Únor 2012

V té luxusní restauraci ...

26. února 2012 v 15:44 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
aneb sentimentální testosteronholic...

Opravdu jsem nevěděl. Nevěděl jsem co bude dál. Váhal jsem zda odjet s Elle do Francie, zmizrt s Christiánem v Barceloně, odstěhovat se k babičce, nebo zůstat tady s Lexie, bydlet s rodiči a chodit na vejšku. Mohl bych to hodit za hlavu, plynule přejít na univerzitu a dospělost tak hladce oddálit. Jenže mě strašně svazují rodiče, ano moji super liberální rodiče, kteří mi vše dovolí, jenže vždycky nezapomenou říct svůj názor a ten mi vše dovolené zakazuje. Oni se o mě bojí, když ztrácím na váze, tahal jsem se s kde kym a přicházel domů v šest ráno nic neříkali, ale jejich výraz trýzně mě vždy dojmul.

Měl jsem sice pocit, že mě noční život nepřitahuje, že jsem ho zažil a že mě svým způsobem zklamal. Jenže poslední dobou, hlavně po nedávné akci století, mám pocit že jsem nevyblbnutý, ale jinak než dřív. Před dvěma lety jsem chtěl patřit do ,,underground" party, být hustý a stylový, to už opravdu nechci. Spíš chci sedět na proti někomu hrozně bohatému, mnohem staršímu, mnohem zkušenějšímu v luxusní restauraci. Ale co s takovými lidmi, možná jim byl Christián trochu podobný, proto na něj vzpomínám. Byl tu dva dny, platonická láska neřekne jaké to bude pořád. Po Ondrovi, Patrikovi a Chris. si říkám že co bude? Budu to tajit, nikomu to nebudu moct říct, náhodou mě někdo potká, co potom? A co si v tý luxusní restauraci řeknem? Co když budou v posteli jako L. ? V tu chvíli sem viděl Lexie a cítil jsem lásku, chtíč a spokojenost. Uvědomil jsem si, že mě miluje takového jaký jsem se všemi nechutnostmi a je ta nejposlednější věc přemýšlet o jiných. Jediné co mi vadí je, že v některých věcech je nevyspělá. Ve srovnání s ostatním je to prkotina,..

Můj sen mi přijde že je na dosah, pronajatý nový byt s designovým nábytkem podle mých představ někde na Vinohradech. Napadlo mě, že bcyh mohl bydlet se S. a třeba i s Elle. Určitě bysme to utáhli, spíš se bojím, že si tam stejně nebudu moct vodit koho chci, dají mi soukromí? Nebude poprask v práci? Jsou spolehliví? Jeho nadržené keci v práci mě vytočily...v té luxusní restauraci sedí totiž jen tihle pitomci...

Nucený pracovní půst mi překopal plány... , vlastně je to dobře. Taky jsem si vzpoměl, že jsem jako malý chtěl bydlet s babičkou...tak tedy ani náhodou.

Taky se mě zmocňuje taková přehnaná citlivost. Dnes jsem se málem rozbrečel. Nevím jestli ten sentiment přichází s jarem, ale vím, že minulé jaro ty chvilky byly.
Mile překvapený jsem byl dnes ráno v zrcadle. To co mě štvalo je pryč, skvělý že znám ty příčiny.
S upláclými otázkami se jdu učit...

Dokonalost sama

22. února 2012 v 21:06 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Vyhranil jsem si na to celý den. Vše šlo podle plánů, postupně jsem si odškrtával naplánované úkoly, byl jsem spokojený. Pořád jsem se potil a chodil na záchod. Všechno trochu odpadlo, když jsem se setkal s našimi lidmi pod koněm. Příprava mě znervózňovala, neustále mě volali a odvolávali ke zkoušce. Měl jsem velikou žízeň, podíval jsem kolem a najednou jsem uviděl kluky, jak každý drží vychlazené pivko. Naštvalo mě to a hned jsem chtěl sehnat někoho s kým si ho půjdu koupit. L. už ho měl taky, v tu chvíli jsem uviděl Kristýnu, jak si ho kupuje, vmžiku jsem byl u ní, nakonec sme ho vypili společeně na ex, bylo to moc fajn, kamarádské.

Neznal jsem program a zkouška na mikrofon nebyla zrovna úspěšná. Byl jsem nervózní a čekla až se sál otevře pro veřejnost a sní přijde má rodina a moji kamarádi. Rodiče byli spokojeni, po chvilce přišla Lexie, slušelo jí to. Potom jsem všem představoval kamarády z práci. Měl jsem velikou radost, nikdo tam totiž neměl tolik kamarádů. Zase další paradox, vždycky jsem se bál, jestli na ples někoho pozvu, teď jsem tu měl přítelkyni, kupu přátel a rodina měla nejlepší místa! Pochval mého obleku jsem už ani nevšímal, spíš mě dojímalo jak V. volala o pomoc. Já měl bohužel jiné zájmy. Večer se rychle vyvíjel, neustále jsem is opakoval řeč, měl jsem pocit, že jí neumim. Najednou už stojím před fotografy, a skrz blesk nic nevidím. Připíjíme si šampaňským a táta se mrcasí na parketě. V tu chvíli slyším své jméno, že mám jít na pódium. Běžým přede všemi. Vidím Katku a Miroslava, nebude trapas. Jste vítáni, říkám. Katka začíná nerv=ozně, koktá a zapomíná, sál se nudí. On pokračuje, je to krátké a zadrmolené, uklidňuje mě to. Začínám mluvit, jsem slyšet, všichni se na mě dívají. Jsem zastaven poteleskem, s radostí pokračuju. Cítím jak mi to jde, řeč prožívám, správně dělám pauzy, má artikulace není špatná. Končím, lidé jásají. Pořád si nejsem jistý jak to znělo. Pak slyším, že to neříkají jen proto že jsou kamarádi, ale proto že to bylo opravdu dobré. Následuje tanec, bez chyby. Poté srandovní překvapení. Nestíháme a hledáme rekvizity, stres, možnost hádky. Naopak se zcelujeme, povídám si s těmi, které moc nemusím. Jdeme na věc. Krása, sál vstává. Ostatní vystoupení vyznívají jako nudné klišé. Byl jsem nadšen od svých kamarádů jsem předával pochvaly holkám od nás. Převlékl jsem se a rozloučil se rodinou. Využil jsem je jak jen jsem mohl, odvezli mi všechno pryč, takže jsem byl velmi mobilní. S Lexie nám to slušelo, cítil jsem se úžasně, nosil jsem se jako páv.

Na after se šlo vtipně. G. tam s sebou měla ty úžasné kamarády, pro které sme chvíli byli úžasní mi. Rozjel sem to tam jako nikdy, užil sem si to. Pořád sem běhal od jednoho stolu ke druhému, tancoval v různých kolečkách a sám taneční útvary tvořil. Chválil a pomlouval dýdžeje. Válel se na zemi, sedával po stole, píčil prváky a chránil Lexie před slizouny. Elle má neuhoráznou výdrž, prohopsala se mnou celý večer, lidé ze třídy zírali a nechápali jak jsem výbušný. Mé ruce se jakoby dotýkali až stropu. M. řekl, že se vždycky tvářim jakoby nic a pak tohle. Anette ze mě měla výtlemy a když začli hrát zlatokopky od rytmuse, s K. sme měli sólo. Nejrůznější písničky mi připomínali různé věci. Samá nostalgie a spousta drinků. Odcházeli jsme s úžasným pocitem, spousta předvádění, klamavé chování a centrum pozornosti, nikdy bych do sebe neřek, že mi to bude dělat dobře.

Dnešek byl k ničemu, sice mi nic neni, ale nedokážu se k ničemu dokopat, ani číst mi nejde, akorát mám hlad a chuť.

Sentiment, Den D, u Lexie

21. února 2012 v 1:17 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Nemůžu se ztotožnit se svým účesem, cítím se nesvůj a mám tendenci neustále sledovat ve všech zrcadlech. Pořád utíkám do designových snů na ikea.com trávím zbytečně moc času. Sobota byla vyhecovaná, nedělní váha toho byla důkazem. Vlastně nedělní ráno bylo zajímavé. Takové to bílé ráno, dlouho jsem se povaloval v posteli, užíval jsem si to. Podrážděný telefonát s Lexie a pak práce, na invalidních záchodcích mám bulirektické reservé. Ukradl jsem třicet korun a nechal se doprovodit M.
Vlastně sem úplně zapoměl na to, proč vlastně píšu tenhle článek, včera, resp. v neděli jsem si těsně před odchodem do práce pustil naší třídní úvodní píseň. Aktuálně známý oblíbený slaďák, přesto musím podoknout dost moderní a povedený kousek. Poslouchal jsem a vzpomínal na zážitky ze třídou. Napadlo mě udělat všem památeční cédéčko s fotkama, v tom brečím. Nechápal jsem to, přišlo to hrozně rychle, mám mokré oči, vzlykám, vzpomínám a brečím ještě víc. Nechápu to, nedá se to zastavit, písnička jde do refrému a já se klátím na židli, řvu, pálí mě hruď, hledám kapesníčky. Vzpomínám na článek ,,Dno skříně emocí" z roku 2009, kdy jsem si na chatě vzpomínal a rozbrečel se jak nikdy. Víte já vždycky nechtěl dávat emoce najevo, moc dobře vím, že se to v člověku nashromažďuje a pak to prasnke, ale přijde mi, že se to děje jen v amerických seriálech, že já chlap to dám, opak je pravdou. Vyšlo ze mě pár emocí, byl jsem překvapený a s mokrýma očima pádil do práce.....

Dnes ráno jsem zjistil, že nejen já jsem dojatý z písničky. Všichni jen mluví o zvolněném programu kvůli společesnké akci našeho institutu. Ano, je to tak, zítra je den D, kterého se bojím už od deváté třídy, den, kdy se sejdou lidi z práce, školy a rodiny. Jestli tam G. přivede L., budu muset asi odklidit Lexie. Když se K. neporve ani s V. ani s Lexie, bude to super. Už teď slyšim mamku jak říká, že Elle není moc hezká, St. je mladá a M. je prostě M. Lexie se bojí že se opiju, já se bojím že potom se budu s Anet a V. tancovat na stole, s K. si hrát na Madonnu a zdravit podivný kámoše od G. že si řekne, že to nejsem já, jenže právě že jo! Těšim se na pití, tanec a hezký věci, a taky chci jet taxkem, zneužít rodiče a vychloubat se, ikdyž už teď se to sere jak může (špatně vyžehlený sako..), díky mami !

Dnes u Lexie to bylo velmi důležité a zajímavé. Uvědomil jsem si, že to že mi někdy nerozumí a že mi přijde nedospělá je jedno, láska chyby překoná. Navíc je úžasné, že přesto jakou mám povahu, přes mé manýry a názory, mě pořád miluje. Skáče jak luskám, já její luskání upravuju a skáču podle sebe, ale omlouvám to, přiznávám a vysvětluju. Šel jsem do koupelny a viděl jsem se v zrcadle. Řekl jsem si jak ona může se mnou chodit. Nikdy jsem to tak neviděl, viděl jsem a vidím pořád, její nedostatky, ale teď sem v zdcadle viděl ty své. Cítil jsem jak mi klesl hřebínek, a potěšilo mě to. Najednou sem cítil že i ona dokáže roztáhnout křídla a ochránit mě, obejmout mě. Tím, čím mě převyšuje mě obohacuje a chrání. Uvědomil jsem si, že už víc chtít ani nemůžu. Měla perfektní účes, slušelo jí i oblečení, řekla že chce jíst a tak jsme se (poprvé) sebrali a jeli tam, kam jsem chtěl jet vždycky. to že sme tam potkali někoho z mých známých je můj přníos této akci, nicméně to bylo opravdu fajn. Bulirektická vložka zabírající čas překvapivě nevadila. Přes pár riskantních momentů jsem si připadal jako opravdový dospělák a s každým pohledem na ní, se ten pocit zvětšoval.

Elle je můj idol

17. února 2012 v 20:28 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Dojímá mě to. Už jen vzpomínám. Asi deset minut jsem si dokola prohlížel fotky, mé kamarádky Elle. Její příběh, to jak vstoupila do mého života, jak se v práci vypracovala je fascinující a obdivuhodné. Několikrát změnila účes a na fotkách na fb byste jí opravud ani trochu nepoznali! Je tak proměnlivá, obdivuji to.
Telefonoval jsem s Lexie, je jasné, že je pod tlakem V. která mě velmi štve a pomlouvá K., až mě někam pozve.. ,,hm...smůla..".
Poslední dobou o elle dost přemýšlím, ale normálně, střízlivě, přemýšlím nad tím jaká je, líbí se mi to. Už to není kamarádka, stala se mým idolem. Paradoxem bylo, když mi ona se svou pověstí anorektičky řekla, že mám nohy jak párátka, jak ironické. V některých věcech bych chtěl být jako ona. Má velmi zajímavou pověst. Špatnou, ovšem svým chováním to vyznívá zmateně. Na tomto základě jsem se rozhodl, že za březen odpracuju 9 tisíc. Seznámím ji s Lexie, chci aby byli kámošky, ale nepůjde to, Lucka jí nutit nebude a Lexie sama nic neudělá. Každé ráno si budu dělat aktualitu, budu svtávat o deset minut dřív. Nebudu řešit spánek a nebudu nic jíst, jako dnes, jeden jediný knakebrot a nejsem ani trochu unaven, jásavý paradox.

Už vystupují kyčle, kdykoli něco s ním cítím zvracení, které je už čím dál rychlejší. Masturbace se urchluje. Vyrážka na ruce je pryč, pleť není úplně bezchybná. Hrozně rychle mi rostou nechty a zdají se mi sny o práci. Stáhnul jsem si džungli rtěnek, potřebuju seriály, ikdyž inspirací nejsou od té doby co je můj život oproti seriálům mnohem zajímavější.

Hledám napodobitelno

12. února 2012 v 19:12 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Babiččino vyslovování mufýnů, tátova přehnaná starostlivost a dětinská tvrdohlavost mamky mě vždy rozesměje. Díky panu Nočnímu jsem si uvědomil jak je Lexie krásná a podobná Alex. Elle řekla, že nechápe mou náladovost a že jí to mrzí. Prý jsem chladný/vážný, má pravdu. Já vždycky chtěl vše přesně rozdělovat/definovat, přesně plánovat a plnit. Mám barevně odlišené sešity, podtrhaný diář, uklizeno v pokoji a v práci jsem si vytvořil pomůcky, které nikdo jiný nepoužívá/nepotřebuje. Zřejmně si tou uhlazeností a řádem kompenzuju to, jak je můj život proměnlivý, nemá řád, pravidla a formu. neustále prahnu po stereotypu. Díky Ell jsem si uvědomil, že už nedělím lidí na své a ostatní. Obklopuju se jen svými lidmi a hra na ,,úspěšného, uznávaného a schopného-nicméně zničeného" pronikla do důležitých vztahů. Ráno vitám mamku chladným ,,čau" bez očního kontaktu. Uspokojení z požadovaného chování nepřichází, jelikož od ,,ostatních" nemám zpětnou vazbu, ta naopak přichází od mých lidí a to negativně. Bulirexie se stává návykem. Vždycky si musím představit Elle abych si život aspoň trochu užíval. Pořád se s někým srovnávám, přirovnávám, hledám napodobitelno.

Edit, 12.2., Dnes jsem byl okouzlen extravagantním účesem, slevou jen pro mě, olivovou košilý, přesto sem mu nerozuměl, ikdyž kvůli mě volal až do brna, inspiroval mě, pan návrhář : 'upřímný úsměv' :)... (ach, ach ach!)

Na únor a zadní strana

8. února 2012 v 8:54 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Věta z mého oblíbeného filmu, která mi v hlavě zní už týdny, a kterou jsem chtěl dát to titulku již několikrát. Díky této větě se vracím zpátky k mým idolům a snažím se tak chovat podle svých představ. Model starý roky, dřív jsem ho oslavoval, jelikož to bylo něco nového a já žasl nad tím, jaký dokážu být. Teď s plnou hlavou, věčně zamyšlený se mi má pohodovost a jistota ve vystupování velmi rychle vytrácí.

Na únor a zadní strana, tak něco podobného jsem slyšel ve čtvrtek na poradě, na které jsem byl jen zástupcem. Důležitost jednání, konferenční místnost a hlavy institutu, bylo až komické jakou jsem viděl spojitost.

Jsem rád, že je volno, dělám spoustu administrativních věcí, studuju a topím se v knihách. Bulerixie je už na denním pořádku a není den, kdybych alespoň jednou neutíral prkýnko. Venku je minus dvacet, málo sněhu. Musel jsem vytáhnout horskou modrou bundu. Mamka i taťka jsou tento týden doma. Je trochu ponorka, ale ještě že chodím do práce nebo za Lexie. V pátek je velká pracovní párty, jelikož Lexie jede na pryč a druhý den jdu do práce až po obědě, chci si to užít, bojím se ale, že v mrazech někde umrznu.

Často vzpomínám, čtu staré články, jaké to bylo, když jsem sportoval. Páteční bruslení v pro mě novém nákupním centru bylo zajímavé, velké hezké prostředí a večer. Nezapomenu jak sem tam vtrhnul a lidi na mě řvali ať laskavě zavírám ty dveře, cítíl jsem se jak čert co poškádlil dítě, v duchu jsem se hrozně smál.
Musím sledovat spoustu vtipných seriálů a mít hodně setkání s kamarády, protože už e nedokážu povznést.

Držím si ohryzek

4. února 2012 v 18:55 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Je to moc když zvracím zmrzku jenom v nákupním centru dokonce. Když si myju hlavu po několikáté, jelikož si nejsem jist, zda jsem si ji již myl. Když si uklízím pokoj, jen ze zevyku, jak to dělám kdykoli, když mám dvacet minut čas než odcházím. Když si koupím pomelo, nechutná mi. Už si kupuju ovoce a přetvařuju se na matku. Bruslím reklamou a budoucností vůbec, lidé mi věří, žerou mi to. Když se na mě kamarádky těší a já je jen taktak uspokojím svou přítomností.
Skrz slzy nevidím. Vidina volnějšího týdne mi přijde smypatická. kdysi jsem se za takovédle týdny styděl, přišlo mi, že si ostatní užívají, zatímco já s nudným programem ne. Dneska ráno jsem ji chtěl pořád hladit, ruka mě bolela, ale já ji chtěl dopřát hodně pohodlí. Mamka mi píše heslovité smsky, já to nechápu, v pozitivní atmosféře. Pořád jsem tu, na okraji prahy, v nákupních centrech s kamarádkami. Chci aby mě vejška snědla, celého. Hlava mi padá, páteř mě bolí. Vyrážka nechce odejít. Tátovi nevěřím, a jeho tikavé chování přecházím.

Plasticky zmrzlé

3. února 2012 v 13:22 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Masturbace. Zvracení. Šílená zima. Vejška. Slunce. Hořké kafe. Opravený pc. Mrazem zabité bakterie.

Pustil jsem dávnou francouzskou písničku, kterou jsem poslouchal v letech, kdy jsem měl budoucnost jasně danou, v práci jsem ještě dělal poslíčka, nikoho jsem neměl, akorát beďary na xichtě. Teď když mi tehdejší problémy nic neříkají poslouchám tuto písničku poněkud plasticky.
Včerejší posezení s Elle, bylo už zapotřebí. Posezení s ní mi vždycky dodá určité lehkomyslnosti a volnosti. Je sama a strašně si to užívá. Vypadá jako studentka, přesto víc pracuje než studuje. Chtěl jsem jí toho tolik říct, že jsem nevěděl, kde začít. její rodinné problémy, stěhování a výhled do budoucnosna , je to úplně jiné než u mě. Vypadala spokojeně, ikdyž možná není.

Po menším zaváhání je to s Lexie, zase lepší. Nevím jestli chci tolik prostoru jako Elle, takže jsem zatím spokojen.
Rozbité auto a comp, to je u nás v rodině na denním pořádku, jediný kdo je klidný jsme já, ač to nechápu.

Nasledujícíh čtrnáct dní volna se jeví jako skvělá příležitost pro spoustu věcí. Uvidím Káju, jeho L., doufám že i M. a M.

Rozhodl jsem se, že nebudu investovat do redesignu mého pokoje. Nevím proč bych měl utrácet za pokoj, ve kterém dřív či později stejně bydlet nebudu.
Neustále myslím na budoucnost. nežádoucí účinky mých prášků mě velmi vyděsily.
Středeční večer mluví za vše. Sranda ve špíně. Opravdoví kámoši, za které se stydíte. Lidé co vám zase dělají parádu jsou zlý suchaři.

Letošní únor je leden bez mraků. je prázdný, bíly, a krutě zmrzlý. bolí mě za krkem, mám vyrážku a nedaří se mi zhubnout. 63/177