Červen 2015

Šedivý zapláclý červen s blokem povrchnosti

27. června 2015 v 17:41 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Nejenže nepřichází krásné slunné léte, vypracované tělo a dobrý pocit ze zdravého jídelníčku, nepřichází ani nadšení z nové práce a školy. Počasí je neuvěřitelně depresivní. Šedá obloha a dusno jsou možná tím, co mě neustále uspává. Celé poslední dny se vezou v opilé nevyspalé atmosféře a přesto, že jím dost zdravě, jsem stále utlumený. Dnes jsem se probudil a myslel sem, že už je červenec a že jsem zaspal do nové práce.

Cítím v sobě nekonečnou tenzi, je mi vedro a mám pocit, že mám mozek na kaši.


Včerejší zapíjení ukončení školy bylo velmi zábavné. Byla sranda a potkal jsem spoustu známých. Ve třech jsme vypili čtyři vína a pak jsme si dali ten nejlepší kebab, co jsem kdy měl. Holky chtěli jít spát a tak jsem se hned sešel s Dýnem a šli jsme tančit. Byl tam i ten jeho nový friends with benefits. Snažil jsem se nežárlit a šlo mi to, šel jsem se přece jenom bavit. Dýn mi to ale moc nezjednodušoval, protože neustále zdůrazňoval, že je single. Taky mě dost štvalo to, že nevypadám tak jak bych si představoval. V popo mu koupil pivo a Dýn ho se mnou přátelsky šéroval. Ale štvalo mě to, jak je ten jeho FwB nad věcí. Přijde si, koupí mu pivo a klidně si odejde pokecat s kámoškou, ať si asi Dýn zapaří s Nedostižným, ten přece není žádná hrozba což?! Ale bavil jsem se, jenže pak přišel pan Umělý se svým krásným přítelem a já, aniž bych se rozhodoval, prchal z klubu ven. Automaticky, bez rozhodování jsem si posbíral svých pár švestek a šel. Nikdo se díky bohu nesháněl …

Hledám si designové kámoše mimo vlastní okruh přátel z Designbloku. Hledám si úspěšné kámoše mimo okruh lidí z práce. Neustále přesahuju hranice komunit, abych se k nim asi vracel s plnou parádou a sklízel uznání. Nevím. S Čertem jsme ve čtvrtek filozofovali až do půlnoci na Petříně. Ticho, tma a jeho nekonečná schopnost mi naslouchat a řešit mé myšlenkové pohnutky. Dospěli jsme k závěru, si možná nevážím všech těch věcí, které dělám. Že si jejich významnost nejspíš doháním na sociálních sítích a že má hrdost není úplně atutomatická, ale vytvořená racionálně.

Budu věčně nespokojený? Jediné, s čím teď nejsem spokojený je můj vzhled. Vážně si připadám jako v 15ti, ale hodně mě to brzdí, pořád na to myslím. Co by se změnilo? Hodně, včera bych neodešel, stejně jako ve středu a jiné dny. Jenže zrovna teď mě chce vidět Dylan a chce zkoumat nové pražské podniky, zrovna teď mě chce vidět Daniel a popřát mi k narozkám, zrovna teď.

Unavený, přetláskaný, odcházím.

Trochu víc Yes-Mana, přirozené krásy a zdravého těla.

Štěstí v mlze

22. června 2015 v 8:50 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Spokojenost v zataženém červnu. Vitamíny krásy, co mě uspávají. Neustále venku, s někým, spokojeně, ale bez vzrušení. Bez gayů, homosexuálů a hezkých tělíček. Bez apetitu. Všichni jsou pryč, stěhují, nebo se ještě učí. Přestal jsem šetřit a povolil uzdu své peněžence, ale je to k ničemu.

Po sexem a vínem zaplněném 2013, po zážitcích a vztazích v roce 2014 a po velkých pracovních zkušenostech v 1/2 2015 přichází červen, který zasazuje ostrou ránu. Už od půlka května mě chytla jakási křeč ze zkouškového, která ve spojitosti s křečí pracovní vyvolala celkem dost velkou úzkost. Ten spáchaný finanční zločin mě potom doslova odstavil a já jsem zůstal sám se svou křehkostí, doma, v županu s hnusným kyselým kafem. Změnilo mi to hodnoty a ikdyž jsem z toho nakonec vybruslil, dělal velká rozhodnutí a snažil se dělat to, "co je pro mě nejlepší", jsem stále uvnitř svého krunýře.

Přestal jsem pít kafe a snažím se jíst, co nejméně mouky. Každé ráno trochu svičím a bojuju s vlastní krásou. Jsem ale neuvěřitelně utlumený. Poznamenaná křehkost tu stále je.

Po to všem, co jsem získal titul, rozhodl se o studiu, odmítl vysněný plný úvazek a vysoudil si zpět své peníze přišlo 14 dní zvláštního volna. Těšil sem se na něj, ale to co se mnou děje není žádný stav štěstí. Jsem neuvěřitelně unavený, zapláclý, věčně přejedený a přitom nic nejím, jakoby nevyspalý, ale přitom spím. Celý víkend jsem se tahal s Álou, spal u ní a byli sme na United. Pak výlet s Designblokem. Mírné úsměvy, žádné vzrušení. Z mých úst vycházela dokola opakovaná dogmata o tom, přoč jsem dal výpověď, jak mam teď strašně volna a jak si strašně užívám prázky že ...

Neustále jsem pil, výletoval, slunil se, byl v útlumu a najednou do toho přišla výpověď. Bylo to nepříjemné, což je jasné, výpovědí jsem dal tolik, že bych o tom mohl napsat knihu, ale všechno, co jsem chtěl říct, mi najednou vypadlo z hlavy. Seděla tam předemnou, usmívala, slušelo jí to a ptala se "Tak co?". Vůbec sem tam nechtěl bejt, připadal jsem si jak malej fakan, kterej nechce psát test, na kterej se stejně neučil. No, trochu jsem pátral, padlo pár minut ticha a taky věta "... vypadáš smutně", ta mě dostala. Bohužel neodcházím s pocitem, že za sebou nechávám čistý stůl a dotažené projekty. Utíkám a to dost rychle. Sere mě, že jsem to všechno nedotáhl, ale já nemohl, měl jsem hlavu jinde, myšlenkama jsem v září a na hraní si Emily z Ďábel nosí pradu mě už nebaví. Za hodinu to podepisuju u jejího účetního.

Žádná vysněná evoluce, tohle je těžká revluce

12. června 2015 v 20:56 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Vstávání z popela. Krizový režim. Práce pro kterou by tolik lidí vraždilo házím za hlavu. Můj život. Otřes v osobních hodnotách. Křehkost, úzkost. Zataženo, dusno, útlum.

Tohle mé životní tornádo rozhodně neskončilo, naopak. Za pár dní jsou státnice, které si vyžádaly několik litrů kávy, špatné stravy, pár špíčků a zničení osobního života. Občas zavolá nějaký policajt, občas napíše banka, ale útok na mé finance je překonán a já, jak se zdá, můžu znovu dýchat. I tak to ve mě zanechlo neuvěřitelný pocit nejistoty, která se díky stresové práci v agentuře zvětšila do té míry, že jsem se musel postavit a v jednom z nejnepříjěmněšjích období v životě rozhodovat o své budoucnosti a riskovat úplně všechno. Takhle to dopadlo:

Semestr skončil, první zkoušky jsem dal. Sotva jsem se začal připravovat na státnice, přišel ten "zločin" a totálně mě sesadil. V učícím se presu mě odrovnalo chování šéfky, která mi sice věří a maluje krásnou budoucnost, ale exekuce zakázak bez smlouvy udělám těžko a tak s pravomocemi marketingové ředetele naší největší automobilky nemám ponětí, jaký auta prodáváme. Jinými slovy se s dalším projektem ukázalo, že to prostě dělat nechci. Soustředit se na učení bylo nemožné, protože jsem pořád myslel na to, na jakou další vejšku půjdu. A tak jsem se rozhodl pro to prestižnější, jistější a náročnější. To ale znamenalo omezit agenturu, tak proč ji vzhledem k problémům rovnou neodstřihnout? Frank Underwood mi byl sympatický, teď ho nensáším. Stejně jako seriál, odsuzuju celé vedení, partnery a svět naleštěných, bohatých a zfetovaných markeťáků. Chci žít, nebudu se stresovat tím, že slečna CEO se urazí na základě milého pozdravu a podnikatelská hvězda mi pak bude řikat, že si mam zjistit drby, ona se totiž rozvádí. Děkuji, ale na diplomacii a vysoké PR mám ve svém věku dost času a nebu cpát do něčeho, na co nemám - zkušenosti, nervy a chuť.

Jinými slovy ... Odcházím, nechci to šéfce psát e-mailem, ale nechce se mi čekat. Rozhodl jsem se ve chvíli, kdy jsem 100 kč v peněžence a žádnou práci. Dnes je účet opět živý, tleskám bance a mám za sebou nejkrásnější pohovor v životě. Žádná vysněná evoluce, tohle je těžká revluce. A přes snahu se radovat tu jsou pořád ty státnice ...

Všechno mě dojímá, jsem křehký a bázlivý, ale když ten titul dám, budu rozdávat radost a kamarádská opora, jako jsem kdysi bývávál. A taky chci být hodný syn!

Mějte se a važte si každého nádechu!