Leden 2018

Skleničky, hotel, design a Voque. Zase

25. ledna 2018 v 13:51 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Tentokrát útžkovitě, trochu poeticky....

Z niceho nic jsme seděli v lobby se dvěma židlemi za sklem, u umělého rybníčku pod 300 kilovým lustrem, kde si z nás armáda českých hostesek udělala srandu a místo bílého vína servírovala dvě deci Becherovky. Tebe otravovala asistentka z Plzně a mě tvým šéfem najatá 50ti letá PR manažerka z Anglie. Seděli jsme tam asi hodinu a půl, prošvihl jsem oběd i komentovanou prohlídky. Nevadí, stálo to za to. Nikdy na to nezapomenu. Na klidnou, pomalou a silnou debatu. Stejně jako na skleněný flashdisc.

Rozdíl mezi náma z kanclu a těmi chudáky z retailu je zase cítit. Po čtyřech letech se vrácím do open space kanceláří a řeším fitka, teambuildingy a obědy. Je to sice u vítězného oblouku a excel mám v angličtině, ale zbytek je stejný jako v první práce v oboru v roce 2013. Protože už je to podruhé, nestresuju a užívám si to. S každým krokem, doslova. Čas se zastavuje jen ve chvíli, kdy během obědové pauzy projdu kolem skupiny stejně starých mladíků a v košili, polobotkách a kabátu si vedle Nike-Air, joggings a kšiltovek připadám moc nedoknutelně.

Jdu ulicí naproti kongresovému paláci. Klapou podpatky, šála vlaje ve větru a já mám pocit, že jsem to zase já. Bylo to totiž před chvilkou, co jsem šel po měkkém koberečku ze zlatem obloženého výtahu obrovským lobby směrem ke dvěřím. Jakoby tam stály kamery. Jakoby tam za sklem byl štáb. Jakoby každý můj pohyb byl napsán ve scénáři. Ta chvíle, kdy projdu čtyřmetrovým skleněným vstupem a opodál stojící černoch zvedne oči od mobilu a začne si mě prohlížet, zatímco si před jedním z největších hotelů v Evropě zapínám kabát a je něco málo po půlnoci, ta chvíle je z nějakého důvodu tak silná. Zapínám poslední knolfík a probodávám ho pohledem, všechno je všem naprosto jasné a já se dávám do rázné chůze. Jdu ulicí naproti kongresovému paláci. Klapou podpatky, šála vlaje ve větru a já...

Jo! Jo! Mám bezdůvodnou radost, zdá se. Jdu velmi rychly, opravdu rychle. Opět proudím metro džunglí a bezdomovec hraje, je mladý, hudba je krásná, je to žena, hraje na housle, slyším oblíbenou skladbu, je to Vivaldi! Ach, mezi ozvěny podpatků, kábaty a rtěnkami slyším svou oblíbenou skladbu, jsem silny, krev mi proudí celým tělem. No jasně, serotonin totž doznívá a pohání. Tahle sinusoida, kdy Prahu střídá metropole a staré je nahrazeno ELLE JAPAN, redaktorkou Voque NY a Press Lounge International. Mám z toho radost, ale stydím se to sdílet a říkat to nahlas, abych nevypadal jako nabubřelej namyšlenec. Každopádně mám radost. A to i přesto, že stejně jako v Praze, ani tady nejsem na těch nejdůležitějších profilech a instastories. O to přeci nejde, říkám si s rádoby dospěláctvím a kašlu na to, co si myslí. Jaem svůj, přiznávám se k trapným scénkám z dětství, přejídám se úžasnou kachnou, směju se. V jedenáct večer přichází upozornění, jsem označen, usmívám se, ale neautorizuju. Nejde přeci o lajky. Šlo o to si sáhnout, být u toho když rozbaluje dárky Hermés, formuluje trendy pro 2018 a fotíme se s italským designérem roku. Mé antikomerční já nechápe, ale tohle je prostě Paříž. Pardon...


Praha se občas ozve a nepatřične zatleská.
Špatně mířené lichotky jsou milé, zvláště od těch, co mě na studiích přeřvávali a opisovali ode mě. Vrátit se do místnosti plné pražské smetánky se můžu ale jen s vidlema od krve a nebo s investorem v posteli (ideálně s tím z Bruselu). Ve složitém světe jsem si našel terasu plnou slunce, piju víno a nehodlám se ho vzdát jen proto, abych se hádal v pražských hospodách a bojoval za liberální demokracií. Jedna věc se hodně změnila. Už to není zkoušení, živoření a přežívání turisty z východy v metropoli, já t začínám žít ten samý život, co v Praze. Rozhovory s designéry, press preview, VIP, šampaňské, sex, média. Já se skoro až bojím vzít do ruky tužku a kreslit sny na další dekády. Bojím se, že se zase splní.

A teď k věci...
Dokonale mluvit, zazářit na pozici a dostat být tu na HP. Dostudovat tady, přestěhovat se do centra. Změnit si občanství, skončit v Designbloku. Chci to? Není ten závan pocitu výjimečnosti jen dotek designu kam patřím? Není náhodou design tady? Tedy, hlavně tady? Budu dál pít kávu zadarmo a jíst čokoládičky nebo na sobě začnu makat? Vyděsí mě vítězství Zemana a vrátím se zachránti ČR před populismem?

PS: No a můj seznam se rozšířil. Spal jsem s japonským novinářem. Ten večer byl krásný a strašně jsem ho chtěl. Jsem nadržený no... Byl to ale zážitek prostě! Tak co...


Office live, uvědomění a snaha prostě být

25. ledna 2018 v 13:15 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Z mého života i Tumblr se vytratila zelená barva.
Naučil jsem se žít evropský sen, daleko od opravdových kamarádů v bezpečném exilu na březích řeky plné kultivovanosti.
Přestal jsem se smát malosti, hlouposti a omezenosti průměrného Čecha a začal vzpomínat na krásný život ve stověžaté Praze, poloprázdné kavárny s kvalitní kávou a nekonečná rána se slunečními paprsky v posteli.
Konečně jsem se přestal brát tak vážně, místní mě nakazili svou zdvořilostí a nastavením mysli.
Jsem blíž sám k sobě a přitom stále daleko.
Vím, že nemám bojovat, přestal jsem plánovat, hlavu i telefon vypínám stále častěji a je to snad poprvé co od gymplu cítím takový ten vnitřní klid.
Daří se mi nebýt na sociálních sítích a přitom jim stále rozumět.
Hojím si duši, kterou jsem devastoval honbou za uznáním.
Nakonec jsem doběhl až do obrovské kulturní metropole a začal tady bydlet, pracovat, bavit se a žít.
Má touha vše vysvětlovat, vytahovat ostatní z jejich myšlenkových pochodů a brát je na moje názorové výlety je nejen vyčerpávající, ale především zbytečná. Tahle mladická naivita je neuvěřitelně silná, mobilizující a oceňuje jí každý CEO, protože to přece vždycky osvěží firmu. Já tohle pomalu ztrácím a i když jsem se toho strašně bál, vnímám to nyní jako tichou transformaci za dospělejší já.
Najednou bych se chtěl vrátit do Prahy a jít ven s těmi, kteří sice v hurikánu velkých činů a siláckých řečí tolik nezazářili a moje pozornost se časem ubrala jinam, ale jejich přesvědčení, odvaha a vytrvalost mě navždy uchvátila. Nyní jsou mými vzory.
Hledání rovnováhy asi nikdy neskončí. Už ale nehledám rovnováhu mezi underground party jen pro zvané a kampaněmi na širokou cílovkou, mezi prací a studiem a ani rovnováhu mezi přátelstvím a láskou. Nyní je to spíše hledání rovnováhy mezi altruismem a hédonismem. Mezi tím, zda dva předchozí pojmy používat, nebo vysvětlovat, co znamenají. A podle Francouzů je úplně nejlepší těmi pojmy být a naplňovat jejich význam. Někdy je totiž nejlepším způsobem jak zhmotnit nějakou myšlenku nebo názor prostě být. Být tím, co říkáte a co si myslíte. Já to ještě nejsem, ale jsem blízko.
Mám pořád strach, přiznávám. Těší mě, že vím, že ho mám, ale nejsem si vědom z čeho přesně.
V metropoli se cítím bezpečněji a svobodněji.
Myslím, že si budu muset jen vybrat jeden ze sociálních statusů, který zavře hubu mému egu, ambicím i altruismu.
Studovat budu dlouho a ten francouzský kabát, co jsem si v Bordeaux koupil, ten budu nosit do konce života.
Proč měnit Prahu, když už jeden Berlín existuje? Proč investovat do digitálu, když nás tolik ničí? Proč platit za posilovnu, když nemusíš vysedávat v kanclu?
V kanclu nakonec vysedávám často a rád (!) Nová smlouva, která je nakonec jen na oko a já po dohodě s miláčkem HR můžu chodit ve srovnání se starou prací o 2,5 hodiny dřív domů, jo ta mě baví. Pozuruju, jak jsem stydlivý, ale ostatní jsou strašně milý a tak dostávám čokoládičky, milé pozdravy a pozvánky na jídlo. Opar mě drží daleko od flirtování, ale už mám vytipováno, ke komu se opilý na firemním večírku radši nepřibližovat nebo bych mohl skončit velice vzrušen. Zatímco mi drsňáci z Prahy dávají najevo, jak jsem pro ně naivní, moc hodnoučký a jemný, já si nakonec s střemi jazyky, zlatým CV, dvěma tituly, belgickým byznysmenem a francouzským hercem v posteli, přijdu docela powerfull. Nepospíchám, dělám všechno pomalu, pozuruju a neplánuju. Jsem spokojený, všechno si začíná sedat a já se usmívám.

Passion Driven Persona

19. ledna 2018 v 21:57 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Z mého života i Tumblr se vytratila zelená barva. Naučil jsem se žít evropský sen, daleko od opravdových kamarádů v bezpečném exilu na březích lidnaté řeky. Přestal jsem se smát malosti, hlouposti a omezenosti průměrného Čecha a začal vzpomínat na krásný život ve stověžaté Praze, poloprázdné kavárny s kvalitní kávou a nekonečná rána se slunečními paprsky v posteli. Konečně jsem se přestal brát tak vážně, zdejší mě nakazili svou zdvořilostí a nastavením mysli. Jsem blíž sám k sobě a přitom stále daleko. Vím, že nemám bojovat, přestal jsem plánovat, hlavu i telefon vypínám stále častěji a je to snad poprvé co od gymplu cítím takový ten vnitřní klid. Daří se mi nebýt na sociálních sítích a přitom jim stále rozumět. Hojím si duši, kterou jsem devastoval honbou za uznáním.
Nakonec jsem doběhl až do obrovské kulturní metropole a začal tady bydlet, pracovat, bavit se a žít. Má touha vše vysvětlovat, vytahovat ostatní z jejich myšlenkových pochodů a brát je na moje názorové výlety je nejen vyčerpávající, ale především zbytečná. Tahle mladická naivita je neuvěřitelně silná, mobilizující a oceňuje jí každý CEO, protože to přece vždycky osvěží firmu. Já tohle pomalu ztrácím a i když jsem se toho strašně bál, vnímám to nyní jako tichou transformaci za dospělejší já. Najednou bych se chtěl vrátit do Prahy a jít ven s těmi, kteří sice v hurikánu velkých činů a siláckých řečí tolik nezazářili a moje pozornost se časem ubrala jinam, ale jejich přesvědčení, odvaha a vytrvalost mě navždy uchvátila. Nyní jsou mými vzory.
Hledání rovnováhy asi nikdy neskončí. Už ale nehledám rovnováhu mezi underground party jen pro zvané a kampaněmi na širokou cílovkou, mezi prací a studiem a ani rovnováhu mezi přátelstvím a láskou. Nyní je to spíše hledání rovnováhy mezi altruismem a hédonismem. Mezi tím, zda dva předchozí pojmy používat, nebo vysvětlovat, co znamenají. A podle Francouzí je úplně nejlepší těmi pojmy být a naplňovat jejich význam. Někdy je totiž nejlepším způsobem jak zhmotnit nějakou myšlenku nebo názorem, nebo prostě být. Být tím, co říkáte a co si myslíte. Já to ještě nejsem, ale jsem blízko.
Mám pořád strach, přiznávám. Těší mě, že vím, že ho mám, ale nejsem si vědom z čeho přesně.
V metropoli se cítím bezpečněji a svobodněji.
Myslím, že si budu muset jen vybrat jeden ze sociálních statusů, který zavře hubu mému egu, ambicím i altruismu.
Studovat budu dlouho a ten francouzský kabát, co jsem si v Nice koupil, ten budu nosit do konce života.
Proč měnit Prahu, když už jeden Berlín existuje? Proč investovat do digitálu, když nás tolik ničí? Proč platit za posilovnu, když nemusíš vysedávat v kanclu?
V kanclu nakonec vysedávám často a rád. Nová smlouva, která je nakonec jen na oko a já po dohodě s miláčkem HR můžu chodit ve srovnání se starou prací o 2,5 hodiny dřív domů, jo ta mě baví. Pozuruju, jak jsem stydlivý, ale ostatní jsou strašně milý a tak dostávám čokoládičky, milé pozdravy a pozvánky na jídlo. Opar mě drží daleko od flirtování, ale už nyní mám vytipováno, ke komu se opilý na firemním večírku radši nepřibližovat nebo bych mohl skončit velice vzrušen. Zatímco mi drsňáci z Prahy dávají najevo, jak jsem pro ně naivní, moc hodnoučký a jemný, já si s střema jazykama, zlatým CV, dvěma tituly, belgickým byznysmenem a francouzským hercem v posteli, přijdu docela powerfull. Nepospíchám, dělám všechno pomalu, pozuruju a neplánuju. Jsem spokojený, všechno si začíná sedat a já se usmívám.
Bývám dost nadržený, chtěl bych na zas temnou party, nosit jen oblečení z COSu a mít cool Instagram. Půlce mého já to přijde dětinské. Druhé jako supr nápad.
Kdybych se ted měl vrátit do Prahy, budu super incognito, bydlet v centru, nejíst, oblečení si šít nebo kupovat od studentů, byl bych děsně underground a potichu. Hodně bych si vybíral a jedl bych hodně luštěnin. Byl bych asi nakonec svuj, ale musel bych žít s business Animal a jakkoukoli příležitost ke zpochybnování života zaplácnout arty VIP akcí na kampě. Díky jazykové bariéře jsem zjistil, jak ohromnou moc mám, že umím česky. Až budu zpátky budu si užít hovoření! Ted živoření!
Čauky

Opravdový evropský sen plný kolísání

16. ledna 2018 v 0:44 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
2018 nemá jasnou chuť. Po čtyřdenním mazlení v kraji úžasného vína a gastronomie jsem se rychle probudil do samoty v metropoli. Měl jsem ale dobrou náladu a to i přes stav kreditky, otrávený telefonát do Designbloku a fakt, že vztahy s pražskými kamarády začínají silně slábnout. Probudil jsem se vedle chlapa, jehož jméno jsem neznal. V trenkách vyběhl do kuchyně pro vodu a cestou v předsíni potkal dva černochy. S řeckými právníky nám ujel autobus z Belgie a zapomněl jsem poděkovat milé slečně-kamarádce, která mě provedla krásným vlámským městem. Vytřelený na měsíc jsem si udělal ohromnou ostudu na Instagramu a se rozničkama jak díry na měsíci jezdil Bruselem na černo. Nechal jsem mladého Brazilce, aby mě vzal na střechu domu blízko u ajfelofky, rozbil sklenici a vyprávěl o tom, jak se před týdnem vrátil z blázince, protože se chtěl zabít. Hola hej. Rok 2018 začal...

Za dva týdny jsem prošel třemi postelemi a poznal 8 nových lidí ze šesti zemí. Zatímco se města, zážitky a lidi střidají, jedno je stejné - kolísání. Jednou píšu mamce, že jsem na nejlepší a nejhustší party v celé Evropě a že má být na "synáčka" hrdá. Když to píšu mrazí mě. V opilosti umím být ještě trapnější, jak koukám. Nicméně v druhý moment jsem nervózní plný kortizolu na rozestavěném parkovišti, odkud se mám dopravit do jiného státu a nikde nic. V jednu chvíli mi píše DeValeine, jak se strašně těší, zatímco Business Animal trpělivě neodpovídá a jede si na další party. V jednu chvíli Argentinec objímá a díváme se na blikající věž lásky, v druhé chvíli ležím v posteli, mám na jazyky, že na to nemám náladu a on mi ukazuje pořezané emo ruce. V jednu chvíli sedím v ohromné zasedačce, na řadě je Německo a já poslouchám o milionových rozpočtech za mediální propagaci a v druhé chvíli se dívám, zda někdo nejde, abych odeslal email do Prahy... Kolísání...

Mám radost, že zase začínám myslet v druhém jazyce. Že mě už vůbec neláká Praha a že jsem trochu digitální nomád, trochu.

Výlet do Beneluxu byl zajímavý. Pavlína Louženská věštila na rok 2018, že nejvíc trendy bude cestování o samotě. Jsem tedy coooool jako blázen a vyrážím. Jak je mi vlastní, nekontroluju typy známých na to, kam jít a tak po úžasném baru, ze kterého se mi nechce jít, protože se vlním v bocích, jdeme s DeValeine omylem do starého bordelu, ze kterého je nyní zašlá vinárna. Dává si džus, pro jistotu. Druhý den chodím městem s "to je všechno" a Adam museum procházím za dvacet minut. Jediné, co mě zdržuje, je krásný chlapec na recepci. Vracím se domů, jím wafle za euro a přemýšlím, zda nezůstat v posteli. Jít na techno party u evropskho parlamentu se zdá být ale velmi ojedinělé a po tom, co Business Animal vzkazuje, že dj je supercool, neváhám a jdu. Klopím do sebe celou flašku vína a při vstupu do kolébky mládí se cítím dobře. Pak nevím. Mám jen obrazy, jak stojím na baru, odnáším si dva drinky, jdu na záchod, s někým mluvím, točím videa, zase s ním mluvím a teď. Dává mi něco do ruky a přesto, že to celé trvá max jednu sekundu, svět se zastavuje. "To tě doma neučili, že bonbony od cizích lidí se nebereou!" píše Můra a odkazuje na kousek exitáze od sexy mužného třicátníka. Ten totiž celý večer fungoval jako můj patron, byl tak sexy, že jsem si o něj odřel bradu a dokonce se vedle něj probudil. U sebe. Poprvé v životě, dobře, tak cca po čtrvtý, ale stejně to pro mě bylo nové, navíc v novém městě a ne v mém bytě.

Moment probuzení byl až nebezpečný. Sice jsem byl ze všeho vzrušený a byl to velký zážitek, ale Ká. to shrnula jen: "Buď opatrný!". Měl jsem štěstí. I tak se opět potrvdilo, že kombinovat úsměv s alkoholem není dobré a já zapomněl skoro všechno. Takže se probudím, mazlíme se, líbáme se. Najednou mi zvoní budík v 10:28, super čas, a mě se rozjasnuje. První co vím, že mám být za hodinu a půl v jiném městě. On. Jak se jmenuje? Party! Vidím vypitou flašku, vzpomínám si na hudbu. Musíme vypadnout. Oblékám sebe i jeho. Piju vodu, kopnu do skleničky, uklízím. Někdo přichází do bytu. Je jich víc. Kurva proč teď. Nevim zda je zakázáno si někoho vodit, i tak celý barák ví, co se stalo. Vím to já? Bolí mě zadek, ale sex nebyl. Celý den se tomu pak směju. Jedeme spolu metrem a dost se ke mě má. No jasně. Ten moment, ta vteřina. Tak jsem si jí prý rozdělili napůl. Dochází mi to. Domů nás práodvezl jeho Uber. Nechápu. Jak jsem mohl všechno zvládnout, otevřít si dvěma klíčemi, ve třech chodech v části města, které totálně neznám. Bílé printscreeny na telefonu dodnes nehápu. Každopádně se loučí, velmi hezky a zanechává příjemný pocit a krásnou sms. Nakonec drsně odsekává a mě to dochází další věc. Tolik mi připomíná Franka! Naprosto vším. A když pak v sobotu večer píše, že jde na další party, je mi všechno úplně jasný.

V neděli se posere doprava, bus má 2,5 hodin zpoždění a já získávám novou známou. Mladou Řekyni, co dělá právní kariéru tady na západě. První den v nové práci je miloučký podle očekávání. Veliká schůzka plná krásných, připravených a ambiciozních francouzek mě velice motivuje. Hodně jsem myslel na mé schůzky v Dbl. Večer s milým Argentincem byl fajn. Když začal manipulovat svou křehkostí a tím, jak si kvůli samotě pořezal ruce, nastala má přirozená reakce. Nechtěl jsem být zbytečně zlý a tak to celé vysvětlil v posteli na příjmeného mazlení. Dokonce jsem mu vyprávěl o Bejvalce a pomohl uklidit nádobí, jen abych měřil nasranost ve vzdychání. Nic sem nenaměřil, za to se romanticky rozloučil. Vím to a nechci si to přiznat, že s tímhle teda ne, ale jsem pořád lítostivý a citlívý a možná stále málo sebevědomý, abych řekl "no thanks" a napsal někomu jinému.

Když sme nazí leželi, hladim břicho a chválil ho, vzpomněl jsem si na Designéra. Nějak jsem v en pocit měl, že všechen můj život, všichni mí kamarádi, všechny zážitky, že jsme všichni tam v tom pokoji. Jakoby se to všechno propojovalo, jako bych už každý okamžik mohl k něčemu přirovnat, jako bych už konečně zrál. Učím se to, ale už to začíná - přestávám myslet na budoucnost, Prahu a dokonce si zakazuju myslet na volby a nasrané statusy co budu psát, kdyby manipulátor vyhrál.

Někdo v hlavě říká, že ok, že ze sebou umím pracovat a jdu cestou ke spokojeným dnům. Je spokojený život ten vrchol, za který mám bojovat? Nemám na víc? Není těch teplých polovztahů a temných věčírků zbytečně moc? S klidem odpovídám nevím.

Ono to přeci přijde. Časem.


Techno líbánky a osamělost

8. ledna 2018 v 21:00 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Přesto, že rok 2018 začal asi nejhorším Silvestrem v životě, kdy jsem se na přecpaném náměstí tlačil ze stážistkou z Řecka, kterou jsem měl ze všech snad nejméně rád, mě první lednový týden hodil do buržoazní jižní Francie, kde jsem s Business Animal prožíval líbanky. Hrdé město gurmánů, studentů a vína. Vlhko, déšť a zataženo. Moderní budovy, designérské obchody. Já, on a pět krásných dní.

Zatímco Ká. má čertsvě po svatbě a fotky z líbánek jsou přirozenou součásti alba s názvem "krásný normální život", já o to překvapivě nepříchazím a to ani kvůli své orientaci ani své nerozhodné povaze. Mám dva týdny volno a tak jsem napsal ať přijede a objevíme nové město. Vždycky jsem snil o tom, že budu mít nějoho, s kým budu moci cestovat, jezdit na dovolenou, chodit na party a být svůj. Teď v muzeu moderního umění, u okna, když přišel, dvoumetrový byznysmen co miluje technologické novinky a obchoduje na burzách s kriptoměnami, mě letmě pohladil, podíval se na mě a oba jsme se na sebě strašně krásně usmáli... Tak v tu chvíli jsem si po dlouhé době řekl, co víc bych si přál.

A teď k věci.
To, že máme jednu postel jsem chápal, že bylo kvůli šetření peněz. Asi dvě hodiny po prvním usnutí, když jsme se začali hladit a pak následně vášnivě mazlili a hráli si až do pěti do rána (!), jsem si uvědomil, že tady se šetřit nechtělo. Už mi ale není 15 a tak vím, že je to jen milé, je to krásná součást ještě krásnějšího výletu a nejsou v tom žádné city. Bavilo mě to a neřešil jsem to.

To se budem dívat na památky a dělat, že nic nebylo? Ano. Budeme si hrát v posteli až do oběda a před usnutím aniž by se nám nepokazilo přatelstvi? Ano. Budeš tím, se kterým jsme se mazlil a objímal nejdéle v životě a přitom nebudeš můj kluk? Ano. Na spoustu věcí jsem si dokázal odpovědět sám.

Byli jsme spolu 24 h denně, platili jsme společně, spali v jedné posteli, známe se docela dobře. Vedle jeho racionální povahy opět vystoupilo mé emocionálno a najednou se z nás stal tolik typický pár, kdy jeden výmýšli program, počítá peníze a hledá trasy, zatímco ten druhý mluví francouzsky, zkoumá místni kulturu a těší se na nákupy. Okamžitě jsem začal pozorovat, že se chovám jako máma. Nelekl jsem se, spíš mi to přišlo vtipné.

Stejně jako mamka taťku poňouká a hraje si s ním, dělali jsme s Business Animal to samé. Zatímco on sledoval kurz Bitcoinů, já si prohlížel Tumblr. Jeden druhého jsme chtěli lochtat a tak vznikly nekonečné postelové zápasy, u kterých jsem břečel smíchy :))) Velmi rychle jsme si vytvořili vlastní slova a vtípky, prostě to, co se děje s těmi, kteří nám jsou blízko. Já se koukal, jak se kolem producíruje v trenkách a jeho zase bavilo, když si mohl hrát s mejma nohama, dávat mi je za krk nebo někam vysoko ke stropu. Byla to strašná sranda. Cítil jsem se s ním jako doma, v bezpečí, milován.

Ležel jsem přijemně unavený a trochu opitý červeným vínem. Dival jsem se na jeho tělo a říkal si, že ho nemiluju, on mě taky ne, ale strašně dobře by to klapalo. Kamarádkám to snad ani vysvětlovat a vyprávět nebudu, ale i přesto, že sme si spolu hráli, tak kdybych s ním bydlel, nevadilo by mi vědět, že vedle za tou zdí s ním spí někdo jiný. Komu by vadilo, že někdo jezdí s autem, kterého jste se dobrovolně vzdali?

Když jsme se rozloučili na letišti a já jel zpátky do města, vlak mi jel až za 4 hodiny, cítil jsem se strašně sám. Je jasný, že když jste najednou 24h s někým, koho další půlrok neuvidite a pak jste najednou sami v cizi zemi v cizim městě, budete se citit osaměle. Jenže já tu samotu citim čím dál tím víc. Zatímco vazby na Prahu pomalu slábnou, vztahy v metropoli nesílí, spíš je tomu naopak, protože první smlouva skončila a já na ty lidi nemám ani kontakt a ani náladu. V nové práci to bude asi lepší, ale určitě to nebude referenční skupina jako "Olymp českého designu".

Nejvetším motivátorem vracení se do Prahy už nejsou ambice ale osamělost. Díky 4 dnům s ním jsem si uvědomil, jak jednám impulsivně, neobjektivně a nic nekontroluju. Vedle jeho racionality jsem vypadal poněkud slabě. To co by se zdálo nepříjmené, jsem vnimal naopak jako skvělou zpětnou vazbu. A rozvalený na posteli nešetřil upřímným výplachem své hlavy. Ohromná nejistota v reci cizím jazykem a stale nízké sebevědomí. Změnil jsem šatník, provětral kreditku a nabarvil si vousy. Smad to pomůže.

Jo a ještě jedna krásná scénka na závěr.
Poprvé v životě jím ty šílené potvory. Máme nádhernou večeři, všechno je krásné a dokonalé. Jdu to zaplatit, je na mě řada. Platím u milého číšníka v jedné z deseti nejlepších restaurací ve městě. Řešíme, jak bylo jídlo super, platím kartou. V tom přichazí můj dvoumetrový sympaticky doprovod, stoupá si tešně za mě, pusu má přesně tam, kde já ucho a něco milého mi mrmlá. A voilá, karta mi nefunguje, tak říkám číšníkovi, to je v poho, on to vezme všechno.... tak sme se všichni začli strašně smát a já šel ke stolu, abych uklidnil smích kvalitním vínem.

Hodně mi to vyčistilo hlavu, potřeboval jsem víno, steaky a hodiny mazlení.
Cítím, že mi to hezky provětralo hlavu, doslova, byl tam vítr, ale už osmý den v novém roce si musím připomínat, jak jsem se na tuhle volnost v prosinci těšil. Několikahodinová schůzka s Designblokem byla asi fajn, ale cítím, jak jsem v exilu.

Zatímco detailně zkoumám západní Evropu a mířím do Dánska, Můra má v merku východ, je sama a inspiruje mě. Píšeme si asi nejvíc. Ká. občas pošle milé pohlazení, K. s Jiřinou nechápavého smajlík a výtlemy, Tymis krátké odseky ze nešikovného života coffee mastera. Zapomínám se vídat s kamarádkou z dětství, Slovák je pryč, ale v březnu má přijet bývalá spolužačka, která je velmi společenská :)

V Praze budu pořád, tady ne. Užiju si to přece. A žádný čuňárny! :D

Pa