Prosinec 2014

Daň za žraločí chování

20. prosince 2014 v 8:48 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Když přicházelo jaro, tak se mi vybavovali vzpomínky na rok 2013. Uvolněnost, hédonismus, pití a sex. S příchodem letošní zimy cítím, jak čekám na tu zimu minulou, kdy jsme s Tymisem obráželi kluby a já se několik sobot po sobě probouzel na jiném místě. Minulý podzim byl plný románků s Lvíčetem, Modelem, Cizincem a nakonec i s Vilem. O to víc mi přijde divné, že jsem až po uši zamilovaný do Daniela, prvního kluka, se kterým vážně chodím a momentálně prožíváme největší "zaláskování".

Ale ty nenápadné homo příběhy se na pozadí dnů stále odehrávají. Homosexuálové jsou neuvěřitelně čilí na sociálních sítích a přesto, že je to pro mě zdroj žárlivosti, tak mě samotnému to nezávazné chatování je celkem příjemné, ale nemám na to čas. Spíš sleduju Dýna a Tymise, jak si žijí své homo příběhy. Potkávám spoustu homosexuálů a všichni se přede mnou natřásají, chlubí a pořád mluví jen o sobě. Já jen zvedám obočí a stávám se tím nedobytným, nedostižným. Moje role na večírku se naprosto změnila. Už nejsem ten nováček, co je stydlivý a přitom ze všech nadržený. Jsem už seniorní hráč, co si pije oblíbený drink, zná půlku klubu a jen se baví pohledem na své flirtující přátele. Uvědomil jsem si to v luxusní restauraci, kde teď pracuje i Tymis. Rozumí si se spoustou lidí tam a dokonce se vyspal s jedním našim číšníkem. Mě je to ale jedno, už na něj jako na kamaráda nežárlím jako dřív, jsem pro něj ten nejlepší a jsem moc rád, že jsem vyrostl z potřeby si to neustále dokazovat. To samé platí pro Dýna. Nedávno jsem u něj byl. Pili jsme víno a vzpomínali. Bylo to krásné. Měl spoustu mnohem zajímavějších a hezčích kluků než jsem já. Přesto ale není tak povrchní a necitlivý, aby zapomněl na to, jaké to bylo poprvé - se mnou. "Stejně to bylo nejlepší….", prohlásil a já se uculil. Tihle dva jsou mí teplí kamarádi, kteří tu byli, když jsem začal randit s klukama. Jsou jako zkušenost, kterou si nesu tím světem dál. Ale blíží se rok 2015 a kluci vědí, že stojí trochu stranou, opodál. Jsou tu pro mě a já pro ně, ale není to na neustálé vídání se. Můj diář to nedovolí.

Imaginární kritici mých článků by jistě řekli, že za posledních šest měsíců Nedostižný nepřináší nic jiného, pouze údiv nad realizovanou vůlí. Dostal jsem se do světa designérů, ovládl svět médií, stíhám si vydělávat v luxusní restauraci a mám pořád pracovní nabídky. Přidejte zamilovanost a skvělé přátele. Takže ano, mám vše, co jsem chtěl a ta spokojenost tu je. Ale není na nic čas a já strašně toužím po tom, se zastavit. Už zase ….

Najednou jsem si ale uvědomil, že to přijde. Nemusím se za ničím tak horlivě honit. Stávám se tím, kým chci. Konečně mi opravdu došlo, že všechno nemůže být hned a jestli je něco vážně klíčové, tak je to trpělivost, která mi často chyběla. Miluju to, když si s Tymisem povídáme a nikdo nám nerozumí. Když nikdo nechápe, na čem je naše přátelství postaveno, i když to působí, že ho neustále kárám. Když obsluhující váhají, zda je Dýn můj syn, přítel nebo bratr. Když rodiče doufají, že si vezmu K. Vytvořil jsem si skvělý život, svůj svět, své okolí a vidím, jak začínám tu radost rozdávat. Pomáhám lidem, kteří zapomínají sami na sebe. Všem říkám, ať jsou stoprocentně upřímní. Ke svému okolí jedu metodu cukr a bič (love and bitch). Podporuju, iniciuji a dohlížím.

Pořád mířím k tomu stát se našim zákazníkem. Klidným, dobře oblečeným mladým mužem, který ví co a proč dělá. Zkouším to a už vím, že si musím dát pozor na to, abych nepůsobil moc povýšeně a arogantně. S upřímností to taky nesmím přehánět, zapomenu na cizí citlivost, jsem rozpustilý a ztrácím autoritu. Ale vím co dělám špatně a pracuji na tom. Tu cestu za vysněným já si neuvěřitelně užívám.

Dívám se zpátky na lidi ze základky, ze střední a říkám si, kde jsou oni a kde jsem já. Když se zeptají, jak se mám, jsem vážně odsouzen říct pouhé "Dobře", nic jiného by nepochopili. Ano, daň za lepší sebevědomí je určitá žraločí neomalenost, hrubost a umělou namyšlenost. Ale je to dokonalý nástroj na to, jak žít život, který má smysl. Jsem jen s lidmi, kteří mi něco dávají, dělám jen tu práci, která mě někam posouvá, říkám lidem jen to, na co sami nepřijdou, ale jsem stále vstřícný a otevřený.

Milujeme se a svět mi leží u nohou

7. prosince 2014 v 14:03 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Včera měl Tymis narozeniny, o kterých mi řekl samozřejmě pozdě, ale stihl jsem si prohodit směnu a byl rozhodnutý pařit. Nakonec mi ráno řekli, že je jich tam hodně a já jsem po půl roce volnou sobotu. Nakoupil jsem a zabalil všechny vánoční rádky a přesto, že je teprve čerstvě po Mikuláši, tak mam pocit, že je zátra Štědrý den.

Ještě před tím, než sme se měli s Danielem přidat k Tymisovým kamarádům jsem se chtěl sejít s Dýnem, u kterého jsme nakonec byli s Tymisem až do půlnoci. Bylo to moc fajn. Najednou jsem si všiml, jak se Dýn strašně změnil k lepšímu, jak najednou přijal ty mé zásady. Málem jsem zapoměl na ty věci, kvůli kterým jsem s ním kdysi byl, stejný vkus, oblékání, hudba, humor, to všechno jsem si včera připoměl a bylo báječný. Navíc společná fotka nás tří oběhla internet.

Po půlnoci jsme šli do klubu, kde byl Daniel se svými přáteli. Bylo super, choval se přesně tak, jak by můj přítel měl. Krom toho, že tam byl nejhezčí se mi strašně líbilo to, jak po mě tak nenápadně pokukoval. Zatímco jsem si odbíhal s Dýnem na panáky a s Tymisem na cígo, jsem měl ke komu vracet. Skvělé songy, plný klub a plno "mých" lidí vytvořilo dokonalou atmosféru, kterou jsem snad naposledy zažil právě před rokem nebo na silvestra.

Ve čtyři ráno jsme jeli k Danielovi domů, kde jsem zažil nejkrásnější mazlení. Mé jemné, pomalé, plné pusy ho vyburcovaly k tomu, že mi několikrát řekl, že mě miluje.

Jedu domů po pražském okruhu a myslím si na projekty, které mě čekají. A´t už je to návštěva velkých firem, povýšení v Designbloku nebo odsouvání brigády v luxusní restauraci na druhou kolej. Rozházený bioritmus, kocovina a pach cigaret ze mě trochu dělají dostiženého člověka a do tý práce se i fakt nechce, ale myšlenka na večerní koupel je k nezaplacení.

Klidná rekaputilace

4. prosince 2014 v 10:19 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Letošní léto se pro mě stalo jakýmsi důležitým odkazem a milníkem stejně jako léto v roce 2013. V čase se hodnota zažitých příběhů mění, něco z paměti vypadává, ale ty důležité momenty zůstávají. Rok 2013 a přátelství s Dýnem vyznělo jako imperativ hédonismu, užívání si života a uctívání Jamese Deana. Nejdříve to bylo únorové vysvobození s brigády a po létě, s každým měsícem, který přicházel všechno jiné s tím, že pařit a užívat si umím, tudíž není nutnost si to potvrzovat. Na stranu druhou, když se podívám do diáře, vidím tam spoustu krátkých vztahů a sobotních rán, kdy jsem se probudil na místech dosud nepoznaných. Od října do konce roku 13 jsem si celkem užíval.

S příchodem roku 2014 přišel vysněný vysoký svět luxusu a mocných v podobě románku s Vilem. Na stranu druhou to pro mě znamenalo obrovské zklamání a svůj vztek jsem hodil na celý svět gayů, o to víc vtipné bylo, že jsem díky své pracovní pozici v magazínu ovlivňoval jejich smýšlení. Během dubna a května nebyl čas na žádné románky, dlouhá zamýšlení a blbosti. Točil jsem film, měl dvě práce a pořád musel studovat. Bylo to jedno z nejtěžších období, ale o to víc jsem si vážil uvolnění, které přišlo v rámci léta, které jsem si vážně užil.

Pak přišel srpen a friends with benefits s Čertem. Pak září a nepochopitelná zamilovanost do Štíra. Pak Říjen a opravdový vztah s Danielem, který trvá do teď. Chtěl jsem mít vedle školy jen jeden projekt, který mě bude bavit, bude mě dovzdělávat, přinášet peníze, přátele a kontakty. Na každou zmíněnou věc mám ale projekt vyhrazený a tak v sobě nesu několik pozic, několik rolí a několik zájmů a musím neustále přepínat. V jedné chvíli jsem asistent, v druhé manažer projektu, jinde jsem kamarád, jindy přítel, někde jsem student a někde jsem dokonce 50% vlastník. Je to vlastně strašně super a vážně se snažím si to užívat. Ale ej toho hodně a mě se stěží daří udržet nějakou rovnováhu. Bulirex se vrací, po létě, kdy jsem jedl vážně zdravě. Přibral jsem a jsem stále nespokojený se svým odíváním. V luxusní restauraci mam všechny v píči, vím co se po mě chce a díky velkým zkušenostem tu práci dělám automaticky. Na stranu druhou mi příprava filmového festivalu ukazuje, jak moc jsem se mýlil s tím, že to s lidmi umím. Má intuice i manažerské schopnosti jsou často zastíněni horkokrevnou touhou po tom mít víc. Zapomínám na svá gesta, nerozeznám nuance v chování druhých a při jednání nejsem klidný a dopředu vím, co chci říct, což je špatně. Já ale nesedím na prdeli a s věcmi pracuju. Jinými slovy jsem si začal své výstupy na hrávat a dívám se na to, jaký kolikrát jsem. Je to úžasný vidět ten obrovský rozdíl mezi tím, jak se cítím a jak přitom vypadám. Pořád se mi nedaří vymezit hranici toho, kdy je to ještě volná ruka a kdy se tvoří něco, co může mé cíle ohrozit. Zatím je to tak, že mám nad vším kontrolu a vůbec si nevšímám toho, jak tím ostatní omezuju.
  • Dívat se na sebe ze zrcadla.
  • Nikdy nedávat ruce výš než nad úroveň loktů.
  • Vždy druhé vyslechnout až do konce, neskákat nikomu do řeči.