Únor 2013

Jsem lepší, mnohem

24. února 2013 v 19:52 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Venku je tolik sněhu, že už i má kolena poznala, co je to sníh. Pes zapadává, ale na mě jde stejně jaro. Často slyším, jak zpívají ptáci. Jak je možné, že zpívají? Mají zpívat jen, když je hezky a ne v čase šedivé oblohy. Jenže ať sněhu, kolik chce, ptáci zpívají. Ať je únor, mráz a sníh, na mě jde jaro a pocit v kalhotách.

Život je o rozhodnutí a jedno velké je za mnou. Čím více se blíží odchod ze zaměstnání, tím víc cítím, jak hluboké kořeny jsem tu zapustil. Bude mi chybět to, když patnáct lidí čeká na má rozhodnutí. Jim to změní den a já si přitom v hlavě říkám, ach, kruci, řeknu něco aby to znělo a já byl drsňák. Přemýšlí hodiny nad věcmi, které mi proletí hlavou během sekundy. Ano, je to o zkušenostech, jenže když je člověk nemá komu předat, je odchod ze zaměstnání bolestivý rozchod se svou minulostí.

Cítil jsem se důležitý a na mých rozhodnotí stála spousta věcí, teď budu chodit s brýlemi po ulici a těšit z nabité slávy.
Bojím se, že ztratím i sebevědomí, jenže stálo při mém boku dost dlouho na to, aby přestalo být závislé.
Musím si připmínat důvody odchodu, protože poslední dny ve staré práci jsou jako příjemná psezení s nudnými přáteli.
Byly asi tři hodiny ráno, když jsem objevil úžasnou stránku se spoustoz krásných fotek. byly jednoduché a silné, ne obsahem, ale krásou. Nabilo mě to, dalo mi to ten nový začátek, který tolik potřebuju. Noir, pre-jaro, jednoduché oblečení, klidná gesta, pomalá chůze, hubené tělo. Už žádné rozhozené jídlo, únava, bulirexy, řešení stupidních povah mých podřízených.
Tymis ve mě probudil touhu po sexu. Přesto, že mě odmítl si připadám děsně sexy. S panem F. jsme přišli na to, že se chovám nedospěle, což mi v hlavě probudilo sebekritiku. Už dlouho jsem neměl pocit nespokojenosti, která by mě nutila si hlídat to, jak se chovám. Vracím se tak trochu v čase, a opět toužím být Nedostižný. Pravdou je, že když své chování kontrolujete, je to trochu otrava, ale jste se sebou naprosto spokojení. Lidem řeknete přesně to, oc chcete a zároveň docílíte toho, že cítí, jak vy chcete. Sebeovládání ovládá druhé. v tom je síla komunikace.

Obrněn realitou

21. února 2013 v 16:17 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Bylo jasné, že opustit místo, kde jsem pracoval čtyři roky nebude jen tak. Bylo jasné, že na Tymise zapomenu, ale bolelo to, dost. Taková ta vynucená spokojenost, protože vám nic jiného nezbývá ..
Můj profil je takový, jaký jsem ho vždycky chtěl mít. Skvělá práce, super škola, zajímavý přátelé a spousta známých z ,,minulých" kolektivů. Z Elle a Vina Diesela se stali takoví ti kamarádi, kteří toho o mě vědí spoustu a občas se sejdem, ale jak říkám - občas. Jejich místo jasně zaujal pan F. s Bílým Drdolem. Panu F. jsem řekl vše o , dnech v homo světě s Tymisem" a on to pochopil a prý i tušil. Má taktika ,,klín klínem" aneb nahrazení Vina Diesela Tymisem a nahrazení Tymise panem F. celkem funguje. Šel jsem na jeho profil a při prohlížení fotek nic necítil - byl jsem za to rád. Pravdou je, že i to jaký je mě dost okouzlilo, je celkem rozumný, skormný a má své hranice, přesto působí jako nezávazný požitkář. Ale už mě nezajímá, nemůže mě zajímat.
Mám velmi kritické oči. Vadí mi, že ve dvaceti doháním pubertu, padám do vztahů, chovám se nedospěle, ale na druhou stranu mám věci, které jsem nikdy neměl. Práce, škola, kamarádi - to je klasické trio všech vysokoškoláků. Chci si prostě užít léta mládí a držet se předsevzetí, která jsem si do nového roku dal.
Pořád jsem v černofialovém anorektickém oparu. Svět je rychlejší, studujeme velmi zajímavé obory. Přijde mi, že se dotýkám té vysněné reality a jestli opravdu letos skončim s panem F. v bytě v Londýně - mě narostou snad křídla!
Venku padá sníh, jenže na mě jde jaro - očividně. Bordel v pokoji, melancholické píšničky a žádný bulirex - změnil jsem se - očividně . . . .

4 dny v homo světě

19. února 2013 v 9:26 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Zdál se mi sen, kdy mi vypadly dva zuby. Probudil jsem se a z okna viděl bílé parkoviště. Jako první jsem přemýšlel jak se cítím, jestli jsem v pohodě co se poslední čtyři dny dělo. Zamiloval jsem se do roztomilého, mladého Tymise. Velmi mě překvapil, protože jeho povaha není tak strašná, jak jsem si původně myslel. Přesto z toho nic nebude, protože jsem nakonec zjistil, že ho nepřitahuju. Hrozně jsem se bál, že se mnou nechce být z nějakého dětinského, hloupého důvodu, ale tohle naprosto chápu. Přesto, že to bylo krátké, zanechalo to ve mě obrovskou díru, ránu, trhlinu, no prostě jsem toho měl plnou hlavu. Chodil jsem do práce, byl jsem K. a jiřinou venku. Dokonce jsem po včerejším posledním kafi s Tymisem odjel za panem F. a Bílým Drdolem. Ale nic nic nezmění to, co jsem cítil.
Je to paradox jak moc si mé srdce a můj mozek nerozuměli. Logická fakta jasně říkají, že s ním nic být nemohlo. Srdce bylo natolik slepé, že jsem si neuvědomil, že se procházím obchoďákem s puberťákem. Neviděl jsem, jak se na nás servírka dívala. Byl jsem naprosto slepý k přátelům, které něco cítili, stejně jako rodiče. A to pořád mluvím, jen o pitomých čtyřech dnech plných zamilovaného zmatení. Je mi dvacet proboha.
Najednou se vynořila spousta otázek. Chci vztah? Jaká byla Lexie v posteli? Jsem na kluky, nebo na holky, nebo na všechny? Mlčet, nebo o tom mluvit? Tymis řekl, že by se ke mě hodil pan F., jenže to je ono, k panu F. nic necítím. Nevím, co chci dál.
Strašně mě to zviklalo a navíc v době, kdy měním práci. Z té nové se neozývají a já mám obrovský strach. Ten pocit, když nemáte půdu pod nohama.
Nemám se o co opřít. Na škole jsem teprve chvilku abych měl pocit bezpečí. Kámoši ze střední se rozprchli. Elle a Vin Diesel nemají moc času.
Já věděl, že když je začátek února tak slibný, že přijde nějaká rána,která mi narovná hřebínek, ale tohle jsou pořádné nakládačky. Nejhorší je, že zjišťuju, cítím že nemám vůbec tu chuť, vizi a energii, kterou jsem měl, když jsem v roce 2009 zakládal tento blok. Chtěl jsem být lepší a dospělejší a bohužel mi přijde, že po čtyřdenní aférce v homo světě jsem stále ten malý naivka.

Stydím se za své pocity

17. února 2013 v 16:51 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Začal jsem dohánět život v patnácti, jenže už mám dospělé názory. Kvůli novým kamarádům jsem zapoměl na ty staré, na ty důležité. Letošní valentýn si budu na vždy pamatovat. Skončil sem s Tymisem v gayklubu a vyznali sme si lásku. Byl jsem opilý a komu se nestalo, že se občas v opilosti vykousne. Jenže když k tomu přidáte to, že jsem heterosexuál, tedy asi byl, že to viděla slečna Selka a že mě k němu něco táhne, tak už se to nedá jen tak přejít. Chová se jak dítě, na sms neodpovídá, píše hloupé statusy a vlastně se k sobě moc nehodíme, jenže právě to je ono - jsme naprosto jiní.
Když sme včera byli s Tymisem v práci a přišel pan F. bylo to jako scéna z filmu, náhoda je vychytralá. Jsem zvědav jestli se s ním sejdu.
Aby toho nebylo málo, z té nové úžasné práce se neozvali. Já vím, že na to mají týden, ale slíbili mi to. Jsem naprosto rozhozený a zmatený. Beru do ruky Forbes, zaručená videa a oblíbené scénky z filmů a dávám se dohromady.
Mě nevadí, že jsem byl tom klubu. Mě nevadí, co stalo, mě vadí to, jak to prožívám. Proč nemůžu být jako Vin Diesel a jít si číst články na idnes? Proč nemůžu být jako Elle a jít se s někým opít vínem? Proč to musim prožívat, malovat si budoucnost a nechat mozek v kalhotách ...
Jsem asi psychicky labilní, zamilovaný, zmatený .... stydím se za sebe, za své pocity. Kriste, fakt jak malá holka.

Svět rádoby dospěláků

15. února 2013 v 18:38 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Co se mi to děje? Od začátku února se bavim s novými lidmi. Občas vidím Ká., Vin Diesel mě už nezajímá, Elle odchází, nová práce a včerejší románek s Tymisem v gayklubu byl opravdu třešničkou na dortu....
S panem F je to zvláštní a komplikované. Slečny stylové - Bílý Drdol, Becca a Slečna Optarná se ve středu ukázaly jako rádoby dospělé a náročné dámy, které mě berou jako opilé povyražení. Přišlo mi, že jsem se ten večer ztrapnil. Jen já a F jsme se bavili. Tak jsem s ním chtěl jít ven, nedošlo mi že je to valentýn. On nakonec nemohl a já? Zbuzeroval jsem Tymise, Selku a šlo se pít.

Vždycky se mi líbil, ale jeho namyšlenost, nedospělost, má tolik vlastností, které mě štvou. A tak jsem ho bral, a stále beru, jako zpestření. Jenže on se taky vyjádřil. Nikdo mi neřekl, že má rád mou osobnost, prý rozzářím každý kolektiv - nechápu. Nebo, ano chápu, ale je to zvláštní, poslouchat to. Je hrozně zvláštní, že je to obrovská věc, v životě jsem si v metru nepoložil hlavu na klučičí rameno, v tomhle druhu podniku jsem taky nebyl a celkově je to nové. Přesto mám pocit, že se nic nestalo.

Jako bych hrál troje šachy najednou. Vše je tak jiné, že staré problémy jsou k smíchu. Není třeba pálit mosty, žádný z nich už nespojuje minulost s přítomností. Svět rádoby dospěláků, přepitého mládí, kde vítězí ten, co nemá žádné nároky ...

Sebereflex Február

14. února 2013 v 2:00 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Únor začal slibně. Začal jsem se bavit s lidmi, které jsem považoval za kamarádské cíle už od příchodu na novou školu. Nedokážu přesně říct, co se mi na nich líbilo. Možná mě zaujali vzezřením, názory a chováním. Cítil jsem, že jsou žhavou novinkou, která letí. Jenže u koho jsem to viděl? Možná u své kamarádky z gymplu někdy v prvním ročníku, tedy před čtyřmi lety. Nikdy nebudu ten, co říká, jak v šestnácti chlastal, sral na školu a prolézal noční Prahu. Mně se tato období střídala a navíc jsem hledal sám sebe, budoval si kamarádský okruh a experimentoval se vztahy.
Nicméně s novým rokem přišlo předsevzetí, chtěl jsem začít znovu, ale problém nastal ve chvíli, když jsem hledal inspiraci - nebylo kde. Měl jsem potřebu něco změnit, nebyl jsem úplně spokojený. Jenže nebylo se kam dívat. Všude kolem jsou lidé, kteří jsou natolik pozadu, že mi jejich problémy přijdou trapné a druzí jsou natolik dospělí, že jejich pohledy na svět, názory a potřeby vůbec nechápu.
A tak mě mé ambice zbavily všeho, co se na mě cestou přirozeně nalepovalo a natlačily mě světa businessu, dospělosti a rozhodování, které samozřejmě doprovází nudné večírky, kde pít i tu nejdražší whisky je považováno za všední.

Dospěle confidentní

12. února 2013 v 21:58 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Poslední dny je sice hnusné počasí, ale můj život se otočil o stoosmdesát stupňů ...
Žádné přemýšlení nad pohnutkami Vina Diesela, žádné naštvání na Elle za její lehkovážnost, ani žádná zloba pramenicí z nevyřešeného rozhcodu.
Dal jsem výpověď, s Vinem se nevídám, na Elle nejsem naštvaný, na bejvalku taky. Ve škole mě to nabí. Mám nové kamarády z přednášek a nejvíc s nima pařim.
Chodím na pracovní pohovory, ale do jedné firmy aby ste chápali. Chtějí mě na vyšší a vyšší pozici. Jsem překvapený, chtěl jsem být řadový zaměstnanec a oni přijdou s vedením a marketingem.
Jsem nadšený, mám pocit, že znám konečně svou cenu. Ve staré práci je to divné, všichni jsou šokovaní, a protože skončila jak Elle, tak Vin, není nikdo, kdo by obsadil naše pozice. Já se tomu jen směju.
Jsem na sebe zvědavý až budu říkat čtyřicetiletému byznysmenovi se dvěma dětmi, že neumí vést pobočku a proto odcházím. Vůbec nevím, co bude, je to ohromný krok do neznáma, nové prostředí, zvyky, lidi atd. Mám úplně takovou tu chuť, bejt milej hezkej kluk, co má dobrej job, hezkou holku a pronajatej bejvák - ale něco uvnitř mi říká, že by mě to nudilo.
Takže tam nebudu úplně šéf, ale zas budu mít čas kalit se ,,stylařama", studovat a ještě si užívat.
Pan F. je úžasný, je to sice nezodpovědný rošťák, ale o to víc je to zajímavé. Bílý drdol je roztomilý, upřímný a správný.
Dnes jsem vážil nejméně za posledních deset měsíců.
Táta mě neuvěřitelně štve, babička opravdi stárne a s tetou už nepojedu na dovču, ikdyž jí mám rád.

Styl, vztahy, úspěch

8. února 2013 v 18:57 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Noví kamrádi, nové kavárny, nové cíle a hlavně, nová práce ....
Pondělní nadšení ze stylové kavárny, kam chodí jen umělci a studenti nevyprchalo. Naopak se z toho stala tradice, která pokračovala i ve středu a dnes. V neděli se chystá skvělá kalba, ve středu úžasný privát ve stylu televizního pořadu o vaření. Jsem nadšený a ikdyž se snažím zůstat nohama na zemi - kamarádská křídla mě tahají nahoru.
Bez bulirexu, úzké kalhoty a já se cejtím skvěle. Ve škole mě to baví. Ten předmět zvládám jen tak-tak a to mě právě nutí být lepší, to potřebuju. Zítra se uvidím s Ká. Koupil jsem si novou mikču a myš.
Více utrácím, jím neomezeně a dělám velká rozhodnutí - já totiž žiju !
Včera jsem uspořádal sraz všech kámošů ze staré práce, ano, moc se navzájem neznají, ale znají mě a to je důležité. Byl to takový ten fajn večer, ale nic víc. Přesto mě potěšilo, že všichni přišli. Já si uvědomil, že je to přesně ten okruh přátel, kteří mě obohacují právě tím, že se nevídáme, žijí jiné životy a to mě inspiruje.

Buďte sami sebou, dejte na své instinkty a hlavně žijte (!)

Nadšený, ale stylově

5. února 2013 v 18:53 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Připadal jsem si úžasně. Jako kdyby můj celý život byl jen o sezení v té šik kavárně. Osttaní mi řpišli dokonalí, ač jsem s nimi seděl poprvé, toužil jsem po tom už od září. Ohromně jsem se bavil ..

Pan F přišel pozdě, opil se po jednom pivu a s teplými gesty vyprávěl o svém prvním sexu s holkou. Stále pochybuju, že je hetero. S Bílým Drdolem jsme si padli do oka, rozuměli jsme si, chápali se a společně se smáli. Vyprávěla o svých upjatých rodičích a svých dobrodružstvích z Asijských hor. Slečna Opatrná mi je sympatická svou upřímností. Nestíhala hltat historky pana F. a její mimika mě dostávala do kolen. Po levných light svačinkách, které vypadaly dokonale, jsme probírali nejintimnější zážitky. S nikým jsem se nenasmál tak moc hned na poprvé. Atmosféra byla super. Pan F. vyprávěl a společně s Bílým Drdolem snil o tom, jaké to bude za pár let. Maloval budoucnost, která se mým uším tak moc líbila, že mi vadilo, že v ní ještě nejsem. Slečna Opatrná nás roztomile vracela do reality s milou skromností. A s Bílého drdolu jsem cítil jakousi jistotu. Hřeb večera byl příchod A - Stylové, která mi připomínala jak bejvalku, tak Krajčoláka a jiné sebevědomé, osobité ženy mého nedostižného běhu, co trvá dvacet let.
Opouštěl jsem to umělecké místo s nepopsatelně lehkým pocitem, vznešeností a určitým nábojem. A hlavně - obrovskou inspirací. Byla to tak tvořivá a nápaditá čtyřka, že jsem měl pocit, že za ty čtyři hodiny jsem zažil měsíc života. Každá věta zněla jako nejnovější song a každá myšlenka skrývala ceněného umělce. Já kvetl. Přesto jsem občas plaval, nevěděl a byl bržděn zajetým stereotypem. Ale stejně jsem to já - byl jsem tam, bavil se a půjdu znovu. Je to konečně něco opravdu nového. Né jako ty ploché vztahy v práci nebo nahodilé večery, já tentokrát něco cítil, vzrušení, ano, ale také něco mnohem víc.

Zažili jste někdy něco podobného? I když jste se nebavili, věděli jste, že to budou přátelé?