Zaláskován, s kalkulačkou v hlavě a ohrožen

11. srpna 2017 v 22:00 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Musím blogger, co si všechno jídlo fotí na Insta, abych byl teda otevřenej? Chci být vůbec takový? Jím si co chci, mám pěkné tělo, tak co vám je do toho! Doma v Praze to bylo stejné. Individualismus mě nutí žít sám v krásném prostorném bytě, kde až uklouznu a zlomím si nohu, nikdo mi nepomůže.
Osamocen si nepřijdu. Asi začínám chodit s umělcem Fredericem. Pan Investor se naštval, ale i když mě znovu pozval na "povídání si", stěhuje se za dalšími investicemi do Holandska. Slečna Nevkusná, která mě propojila s místní českou komunitou odjela na tři týdny na dovču, stejně jako pan Právník. Pan politický nenapsal, díky bohu a Ta miloučká odjela z města domů na venkov a jen tak se nevrátí. Ano, jsem krom kolegů sám, ale druhé rande na Tinderu se vydařilo....
Arts. Je starší, roztomilý, má dlouhé černé řasy a je narozen ve stejném znamení. Trochu jsem se lekl, protože i Designér se narodil jak já a víme, jak to chodí, ale o to víc bych se měl konečně poučit a jednou taky ty své nabubřelé znalosti využít v praxi! Domlouvání maličko drhlo, ale stále jsem cítil chut se sejít. Nakonec přišel v ošuntělých teniskách, špinavých kalhotách, přišel on. Klidný, rezervovaný, arty. Pan Frederic, u kterého jsem si asi po 20ti minutách řekl, jo toho chci. A on si to řekl asi taky. Vždycky se mi dívaj na pusu a na bradu, pak si ale všimnou očí a už se nikam jinam nedívá. Jo ještě odběhnou na tělíčko... Každopádně jsem pořád mluvili a to i přesto, že ten jazyk fakt moc neovládám. Měli jsme si co říct, má stejné názory, stejný pohled na svět, stejný vkus a má rád podobnou hudbu. Velmi jemně, jak jinak na naše znamení, vždycky navrhne, jak můžeme pokračovat. A tak po kávě jsme šli k němu, uvařit si jídlo, jak typické pro naše rodinné znamení. Posloucháme hudbu v nejvíc krásném bytě, o kterém sním už od patnácti. Někdy před půlnocí nastane trapné ticho na sedačce, která byla před lety vystavena v Miláně jako produkt roku. Sbírá odvahu a políbí mě - čti prolomí přehradu plnou vášně. Ten proud se zastavuje někdy za hodku a půl, kdy mám nohy ve vzduchu a řvu na celý jedenáctý obvod. Nespíme. Pořád se objímáme. Ráno sice typicky rychle odbíhám, ale on... Nikdy nezapomenu, jak na mě volá jméno v cizím jazyce z kuchyně a pak stojí v nejvíc sexy boxerkách uprostřed toho krásného bytu, díváme se na mě těma ohromnýma očima a trvá na tom, že si napíšem. Napsali jsme si, byli v největším muzeu v Evropě a dnes jsem se opět probouzel v jeho náručí. Jeho kámoš, ještě hezčí kluk, mě sice trochu znervoznil (stejně jako jeho krásná zadnice, kterou jsem omylem potkal na záchodě, když jsem nevěděl, že tam je), ale neni mi 15, nežárlím, nenárokuju si ho, netlačím. Trochu mi dochází, že strašně kouří, nemá peníze a asi možná dost pije, nevím, ale je mi s ním krásně, jsem s ním štastný. On snad se mnou taky.
V práci se to nezměnilo. On je fakt kretén, ale je to jiné, není to v Česku. V ČR bych si ho zavolal do zadečky, byl upřímnej, nahnal ho do citové pasti a pak vyložil karty. Ale tady? Tady to neumím vyjádřit, nevěřím si tolik a hlavně mě, kdyby náhodou, nesmí vyhodit. Víme kolik měsíců je napsáno ve smlouvě.... Zkusím se usmívat, musím se snažit (nově!!!, na to jsem v Praze už úplně zapomněl) a jeho přecházet, ignorovat a dělat, že je svět úžasný, jako španělská stážistka. Jenže já už se na Zoufalé manželky nedívám, sorry.
Co jsem v zahraničí uvědomil?
Že když seš na to sám, neužiješ si to, nedotáhneš to a nemáš z toho takovou radost. Z ničeho.
Že mám ohromný štěstí na lidi a že vše je vlastně o lidech. To ostatní jsou jen formality.
Že je sice fajn, když člověk umí uvařit jídlo, je ale třeba se ptát, zda jsme opravdu hladoví. Tisíckrát měř a jednou řež.
Že se všechno vždycky provalí. Nemá cenu nic tajit. Akorát to žere čas a svědomí.
Že musím ještě více naslouchat nejen vlastní intuici, ale i lidem. Začal jsem být apatický, ale milé formální řeči lidí většinou reprezentují jejich největší touhy. Když o něco prosí, většinou to chtěj na 100 % a dožádaj se toho.
Že jsem citlivka, která brojí hned když někdo vytasí nůž. A to si chce jen nakrájet chleba... Já už ale střílím...
Že vím, jak funguje svět médií, marketingu, jací jsou lidé a jak se chovají, ale nikdy jsem to ještě nevyužil v praxi...
Chce to ještě více užívat si okamžiků, pořád hledám hloubku, ale novým městem proplouvám, jako ty krysu, co v ní žijí. Musím se dokonale naučit na test, jinak si můžu pomalu balit kufry. Pořád myslím na bývalou práci, pořád přemýšlím v jakém oboru pracovat, kolik si tam vydělám a co z toho zaplatím. Měl bych spíš myslet na to, na co můžu myslet jenom v mládí.
Užívejte si pre-digitální dobu. To co přijde bude jenom horší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Es. | Web | 23. srpna 2017 v 0:25 | Reagovat

většina toho, co jsem četla byla dost žhavá, zajímá mě Pan Frederic a jak se to s ním bude vyvíjet dále (už teď jsem se u toho čtení culila jako idiot :))

ber to tak, že ho vždycky můžeš poslat do prdele v češtině a v duchu sám pro sebe, aspoň malá úleva, když nic jiného

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama