Únor 2015

Pohlcen rozumem

26. února 2015 v 16:00 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Nenapadlo mě, že při psaní poděkování lidem z luxusní restaurace budu brečet jak malá holka. Řekl jsem si, že se pěkně rozloučím a není nic hodnotnějšího než upřímný dík za všechno, co pro mě udělali. Udělal jsem si kávu, pustil sentimentální hudbu a začal psát … a brečet.

Je konec února, příští týden přijde březen a zpěv ptáků jasně značí příchod nové éry. Nové doplňky, nový notebook, mobil a košile, po dlouhé době se něco mění. Tentokrát ale radikálně a já s velkou nechutí přiznávám, že celkem riskuju. Práce v agentuře možná je práce, pro kterou by miliony lidí vraždilo, na stranu druhou tu je chaos a mě chodí zadání třeba v jedenáct večer. Nicméně se mi daří to korigovat, ale kdo ví jak dlouho. Semestr začal nečekaně brzo a já prostě nemám čas se připravovat na státnice. V Designbloku se mnou najednou počítají a chtějí vydělávat. Oblíbenost filmového festivalu neuvěřitelně stoupá. Je to projekt, kde jsme začínali v pár lidech a scházeli se po škole, dnes máme předmět, garanta oboru, schůzky s vedením a vlastní místnost. Tým je tak velký, že nováčky neznám. Zkušenost, spěch, nadšení.

Včerejší vycházka s Danielovými přáteli byla celkem zábavná. Dlouho jsem opilý nelátal Prahou a nesledoval, jak se ti dva pošťuchují. Skončili jsme u něj pozdě, byl tolik vášnivý a každý jeho pohyb, jako kdybych si dopředu vysnil. Po třech hodinách spánku letím na tramvaj, slunnou Prahou a jím koláč. Přijíždím domů a celý den dělám home office.



Na pozadí se objevuje její smrt, je to rok a mě je to líto. Musím si vybírat další školu, na kterou se mi ve skutečnosti vlastně ani nechce. Můj rozum vyhrál válku, jsem lev, který ošukal nejvíc lvic, až na to, že jsem lev-gay.

Předzvěst nové jarní kapitoly

21. února 2015 v 12:47 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Přichází jaro. Venku je moc pěkně, slunce svítí a ptáci zpívají. Za týden je březen a mě začíná další kapitola. Poslední semestr s málo předměty, filmovým festivalem, Designblokem a prací v agentuře. Včerejší rozlučka v luxusní restauraci a přiznání provozní, že mě chtěl vojet, než zjistila, že jsem na kluky mě vážně dojalo k slzám. Opravdu jsem se pobavil a přes sentiment a emoce odejít musím, odchází totiž půlka týmu.

Pobočka se rozšiřuje, přijde rekonstrukce a mí všichni mí oblíbenci jdou na jiné pobočky, nebo také končí. Už to prostě není jako dřív a já mám naprosto stejný pocit, jako když jsem tehdy odcházel v roce 2013.

Vztah s Danielem je až příliš dokonalý, stejně jako včerejší den. Ráno schůze kvůli filmovému festivalu, kdy jsme s panem Bartoškou podepsali důležitou smlouvu. Vyšlo to, profesní úspěch. Poté stylové kafé s fajn lidma s dost fajn hipsterskym podniku. Poté objedová káva zadarmo u Dýna, stříhání, schůze, večeře, hospoda, klub a přespání u Daniela, pak jen plánované focení muzikantů.

Daří se mi, ale mrzí mě to. Jdu dál, ale otáčím se zpět. Svědomí mi nedá. Potřeboval bych se ještě víc odreagovat. V hlavě mám křečovitou kalkulačku, ale měl bych se učit ájinu, podávat přihlášky a bůh ví, co ještě.

Nemá cenu se honit za úspěchem, penězi a prestiží. Jediné, o co jde, je cítit se dobře.


Semestr za dveřmi

18. února 2015 v 17:59 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Zatažený únor. Práce v agentuře je nepravidelná. Dnes jsem se celý den procházel Prahou s Venkovankou, zatímco ona vyřizovala pochůzky, já pracoval ze svého telefonu. Volal do Reflexu, zařizoval projánem a vyjednával sponzoring s Jagermaistrem. Vztah s Danielem je skvělý, akorát že žárlím i na to, když si chatuje s kamarádama. Jsem nadržený, kolem čtvrtý unavený a koupil jsem si chai tea v pytlíku. Tymis pracuje na Náměstí republiky, filmový festival se začíná rozjíždět a příští týden mi začíná semestr (12 kreditů). Mám hudební krizi, potřebuju si uklidit a pořád čekám na svaly, které se i přes denní cvičení neobjevují. V šetřivé dospělácké náladě moc nepařím a když tak teple, stereotypně v gay klubu, kde mě to pak nakonec nebaví. Těším se na pátek, ikdyž je v luxusní restauraci možná poslední. Půjčil jsem Orwella v angličtine, mám radost, ale pochybuju, že to přečtu.

Shlížím dolů, na svůj život. Spokojeně až bez úsměvu.

Bavte se.


Šedý zlomový únor

15. února 2015 v 11:10 | pan Nedostižný
Zatažený šedý únor. Nově přidané písničky na Spotify mi připomínají léto 2013 plné levného vína a sexu s Dýnem. Čím víc jdu dál, mění se mi škola, práce a milostný život, tím víc vzpomínám na roky kolem maturity, ve kterých jsem přece vyrůstal.

Při poslechu sebevědomých songů při představuji scény, jak nastupuju do limuzínu, ve které čeká Vil, jak řídím auto a v něm cigaretu kouřící Dýn, jak jsme se s Tymisem poprvé opily, táhl mě napříč pro mě tehdy neznámým klubem a já měl pocit, že mi patří svět. Vzpomínám si na legendární eurovíkendy s Blonckou, kdy jsme poznávali nová města, učili se cizí jazyky a pořád fotili. Poslední vzpomínka na měsíc s panem Štírem, září 2014. Poté, jako kdybych přestal ….

Prvního října na den přesně jsem se začal chodit s Danielem. Tak moc jsem do toho šel, že jsme se do sebe zamilovali a i přes malá nedorozumění, vidím, jak moc to bereme vážně. Na pozadí se mi daří budovat kariéru, vzpomínat na zemřelou a sledovat zklamanou mamku, jejíž jediný syn je nejspíš gay.

Mám všechno, co jsem chtěl, ale nějak se mi nedaří si to tak užívat. Když jsem tehdy vedl restauraci, bylo to vzrůšo, stres za málo, ale cítil jsem se důležitě. Stihl jsem to v den své dospělosti a máloco to překoná. Mám spoustu úkolů, potřeboval bych si uklidit, ale přitom si neustále vařím kafe, hledám novou hudbu a stahuju filmy. Odcházení z luxusní restaurace přichází dost rychle, ale mě se najednou nechce, je to prostě jistota a já se jí vzdávám.


Kral je mrtev, at zije kral.

6. února 2015 v 17:16 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Zatímco všechno, co Ká. řekla, bylo špatně, já si užíval vyrovnanosti čerstvé maminky a čerpal energii. První volná neděle, kdy jsem se ráno válel do desíti a pak šel na procházku, užíval jsem si to. Mám za sebou první týden nové práce v agentuře. Přesto, že jsem dostal méně úkolů, zvládnul jsem to tak akorát. Moje nová drsná šéfová mi odepisuje vždy až večer a chlubí se tím, že spí strašně málo, v poslední emailu bylo, že je ráda, že jsem nastoupil. Zvládl jsem první týden, snad zvládnu i první měsíc a doufám i v mnohem víc.

Daniel se vrátil ze zahraničí, K. se hroutí rodina, jsou největší mrazy a já pracuju z domova. Připadám si jak ve svém království a po přelomu roku, kdy jsem po pohledu do zrcadla zjistil, že jsem povrchní sobec, přichází skromnost. Doma jsme po dvou pohřbech a rakovině rezignovali na pláč a radujeme se z maličkostí, vždyť co máme taky dělat. Jsem překávovaný, převanovaný a přecompjůtrovaný. Po každém obědě si dám 20 minut spánku a kávu. Chodím v županu a při pohledu z dálky si připadám jak rozmazlený fakan z bohatší rodiny. Tak to ale přece vůbec není. Aspoň to má výsledky, mám práci snů, snažím se pomáhat všem okolo a taky mám stýpko.

Přišel jsem tam a řekl, že odcházím. Není nic zajímavějšího než diplomatická vyjednávání ve vztazích pracovních. Spadl ze mě obrovský balvan a já cítím, jak jsem od té doby vyrovnanější. Čekal, že když dostanu práci snů, budu šťastný jako blázen, udělám humbuk na sociálních sítích jako vždy a budu si kráčet světem jako král. Nic takového se neděje. Jsem dospělejší? Neuvědomuju si to? Prý, když to přichází takto pomalu, tak je to lepší. Přicházení bude delší, hlubší a významnější. K absolutní spokojenosti mi zbývá snad už jenom vrátit zpět přiměřený jídelníček, což při práci z domova jde těžko, ale příští týden bych se měl taky objevit v kanclu.

Mějte se krásně a skládejte básně :)