Červen 2016

Začínám znova, chaos nekončí

25. června 2016 v 23:31 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Naše generace je velice ostražitá při výběru povolání. Někdy jen zkoušíme brigády, jindy máme přesně zacíleno, ale vždy si dlouze přemýšlíme, zda se nová práce má skutečně stát součástí našich životů. Jsme ovlivněni nejen oborem, ve kterém se pohybujeme, ale také lidmi, se kterými pracujeme. Mě marketing ovlivnil natolik, že jsem přestával poznávat sám sebe. Nevědomky jsem dokonale vedl kampaň proti sobě samému. Jakobych nyní s úsměvem vrážel dýku do zad svému temnějšímu já. Měl jsem být asi opravdu Blíženec, ale všechno hezky popořádku …


O tom, že se v reklamách lže vám profesoři marketingu neřeknou. Já jsem se k tomu, co plácá spousta chytrolínů v hospodách, dostal až po několika letech psaní tiskových zpráv, navrhování kampaní a tleskání na konferencích. Postupně jsem si uvědomil sílu slov, která prokoukne vlastně jen jejich autor. Ano, lidé, kteří nastavují komunikace projektů moc dobře vědí, jak silně manipulující mohou slova být a občas to prokouknou, ale i tak to jsou obyčejní konzumenti a ve chvíli, kdy i oni zašli do té nové a vyhlášené kavárničky, stali se obětí kampaně, která byla mířena přímo na ně samotné.

Co je psáno, to je dáno. Lidé dnes ale už tolik nevěří novinářům a vlastně médiím obecně, proto se agentury obrátili více na sociální sítě a moc dobře vědí, že názory v komentářích, recenze a online diskuze dokážou skutečně mobilizovat společnost. No jestli si myslíte, že ty lidi jsou skuteční, že ty Facebookoví fanoušci existují, tak budete možná překvapeni. Nechci ale odhalovat nechutné praktiky oboru, kterému jsem zasvětil sám sebe. Pořád platí to, co jsem si v 19ti vysnil - naučit se všechny reklamní nástroje a triky, abych je použil na druhé straně řeky - v neziskové rovině. To se teď stává realitou a jsem rád, že jsem došel svému vysněnému cíli. Když se ale dívám zpátky, na tu šílenou cestu, kterou jsem ušel a kolik jsem toho na ní napáchal, zjišťuju, kolik mě to vlastně stálo.


Jsem první. Je vedro, slunce pálí, lidi maj žízeň, ale já jsem první. Držím v ruce zlatou medaily, ale neusmívám se. Sotva popadám dech, vypadám na umření. Místo bot mám puchýře, roztrhané triko a pár modřin. Na ruce dokonce hluboký škrábanec, ze kterého mi teče krev. Závod neměl jasná pravidla, každý mohl jít jinou cestou, dokonce si každý mohl zorganizovat vlastní závod. Už popadám dech a prohlížím se. Myslím, že jsem ze začátku neběžel, ale jel autem. Pamatuju si, že jsem odbočil, zatímco se dav hrnul jiným směrem. V jednu chvíli jsem jel limuzínou, ale na konci jsem musel prodat vlastní boty, abych měl na vodu, která mě zachránila před vedrem. Ze začátku jsem velmi ochotně pomáhal kamarádům, jenže když jsem se na konci už nemohl se všemi dělit o tu vodu, která nás chránila před vedrem, taktizoval jsem. Vydejchal jsem se, nikdo ale závod nedobíhá. Běžel jsem sám, svůj vlastní závod. Ostatní také běží vlastní závod. Někteří ještě běží, někteří už mají roky medaily. Všechno je iluze. Iluze toho, co si sami říkáme, čemu věříme. Protože jsme jenom to, co si myslíme. A já si myslím, že jsem vyhrál, ale stojím na začátku dalšího závodu a musím se připravit. Za chviličku zazní "start!".

Každý si běžíme vlastní závod a jsme autory pravidel tohoto závodu. Každý z nás rozhoduje o tom, kdy je start a kdy je cíl. Jde jen o to, jak vnímáme své životní etapy, jak se nám mění priority, cíle a hodnoty. Máme pocit, že ostatní jsou v cíli, ale oni přitom mohou mít pocit, že zrovna vystartovali. S jednou věcí se přeci jen podělím. V tom vytouženém cíli jsem si všiml jedné věci - jak jsem neuvěřitelně zničen, vyčerpán a vypadá to spíš, že bych utíkal před nebezpečím. Ostatní sice běží mnohem déle, jejich cesta je rovná a nudná, ale ani se nezpotí. Drží si svou malou bronzovou medaily a vypadají jako královny. Rozum mi říká, že čísla rozhodují a já jsem první, já byl nejrychlejší, ale oni jsou netknutí, usměvaví, dokonce se ani nezadýchali! Na mě je neuvěřitelně vidět, jak jsem dřel. My to máme trochu v rodině - jít na sílu, do extrémů, za každou cenu. Jsem prostě takový a laxní, flegmatický přístup nesnáším a nedokážu tímto stylem běžet jakýkoli závod. Když se ale dívám na ostatní, říkám si, že jít závod pomalu a užívat si každý krok je taky cesta. Minimálně je to bezpečnější, nudnější, ale důkladnější. Začíná mi další závod, ale já už nechci běžet. Chci jen vymýšlet závody, ať je běhá někdo jiný.
  • Zaměřit se na trvalé hodnoty.
  • Neříkat věci upřímně a na tvrdo - to bylo "in" pro mé hrdé já, ostatní se tohodle bojí.
  • Nejrazantnější krok, který jsem kdy udělal bylo "nic" a mělo to fatální důsledky.

Shnrutí

Mám pocit, že sem ze sebe začal dělat něco co nejsem - cejtim to hlavně z ní (z firmičky). Chápu její pohled, ale chápu taky sebe - nejen, že jsem naučený dělat z hoven krásné projekty, které změní svět, ale taky si potřebuju myslet, že jsem hvězda - s vědomím, že jsem zajíc se prostě ráno do zrcadla neusměju. Lžu tedy sám sobě? Já jsem na sebe hrdý, ale neustále dostávám do konfrontace s názory, většinou staršími a zkušenějšími, vedle kterých si občas říkám, že jsem mohl jít jinudy a měl bych třeba víc peněz, třeba to, třeba tamto. Na stranu druhou jsou lidi, pro které jsem hvězda, kteří si mě váží, fandí mi a jsem za to rád, ale - většinou si jich nevážím. Jakoby mi na každém záleželo jen do té doby, dokud se nestanou mými příznivci. Jakoby mě rajcovali jen nepřátelé - proč to tak mám?

Pořád mi někdo chybí. S Blížencem je to teď úžasné a nemáme daleko od vztahu, ale pořád cítím, že si zasloužím někoho, kdo mi porozumí víc. Škoda že Frank tak paří, Doktor je přelétavý a Zrzek je zadaný.


Usazuju se. Přebírám a klidním se. Hnízdím v Designbloku a věřím, že někdo přijde. Nějakého designéra chci J


První konference, kde nejsem organizátor, ale vážený host

16. června 2016 v 22:11 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Uber, Starbucks, Spotify, hotel, itinerář, prezentace, zahraniční experti. Po klidné snídani nasazuju polobotky, beru kufr a dívám se na hodinky. O chvilku později nasedám do stříbrné oktávky a krásný řidič mě veze na letiště. Je to má první pracovní cesta. Smíšené pocity. Spousta práce v hlavě, nevyřízené, několikrát posunuté osobní záležitosti, kamarádské otazníky, neustálá nadrženost a strach z cizí země.


Na letišti mě vyzvedává nejkrásnější kluk na světě. O chvilku později mě veze kluk vystřiženej jak z bonda. Nejedu ale sám a ten vietnamec, co vypadá jak PSY, je úspěšný architekt, který postavil nějakou galerii v Berlíně. Říkal jsem si, že člověk se zlatými brýlemi a růžovými teniskami není jen tak bůh-ví-kdo. Před hotelem si mě bere na starosti Laura, krásný stážistka s krásnými zuby a perfektní angličtinou. Projdeme se krásným městem, ukáže mi mou výstavu a seznámí mě s "art director".

Po formálnostech utíkám do hotelu pro noťas, usazuju se v kavárně, kde mě nabaluje číšník a pracuju čtyři hodiny. Když otevírám email, kde na mě vyskočí plná stránka nepřečtených stránkách, bojím se o svůj počítač a pro jistotu si objednávám další espresso.

Nic dalšího nepovím, scenář se opaku asi 4x - jídlo, práce, jídlo práce až si nestihnu prohlédnout ani jednu výstavu (!) Schůzka s ředitelkou českých center se odehrává ve velmi podezřelém butiku a do té doby, dokud nepřivádí svou dcerku, nejlepší dítě na světě btw, mám strach, že mě odbouchnou. Na tykání sice nedošlo, ale bylo skvělé mluvit zase česky.

Předávám dárečky, získávám kontakty a nabídku na kampaň a realizaci produktů. Úžasné, ale mě v Praze hoří jiné deadliny. Najednou mám pocit, že jsem přesně jako lidi z agentur. Vidina klidného léta a okurkové sezony mě chlácholí. Nakonec potkávám Australanku, která by šla pařit. Vykrucuje se z toho, jsem jako diplomatická Claire, Claire Underwood….

Zatímco si užívám 15 minut slávy a běhěm 30ti minutové mám "jen" 4 zakoktání, z Prahy mi píše Dýn, kdy jedem na zahradní party. Vysvětluju, že to padlo, stejně jako padá celá parta těchto kamarádů a já vím, že letos žádná party nebude. Mrzí mě to, cítím to tak. Nakonec sám říká, že se vídáme málo a že se pohybujeme v jiných kruzích. Asi prožívám kamarádský rozchod nebo co, ale sere mě to. Mám pocit, že ke mně patří. Kdykoli vidím dva pěkné kluky na ulici, kdykoli se mi líbí nějaká hudba, hned si vzpomenu na něj. Už nemám potřebu ho mít hned v ten moment u sebe, věděl jsem, že jsme kamarádi a že spolu zase půjdem pařit. Teď to nevím, zájem z jeho strany opadl a mám pocit, že se rodina opravdových přátel rozkládá, totálně. Aspoň, že ten Tymis občas zavolá …

Mám zase takový pocit vykořeněnosti. Křečovitá snaha v práci bojovat proti konkurenci, podivné vztahy doma, kde začínám cítit jenom lítost, neustále vracení se, porovnání a pokřyvené vztahy se všemi kamarády i benefitáky mě dávají do zcela zvláštní polohy. Domov, práce a vztahy, nic není jasné, dané a uklidněné. Vzpomínáte na podzim 2014? Festival, Daniel a tehdy jen stážista v Desinbloku. Cítil jsem se malý, ale měl jsem zázemí. Teď jsem vnímán jako velké zvíře a před minutou mi nabídla práci aktuálně nejslavnější česká deingérka. Jsem "velký", ale nemám nic.


Šťastný bez základů, směru a cílů

12. června 2016 v 19:02 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Červnové západy slunce. Odkládání. Dlouhé spánky a rozpolcenost ega, duše a morálky.


Jakobych přestal plavat znak uprostřed oceánu. Jakobych se vzbudil uprostřed noci. Jakobych se nechal unášet větrem někam tam do ztracena za západem slunce. Mám pocit, že jsem ztratil směr. Mám pocit, že je všechno vyřešeno kvůli dosavadní situaci bez ohledu na dlouhodobý záměr. Mám pocit, že jsem se strašně vzdálil opravdovým kamarádům, některým ani nestojím za odepsání Dýně a Tymisi! Mám pocit, že mi stále chybí spřízněná duše, ale zároveň nemůžu odkopnout benefiťáky, viď Blíženče a Franku!


Hrozně rád bych se rozběhl za novou pozicí a novou školou. Nic už ale není tak jednoduché jako dřív, každá změna je nyní dlouhý proces a je běhat nemůžu. Musím odbavovat povinnosti na denní bázi. Nechci být drzý a odsekávat na chatu, ale je to tak těžké. Má roztěkanost se přehoupla i do volného času, po kterém strašně toužím, ale povinnosti jsou důležitější. Nakonec vždycky zvítězí snaha mít pořádek a klid, ale má to už mnohem, mnohem těžší.



DOKONALÉ PÍÁRKO
Už pár let vím, že slova jsou mocná, ale ve finále, v době krize vždy rozhodují fakta a čísla. Proto se nenechávám uchlácholit tím, jak věci znějí, ale co konkrétního znamenají a přinášejí. Jinými slovy se má cílevědomost vyplácí. Přináší to čísla, peníze, prestiž, zkušenosti ale také to přitahuje pozornost a zájem lidí. I přesto, že někdy působím sebevědomě, tedy spíše rázně a přesvědčivě, tak si nejsem jistý. Teprve se učím chodit v kalhotách, které jsou sešité z mých zkušeností. Uznání a zájem, který přichází, mi dělá velkou radost, ale nese to taky velkou odpovědnost. Najednou mám pocit, že každý rozhovor je rozhovor do rádia nebo do televize. Že každá zpráva v chatu je stejně důležitá jako tisková zpráva do médií. Najednou mám pocit, že musím být ve všem dokonalý. A pak jdu v sobotu večer ven a neumím se teple obléct.


KŘEČOVITÝ ÚSMĚV, MAMKA A VLASTNÍ HLOUBKA
Neumím být nad věcí a dělat věci pro radost a navíc, přitom je na tom moje práce postavená. Všechno kriticky řeším a neustále se snažím vymezovat a bojovat. Jako bych v sobě měl neustále nějakou křivdu. Když jsem s K. řešil mou hádku s mamkou, připomněla svůj velmi blízký vztah ke své mamce a poradila, abych s ní více trávil čas, abych jí někam jen tak vzal. Já s rodiči trávím opravdu jen miminum času. Sice si říkám, jak jsem úžasnej a vím, že to má určitě spojitost-dopad-vliv na všechno, ale nic s tím nedělám. Už se asi neumím nutit …

NIKDY BEZ OBSAHU, VŽDYCKY DO HLOUBKY
Navíc mě štve, že už vůbec nemám čas na to jít sám do hloubky. Sotva se zmůžu, že napíšu nějaký článek, ve kterém se snažím do hloubky reflektovat, co si nosím celý týden v hlavě. Strašně rád vzpomínám na doby, kdy jsem šel do knihovny a půjčil si knížky jenom proto, že mě zaujaly. Pak jsem je přečetl a byl jsem nadšený. Dnes? Musel bych si v diáři najít místo, kdy tam půjdu a ještě bych se nutil do toho, abych měl dopředu přesně vybráno, co si půjčím, abych neztrácel čas. Potřebuju zvolnit a mít klid. Když to ale teď někdy nastane, leknu se samoty a to nechápu …

ZNECHUCENÍ SVĚTEM GAYŮ, ZASE…

Jen si chci poznamenat, že jarní nadrženost stále přetrvává a já každou cestou do práce získávám pocit, že Praha je plná krásných mladých lidí a já je všechny strašně chci. Vážně, vždycky si říkám, jak to všem sluší. Blíženec mě stále sere po chatu, dlouho jsme spolu nespali a nastínil, že pokud se nebudeme kamarádit, nebude se mnou spát. Proč ne, ale mě jako kamarád nic nepřináší. Dokonce ani neuznal, že si nerozumíme, neměl potřebu řešit proč a když sem se ho zeptal, proč se mnou chtěl trávit volný čas, nedokázal odpovědět a řekl, že z toho dělám vědu. Ten kdo mě čte dýl, tak je mu jasné, že se sám odepsal, ale já ho potřebuju kvůli práci. Ach sem taková svině což …. Frank mi začal chybět a když jsem naznačil, že bych se chtěl vidět, rozdmýchal jsem žár (chtíče a chuti mě vidět), který jsem pak dva dny hasit, protože se prostě nevešel do diáře (po tomhle článku ten diář budu nesnášet). Dále mi píše 30tiletý ajťák, který se vídá výhradně s nejkrásnějšími teplouši v Praze a chce se vidět. Zas tak jsme si nespali a já ho už předem odsoudil. Proč to dělám? Závidím? Nevím, ale až budeme na tom "kafíčku" tak jediné co budu dělat je že budu čekat až projeví lidskost, shodí se a bude v pohodě chlap, který nelpí na blbostech.

V úterý jedu poprvé na služební cestu do zahraničí, kde mám vše zaplacené a budou se mi věnovat a to jen za to, že budu 15 minut mluvit o projektu, do kterého jsem zamilovaný. Uvidíme, jak mi to pomůže, těším se, snad.

Začínat štěstí v prokletém červnu

5. června 2016 v 21:21 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Lidé se ptají, co bude dál. Já automaticky říkám, že nastupuju na vysněnou pozici a budu s dálkově studovat vysněný obor. Ty slova jsou hezčí než můj prožitek. Ano, chtěl jsem to, jde to přesně podle plánu a já dobíhám cílovou rovinu a vím, že mě nikdo nepředběhne. Ale jsem tak strašně vyčerpaný, div nezakopnu.

Oba velké eventy, na kterých jsem pracoval měsíce, jsou za mnou. Až na maličkosti na mě dopadá velký pocit zadostiučinění a já si říkám, že jsem opravdu zkušený a že se rozhodně nemusím bát, že bych nenašel práci, naopak. Občas mě láká myšlenka nastoupit do agentury za 50 měsíčně, ale proč si ničit zdraví, život a reputaci, když jsem konečně dostal práci snů. To, co je za mnou, mě těší. To, co následuje, ale vypadá tak nejistě. Zodpovědnost, rozhodování a vlastní projekty. To, co jsem vždycky chtěl, je najednou zdrojem mé nejistoty. Práce v Designbloku je velmi, jak to říct, variabilní, volná, nespoutaná a já pocit, že musím bouchnout do stolu a zařvat "hej, pojďme to konečně dotáhnout". No jo, jenže přesně kvůli tomu tam nastupuju, abych do žádného stolu bouchat nemusel. Začínám, učím se a chvilku to bude trvat. Těším se, ale jsem ustaraný a strašně mi chybí nadhled.

Prokletý červen a opakující se zkázy
Minulý červen byl hrozný a vůbec přelom května a června bývá hektický. Letos je navíc umocněno tím, že jsem dal výpověď ve firmičce a taky jsem se pohádal s Frankem. Tohle ale už není pubertální hraní. Přes to, že jsem obě tyto velké věci dal bez jakéhokoli vnitřního trýznění, trošku ve stylu ledových královen a nucených emocí, na jejichž upřímné protějšky nebyl, jak jinak, čas, si musím připomenout, že nejsou vratné. Frank se natolik urazil, že mi úplně přestal psát. Teď jsem strašně rád, že jsem nebral vážně, sexu je teď míň, ale nevzalo mě to. Jenže já jsem bral na lehkou váhu natolik, že to poznal a začalo mu to vadit. Nakonec opět zvítězila má zodpovědnost a nedostatek času, pracoval jsem doma, zatímco on čekal v centru. Je pryč a já jsem za tu zkušenost s ním rád.


Trochu se bojím, že mi tyhle vztahy trochu pochroumaly city. Považovat lidské bytosti za kus masa jen na sex je možná výhodné a pro workoholiky to představuje jediný způsob, jak sexuálně žit, ale mě to donutilo být s lidmi, kterých si nevážím, kteří mě jen přitahují právě tím, že jsou zcela odlišní. Protiklady se přitahují, ale z praktické stránky by to nefungovalo. Husí kůži mi také dělají hodnoty a morálka. Co to o mě vypovídá? Nebýt "jen na holky" je jedna věc, friends with benefits druhá, ale já tohle kombinuju a to jsem měl v květnu dokonce dvě "fuck bodies". Kamarádi kroutí hlavou a působím na ně jaksi děvkoidně. Já ale chci být ten milý z Desingbloku, který si dostudovává …

Velké zvíře z marketingu
Ve chvíli, kdy jsem na sítích zveřejnil, že za sebe ve firmičce hledám náhradu, musel jsem připomenout, o jakou pozici se jedná a co všechno to obnáší. Najednou mi začali psát takoví lidé, jako je Herec (duben 2014), Vlk (únor 2015) a taky pan Módní (psali jsme si v 15ti, teď vystudoval módu). Najednou jsem uvědomil, jakou mám cenu, že už dávno nejsem jen pracující student, a když se zamyslím nad posledními úlety, jsem nejspíš i pohledný. Proč se ale nedokážu smát, dělat laskavosti jen tak a cítit spokojenost?

Kreč, mindráky a nestálost aneb neustálý boj se sebevědomím, hledání se a nekončící neklid v duši.

Ochromené zázemí a myšlenka na nové bydlení
Pohádali jsme se, řekla, že mám platit a já jednal přesně tak, jak jsem od sebe očekával. Byl jsem do minuty odstěhovaný. Tymis měl na Messangeru 10 tipů na nové bydlení s uvedením lokality, ceny a dostupnosti nočního MHD, což je pro něj jako pro chlastouna důležité. A mě to nevadilo. Najednou jsem si řekl, že když jsem skončil jeden vztah pracovní, dva vztahy milostné, proč k tomu ještě nepřidat stěhování. Najednou jsem si vysníval svůj nový pokoj, jak budu každý den běhat kolem Grébovky, v práci budu za 10 minut a večeřet v Pavilonu. Po spočítání nájemného, energií, jídla, daní a internetu bych pořád vyžil s několika tisíce na šetření. Poplach přestal houkat a já píšu článek ze zeleného kopce, ze kterého vidím pěkně na celou Prahu. Nicméně mě to donutilo přemýšlet, až se vše uklidní, stěhuju se. Vidím to tak za rok.

BTW: já jsem nový, začínám znova a probíhá revoluce
Všechny neduhy, které jsem v článcích posledních pár měsíců popisoval půjdou pryč a díky jediné a přitom nejmocnější proměnné v našich životech - díky času. Už žádný nedostatek času na přátele a sport, už žádné odsekávání na chatu, doma a v práci, už žádný bordel doma, na discu, v práci a v diáři, už konec chaosu. Přechodový červen se ponese ve znamení efektivnější práce ve firmičce a pracovních pohovorech na mou náhradu. Odletím si na design week prezentovat Designblok a hned jak se vrátím, budu připravovat party s bloggery. Občas odjedu na zahradu a pak oslavím narozky spuštěním dalšího lovebrandu.


Příliš mnoho svobody. Málo energie, odkládání a nekonečné spánky. Uvědomělá harmonie nedělního západu slunce. Ospalá nadrženost. Jo a v pátek jsem byl kalit s Tymisem a Kameramankou, potkal jsem milion známých/gayů a v gay baru potkal dceru zpěvačky. Tatrana jsem vyspával celou sobotu a nic, nic si nepamatuju. Jen mám ohromnej účet za Uber...


Jdu se snažit být šťastný.