Únor 2017

UM párty, seznamování se a ranní hangover

28. února 2017 v 12:40 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Je úterý ráno a já se probouzím blízko někde u I. P. Pavlova. Matrace je velmi pohodlná, všude kolem jsou látky, porcelán a papírové krabice. Vedle mě leží designér nikoli ten Designér. Stojí mi, ale nic nebylo. Najednou se mi v hlavě vybavuje včerejší večer v několika úsecích:
"Lidi z Francie ještě neodepsali, prej existuje nějaký český email...," říká Designér, do jehož kruhu známých proníkám stále více, za to my dva se bavíme méně, méně se potřebujeme.
"Tohle je filip, získal cenu Award Prize za návrh...", říká Sochařka, když mě seznamuje ten večer s dalším umělcem.
"Hele to je ona, popovídejte si, žila rok v Paříži.."
"Nazdar, já vím kdo jsi, taky tě vyhodili jako Sochařku?." říká šperkař, který se mi moc líbí, ale je takový unikavý a tímhle mě nasral.
"Ten kabát je od liběny", přiznává na tajnačku ta bohatá a blbá.
"A co ty Designére? No jo tobě se to líbí. Hele holky, víte že byl v berghaimu?..," řekl nejkrásnější samec naší generace, kterého známe z reklam a které jsem platonicky miloval už snad od 16ti.
"Ahoj, no já si tě pamatuju, konečně se vidíme po...kolika, po šesti letech?," vysvětlovala jiná umělkyně, kterou vídáme v časopisech Marianne a Bydlení.
"Ale tohle se jednou pojme jen jako digitální doba.." vysvětloval oceňovaný designér.
"No jasně, já jsem z architektury, hele celej náš gympl dělá do umění co?" vysvětlovala slečna z gruzie a bývalá spolužačka.
"Ahoj Já jsem Bára, já Joalana, Já nina..." představovaly se holky z bytových doplňků.
Nejdříve procházím skoro zhasnutou školou. Vypadá to děsivě a občas vykoukne nějaké umčo. Hudba je ale slyšet a přicházíme o hodinu později, ale stále je tu jen málo lidí. Na chodbě se pošťuchují kluci jako na základce. Ve dvěřích je houpačka, na obřím plátně se promítají kapři, hraje DJ z RedBullu a Můra mě vítá v hypízáckém a nalejvá mi pivo. Sochařka mě zatahuje dovnitř do dílen ateliéru a jsem hned VIP. Najednou se bavím s umělkyní, bývalou spolužačkou. Sochařka mě seznamuje s ní a s ním z módy a já se bavím jen o Paříži a plánech, zaječích úmyslech. Pořád se tancuje pije, jezdí na bruslích a houpe se na houpačce.
Piju, tančím, mám klobouk. Přijde. Projde kolem mě a má jen šortky. Vím to. Jistě, že to vím. Sochařka po chvíli nudného klábosení s někým, koho nevnímáme řekne nahlas "Designér přišel". Já usekávám, jo vím to. Začínám být opilý, dostávám obří hrnek a každý se ptá, co to je. Jsem opilý a chvástám se. Najednou se bavím s oceňovaným desingérem, je skvělý a mám pocit, že ho bavím. Rozumíme si, Designér se přidává. Mezitím má bývalá spolužačka natáčí dokument o Můře a já musím být součástí. Chvilku se také bavíme o stratgii pro bývalou školu. Říkáme jak tu školu milujeme a že každý, kdo to nestuduje neví. Usmíváme se, lítají z nás srdíčka.
Najednou je půlnoc, vše končí. Jdeme se sochařkou do zázemí pro věci. Designér se baví s těmi, kterými opovrhuje, ale mě si už všímá pan Módní. Nesnáší lidi, umčo a přijde mi že i mě. Vším pohrdá, je děsný, je vlastně stejný jako Designér. Najednou sedíme v houpací síti a je tu zase ta dcera bohatého Moraváka. Je stejně blbá jako minule, ale tentokrát se mi i líbí. Během chvilky jíme v KFC a snaží se mě nenásilně pozvat domů a já nenásilně přijímám. Jakoby to bylo jasné, jako kdybychom to věděli už hodinu, že u něj budu. Je to zvláštní. Doma jíme, sedíme na špinavé pohovce, povídáme si a to mu samozřejmě nejde. Jdeme si lehnout a když se ptá, co má pustit. TAKE ME BACK IN 2013. Říkám, ať pustí Sex ve městě. Tak to totiž tehdy začalo, když Dýn pustil sex ve městě, začel mě šimrat a poté zjistil, že je na kluky. Teď ležím vedle pana módního a když se zeptá, já vím přesně co má pustit. Nic se ale neděje. Usínáme.
Ráno mě baví, jako vždy. Smrdím a protože je dost slunce a budík zamáčkl, bojím se. Asi tak na sekundu jsem v panice a představě, že je třeba dvě odpoledne a v práci ani doma nikdo nic neví. Mám totiž vybitý iPhone. Naštěstí je deset. Jdu na zachád. Moc se mi líbí. Ale zas otevře pusu a je tak arogantní a sarkastický. Usmívám se, baví mě to totiž, ale mezitím se oblékám, nabíjím telefon. Vylezu z jeho pokoje a tam taková malá miloučká myšička. Jeho drobná spolubydlící sedí s drdolem na pohovce a kouká do mobilu. Zdravím jí velmi vřelým tónem jako by to byla nejlepší kámoška. Pan módní, který je btw mladší, si zřejmě užíval, že u něj někdo spal. Jdeme krásným domem dolů. Loučíme se a smějeme se. Kroutím hlavou, usmívám se a jdu.
Ranní hangover v centru Prahy. Se samozřejmě nekoná, ale je mi tak teplo, že mám rozepnutou bundu a jdu pěšky až do samotné práce. Celou dobu vedu sám se sebou v hlavě vtipný dialog a přemýšlím o tom, co jsem zažil. Přijde mi to vtipné. Kupuju si džus a házím Instastories.
A koho jsem vlastně poznal (znovu potkal)? Janu, Adélu, Ninu, Báru Jolanu, Marianu, Lucii, Ludmilu, Kateřinu, Pavla, Ondřeje, Matěje a pana Módního, u kterého jsem nakonec spal.
Potřeboval jsem to. Jsou milí, ale vlastně strašní blbci, hlavně kluci.

Overdressed, hledání se a rozhdování o budoucnosti

25. února 2017 v 21:49 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
A tak přijdu před divadlo, dvě minuty poté, co začali hrát. Daniel píše, že pro mě nepřijde, nestihl jsem to. Mám perfektně padnoucí oblek, skvělý účes, voním a nová košile mi fakt sluší. Jsem overdressed v centru Prahy a nemám co dělat.

Bože můj, to se staně. Jenže plán B nevychazí. Dýnova kavárna je zavřená a já mu nechci psát, nějak tuším že nemůže a nechci se vtírat. Plán C také nic. Tymis to nezvedá, asi pracuje. Jedu přes celou Prahu se smutným výrazem, abych přišel a on tam nebyl. Píšu Dýnovi. Prý mám jít do jazz klubu když jsem overdressed. Hahaha, jak mi to nepříšlo ani trochu vtipný. Nakonec mi píše Belgičan, že se probudil ze včerejší party. Včera byla byla obrovská technoparty, na kterou každej, kdo nosí černou a sjíždí chemii na technu. Já jsem taky mířil, ale nakonec jsem užil skvělé dvě menší technoparty se Zrzkem. Je to skvělý parťák na tohle tažení Prahou, ale bylo pro mě velmi těžké dívat se do jeho krásných očí a vědět, že je nemůžu mít. Když mi pak řekl, že mě jeho přítel pozdravuje, nastala tak typická scénka: "Promiň, odskočím si...".

Cítím se najednou tak strašně sám. Kamarádky řeší kluky, svatby a chtějí rodit. Doma to tak nějak snáším a přesto, že se oba snaží, mě to přijde trapné a jsem na ně naštvaný. Naštvaný jsem i na sebe, že nejsem ten miláčkovej syn, ale nejde mi to, není mi to přirozené. Kamarádi si žijí své životy, které já žít nechci a potkávání se, je čím dál složitější. Na rande nechodím, protože mi není nikdo dost dobrý. O to víc si neumím představit, že odjedu do cizinu, kde budu totálně sám.

Analýza, paralýza a opětovná křeč.
Mám tolik možností, že si neumím vybrat. Možnost vycestvat mě spíš neš potěšila mě paralyzovala. Najednou váhám, zda se snažit ve vlastním projektu se Šprtkou. Najednou nemám chuť růst v Desingbloku. Najednou se ani nemusím učit na státnice, když je odložím. Najednou nemusím nic. Důležité emaily odkládám a neodepisuji. Daňový přiznání snad nikdy nepodám, stejně jako přihlášku na další studium, grant na cestování atd.

Zase mě to rozhodování donutilo zamyslet se nad tím. Kým chci být? K čemu směřuji? To to stále nevím? To se stále hledám? Chci mít vlastní agenturu? Chci odevdzat život své aktuální práce za tak málo šupů? Chci být odborník ve svém oboru?

  • Studium is a must. Ale pověnuju se vlastnímu projektu, protože.
  • Poté psychická a tělesná hygiena. Relaxovat, sportovat a být s lidmi. Dostávat to emocionálno.
  • Začnu chodit overdressed. Nechám si zas narůst vousy a budu mít sixpack.

Potřebuji občas stát jako kokot před divadlem, do kterého mě už nepustí, abych si uvědomil spoustu věcí. Jsem líný, obklopuji se blbci a neumím si užívat přítomnosti, která je tolik růžová.


Nerozhodný

17. února 2017 v 21:34 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Je pátek večer a já jsem v práci. Zatímco Tymis odjíždí na jih Čech pařit na transku, já jsem dlouho v kanclu a píšu těm, kteří by se mnou mohli jít pařit. Praha dnes slaví, nejen narozky mé šéfky, ale všude jsou nějaké party. Hold semestr skončil a ten další ještě nezačal.

Stále přemýšlím nad pracovním erasmem. Všichni jsou pro to, abych odjel, že bych toho litovat a nikdo mi to už v budoucnu nezaplatí. Já ale stále váhám, cítím nejspíš strach. Opět cejtíms voji pohodlnost a sobeckost. Hledání rovnávahy. Odkládám a hledám nejjednošušší cesty. Nechce se mi pařit samotnému, ale do cizí země bych pařit jel.

Už to není jako tenrkát. Byl jsem více součástí své generace. Byl jsem více v kontaktu s lidmi, více v centru. Teď jsem se trochu vystranil a jen občas přijdu v pátek v noci opilý na parketu, udělám show a pak na týden zalezu do komory.

Stále mi píše Blíženec a dnes, v den party zoufalosti jsem napsal i Frankovi. Slečna Diesela se mi v práci fláká a já tak nabírám další asistentku.

Techno hudba mi vždy dodává pocit, že jsem na jiné planetě. Je to takový zvláštní nadlidský pocit, který vám dává sílu a nadhled. Najednou jako kdyby všechno bylo sexy, ale nedosažitelné, nedostižné. Jako kdybyste byli nadržení, tancovali blízko, ale nikdy se nedotkli a ani se na sebe nedívali.

Sem opitý.

Na rozcestí, mazlivý víkend v jiných postelích

12. února 2017 v 22:58 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Poslední dvě noci jsem nespal doma. Opět se vídám s Dýnem a mám radikální myšlenky, kteér mi mohou změnit život. Odjed pracovně do Londýna na rok, vykašlat se na neziskový mediální projekt a odložit vše školní. Splnit si sen najednou vypadá jako další vykročení z komfortní zóny a já si připadám líný. Možná proto, že jsem měl v pátek po práci začít psát práci, napsat alespoň 5 stran. Já od pátku vypil maximálně 5 lahví vína. Dobře, tak šest...

Já vůbec nevím, jak se mi to vkradlo do hlavy. Při pomyšlení na to, že využiju placené stáže a odjedu na rok, vidím pochmurné večery, strach z cizího prostředí a stesk po opravdových kamrádech. Prej je to ale super, naučím se dokonale jazyk, poznám novou kulturu a poznám nové lidi.

Mám využít toho, že jsem stále mladý student bez závazků a letět poznávat svět nebo být tady, studovat a pilovat své skills?

Dýn mě nepřestává překvapovat. Jsem moc rád, že ho mám a že jsem ho nevymazal. Řekl: "Napiš si pro a proti."

Důvody proč odletět z Prahy:
ideální příležitost v práci a v bydlení pro to odjed
můžu jít na polovičné úvazek a pracovat z galerie
nemusím platit nájem tady v ČR, nejsem vázaný smlouvou
je tu možnost, že mi nějaká značka zaplatí ubytko

Důvody proč ne:
nechce se mi oddalovat titul
nestihnu další titul do 26
krom jazyka a zkušeností mě to pracovně nikam neposune
musím si toho hrozně moc vyřídit

Jak se na to dívám, tak je to jasný. Ale jsem nerozhodný a musím prozkoumat možnosti stáže, bydlení a grantu. Navíc deadline pro přihlášku na další titul se blíží. Do toho stále nevím, zda pomoci neziskovce a jak s projektem, který rozjíždíme se šprtkou.

V pátek jsem byl pařit v uměleckém klubu, kde to bylo super. Už od sedmi jsem si na oslavě Ká. objednal celou flašku vína pro sebe. Vypil ji, pobavil celou rodinu a za zvuku top songů ze Spotify si to kráčel za Dýnem a jeho kámoši. S jedním z nich jsem se o pár hodin později líbal, nejspíš, abych nakonec usnul vedle Dýna.

Až při psaní těchto řádků mi dochází, že vlastně někoho má. Každopádně nic nebylo a hlavně jsem nic nechtěl. Měl jsem strašně příjemný pocit z času, který jsme spolu strávili. Každopádně teď bydlí se sestrou Bena, která mě ve 13:11 v sobotu probudila šiokým úsměvem a nejlepšími palačinkami ever! Nechápeš. Prostě se probouzím vedle Dýna, nechci ho, ale v dickovi mi pulzuje jak něco. Mám zalepené oči a najednou JEHO sestra a její prvotřídní palačinky. Pak jdeme do Dýnovi kavárny, zamilovávám se do jeho kamarádek, je to příjemné, slvělé a ví o tom celý instáč.

Večer jdu k bejvalému Blížence. Myslím, že si nevyčistil zuby. Neumyl si ani péro a já přestávám mít chutě. Víno je hnusné a celé to zabíjí tím, když projeví husotu upřínost /jeho slova) a řekne mi: "Ty se u toho tváříš strašně jako největší buzna". Má reakce na nobelku! "Hmm.. já to nějak tuším, vím, ale jsem to já a je to důkaz, že si to užívám. Když ti to vadí, proč mě líbáš?". Snažil se to zakecat, jak kdybych ho u něčeho nachytal. Já to ale doted nechápu, když se mi něco nelíbí = nedělám to. Nechal jsem hladit všude možně až do usnutí. Nic nebylo, ráno jsem nakonec "utekl" a už se nevrátím. Belgičan, Blíženec a teď tenhle. Nechci Friends with benefits.

Dnešní procházka s Designérem nebyla překvapivě až tak úžasná. Když nejsme opilí nebo v posteli, v názorech se nesejdeme. Já vím, že měla pravdu v tom, když řikala, že je to nafrněný snob, kterému není nic dobré. Jenže mě to s ním baví. Hlavně proto, že si všude sundá boty, nosí staré oblečení a užívá si prostoru. A taky mi u každé stavby řekne, kdo jí postavil...

Napsal mi pan profesor. Jdu otevřít email a slibuju, že od zítřka tu práci začnu psát.


UMČO pařba

3. února 2017 v 0:26 | pan Nedostižný
Je zajímavé, že mám vždcky chuť psát při kcocovině. Nejspíš jsem vždy plný nadšení a zážitků a nechci je zapomenout. Včerejší umělecká party a dnešní snobské udílení cen bylo moc příjemné. Pařba uprostřed týdne, seznámení se s těmi top v oboru, nečekaný sex s Designérem a tanečky na hudbu Franka. A taky noví kamarádi z elitní školy.

Vždycky jsem říkal, že vše je o rozhodnutí a mě se líbí, že když jsem si řekl, že prostě budu ambasador a budu mluvit za naší značku tak je znám. Galerie, Ambiente, ateliér, ZOOT, studia, Vnitroblock, Doller atd. Baví mě to.

Zkouškové mám za sebou a tento týden je volnější. Proto jsem vyrazil na všechny večírky a akce. Na křest knihy jsem šel s Designérem, který mě sesznámil s dalšími a už při diskuzi u kulatého stolu jsem cítil jeho doteky a náznaky. Bylo mi to příjemné, ale neřešil jsem to. O několik hodin později se vedle něho probouzím. Byla to skvělá párty se skvělými v podniku, do kterého jsem chtěl dlouho jít a s lidmi, které jsem chtěl poznat. Navíc tam hrál jako DJ Frank, který mě ,i přes naší nedávnou online debatu o tom, že drogy jsou podle mě opravdu špatné, stále nabaluje. Je to příjemné, něco mě k němu táhne. Ale vztah teď vlastně nechci.

Musím jim říct ne
Musím zavolat digitálnímu CEO a říct, že tu stáž nechci. Musím se ozvat jinému miloušovi, že naopak od něj to digitální školení chci. Měl bych taky říct Frankovi, že ven nepůjdu a Právníkovi, že první rande bylo fajn, ale možná poslední.

Vztah teď rozhodně nechci. Dva dny jsem si vyhodil z kopítka, ale mám za peníze přednášet na mé škole a s tím neziskovým projektem jezdit mluvit po republice. Do toho mě čeká hooodně školy, hodně.

Musím taky koupit dárek Ká.