Prosinec 2017

Dojaty

27. prosince 2017 v 14:43 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Pred Vanocemi sem se dal docela dokupy. Naplanoval si leden, vytvoril plan a uklidnil se. Nenapadlo me, ze par dni v Praze s rodinou mi zase zamicha kartami a ja po prijezdu *domu*, tedy sem, spustim jak maly decko.

Nejvic me dojalo, kdyz sem vybalil pastu na zuby, kterou mi tam tata nenapadne pribalil. Nerekl mi to, vi ze je to tu drahe, pritom sam vychazi jen tak tak. Stejne tak jako mi pribalil caje. Obycejne caje, ale on do nich pridal jeste tu zazvorovou prichut, porotze jsem nastydlej.... Uz v lete, kdy mi nabalil tisic sladkosti, jsem si uvedomil, jak je to krasny. Vsichni s rodici bojujeme, chteji, abychom se chovali tak, jak nam to prijde divne, chteji, abychom nosili veci; ktere nam pripadaji priserne, ale delaji to, protoze je to v jejich ocich to nejlepsi, co mohou. Mamka z meho *pokojicku* udelala specializovany obchod/galerii s vanocnimi dekoracemi, protoze chtela, abych to mel krasny.

To plus fakt, ze jsou nestastni a taky to, jak babi vzdycky rikala, ze musim mit rodice rad, ze jsou to nejdulezitejsi, by nenechalo sebe-drsnejsi oko suche. Me to nevadi, nebranim se svym emocim, davam tomu pruchod, uz jenom timto clankem, ale proste tak no. Navic me to tu kompletne rozhodilo. Nedokazu si predstavit, ze bych chodil do nove prace. Tesil jsem se, jak budu planovat silvestra, pujdu si zaplavat a vyuziju slev. Misto toho jsem jak hromadka nestesti.

K. s Jirinou dojeti jeste vice prohloubily a ja si diky kamardkam uvedomil, ze v metropoli nikoho nemam. Vsichni co znam odjeli pryc. Lidi, kteri by se mnou chteli spat, je vic nez tech, kteri by se mnou sli na jen tak prochazku.

Nechavam doznit sve emoce a tesim se na eurotrip.

Pa


Plány na 2018 a jak mě, budoucnost vrací do reality

23. prosince 2017 v 10:19 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Vždy na konci roku píšu dlouhé články, které rekapitulují předešlých 12 měsíců. Mám vůbec letos co rekapitulovat? V roce 2017 jsem nasbíral nejvíce sexuálních partnerů, udělal nejradikálnější rozhodnutí a do jisté míry se vrátil sám k sobě. V nové metropoli jsem měl doteď spousta času přemýšlet o sobě, o Česku, o studiu, práci a lidech.

Po dlouhé době dochází k určité reformaci. Po dlouhé době mám v tašce malý papírek s tím, kde mám zase napsáno, jak budu více cvičit, jak budu jíst zdravě a jak se budu víc usmívat. Jakobych bych se povznesl nad sebou samým, poukázal na nedostatky a sepsal plán za lepší já v roce 2018. Tohle jsem dělal na gymplu, pak ještě chvilku na první škole. Poté už jsem na to zapomněl, protože jsem byl opojen sebevědomím ředitelů neziskovek a reklamních agentur, sexy designéry a českým designem. Teď jsem ale v klidu, daleko od všeho sám mezi Napoleonem a Ludvíkem XIV. Opět dochází k malé revoluci a já něco škrtám, něco dávám do popředí, do něčeho se přitlačím a něco si zakážu. Tentokrát jsem ale o 7 let starší, jsem zkušenější a přistupuju k sobonímu pokroku jinak.

Já ani nvm zda tohle měl bejt nějakej osobní pokrok. Každej večer jsem se ovíněnej nakláněj nad designérem někde mezi Designum a Q Designers, abych na mobilu sledoval konference o content marketingu, programatice a českých dezinformacích. Tak dlouho jsem sledoval pražskou smětánku na Insta, až jsem večeřel s Kovym, Pavlínou Louženskou a Lénou Brauner. V tu chvíli mi to nedošlo, až tady jsem si uvědomil, že na manažerské pozici nemůžete chlastat s Umprumáky a probouzet se u nich v ateliérů. Na manažerské pozici nemůžete mít 3x friends with benefits a chodit si s úsměvem po Praze. Na manažerské pozici nemůžete používat Grindr a spoléhat na kámoše ze Starbucksu, že až zase někdo zneužije vaše nahatý fotky z 15ti, tak že vám napíšou. Někdy, hlavně když holkám ze základky vyprávím, co nového jsem zažil, mi připadá můj život celkem zkažený. Když mi ale Můra pošle další vyfetlé videjko, Business Animal má bílou nosní přepážku a Designér slaví 100 sexuálních partnerů, mám pocit, že jsem naprosté neviňátko.

A teď k věci...
Poslední měsíc byl dost strašný. Pracovní maratón u debilního šéfa jsem přežíval malou strategickou hrou s jeho emocionální povahou. Přesto, že jsem jsem se ujistil, že vím, kdy a co říct, a má lenost není zas tak ohrožující, když si umím v pracovní době chodit po ambasádě, ale mým ambicím to moc nepřidalo. Dokonale zatažený závěs nad mým minimalistickým "pauvre" živůtkem mě až vyděsil. Slova mají neuvěřitelnou moc a já se stále učím, jak je využít nejen pro sobecké účely. Každopádně si všichni v Praze myslí, že si užívám nádhernou metropoli, zatímco já tady sháním ty nejlepší kapky do nosu, jsem přehlcený orálního sexu a přejedený bílým pečivem. Fakticky tu nemám žádného velkého kamaráda. Malá právnička je milá, ale pokud z ní být super kámoška, musím na tom tvrdě zapracovat. Slovák se stále učí, pije a studuje, nemá čas. Číňan je nespolehlivý blíženec a nejde s ním nic naplánovat, jen sex za tři hodiny. Žid je miloučký nováček, ale bydlí daleko a je přitloustlý. Architekt se sám 2 měsíce neozval a s panem Filmovým to nějak trapně vyšumělo. Malý Vietnámek se do mě zamiloval a mluví jen anglicky, takže s ním se taky nechci vidět. Ty dvě miloučké francouzské kočičky jsou sice úžasné, ale jsem jen falešnou ozdobou jejich opravdových životů. Nově mi to ale nevadí. Umím se vracet a vím, že v Praze mám svou "rodinu", takže se žádné stesky ani lítosti nekonají.

Nejdůležitějším plánem na rok 2018 je nemyslet na Česko, na Designblok a celkově nemyslet česky. Už si nedávám deadliny a nesekýruju se a ani nezačínám prvního, ale začénám už teď. Změna nepřichází ze dne na den, i když jsem to tak při zakládání tohoto blogu chtěl. Pomalu, přirozeným tempem v hlavě řeším to pěkné a hezké. Bez budoucnosti, české politiky, studia v Praze a českého designu. Jen já, teď, tady a úsměv.

Já jsem se za poslední rok naučil objednávat u baru, říct klukovi, že se mi líbí, zazářit na pracovním pohovoru a při prezentaci výsledků svést nenápadně vinu na své kolegy. Za pomocí logických argumentů i osobního nadšení dokážu prosadit svou, už se netlačím k těm, kteří mě nechtějí, ale nenechám se nabalit těmi, kteří mi nejsou dost dobří. Posunul jsem se, ale nově jsem si uvědomil, že co je uvnitř musí být i venku. Proto jsem už teď z hlavy vyhnal všechny negativní a kritické myšlenky a musím se starat o tělesnou schránku. Tělo a mysl je jedno nebo ne?
  • Žijeme v hluku své hlavy.
  • Jsme tím, na co myslíme.
  • Přirozeně řešíme to, co není v pořádku.
  • Emoce nás mají chránit ne ničit.
  • Večer před spaním se máme ptát, co se nám ten den povedlo.
  • Nepřejídat se a sportovat.
Uvědomil jsem si, že potřebuji mít v životě nějaký cíl. Ten jsem si nějakým způsobem naprojektoval a cítím, že je to ono. Neziskové, opravdové a krásné. Hodím se na to, mám k tomu předpoklady, vlohy a v podstatě ten projekt už funguje, v hlavě prozatím. Když jsem si představil, že tedy jedu zpátky do Prahy a jdu si za svým cílem, zalekl jsem se. V tu chvíli mě budoucnost vrátila zpátky do reality. Protože tohle budeš dělat celý život, protože tohle ti neuteče, protože teď jsi mladý. Protože budoucnost bude, tento okamžik už ne.

Jsem zvědavý, jak dlouho mi tohle vydrží.

A teď teda opravdu k věci... to nejdůležitější co se stalo, se v mém životě odehrálo velice tiše a já to blízkým oznámil až když se zeptali, jakoby to nebylo důležité... proto nyní alegorie s toho filmu:
Miranda: "....to místo je tak přeplacené, že po něm okamžitě skočila. Nikdo z kandidátů neměl dost zkušeností a navíc by časopis utrpěl. Nikdo nedokáže dělat to co já.... ani ona ne...."

Do Prahy se vrátím v září nebo nikdy.

Pa


Apatie a posunutí se

4. prosince 2017 v 23:36 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Vyvíjet se, jít dál, posouvat se. Moc mi to poslední dobou nejde a nemyslím, že bych byl k sobě přehnaně kritický. Přesto, že jsem fyzicky ve velké metropoli, hlavou jsem pořád v Praze. Být freelencer, externista je fajn, jsem rád pánem svého času, vždyť si mezi emaily odbíhám sexovat na druhý konec města, ale na druhou stranu mám neustále pocit, že jsem ještě něco nedodělal, na něco zapomněl a určitě přehlédl nějaký ten email. I přes to, že vnímám blahodárný vliv místních klídných povah, jsem apatický. K tomu, že v neděli píšu kolegyni ať pošle 20 tisíc na nějaký účet, že Business Animal je notorický feťák a že si Číňan-Investor nevzal kondom.

MOC SEXU A MÁLO LÁSKY
Se Slovákem to začíná být zvláštní. Jako v naprosto každém vztahu i zde jsem dostal velice blízko a vidím do všech zákulisí nervózního mladého muže, co hodně pije a málo jí. S tolik typickým povahovým kapitálem odkazujícím k Československu se vždy tak dívá na moje tělo a po slovensky mi lichotí. Je to vždy ale zbrklé, ponáhlené a já si naozaj neužívám všetko. Nějak mám pocit, že karty jsou rozdány a na mě prostě nezbyde víc než pár minut vzdychů u zavřeného okna do dvoru. Včera měl ale skoro 30 minut zpoždění a já rozjel Grindr. Nudil jsem se. Nakonec si dvám dvě zastávky metrem pěšky a cestou jím ten nejlevnější sendvič. Baví mě to. Něčím mi to připomíná Prahu. Jsem vzrušený, jdu za někým a nic netuším. V minutě zase hraju oblíbenou hru, ve které se prosmýkám francouzskými paláci, zatímco mi on posílá kódy ke dvěřím. Tentokrát je to ještě větší barák než u pana Diora. Nakonec mě v předstíny začne líbat namakaný Vietnamec. Přesně na těch místech, kde to dělal asi před hodinou Slovák. Až surově profesionálně, jako Samantha, tak nějak si připadám, když o 15 minut později jsem nahý jeho v koupelně a až symbolicky si umývám ruce. Dívám se na sebe do zrcadla. V mé tváři vůbec neni nic. Nevidím sám v sobě žádný výraz. Úplně stejné nic, které jsem zažil před chvílí i před hodinou. Vietnamec byl nakonec strašně milý, velice chytrý a vlastně i sexy, ale já měl v hlavě jen to, že už tohle dělat nechci.

Stejně jako jsem dosáhl určitého osobního maxima, když jsem šel sám na největší techno party v Evropě a "vystřelovat na měsíc" se už nehodlám, měl jsem pocit i teď, že je toho sexu plného nic nějak hodně.

Druhý den ráno se mi instalovali aktualizace na počítači a já, bez přemýšlení, zapnul aplikaci. Ve tři jsem měl jet bůh ví kam, nakonec jsem si to rozdal s Investorem-Číněnem. Mým "prvním" v nové metropoli, který se vrátil a který nově bydlí u vítězného oblouku. Byt krásný, pejsek roztomilý a sex úžasný. Seděli jsme tam a pili čaj. Mluvili pomalu, bezvýznamně, dvěma jazyky. Ten pocit toho, jakože ani ty nebudeš můj kamarád, se dostavil i teď. A tak jsem se v nejdražsím bytě v metropoli oblékl a po dvou příjemných pusénkách odešel.

Zatímco co jsem se procházal po velkém bulváru, slunce zapado. Přišla mi sms, že je to odesláno a já tak musel zpátky domů k počítači, dělat něco do Prahy. Do města, do kterého se vrátit nechci, ale myslím na něj. Ve kterém znám všechny, ale nikoho tam nemiluju, krom Zrzka. Tady mám ale poslední dobou, že i když s místními souzním, pořád nejsem součástí. Jsem líný a jazyk se moc neučím. Poslední dobou spíš jen jím a když si hledám zábavu, sahám přirozeně k českým zvyklostem. Ale já se neodstěhoval na druhý konec Evropy, abych si tady v pokojíčku pouštěl stream.cz doprdele!

Nejen, že jsem nenašel ten směr, který mě má naplnit a dát mému životu smysl, ale já dokonce ztratil i nějakou rovnováhu. Mluvit silácky, přesvědčovat a nabalovat. To umím bezvadně. Žít plnohodnotně a spokojeně mě teprve čeká.

Co budu zítra dělat? Nevím :D

Jak kdyby mi bylo zase 14.... Měl bych jít s architektou na kafe a s Hercem do postele. Asi bych měl napsat pár článků a perfektně se naštvrtat slovesa. Měl bych si přepsat poznámky, zašít triko, koupit tátovi dárek a ... jo, málem bych zapomněl, měl bych si vlastně najít práci, jinak se vracím do Prahy. Hej, teď vážně, mě je to všechno v píči a možná zítra neudělám ani jednu z těch věcí. To je můj život zase jen seznam úkolů v diáři?

Jo. Hlavně pozitivně prosim vás, hlavně pozitivně...