Červenec 2017

Nové prostředí jako terapie a hledání volby

19. července 2017 v 16:51 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Sedimentace narcismu. Tak se jmenoval jeden z těch důležitých článků, když mi bylo asi dvacet a já objevoval sám sebe. Je to už pár let a nic se vlastně nezměnilo. Stále prozkoumám sám sebe, kamarády, komunity, pracovní pozice, organizace, místa a teď zrovna velký Londýn.
Je to tady trochu pro mě jako terapie. Sleduju své myšlenky, sleduju, co mě štve a co mi naopak dělá radost. Nastavení mysli, neustálý boj v hodnotách. Pořád se nostalgicky vracet, přepisovat minulost, bojovat s přirozeností a diktujícími pravidly úspěchu. Radost mi udělalo, když jsem na stáži stálým klientům uměl poradit v jejich rodném jazyce, rozveselit je a zpříjemnit jim den. Radost mi udělalo rande s panem Politickým. Radost mi dělá, když mi píše, že je nadržený. Štve mě, když jí asi měsíc před svatbou nebudu říkat, že ho vlastně moc nemusím a že má navíc. Že její kámoška, se kterou připravujeme hostinu, je otřesná píča a ta druhá kamarádka tak asi trojnásobná? Štve mě, že nová spolubydlící je nervní prudérní představitelka žen, které nechtějí dospět. Ale to je jedno.... tohle už nějak odmlčím.
Spíš jsem si uvědomil, jak moc jsem si zvykl dělat jen ty věci, které mě baví a do ničeho se nenutím. Rodiče mě rozmazlovat nemuseli, já to zvládnul sám.
Tady v novém prostředí mám přirozeně chuť jet tu samou taktiky. Hodně krásných koláčů za málo námahy. Jenže neskončí to pak stejně jako v Praze? Nevyměnil jsem náhodou jen lokaci na Grindru, práci za stáž a pokojíček za trochu větší pokojíček? Když si to spočítám, mám skoro stejně velkou vejplatu, jídlo s nájmem platí škola. Jel jsem opravdu začít nový život, nebo jsem jen vyměnil součástku v autě zvaném můj život? Co konkrétně má být nové, abych se posunul dál? Co když se nakonec změním? To je ten cíl?
Když si zapnu starý Instagram a vidím fetující hisptery, kterým vadí, že na jejich temné party chodí nevkusní cizinci, puberťáci a laciné holky, říkám si, jo to znám. Stačilo pár večerů s Frankem a Business Animal a už sem začal tyhle temný felas potkávat a rozpoznávat za denního světla na svých marketáckých večírcích. Pořád mě to táhne a přijde mi to sexy, ale nic by mi to nepřineslo, naopak by mi to vzhledem k velikosti Prahy mohlo dost ublížit.
Nový blog plný zážitků z nového života mi trochu nastavuje zrcadlo. Jaké to mělo být? Mělo to být opravdové, hodnotné a informační ala Gebrien versus? Mělo to být totálně bloggerské plný dokonalých fotek, tipů na nákupy a mých selfie? Mělo to být černobílé, temné, tajemné a sexy jako to dělají čeští arty homosexuálové, co pracují v kavárnách a znají modní návrháře?
Já vlastně jen koukám, kritizuje, ptám se. Jsem vlastně novinář. Všude mám strčený nos, ale moje parketa je co? Moje parketa je právě možná to strkat někam nos, vyzobáat to nejdůležitější a předávat to dál. Třeba je má parketa nemít vlastní parketu.
Už jsem si uvědomil, že je to na mě. Že to, jakou mám náladu je na mých myšlenkách a to, jakým mám život, je na mých rozhodnutích. A jaký teda život chci žít?
Udělat kariéru v marketingu? Vystudovat top školu, dát si magsitra v En, stáž v top firmě, napsat knihu a mít Phd?
Zabřednout do arty Prahy, podporovat umělce, psát o nich, znát se všemi, žít tou neziskovou činností?
Naučit se dokonale jazyk, dělat kurzy a z nabitého know-how žít zbytek života?
Dělat výzkumy, vystudovat sociologii a mít stálý vztah?
Ušit nová média?
Nechat si narůst vousy?
Uvidíme.

Nastavení mysli, života a osobního PR

13. července 2017 v 19:02 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Čas tady utíká docela rychle. Naštvaný boss a jeho negativní vlny mě se vším všudy vrací do sedumnácti a první práce. I tak mám ale radost, že znám recept, jak to zvládnout a třeba i zazářit. Všímám si, co mě rozhodí. Naštavný šéf, když mě pani domácí napomene, že jsem použil jeji toaleťák nebo, když mé tabulky v práci nedávají smysl.

Naštěstí jsem ale tady a ne v ČR a tady nikdo nikam nepospíchá, na všechno je spoustu času a všechno se dá opravit. Touhy, cíle a vůle tady vyniknou mnohem více než u nás.

Románek s Tatsunem, mladým investorem-hipsterem z Číny, je jako koření nového života. Užívám si to. Se vším všudy, včetně snění, plánování a prchavých citů. K tak dobrému sexu jsem se dopracovával dlouho a strašně cítím, že teď byl ten správný okamžik. Po čtyrech různých oborech, po obhajování, po prezentacích, po úspěchu, po pádu, po nemocích, po vedení lidí, po brigádách, po vztazích, po jedné škole, po temných parties, prostě po všem. Praha mě připravila na rána, kdy se neprobouzím doma. Praha mě připravila na to lhát, když nechci ranit. Praha mě naučila, jak si zachránit život, ušetřit peníze a užívat si. Tak to dělám tady.

Tak. A teď článek, který měl vyjít veřejně, ale nějak sem si to rozmyslel...

Jaký bych žil život v Praze? Jel bych s váma do Varů? Šel bych na fildu? Udělali bychom zase zahradní party? Chodil bych do Bulerbynu, protože Cobra už vyšla z módy a do Vnitroblocku chodí pozéři? Kolik dalších absolventů bych potkal na vernisážích a parties "pouze pro umělce", kde jsou zakázané mobilní telefony? Do kolika dalších DJů bych se platonicky zamiloval a kolika dalším přátelům bych ukázal oblíbené kavárny? Co Businness Animal a jeho románek s tím od Tymise?
A jak se v tam máš? Mám se tak jak chci.
Už dva dny před odjezdem jsem začal být nervózní. A právem. Pro mě to je zlom, je to důležité rozhodnutí a je mi jedno, že je to jen dvě hodky letadýlkem a já se kvůli tomu prý loučil, jak kdybych měl umřít. Pokud jsem se od umělců něco naučil, tak to, že musím být svůj. A to za každou cenu. Dokud mě budou lidi chápat, budu srozumitelný a nebudu mít pocit, že dělám něco divného, bude to vždycky znak konvenčního chování. Mít se rád víc než lajky od ostatních je ale velmi zajímavá myšlenka, což?
Každopádně jsem zpřetrhal veškeré závazky, které mě místně pojily s Prahou a skočil jsem do neznámé vody. Difuse. Známe to z chemie, kápneme neznámou kapalinu do vody a vidíme, jak se voda zbarvuje. Trvá to a na konci procesu dochází k finální fázi sedimentace, tedy k uklidnění. Tohle bude můj příběh v Metropoli. Uklidnění přijde, myslím, až tak za rok. Teď jsem teprve skočil do pomyslného bazénu. Všude kolem modro a já se pod hladinou teprve rozkoukávám. Jsem tu týden a myslím, že to odpovídá prvním třem sekundám než v tom bazénu začneme máchat rukama.
Jsou tu Češi, kteří tu žijí rok i dva a jazyk neumí. Největší debaty se vedou o tom, jaké metro je v jakém čase nejvíce přeplněné, nejvíce pohodlné a nejvíce rychlé. Systém, který systém nepřipomíná, je nástraha na turisty, aby tu zůstali co nejdéle. Jo a ty největší frajeři tu nenosí vytahaná trika bez barev a nápisů, ale vyžehlené košile pánové! Holky tu nenosí džíny, hamba, ale více či méně zdobené šaty a největším šperkem jsou cigarety.
Přepínání jazyků mi dělá v hlavě guláš a tak odmítám XX a nutím se do XX. Baví mě, že občas z ničeho nic použiju slovo, které jsem znal na gymplu, vypadlo mi a teď najednou je venku a já vždycky znejistím. Ale většinou se trefím a vyjádřím to, co jsem chtěl. Jak se to píše a co to znamená ale nevím. Prostě znám slova, která používám a nevím co znamenají. No není to krásné?
V pátek večer se všechny linky metra zaplní nadšenými hochy v těch vyžehlených košilích, kteří mají vždy v ruce takový ten pack šesti lahví nějakého lehčího alkoholu nebo nějakou (vždy hubenou a téměř vždy hnědovlasou) slečnu.
A jaké tam jsou výstavy a party? Jaké to je v práci a koho si tam už poznal? O to přeci vůbec nejde. Jde o ten pocit, když se ráno probudíte a těšíte se na celý den. Na Londýn.
Když se ptají, co dělám a proč jsem odjel z Prahy, uvědomuju si, nejen to, jak pohádkový život v Praze byl, ale i to, jak je všechno strašně tekuté, nestálé a pomíjivé. Baví mě poslouchat příběhy Čechů, kteří dělali velký manažery, za hustý prachy v ohromných korporátech a pak tady dělaj podřadnou práci.... Proč se už neptám, protože se bavím s inteligentním, spokojeným a vyrovnaným člověkem. Hodnoty. Ty rozhodují o tom, zda se v životě dáváme doprava nebo doleva. Já teď udělal ostrou zatáčku. Proč?
Protože jsem měl plný zuby psích instagramů, knížek o české módě, kterou platili bohatý rodiče a bloggerů, kteří studují marketing a chtějí vlastní značky (jak ušlechtilé a společensky přínosné...). Už mě nebavilo vědět z Instastories to, kdo s kým spí, kdo komu na základě nočních příhod přihrává zakázky a jak se chudí umělci nechávají slepě zvát hipstery z reklamek, jakoby by komerce převlékla kabát. Jak je Praha příliš malá na to, aby fungovala na kamarádíčkování. Jak všichni uctívají Berlín, Tokyo, biostravu, raw a bohužel už i design = měl jsem plný toho, jak žiju uvnitř ppražský bubliny.
Tady sem přestal mít alergii, neloupou se mi ruce a přestal sem pít mléko i kafe, no ... i když.... Nepřipadám si unavený.
Někdy občas potřebujeme přepnout písničku. Někdy musíme vystoupit z komfortní zóny. Někdy musíme jet na dovolenou, abychom se těšili do práce.
Tenhle Londýn nebude o krásných fotkách a památkách. Sorryjako!
Jo, a taky jsem dostal toustovač!
Co mám říkat až u něj zas budu psát? Jak často volat domů? Jak vysětlit, že pracuju i o víkendech? Nedělám toho na dálku do práce až moc? Co když nezůstanu nad věcí a zase se budu montovat do CEO? Jak dlouho tu budu a jak dlouho to tu vydržím? Proč nedostanu vysněné místo a chci se vůbec vrátit? Co jsou účinky vlastního PR a co je skutečnost? Proč mám tak jedovatý vztah k Pražským hipsterům? Co se s ním odstěhovat do Holandska, když teď bude řídit evropský trh?
Když sem začínal pracovat na vysněné pozici, byl jsem plný představ a očekávání. Proč to na konci tak nebylo? Když jsem odjížděl do Londýna, představu jsem vlastně neměl, ale i tak bych si to měl víc užívat.
Všichni tu razí velmi silně a razantně hesla typu: Be young, be you, be free. Do what just what you want, what you love, what you want to do.
Já dělám co chci, mám to pod kontrolou, sním a odpočívám. Přijel jsem se tu najít. Zatím jsem se ujistil v tom, že mám ohromný cit pro detail, že jsem trochu puntičkář, potřebuju odpočinek, být chvilku sám a podle slov Právničky, která mě učí jazyk, věci docela dost řešim. Názory, které v těch opravdových kamarádech krystalizovaly léta, mám teď na talíři po dvou týdnech. Asi jsem opravdu takový. Jenže já v sobě cejtím potřebu to rozseknout. Jako kdybych si měl už zítra říct, kam se přestěhuju až se vrátím, kde budu pracovat a co teda nakonec vystuduju.
PS: Pořádně si proklepněte to, s kým plánujete svatbu své kamarádky. Její kamrádky mohou být totiž úplný krávy!
Pa!

Vysněná utopie. Zpomalený čas v novém světě

5. července 2017 v 13:27 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
A tak jsem to udělal. Tak dlouho jsem se loučil s lidmi, které mám rád, kteří tvořili můj Pražský život, kteří mě podporovali i když se mnou nesouhlasili a kteří mi taky naslouchali a dávali zpětnou vazbu. Odjel jsem od Prahy plné lidí, kteří o mě věděli úplně vše. Když jsem vystoupil v centru na největším vlakovém nádraží nebyl jsem překvapený.

Všechno jsem čekal, ale prostě to bylo už ono. To, o čem mluvím 2 měsíce, kvůli čemu sem utratil snad 20 tisíc, se všemi se rozloučil, totálně rozložil své oddělení v práci, prodal auto, telefon i foťák. Ukončil benefity s Designérem, Blížencem i jeho bývalým. Odstěhoval jsem se na druhý konec Evropy, který už není tak bezpečný jak býval.

Je to jako když skočíš do vody. Už dva dny před odjezdem jsem byl velmi nervozní a doslova mě pálilo na srdci. Poslední party se Šperkařkou, Sochařkou, Dylanem a Frankem byla milá, opilá, ale já věděl, že je poslední. Pak loučení se Zrzkem mě dojalo. Ta atmosféra zatažené rozfoukané Prahy, kdy cucáme jedno blbý pivo sami na lodi na Náplavce a on mi dává skvělý dárek. Já rozbitý po party a všech rozlučkách ve vytahané bundě, nervozní, nesexy a rozjitřený. To byla ta nervozita, když stojíš na tom skokánku a čumíš dolů do vody, je to tak vysoko! Máchneš rukama a skočíš. Skok trval několik hodin cesty, to moc neřešíš, i já byl trochu oblbnutý. A pak, pak seš ve vodě. Všude je modro, svět, který neznáš, nemůžeš dýchat. Jsou ty dvě až tři sekundy, kdy se tělo zorientovává. A to přesně teď žiju. V největší metropoli v EU.

Nový profil není plný krásných kavárniček ani vernisáží ani dlouhých parties. Já teprve začal bydlet, řeším kde a co kupovat. Aklimatizuji se v práci, kde jsou strašně milí, ale já jim nerozumím. Motivují mě, stejně jako kamarádi, chce to čas, jsem pořád na dně bazénu. Teprve jsem skočil, ještě jsem ani nezačal plavat a máchat rukama, abych se dostal nahoru. Celý můj urychlený život z Prahy se rázem zastavil. Neuvěřitelné slow-motion. Teprve si zvykám na to, že si vařím na tři dny dopředu, že musím plánovat nákupy, práci a hlavně se musím učit. Nový jazyk a možná třeba taky na zkoušku, kterou jsem nedal. Dnes mám volný den, pracoval jsem do ČR asi tři hodiny, ted píšu, pak budu jíst, pak se budu učit jazyk a pak mám doučko. Přepínání do jiného jazyka půjde pomalu.

Na jednu stranu se těším. Strašně to zkouší mou trpělivost. Jak dlouho to bude trvat než tu začnu cítit pohodlně? Najednou to nejde jen tak jednoduše. Jsem zvyklý, že stačí peníze, telefonát nebo dobře napsaný email, aby se věci pohnuly tím směrem, kterým chci. Jenže tohle není život v Praze. Tady nemám komu v pátek napsat, tady nevím, kde co hrajou. Tady nesleduju "disiccion makery" na Instáči a nevím co se děje. To, co se učím možná není nový život, ale spíš odstraňování negativních myšlenek z hlavy. Protože jsme to, co si myslíme. Ano, samozřejmě, že se mi stýská. Že jsem si už první den uvědomil, že se mám v Praze dobře, mám skvělé zázemí, práci snů, nic vlastně neřeším a možná by mi stačila jen dovolená. Ale to přece chci. Jsem tu, protože jsem si to vysnil. Takže se usmívám.

Kamarádi mi strašně pomáhají. Je to fakt jen na mě, nikomu nic nemusím dokazovat, nic se přeci ode mě nečeká. Je to na mě, já určuje měřítka "úspěchu". Vůbec to moje nasazení a naladění, že život je hra a hraju podle pravidel, mi tu přijde k smíchu. Místní povaha je jiná. Nechápou ty ambice, tu snahu jít dál. Nikdo nechodí včas, nic není přesné. Pravidel je dost, ale všichni si pomáhají. I když mluví jinou řečí, mají jinou barvu pleti i víru. Kluk z východu, co má notýsek a chce si vše naplánovat a pak odškrtnout tu působí jaksi "nepatřičně". Jenže to já právě potřebuju. Být v té jiné "vodě", trochu se opláchnout i osmělit. Jsem zvědavý, co to se mnou udělá. Zatím je metropole, kterou neznám, hodná. Svá, rázná, ale usmívá se na mě. A já cítím, že přede mnou něco skrývá...

Nemám alergii, nemoce jakoby opadly. Asi je to přímořským vzduchem. Jsem trochu jako zvíře, co se ztratilo v lese. Moje tělo funguje na 100 % a čeká, co se bude dít. Je to pro mě detox. Trochu se hlídám, jaké si tady udělám rituály a návyky, protože to se pak těžko mění. Přestal jsem pít kafe, zapomínám cvičit a až na pečivo a sušenky jím zdravě a taky dost chodím.


Temná techno Praha jako zcela objevená a jen na pozadí.

S milou a zdravou nejistotou se loučím.