Září 2017

Zahraniční party s českým pasem a serotonin

13. září 2017 v 12:53 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Přijel designér a spalu jsme spoli. Úplně v centru v ohromném bytě paní ředitelky hezky pěkně po večeři. Po třetí v životě jsem si dal extázi, dvakrát po sobě, zase s Business Animal a nejvíc mě na tom děsí, že nemám žádné kocoviny ani dojezdy. Vyspal jsem se s hodňoučkým panem Filmovým, ale Grindr jsem nevypnul a stále myslím na Architekta. V práci jsem začal být seniorní, baví mě to tam a jde, se šéfem řešíme nováčky z Anglie a s HR můj odjezd na největší design week. Do české práce jsem makal po nocích, online schůzka, při které Češi zbrkle spěchali, mě nechala přikovaná zde, ve městě lásky, sexu a stylu. Lhal jsem starému dědovi, z krásného baru jsme utekli bez zaplacení, na největší party ve městě jsem potkal kolegyni a slavný DJ mi jako jedinému věnoval dárek. Žiju nedostižný život v cizině, ale s českým pasem a českými přáteli.

Třetího září jsem letěl zpátky z ČR, těšil jsem se sem, protože mě nabíjí jenom to, že jdu po ulici. Že tu není vizuální smog, že se tu všichni rodí s vkusem a že tu nikdo nepospíchá a nikdo nenosí kraťasy ke nebo pod kolena. Stačilo mi den a půl s vynerorvaným tátou, abych si potvrdil, že ten náš byt je pro tři lidi a můj životní styl opravdu malý. Každopádně jsem tu naskočil na pracovní maraton, 10 hodin v práci, dvě hodiny cesta domů a ten zbytek byla práce do ČR. Vše skončilo až v pátek ráno, kdy jsem se probudil v deset, udělal si snídani, kávu a pracoval až do čtyř na Designloku. Videa z vernisáže, kde stojí můj náhradník, selfie teplého marketáka a těhotných kolegyň mě netahaly zpátky, naopak. Pak jsem se sešel s Bunisess Animal. Těšil jsem se na to, až se ho zeptám na pana Hipstera. Přátelé jsou totiž všude a protože Tymis bydlí s panem Hipsterem, který organizuje Czech Design Week, vím nejen všechno o malé nabubřelé mini-konkurenci, ale i to, že má otevřený vztah právě s Business Animal. S klukem, který na tři dny přijel do mé romantické metropole, aby si se mnou dal lahodnou tříhodinovou večeři, šel do baru s holkama z korporátu, aby jedna uprostřed podniku vytáhla pytlík s extází, abychom nakonec utekli bez placení. Začal jsem být unavený, ale bylo to s ním příjemné. Když jsme přišli do klubu kolem třetí, měl jsem trochu obavy. Multikulturní míchanice nahatých chlupáčů, sedmnáctiletých holčiček, černocha jen v růžových trenýrkách, dealerů a tlusté černošky, mě nechávali ve střehu. Každopádně tihle lidi odpadli, zůstali ti, kteří tu hudbu mají rádi tak jako my a to i bez toho, abychom se "vystřelili na měsíc". Díval jsem se kolem, bylo to jako tančit v gay klubu, kam nastrčítě pár milých heteráků. Ty pohledy mě bavily, stejně jako letmé objímání se s Business Animal. Ten si tam pak našel roztomilé, francouzské mé já, asi tak o 5 let mladší. Byl jsem ale rád, přišlo mi to cute. Ostatní museli být zmatení. Přišli jsme a odešli spolu, oni dva se tam ale asi tak od 5:40 do 10:00 líbali. Mě to ale bavilo. Měl jsem to pod kontrolou, věděl jsem se co děje a BA mě chodil kontrolovat, zda jsem ok. Procházka městem s rozšířenýma zorničkama, čtyřhodinový spánek a za širokých úsměvů (i zorniček) vysvětlování paní domácí, jak moc velká party to včera byla.

Za 4 hodiny jsem byl zase nový, voňavý a fresh. Jdeme na další večeři, do další kavárny, chodíme a poznáváme. Cítím, jak je unavený, jsem proto milý, vtipný a starám se o něj. Trochu se opíjí, je s ním sranda. Barman se díví, že spolu nespíme. Je to sranda. Klub je ohromný, velký, ale staršně hetero. Potkali jsme mou kolegyni. Spousta hloupých cizinců a mladých lidí. Opíjí se, machrují, ale není to tak nepříjemné jako v Praze. Omlouvají se, když na mě šlápnou, ptají se, zda můžou vedle mě tancovat, jsou to prostě oni, místní. Hudba byla naprosto úžasná, i on byl spokojený. Nezačlo to na něj působit, na mě ale jo a tak jsem skotačil jak víla. Rychlý konec a bloudění v ohromném metru. Druhý den jsme byli u umělců v ateliérech a na drinku. Šel jsem pak na procházku s panem Filmovým a konečně jsem lehce začal pociťovat únavu. Jako kdybych měl mozek v igelitu nebo kšiltovku na hlavě, Každopádně, těch 10 minut v neděli večer, když jsem přišel domů a ještě nezačal pracovat, tak se mi po něm stejskalo. A to i přes to, že jsem posílal jeho klukovi pohled. Prostě to bylo strašně intenzivní a ještě v tom stavu, se všechno strašně znásobí. Žádná depka se ale nekonala. Druhý jsem v práci pořád nebyl unavený. Jako by ve mě stále koloval serotonin a dopamin. Poznal jsem šéfůf test a tak když jen přišel a usmál se, věděl jsem, že je vše v pohodě. Trochu mě bolela hlava a uši, únava ale stále nepřicházela. Večer jsem ale přešel do dalšího příběhu... Přijel pan Designér...

Pan Designér přijel z Pražského Olympu, plný novinek toho, o čem se píše v ELLE Decor, kdo vystoupí na Desingbloku a kdo se z ČR prezentuje na Maison-Objects. S kým spí barmani z Cobry, jak jde nové Bistro 8 a čím je zajímavý Bulerbyn. Chtěl vidět a navštívit spoustu skvělých galerií a já si u toho uvědomil, potvrdil, že já vlastně vůbec ne. Nicméně bylo velmi příjemné mluvit o velvyslancích a v bytě jednoho takového si to druhý den po večeři rozdat....

Ležel jsem na posteli uprostřed velkého bytu. On se sprchoval a já měl neuvěřitelně silné sebevědomí. Jako kdybych si dal extáze, jako kdyby můj mozek vyloučil ohromné množství serotoninu a dopaminu. Tak 15 minut jsem byl v naprostém klidu, sebejistotě a řízeném nadšení, které mi silně připomínalo pocity ze sobotního a nedělního rána, kdy jsem se vznášel na údery zahraničních DJs.

Tohle není "londýnský" život, který jsem chtěl žít. Je to spíš pražský život s pařížskými možnostmi. Pilování jazyka, podání žádosti do výběrka a nové stáže zahájím až příští pátek. Ve čtvrtek musím totž do Prahy na test... Písemný...

Tchao!

Názorová pluralita bez nadhledu a filmové scénky

2. září 2017 v 11:16 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Každé přistání v Praze začíná být větším a větším kulturním šokem. Zvyknul jsem si na lidi, kteří se automaticky usmějí, když do vás strčí, něco jim spadne, nebo něco poserou. Zvyknul jsem si na to, že v centru v noci v týdnu jsou lidi a pijí víno. Zvyknul jsem si město užívat, tísnit se s ostatními v metru a nikam nespěchat.
Architekt se sám neozval. Zatímco jsem Ká. kupoval svatební dar v největším obchodím centru, on stál uprostřed. Viděl mě. Očima jsme se nesetkali. Napsal jsem mu. Odepsal, že je super busy a že ted to tak bude mít pár týdnů. Tak samozřejmě, že už jsem byl mezitím na čtvrtém rande s malým Režisérem, je supercute, roztomilý, citlivý, cejtím že z toho může být vztah, ale Architekt..... ten mi tak chybí. Důležité ale je, že se ráno probudím a je tam pozdrav od někoho, komu na mě trochu záleží a to je důležité, to mi tvoří úsměv na tváři a já nemám pocit, že jsem v mega městě úplně sám.
Práce se trochu zlepšila. Jediný problém tam je opravdu jen šéf a ten byl ted milý. Tak jistě že, když všichni kolegové mají dovolenou a on nemá přes koho cedit svůj vztek. Každopádně se mi dnes zdál sen, jak mě chválil (bože :D). Předčasně docházet asi nebudu, možná to tam vydržím. Každopádně plán zůstává stejný: zkouška > dokonalý jazyk > nová práce > přihláška na školu > přijímačky.
Ten příjemný pocit, myslím, že je to uznání a potvrzení ostatních, že dělám něco dobře, správně a je to výjimečné = něco, co potřebuji cítit, tak to teď přichází pokaždé, když přiletím do Prahy. Zatímco v Praze tento pocit pramenil z kariérního výšlapu na umělecký Olymp, nyní to zní jako super-cool že žiju v tom krásném velkém městě. Asi je to smutný, ale mám pocit, že jsem "lepší" než ti všichni zasraní "Češi". Takhle drsně to úplně necejtim, ale něco na ten způsob mi to ufnukané ego šimrá myslím si...
"To je úžasný ta tvá sebereflexe, tvoje příspěvky už nejsou tak depresivní jako dřív," řekla "Kakrol" z lycea na svatbě. Mám jí moc rád.
Ká. se vdala, být svědkem bylo vlastně nakonec super, bavilo mě to a překvapivě několikrát dojalo. Jakmile jsem se ale s někým dával do řeči, zase jsem rozplýval nad úžasností metropole, ve které teď žiju, řešil jsem práci, mé názory na různé obory a neměl ze sebe radost. Zase jsem si blil ty svoje sračky, ale byl jsem hodný, pozorný a pohotový, bavilo mě to.
Nechut k Česku. Mám pocit, že je ČR plná naprostých tupců, hlupáků a že tu nikdo nemá vkus. Nosíme sportovní oblečení, chlastáme jak dobitci, posloucháme sračky, nemáme peníze a nebo si žijeme umělé světy v korporátech. Jsem jako chodící snůžka jedovaté kritiky. Ale ve skutečnosti se mám fajn. Nemám nadhled. Beru si osobně komentáře na facebooku u postů od České televize a přitom vím, že to nejsou reálné profily a je to součást manipulace. Sám jsem příkladem sociologického menoménu, které bych chtěl zkoumat - rozčiluje mě viditelná existence jiných názorů. Bylo to vždycky, jen dneska je to vidět online. Musím se naučit být nad věcí. Když budu PhD, tak bych ten nadhled mít měl ne?
Přiznám se, že se těším až odsud zítra zase odletím.