Začínám znova, chaos nekončí

25. června 2016 v 23:31 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Naše generace je velice ostražitá při výběru povolání. Někdy jen zkoušíme brigády, jindy máme přesně zacíleno, ale vždy si dlouze přemýšlíme, zda se nová práce má skutečně stát součástí našich životů. Jsme ovlivněni nejen oborem, ve kterém se pohybujeme, ale také lidmi, se kterými pracujeme. Mě marketing ovlivnil natolik, že jsem přestával poznávat sám sebe. Nevědomky jsem dokonale vedl kampaň proti sobě samému. Jakobych nyní s úsměvem vrážel dýku do zad svému temnějšímu já. Měl jsem být asi opravdu Blíženec, ale všechno hezky popořádku …


O tom, že se v reklamách lže vám profesoři marketingu neřeknou. Já jsem se k tomu, co plácá spousta chytrolínů v hospodách, dostal až po několika letech psaní tiskových zpráv, navrhování kampaní a tleskání na konferencích. Postupně jsem si uvědomil sílu slov, která prokoukne vlastně jen jejich autor. Ano, lidé, kteří nastavují komunikace projektů moc dobře vědí, jak silně manipulující mohou slova být a občas to prokouknou, ale i tak to jsou obyčejní konzumenti a ve chvíli, kdy i oni zašli do té nové a vyhlášené kavárničky, stali se obětí kampaně, která byla mířena přímo na ně samotné.

Co je psáno, to je dáno. Lidé dnes ale už tolik nevěří novinářům a vlastně médiím obecně, proto se agentury obrátili více na sociální sítě a moc dobře vědí, že názory v komentářích, recenze a online diskuze dokážou skutečně mobilizovat společnost. No jestli si myslíte, že ty lidi jsou skuteční, že ty Facebookoví fanoušci existují, tak budete možná překvapeni. Nechci ale odhalovat nechutné praktiky oboru, kterému jsem zasvětil sám sebe. Pořád platí to, co jsem si v 19ti vysnil - naučit se všechny reklamní nástroje a triky, abych je použil na druhé straně řeky - v neziskové rovině. To se teď stává realitou a jsem rád, že jsem došel svému vysněnému cíli. Když se ale dívám zpátky, na tu šílenou cestu, kterou jsem ušel a kolik jsem toho na ní napáchal, zjišťuju, kolik mě to vlastně stálo.


Jsem první. Je vedro, slunce pálí, lidi maj žízeň, ale já jsem první. Držím v ruce zlatou medaily, ale neusmívám se. Sotva popadám dech, vypadám na umření. Místo bot mám puchýře, roztrhané triko a pár modřin. Na ruce dokonce hluboký škrábanec, ze kterého mi teče krev. Závod neměl jasná pravidla, každý mohl jít jinou cestou, dokonce si každý mohl zorganizovat vlastní závod. Už popadám dech a prohlížím se. Myslím, že jsem ze začátku neběžel, ale jel autem. Pamatuju si, že jsem odbočil, zatímco se dav hrnul jiným směrem. V jednu chvíli jsem jel limuzínou, ale na konci jsem musel prodat vlastní boty, abych měl na vodu, která mě zachránila před vedrem. Ze začátku jsem velmi ochotně pomáhal kamarádům, jenže když jsem se na konci už nemohl se všemi dělit o tu vodu, která nás chránila před vedrem, taktizoval jsem. Vydejchal jsem se, nikdo ale závod nedobíhá. Běžel jsem sám, svůj vlastní závod. Ostatní také běží vlastní závod. Někteří ještě běží, někteří už mají roky medaily. Všechno je iluze. Iluze toho, co si sami říkáme, čemu věříme. Protože jsme jenom to, co si myslíme. A já si myslím, že jsem vyhrál, ale stojím na začátku dalšího závodu a musím se připravit. Za chviličku zazní "start!".

Každý si běžíme vlastní závod a jsme autory pravidel tohoto závodu. Každý z nás rozhoduje o tom, kdy je start a kdy je cíl. Jde jen o to, jak vnímáme své životní etapy, jak se nám mění priority, cíle a hodnoty. Máme pocit, že ostatní jsou v cíli, ale oni přitom mohou mít pocit, že zrovna vystartovali. S jednou věcí se přeci jen podělím. V tom vytouženém cíli jsem si všiml jedné věci - jak jsem neuvěřitelně zničen, vyčerpán a vypadá to spíš, že bych utíkal před nebezpečím. Ostatní sice běží mnohem déle, jejich cesta je rovná a nudná, ale ani se nezpotí. Drží si svou malou bronzovou medaily a vypadají jako královny. Rozum mi říká, že čísla rozhodují a já jsem první, já byl nejrychlejší, ale oni jsou netknutí, usměvaví, dokonce se ani nezadýchali! Na mě je neuvěřitelně vidět, jak jsem dřel. My to máme trochu v rodině - jít na sílu, do extrémů, za každou cenu. Jsem prostě takový a laxní, flegmatický přístup nesnáším a nedokážu tímto stylem běžet jakýkoli závod. Když se ale dívám na ostatní, říkám si, že jít závod pomalu a užívat si každý krok je taky cesta. Minimálně je to bezpečnější, nudnější, ale důkladnější. Začíná mi další závod, ale já už nechci běžet. Chci jen vymýšlet závody, ať je běhá někdo jiný.
  • Zaměřit se na trvalé hodnoty.
  • Neříkat věci upřímně a na tvrdo - to bylo "in" pro mé hrdé já, ostatní se tohodle bojí.
  • Nejrazantnější krok, který jsem kdy udělal bylo "nic" a mělo to fatální důsledky.

Shnrutí

Mám pocit, že sem ze sebe začal dělat něco co nejsem - cejtim to hlavně z ní (z firmičky). Chápu její pohled, ale chápu taky sebe - nejen, že jsem naučený dělat z hoven krásné projekty, které změní svět, ale taky si potřebuju myslet, že jsem hvězda - s vědomím, že jsem zajíc se prostě ráno do zrcadla neusměju. Lžu tedy sám sobě? Já jsem na sebe hrdý, ale neustále dostávám do konfrontace s názory, většinou staršími a zkušenějšími, vedle kterých si občas říkám, že jsem mohl jít jinudy a měl bych třeba víc peněz, třeba to, třeba tamto. Na stranu druhou jsou lidi, pro které jsem hvězda, kteří si mě váží, fandí mi a jsem za to rád, ale - většinou si jich nevážím. Jakoby mi na každém záleželo jen do té doby, dokud se nestanou mými příznivci. Jakoby mě rajcovali jen nepřátelé - proč to tak mám?

Pořád mi někdo chybí. S Blížencem je to teď úžasné a nemáme daleko od vztahu, ale pořád cítím, že si zasloužím někoho, kdo mi porozumí víc. Škoda že Frank tak paří, Doktor je přelétavý a Zrzek je zadaný.


Usazuju se. Přebírám a klidním se. Hnízdím v Designbloku a věřím, že někdo přijde. Nějakého designéra chci J

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama