Květen 2014

Dream is done, again

31. května 2014 v 9:23 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Snažil sem se vrátit do minulého léta, našel si fuck friends, vrátil ty písničky do mobilu a dokonce jsme šli s Dýnem zase ven. Jenže nic není jako dřív a při psaní esemesek s Bejvalkou - jako kdybych se vracel zpátky rovnou o tři roky. Real friends mě kvůli private party naštvali až tak, že se Jiřině a K. vyhýbám a Tymisovi rovnou neodepisuju. Ukojil sem se privátem u špulínů, ale nebylo to ono. Dnešní designový večírek mě taky uchlácholil a nadchnul, ale jen pracovně - nic osobního a to dokonce ani přesto, že tam se mnou byl Vin Diesel.

 ,,To se teď budeme vídat jen pracovně?",
řekl jsem ve smíchu, ale bohužel to spíš bude pravda.

Svět reklamy mě naučil, že neexistují přátelé a kamarádi. V dospěláckém světě máte jen rodinu, přátele z práce a staré známé. Ke starým známým nejste upřímní a rodina vám dává zázemí. Kámoši z práce jsou najednou ty variabilní vztahy, které vám hladí ego a dodávají pocit, že jste součástí něčeho (oboru nebo firmy).

Když jsem včera u dvou raků, byl jsem svědkem toho, jak se všechno opět opakuje. Opět jsem se přes nějakou kámošku dostal do celkem zajímavé společnosti. Dcera slavné zpěvačky, spolupracovník Vina Diesela a ten její kluk, to je dost cool sestava na to, abych se mohl cítit váženě. Je super, že je starší než my, má jiné zájmy a je trochu napřed, ale vedle něj si připadám fakt jak povrchní děcko. Na jednu stranu jsem se snažil vnímat to, jak mluvil o o umělcích, zajímavých webech a filmech - ten kluk mi má vážně co nabídnout, ale na stranu druhou tam byla dcera zpěvačky, tvrdohlavá, srandovní a mě dost podobná a ta naopak všechny jeho výdobytky skepticky přecházela. A já jsem zas připadal někde mezi umělci a komercí, mezi heteráky a homoušema.

Co se týče vztahů, vymazal jsem pana herce a toho druhýho taky, když mi debil není schonej říct, že někoho má. Ten Nováček z práce se po čase vyjevil jak vůl a ten ještě novější je debil, zadanej debil. Ještě se musim zbavit té bláznivé myšlenky chodit se slečnou bláznivou a taky jsem zvědav, co s tou hrstkou citů, které možná ani nemám, udělá následující sobotní noc v hotelu, s panem Cizincem.

Jako ve chvíli, kdy mam za sebou práci v reklamce, vztah s boháčem, friends with benefits, dvě třetiny vejšky za sebou, čekáme mě kariéra v Designbloku a celkem fajn prázdniny s celkem fajn lidma, jsem na konci všeho svého snění a přichází ten divný tón na klinice, kdy přestane tlouct srdce. Nějak jsem si zapomněl užívat života, tak si říkám že na ty farmářské trh s tou Ká. půjdu a vybrečim se jí na rameno.

Nic mě nevzrušuje.

Nasraná konotace a ztráta vztahů

28. května 2014 v 19:23 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Podezřele často mám chuť napsat nějaký článek, protože se mi do hlavy dostane nějaká myšlenka, která zní závratně a dost sexy na to, aby ještě upoutala mou pozornost. Strašně jsem si oblíbil slovo "konotace" a "neuchopitelný". Všechno je zase jinak. Zbavil jsem se dvou úvazků, abych zvládl zkouškové, které je skoro za mnou. Už jen formalitky a jeden těžký test, ale jinak bych to měl zvládnout. Jsem nasraný na "real friends" a nemůžu uvěřit tomu, že příští týden budu využívat svého postmoderního vztahu - fuck frienda pana Cizince.

Práce v designbloku mě neuvěřitelně baví a v mém světě, kdy mi přijde, že jsou všichni zahleděni do svých stupidních, přízemních problémů, všechno všechny otravuje a všichni jsou neuvěřitelně otravní je tu svět umělců - kteří jsou sice strašný namachrovanci, ale ta pozice toho, kdo je může zviditelnit mě baví. Je dost zajímavé, že ve chvíli, kdy mi půlka přátel Tymis, Dýn a Bejvalka odřekli Private Party, strašně jsem se nasral a trochu porafal s K. a Jiřinou, byl právě Designblog to, k čemu jsem se upnul, abych se uklidnil. Počasí je najednou tak hnusné, že se mi ani nechce ven.

Díky škole se nejspíš stanu součástí těch studentských výletů po Čechách. Vždycky jse si přál mít partu, se kterou pojedu na prázdniny a přesto, že pojedu s lidmi, kteří o mě prd vědí, jsem rád. Jen si poslední dobu přijdu tak nějak nasranej (podrážděnej), to zkouškový prostě není pro mě. Pořád mě otravuje pan Herec, jenže mě nezajímá, stejně jako všichni. Jedinej, kdo mi teď stojí za komunikaci je ten druhej herec - říkejme mu pan M. On má vážně něco do sebe, sice mu nic nevěřim a něco ve mně říká, že je to děvka, ale na druhou stranu si říkám, že ho nepotřebuju "až tak" - stačí, když jako kamarád nahradí Dýna. Ale dost mě to nudí, jak je ta pozice nejlepšího kamaráda zas volná, jak mi zas někdo chybí, jak zas nevim, co chci ...

Tím, že private party padla, mám volný víkend, se kterým nevím, co mám dělat. Je sice pravda, že se možná budu zotavovat z toho, jak si pátečním galavečerem splním sen: "Písnička se zpomalí a na molo vchází Ká., v porotě sedí známí a za kamerou je Diesel, dojde na konec mola a mrkne na mě, v tu chvíli mi patří nejen celý sál, ale i celý svět!" Ano, něco podobného se uděje v tento pátek a já? Pořád mam v hlavě to, že mi chybí stylovej kluk na kalbičky (jak já jsem debilní). To samé ve škole, z 50 lidí se k ústní dostalo 17 lidí a z těch to na porpvé dali 3 - mezi nimi i mé Nedostižné já, jenže - who cares? Moje já v patnácti by bylo udělaný z toho všeho, ale mé aktuální nedostinžé rozpoložení se jen užírá čokoládou, spí 9 hodin denně a po každém obídku si dopřává 30 minut šlofíka! Co se to se mnou děje ... Chlapi mě ta serou, že už mě ani nepřitahujou a žádná ženská není taková, jaká by měla být ...

Jarní pudy za zpěvu kosů aneb probuzení se do obyčejnosti a strach z vlastního ega

23. května 2014 v 22:23 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Přesto, že jsem se zbavil dvou úvazků - přestal jsem točit film a psát články - zkouškové období stíhám jen tak tak. Na jednu stranu mám pocit, že mi pořád něco schází, ale když se na svůj život dívám z odstupem, je naprosto dokonalý, protože pořád stíhám být "online" a vídat se s přáteli.

Úterní den byl velmi dlouhý. Začlo to dvě zkouškama, který mi vyšly přesně podle plánu. Ve chvíli, kdy jsem byl viděn ve špatném světle, jsem byl upřímný, v tu chvíli - jako kdybych rozsvítil. Všechny ostatní úkoly jsem udělal v poločase mezi obědem a pracovní schůzí, abych mohl druhý vypadnout z Prahy a na nic nemyslet.

Postřehy z pracovní porady v luxusní restauraci
Pracovní meeting v luxusní restauraci znamená opravdu nóbl snobárnu, kde se všichni usmívají, hází trapné džouky, tahají za nitky, vyhýbají se zakázaným tématům a slovům, díky kterým by svět najednou nebyl úplně dokonalý. Všichni opět uctívali kult "šéfky", která mlčela a zmínila se jen ve chvíli, kdy věděla něco, co jiní ne - aby zase vypadala jako někdo výš, jako kdybychom na to někdy zapomněli! Z dvou nových teplých nováčků se stali oběti, protože si na nich ostatní staví ega. Já jsem už vycvičen a vím co mám dělat - usmívat se, mlčet a přitakávat. Nedělá mi problém napsat pár e-mailů navíc a díky tomu jsem ve stínů zábavných flákačů ten spolehlivý. Najednou si říkám, že mi tam ostatní přijdou jako kreténi, ten svět je až moc umělý, ale - já zde vidím to, jak moc se dokážu přizpůsobit. Tu práci dělám kvůli penězům, a taky kvůli tomu, že zní dost dobře a mám obrovské benefity, to jak mě to tam sere morálně je věc druhá a mě se to přece nemusí dotýkat. Proto jsem se taky po skončení sebral a jel se opít s K. a Jiřinou.

A protože se z něj stává audiovizuální umělec, tak mé fotky najednou visí někde v centru. "Taková prdel! Vždyť je to Malostranská!" Vin Diesel má opravdu styl a když si můj nejlepší hetero kámoš udělá výstavu v centru Prahy (a fotografie mé osoby jsou samozřejmě součástí) musel jsem to vidět. A abych opět zabil několik much jednou ranou, jel jsem s K. a Jiřinou. Vedle těch dvou vypadali ostatní opět velmi uměle, uhlazeně, pozérsky a namyšleně. Tak jsem s nimi šel pro flašku a lítali jsme po centru. V opilosti beru do ruky mobil a chvilku později už řveme blízko divadla na Dýna, aby vylezl z baráku. Po dlouhé době jsem viděl Dýna a oficiálně ho tak pozval na private party. Moc si toho pak nepamatuju, ale vím, že ve chvíli, kdy nás holky opustili jsem byl opět zpátky! Zase tu byla krásná rozkvetlá noční Praha, teplo, všichni venku a opilí, dokolaná atmosféra. Jenže rok už je pryč, oba jsme ze sexování "unavení", on někoho má, já zase svou hrdost. Bohužel i tentokrát přišel pan F. a ve chvíli, kdy jsem vycítil, že tu zas "někdo" nemá prachy a spoléhá na mě jsem odešel! Tak dlouho jsem si z Bílého Drdolu dělal prdel a říkal ji popelko, až jsem se jí sám stal. Už podruhé v tomto roce končím o půlnoci s těma dvěma, ale protože s panem F. nemůžu vydržet, odcházím. Byl jsem na sebe pyšný, doslova jsem utekl. Opilost byla příliš silná na to, abych si pamatoval detaily toho, jak jsem si psal s panem Hercem a s Tymisem. Nakonec jsem dojel domů a něco málo naspal.

Ve čtvrtek jsme po devítihodinové obhajobě reklamy šli zapít zápočet. Opět jsem si uvědomil, že plány na mé léto sice znějí velmi dobře, ale je to dost vynucené. Pořád v lidech, ani v těch ze světa reklamy nenacházím to vzrušení, se kterým přišel Dýn, a tak se můj facebookový profil začíná plnit rozmazanými fotkami z těch polonudných školních akcí. Přijde mi, že jsou všichni kolem mě jednodušší a něco ve mně říká, že přátelé jsou na tom stejně, jen se naučili mě vnímat. Najednou jsem zjistil, jak moc mluvím a zbytečně. Proč K. vypravuju příběhy z nocí, kterým ona vůbec nerozumí? To to musím po každý hned někomu vyblejt, abych se utvrdil v tom, že to tak skutečně je? Jsem vážně kamarád, nebo jen využívám toho, že ty lidi kolem mě maj prostě a jednoduše uši? A právě na to narážím u těch "nových kámošů" ze školy, kterým nic říkat nemůžu, nejsou pro mě důležití, abych jim vše vypravoval, jejich uši mě prostě nezajímaj, a tak - jako kdyby mě nezajímali vůbec! Posty nejlepších přátel jsou už obsazené a já tak podvědomě hledám vztah. Pana herce jsem odkopl, mile a hezky, ale už nebudu s někým marnit čas. Za to ten druhej z natáčení, kterej o mě nejevil zájem za mnou dneska přišel do práce, dvakrát. A opět zde přichází mé montsrózní ego, které se chová tak, aby jemu sklaplo. Jenže to je jen nejlepší způsob, jak se lidem zhnusit. Jsem na něj zvědavý, mohl nahradit Dýna.

Čeká mě náročný týden, ve kterém schůzky v Designbloku, nějaké pochůzky ohledně agentury, finišují nejtěžší předměty v tomto semestru a nakonec je tu má private party! Najednou si ten život začínám užívat, ale i ten život doma - ty krásy každodenního života, když si ráno dělám kafe, zakopávám o psa a jsem v županu po mrtvém dědovi. Moc se těším, až se to zklidní úplně. Mám spoustu plánů!

Dokonalost, Dobrost, Daimonium

19. května 2014 v 18:44 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Mám dobrou náladu. Věřím si a učím se mít rád, zpomalovat a víc si užívat života. Začínám objevovat kladné stránky života s rodiči. Divám se do minulosti a poučuju se, divám se na životopis a jsem hrdý. Chci tu být pro přátele, konat dobro, být šťastný (Sokrates).

Měli byste mě vidět! Byl jsem už dávno vzhůru, ale sám sobě jsem namlouval, že ještě spím. Pak mě noční můra, ve které mi vypadl zub, dokonale probudila a já šel s tím zmačkaným xichtem do kuchyně, abych si udělal zelený čaj. Zmačkaný nebyl, naopak byl celkem hezký, od té doby, co používám přípravek od Vila, jsem celkem kus. Nepořádek v pokoji mě netrápil, stejně jako to, že jsem BTW včera naboural a zítra mě čekají velmi těžké zkoušky. Já se i přesto naučil usmívat a víte co? Celý den si chodím v županu a připadám si děsně peciválsky, jde o to, že si to užívám.

Včera byl celkem fajn den. Ráno jsem se učil a pak si jel vyzvednout honorář k O2 aréně. V životě jsem snad neměl tak nadutou peněženku, celkem jsem se bál, když jsem v tom dešti šel s obrovskou kapucí po hlavní a měl u sebe tolik peněz. Využiju anonymity blogu: 70 000 Kč! Uvědomil jsem si, že je to celkem dost peněz na to, abych se mohl cítit finančně zabezpečen ne? Ale nemyslete si, že utrácím, právě že vůbec ne. Čím víc peněz člověk má, tím víc se o ně bojí. Mám už měsíce vyhlídnuté boty, a když jsem měl keš a nedaleko byla Glaerie Harfa, měl jsem najednou hoďku čas, tak jsem se šel podívat, ale po X letech. Každý jsme jiný a otázka peněz je toho důkazem. Až teď jsem si uvědomil, že sám sobě můžu věřit, nikdy dřív bych totiž neřekl to, co teď: "Já si vždycky najdu nějakej přivýdělek, abych si vydělal." Zní to možná jednoduše, ale dokud nic neumíte a nemáte zkušenosti, tak si tohle právem říct nemůžete. Já už snad jo a doufám, že mě s tím už mé já nebude otravovat. Blíží se poslední dospělostní mezník a já bych už mohl být dost ostřílený na to, abych si jen užíval vytrpěného ne?

Flow v luxusní restauraci bylo fajn a šlo mi to. Ten novej mě ošahával a strašně mě bavilo ho odmítat - stejně tak jako líst asistentce do zadku. Dnešní telefonát s Designblokem mě taky strašně nakopl, až jsem se zapomněl učit. Jestli budu vážně moderátor ... fakt dream comes true! A to sem se ještě nezmínil že 7. června mi přijíždí fuck friend pan Cizinec, už teď je mé tělo rozpálené!

Chci už být opálený, mít six pack a nevnímat následky operace, cestovat a fotit, sexovat a balit.



Kariérně, bez orientace

14. května 2014 v 22:08 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Poslední dny se nesou ve znamení sexuálního zmatení. Nastoupená frigita, zvracení z teplých šampónů a absolutní ztráta chuti na sex se změnila ve chvíli, kdy jsem zjistil, že mi to fakt sluší. Přes několik zásahů do mého vzhledu se tu objevil kluk z filmu a ta slečna Fotografka s dokonalou postavou se nějak často potutelně usmívá. Najednou jsem se mezi nima rozhodoval, cejtil jsem se zmateně. Jenže s ní bych byl jen kvůli její postavě a mému egu. A s ním, s ním prostě nebudu, nic tam totiž není.

A jak je u mě zvykem, klín klínem, osobní život jsem odsunul do ústraní kariérou, svět reklamy mě dnes opravdu uchvátil. Mám obrovské štěstí na lidi, vážně mě to naplňuje. Nejdříve se setkávám se zakladatelem projektu, na který dělám diplomku, pak dávám rozhovor slečně Exotické a nakonec mi vydavatel nejlepšího designérského časopisu v ČR hledá podklady pro mou práci. Tak to byl můj den ve světě reklamy, díky za něj!

Najednou jsem se vrátil strašně dozadu. Opět je tu boj se vzhledem a já si ten svůj sixpack pořád jen plánuju. I to zbrklé uvažování o vztahu, volba mezi pohlavími a celkové nazírání na to, že vedle sebe musím někoho mít je strašně pubertální, nedospělé, zpátečnické. V hlavě mám to, že mi začíná vadit, jak jsou mi ti opravdoví přátelé strašně vzdálení, znají mě, jsou super, ale často si říkám, že bych radši někoho s oboru - což je opět problém, který jsem řešil už dávno. Jedna důležitá myšlenka je ale nová a to je požadavek na zpomalení. Ten vlak jede příliš rychle a ve chvíli, kdy jsem čtyři uvázky jsem musel odstavit pár vagónů a budu v tom pokračovat, dokud se nebudu válet na pláži.

Vizionářské já věští zajímavou budoucnost, nejen Elle, ale všichni opravdoví kamarádi krom Diesela a Ká. půjdou stranou kvůli profesi. Koncem října podám kvůli projektům výpověď a pro hetero choutky se zbavím všech teplých známostí.

Odbíhám

13. května 2014 v 10:55 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Vzpomínám si na nějaké to léto 2009 nebo 2010, kdy jsem ještě chodil na střední, hrál Sims2, psolouchal Madonnu a při pohledu z okna viděl naše krásné, rozkvetlé sídliště. Včera jsem se tam taky díval, a přes to, že mam v hlavě všechny práce, vztahy a zkušenosti, se do té honby za dokonalostí opět vracím. Přichází zkouškové, ale já mám v hlavě to, zda začít chodit s ní nebo s ním. Mám několik úkolů a jediné co dělám je, že mám pořád nějaké nápady, ale nic z toho nerealizuju, pořád o něčeho k něčemu odbíháma nic nedotáhnu do konce. jsem roztěkaný, unavený, zmatený. Abych si navodil pocit jistoty, tak se snažím pořád něco plánovat, ale je toho tak hodně, že nevím kde začít a tak zase odbíhám.

Trochu smutně přesto úspěšný

6. května 2014 v 21:16 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
#safír, #perleťové zámky, #networking, #umocněná přátelství, #homofobie, #narcismus, #sebestředná generace, #diplomka, #underground, #TOP 5, #B2B, #bold, #flirt, #becherovka, #rodinné problémy, #studenství, #polévky, #six pack, #klíčky od auta, #výstava

Nenapadlo mě, že zase budu nosit conversky. Nevím, zda je to tím, že mě navoněnej svět Vila nasral a dohnal k vratům světa homosexuální dokonalosti nebo tím, že jsem musel podstoupit radikální změnu vzhledu, se kterou už nevypadám jako mladý designér/redaktor, ale jako typický studentík, co jí levné věci a má na účtě sto korun.

V hlavě mi pořád běží to, jak moc bych chtěl vyšperkovat svůj životopis, kolik knížek bych chtěl přečíst, kolik výstav navštívit a kolik hudby poslouchat, jenže na to není čas a já si tak všechno zbrkle zapisuju různě po papírcích. Přesto, že jsem skončil v módním magazínu a přestal točit, tak tu školu sotva stíhám. Odcházím v sedm, vracím se v sedm a pak do desíti pracuju/studuju na noťasu.

Do toho mě otravují zuby a nepravidelná strava, která je po té operaci nedostupná, nedostižná. Další věcí je ten kluk z natáčení, pro kterého stále nemám přezdívku a jdu s ním ve čtvrtek na rande. Zvláštní, jak k němu cítím jistotu. Pak se najednou zase rýsují školní párty a dokonce dovolená. Místo moře s K. to vypadá na prokalenou chatu se studentama.

V hlavě mi pořád vznikají všelikajé návrhy na "práce" do školy, což mě baví, ale zároveň se doslova těšim až se budu klasicky šprtat, protože má fantazie není bezedná! Práci v designbloku jsem sice taktně odložil, ale visí v tom vzduchu jako sekera, stejně tak jako reklama pro luxusní restauraci. Během agenturních e-mailů a pochůzek si v hlavě odbíhám do plánování private party. Kamarádi mi moc nepomáhají, mají své vlastní problémy, a tak se snažím být oporou, kterou sám pořád hledám.

Snažil jsem se alespoň na chviličku utéct z těch spletených povinností, ale pak přišly předsunuté termíny ústních zkoušek a já zas cítil, jako kdyby do mě ze zadu někdo silně drcnul.


Srovnávání, jarní plánování

4. května 2014 v 10:11 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Je to přesně rok, co jsem poznal Dýna, mou spřízněnou duši, se kterou jsem měl tři měsíce friends with benefits. Poznal jsem všechny jeho kámoše, kteří se s ním přistěhovali z Moravy do pro ně velké Prahy. Ten kluk pro mě bude vždycky znamenat strašně moc - donutil mě odhodit životopis, plánování a spoďáry, abych se poddal nočnímu životu, vínu a sexování. Nejuvolněnější období, bylo jaro, často pršelo a my se pak opilí váleli v Riegráčích a poslouchali jen a jen naše songy.

Bylo to tedy vážně zajímavý, když jsem se doma učil a on mi zavolal, že skončil v práci a že by někam zašel. Tak nějak jsem mu zběžně referoval o tom, jak jsem se po něm vrátil ke svému cílevědomému životu, zase si rozšířil životopis a začal mířit ještě víš. U něj se nezměnilo nic, nadával na pana F. a oba jsme se shodli na tom, že by se ho měl zbavit. Jenže Dýn je příliš nad věcí, příliš líný a příliš Dýn na to, aby udělal něco dospěláckého. Najednou jsem byl opilý vínem a přidal se k nám pan F., který v záplavě vzpomínek a milého Dýna vypadal jako naprostej kretén. Šli jsme tam a tancovali, odebral jsem se ven, abych zavolal Tymisovi, který mě měl jako nejlepší kamarád zachraňovat z opilých stvavů. No, vykopal jsem z ho pyžama a za deset minut jsme se setkali s becherovkou na Karláku. Zpětně si říkám, že ti dva jsou fakt kreténi, potom, co jsem dotelefonoval, jsem se vrátil do klubu, kde nechali mou bundu bez povšimnutí a šli se najíst! Dýn je ovlivněn panem F., a proto se s ním dlouho neuvidím a přesto, že jsem ho se sentimentem v hlavě pozval na další private party - nic takového nebude.

Nevím jestli je to tím, že potom, co jsem se v jedenáct odthnul od Dýna a šel pařit s Tymisem, si tolik nevybavuju, jaké to s tím Dýnem vlastně bylo. Jedno je ale jasné, dokud bude bydlet s panem F. mohu se sním vídat jednou za tři měsíce.

Přiznám se, že si nepamatuju odkud kam jsme jeli taxíkem, ale opět jsem utratil pres šest kilo za večer, který mohl proběhnout v klidu někde doma. Nakonec jsem se celý umazal od burýta, takže tu mikinu už nikdy nevyperu a druhý den mi bylo doslova záhadně.

S pařením jsem to trochu přehnal. V hlavě mám to, že nastupuje jaro a něco ve mě strašně chce, aby bylo alespoň stejně dobré jako to minulé. Jsem jako manažer středně velké firmy, který chce, aby byly zisky čím dál tím větší, jenže někdy se trh nasytí! V diáři mám najednou jednu kalbu za druhou a já se pak divím proč to vytoužené "zklidnění" nepřichází.

V hlavě mám dva nové úlovky z natáčení. Pan herec mi něčim strašně imponuje, nejspíš tím, že nejeví zájem a tváří se záhadně. Chtěl bych ho poznat, ale čím déle ho sleduju tím víc ztrácím zájem. Druhý je ten pan Exotický, který vedle stylového, ukaleného pana Herce působí dost roztomile, domácky a nevinně. Chce mě, jenže já nevím, jestli chci jeho. Je mi s ním dobře a tak se snažím neházet ho do žádné škatulky. Aby toho nebylo málo, přišli k nám do práca další dva krasavci, ale na vykroucené hubeniny nemám náladu.

Mé sebevědomí je dost poznamené operací zubů. Nucená anorexie způsobená bolestmi zubů mě trochu ničí. Hlavně v práci mi dělá problém mluvit. Není to vidět, ale mě ta pusa bolí. Navíc čekáme na vlasy. Jinak má ego hřející práce v designbloku je taktně odsunuta na červen, abych měl čas na učení. Keci - to je jen oficiální, ve skutečnosti si chci udělat malou dovču a připravit garden party.

V Ray-Bainách, šedivé mikině a converskách jdu s kafem to go k autu, ze kterého pak vystupuju u luxusní restaurace. Mějte rádi opravdové nikoli stylové kamarády. Stylovost můžete mít v uších a na sobě, přátelství ne.

Zpomaluju

1. května 2014 v 17:00 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
S příchodem jara na mě strašně dejchnul můj sentiment. Ten, co mě vrací do prožitejch chvílí a já nerozumim filozofickejm přednáškám, protože se uvnitř hrabu v minulosti. Zelené stromy, plánování private party a jízda autem mi strašně připomněli minulej rok. Už jsem psal, že nejde o Dýna, ale ten program. Práce v reklamce, ježdění na Anděl a pak za ním na Mírák. Chybí mi to poflakování v ruce a jsem rád, že nejsem sám - on psal, volal a za hoďku se máme sejít. Ano, minulé léto chybí i Dýnovi a jsem rád, že zase po sto letech uvidím.

Před hodinou jsem definitivně dopsal svůj poslední článek do eskortního magazínu a jsem rád, že ze mě spadl aspoň jeden úvazek. Krom školy, brigády v luxusní restauraci mi vyšel Designblok, ale hned ze začátku mi dali na starosti novou kampaň. Jsem hrozně rád, že mi to vyšlo, mé ego je jakštakš spokojené. Od té doby, co jsem ostříhal do filmu, si přijdu strašně antisexuální. Holky říkaj, že jsem mužnější a Tymis, že jsem méně přiteplenej, jenže když teď mám kvůli operaci zubu nateklou hubu, je vážně čas na paření a nabalování. Alespoň, že na sociálních sítích jsem za hvězdu. Můj plánový galavečer vyšel celkem fajn. Potkal jsem zajímavou dívku, budeme jí říkat Židovka, pozvala mě do Karlových Varů. Diář je narvaný školních věčírků a úkolů do školy. Já funguju jak na setrvačník a nestíhám si užívat života. S lidmi ze školy jsem najednou velmi uvolněný, ikdyž o mě prakticky nic neví.

Na pozadí píšu panu Hercovi, který se moc neangažuje. Naproti tomu se líbím polovičnímu Španělovi, který je moc fajn, ale nedokážu si to moc představit. Počkám, až se vše uklidní a půjdu s Hercem ven.

Mám, co dělat, abych uřídil vlak, který jsem rozjel. Zkouškové, Designblok a brigáda nejsou zadarmo a já u toho musim stihnout bejt šťastněj a skvělej kamarád.

Když mi něco připomene Vila, ozve se mé homofobní prskavé já. Zjišťuju, jak neznám žádné filmy a lidi mě berou na lehkou váhu, jako roztomilého, ostříhaného chudáčka. O to víc si uvědomuju, že jsem jen student, všechno pořád zkouším a pořád všechno můžu srát, naštěstí.