Listopad 2014

Černá nemilosrdná síla dní, je to intuice?

26. listopadu 2014 v 9:27 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Na pozadí mých dnů se objevuje neznámá postava mého já. Začal jsem poslouchat klasiku, která všechno podtrhává a dává každodenním okamžikům další rozměr. Překvapení? Ale vůbec ne, pořád lepší než poslouchat Natili Oreiro. Stojím před zrcadlem, myju si obličej, sedím na poradě a deleguji úkol, v životopise přibývá další "vymazlená" kolonka, ve škole mě chválí, rodiče se culí a přátelé po otázce "jak se vlastně máš" tiše nesouhlasí. Jenže kde jsem já? Jsem na chatě a sekám trávu, jsem v lesoparku a venčím Ťapinu, jsem někde v sobotním ránu a probouzím se, jsem v roce 2012 a objednávám sendviče do McDonald's.

Mé cílevědomé já čím dál tím víc přidává na plynu a já se stal konzumentem života. Jsem zrcadlem zrychlující se doby a můj příběh odráží příběh nás všech. Nevím, jestli má druhá světová už přišla, nebo teprve přijde ta první, ale adoraci k americkým snům už mám za sebou, stejně jako touhu po ovládnutí popkultury a jiných líbivých věcí. Jdu dál a sleduju víc věcí, ale nejsem ten chytrý kluk, co se zajímá o ekonomiku, burzu a ví, oč v tom velkém světě běží, dívám se etickýma očima a čím víc lepší počítač mám, tím víc ho chci vzít a rozmlátit ho o zeď. Už mi nestačí vydělat si brigádou na zahraniční výlet, potřebuju jet minimálně několikrát do roka, abych měl vážně pocit, že cestuju. Nestačí mi říct "miluju tě", konec laciností, chci velká gesta, jistotu a dospělácký klid. Klasický model práce-škola-vztah mi tedy rozhodně nestačí, stáž a mimoškolní projekty, jakoby se staly samozřejmostí a já se slepě ženu dál za sebedestrukcí. Nemám žádné kamarády, mám opravdové životní příběhy, do kterých jsem znatelně zasáhnul a které mě samotnému otevřeli oči. Dnes je sleduju z pohodlného povzdálí jako nějaké akcie čekající na zhodnocení. Z těch pubertálních přátelství na pařbičku o pátečku se staly mladší bráchové a sestry, kteří neuvěřitelně rostou, zatímco já místo plánovaného zvolnění, relaxu a užívání si života dál pracuju. Model ala koupit-vyhodit přerostl do všech sfér a já najednou začal střídat vztahy pracovní a milostné rychlostí blesku. Já vím, co mají lidé rádi, co chtějí a co je baví, ale jenom tak jim to nedám, ani náhodou.

Ze všech mých "špatných" vlastností se během tří let staly zbraně, dost zvráceným způsobem a dost těžce vysvětlitelné. Jako kdyby se všechny za mnou stojící já otičily, zvedly hlavu a nahlas zařvali "Go!". Jako kdyby ta černá, která na tom pohřbu byla vyžadovaná, ve mně zůstala, jako kdybych odcházel s jakousi enegií, která mě nenápadně ovládá. Je to intuice, dědictví? Ať je to co chce, je to zodpovědné za můj nový charakter. Svlíknul jsem se z kůže, obrátil jí na ruby a znovu si jí oblékl. Jenže oni mě stále poznávají, ale jen do určité míry. Vystupuju sám ze sebe, koukám sám sobě přes ramenou, pluju nad Prahou a dívám se - neuvěřitelné. Mé slavné "Všechno nebo nic" možná zní silácky a namyšleně, ale pro mé přežití je nevyhnutelné, začali se bát. Nemá to hashtag, není to zábavné a nemá to ani jedno procento alkoholu, bojí se a utíkají. To, co rozhoduje se neuvěřitelně nahlas směje, tím ošklivých pohrdavým tónem. A já se probouzím ve chvíili, kdy brečí, leží na podlaze a krvácejí, mají pouta a odcházejí, mají zlomené srdce a já bouchám dveřmi, připadám si obrovksy mocný, ale bojím svého zla. Vždyť jsem měl ty nevyřáděné teploušky poučovat, nedospělým studentům z rozpadlých rodin pomáhat v přežití velkého města a sám přitom růst, ale stal se ze mě krvelačný žralok.

Na povozu s pomyslným názvem "Můj život" sedí kočí, který do těch koní švihá stále drsněji, rychleji a vůz je čím dál tím víc rychlejší. Jízda je rychlejší, z povozu odpadávají vzpomínky, generace opravdových přátel se bortí, cestou naskují noví přátelé, ale horko těžko se drží, kde jsem já? Snažím se přejít ze zadu do předu, abych shodil toho, kdo to řídí, protože mu stále nevidím do obličeje. Abych se nakonec nepodíval do zrcadla ….

A co vaše intuice? Kdy vám do ucha pošeptala "běž ....", převzala roli a rozešla se s ním místo vás?


Konec křečovitosti

22. listopadu 2014 v 11:50 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
A co je u tebe nového? Ptali se na večírku oslav Designbloku. Co vlastně studuješ? Při tom připomínkovém představování se jsem si uvědomil, jak se vlastně mám. Letošní podzim je ve znamení říkání NE na lákavé pracovní nabídky a uvědomování si, že vlastně všechno mám. Boj proti lacinosti, křečovitosti a snobáctví se mi daří vést velmi dobře. Minulý čtvrtek 13/11 byl velice důležitý den, při kterém jsem si spoustu věcí uvědomil, taková osobní revoluce uprostřed chaosu dnů. Nicméně chci říct, že jsem včera stál tváří v tvář nejdůležitějším lidem ze světa českého designu, jsou starší o pár let, většina z nich studovala v zahraničí, umí několik jazyků, mají vlivné konakty, jsou zkrátka dospělejší, klidnější a spokojenější. A já to vedle nich ustál :)

Na včerejšek jsem se špatně vyspal, doma jsme do dvou ráno instalovi televizi a já usnul v obýváku. Cíleně jsem si nenastavoval budíka a pankově si dovoloval nejít do školy. Nakonec jsem šel, ale byl jsem dost unavený. S přípravami na Designblokparty jsem nepočítal a tak se vylhal na školu. Místo toho jsem se snažil hodinou spátnku dohnat energii a hodinou filozofie dohnat školu. Opět jsem nic neudělal pořádně a jel tam s naštvanou náladou. Nakonec to bylo ale super a naši lidi mě rozveselili. Plavovlasá si se mnou dlouho povídala, jako kdyby mě bavila, nakonec s brekem a ošklivým přítelem/designérem utíkala pryč. Slečna Michaela mi vyprávěla úžasné zážitky ze studia v USA a její dokonalost mě až nasírala. Je krásná úspěšná, upřímná a ohleduplná, což byste na první pohled nečekali. 5editelka a manažerka se ohromně bavili a já s nimi. Nakonec přišel Dýn s přítelem a já se parádně opil. Aby toho nebylo málo, hudbu hrál pa DJ, se kterým jsem měl rande před Danielem. Usmíval se na mě a hrál mé oblíbené songy, kamarádka podobná Italce se vážně zajímala o filmový festival, který připravuji a mé zorganizování společné fotky mělo úspěch. Přidejte seznámení s manželem slečny Tetky a zakladatelkoui a máte skvělý večer.

Celou dobu jsem byl v kontaktu s Danielem, který mi posílal fotky, videa a nahrávky přes půlku republiky,kde v zapadlém gay baru pařil s moc krásným maturantem. Mohl jsem žárlit, ale pak jsem otočil a viděl jsem je. Viděl Tři stovky mladcýh úspěšných lidí, kteří toho se mnou mají dost společného, ale nějaké pitomé řešení mladého hezounka a toho, jestli je mi věrný, k tomu rozhodně nepatří. Samantha ze sexu ve městě nikdy neví, kde jsou a co dělají její nabíječi, je to strašně sexy a já nechci mít touhu, mít ho pod kontrolou. Zároveň si jsem jistý, jak jsou mé opravdové, zamilované a upřímné signály zavazující.

Den, kdy jsem se znovu probudil

15. listopadu 2014 v 18:33 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Už je to tady zase, druhý pohovor, připravená smlouva a hlava plná nadějí. Zase jsem málem uhnul ze svého naplánovaného života, který je i pře plán dost chaotický. Květnové uvědomění si, že musím zpomalit zřejmě nestačilo. Od srpna si jedu skóre, že co měsíc to nový kluk. Co měsíc, to lákavá nabídka na novou práci. S listopadem ale nikdo nepřišel a já jsem pořád s Danielem, přes lákavé nabídky a obrovské platy jsem zůstal v Designbloku a luxusní restauraci. Opravdová přátelství jsou odsunuta na druhou kolej a hodně se vídám s lidma s prácí, projektů a školy, a taky s Danielem.

Mé dny jsou přeplněné povinnostmi a čím víc se mi daří kočírovat tento pražský office live, tím více chci uniknout. Diář k tomu dává příležitosti v podobě kavárenského vyvalování se s kamarády a nekončícím mazlením se s Danielem, u kterýho přespávám minimálně jednou týdně a rodičům to začíná docházet, musí.

Dávno jsem překročil hranice vlastního já. Tak dlouho jsem ignoroval nepříjené poznámky , až jsem začal ignorovat i ty příjemné. Názor ostatních mě vždycky zajímá, ale jen cíleně, když si o něj řeknu. Mé rozpustilé chování se začíná vymykat kontrole, sice mám pracovní výsledky a ve všech kolektivech jsem si vydobyl punc spolehlivost, odolnosti a kuráže, jenže mě tako "jakoby" nezajímá. Pořád něco hledám a přitom to všechno mám. Uvědomil jsem si to ve čtvrtek.
Byl to den, kdy jsem se znovu probudil. Měl jsem ohromnou kocovinu, dvě důležité velké schůze a pracovní pohovor na luxusní pozici. Nebudu vyprávět koho, jak a kdy jsem potkal, ale ten den byl důkaz toho, že mám skvělé rodiče, kteří plně respektují můj životní styl a že by mohli hodně kritizovat. Možná k nim mám daleko, protože jim neříkám vše, ale pořád tu pro mě jsou a když se dívám kolem, vidím, že to není samozřejmost. Mám víc než generaci opravdových přátel, Čert tu pořád je a je ještě hezčí, je jakási jistota, která na mě čeká, kdyby to s Danielem náhodou nevyšlo. No není to skvělé? Další podpora je Venkovanka. Byl jsem v úplně první práci a slyšel, že šéf vypráví o mém aktuálním působení, věřte, že mé ego mělo orgasmus. Já jsem spolehlivý, dobrý a rozhodně žádné mosty pálit nemusím. Obrovská podpora na poradách byla dokonalá, stejně jako manažerské dovednosti, které potvrdila loajalita všech asistentů. Pracovní nabídka byla vážně dokonalá, ale přesně jak říkala "když chceš tenhle život, musíš umět rozhodovat" a já se nevrhnu hned na něco jen kvůli penězům a líbivosti. Musí tam být něco víc. Já jsem šťastný, veselý a rozdávám radost. Není důvod se někam hnát, a když mě sere, stačí podívat z jiného úhlu. Ve své hlavě si už tak rok pochybuju a argumentuju, tak zmáčkněme spoušť a zastřelme mé protivné já.

Den před tím

13. listopadu 2014 v 16:14 | pan Nedostižný
7:40
Probouzím se vedle Daniela. Jsem nahý, mam hleny v krku, určitě mi smrdí z pusy, nechci ho moc líbat. Jsem nadržený a mazlíme se. Je moc krásný, nebudu mu říkat, že ho miluju. Miláčku! Vrní mu mobil, bože, kdo mu zas píše! Jak řekla Bisexuálka - je to mladej, milej, hezkej kluk, tak si s nim ty chvilky užívej a neřeše píčoviny - tak dobrá, kašlu na to. Jdu si vyčistit zuby, vrátím se, mazlíme se, udělám se a stačí mi k tomu jen jeho břicho a pár pohybů, neví o tom.

9:50
Jdu na záchod a ptám se zda chce kakako. Uvařím ho sobě, vypiju ho a převléknu. Kde to vázne? Nechápu a pak si vzpomenu, že ho chtěl taky. Loučíme, mám na sobě business oblek a psolečenské boty, on jen deku.

10:40
Mám hlad a dvacet minut, jdu do mekáče a protože nestíhám snídání, jím sračky. Chutná mi to a vzpomínám na časy, kdy jsem tady před lety taky pracoval. Vzpomínky.

12:00
Milý pracovní oběd s ředitelkou Designbloku je najednou strašná psina a zjišťuju, že mě mají rádi. Přichází za mnou mentorka s finančním bonusem a skvělými nápady, jsem mile překvapen.

14:20
Přichází kolegyně a začíná důležitá porada. Hodně změn, prosazuju to své, jsem celkem spokojen. Spojujeme se designSUPERMARKETEM. Vždycky jsem na něj chtěl jít, ale vždy jsem měl směnu v luxusní restauraci.

16:45
Jsem v kanceláři jednoho z největších pražských klubů a domlouváme pronájem místa na filmový festival. Máme vás rádi a váše filmy jsou skvělé, říkají. Pankáč má skvělé otázky, je dobře připraven a já mám pocit, že to za něco stojí. Vzpomínám na to, jak zde vystavoval Diesel.

17:55
Moc se omlouvám zpoždění, vymlouvám se. To je v pohodě, já tě zatím provedu galerií. Najednou se ocitám v zákulisí divadla, vidím na vlastní oči Rodena. Nebudeme herce rušit a půjdeme to probrat. Dostávám nabídku na práci za XX XXX! Skvělý kolektiv, luxusní prostředí , ale spoustu otazníků. Vyptávám se a váhám. Píšu to všem kamarádům. Zapínám kalkulačku, otevírám diář. Zvažuju pro a proti. Nejsem z to se rozhodnout.

21:15
Sedím v luxusní restauraci, piju drahý drink a dopisuju si s mým asistentem. Připravuju středeční show do restaurace, zatímco ostatní mají v ruce hadry a mopy, uklízí. Volá mi Daniel, povídám mu o nabídce na práci, on mi taky vypráví, chybí mi. Manažerka tvrdí, že Tymis neodpovídá na sms, okamžitě mu volám a povídám si s ním asi půl hodiny.

22:50
Přijíždím domů unavený. Mám pocit, že jsem toho hodně udělal. Rychle se koupu, všechno vykládám mamce (krom Daniela) a jdu spát.

Druhý den přestavuju tým na filmovej festival, získávám mediální partnerství, fotíme korporátní fotografie a máme nového režiséra. Večer mi volá PR, že sehnala grafičku. Danielovi sms vypadají vtipně, stejně jako nabídka za hodně peněz.

Sám sobě nedostižně vzdálen

7. listopadu 2014 v 16:19 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Chladný, střízlivý podzimní vzduch je dokonalé pozadí, na kterém ještě více vynikají mé úvazky, zodpovědnosti a projekty. Někde mezi Národkou a Karlákem, kde rychle přebíhám a jídlem si drobím na šálu, mi připadá, že je to všechno jakási neuchopitelná hmota procesů, které teď tvoří můj proměnlivý život.

Tento týden je ve znamení krátkého spánku, jídla na pochodu a velikých rozhodnutí. Půlka týmu, co dělají filmový festival jeli do zahraničí, zatímco já řídím vznik projektu z Prahu a pomocí několiminutových rozhovorů zjišťujeme, co všechno nemáme. Luxusní konference mě neuvěřitelně nadchla, vyčerpala a dodala důležité kontakty. Povýšení v luxusní restauraci sice přineslo lepší pocit a trochu víc peněz, ale je toho další obtíž, další starosti a víc odpovědnosti. Nemůžu tomu uvěřit, ale po dvou letech budu opět pracovat s Tymisem. Včera jsem za něj loboval u neupřímné šéfové a vzali ho, konečně. Obrovská a důležitá věc, ale mě to vůbec nepřipadá. Ve stínu prvního dokonalého vztahu, vysněné stáže u Designbloku, odsunutých kamarádů a honbou za penězmi, mě nějaká brigáda Tymise vůbec nezajímá. Mám potřebu jít spát, odpočinout si, vypnout, utéct. Čím víc odpracovaných hodin, čím důležitější je, čím hezčí a luxusnější prostory, tím víc prahnu po lidskosti a přirozenosti. Uměle stvořený svět, který nikoho nebaví - i ten mě začíná nudit.

Čím víc se toho děje, tím méně píšu na blog. Protože já už to ani neumím, to upřímné reflektování. Je strašně těžký se najednou zastavit, ponořit se do sebe a hledat skryté motivy dnů. Je pátek a já nejdu nikam pařit. Za to Daniel jde a já se pořád učím nežárlit.
"Je ti s ním prostě dobře, tak si to prostě užívej a neřeše píčoviny." Řekla Bisexuálka a měla sakra pravdu. Jenže mě to nejde, já jsem pořád nenašel něco, za co bych si ho vážil.

Nefláká se, je upřímný a oproti Štírovi mi udělá ráno vajíčka a udělá romantickou atmosféru, jenže mě to asi nestačí. Pořád si říkám, co a s kým si píše, jsem neuvěřitelně podezíravý a neumím se nad to povznést. Jeho nízké problémy s lidmi, kteří nemají žádnou budoucnost mě možná nezajímá, ale hlavně mi nic nedává. Na jednu stranu je dokonalý a já jsem ten, který ten vztah učí. Na stranu druhou si říkám, že k sobě potřebuju někoho jiného, jestli vůbec někoho.

Neustále se snažím si připomínat, že žiju to, o čem jsem v 15ti snil. Zatímco mé nynější já chce mlčet, daleko od civilizace bez sociálních sítí. Mám alergii na prostředí, ve kterém se pohybuju a stále hledám jistotu, je pro mě těžké bavit se, jsem sám sobě nedostižně vzdálen.