Duben 2014

Začínám dýchat jaro

23. dubna 2014 v 20:15 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Jaro přišlo v celé své kráse. Sluneční záře, zapadající slunce v osm večer a duha mi silně připomínají minulý rok, kdy jsem touhle dobou začal mít freinds with benefits s Dýnem. On mi jako takový nechybí, to spíš ty aktivity, popíjení venku, jeho byt, rozbíjení flašek v centru, to milé poflakování se, které jsem před tím neuměl. Rok se s rokem sešel a všechno je jiné.

Koncem týdne mi končí práce v eskortním magazínu. Spadne ze mě obrosvká tíha a zodpovědnost za obsah. Chci se ale rozloučit stylově a tak píšu o Madonně a zapojím se do kampaně. Kvůli zubům jsem dovolal jedno natáčení a mi zbývá jen jeden natáčecí den, jsem zvědavý kam povede vztah s panem Hercem, který toho má se mnou tolik společného. Pomyslné workoholické období finišuje, končí natáčení, galavečer je za dveřmi a za 14 dní končí i semestr. Můj vztah k luxusní restauraci podpořila i Ká. která se vídá s lidmi, co tam pracují. Do konce týdne mi mají dát vědět s Designbloku, který mi změní život.

Když se dnes v mém tichém, uklizeném pokoji, kde byli slyšet jen ptáci z otevřených oken, ozvalo hlasité pípnutí SMS od pana herce, řekl jsem jízlivě: ,,Ale, ale, že by se nám někdo probudil?". Pak se ten zvuk ozval znovu, psal Tymis, že se opozdí. Jak jinak, nebyl jsem překvapený, ale přeci mě to už nemůže vytočit. Seděli jsme na kopci uprostřed sídliště mezi pampeliškama, bylo to fajn, jenže jeho historky o rozpadlé rodině, kde se bojuje s depresemi, agresí a dokonce se sexuálním zneužívání uzemnily všechny moje "problémy". Má vážně špatné obodbí a já moc nevím, jak mu pomoct. Jsem mu oporou a snad jsem mu dne dodal trochu energie, podpory a uvolnění.

Surová realita osudu mých přátel na mě působí spíš statickým dojmem. Přijde mi, že se na mě dívají ze spoda, jako na toho naivu, který se pohybuje v naprosto jiném světě médií, kde fungují pro ně neznámá pravidla. Na druhou stranu navoněné světy homosexuálů jako má Vil nebo Ben na mě působí neskutečně povrchně, prázdně a ulhaně. Jediný, kdo mi stojí za snahu je pan Herec, jsem zvědavý jak se vybarví.

Podoba léta pomalu vystupuje z mlhavého oparu, do 14 dnů vědět.
Mějte se famfárově!

Konec prvního workoholismu 2014

20. dubna 2014 v 0:25 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Chodím městem, slyším francouzštinu a říkám si, že to těm holám sluší a přitom to nejsou děvky, že to těm klukům sluší a přitom to nejsou gayové. A potom poznám lidi z Moravy a jejich přízvuk mi přijde neskutečně sexy. Cejtim tu skromnost, dýchají na mě tradice a jejich přirozenost. Kontrastuje to s tím, jak jsem stejně jako okolí podlehnul tý namyšlený sebestřednosti všech Pražáků.

Chdodit s pytlem na hlavě, je dost zajímavý. To, že nemam vlasy neni zásah do mé osoby, ale do vás, do okolí, do ostatních. Najednou si mě všímají naprosto jiní lidé a já si vlastně říkám, jak je to super. Když není nic vidět, tak vás nutně zajímá obsah a já si díky tomu naivně nalhávám, že lidi, které teď potkávám, nebo ty, který tady se mnou zůstali, tak nejsou povrchní.

A tak si zase přidapadám na rozcestí dvou světů. Mezi undergroudnem a mainstreamem, mezi designem a komercí, mezi prácí a vzděláním, mezi kamarády a milostnými vztahy. A divím se, že mě tohle ještě nepřestalo bavit, to pendlování mezi černou a bílou. V půlce února přišlo další velké období, kdy jsem opět krmil své cílevědomé já a ikdyž se životopis a konto naplňují, jsou přátelé a diář dost ubrečení. Jako kdybych dosáhl na dno vrcholu svých možností. Těší mě, že to zvládám a protože jsme všichni tak moc sami sebou, není ani s kým se srovnávat. Na druhou stranu si říkám, proč zase tak moc sám sebe předbíhám a nedělám jednu věc pořádně. Začínám být závislý na adrenalinu, stresu, přesouvání, změnách a chaosu. Čím více se toho mění, tím více zůstáváme stejní. Čím více toho zkouším, tím raději se vracím na začátek. A proto si nechám dorůst patku, vídám se s bejvalkou a párty na chatě rozhodně zopakuju. Protože když jste třicetiletá modelka, musíte sejít z mola a vrátit se k oboru, který jste vystudovali. Protože když to dítě odroste a mateřská končí, jste zase na začátku. Protože i když to byla skvělá párty, ráno se probudíte a máte povinnosti. Protože i přes dlouhé období uvolněné renesance přichází gotizující baroko. A i já se vracím, abych mohl jít vpřed.

Jenže i když mě má oblíbená učitelka francouzštiny na školním plese vůbec nepoznala, přitom má největší změna měla teprve přijít, já sám se bohužel přes ten lesklý marketing poznávám moc dobře. Pořád narážím na problém "trvání", které je v rosporu s rychlým jednáním, kdy jsem si myslel, že svět změním jedním lusknutím prstu. Jenže já tomu věřil a skutečně si myslel, že je všechno jiné. Jenže to vždycky trvalo, než jsem zvyknul na školu, než mi ta práce začla jít, než jsme se stali nejlepšími přáteli. Tím, že jsem si vědom toho, jak moc všechno trvá a že opravdové jistoty, které mám jsou výsledkem několikaté práce, se už bojím nových věcí. Je čím dál tím těžší se rozhodnout, protože to s sebou nese zodpovědnost a oběti. Chci dělat jen to co mě baví a něco mi to přináší, na zbytečnosti není v uspěchaném světě čas. Ale to je právě ono, proč je můj život uspěchaný. Je mi dvacet, měl bych se sklidnit, důkladně studovat, užívat si přátel a v nových známostech nevidět hned vztahy, měl bych se víc bavit a naslouchat mým přátelům.

Další spin-off, výpověď a pan Božský

18. dubna 2014 v 22:42 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Když jsem v únoru řekl, že dokážu psát lechtivý bulvár o celebritách ze světa eskortu, nevím, co jsem si myslel. Začínal semestr a bylo jasný, že to budu sotva zvládat. V luxusní kavárně jsem se objevoval jen zřídka kdy a sdělení ze školy, že si musím najít téma bakalářky, tedy nějakou organizaci, se kterou budu spolupracovat, bylo mi jasné, že se musím rozkrájet. Nevím, na co jsem čekal, místo plánování jsem vzal roli v historickém filmu a ve chvíli, kdy jsem přecházel z maskérny na plac, jsem si uvědomil, že takhle to dál nejde.

Se začátkem letního semestru jsem omezil kamarády. Diesela a Ká. jsem viděl jednou. S Tymisem jsme se stihli párkrát vidět a Bejavlku uvidím až v neděli. Za to jsem si udělal čas na lidi ze školy, který sou fajn a kvůli filmu na ně nemám čas. Pořád jsem ale studoval, kde vedu blok ve školní reklamce, luxusní restaurace a pak psaní článků do eskortu. Pak ještě přišel film a já krom opravdových přátel nestíhal čtyři úvazky. A tak jsem si uvědomil, že budu muset něco pustit. Ano, vydělám si spoustu peněz a věřím sám sobě, že toho dokážu opravdu hodně, ale je lepší dělat jednu věc a pořádně. Díky namyšleným filmařům jsem si uvědomil hodnotu skvělých lidí v restauraci, že je to vlastně skvělej job a ve chvíli, kdy mi vyjde stáž u Designbloku (můj sen je na dosah!), budu dostatečně hrdý na to, abych tam pracoval a neřešil své "směřování". Tak jsem vzal mobil a zavolal šéfovi, že to takhle dál nejde. Paráda, příští týden končím.

Nebyl by to ale můj nedostižný život, kdyby se na pozadí neslučitelných světů, zkrácených úvazků a filmu neobjevil vztah. Jeden herec mě vážně okouzlil. Nejdříve byl strašně nedostupný, ale mi spolu natáčeli čím dál tím víc a když přišel den, kdy jsem točil hlavně s ním, seznámili jsme se, až moc. Má toho se mnou strašně společného, ale mnohem víc než měl Dýn. Tenhle kluk je chytřejší, má podobné názory, je zkušenější, dospělejší, starší, no prostě sorry, ale má všechno, co by on měl mít. Je dokonce i stejný znamení a mě to až děsí, jak moc jsme si podobní. Naštěstí je to hudební nadšenec a rád chodí na festivaly, což já moc neznám, ale jinak si hrozně moc rozumíme. Je to tu zase, celkem se mi líbí a nejraději bych na to hupsnul, slyšel "miluju tě" a byl šťastný. Jsem asi vážně citový zoufalec, když mi tohle proběhne dva dny po tom, co ho znám? Pomalu ale jistě, ne jako s prací, tím bych se měl řídit. A když mi po opuštění karavanu napsal, jako první, měl jsem velmi široký úsměv. Nicméně nesmím zapomenout na to, že nic, ale vůbec nic nenaznačuje tomu, že bych se mu líbil, ale ty naše znamení flirtovat moc neumí. Je to jedno, ikdyby to byl jen kámoš, musím ho mít.

Jdu si udělat vajíčka a ikdyž mám čtyři dny volna, vězte, že nestíhám ...

Porady a testosteron

12. dubna 2014 v 8:58 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Já si přece budu dělat to, co chci, jsem přece Nedostižný. A tak jsem si šel uvařit sladké kafe, přestože tu mam čaj. Když jsem kvůli filmu shodil všechny vlasy, celkem jsem si užíval, jak mě nikdo nepoznává, dokonale jsem šokoval, nikdo to nečekal. Je to obrovský krunýř a příležitost, protože mě to drží daleko od minulosti, od teplého světa, od vztahů. Nejsem teď moc atraktivní, za to mám tři práce a rozjíždím reklamní projekt. Frigita je na místě a to co mě teď vzrušuje jsou porady, kontakty a schůze.

Poslední tři dny mě na dobré náladě nedrží zdravá strava a pohyb, jako v březnu. Teď jsem nadšený ze školních projektů a natáčení. Pořád piju kafe a živím se nezdravými sacharidy a večer si občas zapomenu vyčistit zuby. Stáhnul jsem si další deník call girl a naučil se dělat grafiku. Chodím spát už po desáté a díky vlasům trávím v koupleně minimálně času. Už asi týden mam v hlavě to, že si koupim nový boty.

Opravdové kamarády stíhám jen tak tak. Dělám to tím způsobem, že páteční večer patřil Ká., ten sobotní Tymisovi a středeční K. a Jiřině. Dnes se uvidím s Dieselem. Ve čtvrtek jsem byl s Miloušema, chtěl jsem opět prohloubit vztahy s těmi, kteří jsou z oboru, ale nestálo to moc za to. Přejedl jsem se a jel o půlnoci hodinu v tramvaji. V pondělí to ale bylo zajímavé. To jsem byl s lidma z reklamy na náplavce, hodně moc jsme filozofovali a celkem se otevřeli. Když pan Žid řekl, že si vždycky myslel že jsem na kluky, chtěl jsem si v mobilu pustit tento blok a začít mu recitovat můj bisexuální příběh, ale nakonec jsem se tomu vyhnul.

Porady - jsem jako třcetiletý businessman. Dvakrát do týdne mam schůzi v reklamce, jednou týdně kvůli projektu a jednou za dva týdny v redakci. Teď jsem byl ve čtvrtek s panem Verbešníkem na obědě v undergroundové kavárně. Bylo to skvělý, tři hodiny pohodové práce v příjemném prostředí, mít ho vedle sebe byla další provokace. Je citlivý a bylo super, když sme najednou seděli u stolu se psem a pak přišel milý Dredoun.

Ideální život jsem si žil včera. Ráno jsem se probudil do sluncem zalitého prázdného bytu. Za doprovodu oblíbeného rádia jsem si dělal snídani, pak se podíval na seriál a zasednul k pc. Přečetl jsem osobní a pracovní e-mail, vzal diář do ruky a dal se do práce. Pak opět pracovní oběd se slečnou Úsměvavou a pak tisk promo materiálů. Měl jsem skvělý pocit, že svou vizi držím fyzicky v ruce.

Vil stále doznívá. Všude vidím jezdící minicoopery a při poslouchání písniček se mi vybavuje to, jak ta velká limuzína přijela k nám ke škole a já do ní nastoupil. Jeho aktivita na facebooku mi pochopitelně zvedá žaludek a ikdyž jsme se rozešli v tichosti a v klidu, já jím pořád pohrdám. Chci za Francouzem do Paříže a taky na nějakou tu dovolenou. Jdu psát eskortní články.

Jo a taky na mě jde jaro, ale to heterácké. Líbí se mi slečna reportérka, ale nejiskří to tam. Fotografky jsem si všimnul už v prváku, má skvěl tělo a přitom to není žádná pipina. Je taková na mě málo rošťácká, ale což. Nechápu to, ale z kluků se mi zvedá žaludek. Minulé jaro jsem hlásil homo sezónu, teď je to naopak.


Šokuju, patří mi svět

6. dubna 2014 v 13:33 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Naprosto nový život žiju. I ty názory jsou jiný. Pracovat v časopise, který sponzoruje Majáles, chodit s Ká. na velké drahé večere a jít v pátek v jedenáct domů, protože na paření jsme staří. Opovrhovat všemi, kteří o sebe pečují a snaží se vypadat dobře. Točit filmy, ignorovat rodiče, nemít babičku ale rovnátka, nemít vlasy ale peníze.

Deníkově, Detailně, Drsně
Byl to opravdu náročný den a mě strašně mile překvapilo, že jsem měl od šesti od rána do desíti do večera pořád dost energie a sil. Jedl jsem málo, zdravě a pravidelně. Ráno v luxusní restauraci bylo klidné, milé a zábavné. Nic jsem nemusel dělat, za to jsem pořád pil malinové mléko. Když jsem vedoucí řekl, že už do konce dubna krom dneška kvůli filmu nepřijdu, málem potratila, ale pak dodala, že s tím nic neudělá, že to snad beze mě zvládnou. O půl hodiny později opouštím restauraci stylizovaný do mladého elegána. Tím že zde pracuju většinou jen o víkendu, znají jen šedivou mikinu a džíny. Černé polobotky a jarní kabát s pracovní taškou je překvapil, mě ale bylo fajn. Najednou poslouchám filozofickou přednášku a říkám si, že náboženství je sakra zajímavý a má neuvěřitelnou hloubku. Prohodím pár slov s panem Prvákem a pak zjišťuju, že mám D z testu. O chvíli později prezentuju další rozhovor a dostávám pochvalu. Bílý drdol se na mě usmívá a říká mi: "Čauky". Přednáška končí dřív a já zalézám do zelené auly psát další eskortní články, abych si ještě víc připadal, jak ze seriálu tajný deník Call girl. Volá mi K. abychom se domluvili na dalším plavání, nemám čas, ale mé kanc tělo potřebuje rozhýbat. Všechno jí vyprávím, je kamarádka. Když přecházím Mánes a jsem už VIP podniku, potkávám další redaktorku a povídáme si. Přichází šéf a začíná porada. Marketingová akce je plná nedorozumění a nikdo neví, jak si to šéf představuje. Nakonec mě doráží, když chce abych psal o slavných z oboru, snažím se mu vysvětlit, že to nejde, on nasazuje hypnotizující ticho, ale obracím to ve srandu. Odcházím unaven, ale spokojeně.

Druhý den mě čekají rovnátka, pak sedím 5 hodin doma u PC a doháním co se dá. Letím do knihovny a sotva stíhám sraz s K. Plavání je super, ale holkám nerozumím a jim se můj život plný zvratů moc nelíbí. Další den následuje porada k mimoškolní aktivitě a schůzka se zástupkyní, která bere do ruky velkou knihu kontaktů, které sbírala posledních 50 let v oboru. Snaží se mě dostat do světa designu a vymýšlíme strategii. O chvíli později obědvám v Boulevard Bageterii ve Vodičkově ulici a píšu další článek, vyzvedávám lístky do divadla a opět běžím do knihovny. Pak si v mobilu na idosu hledám spoj na filmové ateliéry. Procházím Novou a dostávám se ke štábu. Volám Nefuse, aby mi řekl všechno co ví o filmu. Je skvělý, ale prej půjdu do hola. Jsem zmaten a volám mamce, neradí mi. Volám Ká. - ta říká, ať na to seru. Dělám pravý opak. Nasadili mi rovnátka, budou mi trhat zub, mam milion povinností a na vztah nemam pomyšlení. Chci zase šokovat. Dobový kostým je strašný, padá na mě atmosféra thileru a zachraňuje mě až milá maskérka. Jen na chvilku, bere do ruky strojek a já jsem o minutu později bez vlasů. Focení, papíry. Odcházím, fotím se a fotku posílám všem nejdůležitějším kamarádům Ká., Jiřině, K., Vinu Dieselovi, Bejvalce a Tymisovi. Jsou v šoku, nechápu. Já se ale cítím báječně, nikdo mě nepoznává, jsem ošklivý, hubený. Světím účes tím, že jdu do McDonald's, kam nikdy nechodím. Patří mi svět, jdu si koupit image brýle a nosím je pořád i doma.

Páteční ráno jsem trochu nervózní, jen tak tak stíhám jet do pneuservisu nechat si opravit auto. Čekám, že to bude drahé a bude to trvat dlouho. Měl to hotový za 20 minut a 300 korun. Patří mi svět. Doma další blok práce a učení. Večer patří jenom Ká. jsme tři hodiny v mexický a pak jdem do kina. Doprovázím jí jako vždy až domu. Je naprosto jiná, nabízí mi studium její vejšky, e mi bude pomáhat a budem pak vydělávat peníze. Je to ale realistické a myslí to vážně, uvažuju. Stěžuje si na tátu a skoro brečí. Probíráme mou orientaci a dovolenou.

Celou sobotu se učím, odjíždím do knihovny, kde tři hodiny píšu esej, jsem na sebe hrdý. Odpočívám, píše Tymis. Pracuju, učím se. Dělám si energiťák a koupu se. S vlasama si nic dělat nemusim. Na Smíchově kupuju becherovku a připadám si drsně. Jsem u Tymise v bytě a rádoby dospělá lesbička mi naslouchá. Chci s ním vypadnout. O hodinu později jsme v náladě a on si stěžuje na svůj život, upadá do deprese. Dlouhé monology, pohledy na jeho život, připomenutí toho, co dokázal. Zachraňuju ho. Pouštím písničky a fotím si Národní divadlo. Jdeme pařít a potkáváme pana F. a Dýna. Jsou v šoku z vlasů. Když už dýchají, ukazuju rovnátka. Nechápou a mají asi pocit, že kam jsem to dopracoval. Oni mají oba nový vztah, po třech dnech. Trsáme strašně dlouho na oposlouchané hitovky a já hledám Tymise. Přestává mě to bavit, ale pak společně odcházíme. Tymis se omlouvá, že se mi nevěnoval. Jsou tři ráno, jdu václavákem a jdu do McD, kde znám spoustu lidí, pracuje tam i Ben a Moldavanka třeba (...). Jdu dolů, vidím forntu a na zrzavo obarvenou Moldavanku, odcházím. V autobuse mi hraje znělka ze seriálu Tajný deník Call girl (je super) a já to zvedám, Tymis hlásí, že je v pořádku doma.

Druhý den vstávám, učím se a píšu tento článek. Dlouho nikam nepůjdu, jsem celkem unavený. A všude cítím jeho vanilkovou voňavku, na mikině, triku, i na sobě! (Kde je ten nedostižný, co se víkend, co víkend probouzel v hotelech?)

Jediné o co skutečně jde je to, jak se cítíte, co chcete a co vám ty věci přináší. Nsrovnávejte se, serte na všechno. Ká. mě miluje, já miluju Tymise, ten seriál

Vejška a tři práce - deal!

1. dubna 2014 v 14:03 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Když odešla naše věrná zákaznice z luxusní restaurace Jarmila, která sedává u okna, aby viděla na svou Audinu, otřel jsem po ní stůl a přemýšlel o tom, co si koupím za peníze z filmu. Ano, pan produkční mi v neděli ráno (!) volal, že mě čeká role chudého anorektika. I can't beieve it! V tu chvíli jsem se podíval na své tělo, které posledních 14 kultivuju tak, aby každý slintal z mého pekáče a říkal jsem si, že k anorexii mám celkem daleko.

Další peníze, další práce, další kontakty. Život je o rozhodování a já to vždycky strašně rád říkal, hlavně v době, kdy mi bylo 18, a dělal jsem manažera ve staré práci. Nicméně po třech letech v napjaté profesi a studiu tolik stresové produkce mě rozhodování už tolik nepálí, dělám to automaticky.
A tak když přišla role ve filmu, mi bylo jasné, že ke studiu vysoké školy, brigádě v luxusní restauraci a psaní článků do eskortního magazínu mi prostě nezbyde čas. Proto jsem v restauraci řekl, že mě tam do konce dubna neuvidí, paradoxně ve chvíli, kdy směny s nima byly skvělý, bavilo mě to, odnášel jsem si odtamtud spoustu peněz, jídla a vždycky jsem se od těch povinností odreagoval. Navíc nastoupil Marek, který mě asi balí. Sportovní zábavný typ s čokoládovýma očima, které mě dost znervózňují v tom dobrém slova smyslu. První co mě napadlo, když vyslal signál: ,,Tak to se budeš muset hodně snažit chlapče, abys mě dostal ... " Uzavřenost, ego. A co, po tom všem už znám svou cenu a nebudu zas plýtvat časem, abych si ke konci zas uvědomil, že mám na víc.

Jedna písnička v mobilu mi připomíná minulé léto a já si říkám, jak už to vůbec neřeším, jsem dál. Místo toho přemýšlím o dovolené a o tom, jak jsem všude tak moc zaháčkovaný, že si ani nemůžu odjet pryč. Chybí mi práce na zahradě, příroda, klid. Rád bych nosil jedno oblečení, neutrácel a věnoval se studiu, chodil na přednášky, četl odborné články a sám se vyjadřoval k aktuálním problémům v oboru. To se teď ale nekoná a já míchám bulvární, reklamní, designérský a umělecký svět dohromady.

Tymis nosí mé věci a nechce Vila. Díky bohu, jeho příběh je vážně zajímavý. Opět si hledá práci a opět se bude stěhovat. Měl by se konečně usadit, cejtim v kostech, že spolu jednou budem bydlet. Na pozadí pořád myslím na ní, jak a proč umřela. Říkám si, že poslední dobou už to nebyla ona a mám problém si vzpomenout na její "belle epoque", kdy byla ještě v pohodě, ale už nevydělávala. Dodává mi jakési duchovno, které mě povznáší na hlouposti malých blogerek, zhulených skejťáčků a povrchních rádoby dospěláků.

Když čtu své staré články například z prosince, tak zjišťuju, jak jsem řešil hlavně vztahy. Ke klukům, k rodičům, drogy u Elle, narovnávání přátelství s Dýnem a panem F. plus postelové aférky a čekání na Vila. Teď jsem jak Vin Diesel, který se věnuje jen studiu a kšeftům z oboru. Čeká mě trhání zubu, natáčení, výlet a schůze se slečnou z designstudia, kde chci zůstat. Ideálně tam chci po stáži pracovat na takové úrovni, abych nemusel mít jinou práci. Ale uvidíme, celkem mě to baví přejíždět z práce do práce, ale je lepší věnovat se jedné věci a jít pomalu nahoru, než být všude začátečník.

Mějte se, smějte se. A jak říká můj nejlepší kamarád, usmívejte se!