Červenec 2012

Zvyklán beze směru

30. července 2012 v 10:53 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Sedím tu a pořád se nemůžu rozhodnout. Jakobych vždycky vyrazil rychlostí blesku a pak se zastavil. Jakobych vstával ze židle, ale pak si zas sedal. takovéto nerozhodné cukání. Kde, jak a který noťas si koupit? Mám bydlet s rodiči nebo s babičkou, nebo sám? Mám jet pryč? Mám?

Chtěl jsem být sám, pracovat na sobě. Nejde to, jsem totiž příliš nerozhodný. jakobych byl nedospělý a neschopný řídit svůj život. Je tolik věcí, které musím zařídit. Já jen smutně zadržuju slzy. Zábava napřichází, klid je pryč a já jsem mrtvý. Nedokážu se pro nic nadchnout. Jsem tak strašně zvyklaný.

Na obzoru jsou noví lidé, Její bratr, Diesel, má Ex... dokonce se vídám s Krajčolákem a konečně Anička...
Na Aničku se těším. Je to krásná, úspěšná dospělá a klidná kamarádka. Dlouho jsem jí neviděl a vím, že stejně jako Elle, které je velmi podobná mě i ona nabije obrovskou energií. Spíš inspiruje.

Kolikrát si říkám, že bych si potřeboval ráno vždycky pustit své oblíbené firlmy, klipy a seriály. Jakobych byl ona z filmu 50 krát a stále poprvé. Jakobych přes noc ztrácel své cíle a během dne je v něm nacházel.

Proč jsem dnes nenapsal články? Včera večer nevyměnil filtry rybičkám? Proč nic nestíhám?

Obyčejní lidé

27. července 2012 v 1:11 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Psát články večer je ideální. ne, že bych se vzhlížel v Carrie ze Sexu ve městě, ale po celym tom dni máte v hlavě spoustu myšlenek a uchylujete se ke spoustě závěrům. Já třeba teď tvrdím, že čím je člověk starší, tím hůře za sebou pálí mosty. když jsem v patnácti přestal sportovat, zbyly mi jen poháry, medaile, vzpomínky a spousta fotek ve skříni a přátel na facebooku. Občas to vytáhnu, abych řekl nějakou historky, občas zběhle zhodnotím minulost a občas také zanadávám. Nicméně je to pryč, je to dávno. Gympl a čtyři roky na něm už jen tak nespálím a poslední vztah už vůbec ne. Připomněla mi to fotka bejvalky s martinem na fb. Ani bych jí nepoznal, vadí mi spíš, že s ním byla venku, zatímco on moc dobře ví, kam chci jít na vejšku, určitě jí to řekl.

Odstěhovat se, jenže kam? Změnit design, jenže kde? Nové prostředí, jenže jaké?

Kolikrát mi připadá, že fb se používá jen na to aby se lidi měli kde s čím chlubit. jakoby se předháněli kdo má více hezkých fotek, s více hezkými lidmi, na těch nejhezčích místech. Já jsem i zde chtěl být nejlepší, ale záhy jsem to vzdal. Přijde mi, že tak odkrýám své soukromí lidem, kteří o něm nemají nic vědět.

Teď chci Barcelonu a spoustu peněz. Klid v práci a jít ven s Ká., S Ann, a Lenkou, s Karol a s Dieselem :P

Práce a déšť

21. července 2012 v 19:36 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Nechci psát o tom, jak je heozné počasí, jím nepravidelně, bolí mě hlava a místo prázdninového užívání chodím jen do práce. Nechci psát ani o tom, že ve svých devatenácti letech nedokážu v tuhle chvíli přesně říct, co se mnou bude. Nevím jestli vyjde škola, barcelona, noťas a chata, nevím nic.

Dnes jsem v práci poprvé okusil ty největší výhody nové pozice. Dělal jsem si co jsem chtěl, bez stresu, bez spěchu, v klidu s kafem a jídlem. Po práci jsem šel po dlouhé době jen tak po Václaváku. Šel jsem do H&M.Dříve jsem tam rád chodil, občas si něco koupil, dnes jsem po minutě odešel.

Je to tak šíleně divný. Chtěl jsem jezdit do ciziny. Být s někým. Mít víc prací. Tolik cílů snů a já nvm čeho. Chtěl jsem jet konečně někam na zahraniční festival. Nic, nic nic. Místo toho se hádám s kámošema který mám než abych hledal nové.

Nemám nic co by mě těšilo. Nic co by mi zaručeně zvedlo náladu. Připadám si prázdný a znuděný.

Zataženě pracovně

20. července 2012 v 12:02 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Tradiční týden na chatě byl celkem fajn. odpočinul jsem si a při fyzické rpáci jsem znovu a v klidu přemýšlel o všem. Vrátil jsem se do Prahy plný plánů a celkem nabitý. Nebylo hezké počasí, a ikdyž jsem trochu váhal zda chatu prodat, je to to nejlepší řešení.
V práci, aneb má pravidelná dávka stresu, to bylo sice uvolněnější, jelikož majitel je na dovolené, ale ve středu jsem kvůli všem záležitostem a zamestnancům na zabití přemýšlel že skončím. Za to co tam dělám si zasloužím mnohem větší plat, a jen kvůli dobrému kolektivu, zázemí a pozici.. Rozhodně tam zůstanu, protože peníze potřebuju. Včera jsme byli s mamkou na pojiš´tovně a zjistil sem že očekávané peníze, potřebné na VŠ dostanu až za rok. Ohrozilo to mou Barcelonu, nový noťas, redesign pokoje a všechno ostatní. A do tohe stále čekám na e-banking.

Jsem ponořený ve svých problémech, prázdninové užívání si neznám. Stále bojuju s bulirexií a jediné co mi vykouzlí úsměv je Ká. a Elle.

Po čtyřech letech, čtyřech kurzech a pěti navštívených zemích mám work&sleep&friends .. bez jídla, luxusu, zábavy a u rodičů

Přírodní noc v práci

9. července 2012 v 10:41 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Jsem 24 hodin vzhůru. On mě naštval, ikdyž si za to naštvání můžu sám, je takový jaký byl vždy, nevím co jsem čekal. K. se ozvala na fb a požadavala vysvětlení tak jsem jí ho dal. Cítím jak mě gympl, ta atmosféra, lidé, učitelé, ta jistota, jak mě to už úplně opustilo, bohužel. Občas myslím na Lexie, vzpomínám jak zábavné to bylo s A. , jaké to bylo když sme s Elle vysedávali u Starbacksu, jak sme se slečnou uměleckou chodívali do divadla... jak jsme slavili u V. to všechno je pryč. Místo toho se děje přesně to co jsem nikdy nechtěl, vidím jak josu všichni úspěšnější než já. Ano, 80% lidí ze základky by vraždily aby se měli tak jako já a myslím, že i tak půlka bejvalé třídy z gymplu má větší potíže, i tak mi ale přijde že od bohatého, úspěšného života, kde mám své lidi jsem vzdálen. na druhou stranu rozchod potvrdil, že lidé stojí za mnou, ale mé kamarádské vztahy nejsou tak silné, jaké bych je chtěl mít.
Vím, že spousta lidí žije samo. Je to spíš normální než mít velkou skupinu kamarádů, se kterou se člověk stýká. Pakliže chce člověk správně chodit do práce či do školy, být v kontaktu s rodinou a nedejbože mít vztah je přirozené že jsou kamrádi odsouváni na zadnější koleje. Já ale potřebuju mít někoho s kým si sdělovat zážitky. Elle to na mě chrlí, že sotva stíhám mluvit, dříve taková nebyla. Mamka mi nic neříká a spíše mě nenápadně komanduje, jakobych sní pořád bojoval o soukromí. S tátovími emocemi nebojuje jen on sám, ale i já. Ká. je schopná se mi neozvat a chvilku před oslavou poslat po kamarádce omluvu, že nepřijde. S L. se vidíme jednou za půl roku. Karol je ta normální, co jezdí s přítelem na fesťáky a připravuje se na studium v jiném městě.

Paradoxem je, že m nadchal myšlenka, že budu bydlet na chatě v každém případě to zkusím. A chci jet do Barcelony, jako vážně. Jen musím vymyslet jak to oznámím tátovi, ale jelikož to jako všě ostatní neplatí měl by držet hubu...

Odloučený

3. července 2012 v 22:58 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Mé narozeniny ... ach ta společenská událost, co testuje ostatní, zda si na mě vzpoměli. Dvě mé nejlepší kamarádky Ká. a Elle mi asi dvě hodiny před začátekm oslavy řekli, že nepřijdou. Opravdu jsem se naštval a ani jedné neodpovídal na SMS. Elle to aspoň štve a nechápe to. Nevím, jakobych snad potřeboval pozornost, nebo nevím proč tak hrozně nekomunikuju. Místo toho chodím ven s bejvalkou, zjistil jsem že sní asi moc kámoš nebudu, je s ní sranda, ale jako kamarádka mi moc nevyhovuje, i tak je náš "postvztah" k nevíře.

Lidé mě nějak štvou, jsem takový zamlklejší, i táta mi doporučil že mám jet na vzduch, a taky že pojedu. Paradoxem, je že jsou prádniny a já chodím do práce, čtu knížky k přijímačkám a učím se! Nevím jestli je to lepší než se válet v posteli s exLexie.

Nevím, nějak jsem ztratil pocit štěstí, a odloučení od přátel mi asi nepomůže...