Nastavení mysli, života a osobního PR

13. července 2017 v 19:02 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Čas tady utíká docela rychle. Naštvaný boss a jeho negativní vlny mě se vším všudy vrací do sedumnácti a první práce. I tak mám ale radost, že znám recept, jak to zvládnout a třeba i zazářit. Všímám si, co mě rozhodí. Naštavný šéf, když mě pani domácí napomene, že jsem použil jeji toaleťák nebo, když mé tabulky v práci nedávají smysl.

Naštěstí jsem ale tady a ne v ČR a tady nikdo nikam nepospíchá, na všechno je spoustu času a všechno se dá opravit. Touhy, cíle a vůle tady vyniknou mnohem více než u nás.

Románek s Tatsunem, mladým investorem-hipsterem z Číny, je jako koření nového života. Užívám si to. Se vším všudy, včetně snění, plánování a prchavých citů. K tak dobrému sexu jsem se dopracovával dlouho a strašně cítím, že teď byl ten správný okamžik. Po čtyrech různých oborech, po obhajování, po prezentacích, po úspěchu, po pádu, po nemocích, po vedení lidí, po brigádách, po vztazích, po jedné škole, po temných parties, prostě po všem. Praha mě připravila na rána, kdy se neprobouzím doma. Praha mě připravila na to lhát, když nechci ranit. Praha mě naučila, jak si zachránit život, ušetřit peníze a užívat si. Tak to dělám tady.

Tak. A teď článek, který měl vyjít veřejně, ale nějak sem si to rozmyslel...

Jaký bych žil život v Praze? Jel bych s váma do Varů? Šel bych na fildu? Udělali bychom zase zahradní party? Chodil bych do Bulerbynu, protože Cobra už vyšla z módy a do Vnitroblocku chodí pozéři? Kolik dalších absolventů bych potkal na vernisážích a parties "pouze pro umělce", kde jsou zakázané mobilní telefony? Do kolika dalších DJů bych se platonicky zamiloval a kolika dalším přátelům bych ukázal oblíbené kavárny? Co Businness Animal a jeho románek s tím od Tymise?
A jak se v tam máš? Mám se tak jak chci.
Už dva dny před odjezdem jsem začal být nervózní. A právem. Pro mě to je zlom, je to důležité rozhodnutí a je mi jedno, že je to jen dvě hodky letadýlkem a já se kvůli tomu prý loučil, jak kdybych měl umřít. Pokud jsem se od umělců něco naučil, tak to, že musím být svůj. A to za každou cenu. Dokud mě budou lidi chápat, budu srozumitelný a nebudu mít pocit, že dělám něco divného, bude to vždycky znak konvenčního chování. Mít se rád víc než lajky od ostatních je ale velmi zajímavá myšlenka, což?
Každopádně jsem zpřetrhal veškeré závazky, které mě místně pojily s Prahou a skočil jsem do neznámé vody. Difuse. Známe to z chemie, kápneme neznámou kapalinu do vody a vidíme, jak se voda zbarvuje. Trvá to a na konci procesu dochází k finální fázi sedimentace, tedy k uklidnění. Tohle bude můj příběh v Metropoli. Uklidnění přijde, myslím, až tak za rok. Teď jsem teprve skočil do pomyslného bazénu. Všude kolem modro a já se pod hladinou teprve rozkoukávám. Jsem tu týden a myslím, že to odpovídá prvním třem sekundám než v tom bazénu začneme máchat rukama.
Jsou tu Češi, kteří tu žijí rok i dva a jazyk neumí. Největší debaty se vedou o tom, jaké metro je v jakém čase nejvíce přeplněné, nejvíce pohodlné a nejvíce rychlé. Systém, který systém nepřipomíná, je nástraha na turisty, aby tu zůstali co nejdéle. Jo a ty největší frajeři tu nenosí vytahaná trika bez barev a nápisů, ale vyžehlené košile pánové! Holky tu nenosí džíny, hamba, ale více či méně zdobené šaty a největším šperkem jsou cigarety.
Přepínání jazyků mi dělá v hlavě guláš a tak odmítám XX a nutím se do XX. Baví mě, že občas z ničeho nic použiju slovo, které jsem znal na gymplu, vypadlo mi a teď najednou je venku a já vždycky znejistím. Ale většinou se trefím a vyjádřím to, co jsem chtěl. Jak se to píše a co to znamená ale nevím. Prostě znám slova, která používám a nevím co znamenají. No není to krásné?
V pátek večer se všechny linky metra zaplní nadšenými hochy v těch vyžehlených košilích, kteří mají vždy v ruce takový ten pack šesti lahví nějakého lehčího alkoholu nebo nějakou (vždy hubenou a téměř vždy hnědovlasou) slečnu.
A jaké tam jsou výstavy a party? Jaké to je v práci a koho si tam už poznal? O to přeci vůbec nejde. Jde o ten pocit, když se ráno probudíte a těšíte se na celý den. Na Londýn.
Když se ptají, co dělám a proč jsem odjel z Prahy, uvědomuju si, nejen to, jak pohádkový život v Praze byl, ale i to, jak je všechno strašně tekuté, nestálé a pomíjivé. Baví mě poslouchat příběhy Čechů, kteří dělali velký manažery, za hustý prachy v ohromných korporátech a pak tady dělaj podřadnou práci.... Proč se už neptám, protože se bavím s inteligentním, spokojeným a vyrovnaným člověkem. Hodnoty. Ty rozhodují o tom, zda se v životě dáváme doprava nebo doleva. Já teď udělal ostrou zatáčku. Proč?
Protože jsem měl plný zuby psích instagramů, knížek o české módě, kterou platili bohatý rodiče a bloggerů, kteří studují marketing a chtějí vlastní značky (jak ušlechtilé a společensky přínosné...). Už mě nebavilo vědět z Instastories to, kdo s kým spí, kdo komu na základě nočních příhod přihrává zakázky a jak se chudí umělci nechávají slepě zvát hipstery z reklamek, jakoby by komerce převlékla kabát. Jak je Praha příliš malá na to, aby fungovala na kamarádíčkování. Jak všichni uctívají Berlín, Tokyo, biostravu, raw a bohužel už i design = měl jsem plný toho, jak žiju uvnitř ppražský bubliny.
Tady sem přestal mít alergii, neloupou se mi ruce a přestal sem pít mléko i kafe, no ... i když.... Nepřipadám si unavený.
Někdy občas potřebujeme přepnout písničku. Někdy musíme vystoupit z komfortní zóny. Někdy musíme jet na dovolenou, abychom se těšili do práce.
Tenhle Londýn nebude o krásných fotkách a památkách. Sorryjako!
Jo, a taky jsem dostal toustovač!
Co mám říkat až u něj zas budu psát? Jak často volat domů? Jak vysětlit, že pracuju i o víkendech? Nedělám toho na dálku do práce až moc? Co když nezůstanu nad věcí a zase se budu montovat do CEO? Jak dlouho tu budu a jak dlouho to tu vydržím? Proč nedostanu vysněné místo a chci se vůbec vrátit? Co jsou účinky vlastního PR a co je skutečnost? Proč mám tak jedovatý vztah k Pražským hipsterům? Co se s ním odstěhovat do Holandska, když teď bude řídit evropský trh?
Když sem začínal pracovat na vysněné pozici, byl jsem plný představ a očekávání. Proč to na konci tak nebylo? Když jsem odjížděl do Londýna, představu jsem vlastně neměl, ale i tak bych si to měl víc užívat.
Všichni tu razí velmi silně a razantně hesla typu: Be young, be you, be free. Do what just what you want, what you love, what you want to do.
Já dělám co chci, mám to pod kontrolou, sním a odpočívám. Přijel jsem se tu najít. Zatím jsem se ujistil v tom, že mám ohromný cit pro detail, že jsem trochu puntičkář, potřebuju odpočinek, být chvilku sám a podle slov Právničky, která mě učí jazyk, věci docela dost řešim. Názory, které v těch opravdových kamarádech krystalizovaly léta, mám teď na talíři po dvou týdnech. Asi jsem opravdu takový. Jenže já v sobě cejtím potřebu to rozseknout. Jako kdybych si měl už zítra říct, kam se přestěhuju až se vrátím, kde budu pracovat a co teda nakonec vystuduju.
PS: Pořádně si proklepněte to, s kým plánujete svatbu své kamarádky. Její kamrádky mohou být totiž úplný krávy!
Pa!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Es. | Web | Pondělí v 14:11 | Reagovat

hmm, kdo je Tatsun, nový objev? :-) vypadá to, že Londýn se ukazuje v různých světlech, a ještě nejspíš bude co objevovat :-)
čím dál víc mi přijde, že ses rozhodl správně, když si odjel a že to bude nezapomenutelný nejen v profesní rovině, ale i té osobní

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama