Červen 2017

Miláček národa a štěstí, co prosvítá

16. června 2017 v 18:51 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
S kolika lidmi můžeme spát, abychom v očích ostatních nebyli za kurvy? Jak kašlat na to, co říkají ostatní a přitom mít jistotu, že v hlavě nemáme zkreslené myšlenky, ale náš pohled a hodnocení sama sebe je opravdu objektivní? Podle mě je to jedno. Nejdůležitější je to, co si myslíme, to totiž utváří úplně všechno.

A já si teď třeba myslím to, že jsem takový pražský miláček. Mění se to. Už nejsem tolik ten konferenčí člověk z oboru, už se tolik netlačím. Dýnův vliv už odezněl, teď mi Praha našeptává at si užívám dokud jsem hezký, at studuji dokud jsem mladý a at cestuji dokud nemám závazky. A já na to, ok!

Mění se to. Místo potlesku slyším "cukrouši, kolouchu" nebo "roztomilouši". S Blížencem a jeho bývalým jsem se hezky rozloučil večerem plným pokru, polibků a vášnivých dotyků. S Designérem jsme si popovídali hluboce, že mě opustil apetit. Jeho tvrdá upřímnost je to, co ostatním kamarádům vyčítám, ale přiznávám, že když vím, s kým vším spí, neumím se tvářit jakože se mě to netýká. Už jsem s ním nespal. Chci ho mít pro sebe? Fakt? Po trojce a party s panem Business Animal? Je to odjezdem, novým účesem nebo létem, nevím, ale tolik pozvání na rande jsem nikdy neměl. Síla marketingu v práci je tak mocná, že mi pár příspěvklů stačí k tomu, abych otočil čtvrt milionu. I tak se ale těším až odjedu a nebudu mít zodpovědnost.

Mám radost, usmívám se a přijde mi, že lidem něco dávám a chci jim to dávat dál. Designérovi připomínám, jak funguje svět, Blížencovi rozkoše pozemského života, Dýnovi kariérní svět a Dylanovi, Dieselovi a spoustě dalším alternativu a umění žít. Začínám se vlastně cítit přesně tak jako Dylan, když jde se mnou na party. Má nakažlivý úsměv, je strašně vtipný, roztomilý a žádná holka neodolá si s ním aspon chviličku zatrsat.

Mé rozdávání lásky, ale nelze provozovat veřejně a tak si musím dávat pozor, koho, kde označuju. ještě jedna fotka z party a jsem pro všechny za fetáka. Ještě jedno rande a jsem typická pražská buzna. Ještě jedno souzení z povzdálí a budu naštvanej. Já nemám pocit, že dělám něco špatně. Stále studuju, stále plním své poslání a stále se vidím jako to dobro v kontrastu například s Frankem.

S Prahou se loučím důstojně, mám takový ten miloučký pocit, jak kdybych byl na drogách :D Tenhle serotonin je ale orpavdový. Mám konejšivý pocit a chci ho mít stále. Podle Designéra jsou všichni lidé stejní (jako kdyby všichni chtěli jen jíst, mrdat a dobře vypadat), možná má pravdu. Business Animal zase nění upřímný, když už o něčem musíme mluvit, používá metafory a zástěrky, jak dospělácké, ale třeba se takhle žije jednoduše.

S Prahou se loučím důstojně. V srdci velkolepě, pro veřejnost utlumeně, aby se neřeklo. Udušené štěstí co prosvítá.

Party Animals

10. června 2017 v 16:36 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Založil jsem si nový profil na Facebooku, kde budu dávat info o novém životě v Londýně. Těším se, jak to bude upřímné, ale jsem an to připraven? Tady v Praze nejen, že nemůžu sdílet své zážitky veřejně, ale třeba včerejší "výlet na měsíc" s Business Animal (pan výsoký) si budu muset nechat snad jenom pro sebe. Možná Šperkařce to můžu říct. Ta paradoxně jediná ví všechno, protože se mnou nežije jen na sítích, ale i v reálu.

S panem Business Animal se výdáme už asi rok. První rande bylo fajn, ale nějak se to odmlčelo. Pak se ozval, ozval se po druhé, začali jsme si dost psát a hodnotit pražské parties a hudbu. A tak včera, ještě před mým odjezdem jsme se, jak říká Tymis, "odpálili na měsíc". Proč ani sem nenapíšu na přímo? Bylo to moc fajn, když vás seznámí s těmi, co to ogranizují, potkáke holky od Dýna, která vás zase představují ostatním typu "on dělá manažera v Designbloku a řídí celý svět" a hlavně vidíte ty reakce. Než odjedu z Prahy musej mi všichni vylézt z prdele.

Každopádně se mi to líbilo. Hudba byla dobrá. Pro palivo jsme šli k Modelovi, kterého znám jen z Insta. Na živo samozřejmě nebyl tak úžasný. Později jsem se setkal ještě s dalšími dvěma bloggery z Instagramu. Bylo to zajímavé je najednou spoznat. Před prvním odpalem jsem trochu váhal. Nebyl jsem vůbec opitý, naopak trochu nervozní. Cesta na měsíc přišla docela pozdě po startu, ale bylo to skvělé. On se mě najednou začal dotýkat, víc a víc a nejednou jsme byli uprostřed klubu a on mě zezadu stále objímal. Vzhledem k tomu, že má asi 2,5 metru mi to bylo moc příjemné a myslím, že jsme taky trochu odalili pomahu lidí, co tam byli s námi. Bylo mi to příjemné, ale trochu mě to mátlo. Jakmile jsem se začal vracet zpátky na zem, začaly mi hlavou běhat různé pochybnosti. Najednou sem si uvědomil, co všechno nemám zařízené, co všechno ještš musím udělat a co jsem nestihl. Tancuju, mám tohle v hlavě a násilně sám sobě říkám, "Nemysli na to!". Nejde mi to a tak si v hlavě rychle zopakuju co musím udělat - pojistku, seminárku, telefon, pc, zaplatit účet, jít k doktorovi, vytisknout, zkopírovat, odevzdat. Náladu mi zvedaly jeho pusy a Frank, který tancoval poblíž s nějakým novým úlovkem a často na mě mrkal.

S druhou cestou na měsíc to bylo všechno už ok a mě je hezky doteď. Navíc jsem mluvil s DJ, do kterého jsem se tak trochu platonicky zamiloval. Ohodil poker face a strašně mi děkoval. Tak tohle jsou přesně ty chvilky, které mi před rokem Frank vyprávěl a já ho měl za šíleného party animal a nechápal tu hodnotu. Když ale chcete někoho kritizovat, musíte mu rozumět. Já mu teď rozumím. A taky se s ním podle toho rozloučím.



Poslední slavnost na Olympu

8. června 2017 v 8:36 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Je všední den, 11:37. Probouzím se. Ohh fuck! Měl jsem jít k doktorovi na krev a odevzdat "vzorek". Od 11:00 jsem měl být na UK a dělat přijímačky na magistra. Ohh fuck! pocit se ale nekoná. Včera jsem byl totiž na skvělém večírku s "vycházejícími hvězdami českého designu" (takto se jmenoval i ten článek).

Na úplně stejné akci jsem byl už v lednu. Tehdy jsem tam znal jen Designéra, který mě protáhl všemi výstavami. Tentokrát mi jen u vchodu podal víno, jeho kámoška z móda se už neseznamovala, zdravila mě a já si výstavu prošel sám. V každém ateliéru jsem někoho znal, nebo někdo znal mě. Zatímco na press preview největšího design store mi bylo velmi nepříjemné, když mě někdo znal, když sem získal nové followery za jedno stories, když řekla, že to jméno zná, dnes jsem byl víc v klidu. Byl jsem připraven. A tak jsem se netvářil překvapivě, když můj takový skoro protivník přišel s celou redakcí a říkal, že by se mnou chtěl pracovat, když slečna, se kterou jsem před 15ti lety sportoval navrhla krásný nábytek, když bývalý nejlepší kamarád pana F. (story z roku 2013) mě zastaví uprostřed ateliéru a řekne, jak nám to strašně jde a že jsme super. Managerka design storu se mi rozbrečela někde mezi šperkem a designem obuví a nechtěla, abych odjížděl. Chovanci Evy Eisler chtějí s kolegou dělat business a student Liběny Rochové mě představil kámošovi z Německa. Poprvé jsem cítil silný pocit uznání a spojení s celou tou institucí, ze které vznikl projekt, kterého jsem součástí. Najednou sem si říkal, že se mi asi opravdu daří. Ocenění, televize, sítě. Být PR manažerem krásného projektu, kamarádit se s umělci a chodit s designérem. Splněno!

Bylo to příjemné, ale i kritické. Zatímco se Designér na chodbě rozpovídal o "otřesném" článku, který u nás vyšel, Šperkařka se rozpovídala o tom, jak moc mě má ráda. Prý mi ale chybí sebevědomí, to tuhé, stále a nezpochybnitelné. Prý mě zná úplně jinak než ostatní, prý mě různí lidé znají různě a to je prý úplně zbytečný. Buď tím kým jsi, nikomu se nepřizpůsobuj a na nic si nehraj. Kdo tě nebude mít rád takového jaký jsi, ten tě nezajímá. Takhle promlouvat do duše neumí každý. Upřímná zpětná vazba od teď už opravdu důležité kamarádky mi zůstala celý večer v hlavě a velmi silně připomněla "upřímnou zpětnou vazbu" Dylena. Ten mi zase říkal, že mám ohromný dar, totiž kombinaci kreativity a analytických schopností. Jo jasně, že je hezký poslouchat, když vás někdo chválí. Mě ale asi dodali to scházející sebevědomí. Možná ho opravdu nemám. Proč jinak by mi tolik vadilo, když někdo cizí ví, kdo jsem a co dělám? Nikdy jsem tolik netoužil být nikdo a v Londýně budu za úplný hovno, takže si to užiju.

Asi jsem se zamiloval. Nepřipadal mi moc jak student designu. Nakonec jsem zjistil, že mi svým stylem oblékání připomíná kluka z gymplu, kterého jsme s Ká. tolik nesnášeli a vždy si z něho dělali srandu. Tady mi to ale vůbec nevadí. Nikdy jsem nepoznal tak hodného, milého, upřímného, skromného a poctivého kluka. Je neuvěřitelně pozorný a já si vedle něho připadám jako nafrněný Pražák. Uznání a láska. Neuvěřitelně si ho vážím. S každou další větou ho žeru víc a víc. Možná není stylový jako Frank, neposlouchá to co já jako Dýn a není tak krásný a vysoký jako Zrzek. Ale je prostě úžasný a když jsem s ním, tak cítím ohromné teplo na hrudi. Je to tak krásné až mě to bolí. Za tři týdny odjíždím a nebudu se zamilovávat. Jenže on mi to vůbec neulehčuje, píše a chce se vidět. "Chci ti dát všechno!". Děsí mě. Ale je naprosto úžasný. Jeho poctivost obdivují i profesionálové a Česká televize.


Propojení vesmíru a pan desátý. Jiřina minulý rok oslavila svého desátého sexuálního partnera. Zapíjel jsem to s ní, taky jsem slavil 10. Jenže pak jsem si vzpomněl na kluka, se kterým jsem se vyspal na podzim roku 2013. Tehdy studoval design v Ústí a včera byl na vernisáži. Bydlí totiž s Milou grafičkou, se kterou jsme si tak strašně sedli! Propojení vesmíru. Nikdy se mi nestalo, že bych nebyl v kontaktu s někým, kdo byl u mě doma. Byl jediný a jsem moc rád, že jsem ho viděl, aspoň na chvilku.

Za tři týdny se stěhuju do Londýna. Můj pracovní inzerát, že za sebe hledám náhradu a je to práce snů je nejsdílenější pracovní pozice za poslední týdny a má poštovní schránka je přehlcená. Strašně moc lidí se chce loučit a tak se najednou začínají ozývat noční zvířata s pozvánkami na úžasné večírky a já tentokrát neodmítám. V práci je to trochu křečovité a plné předávání. Taky sním o tom, co budu dělat až se vrátím. Stejné to nebude. Možná pokud by u nás nepracoval on.
Jako bych žil na 1000 %. Připadám si hezčí, veselejší a šťastnější.


Ty ten Londýn potřebuješ. Musíš tam jet. Možná se nevrátíš, ale potřebuješ změnu.


Tak jo. Já jedu!