Černá nemilosrdná síla dní, je to intuice?

26. listopadu 2014 v 9:27 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Na pozadí mých dnů se objevuje neznámá postava mého já. Začal jsem poslouchat klasiku, která všechno podtrhává a dává každodenním okamžikům další rozměr. Překvapení? Ale vůbec ne, pořád lepší než poslouchat Natili Oreiro. Stojím před zrcadlem, myju si obličej, sedím na poradě a deleguji úkol, v životopise přibývá další "vymazlená" kolonka, ve škole mě chválí, rodiče se culí a přátelé po otázce "jak se vlastně máš" tiše nesouhlasí. Jenže kde jsem já? Jsem na chatě a sekám trávu, jsem v lesoparku a venčím Ťapinu, jsem někde v sobotním ránu a probouzím se, jsem v roce 2012 a objednávám sendviče do McDonald's.

Mé cílevědomé já čím dál tím víc přidává na plynu a já se stal konzumentem života. Jsem zrcadlem zrychlující se doby a můj příběh odráží příběh nás všech. Nevím, jestli má druhá světová už přišla, nebo teprve přijde ta první, ale adoraci k americkým snům už mám za sebou, stejně jako touhu po ovládnutí popkultury a jiných líbivých věcí. Jdu dál a sleduju víc věcí, ale nejsem ten chytrý kluk, co se zajímá o ekonomiku, burzu a ví, oč v tom velkém světě běží, dívám se etickýma očima a čím víc lepší počítač mám, tím víc ho chci vzít a rozmlátit ho o zeď. Už mi nestačí vydělat si brigádou na zahraniční výlet, potřebuju jet minimálně několikrát do roka, abych měl vážně pocit, že cestuju. Nestačí mi říct "miluju tě", konec laciností, chci velká gesta, jistotu a dospělácký klid. Klasický model práce-škola-vztah mi tedy rozhodně nestačí, stáž a mimoškolní projekty, jakoby se staly samozřejmostí a já se slepě ženu dál za sebedestrukcí. Nemám žádné kamarády, mám opravdové životní příběhy, do kterých jsem znatelně zasáhnul a které mě samotnému otevřeli oči. Dnes je sleduju z pohodlného povzdálí jako nějaké akcie čekající na zhodnocení. Z těch pubertálních přátelství na pařbičku o pátečku se staly mladší bráchové a sestry, kteří neuvěřitelně rostou, zatímco já místo plánovaného zvolnění, relaxu a užívání si života dál pracuju. Model ala koupit-vyhodit přerostl do všech sfér a já najednou začal střídat vztahy pracovní a milostné rychlostí blesku. Já vím, co mají lidé rádi, co chtějí a co je baví, ale jenom tak jim to nedám, ani náhodou.

Ze všech mých "špatných" vlastností se během tří let staly zbraně, dost zvráceným způsobem a dost těžce vysvětlitelné. Jako kdyby se všechny za mnou stojící já otičily, zvedly hlavu a nahlas zařvali "Go!". Jako kdyby ta černá, která na tom pohřbu byla vyžadovaná, ve mně zůstala, jako kdybych odcházel s jakousi enegií, která mě nenápadně ovládá. Je to intuice, dědictví? Ať je to co chce, je to zodpovědné za můj nový charakter. Svlíknul jsem se z kůže, obrátil jí na ruby a znovu si jí oblékl. Jenže oni mě stále poznávají, ale jen do určité míry. Vystupuju sám ze sebe, koukám sám sobě přes ramenou, pluju nad Prahou a dívám se - neuvěřitelné. Mé slavné "Všechno nebo nic" možná zní silácky a namyšleně, ale pro mé přežití je nevyhnutelné, začali se bát. Nemá to hashtag, není to zábavné a nemá to ani jedno procento alkoholu, bojí se a utíkají. To, co rozhoduje se neuvěřitelně nahlas směje, tím ošklivých pohrdavým tónem. A já se probouzím ve chvíili, kdy brečí, leží na podlaze a krvácejí, mají pouta a odcházejí, mají zlomené srdce a já bouchám dveřmi, připadám si obrovksy mocný, ale bojím svého zla. Vždyť jsem měl ty nevyřáděné teploušky poučovat, nedospělým studentům z rozpadlých rodin pomáhat v přežití velkého města a sám přitom růst, ale stal se ze mě krvelačný žralok.

Na povozu s pomyslným názvem "Můj život" sedí kočí, který do těch koní švihá stále drsněji, rychleji a vůz je čím dál tím víc rychlejší. Jízda je rychlejší, z povozu odpadávají vzpomínky, generace opravdových přátel se bortí, cestou naskují noví přátelé, ale horko těžko se drží, kde jsem já? Snažím se přejít ze zadu do předu, abych shodil toho, kdo to řídí, protože mu stále nevidím do obličeje. Abych se nakonec nepodíval do zrcadla ….

A co vaše intuice? Kdy vám do ucha pošeptala "běž ....", převzala roli a rozešla se s ním místo vás?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Melissa | Web | 29. listopadu 2014 v 0:24 | Reagovat

Zajímavý pohled sám na sebe a na svůj život.Ale napsal jsi to hezky:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama