Říjen 2016

Rošťácký manifest za miliony a bílá životní aspirace

29. října 2016 v 18:46 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Párkrát se mi stalo, že jsem měl tři dny, kdy jsem chodil hodně ven, doma vůbec nebyl, kocovina uprostřed týdně, nějaká skvělá akce, culení se a hřejivá nálada přímo od srdce. Něco podobného zažívám teď na Designbloku. Sice jsem stále v práci, ale baví mě to, nabíjí a inspiruje.

Svým příspěvkem na Facebooku o mém studiu jsem znovu probudil staré přátele a přitáhl k sobě všchny ty, se kterýma se nestíhám vídat. Stejně, jako když značka v komunikaci zopakuje proč to dělá, jako když Apple řekne, že Think different. jasně komunikované proč přitáhne lidi na psychologické úrovni a zajišťuje trvalou loajalitu.

Dýn mě sere. S Tymisem chodím pařit a Ká. nemá čas.

Zdravotní problémy jsou už šílené. Rýma utichla, smrkám jen dvakrát denně, ale trvá to třeba 15 minut. S původní velkou nemocí si už tolik nelámu hlavu. Jsem přeci rošťák a připomínám počet zbalených kluků. A když se zamyslím na včerejší a i předposlední party s Tomem jsem něěkoho sbalil. Jsem rošťák. Bohužel se ne mi nelepší zažívací potíže. Shopping pro mě v posledních měsících znamená nákupy v lekárně, kde nechám přes 1 000 Kč.

Všímáš si toho jak píšu s úsměvem? Je to cejtit s každým slovem.

Protože chci vyhrát 200 milionů, protože věřím že je vyhraju. Blázním? Ne. Když si Jiřina vsadila a ten den ěnkdo z Liberce vyhrál 170 milionů, donutilo mě to přemýšlet co bych s tím udělal. A já to vyhrát musím. Ano, koupil bych si byty a prnajímal, nejspíš za smybolickou částku kamarádům. Těm bych asi koupil byt. Ale nekupoval bych si auto, studoval bych dál a auto bych nepotřeboval Necestoval bych. Dal bych to neziskových projektů Designbloku a hlavně bych pokračoval ve stduiích a udělal veliký projekt, který by zachránil Čechy od mediální manipulace. Zveřejňoval bych, publikoval a dělal osvětu důležutým výzkumům reflektujícím změny v našem každodenním chování. Já nejsem pro novinařinu ani pro designblok, jsem tu pro lidi.

Ve chvíli, kdy jsme včera šli s Tymisem jsem dostal další zbnamení. Šli jsme po ulici na které chci už nějakou dobu bydlet a přede mnou 200 Kč. Protože ta ulice, protože s Tymisem chci bydlet, protože vyhraju 200 milionů. A vsadim si to u toho příjemnýho pána na rohu v Myslíkový.

Od tý doby mám skvělou náladu. Spal jsem tři hodiny. Bylo to hustý, šel sem noci pěšky z Krymský na Ípák do KFC. Usnul v buse a spal tři hodiny. Doma ale táta montuje už sedm ráno, o víkendu, v sedm ráno montuje koupelnu a já se nemám nejen kde umejt, ale ani kde si vyčistit zuby. Jedu do kanceláří Designbloku, které jsou v době design weeku paradoxně prázdné a meju si v kuchyňce hlavu. Jsem v zadní místnosti, fénuju si vlasy. 9:59 přichází stážistka a jájako král s vyfoukanou krásně učesanou hlavou otevírám kancl v ruce mám co? Nenápadnou černou tašku, která ukrývá takové zbraně jakou jsou fén, suchý gel na vlasy a hřeben. Bang bang! A přiznám se, že bez velkýho sojovýho latté bych to ale nedal :) Stay Starbucks lover

Další slovák, na kterého narážím jen v noci.
Ajťák ze Slovenska se se mnou včera příjemně mazlil. A když přišel kluk ze Španělska, kterýmu jsem vysvětloval, že Češi jsou jako kočky, opatrní a vychcaní a že Španělové jsou pro nás super smile party people, žárlil. Byli jsme v Cafe v lese na party, která působila dosti zvláštně, jako růžový sliz. Tedy kombinace undergourndu, špíny a opravdových teploušů. Nakonec to bylo velmi příjemné a dost zábavné.

Rodina je stále stranou, pořád.
A to i přest psychiatry a spaní v obýváku. Máma je zase v pohodě a táta neví proč. Jen je nervozní, posralo se mu auto, někdo nám vykradl sklep a ještě ho nabourali. Je chudák, ale nemůžu říct co vím, zabilo by ho to a hlavně mu to musí říct máma sama. Pro mě by to znameno, že bych neměl kde bydlet, ale musejí se dát do kupy. V tomhle nejsou šťastní a já jim koneckonců pomůžu, jednak proto, že vyhraju 200 milionů a taky pro to, že

Víte jak ve hře Sims 2 opravdu šťastný simík s bílou, naplněnou životní aspirací občas jen tak z ničeho nic povyskočil, tlesknul si, zajásal nebo se chychotal? Takový jsem teď já.

Problémy jsou jen když je nazveme problémy. Ukliďme si v hlavách. Vezměme věci ze složky "problémy" a dejme je do složky "úsměv".


Domácí dusno a studijní jasno

23. října 2016 v 22:38 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Podzimní depka mě zastihla i letos. Ano, pár dní před designblokem, v době, kdy chodíme do televize a do rádií, spouštíme kampaně a všichni jsou v práci dlouho po sedmé. V tu chvíli jdu na operaci a kapu si troje kapky, třikrát denně. Doho mám opět zažívací potíže a opět utrácím v lékarně lehce nad 1000 Kč jen pro to, abych mohl normálně jíst. A to nemluvím o pravidelných kontrolách za 1500 Kč té velké nemoce, která stále trochu doznívá a stále s ní pere moje sebevědomí.


Studijní manifest

Už ani nevím, jak se mi to dostalo do hlavy. Všiml jsem si, že ti blbouni to chtějí dát a ty zkoušky nejsou těžký. Navíc jsem si uvědomil, že chci pokračovat, že chci studovat, že nechci ještě pracovat a tak jsem si řekl, že to takdy dám. V praxi to znamená, že si teď v zimním dám hezky pěkně 10 předmětů. A víto co? Těším se, baví mě to a diplomka bude srdcový projekt.

A tak jsem se zase zamiloval do studovaného oboru, práce, i když vysněná, je zase na druhém místě a koneckonců získám rok života a peníze. Najednou jsem ten, který chce zkoumat společnost, vynášet soudy a upozorňovat lidi na to, jak se mění, čemu věří a co by je v mém oboru mohlo ohrozit. Protože na Facebooku jsme všichni aspoň 30 minut denně a já chci zkoumat, jaký to má na nás vliv....

Myšlenka skvělá, nadšení velké a zadostiučinení ještě větší, ale platit účty, to jen tak nebude. A tak ve mě opět nastupuje strach z nedostatku financí. I přes to, že mi neustále vtloukala do hlavy, že "Peníze budou, my nebudem..".

Zas mi píše Blíženec, že mu chybím, že by mě chtěl zpátky. Když mu píšu, že, ho ovládli TRENKY, můj iPhone, který jsem od něj koupil za 500 Kč mi to opravuje TRENDY, ale tenhle nadrženej trend u něj pozuruju už rok.


3 pokoje, tři lidi

Doma je dusno. Mamka asi potřebuje pomoct, ale k tátovi se chová jako naprostá kráva. Lže, mlží a dělá zbytečný dusno, za který proklínám zas jeho. A má reakce? Jak nudné, zapínám kalkulalčku a srealty.cz, v chatu vyhledávám Tymise i Venkovanku, kteří hledají spolubydlení a vymýšlím plány B. Spousta různých směrů, jak se na situaci dívat. Nejspíš je i pousta různých možností, jak se k situaci stavět. Já, jakobych měl dost problémů sám se sebou. Mám v hlavě, že jsou má poslední rodina, že i já jsem jejich rodina. Že se k nim nechovám nejlíp a že to chci změnti. Ale prostě, jakobych se pod tím jejich tlakem nemohl nadechnout. Nejradši bych jim dal oběma facku a odešel. Kde je hranice toho, že budu dělat věci, který mi nejsou přirozený, necítím je a kde je to bod, kdy jsem líný a nechci vykročit, ze své komfortní zóny?

Tak se odstěhuj...

Říkají to všichni, bez rozdílu. Jenže mě by to přineslo jen a jen starosti. Rozhodl jsem se studovat, potřebuju klid a zázemí a ne řešit, kdy si vyperu a co budu jíst, to budu řešit celej život.

Doboru.


Ohrožen svou kritičností

17. října 2016 v 22:02 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Podzim přišel a tak jsem vytáhl zimní kabát. Mám nové košile, ale necejtím se v nich. Občas si nějakou vezmu, nasoukám se do ní a je mi fajn do chvíle, kdy vstoupím do metra a je tam nějaký "cool" kluk, vedle kterého si v košili a polobotkách připadám jak 40letý páprda. Košile nosit nebudu.

Nemoc se nevrátila, ale mé pochyby o sebevědomí ano. Jsem na tom líp a snažím se si připomínat, že v době, kdy to nebylo ještě v pohodě jsem sbalil Franka, Modýlka z Dejvické kavárny a konec konců i Designéra. Stále to není ono a bude trvat i roky, než to bude úplně 100 %...

V práci se mi začaly honit opět ty escape myšlenky. Chuť mít něco svého jsem trochu ukojil vlastním projektem, který mi dává smysl, ale takhle večer na to nemám čas. Trochu mi přijde že si z toho dělám povinnost, ale měl by to být koníček. Sleduju, jak si šéfová šéfuje úplně všemu a občas mám pocit, že dost zasahuje do mé práce. Respektuju jí, ale začínám si zvykat, že to berou jakou zábavu, jsou nad věcí a já si vedle nich uvědomuju, jak moc jsem kritický.

Peníze. Nevím proč na ně zase myslím. Jakási úzkost. Dnes jsem si ukládal peníze, paní na přepážce řekla, že jí to blbne a peníze nepřišly, mám strah, protože budu ve čtvrtek platit operaci.

Řekl jsem si, že si zkrátím studium a ušetřím na školném. Hlavně ale moc dobře vím, kam chci pokračovat, tak nevím proč se zdržovat. Žádné velké učení ale nenastalo...

Nepřipadám si v pohodě, ale zase na druhou stranu mi spíš přijde, že mi ta původní vize ulítla. Vždyť, kde jsem byl před rokem :)

Pa


Řidiči UBERU jako svědci mého hříšného života a zachránci v jednom

6. října 2016 v 21:38 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Po dlouhé době jsem byl s Tymisem venku. Skoro měsíc se nevídíme a pak mě protáhne "všemi" podniky. Celý týden prší, začínám se hodně zajímat o psychologii, byl jsem na zákroku, mamka u psychiatra a zítra mi začíná škola. Včera se mi Designér, že se zamiloval, ale ne do mě. V Cobře jsem naráz potkal dva bývalé a včera v noci potkal Vila s jeho kumpány. Vítejte v mém říjnovém maratonu.

V práci jsem si dnes opět uvědomil, jak zbytečně si každou kritiku beru k srdce. Opět jsem si přišel, že mám chuť vést celou komunikaci a když šéfová přišla a škrtala a měnila, bylo mi to nepříjemné. Nakonec jsem dospěl k tomu, že je to jen práce v Desingbloku, startovací pozice, velká pozice a každá kontrola a změna mé práce možná mohu vnímat jako kritiku, ale zbavuju se odpovědnosti. Psychologie v práci, komunikaci, všude.

Dělat akci pod záštitou největší technologické instituce u nás je super, akorát nemám nikoho, kdo by tam přednášel. Plánem B je vzít ajťáky do sklepa a uvařit jim guláš, no koho by to neodzbrojilo.

NEVINNÝ VEČER
V gay clubu jsem nebyl skoro půl roku a byl jsem pyšný. Jenže když jsem šel ven s Designérem a on mi vykládal, že se zamiloval do někoho jiného a že odjíždí zpátky do zahraničí a dlouho se tu neukáže, chuť to celé zapít přišla tak nějak okamžitě. A naplánovaný sraz s Tymisem hrál do karet. Zatímco jsem si nechal vařit skvělou kávu a servírovat fakt skvělý čokoládový dort, začal jsem si psát s několika kluky. Nakonec sedíme v Q café, všichni se culí a já mám sobě 4. víno.

Bereme si UBER, on si zas balí brko a já usrkávám Red Bull. O chvilku později už vystupuju na Vinohradech, aby mi vzápětí šatnář sdělil, že "dnes hrajou jen český". Podíváme se na sebe stylem "no do hajzlu..", ale i tak si dáme tatráče. Nevadí mi laciná zábava. Ten kontrast, že jsem se před hodinou bavil o Evě Eisler s jejím kamarádem v Café jedna mě nejvíc baví. Najednou je na baru Míša a já mám opět pocit, že jsme na tréninku amerických úsměvů. Snad je tu sám, říkám si, ale když vidím Vila s jeho bandou pražských "gay hvězd", usměju se na Tymise a jak na malého haranta říkám: "schválně, kdo to vypije dřív!". Jeho soutěživá povaha mě nikdy nezklame, drinky jsou pryč a já říkám, že okamžitě jdeme, že nebudu tancovat na Helenu Vondráčkovou se svým bejvalým.

Bereme si UBER podruhé a kámošíme se s řidičem, jako už obvykle. Friends mě nepřekvapilo. Fajn hudba, nic moc lidi a strašný drinky. Nakonec se opijeme, tancujeme a nějaký hubený stydivý ajťák v o velikost větší košili mi posílá přes obrazovku vzkazy. "Já radši, když mi to řekneš přímo" uvádím hocha na pravou míru, že ve dvě v noci nebudu hrát hru ala "máme tu vzkaz pro číslo 71 - jsi krásný...". Místo toho sem se ohromně bavil s Tymisem. Rozlité drinky, buzerace DJ, tancování na stupýnku i milé pohledy. Nikdo se mi ale nelíbil a tak si u 50tiletého šatnáře nabíjím telefon a vedu s ním řeči o tom, že homosexualita je jen obrana přírody proti přemnožení. Po 17ti procentech nabité baterky si co?

Volám si UBERA! Už potřetí a jedu domů. Nevím kolik je. Padám do postele.

Probouzím se, ale nevstávám protože mám přeci budíka. Znovu se probouzím a říkám si, že se mi ani nechce spát. Koukám na budík ale, ale - ono je 10:00 čtrvtek ráno. V sekundě jsem střízllivý. Začíná scéna jako z filmu How to be single, kde se probudí z kocoviny a o několik minut později jsou z nich pracující kočky. I já si to tak trochu dával. Věděl, jsem, že mám maximálně 60 minut, abych se osprchoval, probudil svoje tělo, převlékl se a dopravil své ožralé tělo do galerie. Zapnul jsem počítač, udělal si šumák a začal napouštět vanu. Nakapal si do očí, přihlásil se do pracovního kalendáře a vyndal čistý spodky a ponožky. V kolonce "Jindra od 10:00" jsem zaměnil čas na 11:00 a doplnil "schůzka produkční obhlídka mimo kancelář". Vypil jsem kombinaci vitamínů v podobě šumáku, vykoupal se, vyfénoval vlasy, polil se voňavkou, z komody vytáhl čisté prádlo a, teď si představte ten záběr, z domu vybíhá mé naprosto nové já, čisté a voňavé. Autobus jede za tři minuty a tak se cpu sladkým pečivem u Vietnamce, je 10:59, nikdo nic netuší, já vstupuju do galerie a ...... promluvím! Tak moc jsem se snažil, ale nic nepomůže na prochlastaný hlas!

Uvědomuju si jaký život vlastně žiju. Pokud se na motivy mých úlětů natáčí americké filmy, na které chodí lidi do kin, co to znamená? Že mi nic nechybí? Že snad žiju americký sen nebo tak něco? Spíš si říkám, že todle je tedy co? Party život? Jo je to fajn, ale už to nemusím mít každej pátek, odžil jsem si to, občas takhle vytáhnout paty je to fajn, ale já potřebuju trvalé hodnoty.

Mám šetřivou náladu, ale platím doktory mamce i sobě a sahá do tisídů za měsíc. Sním o tom, že vyhraju miliony, co s nimi? Život není ani o party, ani o penězích, o čem?