Duben 2015

Mezinárodní konference a sex s hvězdami ve stylu 50 shades

26. dubna 2015 v 13:35 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
No dobře, konference neni mezinárodní, místo 50 shades byla trojka a zas takový hěvzdy nejsou, jen hrajou v Českých filmech, co dostávaj lvy. V druhé půlce týdne utichly pracovní povinnosti a já se mohl věnovat studiu, přátelům, jaru a sobě. Mužská pohlaví mě zase začala štvát a když jsem byl už vážně nasranej, vzal jsem Tymise, flašku a šel dobýt noční Prahu. A tak jsem se probudil mezi dvěma celebritami. V klidu se usaďte, další nedostižný večírek začíná ...

Pátek 11:40. Jedu od kadeřnice, volám do Designbloku, abych se pro něco zastavil, ale CEO to nezvedá. Nevadí, mám hlad a musím venčit. Učím se, s K. jdeme na hodinovou procházku. Beran píše, že oslavu posouvá o hodinu dopředu a píše mi to o dvě hodiny před, jistěže nestíhám. Nechápu a cítím schválnosti. Ptám se, ale na blbé otázky, podává ještě blbější odpovědi. Jsem naštvanej a nechce se mi. Jedu na původní, dohodnutý čas. "Ahoj," všichni čekaj až mu asi dám pusu. Nemám se k němu, zatímco on se začíná lísat. Ostatní jsou milí, vtipní, nezodpovědní, povrchní a neuvěřitelně zábavní. Beran se lísá, má se ke mě, líbí se mi to. Má zvrhlé řeči. Když v tom odbije desátá a všichni se rozutečou. Dvě jdou kalit jinam, dva jdou k sobě domů, ona má rande, on jde za přítelem a Beran hrdě tvrdí, že jde dom! Jdeme všichni, nemam na něj soukromí a prostor se ptát, najednou jsme v metru loučíme. "Tak čau," dělá jakoby nic. Se snad posral? V pátek večer, v deset hodin, největší nálada a nadrženost a on že čus? Jedu s ostatníma ještě další zastávku. Štír, který se ukázal jako největší děvka, ze které ani kámoš nebude, protože mi nic neříká, se ptá: "A co ... počkat .... vy nejdete spolu?". Házim nejvíc umělej výraz a sotva dýchám. Okamžitě přestupuju a píšu Tymisovi, co se děje a že zejtra (sobota) vojedu prvního, kterýho potkám.

Po nasraném pátku přichází americká sobota. Jedu s bejvalým do IKEA. Pořád má zvláštní lehce chladný odstup. Zatímco já mám upřímnou radost z toho, že ho vidím, on mi toho moc nevěří. Zajímá se o to, co dělám a sám celkem dost prozrazuje. Je to zvláštní, nostalgie. V hlavě si říkám, že chci možná zpátky anebo jsem taky nasranej na Berana, kterej neví, že obědvám z Danielem. Přijíždím domů, učím se a pracuju, baví mě to. Pomalu se stmívá a já se těším na Tymise, ale vypadá jen na procházu s vínem.

Přicházím do luxusní restaurace, zdravím nováčky a dostávám chuť na sladké. Prší a ven se nám moc nechce. Procházíme asi čtyři obchody až si nakonec kupujeme nejdivnější víno, mluvíme francouzsky a sedíme na nové scéně vedle patnáctiletejch holek. Vidíme, jak prochází Dýn. Tymis ho hejtuje a já vzpomínám na minulý čtrvtek (ups!). Jdeme dál, do bývalé práce, normální restaurace, potkáváme kolegu, který povýšil a drbeme celý podnik. Je to milé, zahřeje to na duši. Píšu si s Beranem, který by mohl jít ven, ale je sobota večer a on se jde učit. My s Tymisem jdeme do mého oblíbeného pajzlu a kupujeme pančovanou Becherovku, ze které nám je špatně. Je nechutná a spíš nás sere než opíjí. Tymis odbíhá, hlídám chlast a bavím se s cizími. Nejsou prachy a tak jdeme rychlým tempem do našeho jistého klubu. Nejsem opilý, mam pocit že mi to nesluší. Dostávám SMS od Berana, že Daniel rozjel intagramovou kampaň, aby zjistil, s kým se tahám. Lichotí mi to, je to vtipné. Klub je plný postarších pánů. Nebaví mě to. Hudba nic moc a Tymis by pořád za někým chodil. Přichází pan Stylový! Tymis dělá neuvěřitelnou ostudu. Trapas, trvající nasrání, vyhozený prachy za pančovanej chlast, ze kterýho stejně nejsem opitej. Kroutim očima, nasranost. Stylovej zas ve svym černym čepečku, Tymisovi se nelíbí. Nakonec odchází a já se dávám do řeči s přitloustlým buzíkem, který zná Daniela. Hned mi zapadá, už vím, kdo to je, pomlouváme Daniela, řešíme ho. Přichází Tymis a hrozně toho kluka hejtuje, co prej za mnou dolejzá. "Neotravuje tě?" - říká Tymis a táhne si s sebou dvoumetrového chlapa (:D). Tlouštíka mi je líte, je drzej a vlezlej, ale v klubu m´plnym namachrovanců mam aspoň nějakou záchranu a mám se s ním o čem bavit. Když už mě nebaví, jdu si dát drink, tancuju a lepí se na mě další exot klubu. Jediný kluk v klubu s barevným trikem a blonďatými vlasy. Je strašně milej, kupuje mi ferneta, dává mi číslo a je skromnej. Naštěstí si nic nedovolí, Tymis přichází s výrazem ala "s kym se to zas kurva bavíš" a říká mi, že je tohle jeho bejvalej. Přestávám bejt nasranej a začíná mě bavit, jak je to všechno propojený. Mám už asi jenom dvě stovky a v hlavě si hodnotím večer. Tymis je unešenej tím svým čahounem a já jdu teda tančit. Záblesk. "Čáu!" říká bývalý kolega z luxusní restaurace velmi pěknému klukovi. Automaticky jdu k němu, mlčíme tančíme. Je tam ještě s jedním, měnším, hubenějším a kudrnatým. Tancuju mezi nimi, osahávají mě. Začínají hrát ty největší songy. Jsem nadšený, jsem mezi nejhezčími kluky z klubu a oni jsou evidentně nadšení (a nadržení) na mě. Užívám si to a nechci myslet na to, zda to jsou cizinci, jestli jsou pár nebo mě chtěj zabít. Oba se na mě lísaj a mě najednou dochází, že si kluci přišli ulovit někoho do trojky. Tancuju, jsem nadržený a vím to. Je to intenzivnější, ale ruší mi to tlouštík, loučí se. Uff můžu zas tancovat, ale ruší mi to blonďák, loučí se. Odejde a já se jim zas konečně věnuju, ale přijde Tymis, loučí se. Směju se :D, protože se za mnou, doprostřed parketu, chodí všichni loučit, ještě pdopisy bych mohl dávat. Konečně se všech zbavuju a jsem oddaný mezeřu zubů toho namakáného a živelnosti toho kudrnatého. "Nechtěl bys k nám na návštěvu a snídani?". Jsem trochu v šoku, čeká rychlou odpověď. Kudrnáč se usmívá a netrpělivě čeká. Mlčím a jen (jako děvka) podávám ruku.

Rychle se představuje na chodbě, je pozorný a milý. Berem kabáty, hned jsme v taxíku. Spolupracují spolu jak nějací agenti. "Dopředu," vykřikne namakaný a kudrnáč vyřizuje navigaci. Vítají mě u nich doma, jsou společenstší, pozorní, ptají se na jídlo, pití. Zatímco se namakanec myje, povídám si s kudrnatým a zjišťuji, co jsou kluci zač. Sedím na modré lavici urpostřed velmi zajímavě zařízeného bytu, kde je všechno vzdušné, staré, ale přitom nové a čisté bez jakéhokoli nábytku z IKEA. Sedím tam, a zjišťuju, že to jsou herci. Jdu se koupat a celou dobu si říkám, že proto mi jsou tak povědomí. Jdeme "spát". To triko, které jsem před minutou nasadil letí domů. Jsou něžní, sehraní a mé tělo si to naprasto užívá. Jedem se věnuje tomu údu dole, zatmíco druhý mě vášnivě líbá. Jsem rozpálený. A vůbec nevím, komu ty končetiny, pohyby a hlázení patří. #50shades Stáváme se jedním nadrženým souborem pěkných těl. První se udělá pan Namakaný. Jsem na řadě, nejde mi to, ale při pohledu na jeho chlupatou, vypracovanou hruď, jeho pohled a vousy, to jde samo. Do velkého finále se blíží i pan Kudrnatý. Stoupne si nad nás a dost netradičně zcáká celou postel včetně nás. Vanilkový děšť. Je to neuvěřitelný pocit, cítit ty těžké teplé kapky spermií. Jsem celý takový pomačkaný, vláčný, jakobych ztratil kosti. Před probuzením se svalovcem uděláme ještě dobře. Sedím na posteli, mezi nima a říkám si, jaký by to bylo selfíčko ( :D pardon). Dívám se kolem sebe a jsem ohromen tím, jak se byt zařízený. Skleněný stů s kytkami, staré kufry na sobě, otevřená šatna a francouzské dvěře přímo před postelí. Jsem sice probraný, ale spím s nimi asi ještě dvě hodiny. Říká něco o snídani, ale já potřebuju dělat věci do školy a smrdí mi z pusy. Odcházím.

Říká jak se jmenuje on a kudrnáč, ukládám do mobilu. Venku je krásně, z trika cítím včerejší kouř, v kapse mam papírek s číslem od blonďáka a v peněžencu jenom stovku. Mam chuť na sladké pečivo, BILLA je plná a jede tramvaj, zkouším něco jako běh. Sedím a poslouchám vedle sedící francouzskou rodinku. Přichází revizor a protože mám trochu dojezd, vyklouzává mi opencard z ruky na zem (:D). Koukám se do mobilu a na google hledám jména herců. TYVOLE! Hlavní role ordinace to není, ale i tak jsem celkem v píči. Aspoň je fajn, že když mi budou chybět, tak se stačí podívat na ČT1 nebo Novu od osmi večer .... Dal jsem si trojku s celebritami a bylo to neodstižné.

Dneska dělám generální úklid. Od zítřka začnu sportovat, spát brzy, všechno dělat pravidelně a hlavně už neutrácet.


Důležitost proložená sexem aneb jak být důležitým manažerem a puberťákem zároveň

18. dubna 2015 v 22:51 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Šéfová čekala až mi škončí filmový festival. Další event, běham s mobilem u ucha, patří mi prosluněná Praha. Hádám se s techniky, miluju své redaktory a stojím na podiu. V hledišti jsou i drazí přátelé. Dostávám pochvalu od vedení a zjišťuju, že dostaneme prémie. Přichází Dýn, pijeme, smějeme se a baví se s M. Další ironický moment. Najednou zdrháme a pijeme hnusný víno s holanďankama. Moc jim nerozumim, ale ohromně se bavím. Behěm okamžiku jsme v baru s Bisexuálkou a její novou "kámoškou". Pijeme, tancujeme. Ani nevím jak odcházíme. "Jsem nadrženej," říká. "Nekoupíme si domů pizzu?" dodává Dýn. Najednou je mi jesné, že u něj spím. U kamaráda, zároveň mého prvního s kterým jsem zažil tři měsíce friends with benefits ve znamení bohémského užívání si. Přijdeme k němu, slíkáme se jakoby do pyžama a jíme pizzu. Najednou ale ležíme v posteli a on pouští ten samý seriál, při kterém jsme si to poprvé rozdali - a to byl jeho vůbec první sex s klukem. Tulí se a já tu pizzu strašně rychle. Nevnímám seriál a fakt, že jsem před pár hodinami zvedal šampaňské a 250 lidem v centru Prahy přál další rok skvělých filmů! To jsem já, čím důležitější akce, čím stresovější atmosféra, tím větší uvolnění, zábava a hédonismus musí přijít. Je rok 2015 a já jdu ještě víc do extrémů. Jsou tři hodiny po velké akci, ležím u Dýna v posteli, na pozedí jde Ten seriál a v opilosti se poddávám jeho snaze užívat si každý okamžik. Po roce a půl spím se svým nejlepším kamarádem. Je to krátké, velmi plynulé a moc si toho díky opilosti nepamatuju. Ale to ráno bych mohl nakreslit ....

Probouzím a moc dobře vím co se stalo. Jsem v té samé posteli, to samé povlečení, ty samé závěsy a on. Spal jsem tu před dvěma týdny, ale to bylo v pohodě, to jsem byl vážně jen kamarád, včerejší noc nikoli. Chci ještě spát, třeba si pak společně zajdeme na snídani. Čekám až se probere. Když mě vidí, zamračí se a udělá neuvěřitelně zvláštní gesto. Jako kdybych sledoval Animal Planet. Rukou mě jemně bouchne do nosu a otáčí zpět, spí dál. Jsem konsternován. Má neuvěřitelnou kocovinu, na snídani nechce. Moc nemluvíme, ale tentorkát mi to nevadí, naopak mě to baví. Chápu, že mám odejít. Jsem okamžitě oblečen. Objetí, odcházím. Cestou se stavuju v býválé práci, v restauraci a dávám si kávu s sebou, mávám známé. Káva je hnusná, ale potřebuju se probrat. Jdu pomalu, piju rychle. Praha je najednou zatažená. Bolí mě hlava z vína. Přicházím domů a píše mi, že na to chce zapomenout a nechce to řešit. Hrdě mu píšu "Nevím, o čem mluvíš ;-)".

O dva dny později mi Beran říká, že měl jít na kávu s klukem, který si do trojky se svým přítelem vzal Štíra. Neuvěřitelně žárlím a nestíhám to skrývat. Mám po noci s Dýnem právo?

Můj život je Nedostižný. Vážně už jen chybí tučné konto, vážná nemoc a neštěstí.


Vír velkoměsta, jarní nadrženost a firemní úspěchy

15. dubna 2015 v 21:10 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Dnešek jsem si uži vír velkoměsta. Praha je vážně plná feťáků, mám skvělou šéfovou. Je za pět minut dvanáct filmového festivalu. "Viděl jsem tě v traileru," řekl pan Váha. S úsměvem na tváři rozpoznávám bývalou brigádnici z restaurace, kterou jsem před lety vedl. V druhé chvíli si to štráduju po největších pražských bulvárech a poslouchám staré songy od Madonny. Dodělávám konferenci, jedu na schůzku. Vraťme se ještě dál. Je 11:40 a pan Beran mi píše, že přijíždí. O pár minut mě hypnotizuje v předsíni. Chvilku dělá nedobitnou herečku a pak si děláme "příjemno". Mazlíme se, líbáme se a já zapomenu na čas. Rychle se balíme a jedeme metrem na mou schůzku. Celou dobu se culím, směju se a jsem šťastný. Děláme xichty, hejtíme celý metro.

Slunce svítí a všichni jsou v práci. Chci jít na Náplavku, ale nikdo nemůže a můj diář říká, že mám moc práce. Dávám si unavenou vanu a zdravou večeři. Usínám, jdu spát.


Mé dny plné projektů a jarní poblouznění

9. dubna 2015 v 20:31 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Další rande ve mě vyvolává pocit příjemného poblouznění, ale zároveň upozorňuje na rostoucí počet známostí. V hlavě mi skáče číslo 8, počet sexuálních partnerů, které ze mě přece, vzhledem k citlivé povae, přece nemůže dělat děvku. Opravdoví přátelé stále stojí opodál, zatímco já si vyšperkovávám životopis a přecházím z jedněch pojektů ke druhým. Začíná jaro, poslouchám Madonnu a zapomínám si uklízet, v pokoji i v sobě.

Stále hledám kompromis mezi krečovitou potřebou mít nad vším přehled a uměním si svou práci užívat. Všímám si, jak můj otec stárne a chytá manýry prarodičů a taky si všímám toho, jak moc je má snaha o přehled nad prací ostatních v projektech podobná jeho potřebě řídit domácnost. Je jedno jestli se ptáte, kdo vynese koš nebo kdo podepíše smlouvu s partnerem, jde jen o to mít přehled a já to mám nejspíš v krvi.

Příští týden je filmový festival a mi teprve zasíláme letáky do tisku. Kolegové z marketingu mi lezou na nervy a manažerský post mi u neziskových projektů moc nesedne. Nemůžu nikoho vyhodit nebo jim dát pokutu, tady se platí úsměvy a zadostiučiněním. Na včerejší poradu jsem dorazil jen jako přísedící, dramaturg nedokázal nikoho z mluvčích zkoordinovat, ty lidi si ve svém volném čase udělali místo, aby sám iniciátor odešel v půlce jednání. Ona byla zase za arogantní kravku a já si pak uvědomil, že s tím fakt nic neudělám. Nakonec jsme si hezky pokecali na Husinecké a s já mírnou opilostí usínal.
Nevím, zda je to pozdním oholením nebo velikonoční horou čokolády, kterou jsem za pochodu spořádal, ale má tvář se zbláznila a pupínky se stali mým hlavním nepřítelem. Doma si nestíhám uklízet, e-mailová schránka se plní blbostmi a pc bych chtěl vyčistit. Já ale visím na chatu, e-mailu a čekuju instagram, protože jsme uprostřed kampaně a já potřebuju zaplatiti pronájem. Je čtvrtek ráno, 8:57, už tři dny nosím stejné oblečení, mám zbytečně dlouhé vlasy a ty pupínky na xichtě! Cítím se neupravený, ale při zapnutí telefonu pípání upozornění, připomínek a chatů neustávají. Po snídani zasedám k PC a jsem se zase ve víru světa médií, marketingu a PR.

Hraju si s adobe a kvůli neschopnosti grafika si dělám vlastní bannery. Koukám na hodiny a připomínám si, že ve 12:00 mám rande s Beranem. Ano, pan Stylový se neozývá, asi jsem nezaujal. Na rande s Beranem se mi nechtělo, ale on neuvěřitelně překvapil. Nejen, že mám pocit, že od minula zkrásněl, zatímco mě naskákaly pupínky, ale bylo mi s ním tak dobře! "No jedeme autem (...) potřebuju si něco zařídit (..) no nebudeš tu sedět, pudeš se mnou," říkal sebejistě. Najednou jsem 20 kilometrů od Prahy, sluníčko svítí, mam v břiše motýlky a vedle sebe jeho. Během cesty několikrát telefonuju s ředitelkou flmovýho festivalu a s markeťákem. Jdeme na procházku, má svý ironický zvrhlý keci a přitom je pořád nad věcí a zachovává dekorum. Baví mě, cítím napětí, líbáme se. Opatrně, školácky, pořád mi chce sahat do kalhot, směju se, mazlíme se. Jedeme zpět autem, mám pocit, že mi patří svět a zpívající ptáci, slunečné počasí a sportovní nadšenci kolem nás mě v tom podporují.

Hodně za hodně, jen tak-tak, jíst zdravěji, žít pomaleji.

Na vrcholu

2. dubna 2015 v 21:26 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Asi jo, zase jsem to já, zase mám pocit, že využívám právo na to být šťastný, být na vrcholu. Jsem finále všech projektů, dokončuji školu a mám vysněnou práci i stáž. Do toho jsem včera a dnes stihl dvě skvělá rande a jediné co řeším, je umění si vybrat. Káva mi už nechutná, práci neberu jako práci a přes mizející peníze na kartě a nutný pocit šetřivosti mě hřeje provokativní playlist.

V agentuře jsme (ne)zvládl nejdůležitější večer roky a mě z toho ještě dnes bolí záda a nohy. Nejkrásnější vizuální identita v rukou agresora, který posouvá obor - to je moje šéfová. Teď už jenom doklepat filmový festival a můžu se zas vrátit k normálnímu studentskému životu.

Sobotní pařba se Štírem a jeho kolegy se opravdu vydařila. Zanechalo to ve mě příjemný pocit a při těch vzopmínkách na to, jak s přivřenými víčky trsám uprostřed klubu a každého mám z jedné strany a cítím se děsně sexy, mi našeptává, že si ten život sakra užívám. Možná není všechno 100% podle plánu, možná nejsou všechny činy neposkrvněni chamtivostí, možná by to šlo jinak. Ale vím to, snažím se a jdu dál.

Včerejší noční smsky s Danielem mě jen utrvdily v tom, že jsem s ním skončit. Za to včerejší rande s Beranem bylo zvláštní. Najednou je z něj stydlivá citlivka, která potřebuje někoho, kdo se do něj zblázní a vyšuká mu mozek z hlavy. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že já to asi nebudu. Dnešní rande s panem Stylovým mě velmi mile překvapilo. Žádné snobácké, hipterské, ani stylové řeči. Místo toho upřímné, milé a nenucené konverzace o nenáročných tématech. Bohužel zde chyběla jiskra, jen musím doufat, že je tam někde ty mé oči zažehli.

Můj dream list je done. Rande s klukem, které se bavil s ní, pracoval tam a teď jde do vedení té značky jsem si už v těch 17ti strašně moc přál. Nedostižné se stalo passé záležitostí. S úsměvem na tváři mi dnešní den připadá nedokončený, nedotažený.

Chcí jít pařit, sedět na baru a povídat si s obsluhou o sexu. Chci žít ještě víc a přitom mít klid.