit můj Londýn.

Ale…

Pokud ano, změnilo by to naprosto vše. Můj předčasný příjezd by vyřešil rodící mánii v Designbloku a já bych se stal, jak jsem vždy snil, manažerem. Ten email, který přijde z kanceláře zahraničního oddělení změní podobu mého života na příští rok a půl. A já? Zatímco mi Designér poslušně hlásí každý další šuk, já nejen že upřímnost neoplácím v sexuálních záležitostech, ale tohle jsem nikomu neřekl. A proč? Přitom Oksana od Dýna z práce říkala, že se nejvíc těší ne na krásné dokonalé fotky, ale právě na fuck-upy. Bohužel už teď vím, že naprosto otevřený být na sítích nemůžu. Nemůžu tam dát všechno, protože to prostě zasahuje do práce, už si nemůžu užívat toho být inkognito. V Londýně mě ale nikdo znát nebude.

Navíc se vrací nemoc číslo jedna. V naprosto nejhorším možném čase. Venku je strašné vedro, naučil jsem se nosit pohodlné oblečení a nechci se vzdát, v londýně ho musím vyměnit za košile, blééé…

Já se vlastně těším na to, až tam nebudu mít zodpovědnost za projekty. Až tam budu dělat něco, cokoli a ne sedět u počítače. Až tam nebudu mluvit česky. Až budu schovávat telefon, abych nevypadal jako turista. Až budu na svém patře. Až nebudu při prvním nadržení psát zbaběle Designérovi, Blíženci a jeho bývalému. Až nepůjdu na technoparty, kde budou všichni.

Těším se, ale kolosálnost toho všeho mě znervóznuje. Jsem trochu jako na plachetnici uprostřed moře. Nikdo se ale nepotápí. A přišel email! …. hmm to není on, to je tradiční "Tvá večerní jizda Uber den neděle….".

Miláček národa a štěstí, co prosvítá

16. června 2017 v 18:51 | pan Nedostižný
S kolika lidmi můžeme spát, abychom v očích ostatních nebyli za kurvy? Jak kašlat na to, co říkají ostatní a přitom mít jistotu, že v hlavě nemáme zkreslené myšlenky, ale náš pohled a hodnocení sama sebe je opravdu objektivní? Podle mě je to jedno. Nejdůležitější je to, co si myslíme, to totiž utváří úplně všechno.

A já si teď třeba myslím to, že jsem takový pražský miláček. Mění se to. Už nejsem tolik ten konferenčí člověk z oboru, už se tolik netlačím. Dýnův vliv už odezněl, teď mi Praha našeptává at si užívám dokud jsem hezký, at studuji dokud jsem mladý a at cestuji dokud nemám závazky. A já na to, ok!

Mění se to. Místo potlesku slyším "cukrouši, kolouchu" nebo "roztomilouši". S Blížencem a jeho bývalým jsem se hezky rozloučil večerem plným pokru, polibků a vášnivých dotyků. S Designérem jsme si popovídali hluboce, že mě opustil apetit. Jeho tvrdá upřímnost je to, co ostatním kamarádům vyčítám, ale přiznávám, že když vím, s kým vším spí, neumím se tvářit jakože se mě to netýká. Už jsem s ním nespal. Chci ho mít pro sebe? Fakt? Po trojce a party s panem Business Animal? Je to odjezdem, novým účesem nebo létem, nevím, ale tolik pozvání na rande jsem nikdy neměl. Síla marketingu v práci je tak mocná, že mi pár příspěvklů stačí k tomu, abych otočil čtvrt milionu. I tak se ale těším až odjedu a nebudu mít zodpovědnost.

Mám radost, usmívám se a přijde mi, že lidem něco dávám a chci jim to dávat dál. Designérovi připomínám, jak funguje svět, Blížencovi rozkoše pozemského života, Dýnovi kariérní svět a Dylanovi, Dieselovi a spoustě dalším alternativu a umění žít. Začínám se vlastně cítit přesně tak jako Dylan, když jde se mnou na party. Má nakažlivý úsměv, je strašně vtipný, roztomilý a žádná holka neodolá si s ním aspon chviličku zatrsat.

Mé rozdávání lásky, ale nelze provozovat veřejně a tak si musím dávat pozor, koho, kde označuju. ještě jedna fotka z party a jsem pro všechny za fetáka. Ještě jedno rande a jsem typická pražská buzna. Ještě jedno souzení z povzdálí a budu naštvanej. Já nemám pocit, že dělám něco špatně. Stále studuju, stále plním své poslání a stále se vidím jako to dobro v kontrastu například s Frankem.

S Prahou se loučím důstojně, mám takový ten miloučký pocit, jak kdybych byl na drogách :D Tenhle serotonin je ale orpavdový. Mám konejšivý pocit a chci ho mít stále. Podle Designéra jsou všichni lidé stejní (jako kdyby všichni chtěli jen jíst, mrdat a dobře vypadat), možná má pravdu. Business Animal zase nění upřímný, když už o něčem musíme mluvit, používá metafory a zástěrky, jak dospělácké, ale třeba se takhle žije jednoduše.

S Prahou se loučím důstojně. V srdci velkolepě, pro veřejnost utlumeně, aby se neřeklo. Udušené štěstí co prosvítá.

Party Animals

10. června 2017 v 16:36 | pan Nedostižný
Založil jsem si nový profil na Facebooku, kde budu dávat info o novém životě v Londýně. Těším se, jak to bude upřímné, ale jsem an to připraven? Tady v Praze nejen, že nemůžu sdílet své zážitky veřejně, ale třeba včerejší "výlet na měsíc" s Business Animal (pan výsoký) si budu muset nechat snad jenom pro sebe. Možná Šperkařce to můžu říct. Ta paradoxně jediná ví všechno, protože se mnou nežije jen na sítích, ale i v reálu.

S panem Business Animal se výdáme už asi rok. První rande bylo fajn, ale nějak se to odmlčelo. Pak se ozval, ozval se po druhé, začali jsme si dost psát a hodnotit pražské parties a hudbu. A tak včera, ještě před mým odjezdem jsme se, jak říká Tymis, "odpálili na měsíc". Proč ani sem nenapíšu na přímo? Bylo to moc fajn, když vás seznámí s těmi, co to ogranizují, potkáke holky od Dýna, která vás zase představují ostatním typu "on dělá manažera v Designbloku a řídí celý svět" a hlavně vidíte ty reakce. Než odjedu z Prahy musej mi všichni vylézt z prdele.

Každopádně se mi to líbilo. Hudba byla dobrá. Pro palivo jsme šli k Modelovi, kterého znám jen z Insta. Na živo samozřejmě nebyl tak úžasný. Později jsem se setkal ještě s dalšími dvěma bloggery z Instagramu. Bylo to zajímavé je najednou spoznat. Před prvním odpalem jsem trochu váhal. Nebyl jsem vůbec opitý, naopak trochu nervozní. Cesta na měsíc přišla docela pozdě po startu, ale bylo to skvělé. On se mě najednou začal dotýkat, víc a víc a nejednou jsme byli uprostřed klubu a on mě zezadu stále objímal. Vzhledem k tomu, že má asi 2,5 metru mi to bylo moc příjemné a myslím, že jsme taky trochu odalili pomahu lidí, co tam byli s námi. Bylo mi to příjemné, ale trochu mě to mátlo. Jakmile jsem se začal vracet zpátky na zem, začaly mi hlavou běhat různé pochybnosti. Najednou sem si uvědomil, co všechno nemám zařízené, co všechno ještš musím udělat a co jsem nestihl. Tancuju, mám tohle v hlavě a násilně sám sobě říkám, "Nemysli na to!". Nejde mi to a tak si v hlavě rychle zopakuju co musím udělat - pojistku, seminárku, telefon, pc, zaplatit účet, jít k doktorovi, vytisknout, zkopírovat, odevzdat. Náladu mi zvedaly jeho pusy a Frank, který tancoval poblíž s nějakým novým úlovkem a často na mě mrkal.

S druhou cestou na měsíc to bylo všechno už ok a mě je hezky doteď. Navíc jsem mluvil s DJ, do kterého jsem se tak trochu platonicky zamiloval. Ohodil poker face a strašně mi děkoval. Tak tohle jsou přesně ty chvilky, které mi před rokem Frank vyprávěl a já ho měl za šíleného party animal a nechápal tu hodnotu. Když ale chcete někoho kritizovat, musíte mu rozumět. Já mu teď rozumím. A taky se s ním podle toho rozloučím.


Poslední slavnost na Olympu

8. června 2017 v 8:36 | pan Nedostižný
Je všední den, 11:37. Probouzím se. Ohh fuck! Měl jsem jít k doktorovi na krev a odevzdat "vzorek". Od 11:00 jsem měl být na UK a dělat přijímačky na magistra. Ohh fuck! pocit se ale nekoná. Včera jsem byl totiž na skvělém večírku s "vycházejícími hvězdami českého designu" (takto se jmenoval i ten článek).

Na úplně stejné akci jsem byl už v lednu. Tehdy jsem tam znal jen Designéra, který mě protáhl všemi výstavami. Tentokrát mi jen u vchodu podal víno, jeho kámoška z móda se už neseznamovala, zdravila mě a já si výstavu prošel sám. V každém ateliéru jsem někoho znal, nebo někdo znal mě. Zatímco na press preview největšího design store mi bylo velmi nepříjemné, když mě někdo znal, když sem získal nové followery za jedno stories, když řekla, že to jméno zná, dnes jsem byl víc v klidu. Byl jsem připraven. A tak jsem se netvářil překvapivě, když můj takový skoro protivník přišel s celou redakcí a říkal, že by se mnou chtěl pracovat, když slečna, se kterou jsem před 15ti lety sportoval navrhla krásný nábytek, když bývalý nejlepší kamarád pana F. (story z roku 2013) mě zastaví uprostřed ateliéru a řekne, jak nám to strašně jde a že jsme super. Managerka design storu se mi rozbrečela někde mezi šperkem a designem obuví a nechtěla, abych odjížděl. Chovanci Evy Eisler chtějí s kolegou dělat business a student Liběny Rochové mě představil kámošovi z Německa. Poprvé jsem cítil silný pocit uznání a spojení s celou tou institucí, ze které vznikl projekt, kterého jsem součástí. Najednou sem si říkal, že se mi asi opravdu daří. Ocenění, televize, sítě. Být PR manažerem krásného projektu, kamarádit se s umělci a chodit s designérem. Splněno!

Bylo to příjemné, ale i kritické. Zatímco se Designér na chodbě rozpovídal o "otřesném" článku, který u nás vyšel, Šperkařka se rozpovídala o tom, jak moc mě má ráda. Prý mi ale chybí sebevědomí, to tuhé, stále a nezpochybnitelné. Prý mě zná úplně jinak než ostatní, prý mě různí lidé znají různě a to je prý úplně zbytečný. Buď tím kým jsi, nikomu se nepřizpůsobuj a na nic si nehraj. Kdo tě nebude mít rád takového jaký jsi, ten tě nezajímá. Takhle promlouvat do duše neumí každý. Upřímná zpětná vazba od teď už opravdu důležité kamarádky mi zůstala celý večer v hlavě a velmi silně připomněla "upřímnou zpětnou vazbu" Dylena. Ten mi zase říkal, že mám ohromný dar, totiž kombinaci kreativity a analytických schopností. Jo jasně, že je hezký poslouchat, když vás někdo chválí. Mě ale asi dodali to scházející sebevědomí. Možná ho opravdu nemám. Proč jinak by mi tolik vadilo, když někdo cizí ví, kdo jsem a co dělám? Nikdy jsem tolik netoužil být nikdo a v Londýně budu za úplný hovno, takže si to užiju.

Asi jsem se zamiloval. Nepřipadal mi moc jak student designu. Nakonec jsem zjistil, že mi svým stylem oblékání připomíná kluka z gymplu, kterého jsme s Ká. tolik nesnášeli a vždy si z něho dělali srandu. Tady mi to ale vůbec nevadí. Nikdy jsem nepoznal tak hodného, milého, upřímného, skromného a poctivého kluka. Je neuvěřitelně pozorný a já si vedle něho připadám jako nafrněný Pražák. Uznání a láska. Neuvěřitelně si ho vážím. S každou další větou ho žeru víc a víc. Možná není stylový jako Frank, neposlouchá to co já jako Dýn a není tak krásný a vysoký jako Zrzek. Ale je prostě úžasný a když jsem s ním, tak cítím ohromné teplo na hrudi. Je to tak krásné až mě to bolí. Za tři týdny odjíždím a nebudu se zamilovávat. Jenže on mi to vůbec neulehčuje, píše a chce se vidět. "Chci ti dát všechno!". Děsí mě. Ale je naprosto úžasný. Jeho poctivost obdivují i profesionálové a Česká televize.


Propojení vesmíru a pan desátý. Jiřina minulý rok oslavila svého desátého sexuálního partnera. Zapíjel jsem to s ní, taky jsem slavil 10. Jenže pak jsem si vzpomněl na kluka, se kterým jsem se vyspal na podzim roku 2013. Tehdy studoval design v Ústí a včera byl na vernisáži. Bydlí totiž s Milou grafičkou, se kterou jsme si tak strašně sedli! Propojení vesmíru. Nikdy se mi nestalo, že bych nebyl v kontaktu s někým, kdo byl u mě doma. Byl jediný a jsem moc rád, že jsem ho viděl, aspoň na chvilku.

Za tři týdny se stěhuju do Londýna. Můj pracovní inzerát, že za sebe hledám náhradu a je to práce snů je nejsdílenější pracovní pozice za poslední týdny a má poštovní schránka je přehlcená. Strašně moc lidí se chce loučit a tak se najednou začínají ozývat noční zvířata s pozvánkami na úžasné večírky a já tentokrát neodmítám. V práci je to trochu křečovité a plné předávání. Taky sním o tom, co budu dělat až se vrátím. Stejné to nebude. Možná pokud by u nás nepracoval on.
Jako bych žil na 1000 %. Připadám si hezčí, veselejší a šťastnější.


Ty ten Londýn potřebuješ. Musíš tam jet. Možná se nevrátíš, ale potřebuješ změnu.


Tak jo. Já jedu!

Chemická abeceda

29. května 2017 v 22:15 | pan Nedostižný
Někdy pochybuju o míře své upřímnosti těchto řádků. Vím, že ho zná pár lidí, kteří mě znají jen virtuálně, ale Praha je malá a já na vás narážím. Na ulicích, na vernisážích, v metru. Pochybuju o své upřímnosti v reálu, když pomyslím na to, že tohle čte jeden z opravdových přátel a čte něco nového. Ale já vám to řeknu. Něco hned a něco časem. Řeknu to, slibuju.

Nejen upřímnost je terčem mých pochybností. Pochyby mám, když 13 hodin nejím a jsem plný energie. Když odejdu v osm večer a vrátím se druhý den v šest, večer. Když v květnu 2016 sním o tom, jak budeme s Frankem dokonalý pár ve stylu Underwoods (House of Cards) a v květnu 2017 se zamykáme ve třech s šéfem velké agentury, abychom si telefonem posvítili na občanku. Když ty lidi, který sleduju na Instagramu tancujou za mnou a sahají mi do kalhot. Když sedím v televizi a píše mi babička. Když se dívám okýnkem z letadla. Když si šéfka píše do To-Do listu "dát Jindrovi 40 K…", když si googlem, co je to ketamin, když si v mekáči objednávám McFlurry a ten 16ti letej kluk mi 3x řekne, že mi nerozumí. Pochybuju, když se probudím vedle Šperkařky a za dvě hodiny dávám rozhovor, když řikám holce na baru, ať mi nabije telefon, když se snažím přemluvit černocha francouzštinou a taky když v 10:00 jedu na after a před klubem na mě čeká nejvíc milej řidič v pěkným autě a neznámý vousáč na mě mile pokřikuje.


Praha mě začla nebezpečně bavit ve chvíli, kdy jí opouštím.



Půl rok temných design party, sexu a influencerů nekončí. Naopak.

Jednosměrná z Prahy

20. května 2017 v 18:54 | pan Nedostižný
Bylo to tak v reklamce, rodinné firmě, je to stejné i v galerii. Jakmile víte, že odcházíte, vidíte chyby a nedostatky. Nic s nimi ale neděláte, nemáte přeci důvod a navíc by vás stejně nikdo nevyslechl. Pomyslný stav, kde stojím s umělci na Olympu, přetrvává a vrací se s každou vernisáží. S každým novinářem, umělcem a kurátorem. S každou kauzou, kampaní a krizovou komunikací. S každou fotkou na instastories, tisícím lajkem i vizitkou. Praha je malá, znám všechny a mám pocit, že jsem ztratil soukromí.

Ať to bylo na Náplavce se sousedkama, při chůzi po Národce s Designérem nebo jen když jedu podělaným metrem. Jsou všude. Známí nebo ti, které sleduji, sledují mě. Nevím proč, ale je mi to nepříjemné. Ta pražská bublina, ten svět lidí náročných na estetiku, odsuzujících masy. Undergroundových s blogerskými sklony a zavrhnutou hispteřinou. Když slečna milá řekla, že jo, jasně podle jména mě zná, vyděsilo mě to. Tohle jsem asi nechtěl. Asi ne teď, asi ne v této práci, asi ne tak brzo.

Nevím, jestli mě nakazila šéfová nebo celý obor, ale ztratil jsem schopnost někam jít a užít si to, teda krom party. Každý je konkurence nebo kamarád. Když vidím akci, vidím i rozpočet, produkci a neřeším, zda si to tu já užiju. Mít radost z čehokoli se vlastně nenosí a tak jsem se přestal spojovat s jakýmkoli brandem, značkou, místem i člověkem. Jakási komerční apolitičnost. Instagram mi říká víc než bych chtěl vědět. A tak mi píše PR manager "módního časopisu" at přijdu večer a zařídíme si. A tak mi na stories vyskakuje pan Vysoký, jak spolu běhají s panem Modelem. A tak vidím, jak se pan jogurt zamiloval do své práce redaktora, je jak Halina Pawlovská. Je to hubený hipster co nepíše knihy ale instagram. Jiné? Je to naprosto stejné.

Stejně ale jsem stále takový váhavý, snad ne už v křeči, ale potřeboval bych něco nezpochybnitelného. Něco, kde mi lidé neřeknou, že tomu nerozumí, nebo že si pod tím nic nepředstaví. Něco, kde jsou čísla veřejně dostupná, kde nefunguje mediální manipulace, reklamní lhaní ani masový nevkus. Myslím, že má výzkumná dráha se jeví stále jako ta nejlepší. Potřebuju dělat něco veřejného a dělat to skvěle.

Na druhou stranu, tohle byl ten cíl. Jít tam a znát všechny. Tak moc se mi podařilo proniknout do té komunity, že s lidmi z UMPRUM trávím víc času než s "kamarády". S ním spím už půl roku a s ní se vídám častěji než s nejlepší kamarádkou. Už nemusím mít doprovod. Na slavnostních vyhlášeních si už pokecám se všemi. Před rokem to byl sen, teď realita a já se zase neusmívám. Mám spíš pocit, že mě Praha nudí. Strašně se bojím, že je to závist. Nevím, asi nedokážu vidět sám sebe s odstupem. Je to vysněný job s ohromným prostorem pro seberealizaci. Jsem spokojený, ale potřebuju jít dál.
Tak jsem si koupil letenku, jednosměrnou.

Nový start v nové zemi má být upřímný. Bez umča a líbivých věcí. Opravdový a bez angličtiny. A tak jsem si založil nový profil. Ten starý nebudu používat, stejně jako zruším tarif na telefon lítačku a automobil. Končím. Připravuji se, pomalu balím. Všechno se ale může ještě změnit. Pořád není podepsaná smlouva a podaná přihláška. Na účet mi má přijít přes sto tisíc a to nebude asi jen tak. Odjet, ale musím. Teď nebo nikdy. Všechno nebo nic.

V práci mě mají za pařmena. Kamarádi mě mají za toho uměleckého a doma stále nechápou, proč se stěhuju za hranice. S Designérem spím jednou týdně a je to skvělé. Pak Blíženec, jeho bývalý...

Mám více sexu než zadaní, vysněnou práci a škola mi jde. Proč ze mě nepadají hvězdičky? Kdy si zařídím vlastní byt a budu vydělávat tolik, že mi nebude vadit zůstat v práci o minutu déle? Naučil jsem se nerozhazovat, rychle se opít, být v pohodě i v posh prostředí. Teď ještě ten druhý jazyk, posexit životopis a být v pohodě a spoko.

Horší než coming out, odcházení

13. května 2017 v 21:40 | pan Nedostižný
Ty jo, to je skoro horší než když si mi řekl, že jsi na kluky.

To byla reakce K. na mé stěhování do Londýna. Koneckonců, dost podobně reagoval Tymis, když těsně po tom, co u sledování labutí si vyléval vztek na novou šéfovou ve stopadesáté kavárně, ve které pracuje. Dost podobně reagoval i Dýn, těsně před tím, než do místnosti, kde se holky připravovali na design party vtrhl pan Umouněný s novým úlovkem z Kanady. Podobně reagoval i býval Blížence těsně po dvojitém orgasmu u něj v úterý večer. Jediný, kdo reagoval jinak byl Daniel, se kterým se viděl po půl roce a podle kterého je to naprosto jasné, abych tam jel.

Důležitá zpráva mě donutila sejít se v týdnu hned s většinou opravdových přátel. Bohužel jsem si trochu uvědomil, jak se vzdalujeme a když se ted odstěhuju na druhý konec Evropy, bude ta dálka ještě větší. Když podle Dýna je všechno strašně super, jde mu o to, jakou mám náladu a když vidí, že se neusmívám, opije mě vínem. Když chce Tymis, abych dělal manažera v kavárně a myslí, že peníze jsou víc. Když mě K. vezme do pondiku, kde to miluje a mě to nebaví. Když mi jeho bývalý řekne, že jsem k sežrání a já mám v hlavě "..to ty bys byl taky, kdyby sis vyčistil zuby....".

Všechno se to seběhlo rychle. Najednou tam mám práci i bydlení. Rezervuju letenky, přemýšlím co si zabalím a všude s sebou nosím slovník. Je to přirozené vyústění. Když jsem se v práci dodrápal na manažerskou pozici, vytvořil si vlastní tým a vyhrál jim cenu. Když mám víc sexu než zadaný Tymis a stojím, jak řekl Designér "... na Olympu". Myslím, že na něm spíš stojí Jakub Mařík anebo ty malé bloggerky s Intagrami do 20ti tisíc. Já ne. Já dál studuju, opovrhuji trendy a stejně jako na gymplu mě láká komunita lidí, která mě vlastně sere. Možná bych jí měl poznat, abych jí mohl nepokrytecky opovrhovat. Třeba jí poznám dnes večer, třeba.

Čtvrteční party VIP party v ateliéru a pak se Šperkařkou v oblíbeném klubu byla fenomenální. Začít s Dýnem třemi litry vína byla sázka na jistotu. Hrál Frank, hrál krásně a já půlku večera zapomněl. Probouzím se u ní v posteli, smradlavý, opilý. Ona nadává a já spěchám na zkoušku. Sotva kroužkuju odpovědi, Šprtka šeptá, že to ze mě táhne. Odevzdávám a letím domů. Dělám si tousty, jím, usínám.

Pátak jdu s Tymisem na Letnou, opouští mě a já tančím v hloučky několika kluků a holek, všichni se mi líbí, jsou krásní, hudba je krásná, výhled na celou rozsvícnou Prahu je krásný. Je to krásné. V nejlepším přestat. Odcházím.

Májové přesycení: bloggeři, limuzíny a VIP

4. května 2017 v 10:11 | pan Nedostižný
Když se mnou chce dělat někdo reportáž nebo rozhovor, už zhruba vím, co mám asi říkat. Když je ale redaktor milý, sexy a má hnědé oči, stojí blízko mě a o všechno se zajímá, je to něco trochu jinýho. Když sem si tenkrát snil o tom, jak budu PR manažer, všechny znát, budu aktivní na sítích a chodit po vernisážích, slavnostních vyhlášeních a VIP ochutnávkách, nenapadlo mě, že o mě budou lidi všechno vědět. Praha je malá a každý velký prd je tu cítit na míle daleko.


Je to vlastně super. Potom, co jsem z našeho projektu udělal hvězdu, se atmosféra v našem kanclu paradoxně znepříjemnila. Když si přivlastníte úspěch, může to vypadat nečestné, ale i to je šíření povědomí o značce. Když sem starému markeťákovi napsal, že si toho kolegyně moc nevšimli, usmíval se jako blbec, poletoval ještě tepleji než obvykle a nakonec se objevil se skleničky, že ten úspěch musíme oslavit. Waw. Tohle píšou ve všech manažerských příručkách a poprvé jsem tuhle vřelost ve vysněné práci necítil opravdově, ale vlastně mě to naštvalo a samozřejmě to na mě nezafungovalo. Já to chápu, cítí se nedoceněný, tak ho budeme nosit na ramenou, ale na mě tohle nefunguje. Kdyby si mě vzali stranou a řekli, že s tím nesouhlasí, pozor do budoucna, vážil bych si jich víc a sám se poučil. Tohle nikomu nepomáhá. Mám to řešit, když za měsíc odlétám?

Když se ohlédnu zpět, vždy najdu několik situací, kdy to intuice věděla dřív, proto jí teď poslouchám a zjišťuju, že je potřeba jít dál. Učit se něco nového, trochu víc dřít, mít trochu více adrenalinu a právě stěhování do Londýna je to, co potřebuju. Každý kdo byl v zahraničí nějakou dobu, tvrdí, že ho to posunulo, že si uvědomil kdo je a co chce. To přesně potřebuji!

AŤ NEZAPOMENU ATMOFSÉRU
Je to nejmilejší PR holka, co jsem poznal. Angličanka jak vystřižená ze Sexu ve města a i slečna ze zpravodajství vypadala jako nositel typického archetypu. Okamžitě si říkáme, kdo jsme a já cítím, že tenhle výlet bude skvělý. Cestou ve vlaku pracujeme. Všichni máme otevřené labtopy a já mám ohromnou energii a chut na práci. Pak pro nás přijedou dvě velká černá auta, která řídí dva moc hezcí mládenci. Je kolona, vystupují, debatují. Já za černým sklem, v černém tichém interiéru sleduju, jak se mu rýsuje vše o čem najednou sním. V hlavě sám sebe přistihávám a říkám si něco jako: "Ale notak…kriste….". Potichu se chychotám, přijde mi to směšné, zábavné, ale i vzrušující. Muži by měli častěji nosit uplé šedé kalhoty.

Prostory jsou nádherné a mě baví, jak se majitelé snaží. Bojí se říct cokoli, co není dokonalé, úspěšné, promyšlené, lokální a stylové. Jsou tu přece ti novináři a blogeři. Lobby voní po nějaké pánské voňavce a vzrušení pociťuji znovu, když nás provádí obtloustlý gastro specialista. Vypadá totiž úplně stejně jako Frank, velké zvíře z reklamky. Na několik sekund přestávám poslouchat, dívám se na jeho oči a rty a mám pocit, že je to on. "Tak jdeme dál, podívejte se na…". Vzpamtuju se, ale v hlavě si už vymýšlím zprávu Frankovi o tom, jak mi chybí a že jsem vzpomněl, připravoval jsem zprávu, kterou jsem nikdy neposlal. (ještě mě pak bavilo, když jsme dával otázky za novináře, vždyt jádro projektu je to hlavní).

Na univerzitním večírku to bylo moc příjemné. Nostalgie, staří známí, nové kontakty.

Čekají mě zkoušky, hledání bydlení, vyřizování a administrativa.

Olymp, karma a sebevědomí

30. dubna 2017 v 19:36 | pan Nedostižný
Už ani nevím komu jsem zase vysvětloval svou životní filozofii, totiž to, že jsme to, co si myslíme. Nevím s kým jsem byl venku a při jaké příležitosti jsem to říkal, ale častokrát jsem si představoval, jak získávám nějaké ocenění, jak stojím u mikrofonu a mluvím ke stovkám lidí. No a protože jsem si to myslel, tak se to také stalo. Nečekaně, neplánovaně. Cenu získali Google, ZOOT, Vodafone a já.

Tento týden ale začal trochu jinak. Po dlouhé době jsem se viděl s Designérem a protože jsem už nechtěl znovu začít ráno, kdy nemám umyté zuby a nosím triko ze včerejška, lítám ráno po centru, abych si koupil nové triko, jdu do práce o dvě hodiny dříve, abych se umyl v umyvadle... ne tohle jsem zažít nechtěl, proto jsem šel vybaven věcmi na převlečení a zubním kartáčkem. Jenže když si něco do detailu plánujete, vetišnou se to tak nestane.

A tak jdeme do nové galerie a užíváme si pozornosti, ale i zastřené pravdy toho odkud jsme a kde pracujeme. Není nic hezčího než se hýčkat konkurencí a potkávat známé. Je to moc milé, zapadá slunce. Jím, pije. A tak se mezi polštáři, vínem a úsměvy objeví: "Někoho jsem potkal...". Ano, zase ten moment, kdy mám pocit, že mě někdo natáčí, že je můj život jedna velká reality show a všishni sledují, zda tohle dám. To, když si v mé hlavě utvořil Designér spojistost s vášnivou nocí, s pojmem friends with benefist, s příjemnými chvilkami, které končí v posteli. No a právě tohle spojení asociací v mé hlavě narazilo do zdi v okamžiku, kdy mi řekl, že někoho má, že je poblázněn a mě v tu chvíli bylo jasné, že se už neuvidíme. Tohle nebyl žádný rozchod. On, umělecká a opatrná duše, se mi mile a kamarádsky svěřoval. Byl to vlastně velký výraz důvěry, ale mě šlo o to, že už spolu nebudem spát. Nevím proč.

Kamarád se mi svěřil, ale pro mě to byl konec jedné kapitoly. Konec desingérského jara 2017. Posunul mě, inspiroval a na mnohé upozornil. Upozornil i na to, co už ti starší kamarádi přechází. Nějak jsem to překousl, dokonce i to, že jeho nový objev znám a jeho Instagram mi to bude každý den připomínat. Spal jsem u něj. Tak trochu na truc. Když už jsem měl ten kartáček. Těsně před usnutím jsem se rozbrečel.

Karma ale funguje. Zatímco ten den ráno mi napsali ze zahraničí, že mě přijímají, večer byl z mé strany katastrofou. V práci je toho strašně moc, nějak cítím, že útěk do zahraničí přichází vhod, ale čtrvteční večer to vše změnil. Dozvěděli se to naprosto všichni. Z odstupem, z pohledu zvenčí, to musí vypadat šíleně. Konstruovaná realita vypadá, že se mi strašně daří. Možná tomu tak je. Já ale jakobych stále zažíval vstávání z vlastní postele a jízdu metrem. Jakoby to byly ty trvalé a dlouhé okamžiky života, které jsou jeho součástí. Ne ten prchavý moment gratulace. Nejsem hvězda. Jen je to určitá třešnička na dortu a uzavření dalších třech let. Ale samozřejmě si užívám lavinu ne gratulací, ale těch jiných reakcí, těch zapomenutých emailů a rozhovorů, které se všichni snaží oprášit. Je to sranda, ale také "mám samozřejmě ohromnou radost...".

Trochu mi to dodalo sebevědomí, ale jen to zaplňuje kráter po Designérovi.

Ještě bych rád doplnil tradiční pátek se Zrzkem, do kterého jsem zamilovaný. Bylo to opravdu moc pěkné, hlavně ze začátku. Už když jsme se domlouvali jsem cítil, jak moc na mě těší. Přišel mi ještě blíž naproti, culil se víc než normálně, těšil se a byl svůj, pro mě dokonalý. Temná party, kde jsem potkal Franka (opět) a pařícího kamaráda Tymise ale trochu změnila ten milý ráz. Přesto, že si každý, úplně každý musel myslet, že spolu chodíme, měl výčitky. Začal si sám a já nikdy neodmítnu, ale větou "Tohle nebude nikdy fungovat..." mě donutil během sekundy vystřízlivět. A tak jsem udělal to co umím nejlépe. Vytáhnout ho ven, postavit si ho před sebe a ptát se. Nakonec jsme se to nějak užehlili, ale měli jsme jít domů. Nakonec volá Šperkařka a já se vracím na party a jeho nechám jet domů. Druhý den se v sms omluvuje. Jsem zamilovaný ještě víc. Sloučím se.

Připomenuté štěstí a silná přátelství

23. dubna 2017 v 15:56 | pan Nedostižný
Po dlouhé době jsem se viděl s Dylanem. Vídáme se jen párkrát za rok, ale je to pro mě ohromný přísun energie, inspirace a pochopení, ze kterého čerpám ještě několik týdnů. Včera byl jeden takový večer.

Konec dubna se chýlí ke konci a já si v zajetém pohodovém stereotypu vymýšlím, jak by mohla vypadat má budoucnost. Kam bych mohl vycestovat, kde bych mohl studovat či pracovat. Všímám si, že už před sebou nemám ten jasný obrázek budoucnosti, který jsem měl, když jsem pracoval v rodinné firmě. Tehdy jsem se vymezoval vůči něčemu, co jsem nechtěl, co mě omezovalo a s čím jsem chtěl skončit. Mít představu toho, jak to být má, když to tak není, je mnohem jednodušší než když to tak je třeba byť jen trochu, nebo když se realita jen mírně vzdaluje od snu. Je těžké vystoupit z rutiny a podívat se na sebe klidně, důstojně a kriticky. Ztratil jsem směr a začal hledat příležitosti jen v tom, co znám.

Určitě jsem zlenivěl, ale díky Designérovi ten pohled zvenčí mám. Mám ale i zcela jiný pohled, byl jsem na rande s panem Bankéřem, nic z toho nebude, ale já si zase trochu víc uvědomil, kdo jsem a jak jsem se změnil. Dylan mi ale včera v noci připomněl, kdo jsem. Dělil se se mnou o své zkušenosti a nápady, uplatňoval na mě nějaký rozbor osobnosti, ale ve výsledku došel k tomu samému, k čemu došel jeden velký inspirátor, jehož video si občas pustím, když mám pocit, že ztrácím cíl. Že bychom měli dělat jen to, na co máme talent. V tom jsme dobří, to nás baví, naplňuje a to také nakonec vydělá nejvíce peněz. Vlastně je na této myšlence zajímavý odklon od touhy po ekonomickém i sociálním kapitálu. Najednou jde o naplnění vlastního já, o čistou seberealizaci, která s touto myšlenkou prostoupí celý život. Dylan pracuje v neděli, je workhoholik, dělá to už pár let a mě to nesedí. Jenže on je šťastný, je zdravý a moc ho to baví. Našel se a já chci taky. Lidé si myslí, že jsem to udělal, že jsem se našel. Má asistentka mě ve středu představovala kamarádce jako toho nadšeného, který do toho "hrozně šlape" a má vysněnou práci. Já se tak úplně necítím. Možná si neuvědomuju, že žiju svůj sen, ale možná si taky připomínám to, co mi připomněl Dylan. Totiž vlastní vlohy, analýza + kreativita = inspirace a rady.

Je nesmírně důležité to, kdo jsme. Připomínat si naše slabé i silné stránky, brát se tak jsme, být se sebou spokojeni a naplňovat svoji vlastní osobní misi. Dylan mi připomněl, že mám ohromné zkušenosti a dokážu zanalyzovat problémy a díky kreativitě nastínit spoustu možných řešení. Inspirovat lidi a podněcovat je, pomáhat jim, posouvat je něco, kde setkává můj altruismus s touhou po komunikaci.

Dělejte to, k čemu jste předurčeni.

A já budu dál studovat, budu dál spojovat teorii s praxí a ukazovat na měnící se dobu. Mě lidé zajímají a chci být přínosem.

Od vzpomínání k rozhodnutím

13. dubna 2017 v 21:35 | pan Nedostižný
Rekapitulovat uprostřed jara? Proč ne

A tak vzpomínám...

Ticho uprostřed tornáda. Jsem zažil několikrát. Nejvíc minulé jaro, kdy jsem si užíval navoněné důležitosti, sledoval podruhé House of Cards a v reálu si na to trochu hrál. Tak jsem si sjednal dvě schůzku u dvou projektů, abych obešel dva šéfy, dostal se k jádrům a cílům, které se ani v jednom případě nesešli s mou morálku. U jednoho to chtělo ubrat, u druhého přidat. Nešlo to dál a tak jsem řekl ŠACH. Přes velkou podobnost situací jsem v 11:30 slyšel MAR, zatíco v 15:30 ten samý den jsem bouchal šampáňo a plácal si po ramenou. To ale bylo to tornádo. Ticho bylo ale to, když jsme se potkali na Míráku a já obdivoval jaké to je, když se má někdo rád a odměňuje se. Celkově si při pohledu zpět uvědomuju, jak jsou lidé zajímavější a pracovní úspěchy, v dnešní době, ty nikdy nebudou silné, opravdové a hluboké. Lidské vztahy takové být mohou a měly by být.

Minulé jaro jsem taky udělal věc, kterou jsem udělal již několikrát. Přesto, že vím, že se má intuice nemýlí a měl bych na ní dát. Pochybuju o ní. Často. A tak dost na sílu často dělám takové zpětné zkoušky, ještě jednou to zkouším, jakobych se ujišťoval, jakobych ze sebe vždy musel vymačkat poslední kapku naděje. A tak jsme spolu jeli na Eurovíkend, jen abych se utvrdil v tom, že k sobě doopravdy nepatříme.

Minulé jaro bylo plné extrémů. Zatímco jsem měl dvě práce, školu a kurz, stíhal jsem se učit druhý jazyk, zakládat nový projekt a ještě celkem barvitě randit. Někdo sbírá poštovní známky, já milostné zážitky. A tak si i dnes vzpomínám na to, jak mě tehdy v roce 2015 ještě na titul RNDr. aspirující student vyvezl mimo Prahu jen aby mi ukázal hriště, kde rád bruslí. Minulý rok jsem Prahu opouštět nemusel, abych zažil hodinový románek s budoucím filmařem. Stejně, jako má divoký život Venkovanka, která pracovní stres vyvažuje sportem a stresem, vypadalo mé minulé jaro. Čím větší pnutí v práci, tím větší vzrůšo mimo ní. Z tohoto pohledu je letošní jaro trochu nudnější.

Myslel jsem si, že když jsem nezačal brát drogy, že si své hodnoty udržím. Že se jen tak nezměním, a že si ty dobré návyky uchovávám. Omyl. Díky designérovi jsem si uvědomil, jak moc jsem lenivý. Semestr začal, za dva týdny mám první test, nemám dopsanou práci, ani jednu seminárku a ani jsem se nezačal učit. Mám to na salámu. Prošvihnul jsem pracovní pohovor do ciziny a mám docela dost velký bordel ve financích. Spohodlněl jsem a co se týče studia, neumím se tolik přinutit jako na gymplu. Vzpomínám si, jak jsme sami spali na zahradě a tys pak chtěl, abych tě polil studenou vodou. O 8 měsíců později, se mě v Miláně na zahajovací party ptá jeden známý designér: "No nazdar, kde máš toho....", ptal se na tebe.

Doma. Je to asi lepší. On je stejný a ona se snaží. Je to klid o proti začátku zimy, ale já potřebuju změnu. Je jedno jestli vyjde plán A, B nebo C. Půjdu pryč, musím. A to i přesto, že nechci, aby byl můj život plný myšlenek na to, co budu jíst k večeři a zda jsem si vypral to triko, které si chci zítra vzít na sebe. Ale budu to muset na chvilku zažít, protože teď jen masturbuju v koupelně, dívám se na seriály a procházím se s designérem. A to mě vážně nikam neposune.

Snové, pracovní až dokonalé

9. dubna 2017 v 22:41 | pan Nedostižný
Kdybych potkal své mladší já a vyprávěl mu o tom, jak jednou budu pracovně jezdit po Evropě, jen tak, abych se seznámil s umělci z Norska, mělo by mé mladší já určitě radost. Přes ťěkavost, nerozhodnost a přílišnou svobodu, která mi mate hlavu, vychází všechno moc dobře, až dokonale.

Zatímco se ráno probouzím, za zvuku htparáda a slunečních paprsků si dělám snídani, venku dělníci dělají nový chodník. Procházím kolem nich, mám brýle, jsem hezky oblečen a mířím k autu. V tu chvíli, za slunečních paprsků, vůně, čistoty a zelených lístků si připadám jak v Zoufalých Manželkách. Jakobych tohle chtěl před osmi lety, když jsem zakládal tento blog. Tehdy jsem si pod pojmem dokonalost představoval něco jiného než dnes. Dnes o tom nepřemýšlím, dnes jako by u mě byla v kurzu přirozenost a dokonalost jako by byla součást konzumního amercikého snu, který jsem si splnil jedním albem na Facebooku plným výletů, hezkých party a přátelství.

Jednu školu už mám, v práci mám manažerskou pozici a pokud dál studovat, v letošním zimním semestru budu v roli přednášejícího. Chtěl jsem učit a najednou je to strašně blízko. Anižch by si to plánoval, anichž bych se k tomu tlačil. Přirozené věci přichází sami od sebe. Stejně tak jako žije Designér, který mě nepřestává isnpirovat a vzrušovat zároveň. Neplánuje, neřeší nic, nepromýšlí věci. Neustále obdivuje, kritizuje a je nadšený. Klidně odjede bez peněz do zahraničí, protože se všecno nějak vyřeší. Já takhle nefunguju nebo ano? Možná je nabídka na vedení vlastního předmětu následkem mého snění, možná jsou řeči mé kolegyně od cestování a rodině náznakem mého povýšení, možná se věci opravdu dějí tak jak mají. Když jsme si balili věci a opouštěli apartman slečna Ambiciozní mi řekla, že bych si měl koupit nový kartáček. Včera jsem od klientů dostal dva nové. Na kartáčku svět nestojí, ale já si mohl už nějaký koupit. Nechal sem to "na osudu" a dopadlo to dobře. Mám to tak dělat dál?

Pomalu se ze mě stává specialista na vlastní noze a já pociťuju finanční neduhy tohoto způsobu vydělávání, ale i tak je to pro mě doufám lepší než být v korporátu. Vícezdrojové financování odráží mou povahu a taktitku, mít vždycky plán B, ideáně i C. Stejně tak to mám s plánem na roční výlet do Londýna. Jsem ale tak zavalen prací, školou a jarní nadržeností, že nemám čas na budování vlastního know-how, vlastních projekt a selfbrandingu.

Týden focení hezkých věcí na Insta byl inspirativní, živý, okouzlující a zábavný. Čas strávený s mou šéfkou nás oboustranně povzbudil a já se těším do práce. Proto jsem v ní byl v neděli od 10 do tří. Sobotní briefing byl náročný, jak psychicky tak fyzicky. Ale přátele měj blízko nepřátele ještě blíž. Zatímco jsem se staral o produkci a kolegyně o hosty, stíhal jsem si stranou vzít paní Manažerku a mírnit ji v nápadech a poukazovat na jádro projektu, d kterého se vzdaluje. Měl jsem pravdu, byl jsem nad věcí a měl jsem radost ne ze sebe, ale že jsem ji pomohl, že jsem ji uklidnil a dal naději i sílu. Stejně tak jsme dokonale fungovali se šéfkou, která také rozpoznala situaci a věděla, kdy má koho bavit.

Je sedm hodin, sedím u velikého stolu v centru, po mé pravici jsou mé dvě nové asistentky, naproti mě mladý hezký umělec, vlevo šéfredaktor a vedle něj business director. Vepřové mi za tu cenu nechutná, jsem děsně unavený, ale jsem rád že to mám za sebou. Jeho manželka, co mi připomíná tetu mi zvedá náadu, ukazuje mi svůj prstýnek a já si připadám jak na základce, hezky, dětsky a rodinně. S kolegyní s píšeme sms, protože na sebe nevidíme a ujišťujeme se že na druhém konci stolu je vše ok. Jsme sehraná dvojka. Přes unavenost jsem nadržený. Být týden na jihu Evropu vám nastartuje hormony a tak cestou přes Václavák piju energy drink, abych si krásně, na úrovni a trochu okázale povídal s Designérem v té kavárně, kterou vlastní kamarád Vila. Je to skvělé a to i přesto, že večer uvádí slovy, že na mě má malo času. Nevadí mi to, Blíženec píše, že je doma sám a chce mě. Plány B prostě fungují. Pracovní výlet mě nabyl sebevědomím, které mi sluší a najednou má na mě času víc, konrétně celou noc. Smějem se. Citujeme Umberta Eca, pomlouváme umělce a užíváme si. V noci je mi zase zima a zase spím jen 6 hodin. Nesnídám a loučím se s ním urpostřed turistické Prahy.

Je ráno, slunce svítí, všude voní trdelníky, mám na sobě ještě věci z letadla a do češtiny jsem ještě úplně nepřepnul. Na Instagramu jsem ještě na jihu Evropy. Jdu do práce, pustím si Spotify na celou ulici a vařím si vajíčka se slaninou a pracuji. Pak přijdu domu a až doted jsem odpočíval.

Musím knečně dopsat diplomku a začít seminárky. Musím si zařídit budoucnost a urovnat finance. Musím, ale nestresuju se. Mám deadliny a ono to všechno nějak dopadne. Najednou jsem pohlcen prací, která když mi jde, nemám potřebu vídat se s kamarády. Ká. se vdává, K. má narozky, Diesel s ní odjel do ciziny, Tymis taky neni v ČR a Dýnův bývalý je ve městě. Nevím co s nimi dějě a oni neví, co je se mnou. Jsem dokonale pohlcen oborem. To jsem asi chtěl, schovat se.

Ještě více dát na svůj instinkt, ještě více dát na intuici a ještě více cpát všude osobní přesvědčení, víru, srdíčko a autentičnost.

Nadržený, pražský a nerozhodný

31. března 2017 v 19:08 | pan Nedostižný
Nikdy jsem nebyl takhle nadržený. Jaro přichází, je krásné, slunce svítí a já zářím. Možná jarem, ale možná také tím, že se vídáme, spím u něj a je mi s ním dobře. Kdybych potkal své rok staré já a řekl mu, že budu chodit s Designérem a pojedu do Milana (for free), byl bych rád. To byl ten cíl, tohle.

Ano, stále nemám nadhled nad svou diplomkou a děsí mě technologická revoluce i hloupost lidí. Stále nemám vyřešený vztah k digitálu, kterému chci rozumět, ale nechci v něm pracovat. Stále nemám zařízenou stáž v zahraničí a stále váhám. Daně a přihlášky mám naštěstí z krku. Nevím co bude, budoucnost je nejistá, ale designér mě uklidňuje. Nechápe, proč počítám peníze a tvrdí, že to se vždy nějak vyřeší. Zatímco on jen čte, studuje a navrhuje, já získal mini zakázku, která mě posune dál.

Minulá sobota se aby opakovat, jakobych soutěžil o to, kdo bude mít víc sexuálních styků.

Trochu jsem si uvědomil, že ten "balanc mezi školou a prací" nikdy nevyřeším, dokud do těchto dvou sfér nevklíním "lidi". S Designérem v posteli jde všechno líp. Chci tím říct a trochu si přiznat, že když někoho mám, je to lepší. Já se vždycky budu, že se vztahem příjdu o svou svobodu. Zároveň jsem poučen, že myšlenky na vztah ty druhé děsí a proto to s designérem nedělám a je to skvělé. Nenárokujeme si toho druhého, jsme svobodní, nežárlíme a funguje to. Já se v práci víc usmívám, občas přijdu podezřele brzy a mám dost podobné oblčení co den před tím, ale je to lepší. Najednou nemám potřebu se vídat s ostatními. Jako postelový body language mluvil za vše! ( :D ).

Mamka nepřestává překvapovat nevkusem, ale aspoň, že se to dá doma zvládnout. Je zase období ticha, Tymise se mi po posledním pivu, kdy byl totálně vypnutej, nějak nechce vídat. Dýnovi se zase nechce se vídat se mnou. Myslím, že ve mě vidí moc vzpomínek. Je to zvláštní, to naše léto 2013 jako by to bylo téma, které nikdy neskončíme řešit. Na jednu stranu nám to chbí, na stranu druhou to on znovu zažívá. Už není nejmaldší v partě a už to o něm ví, ale je to dost podobné. Já si tohle zakazuji svými ambicemi, nedokázal bych se stále bavit. Dokázal bych stále jen studovat?

Mám děsně sexy práci, v určité komunitě je má práce dost vidět a decision makeři jsou takový malý kousíček ode mne, jen natáhnout ruku. Jenže čím blíž jsem, tím méně mě to láká.

Bez jasného cíle není kám jít. Neustálé kontrolování a pochybování je bezpečné, ale paralyzující.

Já mám plán, ale je děsně složitý. Asi si zas pustím Franka Underwooda. Ušetřit, pak se tam dostat, ale vše pozastavit a zmrazit, abych nemusel za rok a půl nic platit, ale tamto odložit o rok a čerpat benefity. Vzít grant, odjet, ale nedat výpověď a vydělat. Vrátit se do země, do školy a ukončit jí, domů a odstěhovat se, do práce a najít si další. To je můj plán, který ani pomalovaný doller nedává...

Soukromé party, staré byty, bloggerky, fotografové, DJ's, karlovka. Leží přede mnou hipsterský pražský sen a já volám na číšníka, že tohle jsem si vlastně neobjednal. A co dáte pane? Já... Já.... Já asi půjdu....

Ciao!

Nedostižné nadržené jaro 2017

26. března 2017 v 11:11 | pan Nedostižný
Venku je jasně, Praha je krásná, nás v práci čeká MIláno, máme ohromný reach, dosah a jde to. Venku je také jasně, lidé čtou dezinformační weby, Zeman určitě vyhraje volby, kamarádi žijí v sociálních bublinách a já mám další friends with benefits, aniž bych to tak ustavil, aniž bych ukončil ty předchozí. Nadržené jaro, kdy v sobotu večer jdu za Blížencem, abychom pokřtili kuchyň a já se pak za výmluvných příběhů odebral k Hradu, kde se propletl Nerudovkou, abych opět trávil noc s Designérem. Nedostižné nadržené jaro 2017.

Zatímco přichází jaro a já rozepínám bundu a nasazuji brýle, podávám přihlášky na další studium, které mě láká víc než každý den pracovat. Jakobych ve světě marketingu nezazářil až tolik a přesto, že slečna Architekta prohlásila "..to je super, že ses dostal tak daleko..." nebo když pan Designér řekl "...ty to asi nevíš, ale máš skvělou práci, na skvělém místě", mě ten obor nebaví, nemá hloubku, je povrchní plný manipulace a lží. Proto chci jít směrem výzkumu, vědy, akademické půdy. A studium is a must. Navíc jsem si ted rok a půl zkoušel chodit denně do práce a je to brzy. Nemusím to tak mít. Vyzkoušeno, jdu dál.

Prácovní rok v Londýně se zatím nerýsuje. Mám vysoké nároky, jak jinak, a moc se tomu nevěnuji. Zatímco jsem si podával daně, psal diplomku a spal s designérem, neměl jsem čas na sedět u počítače a procházet se nabídkami a psát do ciziny. Natož, abych se snažil v projektu se Šprtkou.

První letošní den zahradě byl zvláštní. Byl jsem takový apatický, pomalý. Občas mi na sluníčku při práci bylo vedro, ve stínu při nečinnosti zima. Sobota, bez signálu, mimo Prahu. Hlavu jsem si možná vyčistil, ale dých na mě silný pocit, že to tu už není jako dřív. Stromy jsou pokácené, sousedé umřeli, zestárli nebo sem přestali jezdit. Měl jsem chuť napsat, zda spolu budeme trávit večer a pak, když jsem se díval na mobil, tak mám zmeškaný hovor. Volal. Pan Designér.

Za posledních deset dní jsme spolu spali 3x a 4x jsem u něj spal. Já nehledám vztah. Je strašně nadržený. Slovo perverznost často skloňujeme. Je to umělec. Nevím, zda spí ještě s někým. Na Facebook chodí jednou za dva dny a když ho chci zastihnout, musím volat. Hodně čte knihy. Jsem s ním šťastný. A neřeším to. Neptám se, neříkám co si o něm myslím, nezabíjím to. Je to jakoby přítomné. Ty chvíle s ním, jako kdyby byly vytrženy z jiného světa. Uvidíme, jak to bude dál. Jsem spoko.

Znám všechny studenty AMU a FAMU, ze sedmi oceněných Bloggerů roku znám 3 osobně a díky projektu se Šprtkou jsme se dostali k novému zpěvákovi, který mě nezajímá, ale statisíce holek, co ho poslouchají docela jo.

Zdravím za zpěvu kosů...

Žhavě a pod kontrolou, jaro volá

15. března 2017 v 19:50 | pan Nedostižný
Nemohl jsem uvěřit, že ještě nikdo není v práci. Včerejší pracovní party nebyla žádná pecka i přes to, že jsem usínal kolem třetí. Otevíral jsem kancelář a byl jsem rád, že tam nikod není. Musel jsem si obléknout nově zakoupené triko a sundat, vyměnit nebo zničit ponožky, aby nikdo nevěděl, že jsem nespal doma. Vzhledem k tomu, že jsem 70 % večera trávil s Designérem, bylo by všem jasné, co se dělo a to jsem nechtěl.

O 19 hodin dříve...
když jedna z vašich asistentek asi fetuje a vy jí dnes máte vyhodit, je celý den zkažený. Chodí kolem vás, odsekáváte a nechcete to udělat, ale musíte. Nakonec se naskytne příležitost jít mimo kancelář, využívám toho a poměrně s klidem a sertivitou říkám, co si myslím. Otevřeně, na tvrdo a do očí. Prej ne, motivaváná je víc než já. Tak co, zkusíme to.

Pomalu se sbíráme ven i s panem Markeťákem a jeho přítelem. Ti dva plus fetující asistentka a ještě se zastaví tramvaj. Nebaví mě, ani jeden z nich, ale představa milého večírku mě těší. Už u vchodu se jim vzdaluju a nemluvím s nimi celý večer. Prostě mě nějak serou, přijdou mi trpaný. Jen mimoděk píšu designérovi at se staví. Za 15 je tu. Mezitím se culím s holkou Diesela a děláme si srandu z hezkých ajtáků. Všude kolem pobíhá pan Copywriter, se kterým jsem měl jít ven, ale na to rande jsem nepřišel, prootže mě nasral. Užíval jsem si to. Že tam je, že se pan Markeťák opíjí a moji šéfku nabaluje DJ. Zároveň nikdo neví, že firma, která večer pořádá neexistuje a na pozadí se mi emailu hromadí jeji tranformace. Intriky jsou ve vzduchu a já jsem ve svém živlu. Zatímco přichází designér přesně ve chvíli, kdy jsou všichni ztihca, vítám ho, jsem středem pozornosti a jo, docela mě to baví. Pan Copywriter taky získává na bodech, jde na podium. Tleskám a přes půlku místnosti mrkám na jeho holku, víme to. Mrkám i na druhou asistentku, která to vše natáčí a ví, koho si má přiblížit. K tomu všemu na záda dýchá Designér a já mám celý večer pod kontrolou. baví mě to, jsem ve svém živlu.

Z prvního piva je šesté, mé nohy jsou najednou jsou v zajetí Deisngéra a já nějak tuším, jak to dopadne. Najednou jsem kousek od Pražského hradu a zažívám jeden z nejlepších, nejdelších a nejžhavějších sexů. Jsem dominantní a vytrvalý. V nové roli, mužným se stávám, sedne mi to, baví mě to. Jako by ta aspirace byla naplněna a já mám zase na deset dní energie jako blázen. krásná procházka, společná snídaně a nenápadné InstaStories.

Když přijdu do práce a jeho holka na mě: "Že ty jsi nespal doma?". Záchvaty smíchu umlčeju až dotaz pana Markeťáku během oběda. "Kam si šel potom?". Nelžu, ale odpovídám a zároveň se neprozrazuju. Momentka jak z filmu a jeho holka na mě dělá jedničky a tlumí hihání.

Dvě hodiny na to mi píše paní Redaktorka, zda napíšeu v jejím, v oboru nejdůležitějším, médiu sloupek. Začíná můj Sex ve městě?

Loučí se neumytý, utajený a vzrušený nedostižný.
PS: Má asi tisíc cucfleků. Já nechtěl! Fakt :-)

Znechucen PR, připraven utéct

11. března 2017 v 15:44 | pan Nedostižný
Zpívají. Konečně. Jaro pomalu přichází a to i přes to, že je venku jen 7 stupňů, sluníčko nestvítí a já stále nosím kabát. Jsem nadrženější. Klidnější. Opovrhuji sociálními sítěmi, i přes to, že jim vládnu a vidím lidi jako ubohé hlupáky, oběti manipulace. Manipulace politiků, reklam, PR a blbečků. Adorace undergroundem se stává realitou. Doma to nemůžu vydržet, jsem liný a nedaří se mi šetřit i když neutrácím. Po roce jsem opět spal s Blížencem. Učím se.

Minulá sobota byla trochu tragická, což už je letos podruhé. Zatímco mě poprvé nasral Daniel, teď jsem si zjednal rande. Nepsal, tak jsem si udělal vlastní program, pak že to platí, tak nestíhám a odkládám. Najednou mě začal strašně strát a když sme se nedokázali dohodnout na tom, kde se sejdeme, utnul jsem to. Mile, pohodářsky, tedy uměle, uvnitř jsem škrtil. Navíc, když sem vygooglil, že on dělá tu věc, kterou budu hnát médii, byla představa být sním ještě odpornější. Takže jsem dojel do centra skončil u Dýna v práci. Kdyby nepříšel te jeho milý kamarád z Kina, musel bych čučet na opilce, který se mnou nechce řešit nic důležité. Nakonec se vše otočilo. Napsal jsem Můře a nechával se unášet její osobitostí. Je skvělá, kamarádská, podrží a skvěle jsme si to užili. Tedy až do chvíle, kdy na Instastories vidím Daniela, jak tančí vedle mě, ale v reálu si toho nevšimnu, až do chvíle, kdy Blíženec napíše, že přijde a v sekundě mi klepe na rameno a zdraví mě. Bylo to ale docela fajn. A sex v kuchyni byl neuvěřitelný. Jako vždy. A to i přes to, že mi bylo jasné, že to řekne jeho Bývalému.

Vím, že jsem to co si myslím. Snažím se si nezasírat hlavu blbostmi a nemyslet na špatnosti. Připomínám si skvělou práci, snažím se radovat se z maličkostí a být hodný. Jenže...

Jenže poslední zpráva směrem k médiím vypadala asi tak jako když Olga Hepnarova vjede dodávkou na zastávku. Neuvěřitelná smršť mě opět utvrdial v tom, jak moc nechci dělat do marketignu. Psaní diplomky mě utvrzuje v tom, jak moc jsou lidé hloupí a já mladý a naivní. Firemní výlet do luxusních prostor mě upozornil, že jsem opravdu mladý. Což je vlastně dobře, protože mám opravdu spoustu času. Což je v době projektu se Šprtkou důležité. Také jsem si uvědomil, že potřebuju vztah a lásku, ale zároveň ji teď nechci. Stále ochutnávám nové způsoby života, jen abych si nakonec potvrdil stávající rozložení priorit. V práci se trochu flákám, nedaří se mi jíst zdravě a dárků, poplatků a jiných výdajů je tolik, že zase tolik neušetřím. Doma mě to štve, i když je to lepší a londýnský rok nebude dovolená, ani krok vpřed, bude to hlavně útěk a snaha oddálit vlatsní živobytí.

Je mi jedno, jak se budu na pláži učit na státnice. Jak budu létat na prohlídky bytu a jak se při dvou pracích budu učit na zkoušky. Říkala, že jen já vím, co je pro mě nejlepší. Je to tohle. Utéct. Z Čech i z oboru. Mám plynule mluvící blonýdnku jakožto bývalou stážistku, zkušenou účetní, těhotnou právničku, manažerku SOFFA a studentku UMPRUM. Můj tým, který mě dostane do nedostižného života 2.0 je sestaven a pilně pracuje.

Napsat práci, dodělat semstr, podat přihlíášku, grant, získat práci, zajistit kurz a letenky a pak už si jen sbalit.

Přesto mě láká asketický život ve špíně, ve starých hadrech. Jako novodobá forma anorexie. A taky chci vyhrát sportku.

ˇLoučí se.

Čas běží, já jsem romantický a líný

2. března 2017 v 23:06 | pan Nedostižný
Přelom února a března se letos nese usměvavém, utajeném, trochu osamoceném a trochu sexy duchu. Zatímco jsem v sobotu jako idiot stál s motýlkem před zavřeným divadlem, v pondělí večer jsem byl na uzavřeném večírku umělců v budově s výhledem na hrad. V úterý ráno se probudím vedle módního designéra, včera jsem "byl" opět u Belgičana a dnes jsem se sešel s Mirkem, který by to chtě zkusit znovu.

Jakobych se v sudé dny procházel minulostí a v ty liché šel dál.

Na jednu stranu zakládám agenturu, která má ohromný potenciál a najednou bych se řadil k těm startupistům, o kterých se píše ve Forbes. Na stranu druhou se stávám součástí nikoli pražského hipstesrtví, jdu hloubš k pražskému undergroudnu, který mě vždy přitahoval a lákal. Zároveň studuju odpovědný obor a přednáším na pomoc hloupých studentů. Myšlenkama jsem byl v Nice, dnes zase v Honkongu. To není vtip, ani výmysl. To je rozmělněná realita, nakrájená po částěch do všedních dnů, které jsou prolité vínem a pivem.

Já se usmívám, užívám si to, ale nejsem v zápřahu, vše je tolik na mě, že mě nic netlačí. A tak moc nestíhám.

Víkendové párty jsem přesunul do všedních dnů, ve kterých se stejně nestíhám učit. Projekt se Šprtkou piplám opravdu šnečím tempem a školu začnu řešit asi zas až na konci semestru.

Já nechci zase pospíchat a někam se honit, ale čas utíká. Tik ťak.

UM párty, seznamování se a ranní hangover

28. února 2017 v 12:40 | pan Nedostižný
Je úterý ráno a já se probouzím blízko někde u I. P. Pavlova. Matrace je velmi pohodlná, všude kolem jsou látky, porcelán a papírové krabice. Vedle mě leží designér nikoli ten Designér. Stojí mi, ale nic nebylo. Najednou se mi v hlavě vybavuje včerejší večer v několika úsecích:
"Lidi z Francie ještě neodepsali, prej existuje nějaký český email...," říká Designér, do jehož kruhu známých proníkám stále více, za to my dva se bavíme méně, méně se potřebujeme.
"Tohle je filip, získal cenu Award Prize za návrh...", říká Sochařka, když mě seznamuje ten večer s dalším umělcem.
"Hele to je ona, popovídejte si, žila rok v Paříži.."
"Nazdar, já vím kdo jsi, taky tě vyhodili jako Sochařku?." říká šperkař, který se mi moc líbí, ale je takový unikavý a tímhle mě nasral.
"Ten kabát je od liběny", přiznává na tajnačku ta bohatá a blbá.
"A co ty Designére? No jo tobě se to líbí. Hele holky, víte že byl v berghaimu?..," řekl nejkrásnější samec naší generace, kterého známe z reklam a které jsem platonicky miloval už snad od 16ti.
"Ahoj, no já si tě pamatuju, konečně se vidíme po...kolika, po šesti letech?," vysvětlovala jiná umělkyně, kterou vídáme v časopisech Marianne a Bydlení.
"Ale tohle se jednou pojme jen jako digitální doba.." vysvětloval oceňovaný designér.
"No jasně, já jsem z architektury, hele celej náš gympl dělá do umění co?" vysvětlovala slečna z gruzie a bývalá spolužačka.
"Ahoj Já jsem Bára, já Joalana, Já nina..." představovaly se holky z bytových doplňků.
Nejdříve procházím skoro zhasnutou školou. Vypadá to děsivě a občas vykoukne nějaké umčo. Hudba je ale slyšet a přicházíme o hodinu později, ale stále je tu jen málo lidí. Na chodbě se pošťuchují kluci jako na základce. Ve dvěřích je houpačka, na obřím plátně se promítají kapři, hraje DJ z RedBullu a Můra mě vítá v hypízáckém a nalejvá mi pivo. Sochařka mě zatahuje dovnitř do dílen ateliéru a jsem hned VIP. Najednou se bavím s umělkyní, bývalou spolužačkou. Sochařka mě seznamuje s ní a s ním z módy a já se bavím jen o Paříži a plánech, zaječích úmyslech. Pořád se tancuje pije, jezdí na bruslích a houpe se na houpačce.
Piju, tančím, mám klobouk. Přijde. Projde kolem mě a má jen šortky. Vím to. Jistě, že to vím. Sochařka po chvíli nudného klábosení s někým, koho nevnímáme řekne nahlas "Designér přišel". Já usekávám, jo vím to. Začínám být opilý, dostávám obří hrnek a každý se ptá, co to je. Jsem opilý a chvástám se. Najednou se bavím s oceňovaným desingérem, je skvělý a mám pocit, že ho bavím. Rozumíme si, Designér se přidává. Mezitím má bývalá spolužačka natáčí dokument o Můře a já musím být součástí. Chvilku se také bavíme o stratgii pro bývalou školu. Říkáme jak tu školu milujeme a že každý, kdo to nestuduje neví. Usmíváme se, lítají z nás srdíčka.
Najednou je půlnoc, vše končí. Jdeme se sochařkou do zázemí pro věci. Designér se baví s těmi, kterými opovrhuje, ale mě si už všímá pan Módní. Nesnáší lidi, umčo a přijde mi že i mě. Vším pohrdá, je děsný, je vlastně stejný jako Designér. Najednou sedíme v houpací síti a je tu zase ta dcera bohatého Moraváka. Je stejně blbá jako minule, ale tentokrát se mi i líbí. Během chvilky jíme v KFC a snaží se mě nenásilně pozvat domů a já nenásilně přijímám. Jakoby to bylo jasné, jako kdybychom to věděli už hodinu, že u něj budu. Je to zvláštní. Doma jíme, sedíme na špinavé pohovce, povídáme si a to mu samozřejmě nejde. Jdeme si lehnout a když se ptá, co má pustit. TAKE ME BACK IN 2013. Říkám, ať pustí Sex ve městě. Tak to totiž tehdy začalo, když Dýn pustil sex ve městě, začel mě šimrat a poté zjistil, že je na kluky. Teď ležím vedle pana módního a když se zeptá, já vím přesně co má pustit. Nic se ale neděje. Usínáme.
Ráno mě baví, jako vždy. Smrdím a protože je dost slunce a budík zamáčkl, bojím se. Asi tak na sekundu jsem v panice a představě, že je třeba dvě odpoledne a v práci ani doma nikdo nic neví. Mám totiž vybitý iPhone. Naštěstí je deset. Jdu na zachád. Moc se mi líbí. Ale zas otevře pusu a je tak arogantní a sarkastický. Usmívám se, baví mě to totiž, ale mezitím se oblékám, nabíjím telefon. Vylezu z jeho pokoje a tam taková malá miloučká myšička. Jeho drobná spolubydlící sedí s drdolem na pohovce a kouká do mobilu. Zdravím jí velmi vřelým tónem jako by to byla nejlepší kámoška. Pan módní, který je btw mladší, si zřejmě užíval, že u něj někdo spal. Jdeme krásným domem dolů. Loučíme se a smějeme se. Kroutím hlavou, usmívám se a jdu.
Ranní hangover v centru Prahy. Se samozřejmě nekoná, ale je mi tak teplo, že mám rozepnutou bundu a jdu pěšky až do samotné práce. Celou dobu vedu sám se sebou v hlavě vtipný dialog a přemýšlím o tom, co jsem zažil. Přijde mi to vtipné. Kupuju si džus a házím Instastories.
A koho jsem vlastně poznal (znovu potkal)? Janu, Adélu, Ninu, Báru Jolanu, Marianu, Lucii, Ludmilu, Kateřinu, Pavla, Ondřeje, Matěje a pana Módního, u kterého jsem nakonec spal.
Potřeboval jsem to. Jsou milí, ale vlastně strašní blbci, hlavně kluci.

Overdressed, hledání se a rozhdování o budoucnosti

25. února 2017 v 21:49 | pan Nedostižný
A tak přijdu před divadlo, dvě minuty poté, co začali hrát. Daniel píše, že pro mě nepřijde, nestihl jsem to. Mám perfektně padnoucí oblek, skvělý účes, voním a nová košile mi fakt sluší. Jsem overdressed v centru Prahy a nemám co dělat.

Bože můj, to se staně. Jenže plán B nevychazí. Dýnova kavárna je zavřená a já mu nechci psát, nějak tuším že nemůže a nechci se vtírat. Plán C také nic. Tymis to nezvedá, asi pracuje. Jedu přes celou Prahu se smutným výrazem, abych přišel a on tam nebyl. Píšu Dýnovi. Prý mám jít do jazz klubu když jsem overdressed. Hahaha, jak mi to nepříšlo ani trochu vtipný. Nakonec mi píše Belgičan, že se probudil ze včerejší party. Včera byla byla obrovská technoparty, na kterou každej, kdo nosí černou a sjíždí chemii na technu. Já jsem taky mířil, ale nakonec jsem užil skvělé dvě menší technoparty se Zrzkem. Je to skvělý parťák na tohle tažení Prahou, ale bylo pro mě velmi těžké dívat se do jeho krásných očí a vědět, že je nemůžu mít. Když mi pak řekl, že mě jeho přítel pozdravuje, nastala tak typická scénka: "Promiň, odskočím si...".

Cítím se najednou tak strašně sám. Kamarádky řeší kluky, svatby a chtějí rodit. Doma to tak nějak snáším a přesto, že se oba snaží, mě to přijde trapné a jsem na ně naštvaný. Naštvaný jsem i na sebe, že nejsem ten miláčkovej syn, ale nejde mi to, není mi to přirozené. Kamarádi si žijí své životy, které já žít nechci a potkávání se, je čím dál složitější. Na rande nechodím, protože mi není nikdo dost dobrý. O to víc si neumím představit, že odjedu do cizinu, kde budu totálně sám.

Analýza, paralýza a opětovná křeč.
Mám tolik možností, že si neumím vybrat. Možnost vycestvat mě spíš neš potěšila mě paralyzovala. Najednou váhám, zda se snažit ve vlastním projektu se Šprtkou. Najednou nemám chuť růst v Desingbloku. Najednou se ani nemusím učit na státnice, když je odložím. Najednou nemusím nic. Důležité emaily odkládám a neodepisuji. Daňový přiznání snad nikdy nepodám, stejně jako přihlášku na další studium, grant na cestování atd.

Zase mě to rozhodování donutilo zamyslet se nad tím. Kým chci být? K čemu směřuji? To to stále nevím? To se stále hledám? Chci mít vlastní agenturu? Chci odevdzat život své aktuální práce za tak málo šupů? Chci být odborník ve svém oboru?

  • Studium is a must. Ale pověnuju se vlastnímu projektu, protože.
  • Poté psychická a tělesná hygiena. Relaxovat, sportovat a být s lidmi. Dostávat to emocionálno.
  • Začnu chodit overdressed. Nechám si zas narůst vousy a budu mít sixpack.

Potřebuji občas stát jako kokot před divadlem, do kterého mě už nepustí, abych si uvědomil spoustu věcí. Jsem líný, obklopuji se blbci a neumím si užívat přítomnosti, která je tolik růžová.

Na rozcestí, mazlivý víkend v jiných postelích

12. února 2017 v 22:58 | pan Nedostižný
Poslední dvě noci jsem nespal doma. Opět se vídám s Dýnem a mám radikální myšlenky, kteér mi mohou změnit život. Odjed pracovně do Londýna na rok, vykašlat se na neziskový mediální projekt a odložit vše školní. Splnit si sen najednou vypadá jako další vykročení z komfortní zóny a já si připadám líný. Možná proto, že jsem měl v pátek po práci začít psát práci, napsat alespoň 5 stran. Já od pátku vypil maximálně 5 lahví vína. Dobře, tak šest...

Já vůbec nevím, jak se mi to vkradlo do hlavy. Při pomyšlení na to, že využiju placené stáže a odjedu na rok, vidím pochmurné večery, strach z cizího prostředí a stesk po opravdových kamrádech. Prej je to ale super, naučím se dokonale jazyk, poznám novou kulturu a poznám nové lidi.

Mám využít toho, že jsem stále mladý student bez závazků a letět poznávat svět nebo být tady, studovat a pilovat své skills?

Dýn mě nepřestává překvapovat. Jsem moc rád, že ho mám a že jsem ho nevymazal. Řekl: "Napiš si pro a proti."

Důvody proč odletět z Prahy:
ideální příležitost v práci a v bydlení pro to odjed
můžu jít na polovičné úvazek a pracovat z galerie
nemusím platit nájem tady v ČR, nejsem vázaný smlouvou
je tu možnost, že mi nějaká značka zaplatí ubytko

Důvody proč ne:
nechce se mi oddalovat titul
nestihnu další titul do 26
krom jazyka a zkušeností mě to pracovně nikam neposune
musím si toho hrozně moc vyřídit

Jak se na to dívám, tak je to jasný. Ale jsem nerozhodný a musím prozkoumat možnosti stáže, bydlení a grantu. Navíc deadline pro přihlášku na další titul se blíží. Do toho stále nevím, zda pomoci neziskovce a jak s projektem, který rozjíždíme se šprtkou.

V pátek jsem byl pařit v uměleckém klubu, kde to bylo super. Už od sedmi jsem si na oslavě Ká. objednal celou flašku vína pro sebe. Vypil ji, pobavil celou rodinu a za zvuku top songů ze Spotify si to kráčel za Dýnem a jeho kámoši. S jedním z nich jsem se o pár hodin později líbal, nejspíš, abych nakonec usnul vedle Dýna.

Až při psaní těchto řádků mi dochází, že vlastně někoho má. Každopádně nic nebylo a hlavně jsem nic nechtěl. Měl jsem strašně příjemný pocit z času, který jsme spolu strávili. Každopádně teď bydlí se sestrou Bena, která mě ve 13:11 v sobotu probudila šiokým úsměvem a nejlepšími palačinkami ever! Nechápeš. Prostě se probouzím vedle Dýna, nechci ho, ale v dickovi mi pulzuje jak něco. Mám zalepené oči a najednou JEHO sestra a její prvotřídní palačinky. Pak jdeme do Dýnovi kavárny, zamilovávám se do jeho kamarádek, je to příjemné, slvělé a ví o tom celý instáč.

Večer jdu k bejvalému Blížence. Myslím, že si nevyčistil zuby. Neumyl si ani péro a já přestávám mít chutě. Víno je hnusné a celé to zabíjí tím, když projeví husotu upřínost /jeho slova) a řekne mi: "Ty se u toho tváříš strašně jako největší buzna". Má reakce na nobelku! "Hmm.. já to nějak tuším, vím, ale jsem to já a je to důkaz, že si to užívám. Když ti to vadí, proč mě líbáš?". Snažil se to zakecat, jak kdybych ho u něčeho nachytal. Já to ale doted nechápu, když se mi něco nelíbí = nedělám to. Nechal jsem hladit všude možně až do usnutí. Nic nebylo, ráno jsem nakonec "utekl" a už se nevrátím. Belgičan, Blíženec a teď tenhle. Nechci Friends with benefits.

Dnešní procházka s Designérem nebyla překvapivě až tak úžasná. Když nejsme opilí nebo v posteli, v názorech se nesejdeme. Já vím, že měla pravdu v tom, když řikala, že je to nafrněný snob, kterému není nic dobré. Jenže mě to s ním baví. Hlavně proto, že si všude sundá boty, nosí staré oblečení a užívá si prostoru. A taky mi u každé stavby řekne, kdo jí postavil...

Napsal mi pan profesor. Jdu otevřít email a slibuju, že od zítřka tu práci začnu psát.

Paprsky spokojenosti, roj myšlenek a společenská odpovědnost

22. ledna 2017 v 11:55 | pan Nedostižný
Venku je skoro mínus dvacet, všechno je bílé a já tomu nerozumím. Zkouškové dávám v poklidném tempu, zhruba dvě zkoušky týdně po celý leden. Krom práce, školy a třech vlastních projektů jsem se přihlásil na stáž a na pomoc do další neziskovky. Proč nemůžu být v klidu a chci jít pořád dopředu? Nemoc se velmi zlepšila a já jsem poprvé spokojen i tímto směrem.

Můj věčný boj hodnot, velké nadšení a rozmanitost cílů mě neustále doprovází. Chodit na rande mě nebaví a být s někým v posteli, kdo tají svou orientaci a stejně se mnou nebude mít vztah, mě taky nebaví. Píše mi Belgičan, Blíženec, i jeho bývalý, chtějí jen to jedno. Já ale potřebuju někoho do postele a na výstavy, spřízněnou duši, která bude mít podobné zájmy. Na drby, okouzlení jiným světem a milé úsměvy mám kamarádky.

Všechno je to o prioritách. Na prvním místě je stále škola, ale musím si to připomínat. Dokončit to všechno letos a dostat se na Karlovku by mi hodně usnadnilo život. Stále mě láká nové bydlení, větší plat a Francie. Ale hezky po pořádku.

Mohl jsem si každý týden dělal rozhovor s mladým design studiem, chodit každý čtvrtek na vernisáž a vysedávat v kavárnách. Ale já se rozhodl, že ne. Opět jsem se zapřáhl a jsem 4 dny v práci, 2 ve škole, a v neděli si doma konečně uklidím. A toho se právě bojím nejvíc, jak všechno odkládám a říkám si "...až tamto, až támhleto". Po těch kávárnách ale stále koukám.

Touha po elitě

Něco mě stále táhne k té komunitě hipsterů, co chodí na techno party, jsou napojeny na bloggery a dotýkají se undergroundu. Taky tam občas chodím a jsou to vesměs mí známí, ale jsem taky někdo, kdo nějaké cíle a hodnoty, které mi v tomhle povrchním žití brání, ač mě to strašně přitahuje.

Až budu na té pozici, až vydělám tolik, až budu mít školu, až...

Má bývalá šéfová se stala nejinspirativnějším člověkem a to i v době, kdy s ní nepracuji. V jednom svém komentáři napsala, že lidé si právě plánují budoucnost, ve které žijí, zatímco realitu nějak přežívají. Když si k tomu přidám její "peníze budou, my nebudem", zní velmi hédonisticky. Mám přestat šetřit a užívat si života?

Lenivý šprt

Zlenivěl jsem, ztratil jsem nejen svaly, ale i kila obecně. Jsem slabý, hubený a nenosím barevné oblečení. Jsem typický pracovník odborné umělecké organizace :D To jsem vlastně vždycky chtěl. Přestal jsem nakupovat, utrácet. Trochu jsem se zastavil a stal jsem se šprtem, který když není v práci, pije nekvalitní kafe, jí toasty se šunkou, sýrem a rajčaty, dělá že se učí a přitom sleduje seriály nebo dokumenty od Třeštíkové.

Být nezávislý je těžké

Já si často říkám, že si nedokážu představit s někým chodit. Mám své hodnoty a pokud se mimořádně nezamiluju, je nějaké "vidění se" na konci potravního řetězce mých povinností. Polovztahy jsou poloprázdné a nedávají mi to, co potřebuji. Totiž oporu a nadhled. Nejhorší na tom je, že jsem si tolik zvykl pracovat, že se občas přistihnu, jak mám pocit, že ztrácím čas, když s někým jsem.

Jsem až příliš dlouho v módu studium & práce = obojí na plný úvazek. Podařilo se mi to, o čem všichni sní, mít skvělou práci, vydělávat a zvládat školu, ale přicházím zase o to, co mají všcihni ostatní - určitou spokojenost, klid a pevné vztahy.

Říct máme, žě dělá všechno špatně. Jít s Designérem ven. Začít plavat, jíst zdravě a udělat si účto. Ani v únoru nebudu mít klid :D

Svět chaosu, nedůvěry a strachu

10. ledna 2017 v 21:31 | pan Nedostižný
Venku je mínus 17. Během pěti týdnů mě čeká šest zkoušek a jedna seminárka. Mám novou asistentku, brigádnici a stážistku na výpomoc. Jsem opět trochu nemocný, můj lék přestali včera vyrábět, jak zábavné. Na sociálních sítích je čím dál tím více cítit boj mezi Trumpem a Hillary, Ruskem a USA, Zemanem a ČT. Místo friends with benefits s Blížencem to vypadá na fuck friends s jeho bývalým, jak ironické. Paradoxní je, že jsem docela v pohodě Uprostřed informační války a chaosu.

Vrátila se mi nemoc, kterou nevím jak léčit. Jiné zdravotní problémy nemám jak léčit, protože mi přestali vyrábět lék. Doma jsem s nimi prostě přestal mluvit, protože to nedokážu a plány B jsou tak dokonale načrtnuty že opravdu stačí pouhé PRESS TO PLAY. Mě ale ze všeho nejvíce štve to, že hipster projekt chce konkurovat národní ceně. Potřebuju nadhled, ale nedaří se mi to. Mí dva nadřízení jsou navrcholu svých snů. Uprostřed týdně vstávají v 11, aby ve 12 snídali v jednom z těch hipster podniků, které jsou od rána do večera plný, ale nemaj ani vlastní web. On s dítětem, ona s přítelkyní. Mám z nich vlastně radost, ale neměli by chtít ještě víc?

Zdraví mě zas zablokovalo, já se ale usmívám a vlastně si říkám, jaké to bude až budu zdravý. Jakoby mi tahle rovina svědčila - jen snít o pěkné budoucnosti. Ještě nemám titul, ale přemýšlím o tom, kde si udělám doktorát. Ještě jsem ani nenaučil svou asistentku celé agendě a už si říkám, kam půjdu až se tady vypracuju na nejvyšší příčku. Přemýšlím hodně, hodně napřed.

Všechny tři nadšenecké projekty z podzimu jsou ted trochu u ledu, trochu na obtíž a já se bojím, jak to vezme Spolužačka, která na projektu už nějaký čas strávila, dobrovolnicky pochopitelně. Mlčím a vymlouvám se na zkoušky. Jde mi to sice bravůrně, ale měl bych si uvědomit, co opravdu chci.

A když nad tím tak přemýšlím, napadá mě jen slovo harmonie. Jenže když sem v září tu harmonii naordinoval, začal jsem se nudit a vytvářet projekty navíc a ne do šuplíku, jsou reálné. Napadá mě, že ten systém škola + brogáda byl možná lepší než práce + dálkové. Přemýšlel bych o BACK TO SCHOOL, ale to by to doma muselo být jiné. Nebo že bych pracoval po večerech a o víkendech? Nemají místo v mekáči? :D

Končím se všemi.
A teď už bez lítosti. Dýn se neozve, už vůbec. Pořád mi v hlavě zní jeho věta, že se pohybujeme v jiných kruzích. Měl pravdu a zle to myslet nemohl, toby přece uškodilo jemu. Tyhle jizlivé myšlenky mě určitě ničí, ale kurva jak to může říct? Leze do prdele právě lidem jako jsem já, možná tím, že jsem to já, kdo mu beze slov ukázal, že je homosexuál má ke mě opravdu zvláštní vztah. Má konečně super kluka a bojí se, že když se mnou půjde pít, zase se mnou vyspí.... Ouuuu, to je ale upřímnosti.....

Na procházky s Danielem mám přeci tak živé vzpomínky, že realitu nepotřebuju. A taky o to nemám zájem, poté, co si na messengeru dopisuji s nějakým 15ti letým klukem, který je u něj na NÁVŠTĚVĚ opravdu nemám už tu nejmenší špětku sentimentu a lítosti, která by se snažila udržovat kontakt. Prosincové víno se Štírem bylo moc, moc milé, ale jeho pasivní přístup k celému svému životu mě stačil za pár poooomaaaalýých zpráv unudit. Ale to že spal s panem ZOOŤÁKEM je aspoň fajn historka na večírky. Končím taky s Blížencem. Změnil sem si program, vykoupal se, oholil se a já nvm co všechno, abych na chvilku unikl od reality a on mi pět minut před tím, než vyjdu napíše, že ne. Musím uznat, že jsem nebyl vůbec naštvaný. V tu chvíli, mi hlavou proběhlo jedno - UŽ TĚ NIKDY NEUVIDÍM. Tohle mé rozhodnutí mě tak naplňilo asi energií, možná sebevědomím, nevím, ale každopádně jsem si užil večer i bez něj. Přiznám, že jsem si to vynahradil s jeho bývalým, dvakrát. (...)

Ještě, že Tymis odletěl na druhý konec světa, jinak by to taky schytal :D

Jsem rár, že i přes ty očividné fuck-upy si ze všeho dělám srandu a jsem trochu v té sarkastické poloze. Nicméně nejen, že stále nejsem ten usměvavý mladý muž, kterým bych chtěl být, ale já jsem naprosto přestal snít. Trochu nemám o čem už.

Pokud se dál budu držet slavného všechno nebo nic, zruším rande s coffe masterem a party s milou firmičkou. Původní plán bylo opít se s Ká. za cizí prachy. Ale ani to mi už nepřijde dost sexy....

Na konci sil a roku

30. prosince 2016 v 22:20 | pan Nedostižný
Celý ten rok 2016 byl o hledání vlastní pohody, vlastní filozofie a vlastních motivacích. Snažil jsem se sobě co nejvíc naslouchat, pozoroval jsem, všímal si nepatrných projevů všeho, co by mohlo napovědět to, kdo skutečně jsem a co chci.

Pořád něco cítím a tak si hraju, ale dospěle
V jednu chvíli jsem cítil potřebu mít vlastní médium, jako by fakt nestačilo, že v se práci podílím na jednom z nejčtenějších projektů. Poté jsem cítil potřebu mít něco svého. Založil jsem si agenturu, nadchnul proto tu Nezávislou a dokonce to paní prorektorka označila na velmi užitečný projekt s budoucností. Cítím také potřebu studovat a být odborník, teoretik, to je ale dlouhodobá záležitost, která také souvisí financemi a prací. Cítím potřebu, každý měsíc jinou, a protože si můžu dělat, co chci, tak si hraju. Jenže jsem už dospělý a mezi poslední hračky patří médium, agentura, volný čas mé kamarádky, pár tisíc korun a spoustu mého času.

Co dál?
Blíží se rok 2017 a já si nedokážu popovídat s vlastními rodiči, protože mě tak strašně serou, že to "ani není možný". A pak si přečtu článek o tom, jak je strašně důležitý prostředí ve kterým žijeme a vzpomenu si radu, kterou sem si dál sám sobě a totiž to, že jsme odrazem lidí, se kterými trávíme čas. Stal jsem se úspěšným bloggerem. Jediný rozdíl mezi mnou a ostatními je, že já to beru trochu byznysově, za mými příspěvky nestojí přesvědčení, odhodlání a přirozená "milost", ale byznysplán, content strategie a určitý strach. Když na Instagramu náhodou narazím na Dýna a pan F. dělá se mi blbě. Stejně jako když mi píše nadržený Blíženec a ptá se, zda si se svými kamarády dám na Silvestra trojku, nebo když mi Viktorie řekne, že Čert bydlí s "přítelem" v Plzni. Takže bod číslo jedna - pomyslně si vymazat všechny bývalé. Ano, i úžasného Daniela, který nechává patnáctileté, aby si za něj se mnou dopisovali z jeho mobilu.

Mám v sobě hrozně moc hněvu
Přitom v říjnu jsem byl naprosto šťastný a spokojený a to i ve chvíli, kdy jsem připravoval další konferenci. Vážně je to tím, že je doma dusno? Možná je to taky tím, že nikoho nemám a moje ambice do mého života nikoho nepouští. V úterý mi napsali tři kluci, se kterýma sem byl venku a nevyšlo to, nechtěl sem je. Jakoby pro mě nebyl nikdo dost dobrý.

Myslet na to dobré
Nejhorší na tom je, že mám skvělou práci, skvělou školu, je vlastně úplně jedno jestli ty státnice dám nebo ne, ono by bylo možná ještě lepší kdybych je nedal a jel v mezidobí na placenou stáž do zahraničí, kterou mi tak vnucují. Žárlím na krásné a bohaté hisptery z reklamních agentur, ale přitom všichni víme, že tak jednou skončím. Proč se do toho musím křečovitě tlačit teď, když jsem mladý a teď je ta doba, kdy mám chodit na party.


Je to o hledání kompromisu a rovnováhy

Tak se pojďme poučit

Poslední semestr ukázal, že není dobré rozjíždět dva projekty, školu, práci a nesportovat a s nikým nechodit. Ruku na srdce, spát s někým by určitě pomohlo. A možná právě jen samotný sex by pomohl. Vždyť když se podíváme na zimní semestr 2015, není právě friends with benefits to, co mě drželo nad vodou v době, kdy jsem byl nejvíce nemocný? Zjistil jsem, že se potřebuju cítit dobře, jakmile si do práce vemu na sebe něco, v čem se úplně necítím, celej den není ono. Potřebuju se více hýbat, takže chci pravidelně chodit aspoň plavat. Navíc, kdo řekl, že ten rotoped nefunguje. Potřebuju se cítit potřebný, proto si budu v práci více říkat o zpětnou vazbu.

Potřebuju vědět, že mám na všechno čas a pokud půjde vše podle mých plánů, je to bonus navíc a ne něco, bez čeho se nedá žít.

Nedostižný rozhovor

24. prosince 2016 v 17:55 | pan Nedostižný
Jak vypadá tvůj pracovní den?
Ráno se probudím, zasvičím si, udělám si nějaké dobré jídlo, většinou vajíčka nebo palačinky a snídám u zpráv s ČT24. Poté vyvenčím psa a mířím do galerie. Udělám si kávu, kouknu co je nového a jaké mám na ten den úkoly. Pak většinou následuje schzka s nějakým stážistou, se kterým si zadáváme práci na ten konkrétní den. Pak je to různé, schůzky, brainstgormingy, trvá to do šesti, pak se snažím odejít.

Kam nejčastěji vyrážíš večer?
No většinou domů (:D ), protože se snažím studovat. Jindy mě vyzvedne kámoš, kámoška a jdeme někam posedět.

Jaké podniky máš nejradši?
Naučil jsem se chodit hlavně ven. Koupit si nějaký pitivo a sledovat západ slunce z Riegráčů, Náplavky nebo Grébovky. V zimě zvolím nějakou novou kavárnu, ve kterém ještě nebyl. Mám pocit, že se v Praze otevírá nějaká nová každou minutu...

Tvůj obor je teď design, máš nějakého oblíbence?
Co se týče grafického designu, velmi nápaditou, ale také funkční vizuály dělá studio OKOLO. Líbí se mi ale také design, ve kterém je nadsázka a ironie, Maxim Velčovský mě stále baví. Pak mám spoustu oblíbených produktů nebo kolekcí a za nimi stojí destíky jmen, to bych tu všechny nevyjmenoval..

Působil si dlouho v marketingu, čím je svět designu jiný?
Vším. Platí tu naprosto jiná pravidla, lidé komunikují jinak a jinde. Tady se lidé nepřetahují o vliv a nedělají velká gesta, nemají vlastní média skrz kterí by k sobě promlouvali a pomlovali se. Ten svět designu je oproti marketingu mnohem pomalější, konzervativnější a takový individualističtější.

Jací jsou designéři a jací jsou marketéři?
Designéři se dívají do světa, marktáci si ještě závidí navzájem. Designéři si tvoří pro sebe, dělají jen to co je baví, marketéři oproti nim umí makat a dřít. Designéři neznají deadliny, marketéři by bez nich nemohli fungovat. Na designéry neplatí obecně uznávané názory, všechno je pro ně relativní, trapné a staré. Marketéři dnes tvoří základ hipsterského stylu a všech značek, symbolů a činností spojovaných s tímto fenoménem. Jinýmo slovy marketéra si vymyslíme, nakreslíme ho, designéra se nám bude velmi těžko popisovat, každý je totiž naprosto jiný, svůj a za to je vlastně place.

Co tě na tvé práci nejvíce baví?
Asi to, když ucítím, že můj přínos má smysl. Design jako svět je skormný a mým úkolem je přinášet marketingový pohled na věc a využít toho potenciálu, který je krásný, ale jen vypadá. Máme ale také skvělý tým, výborné zázemí a atmosféru. Chodím si do práce pro úsměv.
 
 

Reklama