Květen 2017

Chemická abeceda

29. května 2017 v 22:15 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Někdy pochybuju o míře své upřímnosti těchto řádků. Vím, že ho zná pár lidí, kteří mě znají jen virtuálně, ale Praha je malá a já na vás narážím. Na ulicích, na vernisážích, v metru. Pochybuju o své upřímnosti v reálu, když pomyslím na to, že tohle čte jeden z opravdových přátel a čte něco nového. Ale já vám to řeknu. Něco hned a něco časem. Řeknu to, slibuju.

Nejen upřímnost je terčem mých pochybností. Pochyby mám, když 13 hodin nejím a jsem plný energie. Když odejdu v osm večer a vrátím se druhý den v šest, večer. Když v květnu 2016 sním o tom, jak budeme s Frankem dokonalý pár ve stylu Underwoods (House of Cards) a v květnu 2017 se zamykáme ve třech s šéfem velké agentury, abychom si telefonem posvítili na občanku. Když ty lidi, který sleduju na Instagramu tancujou za mnou a sahají mi do kalhot. Když sedím v televizi a píše mi babička. Když se dívám okýnkem z letadla. Když si šéfka píše do To-Do listu "dát Jindrovi 40 K…", když si googlem, co je to ketamin, když si v mekáči objednávám McFlurry a ten 16ti letej kluk mi 3x řekne, že mi nerozumí. Pochybuju, když se probudím vedle Šperkařky a za dvě hodiny dávám rozhovor, když řikám holce na baru, ať mi nabije telefon, když se snažím přemluvit černocha francouzštinou a taky když v 10:00 jedu na after a před klubem na mě čeká nejvíc milej řidič v pěkným autě a neznámý vousáč na mě mile pokřikuje.


Praha mě začla nebezpečně bavit ve chvíli, kdy jí opouštím.



Půl rok temných design party, sexu a influencerů nekončí. Naopak.


Jednosměrná z Prahy

20. května 2017 v 18:54 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Bylo to tak v reklamce, rodinné firmě, je to stejné i v galerii. Jakmile víte, že odcházíte, vidíte chyby a nedostatky. Nic s nimi ale neděláte, nemáte přeci důvod a navíc by vás stejně nikdo nevyslechl. Pomyslný stav, kde stojím s umělci na Olympu, přetrvává a vrací se s každou vernisáží. S každým novinářem, umělcem a kurátorem. S každou kauzou, kampaní a krizovou komunikací. S každou fotkou na instastories, tisícím lajkem i vizitkou. Praha je malá, znám všechny a mám pocit, že jsem ztratil soukromí.

Ať to bylo na Náplavce se sousedkama, při chůzi po Národce s Designérem nebo jen když jedu podělaným metrem. Jsou všude. Známí nebo ti, které sleduji, sledují mě. Nevím proč, ale je mi to nepříjemné. Ta pražská bublina, ten svět lidí náročných na estetiku, odsuzujících masy. Undergroundových s blogerskými sklony a zavrhnutou hispteřinou. Když slečna milá řekla, že jo, jasně podle jména mě zná, vyděsilo mě to. Tohle jsem asi nechtěl. Asi ne teď, asi ne v této práci, asi ne tak brzo.

Nevím, jestli mě nakazila šéfová nebo celý obor, ale ztratil jsem schopnost někam jít a užít si to, teda krom party. Každý je konkurence nebo kamarád. Když vidím akci, vidím i rozpočet, produkci a neřeším, zda si to tu já užiju. Mít radost z čehokoli se vlastně nenosí a tak jsem se přestal spojovat s jakýmkoli brandem, značkou, místem i člověkem. Jakási komerční apolitičnost. Instagram mi říká víc než bych chtěl vědět. A tak mi píše PR manager "módního časopisu" at přijdu večer a zařídíme si. A tak mi na stories vyskakuje pan Vysoký, jak spolu běhají s panem Modelem. A tak vidím, jak se pan jogurt zamiloval do své práce redaktora, je jak Halina Pawlovská. Je to hubený hipster co nepíše knihy ale instagram. Jiné? Je to naprosto stejné.

Stejně ale jsem stále takový váhavý, snad ne už v křeči, ale potřeboval bych něco nezpochybnitelného. Něco, kde mi lidé neřeknou, že tomu nerozumí, nebo že si pod tím nic nepředstaví. Něco, kde jsou čísla veřejně dostupná, kde nefunguje mediální manipulace, reklamní lhaní ani masový nevkus. Myslím, že má výzkumná dráha se jeví stále jako ta nejlepší. Potřebuju dělat něco veřejného a dělat to skvěle.

Na druhou stranu, tohle byl ten cíl. Jít tam a znát všechny. Tak moc se mi podařilo proniknout do té komunity, že s lidmi z UMPRUM trávím víc času než s "kamarády". S ním spím už půl roku a s ní se vídám častěji než s nejlepší kamarádkou. Už nemusím mít doprovod. Na slavnostních vyhlášeních si už pokecám se všemi. Před rokem to byl sen, teď realita a já se zase neusmívám. Mám spíš pocit, že mě Praha nudí. Strašně se bojím, že je to závist. Nevím, asi nedokážu vidět sám sebe s odstupem. Je to vysněný job s ohromným prostorem pro seberealizaci. Jsem spokojený, ale potřebuju jít dál.
Tak jsem si koupil letenku, jednosměrnou.

Nový start v nové zemi má být upřímný. Bez umča a líbivých věcí. Opravdový a bez angličtiny. A tak jsem si založil nový profil. Ten starý nebudu používat, stejně jako zruším tarif na telefon lítačku a automobil. Končím. Připravuji se, pomalu balím. Všechno se ale může ještě změnit. Pořád není podepsaná smlouva a podaná přihláška. Na účet mi má přijít přes sto tisíc a to nebude asi jen tak. Odjet, ale musím. Teď nebo nikdy. Všechno nebo nic.

V práci mě mají za pařmena. Kamarádi mě mají za toho uměleckého a doma stále nechápou, proč se stěhuju za hranice. S Designérem spím jednou týdně a je to skvělé. Pak Blíženec, jeho bývalý...

Mám více sexu než zadaní, vysněnou práci a škola mi jde. Proč ze mě nepadají hvězdičky? Kdy si zařídím vlastní byt a budu vydělávat tolik, že mi nebude vadit zůstat v práci o minutu déle? Naučil jsem se nerozhazovat, rychle se opít, být v pohodě i v posh prostředí. Teď ještě ten druhý jazyk, posexit životopis a být v pohodě a spoko.


Horší než coming out, odcházení

13. května 2017 v 21:40 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Ty jo, to je skoro horší než když si mi řekl, že jsi na kluky.

To byla reakce K. na mé stěhování do Londýna. Koneckonců, dost podobně reagoval Tymis, když těsně po tom, co u sledování labutí si vyléval vztek na novou šéfovou ve stopadesáté kavárně, ve které pracuje. Dost podobně reagoval i Dýn, těsně před tím, než do místnosti, kde se holky připravovali na design party vtrhl pan Umouněný s novým úlovkem z Kanady. Podobně reagoval i býval Blížence těsně po dvojitém orgasmu u něj v úterý večer. Jediný, kdo reagoval jinak byl Daniel, se kterým se viděl po půl roce a podle kterého je to naprosto jasné, abych tam jel.

Důležitá zpráva mě donutila sejít se v týdnu hned s většinou opravdových přátel. Bohužel jsem si trochu uvědomil, jak se vzdalujeme a když se ted odstěhuju na druhý konec Evropy, bude ta dálka ještě větší. Když podle Dýna je všechno strašně super, jde mu o to, jakou mám náladu a když vidí, že se neusmívám, opije mě vínem. Když chce Tymis, abych dělal manažera v kavárně a myslí, že peníze jsou víc. Když mě K. vezme do pondiku, kde to miluje a mě to nebaví. Když mi jeho bývalý řekne, že jsem k sežrání a já mám v hlavě "..to ty bys byl taky, kdyby sis vyčistil zuby....".

Všechno se to seběhlo rychle. Najednou tam mám práci i bydlení. Rezervuju letenky, přemýšlím co si zabalím a všude s sebou nosím slovník. Je to přirozené vyústění. Když jsem se v práci dodrápal na manažerskou pozici, vytvořil si vlastní tým a vyhrál jim cenu. Když mám víc sexu než zadaný Tymis a stojím, jak řekl Designér "... na Olympu". Myslím, že na něm spíš stojí Jakub Mařík anebo ty malé bloggerky s Intagrami do 20ti tisíc. Já ne. Já dál studuju, opovrhuji trendy a stejně jako na gymplu mě láká komunita lidí, která mě vlastně sere. Možná bych jí měl poznat, abych jí mohl nepokrytecky opovrhovat. Třeba jí poznám dnes večer, třeba.

Čtvrteční party VIP party v ateliéru a pak se Šperkařkou v oblíbeném klubu byla fenomenální. Začít s Dýnem třemi litry vína byla sázka na jistotu. Hrál Frank, hrál krásně a já půlku večera zapomněl. Probouzím se u ní v posteli, smradlavý, opilý. Ona nadává a já spěchám na zkoušku. Sotva kroužkuju odpovědi, Šprtka šeptá, že to ze mě táhne. Odevzdávám a letím domů. Dělám si tousty, jím, usínám.

Pátak jdu s Tymisem na Letnou, opouští mě a já tančím v hloučky několika kluků a holek, všichni se mi líbí, jsou krásní, hudba je krásná, výhled na celou rozsvícnou Prahu je krásný. Je to krásné. V nejlepším přestat. Odcházím.


Májové přesycení: bloggeři, limuzíny a VIP

4. května 2017 v 10:11 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Když se mnou chce dělat někdo reportáž nebo rozhovor, už zhruba vím, co mám asi říkat. Když je ale redaktor milý, sexy a má hnědé oči, stojí blízko mě a o všechno se zajímá, je to něco trochu jinýho. Když sem si tenkrát snil o tom, jak budu PR manažer, všechny znát, budu aktivní na sítích a chodit po vernisážích, slavnostních vyhlášeních a VIP ochutnávkách, nenapadlo mě, že o mě budou lidi všechno vědět. Praha je malá a každý velký prd je tu cítit na míle daleko.


Je to vlastně super. Potom, co jsem z našeho projektu udělal hvězdu, se atmosféra v našem kanclu paradoxně znepříjemnila. Když si přivlastníte úspěch, může to vypadat nečestné, ale i to je šíření povědomí o značce. Když sem starému markeťákovi napsal, že si toho kolegyně moc nevšimli, usmíval se jako blbec, poletoval ještě tepleji než obvykle a nakonec se objevil se skleničky, že ten úspěch musíme oslavit. Waw. Tohle píšou ve všech manažerských příručkách a poprvé jsem tuhle vřelost ve vysněné práci necítil opravdově, ale vlastně mě to naštvalo a samozřejmě to na mě nezafungovalo. Já to chápu, cítí se nedoceněný, tak ho budeme nosit na ramenou, ale na mě tohle nefunguje. Kdyby si mě vzali stranou a řekli, že s tím nesouhlasí, pozor do budoucna, vážil bych si jich víc a sám se poučil. Tohle nikomu nepomáhá. Mám to řešit, když za měsíc odlétám?

Když se ohlédnu zpět, vždy najdu několik situací, kdy to intuice věděla dřív, proto jí teď poslouchám a zjišťuju, že je potřeba jít dál. Učit se něco nového, trochu víc dřít, mít trochu více adrenalinu a právě stěhování do Londýna je to, co potřebuju. Každý kdo byl v zahraničí nějakou dobu, tvrdí, že ho to posunulo, že si uvědomil kdo je a co chce. To přesně potřebuji!

AŤ NEZAPOMENU ATMOFSÉRU
Je to nejmilejší PR holka, co jsem poznal. Angličanka jak vystřižená ze Sexu ve města a i slečna ze zpravodajství vypadala jako nositel typického archetypu. Okamžitě si říkáme, kdo jsme a já cítím, že tenhle výlet bude skvělý. Cestou ve vlaku pracujeme. Všichni máme otevřené labtopy a já mám ohromnou energii a chut na práci. Pak pro nás přijedou dvě velká černá auta, která řídí dva moc hezcí mládenci. Je kolona, vystupují, debatují. Já za černým sklem, v černém tichém interiéru sleduju, jak se mu rýsuje vše o čem najednou sním. V hlavě sám sebe přistihávám a říkám si něco jako: "Ale notak…kriste….". Potichu se chychotám, přijde mi to směšné, zábavné, ale i vzrušující. Muži by měli častěji nosit uplé šedé kalhoty.

Prostory jsou nádherné a mě baví, jak se majitelé snaží. Bojí se říct cokoli, co není dokonalé, úspěšné, promyšlené, lokální a stylové. Jsou tu přece ti novináři a blogeři. Lobby voní po nějaké pánské voňavce a vzrušení pociťuji znovu, když nás provádí obtloustlý gastro specialista. Vypadá totiž úplně stejně jako Frank, velké zvíře z reklamky. Na několik sekund přestávám poslouchat, dívám se na jeho oči a rty a mám pocit, že je to on. "Tak jdeme dál, podívejte se na…". Vzpamtuju se, ale v hlavě si už vymýšlím zprávu Frankovi o tom, jak mi chybí a že jsem vzpomněl, připravoval jsem zprávu, kterou jsem nikdy neposlal. (ještě mě pak bavilo, když jsme dával otázky za novináře, vždyt jádro projektu je to hlavní).

Na univerzitním večírku to bylo moc příjemné. Nostalgie, staří známí, nové kontakty.

Čekají mě zkoušky, hledání bydlení, vyřizování a administrativa.