Konec prvního workoholismu 2014

20. dubna 2014 v 0:25 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Chodím městem, slyším francouzštinu a říkám si, že to těm holám sluší a přitom to nejsou děvky, že to těm klukům sluší a přitom to nejsou gayové. A potom poznám lidi z Moravy a jejich přízvuk mi přijde neskutečně sexy. Cejtim tu skromnost, dýchají na mě tradice a jejich přirozenost. Kontrastuje to s tím, jak jsem stejně jako okolí podlehnul tý namyšlený sebestřednosti všech Pražáků.

Chdodit s pytlem na hlavě, je dost zajímavý. To, že nemam vlasy neni zásah do mé osoby, ale do vás, do okolí, do ostatních. Najednou si mě všímají naprosto jiní lidé a já si vlastně říkám, jak je to super. Když není nic vidět, tak vás nutně zajímá obsah a já si díky tomu naivně nalhávám, že lidi, které teď potkávám, nebo ty, který tady se mnou zůstali, tak nejsou povrchní.

A tak si zase přidapadám na rozcestí dvou světů. Mezi undergroudnem a mainstreamem, mezi designem a komercí, mezi prácí a vzděláním, mezi kamarády a milostnými vztahy. A divím se, že mě tohle ještě nepřestalo bavit, to pendlování mezi černou a bílou. V půlce února přišlo další velké období, kdy jsem opět krmil své cílevědomé já a ikdyž se životopis a konto naplňují, jsou přátelé a diář dost ubrečení. Jako kdybych dosáhl na dno vrcholu svých možností. Těší mě, že to zvládám a protože jsme všichni tak moc sami sebou, není ani s kým se srovnávat. Na druhou stranu si říkám, proč zase tak moc sám sebe předbíhám a nedělám jednu věc pořádně. Začínám být závislý na adrenalinu, stresu, přesouvání, změnách a chaosu. Čím více se toho mění, tím více zůstáváme stejní. Čím více toho zkouším, tím raději se vracím na začátek. A proto si nechám dorůst patku, vídám se s bejvalkou a párty na chatě rozhodně zopakuju. Protože když jste třicetiletá modelka, musíte sejít z mola a vrátit se k oboru, který jste vystudovali. Protože když to dítě odroste a mateřská končí, jste zase na začátku. Protože i když to byla skvělá párty, ráno se probudíte a máte povinnosti. Protože i přes dlouhé období uvolněné renesance přichází gotizující baroko. A i já se vracím, abych mohl jít vpřed.

Jenže i když mě má oblíbená učitelka francouzštiny na školním plese vůbec nepoznala, přitom má největší změna měla teprve přijít, já sám se bohužel přes ten lesklý marketing poznávám moc dobře. Pořád narážím na problém "trvání", které je v rosporu s rychlým jednáním, kdy jsem si myslel, že svět změním jedním lusknutím prstu. Jenže já tomu věřil a skutečně si myslel, že je všechno jiné. Jenže to vždycky trvalo, než jsem zvyknul na školu, než mi ta práce začla jít, než jsme se stali nejlepšími přáteli. Tím, že jsem si vědom toho, jak moc všechno trvá a že opravdové jistoty, které mám jsou výsledkem několikaté práce, se už bojím nových věcí. Je čím dál tím těžší se rozhodnout, protože to s sebou nese zodpovědnost a oběti. Chci dělat jen to co mě baví a něco mi to přináší, na zbytečnosti není v uspěchaném světě čas. Ale to je právě ono, proč je můj život uspěchaný. Je mi dvacet, měl bych se sklidnit, důkladně studovat, užívat si přátel a v nových známostech nevidět hned vztahy, měl bych se víc bavit a naslouchat mým přátelům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Melissa | Web | 21. dubna 2014 v 0:16 | Reagovat

Hezky jsi napsal tu poslední větu.Já nemám ráda chaos,ani velké změny.Takový fofr jako máš ty,by nebyl nic pro mně.Někdo to ale k žívotu potřebuje a nedělá mu to problém.A ty to zvládáš opravdu na jedničku:) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama