Poslední slavnost na Olympu

8. června 2017 v 8:36 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Je všední den, 11:37. Probouzím se. Ohh fuck! Měl jsem jít k doktorovi na krev a odevzdat "vzorek". Od 11:00 jsem měl být na UK a dělat přijímačky na magistra. Ohh fuck! pocit se ale nekoná. Včera jsem byl totiž na skvělém večírku s "vycházejícími hvězdami českého designu" (takto se jmenoval i ten článek).

Na úplně stejné akci jsem byl už v lednu. Tehdy jsem tam znal jen Designéra, který mě protáhl všemi výstavami. Tentokrát mi jen u vchodu podal víno, jeho kámoška z móda se už neseznamovala, zdravila mě a já si výstavu prošel sám. V každém ateliéru jsem někoho znal, nebo někdo znal mě. Zatímco na press preview největšího design store mi bylo velmi nepříjemné, když mě někdo znal, když sem získal nové followery za jedno stories, když řekla, že to jméno zná, dnes jsem byl víc v klidu. Byl jsem připraven. A tak jsem se netvářil překvapivě, když můj takový skoro protivník přišel s celou redakcí a říkal, že by se mnou chtěl pracovat, když slečna, se kterou jsem před 15ti lety sportoval navrhla krásný nábytek, když bývalý nejlepší kamarád pana F. (story z roku 2013) mě zastaví uprostřed ateliéru a řekne, jak nám to strašně jde a že jsme super. Managerka design storu se mi rozbrečela někde mezi šperkem a designem obuví a nechtěla, abych odjížděl. Chovanci Evy Eisler chtějí s kolegou dělat business a student Liběny Rochové mě představil kámošovi z Německa. Poprvé jsem cítil silný pocit uznání a spojení s celou tou institucí, ze které vznikl projekt, kterého jsem součástí. Najednou sem si říkal, že se mi asi opravdu daří. Ocenění, televize, sítě. Být PR manažerem krásného projektu, kamarádit se s umělci a chodit s designérem. Splněno!

Bylo to příjemné, ale i kritické. Zatímco se Designér na chodbě rozpovídal o "otřesném" článku, který u nás vyšel, Šperkařka se rozpovídala o tom, jak moc mě má ráda. Prý mi ale chybí sebevědomí, to tuhé, stále a nezpochybnitelné. Prý mě zná úplně jinak než ostatní, prý mě různí lidé znají různě a to je prý úplně zbytečný. Buď tím kým jsi, nikomu se nepřizpůsobuj a na nic si nehraj. Kdo tě nebude mít rád takového jaký jsi, ten tě nezajímá. Takhle promlouvat do duše neumí každý. Upřímná zpětná vazba od teď už opravdu důležité kamarádky mi zůstala celý večer v hlavě a velmi silně připomněla "upřímnou zpětnou vazbu" Dylena. Ten mi zase říkal, že mám ohromný dar, totiž kombinaci kreativity a analytických schopností. Jo jasně, že je hezký poslouchat, když vás někdo chválí. Mě ale asi dodali to scházející sebevědomí. Možná ho opravdu nemám. Proč jinak by mi tolik vadilo, když někdo cizí ví, kdo jsem a co dělám? Nikdy jsem tolik netoužil být nikdo a v Londýně budu za úplný hovno, takže si to užiju.

Asi jsem se zamiloval. Nepřipadal mi moc jak student designu. Nakonec jsem zjistil, že mi svým stylem oblékání připomíná kluka z gymplu, kterého jsme s Ká. tolik nesnášeli a vždy si z něho dělali srandu. Tady mi to ale vůbec nevadí. Nikdy jsem nepoznal tak hodného, milého, upřímného, skromného a poctivého kluka. Je neuvěřitelně pozorný a já si vedle něho připadám jako nafrněný Pražák. Uznání a láska. Neuvěřitelně si ho vážím. S každou další větou ho žeru víc a víc. Možná není stylový jako Frank, neposlouchá to co já jako Dýn a není tak krásný a vysoký jako Zrzek. Ale je prostě úžasný a když jsem s ním, tak cítím ohromné teplo na hrudi. Je to tak krásné až mě to bolí. Za tři týdny odjíždím a nebudu se zamilovávat. Jenže on mi to vůbec neulehčuje, píše a chce se vidět. "Chci ti dát všechno!". Děsí mě. Ale je naprosto úžasný. Jeho poctivost obdivují i profesionálové a Česká televize.


Propojení vesmíru a pan desátý. Jiřina minulý rok oslavila svého desátého sexuálního partnera. Zapíjel jsem to s ní, taky jsem slavil 10. Jenže pak jsem si vzpomněl na kluka, se kterým jsem se vyspal na podzim roku 2013. Tehdy studoval design v Ústí a včera byl na vernisáži. Bydlí totiž s Milou grafičkou, se kterou jsme si tak strašně sedli! Propojení vesmíru. Nikdy se mi nestalo, že bych nebyl v kontaktu s někým, kdo byl u mě doma. Byl jediný a jsem moc rád, že jsem ho viděl, aspoň na chvilku.

Za tři týdny se stěhuju do Londýna. Můj pracovní inzerát, že za sebe hledám náhradu a je to práce snů je nejsdílenější pracovní pozice za poslední týdny a má poštovní schránka je přehlcená. Strašně moc lidí se chce loučit a tak se najednou začínají ozývat noční zvířata s pozvánkami na úžasné večírky a já tentokrát neodmítám. V práci je to trochu křečovité a plné předávání. Taky sním o tom, co budu dělat až se vrátím. Stejné to nebude. Možná pokud by u nás nepracoval on.
Jako bych žil na 1000 %. Připadám si hezčí, veselejší a šťastnější.


Ty ten Londýn potřebuješ. Musíš tam jet. Možná se nevrátíš, ale potřebuješ změnu.


Tak jo. Já jedu!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama