Červenec 2016

Rozmazané, unavené a flirtující, léto 2016

25. července 2016 v 8:58 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Jsou ve vztahu milostném a tak jezdí a dovolenou v práu. Jsou v práci na plný úvazek a tak si nemůžou jen tak rozhodovat, kdy odjedou. Jsou jiní a mají jiné představy o dovolené. To je má generace orpavdových přátel, která mě letos vypekla s dovolenou a zatímco si užívám vysněné práce v Designbloku, oni jsou mimo Prahu, mimo ČR nebo mimo Evropu. Jinými slovy si od střední připadám zase sám. ALe trochu si za to můžu.

ATMOSFÉRA
Je najednou strašné vedro a mě se špatně spí. Sice se stále nepotím, což nechápu, ale mdlá, ospalá atmosféra žlutého léta 2016 je ještě více podtržena mým nemocným okem, na které vidím rozmazaně. Vše je noestré. Nálada, plány, vztahy, projekty. Jen vidím kontury...

VYNUCENÉ RANDĚNÍ
Od pana doktora se na gay seznamku dívám skoro pravidelně, ale většinou tam není nikdo, kdo by stál za něco víc. Všechny dobré kluky jsem poznal offline, tak proč by to teď mělo být jinak. Minuý týden se nějak změnilo a já mám nyní čtyři čísla na čtyři zajímavé kluky. Páteční a sobotní večer jsem strávil s Pavlem. Vysoký starší muž, který mi tolik připomíná Štíra o něm sám začal mluvit, zná ho, ironie. Je mi s ním fajn, líbá strašně vášnivě, je rozumný a na to kolik mu je, vypadá dobře. Vzhledově není úplně můj typ, ale je hezký. Když jsme seděli v Antonínově pekařství a kolem bylo tolik pěkných mladých kluků, říkal jsem si, že k sobě asi potřebuju někoho "víc hipsterského", někoho, kdo by byl trochu jako Frank, ale bez drog prosím.... To samé jsem si říkal včera na procházce s Markem. Velmi roztomilý, osobitý kluk, který se směje nahlas a mě to přijde moc sympatické. Nedokážu si ale představit, že za mnou přijde na vernisáž, bude se mu tam líbit, pokecá s ostatními a pak spolu půjdem dál. Čekají mě ještě dva, vlastně tři.

JE TO ON?
Začal jsem si psát s bývalým od Blížence. Nějak sem to s ním nebral vážně. Ale uvědomil jsem si, že se mi strašně líbí. Když mi v sobotu večer napsal, řekl jsem si: "Ježiš, co chce....". Nějak jsem zapomněl. Zapomněl jsem jaký je, jak vypadá a co jsme si psali. Tak jsem si to připomněl a jak kdybych se zamiloval. 186 cm vysoký pohledný kluk, který se osamostatňuje mě chce poznat, líbím se mu a hlavně - shodneme se na názoru na Blížence, je starší a já si říkám, že to je snad "on". Bohužel je teď nemocný a mě je jasné, že se s ním uvidím až v září. Velké mínus je také jeho "uklidněná bisexualita".

Stále nemám naplánovanou dovolenou, stále nemám domluvenou školu, stále jsem si neuklidil v pokoji a neopravil střechu na chatě. Na co čekám? Na září až bude frmol? Rozmazlená apatie svobodného Pražáka...



Spokojenost bez hloubky a směru

17. července 2016 v 20:52 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Jsem spokojený. Práce v Designbloku si pomalu sedá, já začínám mít více času na kamarády a třeba na úklid ve svém pokoji. Mám ale také nemocné oko, jsem otupělý vedrem a vyspávám deset, dvanáct hodin. Otupělá atmosféra prostupuje celý červenec. Praha je prázdní, počasí nevyzpytatelné a já, jako kdybych se nemohl ponořit do hloubky - v práci, ve vztazích, ve své vlastní filozofii.

Už žádná specifická období
Bylo období, kdy jsem nosil jen černou. Bylo období, kdy jsem poslouchal pouze francouzské písničky. Bylo období, kdy jsem nosil jen krémovou, bílou a s brýlemi na nose si připadal jako kluk z reklamy. Bylo období, kdy jsem nosil oblek a vysedával v kavárnách. Vždy jsem si změnil tapetu, pozadí plochy na počítači, telefonu a cover photo na Facebooku. Chtěl jsem napsat, že "dnes už na to není čas", dnes zrovna dnes ten čas je, to co ale chybí je cíl, chuť a energie spojená s motivací.

Bez hloubky
Poslední semestr jsem celkem slušně odflákl a v knihách jsem ležel naposledy v prosinci. Odvykl jsem si studovat věci do hloubky, hledat souvislosti a zkoumat. Mám pocit, že nejsem schopný přečíst víc jak dva odstavce. O to víc se těším na studium, ale už se vidím - přijde přesně v době, kdy bude další konference a hlavně - bude vrcholit Designblok.

Hloubka mi ale chybí u sebe. Potřeboval bych nějakej psychoanalytickej kurz, aby se mě někdo ptal na to, jakej jsem, co chci a pak jsme si mohli říct, co to o mě vypovídá. Chybí mi asi nějaká inspirace, nějakej idol. Být sám sebou, jasně, ale potřeboval bych mít nějakej hmotnej a konkrétní cíl. Práce a škola jsou fajn, za tím si stojím. Barvená kamarádství jsou už k zamyšlení a třeba i oblékání mi dělá problém - v ničem to nejsem "já". Ale letní slevy mi trochu pomohly. Nicméně bych se potřeboval zamyslet, kdo jsem, v jaké situaci se nacházím a kam chci jít dál.

Dnes jsem se vrátil z výletu na zahradu s Tymisem. Celé to uteklo hrozně rychle. Spíš jsme seděli a poslouchali hudbu. Tlumená apatie jako kdyby nahradila opravdové přátelství. Bylo to fajn, strašně rád jsem a slyšel, že musíme znovu.

Jsem unavený létem, trochu nemocný. Všechno se usazuje do takového suchého unaveného oparu.


Nové a nedostižné, léto 2016

7. července 2016 v 9:22 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Po roce a půl jsem vydechl. Po roce a půl mám zase jen jednu práci a těším se větší pořádek v hlavě, doma, ve vztazích. Tentokrát mám ale vysněnou pozici ve vysněném Designblogu a baví mě to. Diář najednou nechávám v práci a domácí počítatč funguje jen na filmy. Začíná nová nedostižná éra.

Sportovní dovolená s Venkovankou a jejím blonďákem byla neuvěřitelná. Byl jsem tam pět dní, ale zážitků mám, jako kdybych tam byl měsíc. Zdolání první a hend dvoutisícové hory, cyklotrip do vzdáleného městečka za nejčistším horským jezrem a ochutnávání těch nejlepších italských specialit. Bylo to super. Sice jsem si běhěm stanování v kampu moc neodpočinul fyzicky - všechno mě bolí, mám modřiny a štípance od komárů, ale dokonale jsem si vyčistil hlavu a to byl i cíl. Po roce a půl jsem nemyslel ani na práci, ani na školu.

Během výletu jsem si uvědomil, jak se Venkovanka strašně změnila. Nejen díky jejím názorům, přesvědčením a hlavně také práci, která ovlivňuje veřejné mínění celého Česka jsem jí vždy bral jako tu, která bojuje za dobro. Její nevěry a nerozhodnost mě ale znejistily. Změnila se. V práci musí být drsná, přesvědčiá, rejpat a rozebírat věci do hloubky, ale v osobním životě taková být nemusí a dost se to přitom promítá. Já to mám naprosto stejně a ptám se, zda je to naprosto přirozené, že nás práce a naše pozice formuje nebo bychom si měli dát bacha na to, aby z nás práce neudělala něco, čím nejsme a nechceme být? Má cenu proti tomu bojovat?

Já si naštěstí vybral práci, o které oc dobře vím, že mě formuje a mění, ale je to pro mě jen a jen dobře. Je to běh na dlouhou trať a bude to trvat třeba i rok, než se sžiju. Uvidíme.

Má nadrženost je i v létě nezastavitelná. Moc si myslím na dovolenou s Blížencem a trochu žárlím. Strašně moc chci abych se zamiloval do umprumáka a tak nějak se sleduju, jak moc to chci, sex, vztah, partnera, kamaráda.

Generace opravdových přátel se rozpadá, přirozeně. Bez Bejvalky, bez Dýna a místo Diesela se vídám s jeho holkou.

Užijte si léto!

Léto zahájeno, vedu Designblok

2. července 2016 v 0:18 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Vysazené prášky a strach o vlastní krásu. Nadrženost jako nejlepší kamarádka, která bojuje proti vybuzněné Praze. První event jen "pro zvané" a první známí mezi umělci. Odchod z firmičky za udržených slz a večer zpětné vazby. Kamarádská zemětřesení aneb "lepší zůstanou". Nasranost na Dýna a žárlivost na svět hipsterů, který jsem přirozeně předběhl.

Dnes jsem byl oficiálně poprvé na novém postu, novém místě s novými klíči v nový měsíc. Ráno, které jsem vždycky chtěl. Probudit se bez budíku, jít do staré práce vrátit smlouvy od hostesek, jít si na Václavák pro 200 EUR, nakoupit dobrůtky z rozpočtu na pohoštění, zastvait se na vanilkový shake, otevřít galerii a mít příjemnou schůzku se zakladatelem webu dobryweb.cz. Celý den utekl jako voda. Nestíhal jsem ale byl jsem v klidu. V životě jsem už dlouho šéfem sám sobě, teď je to dosti podobné i v práci. Už se těším až tam zase půjdu.

Jsem strašně naštvaný na Dýna. Jak jsme si minule po chatu řekli, že se každý "pohybujeme v jiných kruzích", trochu mě to asi urazilo. Já nechodím na směny, které mě serou natolik, abych se každý večer zlil jak prase. Nežiju od výplaty k výplatě, nebydlím s Benem a rozhodně ve volném čase nevyhledávám hipsterské kavárny, jen abych si mohl dát latte art na Instáč. Jenže já bych asi chtěl, ale poslední rok jsem na to neměl čas. Asi mu závidím, jak mu na nic nezáleží, jak řeší jenom módu a to, kde a s kým se bude bavit. Naučil mě být aspoň trochu bohémem a mě asi chybí to, jak mě to kdysi učil. Hledám někoho, kdo bude mou zpřízněnou duší. Nově ale na nic netlačím, jsem přísný ve výběru a stále si držím Blížence, se kterým teda asi nakonec na tu dovolenou pojedu.

Nový počítač, nečekaný výlet do hor s Venkovanou a jejím ex mi trochu hráblo do rozpočtu. Jsem v pohodě, finančně, ale i tak mám pocit, že to nění ok. Vzpomínka na minulý rok? Zvykl jsem si už, že to jde jenom nahoru? Když jsme u toho, přišel mi dopis od policie, prý nemají dostatek důkazů, případ odkládají, ale mě neřeší, protože mi podle papírů nevznikla žádná škoda. Trauma do konce života se nepočítá což?

Nemoc se zdá být pryč. Já ale stále nejsem ve své kůži. Když jedu metrem, mám pocit, že jsou všichni strašně krásní. Jsem nadržený a chtěl bych každého. Koukají po mě, usmívají se, já si ale nevěřím. Pocitově se házím zase na gympl.

Musím, jedu se rekreovat, konečně :-) Tak vypnětě, potřebujeme to.