Říjen 2017

Zpátky v Praze na uměleckém Olympu

28. října 2017 v 14:54 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Po třech hodinách, co jsem byl v Praze jsem potkal několik známých. S tím, jak jsem se blížil na Výstaviště, se to zhoršovalo. Praha je opravdu jedna malá vesnice, kde se každý s každým zná.

Sedíme s K. v nové restauraci, Jiřina právě odešla a ona si povídá o rodine, rozmazlené sestře a neurotické matce a nedostatku peněz. Ale i snech o studiu v zahraničí. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna to v pomyslném žebříčku dotáhne tak daleko. Měl jsem radost, ale trochu jsem se styděl za to, co já řeším v porovnání sní. Rozloučili jsme se a já měl strašnou radost, že mám kamarádku, jako je ona. Z jejího úhlu jsem si žil růžový pozlátkový svět někde mezi Samanthou ze Sexu ve městě a Mirandou z Ďábel nosí pradu. Až na to, že ještě nemám vlastní kancl...

První větší event v práci snů mi připomněl, jak moc jsem se odtřihl. Jak moc jsem mladý a jak mám na všechno čas. Seděli jsme v Designérii a ona se mě zeptala: "Vrátíš se?," pochybovala. A já ní: "Jooo....vrátím...," rozpačitě. Když jsem ale viděl letáky po celém výstavišti, kde byl můj text, měl jsem radost. Úplně stejnou radost, jako když jsme s Designérem korzovali Openstudiem a já viděl jak se dívají. Dva mladí krásní "art kluci" se prochází výstavou, smějí se, kritizují, nahlas mluví o cenách za design a sexu. Přišlo mi, že mu to dělá dobře, mě ale taky. Úsměv na tváři se ještě zvětšil ve chvíli, kdy jsem v osm přišel před vchod a vyzvedl Zrzka, který byl krásný jako vždy. Provedl jsem ho celou výstavou a nakonec jsme jeli do Krymské do nového podniku na sklenku. Chvilkama jsem nevěděl co s ním říct, byl jsem trochu nervozní, hned po něm jsem měl jít do Klubu.

Do Klubu jsem šel poprvé sám a bylo to jiné než v cizině. Tam vím, že nikoho neznám a tak nějak nemám zábrany. Tady v malé Praze se zná každý z každým a je dobré mít průvodce. Naštěstí si mě hned u vchodu všim Businees Animal a Galerista. Oba se mi věnovali zatímco jsme čekali v černé frontě a před námi stál mladý doktro - bývalý Designéra. Obecně se v klubu sešli všichni praští hipsteři do studentů designu, umění a marketingu, až kavárníky a cizince. Byla tam "pulka designbloku" a já se dostal na ohromné euforie, která začla hned po půlnoci a skončila v osm ráno v posteli doma.

Přišel i Zrzek. Mile jsem mu vysvětlil, že ho miluju. S jeho sexy kamarádem probral životní filozofii i vztah a nakonec jsem Zrzkovi naznačil, že by sme spolu byli šťastní a nepřímo jsem mu řekl, ať se rozejde. Sklonil hlavu a když se za minutu otáčím, je na odchodu, se všemi svými krásnými kamarády. No co, řekl jsem si. Řekl jsem, co si mylsím... Pak sme si psali a v pohodě.

Hlídal jsem si, co si myslím a co se mi honí v hlavě. Nejdříve mě srali lidi, co do mě narážela. Mazlící se Galerista, Businnes Animal, ale Tramp a všichni ostatní "rezidennční" noční zvířata, která sleduju na Insta a konečně jsem je pozdravil, ti všichni mi zvedali náladu. Myšlenky jsem přesměroval na to, že dělám to, co mě baví, že se dostanu na školu, že se všechno nějak vyžeší a že si budu všechno užívat. Tak jsem začal rozdávat radost. Jednomu klukovu jsem u čurání podržel lahev a celý večer na to jsme na sebe mávali, mile bez žádných vedlejších úmyslů. S jedním klukem jsme se pobavili tím, že jsme na sebe mluvili anglicky, přitom jsme Češi, takže sem na něj pak ze srandy několikrát volal" "How are you?". Holkám napravo i nalevo jsem dával napít vody a starostlivě je kontroloval. Hezkému klukovi za mnou jsem jen tak řekl, že je strašně hezký. Byl jsem miláček a užíval jsem si to. Jak všichni čekají něco špatného a jsem mile překvapeni, když se zeptám: "Bavíš se dobře?" a nechci ani sex, ani cígo.

Serotoniny do hlavy mi krom jiného nasadila i upřímnost pana Galeristy, sám sebe jsem povzbuzoval k tomu, abych byl na osttaní hodný. Byl jsem strašně sám sebou, tančil až skotačil a v tom všem se zjevil on. Třicetiletý pan Pohodář, se kterým jsme si okamžitě sedli a dvě hodiny na to se líbali, obdivovali a já jsem byl nadšený. Vyměnili jsme si čísla a pozval jsem ho dnes na Designbloku. Sice přišel domu až ted (14:00) a bůh ví, jak moc je kámoš s tím jeho sexy plešounem co přišel, ale je mi to jedno. Potkal jsem milého kluka a budu rád, když z toho něco bude.

Jedna temná party mi život nezmění. Ale včera jsem choval přesně tak, jak bych chtěl, vlastně jako Dylan, vlastně jako Francouz. Vlastně jako já. Být sám sebou možná nepřivede krátkodobý úspěch, ale dlouhodobou spokojenost. Co je důležitější?

Loučím se. S úctou a rozšířenýma zorničkama.


Zabloudit uprostřed pokoje

18. října 2017 v 22:14 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Tak dobře. Každé úterý ve tři mám doučování a sex. Začínají další Freinds with benefits tentokrát v jiném městě, v jiné zemi. Mám za sebou další dvě rande a protože mi nepíší asi z toho nic nebude. Bude to takhle až do léte naž odjedu? Budu každé úterý sebevědomě vystupovat z metra u Té věže, abych o 10 minut později zatahoval závěsy před zvědavými sousedy?
Zatímco se blíží konec října a já se vrátim na chvilku do ČR jen abych posbíral úsměvy, poplácal kamarádům po zádech a nakoupil si sušené ovoce, protože mi chybí železo, stáž na další rok je v nedohlednu a to jsem zaslal tak 20-30 žádostí. Jazyk je fakt těžký, vím že můžu mluvit ještě druhým, ale stejně mám pocit, že jsem odtržený. Jsem svázaný penězi a pracovní smlouvou a i když mám den volna, jsem spíš doma a "lížu si rány". Ten "SAVE BATTERY MOOD" je pořád zapnutý, ale někde jsem četl, že po únavě a vyčerpání přichází silný pocit zadostiučení. Ten jsem hodně dlouho nezažil.
Začíná to bejt nuda. To jak pořád myslím na budoucnost, jak jsem vzhlédl v doktorském studiu, jak řeším Designblok, jak pořád nemám lásku, jak pořád nědělám "to něco, co mě naplňuje", jak si říkám, že musím žít přítomností, užívat si všeho co mám a pak sedím celý den v pyžamu. Ale ne, já si užívám, po svém, ale užívám si. Stáž za chviličku skončí, ale pořád se ve mě mele svoboda s ambicemi. Ty totiž v ohromné svobodě nejsou ničím vázané, potřebuju systém, potřebuju vedoucího, pod kterým vyrostu, potřebuju partnera, který mě nasměruje. Takhle jen tak poskakuju životem a ochutnávám vše, co je dnes možné. Posílám životopisy s tím, jak jsem děsně passion do online marketingu a přitom to z celého srdce nesnáším. V Praze budu 5 dní, diář je plný a na rodiče sem si neudělal ani minutu. Šéf mi tady nabídl povýšení. Přeplacená pozice a klid z peněz zaplavily moji mysl jako se tak stane vždy, když se má něco dostat do mého CV.
Nevím. Nevím nic, ale necítím ani žádnou svobodu. Nemám plán, tak proč si nemůžu dělat co chci? I přesto, že nejsem v Praze, jsem dnes po pěti minutách volání došel k názoru, že chci vést vlastní projekty. Akademická dráha je vlastně strašně přirozená proto jaký jsem - bojím se investovat peníéze vyděláné na brigádách do projektů, které nejspíš smete digitální revoluce a zároveň mám málo zkušeností a trpělivost, abych čekal, až se mi v designbloku uvolní místo. Hlavně jsem si uvědomil, že v práci nechci čumět do monitoru, uhánět lidi a věci zařizovat. Chci šířit know-how, pomáhat a servisovat. To svět designu nikdy nabízet nebude.
Přijel jsem se do XXX najít. Našel sem zatím to, že mi chybí řád a paradoxně plán.
Chybí mi zpěv ptáků a jarní rána. Chybí mi kafe se šlehačkou od babi. Chybí mi myčka z práce, nevím proč. Chybí mi levná prázdná Praha. Chybí mi VOŠka, strašně moc.

Plánování na prázdno a recepty bez ingrediencí

15. října 2017 v 9:58 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Probudil jsem se a potřeboval jsem něco dělat. Čtvrtý měsíc v největším městě kultury se nese ve znamení nedostatku přírody. A tak o poledních pauzách vybíhám do parku a sluním se. Vitamín D totiž nestačí mít jenom v té lahvičce, co jsem si přivezl od doktorky...

Sledování pražské smetánky / hispterů atd. je tak nepříjemné. Koukněte, tahle značka si mě podplácíc, koukněte, znám se s designérem, koukněte, otevřel jsem si kavárnu. Proč to tady je mnohem přátelštější, lidi si to přejou a nikdo nikomu nic nezávidí. Pokud se vážně vrátím do Prahu, musím si smazat Instagram a nepoužívat ho. Musím se zavřít v novém krásném bytě, učit se sociologii a vycházet ven jen na přednášky a do práce. V hlavě mám dokonale narýsovaný plán, jak bych mohl žít v Praze, usmívat se a nepřijít na mizinu. Mám ale i plán, jak se zamilovat do Guillauma, pravnuka Ludvíka XI., který bydlí Oberkampfu, je sexy, líbím se mu a strašně to jiskří. Teď si najdu práci snů, ve které od července nastoupím na plný úvazek. Dálkově si dodělám magistra. Tady, na veřejné univerzitě. To je můj plán.

Objevit novou metropoli chvilku trvá. Jak dlouho? Pokud nechodíte s místními do školy a do práce, je velmi těžké se jen tak dostat do komunity. Ano, můžete si najít party kámoše na party, jako to udělala naše stážstka Sofyenna, ale to jsou kámoši, kteří seženou zábavu pro zábavu, nikoli formuláře pro tvralý pobyt, účtenky pro CDI a KAF. Já se bohužel do pana Filmového nezamiloval a tak první plán na to, že budu první dáma pana režiséra a bydlet v 15 arr končí. Mám 2x týdně doučování s milencem, který mi dává úkolu a po vzoru postkomunistických zemí je případně přísný a důsledný. Piluju jazyk, hledám si stáž a zývám do Designbloku. Už za 2 týdny přijedu do Prahy. Jaké to bude? Miláček národa se vrací s jedovatou kritikou křečovitostí v gestech? Vrací se ten, který spací celý projekt? Přijede ten z města hříchu a bude vyprávět všechny neřesti?

Včera mi Ruska řekla, že jí nabídli prodloužení. I já o něm přemýšlím a protože jsem si jistý, že jsem naprosto úžasný, sním o tom jaké to bylo, protože na ti určitě mám. Mít výplatu 80 K není vůbec špatné i přes to všechno. Jako droga. Měl jsem ten samý pocit, jako když to najede. Představil jsem si, jaké by to bylo, kdybych se s šéfem domluvil, že nastoupím a budu tady další 4 měsíce na plnej úvazek. Totální euforie a úsměv od ucha k uchu, vážně. Když sem si k tomu připočetl erasmus, viděl jsem, jak byslím ve vlastním bytě, jezdím Uberem a nosím jenom oblečení značky Adam Kost. Ale, ale ale. Koukám, že mě ty povrchní materialistické sny z patnácti přeci jen neopustily. Tak tohle potřebuju? Potřebuju si vydělat balík, abych byl v klidu? Nestačí mít hezký tělo a pěkný hadry, ani dream job ani dokonalou stáž, abych se usmíval? Sám nad sebou jsem další dvě hodiny kroutil hlavou. Proč tolik potřebuju ty peníze, bože...

Tenhle blog a obecně mé sebepozorování vyústilo v to, že si některé věci zakazuju. Třeba chodit na oběd s Bejvalkou, ale taky nenechat Álu, aby si myslela, že jsem její nejlepší kámoš. Nedívat se na můj český profil a možná se ani neptat Franka s kým spal a kdy naposledy fetoval. Naučil jsem se ráno posilovat a spát 7,5 hodiny, protože mi to stačí. Naučil jsem se být optimista. Tady se učím etiketě, neskákat lidem do řeči, více je chápat a uvědomovat si, že mé názory nejsou paradigmata. Uvědomil jsem si těžkou uchopitelnou zkreslenost, která panuje v mé hlavě a dosti mě ovlivňuje. Neustále kroužím mezi pragmatickou racionálností, pohodovou přirozeností a požadavkem, že to všechno musí do sebe zapadat, musím to být já a musí to dávat smysl nejen mě, ale všem na světě. Já totiž chci dělat něco, o čem nikdo nepochybuje. Ano, být PR manažer arty projektu je do jisté míry nezpochybnitelné, ale není tam ani smysl ani já.

Mám trochu pocit, že mi tu běží hlava na prázdno. Asi mi chybí studium, točím se v kruhu poznatků, které jsem nasbíral ještě před odjezdem. Myšlenky tak gradují a rostou, ale já bych to hnojivo chtěl použít jinde. Svoboda je fajn, ale umět se přinutit je těžké. Zvláště pokud máte v hlavě tlačítko "Party now!", které nejen že rádi mačkáte, ale jste naprosto ujištěni, že je to dobré, že je to tolik požadované odreagování. Teď je ale pro mě tolik požadované spíš soustředění, to jsem totiž od maturity nezažil. A party now nemačkám, pracuju o víkendech, naštěstí asi vlastně...


Zbytek fokusované chemie a tichý život v zahraničí

8. října 2017 v 14:07 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Je pět ráno. Jsem ve středoevropsky zařízeném bytě u Slováka, 10 minut pod věží. Je nahatý, má jen kabát, který mu zadek nezakrývá, kouří, dívá se na dvůr a říká: "Čo ty sprosté mačky tam dole, čo...". Před první volnou nedělí jsem si užil metropoli, jak jsem jenom uměl. Všechno se vším všudy.
Těšil jsem se na další studenty prestižní školy, kteří mluví mým jazykem. On tam byl nakonec jediný teplý a mezi budoucími sociálními pracovnicemi jsem spíš než na večírku připadal jako na školní besedě. Bylo to milé, upřímné a rodinné. Já ale věděl, že to je jedna z prvních a asi posledních neděl, do které se můžu probudit až v pondělí. Proto jsem sledoval všechny eventy, které mi připomínali pražské temné večírky se Šperkařkou či výlety do vesmíru s Business Animal.
Nakonec mě Slovák opil, šprti šli domů a my najednou mířili do prostoru plného krásných lidí a moc dobrého zvuku. Kousek od Gare D'Astrelitz se nachází ohromná garáž, která se o sobotních nocí mění v dunící prostor plného mladých hezkých francouzů, kteří se pod nastartovanými hromonami nechávají unášet někam daleko do neznáma. "To je tak nevydržím, to se budu muset nějak podpořit a na to budu potřebovat cash... víš jak to myslím", říká a já s překvapením kývám na to, že si ženeme nejméně nebezpečnou pilulku. Nejdřív sem ho posílal, protože líp zvládá jazyk, ale když sem si pak uvědomil, že v brýlích, košili a polobotkách shání s východním přízvukem to "něco", bude lepší, když nechám svůj nový arty cut a blue marine s vytahanými rukávy mluvit za nás za oba. Na podruhý to vychází a já si to sám poprvé v životě kupuju. Jdu to rozpůlit na záchod a mám před sebou hned několik obrazů. To, jak v květnu ředitel Agentury a Frank vytahovali občanky, aby dobře změřili čáry, to jak se Business Animal schvovával mezi sloupy, to jak mi to podává do ruky. Teď jsem sám a o hranu plechu na záchodový papír řežu něco malého, co dělá velké divy. Zas tak velké to nebylo. Byl strašně nadržený a já věděl, že to chce.
Ty nejkratší věty mívají největší důležitost. Třeba ta: "Má noční a přijde v devět". Užívám si tance i když se chce mazlit a lidu je kolem strašně moc. Nakonec jedeme nekonečným Uberem, do kterého postupně nastoupí a vystoupí několik dalších. Cítím to v hlavě a píšu si s Blížencem. Ve čtyři v noci, když se projíždím 15 a 7 obvodem, si píšu o tom, jak mi chybí v posteli. O chvíli později jsem už nahatý u něj na sedačce a pomyslně napravujeme československé rozdělení. Škoda, že jsme tolik pili a byl jsem unavený. Pocity jsem měl dobré, ale smíšené a v metru usínal.
Zpátky na předměstí. Paní domácí si nakonec nevšimla, kdy jsem přišel. Ztratil jsem nabíječku a tak jsem z vyplého telefonu nezjistil, kolik je. Jdu si udělat snídani a ona se mě ptá: "Ty jdeš obědvat?", chce mi nabídnout polévku. A já na to: "...no, já jdu snídat" a oba se smějeme, jako by to byl joke of the day. Příjemné odpolední ráno zakončuji pár myšlenkami, které nechci zapomenout:
  • Vrátím se do Designbloku na plný úvazek a udělám z toho fungující super projekt?
  • Začnu Pracovat v tom UNIQLO a budu pravý Pařížský hispter?
  • Řeknu šéfovi, že tu budu ještě půl roku a nechám si platiti 70 000 Kč měsíčně a zničím si život?
  • Kousnu se a dostanu se na zahraniční univerzitu?
Vždycky budeme to, co chceme, je to jen otázka času a hlavně rozhodnutí. Overthinking kills ourselves. Víc toho teď nedám, jdu využít zbytek fokusované chemie a jdu se učit jazyk.

Město rozkoše a vypálená hlava hormony

5. října 2017 v 0:54 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Krásné východy slunce mi připomínají podzim v Praze, který mi tolik chybí. Z práce k počítači a do postele. Stále dokola. O budoucnosti přemýšlím víc, než se fokusuju na přítomnost. Uložené názory časem kvetou a gradují. Některé z nich přerostli a hnijou. Nemám lásku do srdce a jezdím na kole. Nemám rád Nescafe. Přestal jsem používat diakritiku a denně sním jednu velkou cuketu a hrušku. Ruska me v práci učí francouzsky. Peněz je málo a času na poznávání města taky. S krátkodobých vztahů nevytesám tip, jak ušetřit, jak se kam dostat na školu nebo si jak si levně sehnat ubytko.

Někdy je to osudové, hlavně když se po měsíci vidíte s někým, do koho jste se po týdnu zamilovali, dáváte si víno, povídáte si a volá kilegyně, že jste ji zapomněli dát klíče. Nucený konec přišel v pravou chvíli. Architekt si nechal dát do obou uší náušnice a vypadá šíleně. Vracím se a ten den jedu trasu Duroc > Odeon asi milionkrát. Potkávám kolegyni a opět miřím k metru nejbohatší čtrvtí ve městě. V tom mi ale píše Giaume. O 30 minut později se opět vracím a mám pocit, že žluté metro 10 znám lépe než místní krysy co v něm žijí. Dostávám kód od dvěří nedaleko mé oblíbené boulangerie a vstupuju do krásného vnitroblocku. V náhradním bytě, protože ten normální se opravuje, si užíváme dvakrát něco, co neumím popsat. Pomalé, něžné, vášnivé, cizí a přitom tolik známé. Díváme se na sebe a šeptáme si kdo jsme.

Ještě hodinu potom zhluboka dýchám a mám husí kůži. Další jízda metrem je opět vlhkým útokem na můj rozkrok. Tolik krásných lidí mě dokáže vrušit i když všechen tesgtosteron odevzdám tam v posledním patře nad tou vyhlášenou restaurací.

Takhle to ale od posledního článku vůbec nebylo. Přes den úskočné mlácení do fj klávesnice do Designbloku, ohromná sláva na českém Facebooku a stejně ohromná chudoba při nákupech v Carrefuru. Zítra se po 13ti letech vidim s první kamarádkou. Večer budu s jediným francouzským kamarádem Slovákem.

Píše mi šperkařka, že se mám vrátit protože její Slovák bude studovat v Praze a já s ním mám chodit a bydlet. Sledujeme mě Pavlína Louženská. Bývalá šéfová přijde na konferenci. Já tohle neumím. Opovrhuju tím, kritizuju to a nějak mi to přijde nechutné. Stejně jako to, co jsem napsal Designérovi:

"Do Prahy se nemuzu vratit. Ceká tam 5 kluku co me chtej v posteli... a ty, takže 6..."

Trochu jsem se tu uvolnil. Trochu dost.