Opravdový evropský sen plný kolísání

16. ledna 2018 v 0:44 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
2018 nemá jasnou chuť. Po čtyřdenním mazlení v kraji úžasného vína a gastronomie jsem se rychle probudil do samoty v metropoli. Měl jsem ale dobrou náladu a to i přes stav kreditky, otrávený telefonát do Designbloku a fakt, že vztahy s pražskými kamarády začínají silně slábnout. Probudil jsem se vedle chlapa, jehož jméno jsem neznal. V trenkách vyběhl do kuchyně pro vodu a cestou v předsíni potkal dva černochy. S řeckými právníky nám ujel autobus z Belgie a zapomněl jsem poděkovat milé slečně-kamarádce, která mě provedla krásným vlámským městem. Vytřelený na měsíc jsem si udělal ohromnou ostudu na Instagramu a se rozničkama jak díry na měsíci jezdil Bruselem na černo. Nechal jsem mladého Brazilce, aby mě vzal na střechu domu blízko u ajfelofky, rozbil sklenici a vyprávěl o tom, jak se před týdnem vrátil z blázince, protože se chtěl zabít. Hola hej. Rok 2018 začal...

Za dva týdny jsem prošel třemi postelemi a poznal 8 nových lidí ze šesti zemí. Zatímco se města, zážitky a lidi střidají, jedno je stejné - kolísání. Jednou píšu mamce, že jsem na nejlepší a nejhustší party v celé Evropě a že má být na "synáčka" hrdá. Když to píšu mrazí mě. V opilosti umím být ještě trapnější, jak koukám. Nicméně v druhý moment jsem nervózní plný kortizolu na rozestavěném parkovišti, odkud se mám dopravit do jiného státu a nikde nic. V jednu chvíli mi píše DeValeine, jak se strašně těší, zatímco Business Animal trpělivě neodpovídá a jede si na další party. V jednu chvíli Argentinec objímá a díváme se na blikající věž lásky, v druhé chvíli ležím v posteli, mám na jazyky, že na to nemám náladu a on mi ukazuje pořezané emo ruce. V jednu chvíli sedím v ohromné zasedačce, na řadě je Německo a já poslouchám o milionových rozpočtech za mediální propagaci a v druhé chvíli se dívám, zda někdo nejde, abych odeslal email do Prahy... Kolísání...

Mám radost, že zase začínám myslet v druhém jazyce. Že mě už vůbec neláká Praha a že jsem trochu digitální nomád, trochu.

Výlet do Beneluxu byl zajímavý. Pavlína Louženská věštila na rok 2018, že nejvíc trendy bude cestování o samotě. Jsem tedy coooool jako blázen a vyrážím. Jak je mi vlastní, nekontroluju typy známých na to, kam jít a tak po úžasném baru, ze kterého se mi nechce jít, protože se vlním v bocích, jdeme s DeValeine omylem do starého bordelu, ze kterého je nyní zašlá vinárna. Dává si džus, pro jistotu. Druhý den chodím městem s "to je všechno" a Adam museum procházím za dvacet minut. Jediné, co mě zdržuje, je krásný chlapec na recepci. Vracím se domů, jím wafle za euro a přemýšlím, zda nezůstat v posteli. Jít na techno party u evropskho parlamentu se zdá být ale velmi ojedinělé a po tom, co Business Animal vzkazuje, že dj je supercool, neváhám a jdu. Klopím do sebe celou flašku vína a při vstupu do kolébky mládí se cítím dobře. Pak nevím. Mám jen obrazy, jak stojím na baru, odnáším si dva drinky, jdu na záchod, s někým mluvím, točím videa, zase s ním mluvím a teď. Dává mi něco do ruky a přesto, že to celé trvá max jednu sekundu, svět se zastavuje. "To tě doma neučili, že bonbony od cizích lidí se nebereou!" píše Můra a odkazuje na kousek exitáze od sexy mužného třicátníka. Ten totiž celý večer fungoval jako můj patron, byl tak sexy, že jsem si o něj odřel bradu a dokonce se vedle něj probudil. U sebe. Poprvé v životě, dobře, tak cca po čtrvtý, ale stejně to pro mě bylo nové, navíc v novém městě a ne v mém bytě.

Moment probuzení byl až nebezpečný. Sice jsem byl ze všeho vzrušený a byl to velký zážitek, ale Ká. to shrnula jen: "Buď opatrný!". Měl jsem štěstí. I tak se opět potrvdilo, že kombinovat úsměv s alkoholem není dobré a já zapomněl skoro všechno. Takže se probudím, mazlíme se, líbáme se. Najednou mi zvoní budík v 10:28, super čas, a mě se rozjasnuje. První co vím, že mám být za hodinu a půl v jiném městě. On. Jak se jmenuje? Party! Vidím vypitou flašku, vzpomínám si na hudbu. Musíme vypadnout. Oblékám sebe i jeho. Piju vodu, kopnu do skleničky, uklízím. Někdo přichází do bytu. Je jich víc. Kurva proč teď. Nevim zda je zakázáno si někoho vodit, i tak celý barák ví, co se stalo. Vím to já? Bolí mě zadek, ale sex nebyl. Celý den se tomu pak směju. Jedeme spolu metrem a dost se ke mě má. No jasně. Ten moment, ta vteřina. Tak jsem si jí prý rozdělili napůl. Dochází mi to. Domů nás práodvezl jeho Uber. Nechápu. Jak jsem mohl všechno zvládnout, otevřít si dvěma klíčemi, ve třech chodech v části města, které totálně neznám. Bílé printscreeny na telefonu dodnes nehápu. Každopádně se loučí, velmi hezky a zanechává příjemný pocit a krásnou sms. Nakonec drsně odsekává a mě to dochází další věc. Tolik mi připomíná Franka! Naprosto vším. A když pak v sobotu večer píše, že jde na další party, je mi všechno úplně jasný.

V neděli se posere doprava, bus má 2,5 hodin zpoždění a já získávám novou známou. Mladou Řekyni, co dělá právní kariéru tady na západě. První den v nové práci je miloučký podle očekávání. Veliká schůzka plná krásných, připravených a ambiciozních francouzek mě velice motivuje. Hodně jsem myslel na mé schůzky v Dbl. Večer s milým Argentincem byl fajn. Když začal manipulovat svou křehkostí a tím, jak si kvůli samotě pořezal ruce, nastala má přirozená reakce. Nechtěl jsem být zbytečně zlý a tak to celé vysvětlil v posteli na příjmeného mazlení. Dokonce jsem mu vyprávěl o Bejvalce a pomohl uklidit nádobí, jen abych měřil nasranost ve vzdychání. Nic sem nenaměřil, za to se romanticky rozloučil. Vím to a nechci si to přiznat, že s tímhle teda ne, ale jsem pořád lítostivý a citlívý a možná stále málo sebevědomý, abych řekl "no thanks" a napsal někomu jinému.

Když sme nazí leželi, hladim břicho a chválil ho, vzpomněl jsem si na Designéra. Nějak jsem v en pocit měl, že všechen můj život, všichni mí kamarádi, všechny zážitky, že jsme všichni tam v tom pokoji. Jakoby se to všechno propojovalo, jako bych už každý okamžik mohl k něčemu přirovnat, jako bych už konečně zrál. Učím se to, ale už to začíná - přestávám myslet na budoucnost, Prahu a dokonce si zakazuju myslet na volby a nasrané statusy co budu psát, kdyby manipulátor vyhrál.

Někdo v hlavě říká, že ok, že ze sebou umím pracovat a jdu cestou ke spokojeným dnům. Je spokojený život ten vrchol, za který mám bojovat? Nemám na víc? Není těch teplých polovztahů a temných věčírků zbytečně moc? S klidem odpovídám nevím.

Ono to přeci přijde. Časem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama