Květen 2015

Peníze budou, my nebudeme aneb policie, úzkost a velká jména

31. května 2015 v 18:24 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Dneska trochu jinak. Žádné myšlenkové pochody o tom, že nevím, co s budoucností, že se v agentuře pořád učím, že se zapomínám nadchnout, že už neumím vypnout a že se strašně učím na státnice. Nic takového, když z kopce spadnete na dno, když vypadnete z rojetého vlaku uprostřed divočiny, tak vás vážně nesere, že máte na instáči málo lajků. Pane Nedostižný? Plesk!

Když jsem letos po jednom z těch večírků s Dýnem ztratil klíče, byl doma táta a otevřel mi. Vzal jsem si náhradní a vesele pokračoval dál. Co kdybych bydlel sám a neměl žádnou náhradu? Co kdybych přišel o střechu nad hlavou? Když umřela, tak jsem si říkal, že byla stará a nemocná, že jsem ji věnoval, jak jsem mohl. Vážně? Když mamka oznámila rakovinu, vzpomněl jsem si na seriály na komerčních televizí a říkal, že to drama postihlo i nás. Jak já debil to můžu vnímat jako drama, když mohla umřít, taky?! Přemýšlivost není nic, za bychom se my blogeři měli stydět, ale občas je fajn si říct, že řešíme stračky a na světě jsou mnohem, sakra mnohem horší a důležitější věci, než naše vztahy, kariéra a dospívání.

Ale jo, určitě jsem potřeboval na prdel, ale abych se stal obětí zločinu, díky kterému mám zmrazené konto a nemůžu si koupit ani rohlík, to je možná trochu dost. Od střední si šetřím a snažím se mít nějakou pojistku, polštář, na který spadnou nečekané výdaje. Polštář je pryč a jediné co mám, jsou ty ztracené klíče od domova. Volání do banky a výslechy na polici udeřili do mého studijně pracovního týdne. Úzkost, strach, nedůvěra, výčitky, přecitlivělost, útlum. Je neuvěřitelné, jak se během několika sekund naprosto změní priority, hodnoty a postoje. Okamžitě jsem měl v hlavě seznam nutných výdajů a krizový plán. Ikdyby mi peníze policie nevrátila, budu cca dva týdny úplne bez ničeho. Je hustý mít poslední stovku v peněžence.

Stejně se musím učit a v práci je toho tolik, že na utrácení stejně není čas. Děsí mě, že mi posílají e-maily i o víkendu. Náš grafik je syn náměstka a šéfka chrápe s ministrem, já to ale nevnímám. Děláme další akci a já s neumím nadchnout. V pátek jsme měli velkou akci s Designblokem, kam přijeli i zahraniční designéři. Znám se s jednou, která byla nadšená z mých projektů. Stejně jako spousta dalších, dokonce i šéfredaktorka odborného portálu, který zná každý student médií mi říkala, jak je to super. Pro mě je to ale asi jen další brigáda a neustále sleduju své přecitlivělé reakce na sny mé šéfky. Snažím se si připomínat, že to jsem vždycky chtěl a hledám vzory, které si tuto pozici opravdu užívají, je potřeba zabrat, jenže nemám sílu, po tom všem fakt ne.

Opravdovým kamarádům jsem to neřekl, jen to napsal Tymisovi a protože nám v Designbloku Diesel zajišťuje techniku, stihl jsem mu to říct u piva po vernisáži. Do toho mi odjeli rodiče a celý bejvák byl jen můj. Party? Ani náhodou. V těhle dobách si uvědomuju, jak moc skvělé rodiče mám a zrovna, když je potřebuju, tak odjedou. Jedu devítkou o páteční noci domů a jím alkoholem plněnou čokoládu od švýcarského designéra, který mi ji jen tak dal, ale jsem utlumen. I dnes, kdy jsem vypadnul z Prahy na zahradu nemyslím na nic jiného, než na to, jak a co se budu učit, jak a kdy udělám práci do agentury, zda jsem na polici řekl všechno a hlavně na to, kdy přijdou peníze. Říkala, že peníze budou, my nebudem. Je to 15 měsíců od její smrti a mě teprve teď dochází, že možná myslela to, že se nemám honit za prací a mám být s ní. Neříkám si "kdybych to tak mohl vrátit zpět" - v tu dobu jsem to vnímal jinak, měl jsem pocit, že dělám vše, co je možné. Hodnoty se v čase mění.

Mám nejhorší období za hodně dlouhou dobu. Ano, z různých úhlů pohledů to možná není tak strašné, ale mě strašně je a ta nová křeč a úzkost trvají dost dlouho, se do mě nevtisknou ..


Poslední semestr jako tornádo zážitků

21. května 2015 v 12:33 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Květen ukončil poznávání nových lidí. Naopak se z opravdových kamarádů stávají sourozenci, vnímám je jako bratry a sestry. Příjemný prosluněný příchod jara se změnil v deštivá, zatažená odpoledne, u kterých sedím v županu s nekvalitní kávou a dělám něco do školy a do práce. Bez apetitu, myšlenkama jenom v kariéře. Při pomyšlení na léto vidím dva slepé měsíce. Šetřit, vypadat dobře a zbavit se křečovitosti.

Víkend s Tymisem se mi strašně zaryl do paměti. Nvm jestli to bylo tou trávou, která na mě nezapůsobila, ale bylo to s ním skvělý a jemu se to taky líbilo. Začal jsem sledovat seriál House of Cards a mimo jiné mě šokuje vztah, který má Frank s Claire. S Tymisem jsme na tom dosti podobně. Zase si říkám, že bych s ním žil, nemuseli bychom spolu spát a všechno dělat spolu, ale máme se strašně rádi, veříme si, dokonale se známe, fungovalo by to.

Oproti hřejivému vztahu s nejlepším kamarádem stojí další magická noc s Dýnem, která se mi taky strašně zaryla do paměti. Jeho bohémský způsob života a má opilost jsou snad dostatečnou ochranou proti zničení našeho přátelství. My dva si po našem friends with benefit už nikdy tak nepsali. Je to spíš kámoš, se kterým dvakrát do měsíce zapařím, což se s 2015 rozšířilo o "šťastný noční konec". Nemám s tím problém, čas strávený s ním mi dává to co potřebuju, zábavu, pocit mladosti, užívání si života a nově i sex. Nechci to řešit, ale myslím na to.

Ta nerozhodnost z toho, na jakou školu půjdu a jak bude pokračovat má práce v agentuře, se stala tématem, které jsem každému na potkání vyprávěl. Je to celkem osobní problém, k jehož vyřešení musí každý znát bohatý backround, který zasahuje do mých rozhodnutí. Najednou jsem to sobecky všem cpal bez ohledu na to, zda je to opravdový kamarád nebo jen známý. Zase jsem si říkal, jak moc mluvím, jak se nehlídám a jak je to vlastně zbytečné. Chci být mladý, spokojený muž, který nemá potřebu se všem svěřovat. Jenže i díky tomu seriálu zjišťuju, jak si lidé opravdu nic neříkají, jsme všichni strašně sami. Hledám rovnováhu mezi svou upřímností a cestou za mým lepším, dokonalejším já. Na vejšky se přihlásím a rozhodnu se na konci léta.

Je zvláštní, jak se dívám na svůj život. Pořád jsem v modulu - bydlení u rodičů, studium a práce v oboru. Najednou se do toho vmísila potřeba žít a užívat si. Na jednu stranu nechci strávit mládí v knihách u počítače, ale rozhodně si nemůžu dovolit nevázanou drahou zábavu. Trochu se to zlepšilo, vydal jsem se správným směrem. Mám potřebu pomáhat, dělat dobré skutky a být dobrý člověk. Why not, ale nedělám nic špatnýho, aby mě mé svědomí takhle hnalo.

Najednou přemýšlím nad tím, jak jím, jaký vzduch dýchám, jak moc relaxuju, v myšlenkách jsem na zahradě, řeším zdraví a poměr práce, školy, zábavy. Prohlížím si diář a říkám si, že tenhle semestr byl nabitý, skvělý, zábavný a takový "hodnotný". Spousta schůzí, obědů, pracovních káv, výletů na zahradu, náplavku a s každým nočním výletem jsem poznal nové místo, nového kámoše nebo něčí postel. Na co si kurva frut stěžuju?


Nedostižný víkend a výlet s kámošem

17. května 2015 v 22:14 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
"To jméno, mi je nějak povědomé," říká Tymis a na můj rozkaz típá telefon. Jedem po dálnici, je mu vedro, otevřel všechna okna, drží mi navigaci. Jsem trochu rozlámaný, přejedený a peru se s autem. Volal ten, se kterým jsem měl poprvé sex.

Zatímco si šéfová užívala na italském designbloku, hlásil jsem průšvihy plánované konference z Prahy. Ve čtvrtek jsem měl poslední schůzku ohledně filmového festivalu a se Skromnou šli na Náplavku, bylo to fajn, užil jsem si sluníčko. V pátek ráno jsem trochu stresoval kvůli fakturám, DPH a platbám a taky kvůli tomu, že kdybych bakalářku odevzdal o hodinupozději, žádný titul bych nedostal. Nicméně sem se i tak těšil na akci s lidmi ze školy, pod dlouhé době.
Nejdříve jsem povečeřel s Venkovankou a jejím novým přítelem a rozebral své starosti. Ten její blonďák mi celkem poradil. Pak jsme se odebrali na akci, kde bylo asi deset lidí a půlku z toho jsem neznal. Studenti veteriny jsou strašně příjemní, ale jsou taky ustrašení šprti, což je to poslední co má nedostižná povaha v pátek večer potřebuje. Sebrali jsme se a šli dál. U vody na mě čekala Ála a další holky ze školy, cestou jsem nabral Dýna, který se doma nudil. Byl unavený a pozval nás s Venkovankou a jejím do jeho bytu. Zase sedím na černé židli, poslouchám jeho Spotify, piju víno a vidím ty černé závěsy, které mi tak moc připomínají naše léto 2013. Jdeme za nima, ale Ála je opilá a její upřímné řečičky plné amerických úsměvů mě najednou nebaví. Ano, už zase to dělám, vždy, když s ní chci jít pařit mě přestane bavit a já jdu dál. Pár pohledů, pár gest a s Dýnem nám to bylo jasné. Sebrali jsme se a šli dál. Mířili jsme ke Kotvě a cestou se hezky připili, potkali jsme jeho kolegy, pili s nima, kecali a chvilku byli v tom klubu, pak nás i oni přestali bavit. Sebrali jsme se a šli dál. Najednou jedu taxíkem na Vinohrady. Tymis? Ne, teď poprvé jedu s Dýnem. Zlepšená pleť, stylový Dýn a alkohol v krvi mi navodili příjemnou náladu a já se v klubu cítil dobře. Najednou jsme dělali kraviny, začal být přítulný a v největší nadrženosti, kdy si o nás všichni museli myslet, že jsme pár, přišla Bisexuálka. Překvapila, fakt hodně. Jediná holka v klubu, ve kterém byla poprvé. Zatančili jsme parádně. ,,Haha a pak, že spolu nic nemáte," prohodila Bisexuálka mezi řečí, když viděla "jak" spolu s Dýnem tančíme. Je neuěřitelné, jak jsem naučil "nemyslet". Díky Dýnovi se aspoň večer dokážu uvolnit a užívat si. A teď s ní a s nim ve čtyři v noci v centru jsem nemyslel na to, co bude, jak noc skončí. To až tahle její narážka mi připomněla, že pařím s tím, se kterým jsem měl nejvíc sexu, nejintenzivnější vztah, s tím, se kterým jsem před měsícem spal. A ano, tentokrát se stalo zas. Bylo to zvláštní a moc se mi to nelíbilo, ani si moc nevzpomínám, jak přesně to probíhalo. "Co děláš?" řekl, chvilku nic nedělal a pak si se mnou dělal, co chtěl.

Dokonalé ráno se nekonalo. Plánoval jsem se do oběda učit a pak jet s Tymisem na letní sídlo. Najednou je 11:23 a já ležím s mobilem v ruce vedle Dýna. Jedu dom, stíhám koupel a oběd. Do hlavy se mi ženou pracovní a studijní starosti, ale taky si říkám, jak skvělý život mám. Stačí dva kámoši, ale když je vztah hluboký, stojí to za to. O dvě hodiny později vyzvedávám Tymise a děláme rodinný nákup, řešíme, co budeme vařit a snídat, je mi dobře. Vždy jsem chtěl mít někoho, s kym prostě vypadnu, odreaguju se, budu sám sebou, nic neřešit. Přesně takový byl víkend s Tymisem. Na procházce jsme řešili stavby, venkov a slepice, dokonalost. Pak jsme si udělali jídlo, on balil trávu a cejtil neuvěřitelně důležitě, měl radost a já měl radost, že on má radost. Kouříme, jíme, pijeme a sledujeme film. Je strašně fajn, bavím se o jeho milých a lehkých tématech a baví mě to. Jsme sami sebou. Vnímám ho jak své dítě. Nechává rozsvíceno, nedotahuje kohoutky a nechává otevřené dveře. Ale je to můj Tymis.

Přijíždím do Prahy, za krásného slunečného počasí vycházím z auta, s báglem, brýlemi a klíčkama jdu přes celé parkoviště. Užil jsem si víkend, nedostižně.


Můj House of Cards aneb, jak spojit byznys a školu

13. května 2015 v 20:59 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Má kamarádka Ká. tvrdí, že člověk se neustále ocitá v určitém životním období. Vždy mě tato slova zachrání, protože jsou plná naděje na to, že přijde období, které bude jiné, bude lepší. Čas strašně letí, je už květen 2015, ale já sem myšlenkama někde v únoru, kde jsem se rozcházel s Danielem. Nový semestr, nová práce, nové příležitosti, bakalářka, státnice, přihlášky na další školy, loučení se, letní počasí, prázdniny, důležitost, krutost firemního světa a byznysu - to všechno zamícháme, přivedeme k varu, okořeníme špetkou křečovitosti, trochu pepře na akné a hodně oleje a másla, ať jsou ty nervy pěkně obalené! Dobrou chuť, podává se hlavní chod poslední večeře v tříletém bloku nedostižnosti.

V březnu a dubnu jsem byl ošálen tím, jak moc jsem si vlastně užíval. Ve srovnání s ostatními jsem se všemi důležitými kamarády stíhal celkem vídat a téměř každý pátek jsem pocítil alkohol v krvi a sám sobě tak dovolil se chovat jako děsně šukézní osoba v né už tak šukézním prostředí pražských klubů. Po přežití monstrózního galavečera mi trochu opadl stres spojený s prací v agentuře a měl jsem dost času stát se hvězdou školního filmového festivalu. Rozhovory, natáčení, focení a reportáže a také příjemné vyhodnocení doprovázené pocitem zadostiučinění, ze kterého pořád čerpán energii. Reporty ze sociálních sítí jasně dokazují to, jak se o mě začali zajímat dávno zapomenuté osoby, kterým najednou ve stínu velkých akcí připadám zajímavý. Přestávám být osobní a schovávám se za výstupy, reporty, slavnostní vyhlášení, meetingy, uzavřené smlouvy, dohody a strategická partnertsví. Celou dobu jsem okouzlen jarem a s pomalým nástupem května se má neřízená zábava začíná chýlit ke konci.

Příjemně strávený duben byl doprovázen nezávazným flirtováním s Beranem, se kterým jsem měl pár malých příjemných úletů. Najednou se z toho stal měsíc a pan "zvláštní" měl potřebu to rozseknout. Začal rozebírat to, co bude dál s tím, že vztah se mnou nechce. Jasně jsem dal najevo, že další kámoš je to poslední, co teď potřebuju. O den později se omlouvá, lituje toho, co řekl a chtěl mě zpátky. Nic z toho nebylo, akorát třídenní zbytečné nasrání. Důležité je ale to, že mě to přivedlo na myšlenky, že po získání titulu přijdu úplně o všechno. Jasně, mám tu kamarády, ale s těmi se vídám nepravidelně a spřízněnou duši nenahradí. Největší jistota je teď ve škole a její letní, pro mě poslední, semestr zítra končí. Neustálá nervozita plynoucí z drsné šéfové mě nutí přemýšlet o tom, na jakou VŠ půjdu, jaký úvazek si dám a zda vůbec ještě budu dělat v Designbloku, který už delší dobu stojí na třetím místě, aniž bych si to uvědomil. Obrovská zodpovědnost a plánování další konference mě přinutilo být od rána do večera u počítače a rozesílat velkým zvířatům celkem drsné názory, které ovlivní rozpočty v řadě českých firem. Kamarádi jsou nadšení a mluví o příležitostech, ale já jsem se na práci začal dívat trochu rodičovským pohledem. Jakou cenu má můj čas? Začal jsem toužit po jednostranné, měřitelné a jisté práci, která mě bude zároveň naplňovat. Tato agenturní práce je dokonalá imitace seriálu House of Cards a já v tom prostě neumím chodit. Ano, chce to čas, třeba si zvyknu, ale mé pohodlné já má najednou velmi silný hlas. Dýn mě naučil užívat si života a tato potřeba se u mě celkem rozrůstá do zajímavých názorů a pohledů na věc, které mi sedí v hlavě a nadávají na to, že pořád všechno řeším, že si každému stěžuju na svoje posraný problémy a že se ze mě stává někdo, kým jsem nikdy nechtěl být. Jsem na rozcestí a nemůžu se rozhodnout. Nikdo mi nedokáže poradit a já si sám si svou situaci nedokážu uvědomit, nedokážu to celé pořádně uchopit.

Najednou jsem tři týdny nebyl v lihu a mam pocit, že sem strašnej šprt, přitom takhle žije většina lidí. Vím, že si stěžuju na blbosti, že maj lidi mnohem větší problémy a že bych měl bějt šťastnej, protože tohle jsem vždycky chtěl. Vždycky jsem chtěl mít otevřený vrátka a možnost výběru. Nikdy jsem se vlastně nedokázal za něco postavit tak, abych si tim byl 100% jistej a při nakládání s budoucnosti, dalším obdobím, to nebude jinak.


Živelný duben plný sexu a velkých jmen

1. května 2015 v 14:22 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Konec dubna 2015 se nesl v atmosféře připomínající končící film. Je jedno, zda mluvím o jednom z projektů, vztahu, přátelství, práci atd. Všechno mělo končící, rekapitulující ráz a zjišťuju, jak moc jsem žíznivý po životě, zážitcích, vzrušení a lidech. Čím více se mi daří na straně jedné, tím víc skřípu zuby a mačkám mobil na straně druhé, protože se vždy něco sere. Tak moc jsem oslavoval příchod jara až jsem si nevšiml, že za chvíli je tu bude léto. Má největší noční můra, totiž že možná neumím být sám, se s opouštěním randění s Beranem stává skutečností. Tymis je zase ve sračkách, práce v agentuře mi pořád nedodává jistotu a na státnice se pořád neučím.

V Designbloku se na mě hrne velká spousta úkolů. Baví mě to, chci tam být, ale je neuvěřitelné že zrovna z Designbloku se stalo něco, co mě na třetím místě v prioritách tak trochu otravuje, ale příjemně. Práce v reklamce je pořád zvláštní, šéfka je dost špatný manažer a i když jsem rád pánem, nějaká zpětná vazba by se hodila.

Beran se chtěl ve středu vidět. Jsem pořád tak naivní. Za zvuku Madonny jsem se čančal, jak kdybych měl rande s prezidentem. Těšil jsem se na jeho nadržený pohled, energii a vzrušení. Vážně jsem si říkal, že se opijem a skončím u něj. Směju se sám sobě. Beran řekl, že si nedokáže představit, že by mezi námi bylo něco víc, že to k ničemu nevede a protože jsem mu řekl, že to poslední o co stojím, je další polo-kamarád, rozloučili jsme se. Jsem rád za jeho upřímnost, ale udělal nesmyslný krok, kterého do teď lituje a brečí mi do zpráv. Nicméně v tu chvíli jsem stál uprostřed Václaváku a s mobilem v ruce volal s Tymisovi, kterému dali hodinovou výpověď. Neměl čas a tak jsem si našel číslo na Dýna. Vždyť jsem s ním spal! - proběhlo mi hlavou. Kašlu na to, volám. Dělám smutného a protože je strašně hodný, zve mě k němu do práce, dává mi jídlo a jdeme s jeho kolegyní pařit. V klubu potkávám asi pět bývalých kolegů Daniela. Strašně rád je vidím, mám radost a bavím se. Jdeme domů a je zase nadržený, má zlomená naivita si už ani nemůže zamýšlet se s ním znovu vyspat, ale samozřejmě je to to jediné, na co v tu chvíli myslím. Tma, závěsy, postel. Nic není a mě to díky bohu nevadí. Ráno je skvělé, strašně se smějem a vzpomínáme na zažitu noc. Jdeme do ultra-nového podniku a dáváme si skvělý oběd. Velmi šikovná servírka mi říká, že mě zná. Je to mi to celkem nepříjemný.

S doznívající opilostí jdeme prosluněnou Prahou a potkáváme kamarády ze školy. Mám pocit, že mi to město patří, že každého znám. Domů jedu s Čertem. Po konzultaci jedu do rádia a jdu ven s Milanem z první práce, kterého jsem tři roky neviděl. Filozofujem, mluvíme o tom, jak skloubit VŠ a práci, jak hledat hodnoty a jak nesnášíme velké korporace. Milan je velmi inteligentní, sympatický a spolehlivý kluk, který je o pár let starší a beru ho jako Diesela, staršího bráchu, co mi poradí. Byl rád za to, co dělám, prej je dobře že jsem "nespokojený". Klid by znamenal stagnaci a takhle mě můj postoj nutí být lepší. Souhlasil jsem, ale jde o to, jakým tempem jedeme a za jakou cenu.

Měl bych se vážně učit na státnice, bakalářka není stále hotová. Pořád nejsem rozhodnutý, na jakou další VŠ půjdu, co bude v létě a jak to všechno dopadne? A dotoho to hnusný počasí ..