Vysněná utopie. Zpomalený čas v novém světě

5. července 2017 v 13:27 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
A tak jsem to udělal. Tak dlouho jsem se loučil s lidmi, které mám rád, kteří tvořili můj Pražský život, kteří mě podporovali i když se mnou nesouhlasili a kteří mi taky naslouchali a dávali zpětnou vazbu. Odjel jsem od Prahy plné lidí, kteří o mě věděli úplně vše. Když jsem vystoupil v centru na největším vlakovém nádraží nebyl jsem překvapený.

Všechno jsem čekal, ale prostě to bylo už ono. To, o čem mluvím 2 měsíce, kvůli čemu sem utratil snad 20 tisíc, se všemi se rozloučil, totálně rozložil své oddělení v práci, prodal auto, telefon i foťák. Ukončil benefity s Designérem, Blížencem i jeho bývalým. Odstěhoval jsem se na druhý konec Evropy, který už není tak bezpečný jak býval.

Je to jako když skočíš do vody. Už dva dny před odjezdem jsem byl velmi nervozní a doslova mě pálilo na srdci. Poslední party se Šperkařkou, Sochařkou, Dylanem a Frankem byla milá, opilá, ale já věděl, že je poslední. Pak loučení se Zrzkem mě dojalo. Ta atmosféra zatažené rozfoukané Prahy, kdy cucáme jedno blbý pivo sami na lodi na Náplavce a on mi dává skvělý dárek. Já rozbitý po party a všech rozlučkách ve vytahané bundě, nervozní, nesexy a rozjitřený. To byla ta nervozita, když stojíš na tom skokánku a čumíš dolů do vody, je to tak vysoko! Máchneš rukama a skočíš. Skok trval několik hodin cesty, to moc neřešíš, i já byl trochu oblbnutý. A pak, pak seš ve vodě. Všude je modro, svět, který neznáš, nemůžeš dýchat. Jsou ty dvě až tři sekundy, kdy se tělo zorientovává. A to přesně teď žiju. V největší metropoli v EU.

Nový profil není plný krásných kavárniček ani vernisáží ani dlouhých parties. Já teprve začal bydlet, řeším kde a co kupovat. Aklimatizuji se v práci, kde jsou strašně milí, ale já jim nerozumím. Motivují mě, stejně jako kamarádi, chce to čas, jsem pořád na dně bazénu. Teprve jsem skočil, ještě jsem ani nezačal plavat a máchat rukama, abych se dostal nahoru. Celý můj urychlený život z Prahy se rázem zastavil. Neuvěřitelné slow-motion. Teprve si zvykám na to, že si vařím na tři dny dopředu, že musím plánovat nákupy, práci a hlavně se musím učit. Nový jazyk a možná třeba taky na zkoušku, kterou jsem nedal. Dnes mám volný den, pracoval jsem do ČR asi tři hodiny, ted píšu, pak budu jíst, pak se budu učit jazyk a pak mám doučko. Přepínání do jiného jazyka půjde pomalu.

Na jednu stranu se těším. Strašně to zkouší mou trpělivost. Jak dlouho to bude trvat než tu začnu cítit pohodlně? Najednou to nejde jen tak jednoduše. Jsem zvyklý, že stačí peníze, telefonát nebo dobře napsaný email, aby se věci pohnuly tím směrem, kterým chci. Jenže tohle není život v Praze. Tady nemám komu v pátek napsat, tady nevím, kde co hrajou. Tady nesleduju "disiccion makery" na Instáči a nevím co se děje. To, co se učím možná není nový život, ale spíš odstraňování negativních myšlenek z hlavy. Protože jsme to, co si myslíme. Ano, samozřejmě, že se mi stýská. Že jsem si už první den uvědomil, že se mám v Praze dobře, mám skvělé zázemí, práci snů, nic vlastně neřeším a možná by mi stačila jen dovolená. Ale to přece chci. Jsem tu, protože jsem si to vysnil. Takže se usmívám.

Kamarádi mi strašně pomáhají. Je to fakt jen na mě, nikomu nic nemusím dokazovat, nic se přeci ode mě nečeká. Je to na mě, já určuje měřítka "úspěchu". Vůbec to moje nasazení a naladění, že život je hra a hraju podle pravidel, mi tu přijde k smíchu. Místní povaha je jiná. Nechápou ty ambice, tu snahu jít dál. Nikdo nechodí včas, nic není přesné. Pravidel je dost, ale všichni si pomáhají. I když mluví jinou řečí, mají jinou barvu pleti i víru. Kluk z východu, co má notýsek a chce si vše naplánovat a pak odškrtnout tu působí jaksi "nepatřičně". Jenže to já právě potřebuju. Být v té jiné "vodě", trochu se opláchnout i osmělit. Jsem zvědavý, co to se mnou udělá. Zatím je metropole, kterou neznám, hodná. Svá, rázná, ale usmívá se na mě. A já cítím, že přede mnou něco skrývá...

Nemám alergii, nemoce jakoby opadly. Asi je to přímořským vzduchem. Jsem trochu jako zvíře, co se ztratilo v lese. Moje tělo funguje na 100 % a čeká, co se bude dít. Je to pro mě detox. Trochu se hlídám, jaké si tady udělám rituály a návyky, protože to se pak těžko mění. Přestal jsem pít kafe, zapomínám cvičit a až na pečivo a sušenky jím zdravě a taky dost chodím.


Temná techno Praha jako zcela objevená a jen na pozadí.

S milou a zdravou nejistotou se loučím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Es. | Web | 8. července 2017 v 12:40 | Reagovat

nemám ráda loučení, je na mě moc emotivní

jsem si jistá, že jakmile se pořádně "začleníš" do nového prostředí, bude to tam o dost zajímavější a nabitější :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama