Srpen 2017

Jedovatá motivace a odběry krve

24. srpna 2017 v 16:08 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Jakobych se někdy mezi obdivováním čisté Londýnské náplavky a pohrdáním hipsterskou pražskou bublinou ztratil v mlze přítomnosti. Jenže tak se to v těch motivačních příručkách, článcích na Forbes a webech koučů píše. A tak si užívám přítomnost, protože nevím, co lepšího bych měl dělat.
Zatímco si přátelé dodělávají školy, přestupují z linky vysoké školy na dospělý dopravní prostředek, stěhují se a cestují, já utekl být lepší do Londýna.
Asi jsem měl bydlet v centru, v nějakém krásném bytě, o kterém by psala SOFFA, Designér by do něj navrhl stůl, Cyril lustr a Kristýna česko-japonské skleničky. Asi jsem měl dělat PR v Palais de Tokyo, začínat den v 17. arrondisementu a končit ho v Židovské čtrvti a všechno to samozřejmě dávat na další úspěšný Insta profil. Asi sem mohl žít, jak by se dle nepsaných pravidel pražské smetánky očekávalo a taky myslím, že sem se na to pěkně vysral. Jak miloučké!
Jenže já jsem odjel hledat sám sebe. A co jsem zjistil? Že už se neumím snažit, že jsem se tak moc věnoval tomu, zařídit si nablýskaný, na pohled hezký a ve skutečnosti strašně pohodlný život, že už ani nevím, jaké to je být nervozní před šéfem, být trochu vystresovaný a hledat v regálech to nejlevnější jídlo, nebýt in a nechodit dávat rozhovory. Tak moc jsem bojoval za vlastní svobodu v rozhodování, že mám pocit, že se už do ničeho nepřinutím. Neměl jsem dnes vstát brzy, jít si zaběhat, dát to Insta, posilovat, udělat věci do Designbloku a pak si nějaké kavárně, pardon baru, číst knihu a učit se jazyk? Neměl jsem náhodou objevovat další kousek úžasné metropole? Neměl jsem sedět v největší knivoně v Evropě? Na střeše mrakodrapů a znát celé české centrum? Jsem to já a bude to podle mě.
Jenže kde mám vztí jistotu, že jsem zase nezapnul autopilota, co jen uspokojuje základní potřeby? Jak mám vědět, že se posouvám? Kdy se naučím plány také dodržovat?
Zvolil jsem minimalismus. Chtěl jsem to a potřeboval. A tak počítám každý peníz. Tak jednou za dva dny si spočítám náklady na jídlo, ubytování dopravu a odečítám příjmy. Pak si vzpomenu, kolik mám asi na účtě a takhle stále dokola. Většinou se stane, když vidím šéfa a přemýšlím, že skončím. Chápete to? Není už to trapné? S každou mou prací jsem ten přechod slavil, jako kdyby se mi narodilo dítě a kdy mě opustilo nadšení? Tentokrát je to bylo po měsíci, to už je vážně na analýzu nějakého HR specialisty. Novou práci si tu budu muset stejně najít, ale za týden mám v Praze proslov, týden na to přijede Business Anymal na největší party v mém životě a pak přijede pan Designér, protože mu prý chybím. No jistěže, kdžy omrdal celý intelektuální a undergroundový svět, pak si každý vzpomene na mě. Pozdravujeme Blížence...
Jinými slovy nemám čas. Nebo nemám chut, nebo vlastně má zjitřená postavička nemá sílu a ohodlání něco ve svém životě změnit, do něčeho se opřít a konečně se trochu snažit! Místo toho, abych hledal stáž, která mě posune, bude bavit a zaplatí nájem, visím na Tinderu 2 hodiny denně. Místo toho, abych se učil jazyk a posouval svou úroveň visím na Grinderu další 2 hodiny denně. Místo toho, abych si napsal úkoly a dělal práci na dálku efektivně, lelukuju na Facebooku a k manipulativním webům píšu jedovaté komentáře. Jakoby mě ti hoši z Petrohradu neuměli zablokovat.
Udělal jsem si rizoto s tuňákem a jsou v něm kosti a našel jsem tam svůj vlas.
Tohle je můj nablýskaný život, který mi každý v Praze závidí.
Kdy přestanu žít pokrytecký život a budu hrdý na to, co dělám?
To se budu muset zbavit zbrklosti. Přemýšlet než něco řeknu nahlas. Být empatický a nenaštvat se. Vědět, že jen dřina přináší výsledky a že každá důležitá a hodnotná věc trvá a žádá si značnou dávku trpělivosti. Umět uklidnit bouře myšlenek v mé hlavě, umět se soustředit. Být trpělivý.
Jdu si udělat hezkou vanu a přečíst si Forbes. Třeba mě zas něco na 5 minut bude motivovat...
Jo a aby toho nebylo málo. Musel jsem zaplatit 6 000 Kč za to, že mi ujel bus a nikomu jsem to neřekl. Takže má upřímnost opět stoupá. Jo a taky jsem si celý červenec zapomněl brát prášky, takže místo nakupování svatebního daru jdu na krev a komu to řeknu? Zase si to nechám pro sebe? Asi ne pokud na operaci (!!!) Nemluvím náhodou jako ošklivý, zapšklý 60ti letý gay? To je docela vtipný, aspoň mám průpravu...

Zaláskován, s kalkulačkou v hlavě a ohrožen

11. srpna 2017 v 22:00 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Musím blogger, co si všechno jídlo fotí na Insta, abych byl teda otevřenej? Chci být vůbec takový? Jím si co chci, mám pěkné tělo, tak co vám je do toho! Doma v Praze to bylo stejné. Individualismus mě nutí žít sám v krásném prostorném bytě, kde až uklouznu a zlomím si nohu, nikdo mi nepomůže.
Osamocen si nepřijdu. Asi začínám chodit s umělcem Fredericem. Pan Investor se naštval, ale i když mě znovu pozval na "povídání si", stěhuje se za dalšími investicemi do Holandska. Slečna Nevkusná, která mě propojila s místní českou komunitou odjela na tři týdny na dovču, stejně jako pan Právník. Pan politický nenapsal, díky bohu a Ta miloučká odjela z města domů na venkov a jen tak se nevrátí. Ano, jsem krom kolegů sám, ale druhé rande na Tinderu se vydařilo....
Arts. Je starší, roztomilý, má dlouhé černé řasy a je narozen ve stejném znamení. Trochu jsem se lekl, protože i Designér se narodil jak já a víme, jak to chodí, ale o to víc bych se měl konečně poučit a jednou taky ty své nabubřelé znalosti využít v praxi! Domlouvání maličko drhlo, ale stále jsem cítil chut se sejít. Nakonec přišel v ošuntělých teniskách, špinavých kalhotách, přišel on. Klidný, rezervovaný, arty. Pan Frederic, u kterého jsem si asi po 20ti minutách řekl, jo toho chci. A on si to řekl asi taky. Vždycky se mi dívaj na pusu a na bradu, pak si ale všimnou očí a už se nikam jinam nedívá. Jo ještě odběhnou na tělíčko... Každopádně jsem pořád mluvili a to i přesto, že ten jazyk fakt moc neovládám. Měli jsme si co říct, má stejné názory, stejný pohled na svět, stejný vkus a má rád podobnou hudbu. Velmi jemně, jak jinak na naše znamení, vždycky navrhne, jak můžeme pokračovat. A tak po kávě jsme šli k němu, uvařit si jídlo, jak typické pro naše rodinné znamení. Posloucháme hudbu v nejvíc krásném bytě, o kterém sním už od patnácti. Někdy před půlnocí nastane trapné ticho na sedačce, která byla před lety vystavena v Miláně jako produkt roku. Sbírá odvahu a políbí mě - čti prolomí přehradu plnou vášně. Ten proud se zastavuje někdy za hodku a půl, kdy mám nohy ve vzduchu a řvu na celý jedenáctý obvod. Nespíme. Pořád se objímáme. Ráno sice typicky rychle odbíhám, ale on... Nikdy nezapomenu, jak na mě volá jméno v cizím jazyce z kuchyně a pak stojí v nejvíc sexy boxerkách uprostřed toho krásného bytu, díváme se na mě těma ohromnýma očima a trvá na tom, že si napíšem. Napsali jsme si, byli v největším muzeu v Evropě a dnes jsem se opět probouzel v jeho náručí. Jeho kámoš, ještě hezčí kluk, mě sice trochu znervoznil (stejně jako jeho krásná zadnice, kterou jsem omylem potkal na záchodě, když jsem nevěděl, že tam je), ale neni mi 15, nežárlím, nenárokuju si ho, netlačím. Trochu mi dochází, že strašně kouří, nemá peníze a asi možná dost pije, nevím, ale je mi s ním krásně, jsem s ním štastný. On snad se mnou taky.
V práci se to nezměnilo. On je fakt kretén, ale je to jiné, není to v Česku. V ČR bych si ho zavolal do zadečky, byl upřímnej, nahnal ho do citové pasti a pak vyložil karty. Ale tady? Tady to neumím vyjádřit, nevěřím si tolik a hlavně mě, kdyby náhodou, nesmí vyhodit. Víme kolik měsíců je napsáno ve smlouvě.... Zkusím se usmívat, musím se snažit (nově!!!, na to jsem v Praze už úplně zapomněl) a jeho přecházet, ignorovat a dělat, že je svět úžasný, jako španělská stážistka. Jenže já už se na Zoufalé manželky nedívám, sorry.
Co jsem v zahraničí uvědomil?
Že když seš na to sám, neužiješ si to, nedotáhneš to a nemáš z toho takovou radost. Z ničeho.
Že mám ohromný štěstí na lidi a že vše je vlastně o lidech. To ostatní jsou jen formality.
Že je sice fajn, když člověk umí uvařit jídlo, je ale třeba se ptát, zda jsme opravdu hladoví. Tisíckrát měř a jednou řež.
Že se všechno vždycky provalí. Nemá cenu nic tajit. Akorát to žere čas a svědomí.
Že musím ještě více naslouchat nejen vlastní intuici, ale i lidem. Začal jsem být apatický, ale milé formální řeči lidí většinou reprezentují jejich největší touhy. Když o něco prosí, většinou to chtěj na 100 % a dožádaj se toho.
Že jsem citlivka, která brojí hned když někdo vytasí nůž. A to si chce jen nakrájet chleba... Já už ale střílím...
Že vím, jak funguje svět médií, marketingu, jací jsou lidé a jak se chovají, ale nikdy jsem to ještě nevyužil v praxi...
Chce to ještě více užívat si okamžiků, pořád hledám hloubku, ale novým městem proplouvám, jako ty krysu, co v ní žijí. Musím se dokonale naučit na test, jinak si můžu pomalu balit kufry. Pořád myslím na bývalou práci, pořád přemýšlím v jakém oboru pracovat, kolik si tam vydělám a co z toho zaplatím. Měl bych spíš myslet na to, na co můžu myslet jenom v mládí.
Užívejte si pre-digitální dobu. To co přijde bude jenom horší.

Jeden měsíc

1. srpna 2017 v 12:46 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
První velký zlom přichází na den přesně po jednom měsíci života v zahraničí. Zatímco si v hlavě rýsuju nový pražský život, porovnávám Londýn s Prahou, uvědomuju si, jak moc dobře jsem se tam měl, nechávám se okouzlovat místním systémem, atmosférou, lidmi a uvolněností, čas běží jako voda. Jazyk se zas tolik nezlepšuje a to možná proto, že místo, abych studoval chodím ven, zažívám tři románky a pracuji.
Když mi šéf řekl, že mu přijde, že se nesnažím tak jako na začátku, měli jste vidět mou reakci. To jsem taková citlivka? Vážně jsem si o pauze otevřel google a hledal jiné stáže? Vážně jsem zmobilizoval Slovenku, Designéra i slečnu z Marseilles, aby mi pomohli a dali info? Vážně po jednom výstřelu přijíždím s tankem? Je to urážlivost? Zbrklost? Horká krev? Temperament? Nevím, každopádně jsem zkoumal vlastní pocity a reakce. Krom toho, že mě mé snobské-namyšlené-rozmazlené já našeptávalo věci typu, je to buzerace jako na brigádě v patnácti a to přeci nemáme za potřebí, je to pitmoučkej šéfík, který potřebuje rozkazovat, aby měl ego v klidu, tohle říká všem, nezáleží mu na tobě, je to jen jeho způsob motivace, neber si to osobně, přitákavej ať si myslí, že ho posloucháš. Tohle všechno jsem měl v hlavě, která připomínala přeplněné akvárko barevných rybiček.
"Tady nejseš na prázdninách, je to úžasné město, pracuješ ve skvělé čvrti, máme skvělý business. Užívej si to naplno! Tohle bude nejlepší část tvýho života, budeš na to vždy vzpomínat!"
Najednou jsem si říkal, jaké by to bylo žít jen z grantu a nepracovat tady, jaké to bylo pracovat jinde zadarmo, zvládl bych to? Najednou mě napadlo vzít ještě více práci snů v Designbloku a vrátit se do Prahy s tím, že oficiální důvod by byla "práce snů" (jenže to bych pak už nikdy neskončil). Najednou si říkám, že až se vrátím budu studovat. Je to tady drahé a já si uvědomuju, jak moc zbytečně jsem v Praze šetřil. Designér měl pravdu. Nic nepotřebujeme, jen víno, sex a lidi. Ta myšlenka, odejít, nějak to tu pořešit, mě docela láká. Jíst jen suchary a chodit po muzeích, číst knížky v parku a jen tak se poflakovat. Jenže, řekl bych to všem nebo bych lhal? Vážně přijedu do Prahy a řeknu, že jsem co já vím, změnil taktitku společnosti? Vrátím se jako marketingová hvězda? Nebyl sem to už v Praze, když vychází ten rozhovor?
Uvědomil sem si několik věcí:
- dojíždět z předměstí 20 minut vlakem do centra je luxus (takže se asi vážně odstěhuju na zahradu a z parties budu jezdit Uberem místo 905)
- utratit 6 000 měsíčně za jídlo je děsně málo!
- mít práci s teplými zdravými obědy zadarmo je sen!
- studovat zadarmo je sen
- mít veřejné knihovny na každém metru je sen
- přejít centrum za 20 minut je sen
- až se vrátím asi fakt založím tu značku se Sochařkou
- až se vrátím, zkusím si práci ve výzkumu, korporátu a reklamce, jen tak, pro zábavu
- až se vrátím, budu freelencer, budu přednášet a budu bydlet sám
- nevrátím se
Prý se nevrátím, prý se zamiluju a prý je to strašně město pro mě. Prý vypadám jako místní.
Když jsem se v sobotu probudil a Blíženec mi napsal, že je v Londýně, docela rychle jsem se probral. Překvápka mám rád, ale on si nevzal ani sprcháč, neměl hotel a když si ho konečně koupil a já stál nahatej v koupelně, přišel recepční, že je to pokoj jen pro jednoho. Ten můj face :D Jel jsem s kamennou tváří ve dvě v noci z "no-go" zóny a vystoupil na špatný zastávce, protože to chceš! Chce být na holky, pak přijede za mnou s tím, jak je nadrženej, stejně si to nerozdáme místo toho tady loví jiný kluky na grinderu? Bože to je takovej kretén, že fakt nechápu, že jsem s ním přes rok spal. Dneska s ním jdu na památky spíš jen tak z povinnosti. Posledních pět dní bylo tak náročných, jsem unavený.
Románek s Čínským investorem skončil, stejně jako s panem Politickým. Advokát je fajn, ale nevím, kam dál to rozvíjet.
Telefonát s Dylanem byl strašně příjemný. Pořád mám pocit, že tak klouzáme po nedůležitých tématech, připadám si jak na schůzce v korporátu, ale vlastně proto ho mám rád a proto se kámošíme. Jsme každý trošku jiný a obohacuje nás to.
Až Blíženec odjede, dám si pauzu od kluků, budu se věnovat jazyku a možná zase bouchnu do stolu a dám vypověď. Potřebuju systém, cíl a uklidnění.