Čekání na email v zalitém slunci a opojenosti

25. června 2017 v 12:29 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
To, že po party nemám chuť na kafe, víme už dávno. To, že když jdeme do klubu a já bych možná tam někde v hlavě chtěl Tymise poprosit, aby něco sehnal, je rozhodně novinka. Měli jsme se hezky loučit, místo toho mě chtěl přesunout a s nejvíc ukecanou kamarádkou z hotelu řešil novou práci dlouho po zavíračce v milé kavárně na Letné. Seděli jsem už skoro po tmě a ti dva brigádníci (roztomilý 17tiletý kluk a 21letá studentka češtiny) uklízeli kolem. Nakonec řekl, že je zase single a že zase nemá práci. Byl jsem tu pro něj.


Přicházím domů, kde si máma balí na dlouhý výlet, uprostřed pokoje kufr od babičky, velká krabice s léky, na poličkách jsou dárečky a hodiny problikávají, vypadl asi proud.

Má další kampaň natolik rozhýbala pražské kruhy, že o mém odjezdu do Londýna ví už všichni. Od novinářů po umělce, od lidí z práce v restauraci až po holky ze základky. Píšou mi, chtějí se vidět a já najednou zjišťuju, že tu mám své místo, že se mám kam vrátit a že to tu mám vlastně asi i rád.

Karma ale musí fungovat. A tak, když je všechno natolik dobré, že si z toho i mé kolegyně dělají srandu, musí přijít nějaký zářez. Jeden přišel ve chvíli, kdy sedím u doktorky, ano u té, která mi řekla, že se nemoc číslo dvě už nikdy v životě nevyléčí. Pokles vitamínů může mít za následek unavenost. Ale já chodím na večírky a musím vypadat dobře, když mě zase potká Filip z Ambiente nebo Nikole z Cup of Style, ještě že v rádiu budu jen slyšet.
Doktorka mi napsala tolik léků, že v lékárně měli pocit, že jsem drogový dealer. Ta situaci, kdy si v krabici (!) odnáším léky nikdy nezapomenu.

Druhá rána přišla asi tak 30 minut před zkouškou z filmové vědy. Zatímco se zbytečně učím teorii, zjišťuju, že jediný předmět z těch 22, který jsem nedal hned na poprvé je povinně volitelný. Intuice to věděla, učitel je svině a já se na to fakt moc neučil. Co jsem čekal? Každopádně mě na studijním ujistili, že by to nemělo ohrozit můj Londýn.

Ale…

Pokud ano, změnilo by to naprosto vše. Můj předčasný příjezd by vyřešil rodící mánii v Designbloku a já bych se stal, jak jsem vždy snil, manažerem. Ten email, který přijde z kanceláře zahraničního oddělení změní podobu mého života na příští rok a půl. A já? Zatímco mi Designér poslušně hlásí každý další šuk, já nejen že upřímnost neoplácím v sexuálních záležitostech, ale tohle jsem nikomu neřekl. A proč? Přitom Oksana od Dýna z práce říkala, že se nejvíc těší ne na krásné dokonalé fotky, ale právě na fuck-upy. Bohužel už teď vím, že naprosto otevřený být na sítích nemůžu. Nemůžu tam dát všechno, protože to prostě zasahuje do práce, už si nemůžu užívat toho být inkognito. V Londýně mě ale nikdo znát nebude.

Navíc se vrací nemoc číslo jedna. V naprosto nejhorším možném čase. Venku je strašné vedro, naučil jsem se nosit pohodlné oblečení a nechci se vzdát, v londýně ho musím vyměnit za košile, blééé…

Já se vlastně těším na to, až tam nebudu mít zodpovědnost za projekty. Až tam budu dělat něco, cokoli a ne sedět u počítače. Až tam nebudu mluvit česky. Až budu schovávat telefon, abych nevypadal jako turista. Až budu na svém patře. Až nebudu při prvním nadržení psát zbaběle Designérovi, Blíženci a jeho bývalému. Až nepůjdu na technoparty, kde budou všichni.

Těším se, ale kolosálnost toho všeho mě znervóznuje. Jsem trochu jako na plachetnici uprostřed moře. Nikdo se ale nepotápí. A přišel email! …. hmm to není on, to je tradiční "Tvá večerní jizda Uber den neděle….".

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Es. | Web | 27. června 2017 v 22:20 | Reagovat

jsem ráda, že na tu stáž jedeš :-) těším na články z Londýna, noé zážitky čekají, užij si to tam :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama