MANIFEST 14: Smrt tě posune

21. února 2014 v 23:59 | pan Nedostižný |  zběhle iritující mé myšlenkové pohnutky
Je mi doprdele jedno, jestli dva čuráčci maj i adresu tohohle blogu. Je mi jedno, proč jsme u ní v bytě nenašli dárky z Vánoc a proč můj jediný rodinný idol zemřel. Je mi jedno, že nedokážu pomoct mámě, že se mi Vil dva týdny neozval, že nevim, co budu dělat o prázdninách a jak to dopadne s mým postem redaktora, o kterém nemsím nic říct.

Svět buzerantů mě začíná neskutečně štvát. Vidím tři velké skupiny. Mladí nevyhonění hezounci, co neví jak se chovat, jsou povrchní a nikdo o jejich orientaci neví. Pak tu jsou starší neúspěšní gayové, kteří se z nějakého důvodu nenaučili být úspěšní a zapíjet fakt, že nikdy nebudou mít rodinu, jsou většinou tlustí a mají špatnou práci. Pak tu jsou ti jako je Vil. Jsou krásní, bohatí, mají tituly, kontakty, auta a přemíru zážitků, které heterosexuálové s holkou po boku nikdy mít nebudou, z principu. Kde jsou ti Nedostižní? Začínám chuť na holky, taky ,,z principu".

A nejvíc ze všeho seru sám sebe. Přestává mě bavit sledovat to, jak pořád neví co chce. Pořád si nastavuje plány, ale s každým cílem začne váhat. A když už přejde nejistotu, je tu ten jeho profil. Dřív to bylo snadnější. Byl jsem vážně sračka, byl jsem ošklivej, stydlivej, nezkušenej, měl jsem z jiných respekt, nic jsem ještě nezažil a spoustu věcí neznal. Hlavně jsem neměl zkušensoti s lidmi a la pan F. nebo Ben, Dýn a třeba i ta práce v Reklamce mi dost dala. Jenže teď je po všem a já zjišťuju, že mě od toho vysněného profilu vlastně dělí pořád to samé. Akorát mi to už nepřijde dost sexy na to, abych se snažil ze sebou něco udělat. Všechno najednou potřebuje čas, když já jsem tak netrpělivej. Pořád nemám vysněnou práci, nejsem na vysněné škole, nemám vysněný vztah a nebydlím ve vysněném pokoji. Ano, chovám se tak a už i tak prý vypadám, super, ale co třeba tak cejtit?! Snažím se v sobě najít nějaká moudra, když já už všechny objevil. Že nejdůležitější je rodina, přátelé a zdraví. Že bych si měl všímat jemných nuancí na chování ostatních, protože ta mi řeknou mnohem víc. Že bych se měl na každé své rozhodnutí kriticky podívat a ne konta v úžasu atd. Já to všechno vím, ale stejně mi to přijde k ničemu.

Otázkou není co dělat, ale proč to dělat. ,,Užívání si života" dostalo strašně nudnou konotaci. A ve chvíli, kdy se začnu srovnávat zjišťuju, jak skvělý život žiju. Tolik peněz, co utratím za týden v restauracích a kavárných, nevydělá K. za půl roku. Tolik kamarádů, se kterými se za týden setkám, nepotká Diesel za rok. Kdyby třeba Kudlanka bydlela s rodiči v Praze jako já, ušetřila by tolik, že by si mohla koupit auto! To, co stihnu za den, by Ká. dělala týden. Nastavil jsem si naprosto odlišné životní tempo a není divu, že zde není nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Je jasné, že jsem zmatený ze svých ,,rolí" v jednu chvíli jsem dokonalý číšník v luxusní restauraci, pak jsem sexy hot young boy, co svádí cizince, pak jsem ta naděje rodiny, která studuje vysokou a ve finále prezentuju řediteli svůj návrh na změnu školního řádu!

Vypinám sociílní sítě a krom opravdových přátel, kam F., Dýn a Elle nepatří, na všechny kašlu. Na románek s Vilem pro tuto chvíli nemyslím a ladně zapomínám. Ona umřela a tenhle přelom v mém životě bude znamenat strašně moc, akorát nevim co přesně se změní.

Chci jet do Walesu za Chrisem, do Paříže za Francouzem a Mnichova za Cizincem + další Private Party. Každý druhý týden kalba/sex = mám dva měsíce co dělat ;)

Budu nosit černou, brýle a učit se v kavárnách a knihovnách. Zhubnu, opálím se a vybělím si zuby. Jo a btw, budu šťastný, protože nademnou drží ochranou ruku (brečím).

Poslouchejte se a dělejte jen to, co chcete!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Creencia | Web | 22. února 2014 v 19:50 | Reagovat

Smrt posune. Protože smrt otevírá oči. Je to konečná a my si uvědomíme, že cesta rychle utíká a my na tu konečnou taky jednou dojedeme...
A víš co? Věřím na anděly. :) Taky jednoho takového nahoře mám...

2 Olivka | Web | 24. února 2014 v 16:14 | Reagovat

Ona tahle nálada, kdy je člověku všechno úplně jedno, časem přejde. Nemyslím tím za týden, možná ani měsíc, ale třeba půl roku. Taky jsem to tak měla, když mi umřel bratránek. Pár měsíců po pohřbu jsem si vybírala hudbu na svůj vlastní pohřeb a měla pocit, že nic nemá cenu začínat. Přešlo to, odnesla jsem si z toho, že žít se musí naplno, aby jednou člověk nelitoval.
Ad 1. komentář: Taky věřím, taky jich pár nade mnou (snad) drží ochrannou ruku :-)

3 Melissa | Web | 25. února 2014 v 1:32 | Reagovat

Smutný,ale i poučný článek.Je mi líto,co tě potkalo.Na takovou věc se člověk nikdy v životě pořádně nepřipraví...Ty sám ale žiješ tisíc životů a každý ti něco dává.Budeš šťastný,určitě.

4 Leopardí Mládě | E-mail | Web | 28. února 2014 v 22:04 | Reagovat

Dlouho jsem tu nebyla a jak čtu, stalo se toho tolik! Zrovna dnes mám úplně stejně naladěné myšlenky. Přihlášky na vysokou se dnešním dnem uzavřely a já udělala konečný krok v rozhodování, za který od rodiny dostávám na zlatém podnosu místo večeře vlnu kritiky a nevhodných poznámek. Na rozdíl od těžkého jídla se po těžkých výměnách názorů netloustne, takže se to alespoň kladně podepisuje na mojí postavě. Možná na to není nejlepší čas, ale konečně jsem odhodlaná myslet jenom a výhradně na svoje vlastní dobro a neotáčet se na ostatní.
Jsi silná osobnost, zvládneš to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama