Únor 2016

Pracovní, utahaný únor

21. února 2016 v 22:30 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Nadšení malé firmě z dalšího eventu je jako na houpačce. Velké plány ničí nezkušenost a strach, tentokrát ne můj. Ta kreativní mi chce do všeho mluvit a i když mi její rady na konec pomohly, ten způsob a křeč ve které se to ke mě dostává mě ubíjí. Navíc mám pocit, že jim neni nic dobrý. Ve srovnání s Designblokem, kde si mě hýčkají, nesrovnatelné ...

Práce v Designbloku mě baví a na pozadí celého týdne jsem měl v hlavě plány na to, až se budu rozhodovat, kde zůstanu na plný úvazek. Najednou se toho nebojím, najednou vím, jakou mám cenu a nebojím se velké odpovědnosti za velké peníze. V létě se budu rozhodovat, zda půjdu na prezenční nebo kombinované a ještě než to udělám, přijdu za šéfama s nabídkou. Buď ze mě udělají hvězdu svého projektu nebo odejdu.

S novým semestrem přišly i vysněné předměty a me to neuvěřitelně baví. Mluvit o vizuální identitě a ještě k tomu francouzsky, je to skvělé a baví mě to. Bohužel to ale nestíhám.

V práci mě čeká velmi důležitý týden. Novinářka, velká prezentace, komunikační strategie, schválení reklam pro online kampaň eshopu, návrh na využití LinkedIn.

V pátek jsem se po třech letech viděl se slečnou Trpělivou. Bylo to fajn. Neustále narážela na gay témata a myslela si, že jí sám od sebe řeknu o mých friends with benefits s Dýnem. Nevím jestli jsem byl tak unavený, ale i když vysílala jasné signály, neměl jsem žádnou potřebu to vysvětlovat, vůbec. Místo toho jsme se připili, tři hodiny kecali u vína až jsme mu zavolali i jejímu přítelovi a skončili u Dýna doma s dvěma flaškama tvrdýho. Takový deja vu. Nicméně to byl moc fajn večer. Akorát jsem na Dýnovi viděl, jak se trochu ostýchá. Přecijen najednou pařil s lidma, který tři roky neviděl. Zase jsme skončili v mém oblíbeném pajzlu, kde jsme v mlhavé atmosféře pili vanilkovou vodku. Objednal jsem jí automaticky, prase. Jako kdyby byl rok 2012. Nakonec se potácíme domů k Dýnovi, který se mi jakoby omlouvá za to, že si to dnes nerozdáme.

Celou sobotu jsem prospal, celou. Několikrát jsem probudil, vždy po třech hodinách, vypil půl litru vody a šel spát. Neděle vypadala spíš jako další boj o přežití, ale zvládnul jsem věci do práce i do školy.

Je toho strašně moc a já potřebuju být zdravý, co nejdřív. Jaro volá.


Nadšený, pracovně

12. února 2016 v 17:34 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Je pátek, 16:09 a já zabouchávám dveře naší galerie v centru Prahy, jdu svižným tempem, a najednou se uprostřed ulice zasměju, měl jsem skvělý den v práci.

V Designbloku si získávám respekt, chodím na schůzky a radím, přicházím s nápady a nechávám je realizovat, to mě baví.

Minulý pátek jsem v malé firmě přesvědčil majitele, abychom uspořádali, jako první v ČR, jeden zajímavý event. Dnes jsem dostal schválený rozpočet na 300 000 Kč a asistentku jako bonus. Taková práce mě baví.

Důležitý pro mě je, že na to máme najatý profesionály. Když se budu mýlit, ozvou se - mám tak zpětnou vazbu a ideální podmínky pro růst. Těším se!

V Designbloku jsem byl tento týden čtyřikrát, získávám si zde respekt a uznání, jsou se mnou spokojení a já jsem rád, že nám ta spolupráce vychází. Má to ale svý a tak jsem odcházel v 8:20 a vracel se domů po deváté. Máme spoustu skvělých nápadů, ale tak málo času na realizaci.

Myslel jsem si, že mezi semestrama bude únor volný, že bych i někam jel. Únor 2016 je pracovně nabítější, než celý podzim dohromady.

Posouvám se ze studentského prostředí na pracovní schůzky. Najednou se mé najky a volné kalhoty nehodí. Navíc se nemoc nějak nelepší, ale nechci být povrchní a zatěžovat se zbytečnostmi. Peníze na účtě rostou, políčka v životopise přibývají a já jsem spokojený.

Na kamarády není tolik času, musel jsem dokonce zrušit kafe s Viktorií a přesunout doktora, ale říkám si, že nedostatek času na kamarády - že je to přirozené. Jedno mé já mě v hlavě upozornuje, že když si to budu říkat pořád, už je nikdy neuvidím a práce mě pohltí. Ale já si říkám, že já pohltím práci :-)

Pořád ale mám v hlavě to, že lidi, kteří odepisují okamžitě mají vyšší krédo. Navíc mi na kámoších záleží a jen jak to jse, se jim snažim odepsat. A že je to potřeba. Mám pocit, že mě víc potřebují. Řeší už větší věci, než jen to, kam se půjdeme opít. Bojují s nevěrou, ve vztazích nebo s prací a svoji sexualitou. Jsem rád, že jim můžu být oporou.

Důlěžité myšlenky:
DNES NEŽIJEŠ NANEČISTO, DNES PROSTĚ ŽIJEŠ, NENÍ ČASNA ZKOUŠENÍ, TEN ŽIVOT BĚŽÍ "LIVE"
MIŘTE ROVNOU DO SNŮ, KDYŽ SE ZE SNU STANE CÍL, JE Z CÍLE BRZO REALITA
JSME TO CO MYSLÍME, TO CO NOSÍME V HLAVĚ NÁS UTVÁŘÍ
POZOR NA NÁVYKY, HLAVNĚ NA TY MYŠLENKOVÉ - NEKOORDINOVANĚ V SOBĚ VZBUZUJEME RŮZNÉ POCITY


Ambiciózní únor

6. února 2016 v 14:12 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
K psaní článků se přes týden už asi nikdy nedostanu. Tohle je s podzimem stejné, pracovní marathon od pondělí do pátku střídá pyžamový víkend s úklidem a tímto ohlednutím. To, co je s příchodem února 2016 nové jsou ambice, úsměv a vzrušující práce.

Po víkendovém výletě jsem si při pondělním příchodu do práce připadal jako reklama na business life. Bylo prvního, byl jsem hezky odpočatý a nabitý insparcí. Proto jsem hezky oblékl, rozdával úsměvy a choval se, jako kdybych byl už vyléčený.

První den v práci byl hrozný. Ta kreativní mě vytáčela stejně jako majitel, kteří si užívají amatérskou propagaci svého úspěšného projektu. Zapracovali moje poznámky. Aspoň že tak, řekl jsem si v duchu. Nechci abych v práci řešil to, zda to bude podle mě nebo ne. Mě nejde o mé ego, chci aby to bylo nejlepší - a jejich způsob takový není. Celý den mě provázel pocit, že ta jsem zbytečný. Odešel jsem dřív.

Úterní den jsem strávil v županu nad analýzou komunikace Designbloku. Středeční schůzka mi dodala strašně energie. Majitel najal 40ti-letého, vymazleného, zkušeného markeťáka, který nám dělá PR. Já jsem najednou posazen do role zadavatele komunikace. Mám kontrolovat, určovat směr a plánovat. Pro mě dokonalé! Bylo super být na schůzce s erudovanými lidmi a vypadnout z našeho kancílu, kde každý mluví jen o pocitech a dojmech. Cítil jsem se zase jako v terénu, v ráži. Jsem zvyklý, že se o mých projektech píše, že mí nadřízení jsou na přebalech časopisů a asi bohužel ano, asi potřebuju mít pocit, že jsem důležitý. Pořád se snažím, aby to co dělám nebylo o mě. Nechi projekty, pozice a úspěch mít, chci tím být.

Čtvrteční schůze ohledně contentu, komunikace a strategii trvala čtyři hodiny. Měl jsem svou doposud nejdetailnější a nejdelší analýzu komunikace s návrhem na její vylepšení vůbec. Bál jsem se. V Designbloku neuvěřitelně tlačí na efektivitu, přínos a vždy chtějí vidět výsledek. Nakonec jsem sklidil obrovský úspěch, dokonce CEO mě moc chválila a přizvala do dalších projektů.

Když jsem v pátek ráno měl v malé firmě pětimitový motivační proslov o tom, jak bychom měli co nejdříve uspořádat konferenci a majitele okamžitě přesvědčil, byl jsem nadšený, spokojený a cítil obrovský pocit zadostiučinění. Konečně jsem o svých nápadech a vizích začal přesvědčovat ostatní, vydobil si uznání a získal důvěru. Dostal jsem nový firemní email a tisknou se mi vizitky :-)

Odjižděl jsem večer dolů a při pohledu z tramvaje jsem hleděl na krásnou rozsvícenou Prahu. Uvědomil jsem si, že v tomto tempu školu nebudu zvládat ani náhodou. Neustále přemýšlím o tom, co přinese září. Budu se muset rozhodnout, jak rozložit obě práce a studium. Kdo vypadne z kola ven?

Dělejte to, co vás baví. Loučí se spokojený, Nedostižně.