Březen 2014

Vydělávám

28. března 2014 v 8:29 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Milá gesta od nejlepšího kamaráda Tymise mě zachraňují před nástrahami mediální světa publicistů, manažerů a marketérů. Před prací v luxusní restauraci utíkám tiše po špičkách, nezvednám telefony a nechodím na porady, ale e-mailová komunikace vyřeší všechno ne?! Přesto, že mě škola baví jsou zadaváné úkoly spíš jako přítěž. Jsou pro mě jednoduché a já si jen vyhledávám v diáři hodinu, po které si zadání odškrtnu.

Práce
Práce v pornočasopise se mění a je to stále výzva. Začalo mi to trochu jít a přes potíže a krizovou komunikaci se šéfredaktorem jsou mé příspěvky čtené. Výzva obecně je jao synonymum pro rok 2014. Vedle dvou prací a školy bych měl natáčet film s panem F. - moc tomu nevěřím, ale je to příjemé. Stejně jako focení reklam, designérské přednášky a návštěvy mediálních domů, výstav a veletrhů. Můj foťák nestíhá a mé album na facebooku ,,Skvělé zážitky" za chvíli praskne.

Prachy, prachy, prachy
Nemám na nic čas a včerejší hodinová procházka s Tymisem byla jediná, která mě vytrhávala z denního stereotypu. V hlavě mám kalkulačku počítající vydělané peníze a když si spočítám obě výplaty, daně a k tomu ten film, vydělám si za březen-duben-květen 45 000. Neříkejte waw, rozbilo se mi auto, něco z toho utratim a hlavně to jistě nedám. I kdybych si věřil sebevíc, tak v dubnu budu muset restauraci omezit na minimum a navíc ten film nemusí vyjít a to, kdy přijdou daně není známo. Už žádní cizinci, plánování léta nebo myšlenky na vztah. Teď si říkám, u koho si seženu praxi, jak skloubit novou práci s mým profilem na LinkedIN a zda říct mamce o pornočaspise.

Odstavení kamarádi
S Vinem Dieselem jsem se neviděl asi dva týdny a nějak to nehodlám napravovat. Ká. se vážně činí, protože mi sama od sebe často píše. Jiřina s K. volají po společném večeru a Bejvalka se taky chtěla vidět. Dokonce jsem odmítnul A. a tu jsem přitom neviděl ani nepamatuju. Cizinci přestali psát, stejně jako pan F. a Dýn - nevadí mi to. Školní akce mi udělala strašnou radost a zlepšila mou pověst. Venkovanka si teď myslí, že jsme nejlepší kaamrádi a chce být pořád se mnou. Je to super, mám jí rád, ale diář říká něco jiného.

Tělo
Se svým tělem jsem celkem spokojený, ale jsem na začátku vysněné postavy. Břišní svaly se sice rýsují, ale zelená pravidelná strava je nahrazena velkými sacharidy a jsem trochu ,,zapláclý". Potřebuju zhubnout, zesílit hrudník a dostat barvu. Potom půjdu v úterý ve tři ráno do klubu, s někým strašně krásným a budu zpívat před Vilem nějakou písničku od Madonny.

Je to období, kdy vydělávám, sluší mi to a nemám na nic čas.

Žiju si to svý

19. března 2014 v 22:06 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Mám teď skvělej pocit. Včerejší školní párty přinesla na ty lidi úplně jiný světlo. Věděl jsem, že je všechny celkem zanedbávám, jenže ty lidi mě znaj, studujou to samé a v budoucnu je budu strašně potřebovat. A tak jsem šel i přes to, že tam mohl přijít pan F., akci pořádala jeho nejlepší kamarádka a byla tam jeho bejvalka. Ve stínu pana bohatého - Vila, mi přijdou ty intriky ve škole jako prkotiny.

Chvilku před akcí jsem si dobyl další kamarádský coming out. Řekl sem to Kameramance. Je to skvělá, ukecaná, skromná holka, se kterou se znám už asi čtyři roky. Ale máme každej jiný zájmy a tak se vídáme hlavně ve škole. Byla nadšená a vzala to správně, pochopila, že to neříkám jen tak někomu a máme k sobě mnohem blíž. Venkovanka mě doprovázela celý večer a byli jsme tam jako nejlepší kamarádi, což se skoro stáváme.
Kudlanka si postěžovala, jak jí Dýn a pan F. pijou krev, jaký to sou hovada, přičemž mi přišlo, že to místo teplého kamaráda je volné a je pro mě. Tak jsem se s ní opil a zatrsal, jak se má. Bylo to super a když jsem od ní dostal druhej den sms ,,srdíčko", řekl jsem si, že mam další kámošku (to chceš, kudlanka je skvělá).
Další byla slečna Upřímná, kterou jsem si získal tím, že jsem připomněl, že tu ona byla vždy, když se mi hroutil svět. Na oplátku mě dostala tím, že si myslí, že jsem poslední půl rok chodil s Vinem Dieselem! Víme, že je kus a kdyby nebyl hetero, nebyli bychom jen kámoši, ale je vážně vtipný, co všechno si lidi nemyslej.

Asi ve tři jsem přemluvil Venkovanku, aby se mnou šla do homo klubu. Potkali jsme tam Vila. Byl stejně oblečený jako jeho kamarád a zpívali karaoke. Flirtoval snad s každym a když mě pak pozdravil, řekl, že je debil. Jako kdyby se mi musel pořád omlouvat, jenže pro mě je to passé, prostě to nevyšlo a ani mě to naštěstí nebolelo, nezajiskřilo to. Navíc potom, co všechno řekl Tymisovi a teď jsou jakože kamarádi, mám strach. Tymis není andělíček a Vil je fakt pěknej ...

Jeho kamarád mi hned začal něco řikat o věcech, které jsme řešili (FB), v tu opilou chvíli mě to vážně nezajímalo a přišlo mi paradxoní, jak hned odhodil drink, parket a hrozně se omlouval, jako kdyby i on vůči mě cítil dluh. Navíc také vyšlo najevo, že přítele kamaráda ze školy Vil důvěrně zná a chodí se k němu stříhat (ach ty buzny).

Nicméně, ráno ve světě reklamy, kontakty mé tutorky a noví kamarád pan Hudebník, který sice není gay, ale je ve stejném znamení jako já. Že by další Vin Diesel? :)

Musim na poštu, mam v šuplíku 28 tisíc korun. Taky si musim koupit jízdenku, jezdím už týden na černo. Zavolat zubařce, na pojišťovnu, s autem něco a do toho mě bolí rameno a volá K. ať přijedu autem, že její pes je mrtvý ...

Bavte se!

Cizinci a dokonalý svět

17. března 2014 v 7:38 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Nějak se nepoznávám. Zázračná vodička od Vila ze mě udělal modela, má pleť je jak dětská prdelka, aspoň to mé ego chlácholí. Po pátku si říkám, že jsou všichni kluci opravdoví kreténi. Mam pocit, jako kdybych se musel Tymisovi za něco omlouvat, na stranu druhou mě neskutečně sere. Včera, když mi bejvalka napsala, opět spontánně, at k ní přijedu, že tam je i Tymis, řikal sem si, co on má co u ní dělat? Na druhou stranu je to jako s Elle, se kterou se chvilku vídal a pak sám pochopil, že za nic nestojí. Nevím, jestli už žárlím i na kamarády, ale z nějakého důvodu mi to není příjemné.

Celou včerejší směnu v luxusní restauraci jsem myslel, na Poláka, jak se ho zbavím, nebo jestli mu mám dát šanci. Jenže on pak přijde v deset večer k nám do práce a dá mi bonboniéru? V tu chvíli mu to celkem i slušelo a řikal jsem si, že neni tak špatnej. Jenže potřebuju vedle sebe někoho, s kým se budu cítit dobře. Tady bych věděl, že ho mám v hrsti, nesnažil bych se a miloval bych ho z lítosti. Večerní vana mě myšlenkama přivedla na Christiána z Anglie, pana Cizince z Německa, pana Francouze a po pátku jsem přemýšlel i o Brazilcovi. Najednou se má facebooková konverzace točí kolem evropského kontitnentu a já těm cizincům dávám pořád nějakou naději. Jenže to strašně těžké, Chris a Cizinec jsou sice supr, ale nic víc bych s nimi mít nechtěl a jet si na víkendový šuk za X tisíc mi nepřijde ideální. Za to pobyt ve Francii se mi zdá jako opravdu lákavá nabídka, Francouz měl všechno. Budu muset napsat Polákovi a zvážit ty ostatní, ale Francie se nevzdám.

Psání článků do porna stíhám jen tak tak. Nechci nic prozrazovat, ale ten svět celebrit je opravdu tak blízko. Jak jsem už psal, designéři, umělci a módní návrháři - to jsem vždycky chtěl, uvidíme jak mi vyjde praxe v designbloku. Se školou ale stíhám jen tak tak a dneska se cítím mizerně. Je mi špatně od žaludku a všechno mě bolí a to mě čeká celý den v agentuře ... Budu muset být milý, spolehlivý, zábavný a taktní ...

Sešroubované zuby, krásné fotky na instagramu, jiná pleť a břišní svaly, nepoznávám se. Povznesen na balení kluků a silně smýšlející o hetero vztahu. Včerejší koktejl s Venkovankou byl skvělý, je to tak úspěšná novinářka a přitom je pořád svá :)

Jdu žít svůj život, jděte taky ...

Z nouze heterák

15. března 2014 v 12:41 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Ten život, který sem chtěl žít tam je, někde za dva, tři měsíce. To, jak je to blízko mě nutí si uvědomit, že má pracovní dráha je už víceméně daná a já pomale, ale jistě ztrácím tu obrovskou hodnotu - svobodnou volbu toho, co se mnou bude. Už jsem totiž do reklamy a světa marketingu investovalna příliš na to, abych tím mohl začít opovrhovat a jít dál, jako to tak dělám se vším, ať s prací nebo vztahy. Možná se to zdá jako malá nevinná věc, ale je to poprvé v životě, co si za svou volbou musím stát a už jí nevrátím zpět. Škola mě strašně nutí neuhnout, neni prostor pro dívání se kolem sebe a sledovat trendy v jiných oborech, já už musím dělat konkrétní analýzy, posouvat zakázky a tvořit statistiky ...

Včerejší den byl poslední slučený den, který vystřídala chladná tupá zima. Ráno v luxusní restauraci bylo dost dlouhé, bylo málo lidí, ale přišel pan Ijťák, pro kterého dělám reklamu a on mi dluží e-mail. Zajímavá situace, ale miloušský svět reklamy mě nutí se usmívat a mluvit o počasí.

Když jsem pak jeli s Jiřinou a K. do aquaparku, vyřádil jsem jako blázen. Byla sranda a s holkama je to vždycky strašně pohodový, nenáročný a přitom srdečný i srandovní. Následoval sraz se střední, na kterej jsem se čančal fakt jako hvězda. V celém bytě hrála skvělá hudba z oblíbeného rádia, byl cítit Chanel a já si upravoval vlasy a dělal si módní přehldíku. Takovíto, jak házíte ty věci ze skříně na psotel a říkáte si, co jo a co ne. Nakonec jsem opouštěl barák, jako sexy kóča a patřil mi svět. Lidi ze střední mě celkem zklamaly. Kromě A., která dělá práva, doktorů, Damu, peďáku, FHS a pár dalších drobniček ty lidi jsou znova v prváku, nebo pracujou. V tu chvíli jsem si řikal, vážně jsem tu jen já na té svě cestě spokojený? Oproti vylitým nudným venkovanům a vylitým pražákům, s kterýma studuju, mi lidi ze střední připadají jako vyrovnaní pohodáři, kteří si taky na nic nehrajou. Ta parta kluků tam má neuvěřitelnou hodnotu a ikdyž do ní nepatřím, mám pocit, že ty lidi mi něco dávaj a kdybych potřeboval, můžou se mi hodit.

Když už zůstalo jen pár lidí, měl jsem v plánu jít s panem Čahounem z práce, ještě že jsem to neudělal. Těsně před tím, jsem volal Tymisovi a byl za rohem, šel jsem pařit s ním. Pan Čahoun se včera vrátil ke svému bejvalému, asi bych byl vážně křen. To, co se dělo v těch klubech, kde jsme byli, bylo naprosto šílený. Jedinej hezkej kluk, kterýho sem nakonec jakože sbalil byl další Cizinec a po Barceloně, Londýnu, Mnichově, Paříži a Polsku, míříme do Brazílie. Aby toho nebylo málo, musel brzo odejít aby stihnul let, jenže v tu chvíli byli tři ráno a já měl teď někoho nabalovat? Navíc si tam Tymis natáhl své lesbické kamarádky a mě zas namáčel do jejich problémů. A mě už unavuje, jak všichni řešej to, jak někdo fetuje, krade, nemá práci, hledaj levnější nájem a honěj status studenta. Nakonec jsme po scénách odebrali na naše místo, kde už čekali nadrženci na to, až si zašukaj. Bylo tam dnes spoustu pěkných kluků, ale bylo hrozně pozdě a já už neměl sílu někoho balit. Nakonec se mi podařilo bavit se s nejstylovějším klukem v baru, grafickým designérem ze Slovenska (Češi jsou mi už fakt zakázaní). Nechal si koupit drink, chvilku se mnou tančil a nic - udělal sem fakt dojem. Už se tomu musim smát a zase říkám, co si kurva myslim? Jednou nikoho nesbalim, ikdyž vlastně s brazilce si snad můžu odškrtnout, ale jednou se nebrobouzim v lusuxním bytě a hned jsem nafrněnej. Říkám si, že jsem asi už rozmazlenej ...

Na pozadí si píšu s Bejvalkou, přičemž opět zjišťuju, jak moc jsem bezohledný. Mám pocit, že jsou její smsky arogantní, ztaímco to, co já jí píšu je mnohem větší zmatek. A to nemluvím o Dieselovi, který se mnou chce jít dneska ven, ale já prostě nemůžu. Mam haldu věcí do školy, divnej pocit ve střevech a nafouklý břicho. A opět, jako po každý kalbě mě neskutečně bolej nohy.

Za včerejší povyražení jsem zapltail rovný jeden tisíc korun. Po Vilomi, mě jen tak někdo nedostane, uvědomil jsem si svou hondotu. Po Polákovi se jen tak s někým nespokojím, musí totiž klapat všechno. A po Brazilci, chci prosím lidi, co žijou v Praze. Kluci jsou čuráci a já budu ten, co si vybírá. V těchto klubech mě dlouho nikdo neuvidí a příště piju jen pivo. No uvidíme, příští víkend je v diáři celkem prázdný a já mum chuť zajít jen na slenku a nechat se sbalit, ale to se asi nestane ...

Jarní rekapitulace a imperativ dokonalosti

11. března 2014 v 15:15 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Sinusoida v matematice, periodické opakování dob ledových v životě Země, cyklická role náboženství ve světových dějinách za poslední dvě tisíciletí - všechno se opakuje. Jako den a noc nebo roční období. Dokonce to vidím i v naší rodině, kde se jistým způsobem střídají dva typy generací - snaživí bohémové a skromní srdcaři. A stejně tak to chodí i poslední dva roky v mém životě.
Každé tři-čtyři měsíce se celkem rychle vystřídají dvě období, ve kterých začínám mít dokonce i jistotu. Střídají se už tak dlouho, že už ani není prostor na obavy. Každé z období je ovlivněno nějakou kauzou, prohlédnutím do sebe, novou prací nebo rezignací na povrchní radovánky a všechno se tak táhne, že už si ani nevzpomínám, kdy bylo nějaké normální/stabilní období.

Vždycky mam po určité době chuť zpětně rekapitulovat, zhodnocovat, co se mi podařilo, co mě posunulo, co bylo správné a čemu bych se měl vyhýbat. Valentýn začíná být v mém životě dost symbolický a myslím si, že ten minulý byl rozhodně přelomový. Je to tedy víc jak rok a já na sobě poznávám jisté změny. Začal dost zvažovat to, s kým se stýkám a tak se některým nepodařilo projít kamarádským sítem. Opravdová přátelství, jako kdyby se umocnila na druhou, zatímco u jiných si říkám, co do prdele dělají v mém životě. Být sám svůj a naprosto přirozený vystřídalo prosazování úsměvu a dělat jen to, co mě baví, naplňuje a nějakým způsobem posunuje vpřed. Bolestné poznávaní toho, že všechno trvá a nic se nedá získat jen tak lusknutím prstu. Já miluju plánování, rozhodování, vybírání a mixování nástrojů jak čeho docílit. Jenže trvá dlouho, než se ztotožníte s názory, zvyknete si na prostředí a vytvoříte si vztahy. Radši konám a rozhoduju než abych jen hlídal, koordinoval a usměrňoval. V tomto smyslu jsem skvělej manažer, ale strašněj píárista.

V případě, že chcete mít úžasné kamarádství, musíte na něm pracovat a investovat do něj. Kamarádství je obecně skvělá investice, která přináší růže. Vidím na Dieselovi, díky kterému vím co se děje v České televizi, jaké to mají nepražáci, co spolu bydlí v krásném bytě a jejich příběhy připomínají seriál Přátelé. Díky Tymisovi se orientuju v homo světě a taky získávám kritický pohled na svá jednání. K. i Ká. mi dávají info o dějích na největších pražských univerzitách různých oborů. Ten kdo tady se zasekl v tom kamarádském sítu je bejvalka, která začíná být arogantní a mám pocit, že mi nic nedává. Stejně jako Jiřina, které jsem konečně řekl vše o svých vztazích. Není z toho nadšená a nvm, co vše mi může dát. Není to ale sobeckost, je jiná než já. Mou lásku pro veřejný lesk a úspěch prostě nesdílí, přeci jenom záliba v alkoholu není dobrý stavební kámen pro přátelství.

Škola mě nutí si najít v dnešní společnosti místo, obor a směr. Já cítím, jak mé směřování konečně přináší opravdové reálie, které mě naprosto těší, ale zároveň jsou praktické. Je tím samozřejmě práce. Baví mě, získávám kontakty, informace a je to pro mě zábava a ego jen jásá. Zároveň tím zaplatím účty a můžu si dojít nakoupit. Volání fotografům a jednání s návrháři? Je to přece skvělý, naprosto dokonalý. Ale zase je i to běh na dlouhou trať. Jak dlouho bude trvat, než to budu dělat vždycky bez chyby, přesvědčím šéfredaktora o tom, že jsem dokonalej atd.

Plánování léta je poslední oblast, kde pořád vítězí úzkost a pochybnosti. Co vlastně chci? Jet s bandou kluků na jachtu a vojíždět děvky, celou dobu to natáčet a pak dát na youtube? Nejsem Vlk z Wall street. Někam, ale letos odjet musím, potřebuju si odpočinout, opálit se a moře mi fakt chybí. Krásné počasí mi přirozeně připomíná minulé léto s Dýnem. Co bylo tak úžasné na tom, že jsme spolu seděli na kampě a pili víno? Zbavil mě úzkoprsého workoholismu a dodal styl, jenže to je všechno. Zase sbalil a odešel, doslova. A tak jsem se rozhodl, že si přestanu psát s Londýnem, Mnichovem a po pátku (kdy jsme s Tymisem zase nabalovali v našem klubu), si přestávám psát i s Poslkem. Je super vědět, že máte po Evropě haldu cizinců, co se do vás chtěj udělat, ale na tohle, na tohle konkrétně mam vopravdu dost času. Za to s Francií si psát chci, tam chci jednou skončit.

Reklama, Redakce

7. března 2014 v 9:00 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Pracovně školní marathon mi nenechá volnou chvíli. Nevenčím psa, nedívám se na televizi a s kamarády se vídám tím stylem, že na ně mám hodinu mezi přednáškou o marketingu a schůzkou redaktorů v časopise. Každý den mi vychází články a je to neustálý boj, který mě baví. Ve škole získávám za minulý semestr zvláštní stipendium za nadprůměrné výsledky a mimoškolní práci na propagaci. Vil se z mé hlavy vytěsňuje tak nějak samovolně. Její smrt se mi periodicky opakuje jako náhlý pocit prázdnoty, jako kdybych to pořád nechápal. Konečně jím pravidelně a cítím se lépe, přesto mě přepadávají únavy. Ve školní fiktivní firmě jsem teď vedoucí oddělení a je to dost záhul, nejen proto se odhlašuju s povinného předmětu, který učí hvězda z oboru.

Na stole mi leží knížky, které čekají až je přečtu. V diáři mi visí úkoly čekající na odškrnutí, vedle postele je halda fotek o ní, které je potřeba roztřídit. Nestíhám, místo toho vyrážím do centra kolem sedmé a vracím se v jedenáct v noci. Včerejší první redakční sešlost byla úžasná. Přesně jako ve filmu Ďábel nosí prada, kde Miranda říká: ,,Na Únor a zadní strana...". Šéfredaktor je sympaťák a líbí se mi jeho nápady. Jsem si vědom toho, že tento časopis může opravdu velkou budoucnost a rád bych se stal třeba asistentem. V luxusní restauraci mi dávají málo směn a ještě mi nepřišla výplata.

Navoněný, upravený, upracovaný. Zaměřen na lidi ze školy, velké kamarády a trpící miloučké rodiče. Neustále plánující a topící se v nejsité budoucnosti. Takový teď jsem ...

Neupřímný funus za lásku

2. března 2014 v 13:19 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
To toho chci tolik, když chci aby mě někdo miloval? Vážně jsem tak náročný, když chci ke mě byli lidé upřímní? Všichni lidé, kteří v životě něco dokázali, ať už mám na mysli liberální zahraniční politiky, kurátory výstav, zakladatele nadací a dobročinných spolků, ti všichni měli v životě myšlenku, která je táhla kupředu, měli cíl a za ním si šli. Jak moc musí být tato myšlenka velká? Motto mého života se přirozeně vyvrbilo v boj za upřímnost. Zkoušel jsem to na střední, na vejšce, doma v pracích a naučil jsem to i kamarády. Neustále se probourávám vrstvou předsudků, drbů, strachu, pohodlnosti a nedospělosti, která vede lidi k tomu, aby radši nic neříkali. Výsledkem je syndrom ,,zoufalých manželek", které brečí ve spíži a nikomu se svými problémy nesvěřují. Lidé si myslí, že když si své úvahy a názory nechají ve své hlavě, pomáhají tak akorát k růstu svých nesmyslných konspiračních teorií a zúženému pohledu na svět. Já osobně jsem vždycky věděl, že své myšlenky, problémy a nápady musím komunikovat s maximálním počtem velkých kamarádů, jenže jsem časem zjistil, že mě osobně to zas tolik nepomáhá. Přesto, že od každého slyším, že je po všem, že jsem to udělal dobře atd., mě jde vždycky o to, jak to celé cítím. I kdyby mě v nějakém názoru usvědčili všichni lidi na světě, ten imperativ přirozenosti, kterej ve mně je, bude brát vždycky ohled na pocity. A tak musím každou křivdu končit velkými gesty a kampaněmi na podporu vylepšení image značky mého jména.

Já byl vždycky spojnicí mnoha světů. Kamarádil se s hloupými i chytrými, mám stipendium, přitom Bloncku vyhodili. Pracoval jsem v restauraci a reklamce zároveň. Jsem spořádaný a přitom zvrhlý. Jsem šprt a přitom píšu do porna. O to víc mě nepřekvapuje další boj světů, který se v mém životě poslední dobou odehrává. Na jedné straně stojí práce v luxusní restauraci se skvělými lidmi, zlepšování nálady, úsměvná komunikace, užívání si života, do jisté míry je to jakýsi aktuální konzumní ideál, ke kterému tak nějak všichni nevědomě směřujeme. V reálu přemýšlím o dovolené, chci vypadat neskutečně sexy, chci mít strašně moc kamarádů, pořád tancovat, chodit do výřivky, do fitka, nechat se tetovat a cestovat. Jenže čím víc lidí tohle chce, tím míň se v tom vidím já. A právě ve vztahu s Vilem, který ke mně nebyl upřímný, žije v takové povrchní bublině a díky své píli si všechny tyto výdobytky konzumu může dovolit, jsem poznal tu prázdnost. A tak mě s ním cestování po ČR v limuzíně a návštěvy jeho bytu na Staromáku celkem bavilo, ale stejně jako ten vztah i ten jeho život jak tak nepřirozený. Proti tomu všemu bojuje mé rádoby intelektuální já, které miluje umění, umělce, nekomerčnost, nezávislost, přírodu, volnost, svobodu, vyhraněnost, diferenci, nevysvětlitelnost. Tohle já obdivuje studentský život a studium designu, výlety do přírody, poděděné oblečení, volnou pracovní dobu a ekonomickou nezávislost. A taky mě donutilo ve vztazích myslet jen na pocity a lásku. Vzhled, věk, zajištění, zkušenosti, národnost - to všechno je mi ukradené v případě, že budu šťastný.

Včera o půlnoci jsem jako popelka opustil Vilův byt na Staromáku po tom, co naší romantickou večeři narušil nejlepší kamarád Vila a oba chtěli abych šel s nima do klubu. Celou dobu jsem nasranej na to, že nevidim do toho, co si mezi sebou říkají a že Vila láká víc drink v gay klubu než já v posteli. Během 20ti minut jsem byl u Tymise před barákem a s vínem v ruce se rozčiloval. Utratil sem balík, nespal a neudělal nic do školy a co z toho mám? Nic! Jen Vila asi opravdu nechám, ten debil ani nenapsal ...