Srpen 2015

Oslava léta, sex a štěstí

31. srpna 2015 v 15:38 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Musím napsat. Stalo se toho hodně. Jsem ale po posledních 4 dnech unavenej.

V e čtvrtek jsem zažil jednu z nejvášnivějších nocí s novým objevem, panem Blížencem. Je flegmatický, typ OVB, není krásný, ale přitahuje mě. Asi jsme se domluvili na friends with benefits. Píšeme si, hodně mi lichotí, stojím opodál, s rezervou a užívám si to.

Boj za spokojenost a pěknou pleť stále neskončil a přitom mám dnes deadline. Je to lepší, ale 100% to není. Nezbývá mi nic jiného že tvrdý ignor a nucené štěstí. Dovolená s neznámými zní jako špatný vtip. Nicméně je to strategický krok a výplod mého rozumu.

Už mám rozvrh, je to jasné. ZS/2015 bude nedostižný. V pracovní dny nemám vůbec čas. Bez přátel, zábavy a dlouhých rán. Jsem na sebe zvědavý, ale těším se.

Páteční den byl jako z filmu. Probouzím se vedle něj. Žádná snídaně, žádné dlouhé řeči. Stojím v předsíni a zezadu ho sleduju, jak jde do kuchyně. Pěkný zadek, sexy nohy. Vycházím ven, rozcuchané vlasy, vláčné tělo, vilová čtvrť. O hodinu později prezentuju marketingové plány, o hodinu později s K. nakládám auto, o hodinu později nakupuji za 2 000, o hodinu později s nimi pařím na zahradě. Koupačka s Tymisem, upřímné řeči, rezignace na přátelství.

Boj za upřímnost se mění. Ve stínu práce v reklamce a Blížence si říkám, že má otevřenost a upřímnost je nejspíš možná ta největší slabost. Mlčení a soukromí vypadají jako to nejcennější. Dívám se kolem na tajemné, na ty, co toho moc nesdílí a právě jich si často vážím nejvíc. Divám se do diáře a vidím se v tom. Nikoli z vlastního rozhodnutí, spíš ze snahy o přežití. Volba nikoli východisko.


Už už skoro spokojený!

18. srpna 2015 v 13:12 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Hledám u sebe nějakou vhodnou fotografii do článku do práce a narazím na Benjamina Bioleho, francouzského zpěváka, který mi tolik připomíná Francouze. Je až komické, jak vyváženě a pod taktovkou karmy můj život vypadá. Ve chvíli, kdy V. v zahraničí a po smskách vznikalo něco, co mě každý den těšilo, jsem zažil týdenní románek s tím nejfrancouzovitějším klukem na světě. Ve škole to ale bylo náročné, práce mě štvala a babi byla dost nemocná. Vše má svou daň, vše.

Včerejší konzultace s panem doktorem byla moc příjemná. Velmi elegantně pomluvil polovinu známých lékařů, ale když jsem vyslovil jméno mé doktorky, vykulil oči a zasmál se. Její manžel totiž založil kliniku, kam jdu dnes na malý zákrok. Připadám si jako čtyřicítka ze sexu ve městu, co jde na plastiku. Ve skutečnosti dělám poslední krůček ke spokojenosti. A zrovna, když už se začínám těšit na přicházející spokojenost, přišlo nechutné počasí, plný diář a …………. povýšení v Designbloku. "Tak paráda, já se pokusim sehnat nějaký peníze, budem psát ty granty, tak pro tebe třeba něco uloupnu, abys toho měl víc …," řekla druhá nejvyšší manažerka. Je to strašně super, vždycky jsem tohle chtěl. Paradoxně to přišlo až po tom, co jsem po tom tolik toužil. Když jsem tehdy nastupoval, nedostával jsem nic. Teď jsem dobře placený externista a rádi by, abych toho dělal víc. Kdyby nezačla škola, měl bych dohromady z obou prací větší plat jak rodiče.

Jsem spokojený, pan Herec chce sex, Čert na sex čeká, Beran, Štír a jejich kamarád mě v pátek berou na tour de Prague a Ká. mi už teď pomáhá se školou. Už jen být hodný na rodiče a rozdávat všude radost.

Další úlet a rekapitulace 2015

14. srpna 2015 v 18:19 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Seděl jsem na terase jedné z těch zbytečně drahých restaurací. Zatímco si Ála odešla zatelefonovat jsem pomalými doušky upíjel bílého vína. Foukal vítr, byl ohňostroj a mě bylo dobře. Už už jsem se chystal domů, když v tom napal Dýn, že by šel ven ...

Měli jsme jít jen na pokec. Koupili jsme si víno a šli jsme pít na Novou scénu. Bylo by tam s ním strašně příjemně. Moc hezky jsme si pokecali a taky trochu opili. Přesunuli jsme se dál, byl už opilý a myšlenka na to, že půjdem do klubu už nebyla tak vzdálená. Pořád jsme si měli co říct. Poslouchali jsme zase "naší" hudbu a já měl pocit, jakoby někdo přetočil hodinky. Kupujeme tvrdý, já zapomínám na okolní svět a zpívám v sedě před klubem Nelly Furtado. Smějeme se, jsme opilí. Kecáme s někým před vchodem, tancujeme, tancujeme na parketu. Záblezk z fastfoodu. Záblesk další, záblesk nás obou nahatých v posteli, záblesk sexu s ním, letos už potřetí.

Probouzím se a dochází mi, co se stalo. Měl jsem strašnou radost, že mě vytáhnul ven. Hrozně dlouho jsem tam nebyl a celkově jsem potřeboval trochu toho důkazu, že nemám takový důvod být nespokojený se svým vzhledem. Zbalil jsem Zrzka a evidentně to nevadí ani Dýnovi, aby si připomněl, že jeho první kluk je vážně "jednička" ( :D ). Probouzím se nahatý a Dýn se zrovna ztratil ve dveřích z pokoje. Podívám se na sebe a říkám si, že to musel bejt celkem pěknej pohled :D. Všude po pokoji je rozházané naše oblečení. Neni zas takový vedro, v rychlosti rekapituluju co se stalo - chlast, party, tancování v klubu a sex. Na nic jinýho si nevzpomínám a usínám. Probouzím se v 11:30. K doktorovi to evidentně nestihnu. Natankování musim taky nechat na jindy. Pro židli do Designbloku si ale musím, protože tam bude další výstava, jsem s holkama dohodnutý. "Jseš ještě vožralej..", říká se smíchem Dýn a obléká se. Mám náhradní plán, po italském obědu se loučíme, volám si taxíka a nechávám se spolu s designovou židlí odvést domů. Zacpaná Praha, velké auto. Flashback do května, kdy jsem v obleku převážel reklamní bannery. Jsem zase v taxíku, uprostřed pracovní dne. Doma jsem asi pět minut a hned vyrážím zpátky do centra, abch podstoupil zákrok krásy. Riskuju, ale nakonec se to povede. Dostávám sms od Diesela, zda s ním nechci jet na výlet do zahraničí. Jedu prosluněnou Prahou, čtu nový Forbes a začínám spokojený.

Správně. Nikde nepíšu o tom, co to znamená, že jsem se letos už potřetí vyspal se svým kamarádem, bývalým friends with benefits. Ono je to tím, že oba s Dýnem moc dobře víme, že to nic neznamená. Víme toho o sobě spoustu a ikdyž mi toho Dýn hooodne moc neříká, já už si to dokážu domyslet. A hlavně, už nemám pocit, že mu musí řikat vše, ale taky nemam pocit, že tím o něco přicházím. Je v pořádku že mi do detailu nepopisuje svůj zvrhlý život. A ikdyž by něco levného ve mě trochu toužilo po drbech o teplé komunitě, tak to po něm nemůžu chtít. Důležité pro mě je, že i přesto, že mam pcoit, že to krásné období s Dýnem už nikdy nepřijde, tak ono to tu pořád je. Jedno za měsíc, párkrát do roka, ale neztratil jsem to.

REKAPITULACE 2015

Rok 2015 se zdá být jedním velkým bojem. Nejdříve jsem klasicky bojoval s časem a ikdyž jsem skloubil dvě práce, filmový festival a vztah, vždy přišlo něco dalšího, co vyžadovali všechnu mou energii. Zdá se, jakoby to bylo čistě kariérní, pravdou ale je, že na pozadí letního semestru se událo několik zvrhlých momentů. Ať už je to puberťácké honění si na veřejnosti s Beranem, noční postelové úlety s Dýnem a Čertem, trojka s herci ze známých seriálů nebo milostné vzplanutí do zadaného Zrzka. Začal jsem trochu sportovat a lépe jíst. Absence kocovin začíná být minulostí a mě se často stává, že mám výpadky. Stárnu a mám větší nároky. Nároky na zábavu, jídlo, kamarády, na všechno. Z Facebooku jsem se přesnul na LinkedIn a Instagram. Neexistuje reklamní agentura, kde bych někoho neznal a díky Designbloku mám přístup do většiny velkých firem. Mám hezký životopis, titul a skvělé rodiče. Rok 2015 sice přinesl jsitou satisfakci, sebevědomí a taky skromnsot a nadhled. Zároveň ale přinesl nemoce, zábava si vybrala dost materiálních daní a trestný čin v červnu tu stále visí jako obrovský vykřičník.

Je to pořád to samé dokola. Radovat se z maličkostí, nesrovnávat s velikány a dělat věci přirozeně. Rozdávat radost.


Uzavřený srpen ve vedru

13. srpna 2015 v 12:25 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Fakt mě to nenapadlo. Nečekal bych, že v mém příběhu bude prostor na utlumené léto 2015. V červnu jsem udělal zásadní změny, ukončil stresový život ve světě reklamy a začal další dekádu v novém světě informačních technologií. Vzpamatovávám se, regeneruju, jsem spokojený, protože studijně a profesně mám naprosto vše, už jen přidávám, základ tu je. Nicméně přesně v tuhle dobu přišla nemoc, díky které společnosti a můj boj za spokojenost se svým vzhledem se zdá být nekonečný.

Přesto, že to řeší specialisté, odborníci a doktoři se můj vzhled lepší/léčí jen nepatrně. Udělal jsem si radost novými hodinkami a brýlemi, ale je to skoro k ničemu. Trochu se stydím a v tu nejlepší dobu, kdy mám v uších pařící songy, všichni mě zvou ven a každý den je nějaká akce sedím v křesle a čtu si nežádoucí účinky nových prášků krásy.

Instagram. Kromě profesního zájmu, sledování konkurence a nových typů reklam se z této sítě stal kanál homo příspěvků, ze kterých v MHD říkám něco jako "Cože?", "heh, to snad.." a nejhorší je, že kolikrát nvm, zda si to řikám v hlavě nebo nahlas! Kromě Lvíčete, které se rozhodlo ovládnout svět gayů me spamuje i Daniel, který postuje selfie před mým barákem! Dýn ani neví, jak mě serou jeho úžasné zážitky s P. a dokonce s jeho kamarádkami. Možná jim závidím, protože to dělat nemůžu, možná jsem naštvaný, mrzutý a já nevím co všechno, ale neuvěřitelně mě to sere. Jediné, co mi zvedlo náladu byla zpráva od Herce, který si chce "zazlobit". Okamžitě jsem řekl ne, stejně jako Ále, která mě táhla ven. Snažím se si říkat, že co, nepařim, ale pracuju a dělám projekty. Hovno! Díky vedrům jsou večery unavené, nemam chut psát a věci do Designbloku nestíhám. Sem na sebe zvědavej až začne škola!


Letní rezistence a vyčkávání na dokonalost

9. srpna 2015 v 12:15 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Už dávno jsem získal pocit, že jsem se stal přesně takovým typem člověka, které jsem v pubertě nenáviděl. Karta se obrací, říkávám. Letos je to ještě příznačnější.

Na sociálních sítích se ze mě stal ten proklínaný pozorovatel, který vše sleduje, kroutí hlavou a je mu z toho všeho vlastně špatně. Přesně tak, jak to tenkrát cítil Daniel, mou aktivitu kritizoval. Teď je to ale obráceně, já se dívám na jeho trapné příspěvky a říkám si "Proboha". Je to ale prkotina. To, co si zaslouží pozornost je to, jak se chová Lvíče.
Lvíče je kamarád pana F. a Dýna ze zimy 2013. Tehdy jsem zase začal pařit a s tímto modelem, nejhezčím klukem, kterého jsem kdy měl, jsem si asi 14 dní intenzivně psal. Bylo to skvělé, ale od té doby jsme se neviděli. Tehdy jsem tlačil na vztah a on se lekl. Jeho Instagram mi nyní nahání husí kůži. Kromě toho, že se naprosto změnil, začal chodit do posilovny a neuvěřitelnou rychostí vplul do komunity pražských gayů se začal nalepovat na mé známé. Nejdříve to byl Danielův kamarád z Národního, poté šel ven se samotným Dýnem! a teď dokonce výletuje s mým spolužákem ze základky! A to nemluvím o tom, že pracuje s panem Stylovým. Je to zvláštní a nepříjemné. Nechci být tématem teplých řečí.


Zatímco sleduju, jak si všichni užívají parné léto, které dost silně připomíná klima států v jižní Evropě, jsem já se svými lidmi z práce nebo s opravdovými kamarády. Boj proti pleti se táhne a já se bojím, že se konce nedočkám. Není mi moc dobře, nemám na nic chuť a jsem taky dost unavený. Nesnesitelné vedro je důvodem, proč nemůžu spát, usnout a celkově fungovat. Kromě "společenské rezistence" je tedy i můj zdravotní stav dosti zvláštní. O tom, že nestíhám práci do Designbloku, číst knížky a můj oblíbený časopis ani nemluvně. Můj Diář je plný a jsem rád, že po dlouhé době opravdu vydělávám. Na stranu druhou si to léto nemůžu užít naplno, jsem paralyzován.

Ano, faktem je, že krom zraněného sebevědomí mi nechybí naprosto nic. Sport v tomhle vedru nepřichází v úvahu a škola je pořád věc budoucnosti. Zatímco se uzdravuju, plánuju si jaké to bude až budu spokojený. Těším se na ten pocit, kdy jdu klubem, a nevadí mi, že se dívají, když si v metru dovolím se usmát, kdy se konečně nebudu stydět. Celé mi to ale připomíná můj puberťácký boj za dokonalost, který jsem díky výpiskům do tohoto bloku, zcela odsoudil. Nejspíš mám to "Všechno nebo nic" už tak zakořeněné, že čekám, až mi ušijí hedvábný oblek na míru, jinak se ve společnosti neukážu. Na sociálních sítích jsem ticho a vyčkávám. Snad se dočkám …

Všechno, už jen vzhled aneb povrchní křeč

2. srpna 2015 v 13:16 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Rád bych jako vždy začal psychologicko uměleckým začátkem. Srovnával bych svůj život s vývojem zahrady, na které jsem do malička vyrůstal. Poukazoval bych na to, jak se opět mění můj postoj k opravdovým kamarádům a jak konečně cítím trochu vyrovnanosti. Opět si maluju týdenní biorytmus a i když se pravidelné cvičení, zdravá strava a spokojenost jeví jako zvládnutelný program, po letech už vím, že mi tyto plány vydrží tak týden. Mám vysněný titul, vysněnou práci a spolupracuju s Designblokem. Mám pevný okruh nejlepších kamarádů, spoustu zážitků, supr rodiče a moc pěkný životopis. K mé pomyslné dokonalosti mi chybí už jen čistá pleť. (Ano, bohužel teď takto povrchně.)


Vzal jsem si své projekty a odjel jsem na tři dny na zahradu. Měl jsem obavy z toho, že mi tu bude smutno a že se tu sám budu bát. Nakonec mám radost, připadám si jako CEO, která si své granty taky bere na výlety a píše je ve vlaku. Je polovina prázdnin, začátek srpna a všechna tráva je naprosto spálená. Celá zahrada působí neupraveně a unaveně. Několik stromů dokonce uschlo a já hledám paralelu se mnou. Jsem taky usušený? Velkou energii přinesl Zrzek, ano přinesl i zklamání, ale to rychle odeznělo. Těším se, až budu spokojený se svým vzhledem, nebudu se bát otevřít se.
Nerad řeším pitomosti, ale tohle mě vážně brzdí. Odmítl jsem jít na party Fancyboye od Dýna, odmítl jsem pařbu se Štírem a taky nabídku na "zábavičku" od neznámého z Grindru. V práci se nemůžu dívat na Grafika, protože se stydím a při poradách s nadřízeným mám pocit, že se mi na to dívá. Jsem paranoidní. "Vždyť jsem toho ani nevšiml…", říká Tymis. Ale říká to, protože je to prostě miláček a nechce mi kazit náladu. V pondělí se mi vrací kosmetička, další týden přiletí odbornice a v září mám schůzku se specialistkou. Ano, když jde o něco, na čem mi záleží, rozjedu kampaň a nějak to dopadne, ale bude to trvat. Teď, když mam volno, můžu se opíjet do blba a plánovat láskyplné výlety se stydím s kýmkoli seznámit. Ale vím, že to přijde a snažím se pracovat na jiných věcech. Úkoly, tělo, jídlo.

UŽ DÁVNO NEJSEM NEJLEPŠÍ KAMARÁD
Ale jistěže ne. U Dýna to bylo vždycky. Fancyboy a jeho módní svět je asi líbivější než můj Designblok, ale štve mě to. Možná žárlím, protože jsme to plánovali spolu, že někam poletíme, uděláme trip, něco noého poznáme. A on mi potom s klidem řekne, že spolu letěj na dovču. Právě za toho mám rád, za tu vrozenou upřímnost. Neuvědomuje si to, on o tom nepřemýšlí a já jsem za to vlastně rád. Neřešíme sračky, nic z něho nemusím páčit. Když mě chce vidět napíše, když ho chci vidět já, říkám si, zda se nedoprošuju, jsem fakt idiot.
Tymis je ukázkový příklad toho, že nás tvoří naše okolí. Jeho práce ve studentském pajzlu ho dost ovlivnila. Má ted mnohem víc přátel, ale dost sere na povinnosti. Ano, má to těžké, ale škola je nejdůležitější, mám obavy a strach. Když přišel s tím, že chce půjčit peníze, měl sem obavy. Jeho spolehlivost je dost vrtkavá, ale na stranu druhou jsem si říkal, že je tak strašně hrdý, že už je to asi fakt nutnost, když s tímhle přišel. Půjčil bych mu je. Když jsme šli ven, abychom se viděli a taky, abychom tohle vyřešili, čekal jsem celou dobu na to, kdy to vytáhne. Nic, tak jsem to vytáhl já a on, že mu to půjčil Jeroným. Jeroným je moc milý, chytrý a zodpovědný kluk a taky mě evidentně vyšoupl z pozice nejlepšího kamaráda. Ano, abych se neposral z toho, že nemám tuhle "nálepku", ale stejně. Ála kdysi prohlásila, že Dýn i Tymis jsou na mě dost mladí a že si pod mým vyprávěním představovala naprosto jiné kamarády. Poslední dobou mě mnohem víc baví Dylan, Dýn a taky nový Filip z bývalé práce. Obklopuju se hetrákama a mediálníma hvězdama ze školy. Tymis a Dýn jsou na ústupu.

FENÉMÉN CONSUMMATE
Když jsem zakládal tento blog, byl jsem ještě na základce a snažil jsem stát někým, kdo nejsem. Snažil jsem se být dokonalý, a na několika frontách se mi to díky mé vůli skoro povedlo. Mé maturitní vysvědčení je moc pěkné, v restauraci jsem dotáhl až na vedoucího, absolvoval jsem několik kurzů a celkově jsem byl mnohem více ambicióznější a důslednější než dřív. Byl jsem na sebe přísnější. Od té doby, co přišel Dýn, odhodil mé pomyslné sako a dal mi do ruky víno, jsem si začal života mnohem více užívat. Mám ale pocit, že jsem trochu ztratil svou úroveň. To, co dělám, kde pracuju, co studuju a tak, je skvělé a já tomu zapomínám dávat hodnotu. I přes pubertácké odsouzení archetypů mých spolužáků se musím neustále vymezovat vůči současným hipsterům, stylovým marketákům a všem, kteří mi svým Instagramem chtějí říct, že jsou strašně šťastní. Nakolik pro mě ty věci musí být hodnotné, abych neměl potřebu je šířit dál? Přijde nový Nedostižný, úspěšný v práci, Designbloku, připraven na novou školu a nezanedbávajíc své kamarády. Jo a taky hubený a namakaný.