Listopad 2011

Jsou nemocní, miláčci

27. listopadu 2011 v 16:02 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Jasný podzim, napadla mě mléčná dráha. Slunce ja tak na západě, že vše je osvětleno jen z jedné strany. Norské očasí. Shon v práci. Včerejšek. Byl jsem jak V.I.P reportér na akci konané mými přáteli z práce. Cítil jsem se vlmi dobře, přítomnost lexie mě brzdila. Má hezčí vlasy a na FB cool jméno, líbí se mi to. O babičce, dalíš přednášce a centru s Lexie, K. a jejím L. psát nebudu.
V práci zaměstnanci skolaboval děda, táta se řízl do ruky, babička rozbila žaluzii, bejvalka je nemocná.
Už delší dobu mám pocit, že všichni kolem, jakoby byli zasaženi morem, brečí, jsou nemocní .
Já jsem rád, že si má umita zřejmě zvykla na můj biorytmus, ala stres, učení, práce, výčitky, řešení a zas učení.
M. je umělec. Už před dvěma lety, když sem nastoupil mi byl nejvíc sympatický. jsem rád, že ho mám blízko.
Za poslední čtyři roky jsem obrátil své ázory skoro naruby, vše se zdálo být jako ve filmu, ale lidské pozadí sem neviděl, byl jsem nevyspělý, nevyzrálý, nezkušený. Teď mi přijde, že v životě jsou nejvíc důležití lidé kolem. Paradoxně jsou mi všichni tak sympatičtí, že si skoro nemůžu vybrat, opravdu bych rád trávil čas s lidmi, hlavně z práce, jenže já nemám čas, sotva si ho udělám na Lexie, nebo Elle, K. si už stěžuje a to nemluvim o Karol., Lucánkovi nebo Kačí.
Jakoby se navracela má cilivost, ve fázi, kdy bojuju s prioritami se upínám na své jistoty, teď jsou jimi lidé, miláčci.
Jakobyse navracela má náladovost, ve fázi, kdy bojuju se spokojeností, vůlen už tak nefunguje.

Sebereflexe

21. listopadu 2011 v 20:51 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Už několikrát sem se přihlásil abych napsal článek. Při dnešní hodině filosofie jsem si uvědomil jak je dávno co jsem řešil to, jak moc mě ovládají emoce. Byl jsem nespokojený a tak jsem si hrál na pana Chladného, co nic necítí. Časem jsem nabyl dojmu, že jsem s tím spokojený a že své emoce ovládám, postupně jsem je nevědomky přetvářel do svých názorů, které si už nenechávám jen pro sebe. Svým způsobem své emoce ventiluji, ale chci to?

Už od soboty jsem dost unavený. S mou nesoustředěností jsem nic neudělal. Začal jsem se více dívat do diáře, méně zapomínám a večer si vždy čistím zuby. Nicméně jsem ve spěchu slepý ke spoutě věcem. Až Lexie mi trochu otevřela oči, když prohlásila, že chodím jen do práce a do školy. Utkvělo mi to v hlavě, a má pravdu. Krom jediného dne, výletu s Lexie, jsem byl od 1. září každý den buď ve škole nebo v práci. Paradoxem je, že už jsem tak zvyklý pořád něco dělat, že , jak se znám, by mě den volna mohl zabít. Měsíc zpátky jsem potřeboval zvolnit a já to udělal, jenže potřebuji zvolnit ještě víc. V práci je toho jen víc a víc, maturita se neodvratně blíží a já jsem čím dál tím víc konfrontován s tím, že za prvé jakoby nic nemám a nestíhám a za druhé když podívám kolem mám vše a jsem na před.

Jsem věčně nespokojený detailista, co vše moc řeší a plánuje. Chybí mi nadsázka a u všech přítomná lehkomyslnost. Občas mi přijde, že to jak v práci vedu lidi a celý provoz něco vypovídá i o tom jak vedu svůj život. A že má práce není stoprocentní. Jakobych si pořád myslel na dokonalost. Vše se tak pořád mění a já hledám jistoty doma, uměle vytvářím rodinné sešlosti, které končí fiaskem, viz ,,večeře" nebo doma přeorganizovávám celý pokoj, přičemž potom nemůžu nic najít, jak komické.

Mám pořád chtít další věci, kdyžje pak jen víc věcí, o které se bojím, že je ztratím ?

Haute Autumn

17. listopadu 2011 v 17:11 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Podzimní rána, rána brzká, běž
jen světlo osvětlující zmrzlé větve
chlad a vlhko, modrá a béž
Teplo na zádech, vůně horké vody
medový čaj, perník, sucho též
naduté čelo, tlak v hlavě
módou zakrytá lež

Stres nepřítel co kámoší s problémy
já bojuju svými zbraněmi-kamarády
jen přítěž má, co živý podzim,
krmí mé názory a velebí zkušenost

vzhled o.17

17. listopadu 2011 v 17:03 | pan Nedostižný |  vzhledy consummate
  • High Young
  • Barvy: hnědá,bílá, černá
  • Styl: mužský, podzimní, módní
  • Význam: Design je inspirován životem mladých lidí, pracujících v módním průmyslu či médiích. Rychlý městský život na podpatkách a ve stresu, plno peněz krásy a intrik, faleše a podvodů ...


vzhled o.16

17. listopadu 2011 v 16:58 | pan Nedostižný |  vzhledy consummate

  • Human Feelings
  • Barvy: bílá, oranžová, šedá
  • Styl:přirozený, volný
  • Význam: Nechal jsem své touhy ať udělají design, takhle dopadl. Design je moderní, sexy a přesto přirozený.

Zběhle unavující

14. listopadu 2011 v 7:25 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Nevím, jak to napsat, ale v podstatě se bojím předčasné dospělosti. Včerejšek. Ráno jsem byl v práci, potom sme byli s Elle na kafi. Pak domů, udělat si něco do školy a práce, pak tv a spát. Klasika a spokojenost. Jenže, byl jsem unavený, a nad ničím jsem nepřemýšlel. Nebyl důvod, nebylo téma, nebylo nic, co by mě trápilo nebo jakkoliv nutilo se nad něčím zamýšlet, byl jsem prázdný a připadal jsem si jak moji rodiče. Bohužel.

Tentokrát mě moc nenapadá co bych napsal, nepsal sem už celkem dlouho. Jízda státou mě opět skvěle nasrala. Setkání s mamkou od R. byla pravidelná dávka povrchnosti, ikdyž to bylo moc ,,milé" . A. se v práci chovala jak čůza.
Myslím že plán ,,zpomalení" celkem funguje. Lexie nějak bojuje s tím, že na ní nemám moc čas. S Elle a K. se vidíme i tak a školu a přípravku celkem zvládám.

Přibral jsem dvě kila, což mě nějak nepřekvapuje.

Musím si odpočinout a nakoupit dárky.

Vejška, práce a ona

9. listopadu 2011 v 15:05 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Je to víc jak půl roku, co si u mě v práci obědnal Christián jídlo pro své rodiče. Vůbec sem ho nezaregistroval, až po té co se vrátil pro ,,kečup" a dal mi při tom tajný lístek s jeho kontaktem. Tak začal můj Španělský románek v Praze. Myšlenky na jihu, otřes základny mé osobnosti, trocha zpestření a chatování na Fb.

Po tom půl roce, po dvou kurzech, po dvou vztazích, po autoškole a dvou dovolených si u mě obědnal jídlo další cizinec, tentokrát z Francie. Žádné lístečky, žádní rodiče, ani Praha na tři dny. Tentokrát to byla několikátá otevřená konverzace na pomezí English Channel. Nic z toho není a jestli bude tak maximálně doučko z frájiny s Elle. Sám už do toho nejdu nechci mít další rozdělaný vztah, Po Ondrovi, Patrikovi, Lukášovi a Kristiánovi, po Věře, Hance, Tereze a Lence už fakt nikoho nechci. (vždycky sme snil tohle napsat , napsat pravdivě...)

Včera v práci to bylo takové vyvrcholení. Dokázal jsem vést zaměstnance v těžkých dobách, dvě násilnosti, neomalenost nováčků, hrané emoce a pár problémů, do toho přišel majitel a konečně po dvou letech se mnou výrazněji mluvil, když si užívám jeho peněz, ještě aby ne. Největší problém dělali paradoxně ti nejzkušenější. Blázen, který kazí image naší značky měl pořád nějaký prosby ač nic neumí. Cítil jsem se dobře a tvářil se vážně/unaveně/smutně. Přesto jsem uvnitř hladil ego, že to dávám.

Za chvíli přijde Lexie, uděláme si podzimní procházku. Nemám na ní čas, jenže ona s tím začíná mít problém. Otravuje K. a mě to vadí, ikdyž se tomu oba (já a K.) smějem. Prvotní zamilování opadlo a já jsem opět na pochybách, je totiž nevyhraněná, nekomunikativní a nevnímá mě jako celek. Nechápe že pan Nedostižný to neni jen design, jméno,profil, je to i síť vztahů, ranec zkušeností a kupa snů.

Nerad to říkám, ale trošku lituju. Kdybych věděl, jak moc se budu chtít učit, nerozhazoval bych tolik v Anglii. Začal bych se dřív připravovat a možná bych opustil bějvalku mnohem dřív. Ale co, minulost nezměním a možná ani nechci.

Ontologie.

Sebepřesvědčení

5. listopadu 2011 v 9:00 | pan Nedostižný
26 hodin vzhůru. Posledních deset nadržených hodin, jak ze surrealistického filmu. S. ukázal úplně novou tvář, že by stejně jako Kl. i S. byl ten nenáviděný, koho si nakonec zamiluju? Je pravý opak mě, to je ono! V práci to bylo velmi zajímavé, zjistil jsem že velmi rád komunikuju s lidmi, razítko na mou volbu povolání.

Když sme seděli u kulatého stolu, na zlehka osvětlené červené pohovce, jedli sme drahé jídlo, smáli se a mlaskali, pomlouvali a zoufali, byla jedna hodina v noci a u stolu pět naprosto odlišných lidí, jinak vzdělaných, jinak starých, jinak vypadajících, různého původu.

Kouříš?Jo , ty se necháváš kouřit. Víš jak je to napsaný v koránu?Nejlepší je to po ránu!

Celý minulý týden mě tížilo chování a postoj mé mamky k Lexie. Hodiny a hodiny sme to řešily, seděli v obýváku do půlnoci aby sme se něčemu dobrali, až nakonec nám doma vyklidila pole, uvařila včeři a byla milá. V tu chvíli jsem mamku miloval a obdivoval. Bohužel jsem si v tu chvíli uvědomil jak je Lexie nekomunikativní, nespolečesnká a nedospělá. Seděla tam jak ňouma, na nic nereagující a tvářící se příšerně. V tu chvíli jsem byl s rodiči proti ní. Nebudu to s ní přehánět jen kvůli děsivé obavě že už si nikoho nenajdu, člověk to má přece cítit a když to já necítím, nebojim se to dát najevo.
Možná sem dospěl do té fáze, kdy už můžu být plně hrdý na všechno, i na samotu. Rodiče se jeví jako celoživotní partneři. Oproti kamrádkám jsou kamarádi vtipné rozveselení plné dvojsmyslů.

Škála přes mrtvoly

2. listopadu 2011 v 7:38 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Po nočním pondělním povídání jsem si myslel, že sme si s mamkou vše vyjasnili. Omyl, kdykoli mluvim o Lexie, je arogantní, nechutná a dělá naschvály. Štve mě a cejtí to. Problémy v rodině nejsou jen komunikační problém co mě otravuje, je to mnohem víc, rozhazuje mě to.

Jen tak-tak se stíhám učit, proto jsem se rozhodl, že v týdnu nebudu chodit do práce, o to víc byla vtipnější SMS od vedoucího, že mi prý bude dávat i kratší směny v týdnu, jestli mám zájem. Výyměšnou sms jsem dosud nenapsal.

Jsem zvědavý jak dopadne můj pohovor v nové práci. Připadám si že tu současnou práci hrozně podvádim. Už je listopad a než se naděju bude matura, přitom nic nestíhám. Štve mě matka. Práce mě hrozně napíná. Lexie se nemůžu věnovat stejně všem ostatním.

Už žádné existenční problémy, rozbitý comp nebo kritika okolí, je to jiné. I mamka si všimla, že mám obrovskou škálu aktivit, obrovskou škálu kamarádů, obrovskou škálu plánů a snů.

Už sem si uvědomil, že se chci hlavně dostat na vějšku a vydělat prachy udržet si Lexie a kámoše. A je mi jedno, jestli budu muset dát výpověď, utratit tisíce za knihy, nebo s kýmkoli pohádat, teď už, teď už jdu přes mrtvoly.

K. už září v reklamě a poslala mi dokonalou písničku, která dokonale vystihu mé pocity.