Březen 2017

Nadržený, pražský a nerozhodný

31. března 2017 v 19:08 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Nikdy jsem nebyl takhle nadržený. Jaro přichází, je krásné, slunce svítí a já zářím. Možná jarem, ale možná také tím, že se vídáme, spím u něj a je mi s ním dobře. Kdybych potkal své rok staré já a řekl mu, že budu chodit s Designérem a pojedu do Milana (for free), byl bych rád. To byl ten cíl, tohle.

Ano, stále nemám nadhled nad svou diplomkou a děsí mě technologická revoluce i hloupost lidí. Stále nemám vyřešený vztah k digitálu, kterému chci rozumět, ale nechci v něm pracovat. Stále nemám zařízenou stáž v zahraničí a stále váhám. Daně a přihlášky mám naštěstí z krku. Nevím co bude, budoucnost je nejistá, ale designér mě uklidňuje. Nechápe, proč počítám peníze a tvrdí, že to se vždy nějak vyřeší. Zatímco on jen čte, studuje a navrhuje, já získal mini zakázku, která mě posune dál.

Minulá sobota se aby opakovat, jakobych soutěžil o to, kdo bude mít víc sexuálních styků.

Trochu jsem si uvědomil, že ten "balanc mezi školou a prací" nikdy nevyřeším, dokud do těchto dvou sfér nevklíním "lidi". S Designérem v posteli jde všechno líp. Chci tím říct a trochu si přiznat, že když někoho mám, je to lepší. Já se vždycky budu, že se vztahem příjdu o svou svobodu. Zároveň jsem poučen, že myšlenky na vztah ty druhé děsí a proto to s designérem nedělám a je to skvělé. Nenárokujeme si toho druhého, jsme svobodní, nežárlíme a funguje to. Já se v práci víc usmívám, občas přijdu podezřele brzy a mám dost podobné oblčení co den před tím, ale je to lepší. Najednou nemám potřebu se vídat s ostatními. Jako postelový body language mluvil za vše! ( :D ).

Mamka nepřestává překvapovat nevkusem, ale aspoň, že se to dá doma zvládnout. Je zase období ticha, Tymise se mi po posledním pivu, kdy byl totálně vypnutej, nějak nechce vídat. Dýnovi se zase nechce se vídat se mnou. Myslím, že ve mě vidí moc vzpomínek. Je to zvláštní, to naše léto 2013 jako by to bylo téma, které nikdy neskončíme řešit. Na jednu stranu nám to chbí, na stranu druhou to on znovu zažívá. Už není nejmaldší v partě a už to o něm ví, ale je to dost podobné. Já si tohle zakazuji svými ambicemi, nedokázal bych se stále bavit. Dokázal bych stále jen studovat?

Mám děsně sexy práci, v určité komunitě je má práce dost vidět a decision makeři jsou takový malý kousíček ode mne, jen natáhnout ruku. Jenže čím blíž jsem, tím méně mě to láká.

Bez jasného cíle není kám jít. Neustálé kontrolování a pochybování je bezpečné, ale paralyzující.

Já mám plán, ale je děsně složitý. Asi si zas pustím Franka Underwooda. Ušetřit, pak se tam dostat, ale vše pozastavit a zmrazit, abych nemusel za rok a půl nic platit, ale tamto odložit o rok a čerpat benefity. Vzít grant, odjet, ale nedat výpověď a vydělat. Vrátit se do země, do školy a ukončit jí, domů a odstěhovat se, do práce a najít si další. To je můj plán, který ani pomalovaný doller nedává...

Soukromé party, staré byty, bloggerky, fotografové, DJ's, karlovka. Leží přede mnou hipsterský pražský sen a já volám na číšníka, že tohle jsem si vlastně neobjednal. A co dáte pane? Já... Já.... Já asi půjdu....

Ciao!


Nedostižné nadržené jaro 2017

26. března 2017 v 11:11 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Venku je jasně, Praha je krásná, nás v práci čeká MIláno, máme ohromný reach, dosah a jde to. Venku je také jasně, lidé čtou dezinformační weby, Zeman určitě vyhraje volby, kamarádi žijí v sociálních bublinách a já mám další friends with benefits, aniž bych to tak ustavil, aniž bych ukončil ty předchozí. Nadržené jaro, kdy v sobotu večer jdu za Blížencem, abychom pokřtili kuchyň a já se pak za výmluvných příběhů odebral k Hradu, kde se propletl Nerudovkou, abych opět trávil noc s Designérem. Nedostižné nadržené jaro 2017.

Zatímco přichází jaro a já rozepínám bundu a nasazuji brýle, podávám přihlášky na další studium, které mě láká víc než každý den pracovat. Jakobych ve světě marketingu nezazářil až tolik a přesto, že slečna Architekta prohlásila "..to je super, že ses dostal tak daleko..." nebo když pan Designér řekl "...ty to asi nevíš, ale máš skvělou práci, na skvělém místě", mě ten obor nebaví, nemá hloubku, je povrchní plný manipulace a lží. Proto chci jít směrem výzkumu, vědy, akademické půdy. A studium is a must. Navíc jsem si ted rok a půl zkoušel chodit denně do práce a je to brzy. Nemusím to tak mít. Vyzkoušeno, jdu dál.

Prácovní rok v Londýně se zatím nerýsuje. Mám vysoké nároky, jak jinak, a moc se tomu nevěnuji. Zatímco jsem si podával daně, psal diplomku a spal s designérem, neměl jsem čas na sedět u počítače a procházet se nabídkami a psát do ciziny. Natož, abych se snažil v projektu se Šprtkou.

První letošní den zahradě byl zvláštní. Byl jsem takový apatický, pomalý. Občas mi na sluníčku při práci bylo vedro, ve stínu při nečinnosti zima. Sobota, bez signálu, mimo Prahu. Hlavu jsem si možná vyčistil, ale dých na mě silný pocit, že to tu už není jako dřív. Stromy jsou pokácené, sousedé umřeli, zestárli nebo sem přestali jezdit. Měl jsem chuť napsat, zda spolu budeme trávit večer a pak, když jsem se díval na mobil, tak mám zmeškaný hovor. Volal. Pan Designér.

Za posledních deset dní jsme spolu spali 3x a 4x jsem u něj spal. Já nehledám vztah. Je strašně nadržený. Slovo perverznost často skloňujeme. Je to umělec. Nevím, zda spí ještě s někým. Na Facebook chodí jednou za dva dny a když ho chci zastihnout, musím volat. Hodně čte knihy. Jsem s ním šťastný. A neřeším to. Neptám se, neříkám co si o něm myslím, nezabíjím to. Je to jakoby přítomné. Ty chvíle s ním, jako kdyby byly vytrženy z jiného světa. Uvidíme, jak to bude dál. Jsem spoko.

Znám všechny studenty AMU a FAMU, ze sedmi oceněných Bloggerů roku znám 3 osobně a díky projektu se Šprtkou jsme se dostali k novému zpěvákovi, který mě nezajímá, ale statisíce holek, co ho poslouchají docela jo.

Zdravím za zpěvu kosů...


Žhavě a pod kontrolou, jaro volá

15. března 2017 v 19:50 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Nemohl jsem uvěřit, že ještě nikdo není v práci. Včerejší pracovní party nebyla žádná pecka i přes to, že jsem usínal kolem třetí. Otevíral jsem kancelář a byl jsem rád, že tam nikod není. Musel jsem si obléknout nově zakoupené triko a sundat, vyměnit nebo zničit ponožky, aby nikdo nevěděl, že jsem nespal doma. Vzhledem k tomu, že jsem 70 % večera trávil s Designérem, bylo by všem jasné, co se dělo a to jsem nechtěl.

O 19 hodin dříve...
když jedna z vašich asistentek asi fetuje a vy jí dnes máte vyhodit, je celý den zkažený. Chodí kolem vás, odsekáváte a nechcete to udělat, ale musíte. Nakonec se naskytne příležitost jít mimo kancelář, využívám toho a poměrně s klidem a sertivitou říkám, co si myslím. Otevřeně, na tvrdo a do očí. Prej ne, motivaváná je víc než já. Tak co, zkusíme to.

Pomalu se sbíráme ven i s panem Markeťákem a jeho přítelem. Ti dva plus fetující asistentka a ještě se zastaví tramvaj. Nebaví mě, ani jeden z nich, ale představa milého večírku mě těší. Už u vchodu se jim vzdaluju a nemluvím s nimi celý večer. Prostě mě nějak serou, přijdou mi trpaný. Jen mimoděk píšu designérovi at se staví. Za 15 je tu. Mezitím se culím s holkou Diesela a děláme si srandu z hezkých ajtáků. Všude kolem pobíhá pan Copywriter, se kterým jsem měl jít ven, ale na to rande jsem nepřišel, prootže mě nasral. Užíval jsem si to. Že tam je, že se pan Markeťák opíjí a moji šéfku nabaluje DJ. Zároveň nikdo neví, že firma, která večer pořádá neexistuje a na pozadí se mi emailu hromadí jeji tranformace. Intriky jsou ve vzduchu a já jsem ve svém živlu. Zatímco přichází designér přesně ve chvíli, kdy jsou všichni ztihca, vítám ho, jsem středem pozornosti a jo, docela mě to baví. Pan Copywriter taky získává na bodech, jde na podium. Tleskám a přes půlku místnosti mrkám na jeho holku, víme to. Mrkám i na druhou asistentku, která to vše natáčí a ví, koho si má přiblížit. K tomu všemu na záda dýchá Designér a já mám celý večer pod kontrolou. baví mě to, jsem ve svém živlu.

Z prvního piva je šesté, mé nohy jsou najednou jsou v zajetí Deisngéra a já nějak tuším, jak to dopadne. Najednou jsem kousek od Pražského hradu a zažívám jeden z nejlepších, nejdelších a nejžhavějších sexů. Jsem dominantní a vytrvalý. V nové roli, mužným se stávám, sedne mi to, baví mě to. Jako by ta aspirace byla naplněna a já mám zase na deset dní energie jako blázen. krásná procházka, společná snídaně a nenápadné InstaStories.

Když přijdu do práce a jeho holka na mě: "Že ty jsi nespal doma?". Záchvaty smíchu umlčeju až dotaz pana Markeťáku během oběda. "Kam si šel potom?". Nelžu, ale odpovídám a zároveň se neprozrazuju. Momentka jak z filmu a jeho holka na mě dělá jedničky a tlumí hihání.

Dvě hodiny na to mi píše paní Redaktorka, zda napíšeu v jejím, v oboru nejdůležitějším, médiu sloupek. Začíná můj Sex ve městě?

Loučí se neumytý, utajený a vzrušený nedostižný.
PS: Má asi tisíc cucfleků. Já nechtěl! Fakt :-)


Znechucen PR, připraven utéct

11. března 2017 v 15:44 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Zpívají. Konečně. Jaro pomalu přichází a to i přes to, že je venku jen 7 stupňů, sluníčko nestvítí a já stále nosím kabát. Jsem nadrženější. Klidnější. Opovrhuji sociálními sítěmi, i přes to, že jim vládnu a vidím lidi jako ubohé hlupáky, oběti manipulace. Manipulace politiků, reklam, PR a blbečků. Adorace undergroundem se stává realitou. Doma to nemůžu vydržet, jsem liný a nedaří se mi šetřit i když neutrácím. Po roce jsem opět spal s Blížencem. Učím se.

Minulá sobota byla trochu tragická, což už je letos podruhé. Zatímco mě poprvé nasral Daniel, teď jsem si zjednal rande. Nepsal, tak jsem si udělal vlastní program, pak že to platí, tak nestíhám a odkládám. Najednou mě začal strašně strát a když sme se nedokázali dohodnout na tom, kde se sejdeme, utnul jsem to. Mile, pohodářsky, tedy uměle, uvnitř jsem škrtil. Navíc, když sem vygooglil, že on dělá tu věc, kterou budu hnát médii, byla představa být sním ještě odpornější. Takže jsem dojel do centra skončil u Dýna v práci. Kdyby nepříšel te jeho milý kamarád z Kina, musel bych čučet na opilce, který se mnou nechce řešit nic důležité. Nakonec se vše otočilo. Napsal jsem Můře a nechával se unášet její osobitostí. Je skvělá, kamarádská, podrží a skvěle jsme si to užili. Tedy až do chvíle, kdy na Instastories vidím Daniela, jak tančí vedle mě, ale v reálu si toho nevšimnu, až do chvíle, kdy Blíženec napíše, že přijde a v sekundě mi klepe na rameno a zdraví mě. Bylo to ale docela fajn. A sex v kuchyni byl neuvěřitelný. Jako vždy. A to i přes to, že mi bylo jasné, že to řekne jeho Bývalému.

Vím, že jsem to co si myslím. Snažím se si nezasírat hlavu blbostmi a nemyslet na špatnosti. Připomínám si skvělou práci, snažím se radovat se z maličkostí a být hodný. Jenže...

Jenže poslední zpráva směrem k médiím vypadala asi tak jako když Olga Hepnarova vjede dodávkou na zastávku. Neuvěřitelná smršť mě opět utvrdial v tom, jak moc nechci dělat do marketignu. Psaní diplomky mě utvrzuje v tom, jak moc jsou lidé hloupí a já mladý a naivní. Firemní výlet do luxusních prostor mě upozornil, že jsem opravdu mladý. Což je vlastně dobře, protože mám opravdu spoustu času. Což je v době projektu se Šprtkou důležité. Také jsem si uvědomil, že potřebuju vztah a lásku, ale zároveň ji teď nechci. Stále ochutnávám nové způsoby života, jen abych si nakonec potvrdil stávající rozložení priorit. V práci se trochu flákám, nedaří se mi jíst zdravě a dárků, poplatků a jiných výdajů je tolik, že zase tolik neušetřím. Doma mě to štve, i když je to lepší a londýnský rok nebude dovolená, ani krok vpřed, bude to hlavně útěk a snaha oddálit vlatsní živobytí.

Je mi jedno, jak se budu na pláži učit na státnice. Jak budu létat na prohlídky bytu a jak se při dvou pracích budu učit na zkoušky. Říkala, že jen já vím, co je pro mě nejlepší. Je to tohle. Utéct. Z Čech i z oboru. Mám plynule mluvící blonýdnku jakožto bývalou stážistku, zkušenou účetní, těhotnou právničku, manažerku SOFFA a studentku UMPRUM. Můj tým, který mě dostane do nedostižného života 2.0 je sestaven a pilně pracuje.

Napsat práci, dodělat semstr, podat přihlíášku, grant, získat práci, zajistit kurz a letenky a pak už si jen sbalit.

Přesto mě láká asketický život ve špíně, ve starých hadrech. Jako novodobá forma anorexie. A taky chci vyhrát sportku.

ˇLoučí se.

Čas běží, já jsem romantický a líný

2. března 2017 v 23:06 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Přelom února a března se letos nese usměvavém, utajeném, trochu osamoceném a trochu sexy duchu. Zatímco jsem v sobotu jako idiot stál s motýlkem před zavřeným divadlem, v pondělí večer jsem byl na uzavřeném večírku umělců v budově s výhledem na hrad. V úterý ráno se probudím vedle módního designéra, včera jsem "byl" opět u Belgičana a dnes jsem se sešel s Mirkem, který by to chtě zkusit znovu.

Jakobych se v sudé dny procházel minulostí a v ty liché šel dál.

Na jednu stranu zakládám agenturu, která má ohromný potenciál a najednou bych se řadil k těm startupistům, o kterých se píše ve Forbes. Na stranu druhou se stávám součástí nikoli pražského hipstesrtví, jdu hloubš k pražskému undergroudnu, který mě vždy přitahoval a lákal. Zároveň studuju odpovědný obor a přednáším na pomoc hloupých studentů. Myšlenkama jsem byl v Nice, dnes zase v Honkongu. To není vtip, ani výmysl. To je rozmělněná realita, nakrájená po částěch do všedních dnů, které jsou prolité vínem a pivem.

Já se usmívám, užívám si to, ale nejsem v zápřahu, vše je tolik na mě, že mě nic netlačí. A tak moc nestíhám.

Víkendové párty jsem přesunul do všedních dnů, ve kterých se stejně nestíhám učit. Projekt se Šprtkou piplám opravdu šnečím tempem a školu začnu řešit asi zas až na konci semestru.

Já nechci zase pospíchat a někam se honit, ale čas utíká. Tik ťak.