Chybí mi můj život

16. října 2010 v 11:51 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Protože mi to chybí.Hrnou se mi slzy do očí,když si vzpomenu, jak jsem se jako malý vždycky o víkenudech probudil dřív než rodiče.Neuměl jsem si ukrojit chleba,namazat ho,ale přesto jsem se snažil,chtěl jsem rodičům udělat radost.Chybí mi můj starý život.Kdy jsem se na soutěžích vždycky bál a mamka mě vždycky podporovala.Když ke mě chodíval,tehdy nejlepší kamrád Lukáš a hráli sme si.Nezajímalo m, jak vypadám.Sledoval jsem seriály a sbíral pokémony.Miloval Jetix.Chybí mi to.Když jsme jeli za babičkou a ona se mnou šla do Mekáče.Když mě děda brával do hospod.Chybí mi to,jak sme s rodičema jezdívali na chatu k tetě,kde byla sranda,kde jsem se cítil dobře.Brečím.Mám husinu.Dívám se kolem sebe,hrnek s kafem,už né s čajem.Stůl z Ikei ne ručně vyrobený od dědy.Věci z H&M-ka ne koupené mamkou.Chybí mi svět,ve kterém jsem vyrůstal.Všechno je už dávno pryč a já žiju v nečem vytvořeném,v něčem co je trapné,chladné,neupřímné.Nejsou tu ti,kteří tu bývali kdysi.Buď zmizeli,nebo se natolik změnili,že je nepoznávám.Chci jen vědět kdo teda jsem.Proč se ve mě kloubí touha po originálním češství a zároveň touha po napodobování západních snů.

Mám v hlavě mnoho otázek.Připadám si jako na konci nějaké cesty,možná na rozcestí.Mám hodně věcí,které jsem chtěl.Zapomínám se snažit,myšlenkama bývám úplně někde jinde.Stal jsem se sám sobě otrokem.Jsem bohužel slepý k výsledkům,z kterých by se měl radovat.Místo toho neustále hloupě srovnávám,strachuju se a předpokládám.Stojím u okna a brečím.Protože to na mě všechno dopadá.Ničeho nelituju.Nejradši bych teď jel za babičkou,díval se s mamkou na CS má talent,nebo jel s tátou na ryby.Je mi líto mých bližních,kterých si nevážím,zanedbávám je.Chci to napravit,snad není pozdě.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellasie | 16. října 2010 v 12:24 | Reagovat

Ahoj, chtěla bych tě pozvat do online hry, škola čar a kouzel. jsem tam jako student a ještě jich pár potřebujeme. Až to začne, bude tam plno zábavy, už teď je, když je někdo přítomen :) A proto bych byla ráda, kdyby ses zaregistrovala a zapojila se do této skvělé hry :)

Díky :)
http://magic-hogwarts-school.blog.cz/

2 slečna barevná | Web | 16. října 2010 v 13:22 | Reagovat

hele kolik ti je? Jinak úplně ti rozumím jak bys mi mluvil z duše taky to tak mám
kde jsou ty kamarádky a naše panenky se kterýma jsem si hrály? Babička vyprávějící pohádky, pobíhání po lese s dědou achjo...:/

3 slečna Pé | Web | 16. října 2010 v 16:24 | Reagovat

bohužel něco končí něco začíná. Už to není ten bezstarostný život, máme své povinnosti. Tak to je a bude, ale vzpomínky ty nám nikdo nevezme :-)

4 Memorin | E-mail | Web | 16. října 2010 v 18:11 | Reagovat

Občas nad tímto taky přemýšlím... ale většinou než se do toho dostanu, raději zase odejdu...

5 Miss M. | Web | 16. října 2010 v 22:07 | Reagovat

Kluku, vehnal si mi slzy do očí.. :(
Je až děsivý, jak moc jsem se vžila do tohohle článku. Cítím to naprosto stejně.
Chybí mi, jak jsem s rodiči jezdila k moři.. Jak jsme hrávali na zahradě fotbal, i když sem to vůbec neuměla. Jak jsem je porážela v pexesu. Jak jsem s nima koukala na pohádky.. Jak jsem spávala u babičky.. Jak jsem jí chodila každej večer v půl 8 popřát dobrou noc..
Přijde mi, že z většiny nás se stalo něco, co jsme nikdy nechtěli.. Proč nám záleží na tom, jakou značku má kdo na oblečení? Proč už se soudíme jen podle toho? Je to šílený, jak moc bych chtěla bejt zas ta malá holka...

A mimochodem, nádherná písnička :]

6 Maia* | Web | 16. října 2010 v 22:48 | Reagovat

občas mám taky takový stavy a i když většinu věcí můžu udělat tak jako dřív, stejně to neudělám, protože mám moc velkej strach, že to nebude stejné. a ani vzdáleně podobné.
ne, melu moc velký sračky.. každopádně jsem se do toho článku strašně vžila.. a ještě ta písnička k tomu :)...

7 Cady | Web | 17. října 2010 v 0:42 | Reagovat

Další krásný článek, chlape!
Jo, taky už mě to takto párkrát chytlo, že jsem si vzpomněla na své dětství (i když třeba nebylo dokonalé) a zhnusilo se mi nynější prostředí. Takové... umělé.

8 tess | Web | 17. října 2010 v 18:59 | Reagovat

chceme být dospělí,obouváme podpatky, dáváme si první panáky, chceme důvěru a vlastní účet, až pak zjistíme, že nejdražší je udržet si v sobě to jak jsem jako malá zkoušela babiččiny boty před zrcadlem a děda mi dával líznout pěny z piva...

9 MissTaken | Web | 17. října 2010 v 19:10 | Reagovat

u mě se začíná všechno vracet tak, jak to bylo. Zase se vídám se sousedy, u kterých jsem byla jako malá pečená vařená a chodila si tam hrát. To, že si teď nehrajeme s bárbínama, nebo na písku nevadí - vídáme se a jsme pořád stejní přátelé. Zase se dívám na Jetix (měla bych se za to stydět? :D), a to, že víc dbám na to jak vypadám neberu jako překážku, nebo něco, co bych chtěla vracet. Radši si dám kávu, než čaj, ale co? To přece není nic, co by mělo něco měnit... Asi jsem takhle prostě spokojená

10 Kája | Web | 17. října 2010 v 20:04 | Reagovat

Koukám, že sis mě oddělal z oblíbených, no nevadí, taky jsem ti dlouho nenapsala. Omlouvám se. Nic si z toho nedělej, taky mívám takový pocity, včera jsem si vzpomněla jsem si jak jsem si u babičky dala první rtěnku a řasenku, jak se mi roztekla po celém obličeji. Ae já se cítila dospělá.Mmmm, jak moc bych chtěla být dítě...

11 Slečna barevná | Web | 18. října 2010 v 15:52 | Reagovat

ano jsem za ně vděčná:))jinak kdybys čekal na slunce u nás spíš doteď:D trošku pršelo je zataženo a sluníčko schované za mrakem celý den:D

12 MissTaken | Web | 18. října 2010 v 17:02 | Reagovat

jsem z vesnice, důchodců tu bude snad více než v Praze ;) Ale běžela jsem po takové rozbourané opuštěné asfaltce do vedlejšího města, tam kousek po chodníku a zpět po chodníku kolem hlavní cesty (tam nechodí vůbec nikdo)...

13 Klárinka | Web | 18. října 2010 v 17:49 | Reagovat

a komu tohle všechno nechybí?
No..teda věci,které mi kupovala mamka mi nechybí :D
a nikdy není pozdě :)

14 Áťa | Web | 18. října 2010 v 17:51 | Reagovat

Ženiální atmosféra článku... Ale zase, kdyby se tyhle věci neměnily, nemohl bys na ně s nostalgií vzpomínat jako na "staré dobré časy" a říkat si,že ta doba byla jedinečná... ;)

15 whats-the-fuck | 18. října 2010 v 18:06 | Reagovat

skvělej článek! to se od kluků vidí málo kdy :)

16 - S. O. | Web | 18. října 2010 v 21:21 | Reagovat

Já jako malá vstávala dřív než rodiče abych se koukala na pohádky. Byla jsem prostě sobec už od mala :D

17 denishaky | E-mail | Web | 19. října 2010 v 15:52 | Reagovat

Víš, také vzpomínám a chci to vrátit, mé dětctí..prostě všechno.I když mi je patnáct tak stejně už to není takové jako to bývalo.Příjdu domů a kvůli známce mám hned celý den skažený, protože rodiče jsou na mě naštvaný a opět se s nima nebavím.

Když jsme my všichni byly malý měli jsme všechno tak jednoduché.Nikdy jsme se z někým nehádali, možná jenom kvůli hračkám ale za 10 minut jsme na to zapomněli a byly jsme nejlepší přátelé zas.A teď jsme velký a z někým se pohádáme a nebavíme se spolu celý život.Achjo..jinak jsi to napsal krásně.Palec nahoru.Promiň za můj pravopis.

18 Myshutka | Web | 19. října 2010 v 16:25 | Reagovat

ano,kam se poděl ten starý bezstarostný život?hlavně mi vrtá hlavou proč jsme tak všichni nešťastní,když stárneme,když máme dospět a postavit se na vlastní nohy.
takové to milované dětství prožijeme jen jednou.a to je asi to nejsmutnější.

19 MARLENE DAFT | Web | 19. října 2010 v 17:18 | Reagovat

tak taková ta věta, že nikdy není pozdě je PRAVDA víš. A víme to všichni. Jen nám trvá se do toho rozhoupat, dnešní líná doba totiž už ani nechce zachránit svý životy. prostě se patláme matláme furt ve SVÝCH vlastních sračkách. doporučuju se zahledět na tvůj malý obrázek vpravo. je tam slunce, moc sluneční záře, je to velice symbolické proto co teď máš udělat, přestat vzpomínat a začít žít. žít tak abys mohl pak napsat do článku: Jsem šťasten? Nevím, ale žiju. A žiju s dobrým pocitem.

20 J E A L O U S | Web | 19. října 2010 v 19:44 | Reagovat

kam se jen podělo naše bezstarostné dětství ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama