První konference, kde nejsem organizátor, ale vážený host

16. června 2016 v 22:11 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Uber, Starbucks, Spotify, hotel, itinerář, prezentace, zahraniční experti. Po klidné snídani nasazuju polobotky, beru kufr a dívám se na hodinky. O chvilku později nasedám do stříbrné oktávky a krásný řidič mě veze na letiště. Je to má první pracovní cesta. Smíšené pocity. Spousta práce v hlavě, nevyřízené, několikrát posunuté osobní záležitosti, kamarádské otazníky, neustálá nadrženost a strach z cizí země.


Na letišti mě vyzvedává nejkrásnější kluk na světě. O chvilku později mě veze kluk vystřiženej jak z bonda. Nejedu ale sám a ten vietnamec, co vypadá jak PSY, je úspěšný architekt, který postavil nějakou galerii v Berlíně. Říkal jsem si, že člověk se zlatými brýlemi a růžovými teniskami není jen tak bůh-ví-kdo. Před hotelem si mě bere na starosti Laura, krásný stážistka s krásnými zuby a perfektní angličtinou. Projdeme se krásným městem, ukáže mi mou výstavu a seznámí mě s "art director".

Po formálnostech utíkám do hotelu pro noťas, usazuju se v kavárně, kde mě nabaluje číšník a pracuju čtyři hodiny. Když otevírám email, kde na mě vyskočí plná stránka nepřečtených stránkách, bojím se o svůj počítač a pro jistotu si objednávám další espresso.

Nic dalšího nepovím, scenář se opaku asi 4x - jídlo, práce, jídlo práce až si nestihnu prohlédnout ani jednu výstavu (!) Schůzka s ředitelkou českých center se odehrává ve velmi podezřelém butiku a do té doby, dokud nepřivádí svou dcerku, nejlepší dítě na světě btw, mám strach, že mě odbouchnou. Na tykání sice nedošlo, ale bylo skvělé mluvit zase česky.

Předávám dárečky, získávám kontakty a nabídku na kampaň a realizaci produktů. Úžasné, ale mě v Praze hoří jiné deadliny. Najednou mám pocit, že jsem přesně jako lidi z agentur. Vidina klidného léta a okurkové sezony mě chlácholí. Nakonec potkávám Australanku, která by šla pařit. Vykrucuje se z toho, jsem jako diplomatická Claire, Claire Underwood….

Zatímco si užívám 15 minut slávy a běhěm 30ti minutové mám "jen" 4 zakoktání, z Prahy mi píše Dýn, kdy jedem na zahradní party. Vysvětluju, že to padlo, stejně jako padá celá parta těchto kamarádů a já vím, že letos žádná party nebude. Mrzí mě to, cítím to tak. Nakonec sám říká, že se vídáme málo a že se pohybujeme v jiných kruzích. Asi prožívám kamarádský rozchod nebo co, ale sere mě to. Mám pocit, že ke mně patří. Kdykoli vidím dva pěkné kluky na ulici, kdykoli se mi líbí nějaká hudba, hned si vzpomenu na něj. Už nemám potřebu ho mít hned v ten moment u sebe, věděl jsem, že jsme kamarádi a že spolu zase půjdem pařit. Teď to nevím, zájem z jeho strany opadl a mám pocit, že se rodina opravdových přátel rozkládá, totálně. Aspoň, že ten Tymis občas zavolá …

Mám zase takový pocit vykořeněnosti. Křečovitá snaha v práci bojovat proti konkurenci, podivné vztahy doma, kde začínám cítit jenom lítost, neustále vracení se, porovnání a pokřyvené vztahy se všemi kamarády i benefitáky mě dávají do zcela zvláštní polohy. Domov, práce a vztahy, nic není jasné, dané a uklidněné. Vzpomínáte na podzim 2014? Festival, Daniel a tehdy jen stážista v Desinbloku. Cítil jsem se malý, ale měl jsem zázemí. Teď jsem vnímán jako velké zvíře a před minutou mi nabídla práci aktuálně nejslavnější česká deingérka. Jsem "velký", ale nemám nic.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paralela | E-mail | Web | 17. června 2016 v 11:49 | Reagovat

Ten úspěch je obrovsky vykoupen. Každý to říká, vždycky. A každý to chce taky zkusit. Věřím, že i teď najdeš svoje vody. Že se dají spojit s minulostí, tomu moc nevěřím, ale...jak by mohl být někdo tak úspěšný nešťastný? :) Však ono to přijde brzy.
Gratuluju k "velkýmu" životu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama