Březen 2015

Až příliš odpovědný bez vlastní nezávislosti

27. března 2015 v 10:27 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Práce v agentuře začíná být stresová, což se dalo čekalo. Nadcházející konference mi plní diář, emailovou schránku a bere paušál. Šéfová je naštvaná, že jsem přehlídl jedno slovo, ale na účet mi poslala o litr víc. To ale neznamená, že bych tam chtěl mít tak o dalších 10 víc, abych se cítil v klidu. Nemám ponětí, jak je venku. Jsem 12 hodin v kuse u pc, celý den v pyžamu, stává se ze mě nerd. Pondělí a úterý jsem hvězda co dává rozhovory a zdraví všechny chodbách a pak mám víkend uprostřed týdne. Najednou nemám chuť na sex, na jídlo a v devět hodim večer padám únavou.

Velkolepost nadcházející konference, slavná jména, drahá auta a neuvěřitelná důležitost mě sice možná těší, ale ve skutečnosti jsem pořád jenom agenturní brigádník a student. Čím víc práce mám, čím víc rozhovorů, fotek a schůzek tím víc se tam uvnitř dožaduji vlastní nezávislosti. Ano, minulý pátek jsem zapařil tak, že to dá na další měsíc, ale třeba myšlenkách na léto se cítím svázán. Filmový festival se začal bordit a na Designblok nemám absolutně čas. Do konce dubna mám tolik práce, že budu rád, když to všechno zvládnu a i kdybych to zvládnul, přijde květen, konec semestru, bakalářka a státnice. Jediné, co mě drží nad vodou je, že si to už nikdy nedovolím.

Chodit do školy a do práce je pro většinu lidí až-až. Někteří k tomu ještě chodí do práce a starají se sami o sebe a svůj pronajatý pokoj někde v hnusném činžáku blízko centra Prahy. Já jsem ke škole a organizaci neziskového projektu vzal práci exterňáka v Designbloku a ještě k tomu regulérní brigádu v agentuře. Já vím proč to dělám a těším se na vymazlený životopis, ale tohle nejde. Paradoxní je, že to vím. Už minulý rok jsem měl brigádu v luxusní restauraci, školu a psal dva články denně do magazínu. Pak přišel film a Designblok. Vzpomínám si, jak jsem to sotva stíhal, ale měl jsem alespoň peníze. Z neziskových projektů mi toho moc nekápne a já tak pořád sním o tom, dělat jednu věc a pořádně ...

Vzhledem k časový vytíženosti se nestíhám snažit psát panu Stylovému, se kterým si už přes měsíc píšu a pořád jsme se neviděli. Pan Módní mi taky nepíše, vycejtil, že nemám zájem, ale kámoše bych možná i bral. Štír se neangažuje a má moc práce se školou a živobytím. Dýn neustále spamuje na Instagramu fotkami s jeho nejlepším kamarádem, ano žárlím, ale těm klukům to přeju.

Nevím, asi jsem měl potřebu bejt důležitej a trochu jsem to přehnal. Pořád se mi ukazuje, jak moc je všechno o vztazích, kontaktech a co si sám člověk neudělá, to fakt nemá.

Jsem single a šťastný

23. března 2015 v 22:42 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Jak začít. Mám se svým způsobem skvěle. Všechny projektu se dostávají do finální fáze a po měsících vyjednávání přichází výsledky. Volám si s majiteli hispterských podniků, chodím ven s redaktory a dopisuju si s agenturami. Času je málo, e-mailů mraky. Není čas se dívat zpět, není čas být smutný z rozchodu s Danielem ….

Bylo to zvláštní a noční hádka při mém návratu z eurovíkendu byla poslední kapkou. Všechny jeho poslední výkřiky mě utvrzovaly ve věcech, které jsem si myslel, že láska přemůže. Ano, láska možná hory přenáší, ale na inteligenční rozdíly je krátká. Nevědomky jsem si ho přestal vážit a začal cítit obrovskou lítost. Rozchod byl fiasko, ale tak mi ho bylo líto, že jsem zapomněl smutnit. Následoval obrovský pocit osvobození, který mě skoro až vyděsil. Daniel mě rozhodně neomezoval a tak nechápu, proč jsem si prvního "single týdne" užíval jak utržený ze řetězu. První jarní paprsky jsem strávil na procházkách s kamarády. Při jízdě tramvají jsem vyjednával sponzorství, volal kvůli smlouvám a popoháněl tým. Jakoby mi Daniel bránit mít radost sám ze sebe, jakobych to s ním nebyl já. "Konečně to seš zase ty," řekl Tymis před pátečním večerem. Spolu lepším počasím přišel i pocit, že mi to celkem sluší, že mám vysněnou práci a skvělé kamarády. Na pozadí mě děsí myšlenka na to, že jsem si na ten stres zvyknul. A přes potřebu říct o rozchodu přátelům, mě jejich reakce usvědčili v tom, že je to vážně za mnou.


Zbavil jsem brigády v luxusní restauraci a teď i Daniela, mohl jsem se tedy pořádně soustředit na projekty a v chatu si užívat pana Stylového, Módního a po pátku i pana Evelína. Díky Danielovi jsem dokonale zapomněl na slavné pařby s Tymisem, při kterých jsme se každý druhý den probudili u nějakého kluka a jeden druhému se v smskách smáli, s kým že to zas skončil. Nevadilo mi to, ve vztahu jsem se cítil bezpečněji a do klubů mě to zrovna netáhlo. Nicméně jsem si minulý pátek užil jako nikdy. 42% alkoholu, tři kluby, jeden taxík a jeden sbalený Evelín. Bylo to skvělé, postoval jsem temné fotky, psal do cizích chatů největší blbosti, nadával taxikářům, objednával si neexistující drinky a tři hodiny jsem se na parketě líbal s Evelínem, jehož jméno jsem si zapamatoval jenom díky tomu, že se mi sám uložil do telefonu. Půlku večera si nepamatuju a v sobotu jsem byl naprosto nepoužitelný. Ká. Jen kroutila hlavou, Venkovanka byla nadšená, že si umím užít. Já jsem nabitý energií a sám ze sebe překvapený, že jsem si v klubu našel pěkného kluka během 60ti sekund, tři hodiny se s ním líbal a odcházel domů s tím, že jsem si jenom pohrál. Zní to asi povýšeně, ale pro mě je tohle výhra. Dříve jsme se na sebe dvakrát usmáli a já už myslel na společné bydlení. Jsem rád, že do všeho tak nepadám, ale takovoudle pařbu si už můžu dovolit tak jednou do měsíce/práce/prachy.

Ďábelsky zpátky u Štíra
Den než jsme se s Danielem rozešli, jsem byl na víně se Štírem. Ano, s klukem, kterého jsem půl roku neviděl a který o mě ani po měsíci flirtování a sexování nestál. Chtěl jsem v tu dobu vztah a tak jsem se na něj vykašlal a šel do vztahu s Danielem. Po půl roce se karty nedostižně obrací a já sedím se Štírem v jednom z těch posh podniků v centru Prahy. Jsem nadšený, zírám do jeho očí a nic po něm nechci, stačí, že je se mnou. Bylo to nad míru neetické se s ním vidět, navíc v době, kdy jsem byl oficiálně s Danielem, ale rebel ve mně to chtěl a já to příkaz přirozeného pudu udělal. Jen jedno víno a stačilo to na třídenní skvělou náladu.


Jsem spokojený. Dělám, co mě baví a dělám to dobře. Vliv a medializace mě začíná bavit. Mám strach z vlastního ega, která neúměrně děsí ostatní. Vím, že dělám chyby a dělám je stejně jako před lety, rozdíl je, že to nově umím okecat, obhájit a vynutit si to - což je občas k ničemu.



Ne vždy jde o to válku vyhrát. Někdy je pro přežití nutný i nepřítel.


Úzkostlivě v novém světě

14. března 2015 v 13:25 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Zatažené počasí, v uších disclosure, zvykání si na práci v agentuře, poslední doznění odchodu z luxusní restaurace, málo peněz, přihlášky na VŠ, bez Daniela, bez vzrušení, bez apetitu …

Nová práce, nový semestr, nový domácí mazlíček, při pohledu zpět se to jeví jako ten další velký krok, mezník, díky kterému se mám cítit skvěle a začínat po stopadesátý znovu. Jenže to tak není. Nedůvěra ve vztazích milostných se přelila i do vztahů pracovních a přes kladný feedback a lepší prachy jsem nedůvěřivý. Zpíváme nádherné písně o budoucnosti, ale melodie se mi nelíbí. V rámci pořádání filmového festivalu mi začíná docházet trpělivost. Kolega z propagace se honosí letitými zkušenostmi v oboru, ale nedokáže napsat ani tiskovou zprávu. O jeho pofidérním týmu lidí ani nemluvím. Pan Bold získal práci u velké značky, jediné co teď dělá je, že se usmívá, cení zuby, ukazuj merchendise a vypíná hruď. Upřímně mu to přeju, ale je neskutečně vtipný, jak je nadšenej. Ano, možná mu to závidím, protože přes to, že mám papírově mnohem lepší místo, tak se z něj tak radovat neumím, jsem hold asi už moc opatrný. Slečna Hrbatá neustále připomíná, jak moc komunitní akce to je, ale sama je často ve stresu, hlavně, když musí někomu zavolat (bože ..). Jediné, co z toho projektu odnáším je to, že až budu něco podobného, nikdo mi do toho nebude kecat. Pouze ti, kteří mají X let praxi, tituly a pozice. Nejsem naštvaný, jen kroutím hlavou a odkroutím si, co mám, pak je nechci dlouho vidět.

Ve stínu rozcházení se s Danielem a nedostatkem času na kamarády se mi v hlavě opět vyskytl požadavek na spřízněnou duši. Bohužel mi smskování s panem Stylovým a Módním ani trochu nevynahrazuje vztah s Danielem a emotivní zážitky s přáteli. Na jednu stranu jsem chtěl mít víc času pro sebe a na studium, ale jak to dopadá? Je hnusné sobotní poledne a já střádám myšlenky do řádků. Stýská se mi po Dýnovi a tak se to snažil zaplácnout dvěma večery s Dieselem. Včera jsem z rozlučky odešel dřív než ostatní a to i přes to, že tam byli skvělí lidé. Dnes jdu s Ká. za Slečnou Uměleckou.
Eurovíkend s Čertem a přáteli, ve mně nakonec nevzbudil žádné emoce. Měli jsme pokoj pro dva a když jsem se připitý jen v trenkách válel na hotelové posteli, říkal jsem si, zda se léto nebude opakovat. V tu dobu jsem si ještě myslel na Daniela a tak jsem usnul, zatímco si ostatní dávali do nosu.


Chatování s Danielem na Facebooku se změnili v nechutnou přehlídku hlouposti a i přes můj noční telefonát, snahu o vysvětlení, se mi nepodařilo tohoto nezkušeného, mladšího, nevystudovaného, bázlivého, stydlivého, tvrdohlavého, nesebevědomého hocha přesvědčit o tom, že vlastní chybu dokážu prostě, lehce a s elegancí přijmout. Neuvěřitelně mi to připomíná vztah s Lexie. Oba jsou krásní, ale mladší a svým způsobem nás kromě sexuální souhry moc nedrží. Já jsem se rozešel, on to neví.

V pátek jsem si udělal příjemné dopoledne. Zajel jsem kvůli papírům na střední, stavil se v luxusní restauraci, a když už jsem si to kráčel s klíčkama od auta v pěkném kabátě, rozhodl jsem se navštívit butik pana Módního, kam jsem nenastoupil, protože jsem dostal místo v agentuře. On tu nebyl, ale hádejte, kdo se mi okamžitě schoval do zázemí? Lvíče! Ano, model, se kterým jsem se předminulý listopad tahal, dostal práci místo mě ( :D :D). Svět je malej? To rozhodně! Ale, nikdy by mě nenapadlo, že se přede mnou bude schovávat. Vůbec nevím proč, je to trochu zábava, ale je to taky trochu nepříjemné. Pan Prvák se mi taky vyhýbá, ale toho jsem už sprdnul, ale Lvíče?


Všechno se mění, necítím jistoty a zázemí, učím se chodit v drsných botách, ztrácím nervy při vysvětlování, hledám stylové zážitky a přitom chci bojovat za hodnoty, jsem zmoudřelý hipster, který je pro gaye málo cool a pro holky až moc fancy

Přichází jaro, hodně práce za hodně nadšení

4. března 2015 v 10:24 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Přichází jaro. Jasnou oblohu vidím jen při přebíhání ze schůzky na Národní do Dlouhé. Danielovi volám během jízdy v tramvaji nebo výtahu. Musím si dělat velké svačiny, jsem celé dny pryč a sotva stíhám číze na cestě z Václaváku na Karlák.

Další smrt v rodině už prostě nezvládnu a tak při schůzi v hispterské kavárně odcházím, omlouvám se na záchodě brečím přes půl hodiny. Probírám auto ze zimního spánku a zase řídím. Lexie se začala bavit s lidmi se sportu, který jsem kdysi dělal, vtipné. Můj bývalý šéf kupuje další obrovitou pobočku v Praze, je vtipné jak mí píšou "Pomoc, koupil nás, jaké to bude?". Neházím špínu, přeju mu to. Můj přeškrtaný diář vypadá jako blázinec a já si ve spěchu slibů a úkolů nestíhám uvědomovat, že bych si to měl užívat. Za chvíli tu je eurovíkend, který přichází v dost nevhodnou dobu. Musím se zas učit, spíš sudovat a tak jsem zase navštívil knihovnu. Sním o čtení chytré knihy a pití dobré kávy, o kamarádství s panem Módním a panem L. Chci se Danielem smát, dělat blbosti a nabalovat se i po pěti měsících.
Chci žít a jdu na to!

Filmový festival nabírá grády a přesto, že já tu práci dělám dobře, jme tak velcí, že kontrola je nemožná. Nemám to v rukách a ztrácím zájem.

Přesto, že je v agentuře málo práce a hodně pochvaly na mou osobu, jsem zaneprázdněn. Poslední předměty ve škole jsou náročné.

Nejtěžší úkoly jsou paradoxně v Designbloku, kde se mnou najednou počítají, zařizují vizitky a press karty. Mě to al najednou začíná obtěžovat, tak nějak, možná. Jaká to ironie, že mě práce snů začne obtěžovat. Ve skutečnosti to tak není, jen zrovna dělám na úkolu, na který jsem ještě nevyzrál.



Vztah s Danielem je po krásných časech láskyplné jistoty vlažný. Přišlo mi, že tam chybí jiskra. Opět narážím na jeho nedospělost a tvrdohlavou hrdost, na kterou nemám náladu. Na straně jedné mu konečně věřím a klidně bych s ním bydlel, na stranu druhou tu jsou myšlenky na to být single, zase.

Hodně projektů, hodně věcí, hodně kamarádů? Pojď mi!