Listopad 2015

Moje období Baroka, období temna

24. listopadu 2015 v 17:50 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Tohle je takové mé vlastní období Baroka, období temna. Zvykl jsem si na to, že nepřichází velké zvraty, vášnivá vzplanutí a legendární večery, po kterých se probudím v neznámé lokalitě Prahy, zvykl jsem si. Naopak nově vzpomínám a říkám si, jak skvělý/vzrušující a proměnlivý život jsme vedl. Vše ale v obrovském spěchu, který paradoxně přetrvává i přes to, že vedu relativně dospělácký život.

A skutečně. Od pondělního rána do páteční večera jsem v práci. Pořád si uchovávám studentskou nezávislost a to, kdy přijdu do práce, je naštěstí jen a jen na mě. Jsem tedy stále flexibilní a připravený na to, že když to večer přeženu, mohu si ráno v klidu udělat omeletu a s dívat s kávou na zprávy, ale večer, který jsem přehnal, už pár měsíců nepřišel a mě to baví - ta obrovská změna.

Už teď si v hlavě rovnám to, jak si tento rok shrnu, jak si ho uložím do paměti. Nechci zase psát "jak mě to strašně změnilo" a "jak se toho stalo strašně moc", jenže ono to tak fakt bylo. Od rozchodu s Danileme jsem zažil pár divokých večerů, poté si užil tři ohromné akce, které se na vždy zapsaly do mého CV a na které dodnes vzpomínám. Jenže pak to šlo s kopce. V tu nejhorší dobu, před státnicemi se nemoc dost rozšířila, v práci byl ohromný stres a ještě do toho ta krádež. Sotva jsem se vzpamatoval, přišla nemoc v plné šíři, ale oslavit diplom jsem stihl. Nakonec se ocitám v temné době s vyškrtaným diářem, krátkých kamarádských piv a sexu s Blížencem.

Když jsem byl naposledy na kontrole, doktor si mě tam nechal na zákrok. Je to trochu lepší, ale 3x denně beru prášky a suché oči vystřídala neustálá bolest zad. Už nemám sílu hodnotit, zda se to lepší nebo ne. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že to zmizí a soustředit aspoň na práci a vydělávání peněz.


Přesto, že po povýšení a vůbec práci v Desingbloku, jsem snil vždy, tak čím více se to blíží, tím spíš chci povýšení odmítnout. Je skvělé vědět, že mě potřebují, je skvělé slyšet, že něco umím opravdu dobře, ale je strašné slyšet, že dělám ty samé chyby stále dokola. A teď je jedno, zda se bavíme o práci v DBL nebo v malé firmě, v obou pracích na sobě musím zapracovat. Pravdou je, že vím, čím to je. Má nepozornost je vzhledem k tomu, co nosím v hlavě pochopitelná, ale ne omluvitelná. Sebereflexe a sebekritika byly vždy věci, za které mě lidi chválili. Proč se to neobjevuje i v práci?


Nemocný, podrážděný s nadějí

8. listopadu 2015 v 12:25 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Poslední dny jsou velmi slunečné a teplé. S novým vitamínem A přišel i příslib na rychlejší léčbu, ale i tak je to strašně kolísavé, nejasné a pomalé. V práci mě to velmi baví a nabídka na povýšení v Designbloku mi dodala obrovskou energii. Ve škole to celkem jde, i když nechápu limity funkcí. Sex Blížencem je sice legendrání ale je ho málo cca 1x za 14 dní.

Nemoc se nelepší a je to natolik velká věc, že ovlivňuje naprosto vše. Pomoc nabízejí i kamrádi a práce, což mě trochu děsí.

Nevím, jestli je to nespokojensotí a nemocí, ale poslední dobou jsem se několikrát přistihl, jak se snažím na lidi zapůsobit výsledky, čísly a lhaním. Štve mě, ale najednou přeháním i mimo humornou konverzaci, v práci výmýšlím jak co nejvíce působit na šéfa (což vůbec není třeba) a každý nový projekt aniž by začal si už připravuju na svůj LinkedIn. Nejspíš je to tím, že jak mé sebevědomí zažívá těžké časy, tak mám asi někde uvnitř touhu si to kompenzovat jinde, ale tohle je ... nechutný, křivý, trapný a dětinský. Nechci to dělat. Připomínám si svůj boj za opravdovost, když budu skutečně dobrý, uvidí to, dřív či později a já budu mít čistý svědomí.

Byl jsem také s Tymisem venku a musím říct, že to bylo fiasko. Nejen, že mě nepochopitelně tahal za jiným kámošem a díky jeho tvrdohlavosti sme se kvůli tomu málem pohádali, ale pak když chytl náladu a měl strašno chuť ničit celou Prahu jsme narazili na kolegyni z Designbloku. Ano, přesně jako v těch filmech. Jako je to jedno, je taky mladá, ale potkat mě v devět (v devět!!) připítýho s teplym uřvanym studentíkem, co ničí autům zpětná zrcádka, musel bějt pohled. Cítím, že se z něho postupně stane další "odstavený" kamarád ...

Od té doby, co nepracuji v luxusní restauraci, došlo v mém životě k jisté revoluci - už nepracuji o víkendech. Snění o tom, jak budu chodit na všechny ty festivaly a výletovat se už dávno pochopitelně rozplynuly. Místo toho spím v sobotu do desíti, na převlékání z pyžama jsem rezignoval a celý víkend trávím prakticky v posteli. Kouknu na učení, napíšu nějaký články a skouknu seriály. Jsem rád, že konečně odpočívám.

POŘÁD TO NEJSEM JÁ
Nejspíš na to má vliv ta nemoc, která mě dráždí, doslova. Ale nejsem spokojený se svým chováním. Krom nepozornosti v práci a ve škole, na kterou jsem se zaměřil a bojuju s ní, se mi nelíbí, jak se občas chovám k blízkým. S rodiči to je lepší, ale i tak mám velké rezervy a mohl bych být na ně milejší. To samé u v práci, je třeba je vyslechnout, neříkat hned to, co mě napadne, ale jen klíčové věci, o kterých vím, že se musí zohlednit. Neříkat hned první dojmy, ale jít do hloubky a zkoumat, zda se to neodchyluje od cíle. Mám pocit, že sem taky ztratil své manažerské komunikační schopnosti. Prosím a děkuji nestačí, v mé práci opravdu ne. Místo diplomatického balastu nastoupila hrubá upřímnost bez servítek, ale právě umění vést lidi jemným způsobem tam, kam chceme je nejúčinnější, tak jak to dělal ředitel.

JSEM CHODÍCÍ TRADICE ANEB ZODPOVĚDNOST ZA PŮVOD
Často se přistihnu, že jednám jako rodiče. Společné rysy a způsoby jednání tu jsou i přes obrovské rozdíly. Vidím podobnosti s prarodiči a taky to, jak moc se mé sny o svém dokonalejším já rozschází z vrozeným charakterem naší rodiny. Jsem ten, který se s ničím nesere. Mé nějvětší zbraně jsou rozhodnost, spolehlivost a důslednost. Spíš používám slova, intuici a zkušenosti než mozek obecně.

Mé myšlenky se vlivem dlouhotrvající nemoce ubírají ke karmě a osudu. Třeba si tímto obdobím projít musím. Ok, tak šup, co si z toho mám odnést, si odnesu, jen ať už je to pryč. Budu dávat peníze na charitu, třídit odpad ( :D ), cokoli, jen už tohle nechci zažívat.

NA CO JSEM ZATÍM PŘIŠEL:
Měl bych si mnohem víc vážit svých lidí, jsou to nejcennější. Ne slevovat ze svých nároků na ně, upřínosti atd. ale říkat jim to způsobem, který je efektivní - nebudou mít pocit, že je kárám a kritizuji, zdvořile jim naznačím, že jako jejich kamarád bych na jejich místě udělal to a to z těch a těch důvodů ...

Měl bych si uvědomit vlastní hodnoty a přestat se tak snažit tlačit mezi lidi, které jsem už dávno odsoudil. To, že jsem zažil spoustu zážitků panem F., Benem nebo třeba Danielem neznamená, že se jim budu snažit "odprezentovat" své úspěchy a natlačit se do jejich kruhů z kariérní strany. Já nechci být ve společnosti zbohatlých modýlků bez maturity, teplých namakaných kadeřníků, jejichž cílem života je mít co nejvíce followerů. Ale ani nechci být součástí undergroundových skupinek založených na fetu a nezřízeném životě. Chci být životní přítel Venkovanky, Ká., Disela a Dylena. Myslím si, že právě tahle touha způsobuje spoustu mých snobských manýrů.

Měl bych si ujasnit svůj pohled na luxus. Nejsem miliardář a nejspíš nikdy nebudu. Nevidím důvod utrácet několik stovek za večere se studenty, jezdit v noci taxíkem a módit se. Finanční stránku této věci jsem už celkem zmáknul, opravdu jsem přestal rozhazovat za kraviny, ale pořád bych se měl vypořádat s touhou po luxusu. Luxus je přeci mít několik skvělých kamarádů. Luxus je bydlet u rodičů a nis s bydlením neřešit. Luxus je mít můj životopis v mém věku. Luxus je splnit si svůj sen. Vyzkoušel jsem si snídat v Pařížské a jezdit limuzínou, je třeba si teď časteji připomínat, že to není pro mě a hlavně to není nutné a nic to nepřináší.

Měl bych brát život jako dar a ne jako místo, kde směňuji svou sílu za významy a hmotné statky. Sice jsem teď kvůli nemoci nespokojený, ale jinak? Jinak mám přeci vše. Mohlo být pořád horší ...


Stále nespokojen

1. listopadu 2015 v 18:28 | pan Nedostižný
Nelepší se to, blokuje mě to a limituje. Nevím, jak s tím bojovat a nutí mě to chodit za hranici logiky. Je to v rámci osudu? Nebo mi to nějak vrací karma? Dává mi tak ona nějaké znamení? Mám si něco uvědomit? Mám si snad vydělat?

Když se dívám zpátky, uvědomuju si sice, jak moc jsem vyspěl a kolik jsem si toho musel vytrpět a vyťukat do řádků tohoto blogu, abych byl tím, kým dnes jsem. Nicméně také zjišťuji, jak bezstarostný jsem měl život. Ano, řešil jsem nové vztahy, nové práce, bylo to nové, první zkušenosti vždycky bolí, ale je škoda, že jsem si to ještě víc neužil. Hold jistota z budoucna je něco, co mi vždycky chybělo a celkem chybí i teď.

Proč nemůže být můj život hluboký a sexy zároveň? Proč mě přitahuje skupina bohatších lidí, kteří se starají jen o to jak vypadají a jak jsou silní na sociálních sítích? Proč mě odjakživa přitahují lidi jako byl pan F., Bejvalka nebo jiní průseráři? Nakolik se mám snažit být "dokonalý" ve smyslu být lepší každým dnem a jít "nahoru" nebo být přirozený za každou cenu. Mám se dívat zpátky a hledat se v rodičích a prarodičích nebo přebíhat trendy doby a rozhazovat sítě kvůli kontaktům?

Pocházím z rodiny, kde nikdo nikdy nestudoval. Naopak to byli rebelové, hvězdy večírků a obě babičky se strašně pro rodinu obětovali. Je zázrak, kam to dotáhli a kolik dětí vychovali. Ve stínu toho jsou mé zkušenosti na LinkedIn k smíchu.

Od léta jsem v takovém útlumu. Léčím se a vzpamatovávám se s ekonomické situace a to přesně pár týdnů od toho, co jsem pod křídly slavné agentury pořádal velmi zajimavou událost a získal první titul. Paradoxně najednou začínám s nít. Jako tehdy v 16ti, kdy jsem nic nemohl a snil jsem o tom, co budu dělat až budu dospělý. Teď sním o tom, co vše bude možné až budu zase v pohodě.

Sny recyklované
Prodat auto. Mít ušetřeno 100 000. Byldet na Vinohradech. Nosit černou, bílou a krémovou. Nosit společenštějští oblečení. Usmívat se bez rovnátek. Neskrývat se na ulici. Sám od sebe zdravit ostatní a znamé, i přes to, že přijdu někam pozdě. Být opálený. Mít permanentku do bazénu. Chodit běhat. Nestarat se o vlasy. Jíst zdravě a psoilovat. Mít pravidelný sex. Naučit se meditovat. Pracovat a učit se v kavárnách. O víkendu snídat v centru. Jezdit na výlety. Trávit víc času s rodičema. Nebat se chodit nakupovat do OC kvůli bývalým.

Dnes jsem byl na zahradě, bylo krásně a já byl už moc dlouho v Praze, v kanclu, v posteli, v metru. Dalo mi to energii, budu ji potřebovat.