Říjen 2014

Unavený, náladový podzim

29. října 2014 v 13:07 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Pohodlně jsem se usadil, podíval se doprava a sledoval podzim. Dlouhé stíny. Podzimně, hezky depkařsky. Sentiment. Z babího léta zbyla vata dní. Generace opravdových přátel je odsunuta na druhou kolej. Manažerský podzim zabíjí emoce, krotí tvorbu a čím víc je mé cílevědomé já spokojené, tím víc ztrácím sám sebe. Stojím na křižovatce už pěkných pár týdnů a pár jich zde ještě strávím. Nebaví mě to, chci někam odejít, tentokrát už kamkoli, za jakoukoli cenu. Proč?

Jsem pozitivní? Řeknu to rodičům? Jak dlouho vydrží láska s Danielem?

Už zase. Zase vypisuje své myšlenkové pochody do řádků, protože si tak chci udělat pořádek v hlavě. Mám tam tedy zmatek? Vždyť já tam neměl nikdy uklizeno! Čím jsem starší, tím větší mám pocit, že je to nemožné a těch dvacet pomyslných "Já", kteří reprezentují mé názory a postoje, se tam neustále dohadují. Navíc se do toho věčného chaosu boje uvrhávám sám, přirozeně a nenuceně. Vymyslel jsem si pojem "pubertální menstruace" a spojoval si to s cestou za dospělostí, za svým vysněným já. Vždycky jsem si změnil Facebook, pokoj, vyměnil songy v empétrojce, jinak se oblíkal a měl pocit, že jsem strašně jinej. A ano, možná jsem si uvědomil věci, který jsem před tím neviděl a začal se na určitý věci dívat jinak, ale stala se z toho jakási tradice a já si na to příliš zvyknul, než abych se toho zbavil a nepotřeboval to. A teď to tu máme zase, ale není to pubertální a není to menstruace …

Vysněné léto bylo přesně takové, jaké mělo být. Mám z něj opravdu dobrý pocit, a i kdybyste mi řekli, že jste procestovali celou zeměkouli s nejlepšími lidmi, zažili jste ty nejlepší okamžiky a ještě jste to měli zadarmo, nezáviděl bych. Jenže za jakou cenu. Když něco chcete, musíte do toho něco dát a protože mi už není 15, tak to už není o tom, že když chci nový džíny, tak si musim odmakat pár směn na brigádě. O peníze už dávno nejde a ve hře jsou mnohem citlivější věci. Všechny ty dětský gesta si už nemůžu dovolit a mé silácké luskání prstů se omezuje už jen na chvíle, kdy dávám výpověď, ale ani to už není ono, předchází tomu totiž propracovaná PR kampaň. Přirozeně zvrácené. Ve všem je najednou strašně moc lidí a do všeho zasahujou zájmy z vnějšku. Z rozhodnutí se staly dlouhé procesy a má nedočkavost se nedá zvládnout. Všechno se tak pomalu táhne, pořád na něco čekám, na rozhodnutí druhých, na termíny, na pořadí, na výsledky, na všechno. Mé postoje se v čase mění a tak se dost často stává, že z těch front na štěstí utíkám a někdy se dokonce vracím zpátky.

Těch pubertálních menstruací mám za sebou už docela dost na to, aby mě hned tak něco nerozházelo, jenže i tohle došlo až do extrému. Na konci srpna jsem přišel s tím, že jsem si své sny z patnácti splnil, že mě už nic nejen nerozhází, ale taky nepřekvapí a nezaujme. Můj věk, životopis, mé zkušenosti - milostné i pracovní, ti všichni říkají, že bych už mohl vědět, co chci a kam směřuju. Jenže já to pořád nevím a jsem za to strašně rád. Na jednu stranu si říkám, na co proboha čekám? Na další zklamání? Těch špatně obsazených pozic, zraněných chlapáků a křehkých kolektivů jsem poznal už tolik, že se v podobných situacích ani nezamýšlím nad tím, co a jak udělat. Zkušenosti by nás měly někam posouvat, ale ve svém případě mám pocit, že dokonale zatlačily mou skutečnou povahu a já si kolikrát připadám jako nemilosrdný žralok. Vždycky jsem byl nucený umět se rychle a správně rozhodovat. Žiju v tom, že na nic nemám čas a tak se s ničím nepářu. Došlo to dokonce tak daleko, že obětí pomyslných čelistí se stávají i opravdoví přátelé. A nejhorší na tom je, že nepřichází žádný soucit, naopak. Byl tehdy konec srpna, nic mě nemohlo nadchnout a já čekal na září, které mělo být pracovní, čekal jsem na druhý květen, místo toho přišel únor.

Není nic hezčího než poznávat nové lidi, ale místo toho abych si to užíval, mi přišlo, že jsem obklopen naprostými ubožáky. Jako kdyby se všichni plácali na vysokých školách, na kterých nemají co dělat. Všichni chtějí nezávazné vztahy, jen aby nemuseli cítit tolik obávanou zodpovědnost. Upřímnost je cizí slovo, místo toho se objevují tendence nejen o věcech mluvit, ale dokonce jsem zjistil, že lidé sami o sobě vůbec nepřemýšlí. Tři ze čtyř mých kamarádek má partnera, který neodpovídá jejich požadavkům a přitom s ním jsou i několik let. Cena těch holek je mnohem větší než cena toho vztahu, ale k čemu to je, když s tím neumí naložit. Všichni mí kamarádi - kluci vnímají přátelství jako obchodní smlouvu o vzájemné pomoci, ale třeba o tom, proč je jejich přítelkyně trpí se u toho piva nikdy nebaví. Ale to jsem odbočil …

Povýšil jsem v luxusní restauraci, mám vztah a vedle semestru a stáže v Designbloku se můj životopis rozrůstá o organizaci filmového festivalu. Jsou to jen suchá fakta a já se cítím, jako kdybych pracoval ve fast foodu. Sice vím, že na sobě chci pracovat, ten imperativ sebezdokonalování tam je, ale v náladovém podzimu se těžko hledá motivace. Vztah s milým flákačem Danielem je bezchybný, ale nemůžu přehlížet ty obrovské/mentální rozdíly. Jsem pořád na rozcestí. Žádná velká gesta, žádná rychlá rozhodnutí. Všechno se táhne. Umře mamka? Jsem pozitivní? Jak dlouho mě bude milovat?


Nestabilní podzim plný projektů

17. října 2014 v 17:58 | pan Nedostižný
Je těžké zastavit se a sledovat barevný podzim kolem nás. Jsem příliš zahleděn do svých projektů, do svých záležitostí, do svého diáře. Nemám chvilku, abych se zastavil, there is no place for excese. V hlavě mi pořád doznívá září, které se neslo v milostném duchu díky flirtování se Štírem. Do toho se přimíchává fakt, že díky novému vztahu s Danielem, zaujetím školou a pracovními příležitostmi jsou opravdová přátelství definitivně odsunuti na druhou kolej. Zamilovanost a strach Venkovanky z AIDS mě nutí přemýšlet nad orientací, vztahem s rodiči a bezpečnosti. Pracovní pohovor mě donutil přemýšlet o tom, jak to bude za rok, zda budu schopný přejít na plný úvazek.

rozcestí, zamilovanost, nedůvěra, trpělivost, vizionářství, spolehlivost, řízení vztahů
Nové projekty a zapálení pro věc
Začátek nového semestru přinesl obrovské naděje a já jsem plný energie. Zadané projekty vypadají skvěle, ale je třeba na nich pracovat. A tak jsem buď ve škole na poradě nebo schůzce, spím u Daniela nebo vysedávám v nějaké z pražských kaváren a poslouchám své zraněné kamarády. Nestíhám odepisovat a nezvedám telefony. Inboxy na sociálních sítích pořád blikají a e-mailová schránky je věčně zacpaná. Žárlím na Daniela, ale snažím se mu to neříkat, protože mi to samotnému vadí. Nicméně si vůbec neuvědomuji, jak se přitom chovám já. Jsem za sebe rád, že jsem ve vztazích opatrný, nikomu už nevěřím a znám svou cenu. Stejně jako ve vztazích, tak i v oboru, na pracovním trhu je třeba mít zásady a být trochu nemilosrdný. Jsem v takové situaci, že jdu po škole a doslova slyším respekt. nejsem žádný namachrovaný blbeček, dlouho jsem se snažil poznávat všechny ve škole, hlavně ty, kterým jsem nerozuměl, až jsem si nakonec s každým vytvořil takový vztah, na kterém můžu kdykoli stavět. Nejen proto jsem se stal hlavou nejdůležitější události školy a ano, cítím se důležitě.

Můj manažerský podzim
Vůbec jsem si toho nevšiml, ale práce s ředitelkou Designbloku mě během posledního půl roku neuvěřitelně změnila. Je to velice ambiciózní žena na správném místě, která se neustále vzdělává. její nové manažerské techniky aplikuje na nás, její podřízené, a jsem rád, že jsem svědkem toho, jak strašně to funguje. Všechno, co jsem od ní já získal aplikuji na školních projektech, kde jako student-senior mám možnost zasahovat do dění školních akcí. Užívám si to, je to skvělé. Navíc mě spolupráce s ní vysloužila vysněný pohovor u vysněné firmy. Doufám, že to vyjde, moc rád bych dal v luxusní restauraci výpověď.

Nestabilita
Přesto, že jsem se na přicházející semestr a nový režim připravoval už od srpna, není nic stálého. Rozvrh se neustále mění, pořád nevím, kdy mi vrátí opravený mobil a zda mě vezmou v práci. Ano, další pohovor mi v hlavě udělal bordel a já si za poslechu popových sraček přemítám o tom, jak dám v luxusní restauraci výpověď. Uvidíme, jak vše dopadne, ale kdo nic nezkusí, nic nezíská.

Najednou mě vůbec nelákají žádné párty, mám šetřivou a zbytečně si hlídám peníze. Doma sice tvrdím, že chodím pařit, skutečnost je ale taková, že končívám vedle Daniela s několikanásobným orgasmem.
Všechno je ale na rozcestí, pořád čekám na to, jak něco dopadne, jak se kdo rozhodne, kdo mě kde zaměstná. Letošní podzim je ve znamení křižovatky, rozcestníku a nekonečného čekání.


Přehnaný podzim plný designweeků

11. října 2014 v 20:55 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Poslední týden byl velmi hektický. Připomínalo mi to přehnané jaro, kdy jsem měl práci, brigádu, stáž a ještě k tomu chodil do školy. Začínající podzim se táhně v těžké fialové hmotě, která je výsledkem boje myšlenkových proudů v mé hlavě. Na jedné straně tu je umělé nadšení ze světa designbloku, ale bohužel už vím, že stýkání se z hvězdami českého designu, tykání si s Velčovským a vstupy zdarma do galerií, mě prostě už jen tak nevytrhnou. Další, kdo se v hlavě dost zásadně usazuje je Daniel a jeho, vlastně mé city. Jsem poprvé krásně a opravdově zamilovaný a je to absolutně oboustrané. Začal nový semestr a kromě nových školních projektů, které mi stále říkají, že je všechno o lidech se začínám kamarádit s novými studenty, jakoby ti staří byli už odžití, všechno o nich vím a už pro mě nejsou zajímaví. Poslední dobou mě štvě brigáda v luxusní restauraci, protože povýšení mě nudí, pořád mam v hlavě fakt, že ty prachy nepotřebuju a že bych na to studium potřeboval ještě víc času. Mám hroznou chuť odejít, ale pragmatismus nesouhlasí.

Stýkání a potýkání se s uměleckým světem mě neustále nutí zamýšlet se nad různými věcmi, dává mi to nový pohled na svět, který je v ostrém kontrastu s luxusní restaurací. Měli jsme poradu o tom, že je potřeba zvýšit tržby a já tak byl vystaven obrovskému tlaku. Sice to znám z dřívejší práce a tehdy jsem se s tím naučil dokonale pracovat, ale teď mi to bylo velmi nepříjemné. A čím víc se snaží majitel vydělat tím silněji chci vypadnout z koloběhu života, z peněz, utéct z Prahy, nosit ošklivé kvalitní oblečení a jíst nezajímavou zdravou stravu. O čem je život? Na co potřebuju ty peníze? V té práci nemám kamarády, nikam mě to už neposouvá, jen narážím na zkažené osudy a zraněné povahy, zatímco ztrácím ohromné množství času a energie. V tu chvíli mi ale jako signál bliká vzpomínka na minulý podzim. Tehdy jsem dna brigádu docházel pouze dva dny v týdnu a dařilo se mi slušně se učit a navíc jsem poznal Vila, Lvíče a Štěně. Zvládal jsem školu, vydělával a užíval si. Proč je to teď jinak?

Mám sice divný pocit z práce a umělecky založená spolupráce na designbloku mě nutí kritizovat společnost, vymezovat se vůči ní a stát opodál všem komerčním trhákům, ale brigáda v restauraci mě teď nezahlcuje. Je to tím neustálým přespáváním u Daniela, který navíc nebydlí zrovna blízko a naše šestihodinové milování končí lehce nad pátou ráno. Buďte pak čilí!

Ale přesto není vhodná doba na velká rozhodnutí. Kdy mi přijde mobil z reklamace? Jak dopadne povýšení? A kdy zhasne láska s Danielem?

Ano, nejradši bych investoval 10 000 kč do pokoje, dalších 5 000 do oblečení a jen se učil, jenže já ty prachy potřebuju. Napíšu do eskortního magazínu, zda bych k nim mohl ještě psát.

Nemilosrdné názory a odpovědnost vůči sobě

7. října 2014 v 22:53 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Na konci jara jsem se těšil na léto, protože jsem plánoval požadované zvolnění. Ve chvíli, kdy je podzim nabitý a já pořád nestíhám se stále vracím zpátky do května, ale proč? Bylo mé puritánské jaro plné příslibů a naivních přání tak pozitivní, že mi ve chvíli, kdy zase padám do vztahů a jen-tak-tak stíhám školu s prácí, nezbývá nic jiného, než zase studovat svou minulost?

Už dávno jsem pochopil, jak moc je můj život archetypální, jenže sám jsem pořád nezjistil, jaký archetyp jsem já samotný a paradoxně se tím ani nezabývám. Neustále ve svých myšlenkách obracím k hledání symbolů v říjnových dnech. Jaký je začátek podzimu 2014? No, na jednom se shodnu hnedka - je vážně nedostižný.

Ve chvíli, kdy jsem odevzdal bakalářku, jakoby všechno utichlo. Opadl stres a přišla satisfakce. Designblok se rozběhl a já už jen můžu sledovat, jak jsou mé nápady realizovány. Nejen práce na bakalářce, ale taky platonická láska do pana Štíra opadla asi ve stejnou dobu. Najednou se z něho vyklubal někdo, s kým vůbec nechci být. Trvalo to dva dny a už jsem randil s Danielem. A i zde je paralela vztahů se školou. Ve chvíli kdy mezi náma vzplanula láska, nám začal i semestr a protože se naše rozvrhy celkem kryjí, vídáme se většinou pozdě večer, procházíme se dlouho a domů se s příjemným pocitem vracím kolem třetí. Přicházející povýšení v luxusní restauraci a s ním spojený vyšší počet směn, mě také zaměstnává trochu více než jindy. Nicméně je to nejlepší vztah a přiznávám, že jsem zamilovaný. Pořád mu nevěřím, pořád jsem žárlivý a pořád se snažím zlámat srdce dřív, než to udělá on, ale snažím se si z toho brát a funguje to. Usmívám se!

Po kamarádském auditu a zjištění, že všichni zůstali tam někde daleko za hranicemi mé cílevědomosti a mého obrou na ně moc nemám čas. Včera jsem si ale zašel za Dýnem na víno. Konečně jsem využil toho, že bydlí kousek od galerie Křehký, sídla Designbloku. Musím říct, že bylo skvělé vidět jeho zelené domácí trenky, vidět jeho nábytek, jeho pokoj, jeho. Bylo to moc milé, udělali jsme si výbornou večeři a pili "naše víno. Přesto jsem cítil, jak jsou pro něj mé problémy trochu "nad" rámec. Přesto, že nerozuměl věcem ze školy, mi prozradil s kým spal pan Daniel. Jeho kruhy pod očima, unavenost a podivný telefonát mi prostě namluvili jednu věc - Dýn fetuje. Vážně, strašně mi to zapadlo do celé skládanky nepatrných motivů a jestli mám poslouchat svou intuici tak voilá! Hlasitě na mě řve, že je Dýn fetka a jeho spolubydlící (spolužačka) v tom jede taky. Když Kudlanka vystoupila z pokoje, byl jsem v šoku. Opuchlá běhna, která dělá šest let bakaláře. Žádný respekt. Spíš mé ego se začalo stydět, když mi Dýn říkal, že mi to moc sluší. Je super, když víte, že tam někdo pro vás je, kdo vám otevře dveře a rád pokecá. Jenže vaše intuice říká něco jiného …

Na konci srpna jsem měl pocit, že mám ohromné štěstí, dnes si ale říkám, že podzim si ta pozitiva na karmě vyvažuje. Tiskárna, auto, počítač, trapas v restauraci, nemoce doma, to vše neustále bombarduje klídek v mém životě. Ano, jak řekl Dýn, já mám vše, ale občas ztrácím cíl a když není cíl, jsou opravdová přátelství, dlouhý životopis i zamilovanost k prdu!

Opět se mi v hlavě zapla kalkulačka počítající peníze. Zase jím nepravidelně a bulirex klepe na dveře. Vůbec se mi nechce pařit a pořád mám chuť se uzavřít. Venkovanka se bojí že má AIDS, co já, proč se už nebojím? A co budu dělat, až zjistím, že ho mám? Vydám knihu s názvem "pan Nedostižný" - vážně.

Fall in love

4. října 2014 v 13:29 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Zklamání s pana Štíra a následné rozcházení byla opět otázka ega. Na co vlastně mám? Jaká je moje cena? Koho vedle sebe chci? Než jsem ale stačil vzpamatovat, soustředit se na začínající semestr, obnovit školní přátelství a chodit na výstavy, byl jsem na dvou milostných schůzkách po sobě a odcházel domů jako zmatená běhna. Pan DJ mě vůbec nezaujal a Daniel mě neuvěřitelně překvapil. Na první dojem to byl o dva roky mladší kluk, který se umí jen bavit a s mát. Jenže ve srovnání se Štírem je právě Daniel osobnost, která ví, co chce, je pozorný, moc se mu líbím a v posteli je neuvěřitelně vášnivý.

Daniel je asi nejhezčí kluk, kterého jsem kdy měl a to, jak to začíná se mi moc líbí. Vyložil jsem karty, řekl o svém zklamání se Štíra a on se nelekl, naopak. Přesto, že jsme povahově trochu jinde, on je svůj a má rád, když jsou věci po jeho. Mě to ale vůbec nevadí a rád poskytnu prostor, se kterým bych si sám neuměl poradit. Naše role jsou vyrovnané a je to první kluk, kterého bych bez váhání vzal mezi ostatní.

Dnes jsem u něj spal a před příchodem k němu jsem prohlásil, že je na sex příliš brzo. V posteli mě natolik rozpálil, že jsem to byl já, kdo litoval nastavených pravidel. Svíčka, snídaně, pyžamo, koupel. Líbali jsme se od 23:00 do šesti do rána a byl jsem rád, že jsem stíhal dýchat. Takhle vášnivé jsem to dlouho neměl a jsem příjemně zničený. "Normálně jsem tak rozpálenej, že mam hroznou chuť ti říct, že tě miluju ..."

Mí přátelé čekají na chatu, zatímco já jim posílám jeho krásné fotky a píšu, jak moc jsme zamilovaní. Jiřina a K. jen přitakávají, zatímco Ká. tvrdě kritizuje a připomíná minulá zklamání. Přichází podzim, tlumím rýmu, zvládám školu a v následujících sedmi dnech bych se měl také věnovat povýšení v luxusní restauraci. Na kritizování práce v designbloku nemám sílu, je to pořád to samé, ale dělají práci i za mě.