Leden 2015

Absolutně nedostižný

28. ledna 2015 v 12:57 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Přesto, že je těsně nad nulou a sněží celé noci, já vidím zelenou trávu a slyším zpívat sýkorky. Specifická atmosféra přicházejícího jara, zelená, okrová, ani teplo, ani zima, něco mezi tím, něco zvláštního s jemnou energií. Já cítím jaro - v lednu.

Je rok 2015 a já se nacházím v lehkém sebeodsouzení. Chtěl jsem všechno, až vlastně nemám nic, jen od všeho trochu. Nadšení z opravdových kamarádů opadlo, stejně jako z prvního vážného vztahu s klukem. Další smrt v rodině, další výpověď, další práce, další škola. Zdá se, že blízká na nový začátek, ale mě to zase děsně nudí a neumím si to užívat. Pořád čekám na pracovní pohovory, zatímco v luxusní restauraci mi utíkají směny a peníze. Mlčím už příliš dlouho. Další škola, velké rozhodnutí, mě to ale nechává klidným. Poslední dny jsem mrtvý na sociálních sítích, jsem spíš doma, v župany a ze svého rádoby kanclu ovládám své projekty. Neuvěřitelně mě štvě přecházení z práce, chci to okamžitě rozseknout, velké gesto, velké haló, rychlé jednání a ne žádné zdlouhavé telefonáty, přesouvání a vyčkávání. Utíká mi čas a to nesnáším. Snažím se to všechno dát filmovýho festivalu a designbloku.

Chtěl bych jít v pátek pařit, tma, kouř a opojení. Jenže s kým? Buď nemají rádi underground a nebo nemaj prachy a sou povrchní. Ani na Daniela nemam náladu, má tvrdá upřímnost je na něj moc a místo, aby se on učil s ní zacházet jsem já ten neohrabaný a sobecký. Prostě jeho věk, nedospělost nemůže účinně bojovat proti mé nenasytnosti, chamtivosti a povrchnosti.

Potřeboval bych něco, co mě dokonale naplní. Něco velkého, čeho když dosáhnu, tak z toho budu prostě žít. Už jsem byl několikrát nadšen a vím, jak si vybrat, jak přistupovat a čeho si vážit, když mě nic za to nestojí. Minimum školy a nová práce by mi mohli pomoci, ale jistotu fakt nemám.

Najednou si všímám toho, kdo vlastně jsem Díky vztahu s Danielem je najednou strašně vidět, jak moc jsem absolutní. Chci využít všechen čas, jakmile nemám co dělat, je to špatně, zvedám telefon, stahuju film, nebo jdu uklízet, ale něco dělat musím. Peníze, po víkendu u babičky jsem zjistil, že to mam asi v krvi. Na jednu stranu rozhazuju, chlácholím se vydržuju si vysněný životní styl na stranu druhou šetřím, kde můžu a mám pocit, že mam na kartě málo peněz, jejich hodně, ale mé pocity říkají něco jiného. U všeho myslím jen na sebe, hlavně v práci, nepřemýšlím o tom, jak být dobrý, ale jak využít všech benefitů. U projektů myslím spíš na to, jak se budou vyjímat v mém CV než na to, jaký je jejich smysl.
Stal se ze mě stroj na peníze, stroj na úspěch a já to nějak potřebuju změnit. Nejlepší by bylo odjet na několik měsíců pryč nebo získat nějakou doživotní jistotu.

Zbytečně svobodný

22. ledna 2015 v 23:54 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Za poslední dva roky se ze mě stal úplně jiný člověk a s každým dalším školním srazem si tím jsem čím dál tím víc jistější. Být sám sebou byl od začátku zvláštním požadavkem. Nevěděl jsem, kdo jsem. Svůj život jsem vnímal jako plátno, na které si budu malovat, co chci. A tak jsem vzal štětec a začal!

Díval jsem se doprava a doleva, maloval všechno, co viděl. Zjistil jsem, jak to chodí ve všech kruzích, které mě kdy přitahovali. Celkem rychlým tempem jsem vystřídal několik prací, několik vztahů a několik kamarádů jen proto, abych si rozšířil obzory a "věděl, jak to kde chodí". Výsledkem je, že opovrhuji věcmi, které jsem vždycky miloval. Hodnotu už nemá nic, co mě nikam neposouvá. Sobeckost ke mně přirostla tak moc, že ji sotva dokážu pojmenovat popsat a vyčlenit z mého já. Připadám si jako společenský žralok, který se jen mrštně přesouvá do vod, kde je nejvíc ryb. Je super, že vím, co je výhodné, co je opravdové, co doslova "trenduje", ale čím víc ty věci znám, tím trapněji na mě působí. Najednou se měřím měřítkem sociálního statusu, životopis, úspěch, diplomy a certifikáty. Kéž bych byl úspěšný mladý muž, kterému všichni nadávají do šprtů. Jsem přece mladej a musím si užívat. A tak se během několika let z mého diáře se stal dokonalý mix povinností a zábavy. Kalba, zkoušky, párty, meeting, rande, schůze, nadřízený, kamarád, škola, brigáda, úřad, restaurace atd. Stal jsem se neuvěřitelným konzumentem života. Vždycky se nadchnu, dám to toho všechno, rychle sbírám slávu s úspěchu a po chvilce, po chvilce mě to přestane bavit. A stejně jako rozmazlenej fakan, kterej chce další hračku, se i já podobně posouvám ve vztazích milostných i pracovních. Ten rozdíl, kterej tam je já nevidím, jen sedím na koni, kterého neustále popoháním, aby jel rychleji a rychleji. Když se dívám kolem a vidím, jak se lidé nemění, jsou stejní, jsou stabilní, říkám si, jak jim to může stačit? Mě nestačí nic a když mám plnej košík hřibů, vysypu ho a jdu sbírat babky.

Utlumená mozaika nadějí

21. ledna 2015 v 13:28 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
S každým novým obdobím, novými cíly, novým vztahem a nově získanou energií jsem si velkolepě měnil pozadí na všech sociálních sítích, mobilu a počítači. Měnil jsem si pokoj, šatník a šel se ostříhat. Všechen ten umělý humbuk jen jako oslava nového začátku. Přišli Vánoce, nový rok, zkouškové a přichází další období, jenže já jakobych neměl s čím začínat. Diář diktuje dokonale namíchaný mix povinností a zábavy, ve kterém není místo na brouzdání po netu, čtení knih a časopisů.

V následujících deseti dnech musím vyřešit své další počínání v luxusní restauraci a najít si práci. Zatím jsem pozván do reklamní agentury, mladého dynamického e-shopu a butiku s luxusním oblečením. Musím dát nejtěžší zkoušku, začít si opakovat anglinu a dotáhnout filmový festival. Zároveň v Designbloku připravujeme další designweek.

Dopisování si s panem Stylovým mě svedlo zpátky do patnácti a hodnocení toho co je víc - trendovost nebo přirozenost. Přes vybudovanou základnu přátel mám pořád pocit, že tu ta spřízněná duše není. Vztah s Danielem je o citech a sexu, porozumění moc ne. Tymisovi se stále nedaří a jeho utíkání k filosofii chápu, ale děsí mě. I Bejvalce se hroutí svět, jdeme na oběd. Slečna K. si jede svůj plán škola-přitel-brigáda-rodina a na vše ostatní, jakoby nedohlédla, obdivuju jí, ale mě by to nestačilo. Designblok, brigáda, škola - tam všude mě zvou na pivo, ale já odmítám a chci být jinde s někým jiným. Jsou buď moc chytří, moc hloupí, moc fancy nebo málo cool. Jedno mé já říká, jak moc je to povrchní, na stranu druhou jsem třeba vážně nenašel nikoho, kdo by byl mou spřízněnou duší. U všech mých opravdových přátel je něco, co nás vzdaluje. Věk, škola, práce, vytíženost, povaha atd. Ale když přemýšlím o nových kamarádech, jsem hned skeptický a zbytečně rychle vyvozuju názoru.

I vztah s Danielem je ovlivněn mým pochybováním. Miluje me, je oddaný, pozorný, věrný a já nvm co všechno. Ale po čtyřech měsících si říkám, proč je tak stydlivý a ve společnosti málo sebevědomý. Nebaví mě ho neustále omlouvat, že je nervózní a unavený. Měl jsem vedle sebe vždycky baviče a najednou musím bavit já.

Stát si za tím, co dělám

18. ledna 2015 v 0:21 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Dívám se zpátky a hledám důvody toho, proč mi v hlavě pořád huláká pubertální hlas, který od patnácti touží po být partě strašně undergroundových kluků, co studujou umění, nosej jenom černou a choděj do podniků, který tak strašně nový, že je ještě nikdo nezná. Od střední jsem nasbíral neuvěřitelně zkušeností, poznal několik zemí, vystřídal spoustu kluků a několik holek, vystudoval dvě školy a podle mého životopisu jsem prošel mnoha pracovními pozicemi, ale požadavek na to být opravdu COOL tu pořád je. Proč si neumím všechno užívat tak jako ostatní? Proč si za ničím, co dělám, už od malička nestojím?

Je jedno, zda mluvíme o lidech, pracích, školách nebo obecně o projektech, prvotní nadšení vždy opadne a já se posléze prokousám opravdovou podstatou a váhám, zda se zamilovat nebo to odsoudit a odejít. Za měsíc to budou dva roky, co jsem dal výpověď v hospodě a začal pracovat v luxusní restauraci. Byl to tehdy velký krok a já jsem byl z toho ještě dlouho nadšený, byl jsem vážně pyšný na práci v luxusní restauraci. Teď ve stínu mého portfolia se za tu práci stydím, najednou mi to není dost dobré, nestojím si za tím. Ve vztazích je to podobně. Přesto, že jsem nasbíral spoustu skvělých přátel, pořád to nejsou ty děsně cool týpci, který každej na Intagramu lajkuje. Proč jsem tak povrchní? Já moc dobře vím, že tyhle lidi maj v hlavě nasráno, jsou arogantní a za vším stojí peníze jejich rodičů. Moji přátelé jsou opravdoví, na nic si nehrajou a mají mě rádi takového jaký jsem.

Poslední měsíce se mé myšlenky ubírá jen k hodnocení mého portfolia a řeší právě práci. Ztratil jsem svou vnímavost, ale snažím se s tím něco dělat a docela se mi to daří. Vztah s mamkou, s Tymisem a jinýma se zlepšil. Ale musím ještě pracovat na vztahu, který mám se sebou. Myslím, že tehdy, když jsem v patnácti ustanovil, jaký chci být, bylo někde vzádu skryto, že se nemám rád a reaguji na to právě vynucenou změnou sebe samého.

Chci mít vě věcech pořádek a jasno. Dělat věci s rozvahou a v klidu. Za vším si stát.

Sám ve vyhroceném království

9. ledna 2015 v 12:00 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Probudil jsem se v 8:57. Ještě chvíli jsem polehával, únava. Pocit měkkých kostí, které se propadávají do postele. Ve své komnatě, šaty poházené, sako visí. Notebook říkající, že bych se měl učit na test z ekonomie. Fotky za sklem, které by měly znázorňovat to, jak moc jsem si užíval. Vystavěné diplomy oslavující můj rádoby úspěch. Poslední zpráva na mobilu od Daniela ":*". Prázdné počasí bez teploty a známek zimy. Myšlenky se automaticky obrací na povinnosti. Zlenivělá povaha se nechává oddat hédonismu, slastem a jde si udělat snídani.

Snídám sladkém v hlavní místnosti, která je tmavá, obklopená drahými obrazy. Bordó, fialová, zlatá. Vánoční strom plný sladkostí. Přecpávám se, jsem zase unavený. Mám na sobě hnědý, velmi pohodlný župan. Ležím na pohovce s noťasem a čtu ekonomii. Nevnímám, přemýšlím o pracovních nabídkách. Pouštím si zprávy, protože se v nich teď mluví francouzsky, pouštím si Fashion TV, protože je z hezkého prostředí. Válím se a nic nedělám. Procházím se vymazleným bytem a jsem utlumen počasím, únavou a jídlem. Zapaluju si svíčku, jím poslední čokolády ze stromku. Nejdůležitější zkoušky za mnou, rodiče už vědí všechno, vztah s Danielem, práce v Designbloku a luxusní restauraci, opravdoví přátelé, proč nejsem naplněn a šťastný? Jsem toho všeho přejedený? Chci pracovat v alternativní propagaci za hodně peněz, chodit s panem Módním a studovat s nadhledem. Chci zase to, co nemám.

Za chvíli budu podávat další přihlášky na VŠ, takhle kapitola brzo skončí. Při představě dalších roků prezenčního studia, se mi trochu točí hlava, ale je to pro mě nejlepší. Práce v luxusní restauraci se mi neuvěřitelně zhnusila, ne ta práce, ale ten kolektiv. V příštích týdnech se rozjedou pracovní pohovory.

Díky vztahu s Danielem jsem si uvědomil svou slepou krutost, kterou se mi daří krotit snahou dělat "dobro", ale nenasytnost - s tou si stále nevím rady. Pořád se vzhlížím v klidných sebevědomích lidech, kteří vědí, co dělají. Jenže já chci jít pořád dál, přesto, že mi přátelé a rodina tleskají, mně to nestačí. Jsem nenasytný, chci víc. Mám tři projekty, ale žádný mi nenese peníze. Beru to jako problém, který řeším. Mé zděděné VŠECHNO NEBO NIC mi sice dodává kuráž, ale jdu přes mrtvoly a jednou z nich se mohl stát i Daniel běhěm mých rozvah o rozchodu. Já lidi neposlouchám, divím se, že nejsou upřímní, ale kdo by byl - neustále jen pohrdám, natřásám se a když to nejde, kňučím a silácky zoufám.

Měl bych se mít rád, ale pořád nevím, jak to, že mi to nejde. Zamiloval jsem se do alternativních pozérů, kteří nosí černou a pracují v buticích s oblečením. Já nevím, co mi chybí. Jestli mi tolik vadí, že nejsem ten rebel, co ovládá instagram a zná všechny podniky. Zapomínám na ideál Ann a Diesela, kteří nic takového nemají.

Tohle není žádná osobní revoluce a přeměna, je to průšvih. Stal jsem se ze mě krvelačný, povrchní nenasyta, který si neumí užívat maličkostí.


Nepříjmený nový rok

2. ledna 2015 v 0:22 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Čím více se blížil konec roku, tím více jsem vzpomínal na minulý rok, kdy jsem si silvestra opravdu užil. Viděl jsem se s Francouzem, Bejvalkou, Dýnem, Tymisem a zakončil to v homo klubu. Letošní Vánoce ale byly vůbec ty nejhroší, co jsem zažil. Můj pozdně příchozí coming-out na popud tříměsíčního vztahu s Danielem rozhodil domácí pohodu. Navíc jsme ve svém rozjetém vlaku a tak jsem celé svátky strávil u počítače a učil se. Chtěl sem si užívat a tak jsme s Dieselem zašli na oběd, s K. na večeři a s Jiřinou a Ká. Na tradiční vánoční pivko, ale ať jsem se snažil o zábavu sebevíc, mamka brečela, peníze na účtu mizeli, zkouškové se blížilo a Daniel mě začal štvát.

Druhá polovina prosince se podobala pocitu přejedení. V roce 2014 jsem se přejedl vztahů pracovních, milostných a taky zážitků a pracovních příležitostí. Všeho prostě bylo moc. Kamarádi mi píšou smsky a já jim odpovím pozdě a ještě ve formě milého odseknutí a nově už bez ohledu na to, kdo to píše. Jsem tolik zahlcen nakládáním s časem, vztahem s Danielem a řízením rodičovského chápání mých chutí na pánské pohlaví, že zapomínám na své nejbližší okolí. Vlastně se nedivím tomu, že když životopis mluvil o úspěchu a vztah s Danielem o lásce, tak přirozeně se něco musí posrat a tentokrát to byla rodina. Vztah s mamkou je velice pokroucený a funguje na dost křehkém základu, ale pořád funguje. Přichází zkouškové a já musím dát všechny síly do učení. Bohužel potřebuju trochu nakoupnout, připomenout si motivaci a nabrat sílu. Neustálé obhajování, vyjednávání a vysvětlování ať s mamkou nebo s Danielem mě vyčerpává, protože to v mých očích je otrava, nudná nezbytnost a pořád čekám až to skončí. Jako kdybych vůbec nevěděl, že právě rodiče a přítel je to nejdůležitější.

Naučil jsem se kašlat na svou reputaci a názory ostatních, ale na vztahu s Danielem mi najednou ta opravdovost nestačí. Je to nejlepší kluk, kterého jsem poznal, ale jeho věk je příčinou absence společenských hodnot, formalit a zvyklostí. Ikdyž mě miluje, říká mi vše a je strašně pozorný, pořád si bohužel myslím, že to není ten vysněný partner. Mám pocit, že mě trochu táhne dolů, ale ode mě se nahoru tahat nenechá. Přirozeně by se měl snažit vycházet s mými přáteli, Tymis čeká, ale Daniel nemá potřebu. Chce být dva dny uražený a típl mi mobil jak malý fakan. Přes tu upřímnost ve vztahu, kterou jsem přinesl má v sobě dva měsíce starou větu, která ho štve. Co s ní dělá? Jak ten problém řeší? Nijak a já chci někoho, s kým se budu bavit a ne pořád mluvit o věcech, kterým ani jeden nerozumíme. Daniel má spoustu věcí, které jiným klukům ani nedochází, na stranu druhou mu občas chybí něco tak základního, že žasnu. Například jeho kontakt se spoustou nevzdělaných nadržených gayů mě nepřestává udivovat. Komunikace z jeho strany je dosti rozpačitá, nepřesná a hold dětská. Bohužel se mi v hlavě rýsují rozchodové scénáře a při představě, že je volný a někoho si hledá, se mi chce zvracet. Čas je čím dál tím dražší a já nevím, zda ho trávit s ním. Možná jsem se tehdy unáhlil. Udělal toho pro mě sice strašně moc, a ano, získal si mě, jenže to občas nestačí. Navíc mě štve, jak moc přemýšlím o jeho chybách, o tom co mi chybí a tak, namísto toho, abych snil a kochal se …

Se vztahovou krizí mi pomáhají přátelé, jsou skvělí, ale pomáhám já jim?

Do nového roku jsem vstoupil rozhozen a naštván, bohužel.