Prosinec 2016

Na konci sil a roku

30. prosince 2016 v 22:20 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Celý ten rok 2016 byl o hledání vlastní pohody, vlastní filozofie a vlastních motivacích. Snažil jsem se sobě co nejvíc naslouchat, pozoroval jsem, všímal si nepatrných projevů všeho, co by mohlo napovědět to, kdo skutečně jsem a co chci.

Pořád něco cítím a tak si hraju, ale dospěle
V jednu chvíli jsem cítil potřebu mít vlastní médium, jako by fakt nestačilo, že v se práci podílím na jednom z nejčtenějších projektů. Poté jsem cítil potřebu mít něco svého. Založil jsem si agenturu, nadchnul proto tu Nezávislou a dokonce to paní prorektorka označila na velmi užitečný projekt s budoucností. Cítím také potřebu studovat a být odborník, teoretik, to je ale dlouhodobá záležitost, která také souvisí financemi a prací. Cítím potřebu, každý měsíc jinou, a protože si můžu dělat, co chci, tak si hraju. Jenže jsem už dospělý a mezi poslední hračky patří médium, agentura, volný čas mé kamarádky, pár tisíc korun a spoustu mého času.

Co dál?
Blíží se rok 2017 a já si nedokážu popovídat s vlastními rodiči, protože mě tak strašně serou, že to "ani není možný". A pak si přečtu článek o tom, jak je strašně důležitý prostředí ve kterým žijeme a vzpomenu si radu, kterou sem si dál sám sobě a totiž to, že jsme odrazem lidí, se kterými trávíme čas. Stal jsem se úspěšným bloggerem. Jediný rozdíl mezi mnou a ostatními je, že já to beru trochu byznysově, za mými příspěvky nestojí přesvědčení, odhodlání a přirozená "milost", ale byznysplán, content strategie a určitý strach. Když na Instagramu náhodou narazím na Dýna a pan F. dělá se mi blbě. Stejně jako když mi píše nadržený Blíženec a ptá se, zda si se svými kamarády dám na Silvestra trojku, nebo když mi Viktorie řekne, že Čert bydlí s "přítelem" v Plzni. Takže bod číslo jedna - pomyslně si vymazat všechny bývalé. Ano, i úžasného Daniela, který nechává patnáctileté, aby si za něj se mnou dopisovali z jeho mobilu.

Mám v sobě hrozně moc hněvu
Přitom v říjnu jsem byl naprosto šťastný a spokojený a to i ve chvíli, kdy jsem připravoval další konferenci. Vážně je to tím, že je doma dusno? Možná je to taky tím, že nikoho nemám a moje ambice do mého života nikoho nepouští. V úterý mi napsali tři kluci, se kterýma sem byl venku a nevyšlo to, nechtěl sem je. Jakoby pro mě nebyl nikdo dost dobrý.

Myslet na to dobré
Nejhorší na tom je, že mám skvělou práci, skvělou školu, je vlastně úplně jedno jestli ty státnice dám nebo ne, ono by bylo možná ještě lepší kdybych je nedal a jel v mezidobí na placenou stáž do zahraničí, kterou mi tak vnucují. Žárlím na krásné a bohaté hisptery z reklamních agentur, ale přitom všichni víme, že tak jednou skončím. Proč se do toho musím křečovitě tlačit teď, když jsem mladý a teď je ta doba, kdy mám chodit na party.


Je to o hledání kompromisu a rovnováhy

Tak se pojďme poučit

Poslední semestr ukázal, že není dobré rozjíždět dva projekty, školu, práci a nesportovat a s nikým nechodit. Ruku na srdce, spát s někým by určitě pomohlo. A možná právě jen samotný sex by pomohl. Vždyť když se podíváme na zimní semestr 2015, není právě friends with benefits to, co mě drželo nad vodou v době, kdy jsem byl nejvíce nemocný? Zjistil jsem, že se potřebuju cítit dobře, jakmile si do práce vemu na sebe něco, v čem se úplně necítím, celej den není ono. Potřebuju se více hýbat, takže chci pravidelně chodit aspoň plavat. Navíc, kdo řekl, že ten rotoped nefunguje. Potřebuju se cítit potřebný, proto si budu v práci více říkat o zpětnou vazbu.

Potřebuju vědět, že mám na všechno čas a pokud půjde vše podle mých plánů, je to bonus navíc a ne něco, bez čeho se nedá žít.


Nedostižný rozhovor

24. prosince 2016 v 17:55 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Jak vypadá tvůj pracovní den?
Ráno se probudím, zasvičím si, udělám si nějaké dobré jídlo, většinou vajíčka nebo palačinky a snídám u zpráv s ČT24. Poté vyvenčím psa a mířím do galerie. Udělám si kávu, kouknu co je nového a jaké mám na ten den úkoly. Pak většinou následuje schzka s nějakým stážistou, se kterým si zadáváme práci na ten konkrétní den. Pak je to různé, schůzky, brainstgormingy, trvá to do šesti, pak se snažím odejít.

Kam nejčastěji vyrážíš večer?
No většinou domů (:D ), protože se snažím studovat. Jindy mě vyzvedne kámoš, kámoška a jdeme někam posedět.

Jaké podniky máš nejradši?
Naučil jsem se chodit hlavně ven. Koupit si nějaký pitivo a sledovat západ slunce z Riegráčů, Náplavky nebo Grébovky. V zimě zvolím nějakou novou kavárnu, ve kterém ještě nebyl. Mám pocit, že se v Praze otevírá nějaká nová každou minutu...

Tvůj obor je teď design, máš nějakého oblíbence?
Co se týče grafického designu, velmi nápaditou, ale také funkční vizuály dělá studio OKOLO. Líbí se mi ale také design, ve kterém je nadsázka a ironie, Maxim Velčovský mě stále baví. Pak mám spoustu oblíbených produktů nebo kolekcí a za nimi stojí destíky jmen, to bych tu všechny nevyjmenoval..

Působil si dlouho v marketingu, čím je svět designu jiný?
Vším. Platí tu naprosto jiná pravidla, lidé komunikují jinak a jinde. Tady se lidé nepřetahují o vliv a nedělají velká gesta, nemají vlastní média skrz kterí by k sobě promlouvali a pomlovali se. Ten svět designu je oproti marketingu mnohem pomalější, konzervativnější a takový individualističtější.

Jací jsou designéři a jací jsou marketéři?
Designéři se dívají do světa, marktáci si ještě závidí navzájem. Designéři si tvoří pro sebe, dělají jen to co je baví, marketéři oproti nim umí makat a dřít. Designéři neznají deadliny, marketéři by bez nich nemohli fungovat. Na designéry neplatí obecně uznávané názory, všechno je pro ně relativní, trapné a staré. Marketéři dnes tvoří základ hipsterského stylu a všech značek, symbolů a činností spojovaných s tímto fenoménem. Jinýmo slovy marketéra si vymyslíme, nakreslíme ho, designéra se nám bude velmi těžko popisovat, každý je totiž naprosto jiný, svůj a za to je vlastně place.

Co tě na tvé práci nejvíce baví?
Asi to, když ucítím, že můj přínos má smysl. Design jako svět je skormný a mým úkolem je přinášet marketingový pohled na věc a využít toho potenciálu, který je krásný, ale jen vypadá. Máme ale také skvělý tým, výborné zázemí a atmosféru. Chodím si do práce pro úsměv.

Věci v pohybu, sebreflexe, osudová láska a život v Paříži

11. prosince 2016 v 17:46 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Dal jsem zkoušku z politologie, založil jsem si agenturu a sám šlapu do Twiiteru, kde začínám mít tisíce lajků. Zjistil jsem, že mohu jet na pracovní stáž do Paříže, stačí chtít. Zjišťuju kdo jsem, všímám svých motivací, snahy mít vše dokonalé, aplikuji psychologii na sebe samého a zároveň se snažím najít vyhovující tempo. Na všechno mám dost času, takže hezky pěkně po pořádku.

V pátek jsem zase chytl vlnu nadšení a po škole jsem ještě vrátil do práce. Uklidil jsem si místo a vyluxoval galerii. Pátek večer a já v business casual luxuju, poslouchám design songy a piju frisco. Měl jsem jít ven se Zrzkem, ale nějak se cukal. Zkusil jsem Tymise, ten mířil na nějakou techno party. Nakonec jsem Zrzka přemluvil, bál se být se mnou sám, když je opilý, hezky řečeno, že by se neudržel. Šel jsem za ním do hospody, kde seděl se svým kamarádem z dětství. Rozdával jsem úsměvy a sklízel celkem nadržené pohledy. Neřešil jsem to. Nakonec jdeme za Tymisem na party, Zrzek mě seznamuje s jeho kamarádkou, padáme si do noty, bavíme se, smějeme se a jsme v klubu, který vlastní nejelpší kamarád Vila, kamarád mě tam samozřejmě potkává. Stejně jako před dvěma týdny na děsně VIP předpremiéře pro design smetánku. Kontrast, baví mě přemýšlet o tom, co si o mě asi myslí. Ale takový je můj život, pestrý. Najednou se přesouváme o ulici dál, na sekundu potkávám opilého Dylena a v další sekundě už spolu tancujeme. Najednou si moc nevzpomínám a probouzím se....

Jsem nahatý a všude po pokoji jsou kusy oblečení. Tady někdo pařil, říkám si. Na pár sekund nevím. Jo, byl jsem se zrzkem, pak jsem byl v mekáči a jel domů metrem. Metrem, takže asi hodně pozdě. Zrzek, takže asi... vždyt jsme se líali a to několik hodin, na parketě, pod DJ a bylo tam tolik vášně, že se bojím, že někdo, kdo tancoval velmi blízko zahlédl spoustu věci, třeba vzor mých trenýrek. Najednou se rozvzpomíávám na vášnivé tance se Zrzkem, který ví, že ho chci a já vím, že chce mě, ale jeho studijní a vztahový stereotyp, který trvá asi pět let je příliš stabilní, aby se mnou začal chodit. To co mě děsí je, jak skvěle jsem se cítil, jak to bylo přirozené, dívali jsme se do očí a on to ví. Neřekl jsem to, měl jsem to stále na jazyku a málem, doufám, že jen málem, jsem to řekl. Miluju tě. Nelitoval bych. Je skvělý a já jsem pro něj také.

Nicméně se probouzím kolem jedné a budí mě slunce. Ano, do chmurného prosince, který mě sere nepatrnými mrazy přichází vysluněnná sobota. A protože nemůžu fanoušky na Twitteru nechat čekat, jdu na další design akci jako hvězda z Designbloku. Vtipné, designéry znám, produkty mě nebaví, nedaří se mi vyfotit něco zajímavého a je mi vedro. Kocovina pracuje a já se nutím do úsměvů na kamrádku, která je milá, ale já, já mám kocovinu. Celé mi to přijde jako sranda a dávám si to. Navíc ve mě přetrvává vzrušení z nočního tancování.

Večer spím u Ká. Ano, ten její jel za rodiči a tak si slečna Americká udělal krásný večer se svým nejlepším kamarádem. Byl to moc příjemné. Dlouho jsme si povídali, vařili, jedli, pili a koukali na film.

Ráno plynule přejíždím na vánoční den s prací. Šéfová se culí a zase nám udělala skvělý program. Nestíháme, každej by se na to vysral a dělal svou agendu a ona stejně vymyslela naprosto originální dopoledne. Moc milé!

A já jsem teď tady, u PC, musím se starat o svůj Twitter, učit se na další zkoušku. Zkoordinovat nové asistentky a napsat pár seminárek. Je toho hodně, ale vybral jsem si to.

Doma drží dusno pod pokličkou lesk vánočního ducha. Dárky jsou, budou, ale já bych radši pravdu. A to i přes přiznanou sobeckost, která se bojí, že budu ve stresu a nebudu mít kde bydlet.

Hledám své tempo, objevuju své vnitřní pohnutky a sny. Mé ideály se mění a mám taky strach.