Listopad 2012

Život nežiju, já ho řeším

27. listopadu 2012 v 17:30 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Málokdy píšu, když zrovna nemám vyloženě potřebu. Ale jsem nemocný, do učení se mi nechce a do postele také ne. Tak proč si neutříbit myšlenky?

Lexie ve mě ještě neumřela, bohužel
S Lexie jsem se rozešel v květnu. Nechápu proč, ale pořád myslím na to, že žije sním. Že nosí tu bílou bundu, že mě její táta měl hrozně rád. Daří se mi nic o ní nevědět, ale vím, že existuje, vím, že je a taky vím, že jí mám stále na fb v přátelích. Nevím proč to řeším, ale všechny mé příspěvky jsou pro ni skryté. Tolikrát jsem si říkal, že si jí vymažu, že se mi uleví, ale k čemu to bude? Ona mé příspěvky díky otatním uvidí, tak proč bych se nemohl já dívat? Bohužel to mám v sobě stále nevyřešené.

Mé kamarádské vztahy
Tolik jsem s novou školou spokojený. Tak proč se neučím? Všude u ván na každém blogu čtu, jak se učíte, ležítě v knihách a já nevím co. Já se taky snažím učit a strašně rád bych to měl na prvním místě, jenže - podívejte se na můj blog - já hlavně řeším jen sám sebe. Jako kdybych svůj život víc řešil než ho opravdu prožíval. Místo učení, se ptám, zda jsem najedený, dobře odpočatý, myslím na to, jak se mi po střední rozbila jedna z mála jistot - třídní kolektiv. Jak jsem slečnu Uměleckou viděl jednou a s Ká. občas zajdem na oběd. Jak Bejvalka řekla, že jí vzrušuju příliš na to aby se se mnou kamarádila. Staré kolegy vídám jen občas a když, tak si toho nemáme zas tolik co říct, protože se známe jen z večírků. A v nové škole jsou všichni tak prchliví, milouši, ale prchliví.


Takže, co tu vlastně mám? Občasné kamarády z minulosti, nevyřešený vztah, spoustu lidi se špatným úsudkem na mou osobu. Napjatý vztah k minulé škole a velmi vlažné vztahy na nové školy, no paráda.


Víte, já si myslim, že bych se fakt učil, vydělával, chodil na párty a byl š´tastný, jenže já mám málo lidí ke sdílení. Vin Diesel, jediný kdo má podobnou školu a stejnou práci. V některých věcech jsme tak odlišní, že si říkám, že je pech, že je můj kamarád. Je to ale jen on. Ká. je na mě zvyklá a bere mě jako kamarádskou základnu, ale má svůj život, svou školu a své nové kamarádky. K. sice bydlí za rohem, ale opět je to jen kamarádství ze zvyklosti, založené na stejném humoru.

Na druhou stranu mám štěstí, že mi život generuje nové známosti. Pan plavecký, nebo nvm jak ho budu v článcích nazývat je strašně pozitivní kluk. Cítím se sním v klidu, a hlavně nemá v hlavě nasráno, je chytrej, ale sportuje, což nesnášim. Malá Moldavanka je zábavná, stylová a na tož že jí 16 mi přijde velmi vyspělá. Pravdou je, že kámoška na chození prahou a discotéku zrovna nepotřebuju, ale žádný z mých kámošů není mladší než já.

Potřebuju se uzdravit, jíst pravidelně, učit se s úsměvem a chodit ven.

Prozření do snů

21. listopadu 2012 v 20:04 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Horká čokoláda, masturbace, skvěle vyspalý, dobře oblečený, rodiče pryč a čerstvě vykoupaný, znáte lepší pocit ?

Možná jste si všimli, že mám obecně problém s jídlem, ale posledních pár dní se mi daří jíst málo a zdravě bez přejídání. Je to úžasný pocit. Jako kdybych předtím, skrz tu haldu toho jídla nic neviděl. Neviděl jsem, že jsem si koupil novou bundu, neviděl jsem tu krásnou tašku, na kterou jsem si vydělal, neviděl jsem, jak se mi zlepšila pleť, neviděl jsem, jak jsem se zlepšil v angličtině. Byl jsem zkrátka slepý, tudíž jsem se neradoval z věcí, neradoval jsem se z maličkostí. A právě ,,Radovat se z maličkostí" byl titulek jednoho z mých dávných článků, který byl plný nadějí a optimismu. To mi teď celkem chybí.


Nedávná nadrženost odvanula mé myšlenky jinam. Je těžké se tomu bránit, když se vám o tom zdají sny a večer jdou v TV jen erotické filmy o štětkách.


Už na začátku podzimu, jsem cítil, jak pořád někde vyvádím, zábavy mi přišlo a příliš. S nastupujícím školím rokem, a hlavně kvůli intrikám v práci jsem nad nočním životem skoro zanevřel. Ikdyž mi kamarádi chyběli, a já nad nimi neprávem zanevřel, začíná mi to chybět. Řříkal jsem si, že kdybych nenapsal, neozvali by se, ale zrovna Elle a Vin Diesel se před chvilkou ozvali, takže to mají vyžehleno. Takže zítřek mám nabitý, testy, náročná angličtina, práce, pivo s Vinem a studentská párty. Zítra odejdu v sedm a vrátím se až v pátek! A pak budu zase nemocnej, jak se znám.

Včerejší pokec s majitelem byl fajn. oBčas si řikám, že je to sice č***, ale než vybudoval své impérium, musel hodně makat. Mám v hlavě jídlo, učení, zkoušky, prázdniny, dovolenou. Hrozně se těším na léto. Což mi připomíná, že nedávno jsem šel domů a říkal sem si, že bych si zase vzal kraťasy, sluneční brýle a šel bych se koupat. A tak jsem se přistihl, jak zase sním. Nežiju v přítomnosti. Buď sentimentálně vzpomínám, což mě dojímá i děsí často. nebo jen plánuju. A co realita ? Nabitý předvánoční shon snad není dost sexy ? - jak já tam zejtra někoho budu chtít... ( nadrženost )

Zabedněný podzim peciválství

16. listopadu 2012 v 10:36 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Vzpomínám si, že v obodbí bulirexu jsem cítil, jak se mi nedostatkem vápníku uvilnily zuby. Pocit zmrzlých rukou, tzv. chlupaté kosti, vystouplé kyčle a hlavně nuceně pomalá chůze. připadal jsem si skvěle, únavou se mi motala hlava a v zrcadle jsem si přišel tlustý, ale ten pocit vítězství tam byl, pocit co vede anorektiky ke smrti ....

Unevaný, vyspalý a přejedený ten pocit neznám, ale vzpomínám na něj. A můj aktuální stav, ze kterého bych byl před půlrokem na mrtvici mi vůbec nevadí. celkově, jak jsem již psal, mě spousta věcí nesere, klidně bych vyšel ven v roztrhaných teplácích. Jako kdyby na mě doléhalo to dospělácké vše-přehlížení. Ten český pocit, že nic nemá cenu, že stejně nic nezměníme. včera jsme s Vinem Dieslem seděli na pivu a říkali, jak na všechno kašlem. Haló, pan Nedostižný, co to je ? Pan Nedostižný má přecet rozdávat podpisy na galavečerech ( :D ). V každém případě, nástup na vejšku se jeví jako, studentsko peciválské období, kdy mi sex, drogy, přátelství, cíle a jakékoliv hodnoty připadají jako prodkuty z továrny s cenovkou. Jsem schopný neustále myslet na Lexie, nepochopitelné, s Elle si už tolik nerozumíme a s Ká. se vídám málo.

Mám spoustu úkolů do školy. Chci přečíst dvě knížky. Sním o hubeném létě bez jídla. Jen sex, práce a hezké oblečení s francouzským přízvukem. jako ta holka z časopisu EllE. Občas se mi do hlavy dostane myšlenka, která lituje toho že jsem nešel do vztahu s MM, jenže když jsem nic necítil a viděl podobnost s Lexie? neměl bych na ní čas a ona by stejně později zjistila, co všechno vztah se mnou obnáší, to by jí viděsilo a třeba by i sama utekla... V práci jsem se rozjel a kritizuju i své nadřízené, na porádách házím špínu kam mě napadne, má drzost a upřímnost, jsou jako šelmy vypuštěné do volné přírody :D

Jsem upjatá dámička

10. listopadu 2012 v 19:08 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Psal jsem, že se zabývám malichernostmi. Připadám si tak proto, že mým kamarádům se dějou šílené věci. Rozvod a rozchod rodičů u Lee, smrt a stěhování u Bejvalky, hádka a útěk z domova u Elle, ale to nekončí, včera k tomu přibyla i K. - věčně optimistická, hravá ač tvrdohlavá, která sice zažila rozvod rodičů už dávno, ale hádky s pubertální sestrou, která doma krade prachy a kvůli jejímu plánovanému odchodu se jejich matka zhroutila, to už je na K. moc. A já se ptám co se kurva děje ?!

Mě se ale neděje nic. Poté, co jsem se uzavřel do studijně-pracujícího života, kdy jen navštěvuju kamarádské velikány (Ká.,K., Elle, Lee, Bejvalka, Vin Diesel a slečna Umělecká), venčím psa a nakupuju dárky, já nesportuju, přestal jsem chodit do hospody a na žádné,,zábavě" jsem nebyl ani nepamatuju. Paradoxem je, že mi to vůbec nevadí...
Přesto mě zarazilo, když mi kluk (gay) z nové školy napsal, že jsem upjatá dámička. Paradox - jasně. Ale víte co? Má pravdu. Podívejte se na dámu v záhlaví nad menu. Vidíte Bree Van de Campovou ze Zoufalých Manželek? mám ji tady proto, protože mi vždy připomíná, jak jde s emocemi nakládat, jak jde s lidmi manipulovat, připomíná mi, jak to vypadá, když to má někdo promyšlené a má sebevědomí. Všiml jsem si, že mé články se staršlivým způsobem změnily. Už to není to kontrolované chování, souhra s postavami z amerických seriálů a idealizovaná realita. Už se nevzhlížím v dospělácích a hlavně si nevyčítám žádné ,,kreace" a extravagance. Nevím, jak jsem k tomu dospěl, ale mě už vážně nezáleží na tom, co si ostatní myslí. Dřívě jsem to měl jako cíl, ale teď je to realita, která mě až děsí. Když mě v práci pomlouvali, stál jsem za dveřmi a poslouchal je. Nevadilo mi to, je to zvrácené, ale jistým způsobem mě to společensky vymezilo - myslím tím, že mi potvrdili to, co jsem si myslel. Spolupracovníci mě líčili jako bezcitného, krutého šéfa, já kretén se u toho usmíval? Takovíto když si v pubertě hrajete na drsňáka, pak se jím stanete a sami sobě se hnusíte.


už nemám žádné seriály, ve kterých bych hledal nějaké vzorce chování. je mi jedno, co si ostatní myslí, jsem sobecky zahleděný do sobě a jediné na čem mi záleží jsou mé výsledky, čísla, zážitky, diplomy, gesta, výstupy, stav konta. Nějaká opravdovost, láska, zábava, skutečnost a zdraví, jako bych to bral jako výmysl lidské lenosti, jenže bohužel o tom to je.... Ty výmysly nejsou vymyšlené ....

Ryhlost Malichernost

6. listopadu 2012 v 10:17 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Je zvláštní, že uběhlo tolik roků, co jsem si založil svůj první blog, který měl zelené pozadí a v záhlaví byla Piper ze seriálu Čarodějky a zabíjela démony. Byl jsem v puběrtě, vypadal dost pubertálně, spousty věcí jsem se bál, nevěřil jsem si a měl jsem pocit, že mám málo kamarádů.

Nechci to porovnávat s dneškem, říkat, že vše je naprosto jiné a že ve vztahu k minulosti se teď cítím úžasně. Všichni sme to zažili, všichni jsme dospěli. Téma dospívání je tisíckrát probrané, je už nudné. Zajímavější je otázka, co teď ? Co potom?

Nevím, jak je možné, že po mých plánech na útěk za Ch. na jich Evropy, nebo za L. do Itálie, nebo s K. do Anglie, nebo na velké prázdniny do Afriky, já jsem stále tu. Taky mi není jasné, že po MM, panu Šlechticovi, bejvalce a náhodných vzrušení v práci jsem odolal a zůstal sám. Pořád mi moc nedochází, že přesto, že jsem si čtyři roky vychvaloval svůj třídní kolektiv, vídám se z gymplu jen s Ká. Abych upřímný, chci využít toho, že bydlím s rodiči, nic si nechci kupovat, chci se hlavně pořádně učit, když to mám relativně čas a prostor a taky vydělat co nejvíc peněz.


Další z mých kamarádů je dně. Mě štvou rodiče, dementující babička, moje stará skříň a mé stravovací návyky. Mám to ale problémy, když bejvalka nemá kde bydlet, Lee je bez matky, u K. bude rozvod a Elle včera utekla z domu, protože se pohádala s otcem. Najednou jsem opět v bavlnce, ten pan Úžasňák, který nic neřeší a má být ta opora. Jasně, že jim pomáhám, jsou to moji přátelé, ale uvědomuju si, že mé problémy jsou opravdu malicherné. A malicherný jsem občas já samotný...


Protože, proč teď píšu článek, když se mám učit? Proč se dívám na seriály, když můžu sledovat něco, co je spjaté s mým oborem, proč čtu Halinu Pawlovskou místo doporučené literatury? Proč přemýšlím, jaké že si dnes dám kafe? Co si vezmu na sebe? Jak budu o Vánocích pracovat? Nejsou to malichernosti? Jsou! a strašně mě brzdí!

Zrak nestačí

4. listopadu 2012 v 0:10 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Dnes to bylo v práci po dlouhé době vyloženě pohodové. Po bulirexu si přijdu huben. Chci se jen učit. Chci sex. Jíst a vydělávat, abch poté bydlel sám, nejedl a užíval si luxusu...
Je to zvláštní, je to už zhruba třetí týden, co jsem začal normálně jíst a vzdal se bulirexu. Cítím se teď plný, ale při pohledu do zrcadla si připadám velmi pohublý. Když jsem nic nejedl, připadal jsem si zase dost obtloustlý. Proč se vidím jinak, než ve skutečnosti vypadám? Znáte ty obrázky anorektiček, které při pohledu do zrcadla vidí tlouštíky? To není žádná parodie nebo ýmysl, tak to skutečně je!

Před pár měsíci mi jedna kamarádka, než se odstěhovala do jižní Evropy, řekla, že v jedné části Prahy je obrovský Gay-ateliér, kde se natáčí porno. Dnes jsem se dočetl, že v Praze je velká Gay-komunita. Nejspíš mě to fakt ovlivnilo, protože za své dnešní dvouhodinové cestování Prahou jsem napočítal desítky podezřelých klučičích dvojic, které by se na gay-páry mohly považovat. Je to zvláštní jak člověk najednou vidí víc, vidí jinak ...

Celkově oči selhávají. Vidí věci často jinak než jsou. Zrak nám totiž nestačí na to, abychom poznali skutečnou realitu. Musíme znát souvislosti, skyté záměry a vazby. Vidět věci nestačí, je třeba umět číst obrazy a cítit obecně.