Říjen 2010

Jsem pořád jenom člověk

28. října 2010 v 13:27 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Začal jsem si číst knížku,která je napsána deníkovou formou.Je to o nějakém třicetiletém fotografovi a jeho nudném,obyčejném životě.Je to přesně to,co jsem potřeboval.Zpomalit,zklidnit.

Rozhodl jsem se,že na ostatní seru.Kašlu na to,co si o mě lidé myslí,mají přece dost práce s tím,co si o nich myslím já.Přemýšlel jsem o práci a dokonale zkonstruoval to,jak bych se měl na své pozici chovat.Přesně rozděluju lidi na ty,které mám rád a ke kterým se chovám hezky a na ty,které nesnáším a které urážím už pohledem.Nebudu projevovat emoce a soucit,nebudu zvyšovat hlas a říkat něco osobního.Budu se držet dál,ale zároveň budu pomocná ruka a těm kteří si to zaslouží rád pomůžu.Ve vztazch se přestanu chovat jako stíhačka,musím dát ostatním prostor,když ho sám potřebuju.Budu méně přemýšlet o ostatních.Příští týden se půjdu ostříhat.Na písemky si začnu dělat taháky.Ráno budu dělat aspoň dvacet sklapovaček.Chci více chodit na výstavy a společenské akce,jsou totiž velmi inspirující.Ano,snažím se ve všem co dělám,ale jsem pořád jenom člověk.

Bez ega

25. října 2010 v 13:43 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Bylo 12:40,zvonilo.Já se zvedl a odcházel ze třídy.Nešel jsem na oběd.Cesta ze školy na zastávu pro mě znamená masáž sebevědomí.Vždy,když projdu kolem hloučku těch týpků z učňáku schytám tisíce nepříjemných pohledů.Proto jsem se snažil dívat do země.Jen jednou jsem zvedl oči,abych třeba nenarazil do sloupu a uviděl jsem holohlavého,v kanadách obutého kluka,co si mě během sekundy odměřil a když jsem ho minul uslyšel jsem něco jako ,,buzerant.." .Myslím,že to neřekl,myslím,že si to ani nemyslel,je to něco co sem si vymslel,důvod bohužel neznám.Mám bohužel pocit,že kdykoli někam jdu,nebo hlavně když cestuju veřejnou dopravou,všichni čumí jen na mě.Určitě to není pravda,ale mám takový pocit pořád.Když fouká vítr,neustále si nahazuju patku,která mi leze do očí,musím při tom vypadat jako idiot.K tomu všemu se ještě snažím být všude rychle,ale zároveň nechci jít moc rychle,abych nepůsobil debilně.Prostě mi to dělá strašnej problém,zkazí mí to náladu a žere mi to sebevědomí.Jako by to ve mě bylo pořád,žít bez sebevědomí.Samozřejmně,že se na všechny můžu vysrat,ale ve chvílích,kdy se pohybuju mezi lidma,který nesnášim,například mezi ,,lidmi" z učňáku,jsem strašně nesvůj.Nejhorší je,že proti tomu nemůžu moc co dělat.Vlasy zkrotim kšiltovkou,jenže pocit všudepřítomných nepříjemných lidí tu bude pořád.
Vy,co čtete můj blog nějaký ten pátek musíte být překvapeni,že i tomu,který si namlouvá,že má vše,po čem toužil,stačí 20 metrů na zastávku,aby měl zkaženou náladu.Mě to taky dost vadí a dlouho stim bojuju,být sám sebou,vysrat se na všechny atd.Jsem podrážděn...Odcházím

Uvolnění,bez myšlenek

22. října 2010 v 18:55 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Přestanu.Rozhodl jsem se,že si přestanu dávat cíle a přemýšlet o tom,jaké mám sny.Dospěl jsem totiž k názoru,že život není o plnění snů a dosahování cílů.Mám takovou zkušenost,že splněné sny a dosažené cíle vás udělají spokojenými,ale žádné nekonečné štěstí,které vidíme v amerických filmech se nedostavuje.Všechny životy mají společný cíl,smrt.možná to zní pesimisticky,ale život je cesta a záleží jen na nás,jak moc příjemná a jak  moc klikatá ta cesta bude.Chci přestat filozofovat,brát vše víc free,ikdyž ta slova jako ,,pohoda,free,klid" jsou vmém slovníku nová.Mé vlastní myšlenky mi zevšednily.Snažím se neřešit,že jedu autobusem s klukem,který mi připomná dávného kamaráda,snažim se neřešit lidi ve škole,snažim se neřšit,co si o mě lidi myslí,snažím se neřešit a je to obrovské uvolnění.

Chci prostě přestat jít,uhánět,pospíchat,chvíli se jen tak zastavit a podívat se na můj život z jiného úhlu.Kochat se tím co jsem dokázal a neřešit pořád to,proč existují lepší lidé než já,proč mě někteří nemají rádi,proč jsem takový jaký jsem.Stojím si za svým,sám za sebou,jsem na sebe hrdý,jsem spokojený,najednou mám chuť být hodný,což je trochu v rozporu s tím ,,arogantním trendem",který se v novém školním roce objevil v mém chování.Uvidíme.

Dva roky,nějaké kroky?

20. října 2010 v 9:57 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Udělal jsem za ty dva roky,které považuju za velké pokroky v mém dospívání vůbec nějaké kroky?

Cítil jsem štěstí.Odůvodňoval jsem si to splněnými sny.Jenže to štěstí odeznělo.Možná je to proto,že jsem v plnění snů přestal,tak jsem začal hledat nové sny,které bych si mohl plnit.Jenže jsem zjistil,že mám stejné sny,jako před dvěma lety,což je hrozné zjištění!Protože to znamená,že sem si sny nesplnil,nebo ano?
Neměl jsem žádné kamarády a tak se mým snem stalo nějaké kamarády získat.Teď je mám,ale chci jiné,další,nové.Chtěl jsem mít peníze a práci.Obojí mám,dokonce mě povýšili,jenže já chci práci jinou,novou,lepší.Chtěl jsem mít dobré známky,mám nejlepší ve třídě,chci ještě lepší.Jsem jako nenasytný.Chci víc a víc.A přitom mám pocit,že stále nic nemám.jak je to možné?Nechápu.Ale jeden sen sem si pořád nesplnil,pořád sem si nenašel holku,se kterou bych měl trvalý vztah.Jenže na to nestačí snažit se a být úspěšný.Když chce člověk vztah co proto má udělat?naučit se na písemku,nebo vydělat balík je mnohem jednodušší,než najít někoho,kdo by vám rozuměl.

Nevím,cítím,chlad.Vzpomínám.Smutním.Neni se mnou sranda.Moc přemýšlím.Pomoc.Jdu do knihovny.

Chybí mi můj život

16. října 2010 v 11:51 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Protože mi to chybí.Hrnou se mi slzy do očí,když si vzpomenu, jak jsem se jako malý vždycky o víkenudech probudil dřív než rodiče.Neuměl jsem si ukrojit chleba,namazat ho,ale přesto jsem se snažil,chtěl jsem rodičům udělat radost.Chybí mi můj starý život.Kdy jsem se na soutěžích vždycky bál a mamka mě vždycky podporovala.Když ke mě chodíval,tehdy nejlepší kamrád Lukáš a hráli sme si.Nezajímalo m, jak vypadám.Sledoval jsem seriály a sbíral pokémony.Miloval Jetix.Chybí mi to.Když jsme jeli za babičkou a ona se mnou šla do Mekáče.Když mě děda brával do hospod.Chybí mi to,jak sme s rodičema jezdívali na chatu k tetě,kde byla sranda,kde jsem se cítil dobře.Brečím.Mám husinu.Dívám se kolem sebe,hrnek s kafem,už né s čajem.Stůl z Ikei ne ručně vyrobený od dědy.Věci z H&M-ka ne koupené mamkou.Chybí mi svět,ve kterém jsem vyrůstal.Všechno je už dávno pryč a já žiju v nečem vytvořeném,v něčem co je trapné,chladné,neupřímné.Nejsou tu ti,kteří tu bývali kdysi.Buď zmizeli,nebo se natolik změnili,že je nepoznávám.Chci jen vědět kdo teda jsem.Proč se ve mě kloubí touha po originálním češství a zároveň touha po napodobování západních snů.

Mám v hlavě mnoho otázek.Připadám si jako na konci nějaké cesty,možná na rozcestí.Mám hodně věcí,které jsem chtěl.Zapomínám se snažit,myšlenkama bývám úplně někde jinde.Stal jsem se sám sobě otrokem.Jsem bohužel slepý k výsledkům,z kterých by se měl radovat.Místo toho neustále hloupě srovnávám,strachuju se a předpokládám.Stojím u okna a brečím.Protože to na mě všechno dopadá.Ničeho nelituju.Nejradši bych teď jel za babičkou,díval se s mamkou na CS má talent,nebo jel s tátou na ryby.Je mi líto mých bližních,kterých si nevážím,zanedbávám je.Chci to napravit,snad není pozdě.



Nespokojenost

16. října 2010 v 0:38 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Zaujala mě myšlenka v jednom komentáři: ,,Proč se sebou nejsi spokojený?"

Na jednu stranu to vlastně ani není pravda.Na stranu druhou existuje spousta věcí,které mi vadí.Nesnáším když mám něco naplánováno a začínám být unavený,chci volno.Pak si volno udělám a nudím se,neumím jen tak odpočívat.Vadí mi,když se vymódím do školy a pak se zpotím,nebo zašpiním.Vadí mi,když něco nestíhám a pospíchám,jenže já pořád někam pospíchám.Taky mi vadí,když mě lidi neberou vážně a dělají si ze mě srandu.Vadí mi, že mě lidé řeší teď,když na všechny seru.Dřív sem chtěl být zajímavý,chtěl sem, aby si mě ostatní všímali a nedělali to,teď,když o to nestojím to dělají.Vadí mi,že si o mě lidé z minulosti myslí pořád to samé,přitom jsem se změnil.Vadí mi,že si o mě v práci ostatní za mými zády vypráví bůh-ví co.Štve mě,že mám jen jednoho člověka,který mě má opravdu rád,jako kamaráda.Vadí mi,že obdivuju věci,které ostatní považují za ošklivé,zlé aj.Vadí mi hip-hop a pak jedna holka ze třídy,protože tyhle dvě věci mi připomínají nejtvrdší chvilky mého života.Chci Vánoce,cukroví,rodinnou (ne)pohodu a televizi.

Sním o tom,že mě někdo unese,zařídí mi úplně nový život plný toho,co těď nemám,a náhodou toho člověka budu bezmezně milovat,stejně jako on.

Anorexie,Nadrženost,upřímně,na tvrdo,otevřeně

14. října 2010 v 19:13 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Bylo jasné,že k tomu budu inklinovat.Jestli si myslíte,že kluci nemohou trpět anorexií,jste na omylu.Člověk co se sebou není spokojený dokáže ohromné věci.Dokáže se změnit,dokáže z lidí kolem sebe udělat totální blbce,dokáže uměle vytvořit pověst někoho,kým není a jiné kriticky-vyhrocené věci,včetně anorexie.Je to způsob jak se potrestat.Jak trpět .Mi,kteří s anorexií začínáme trpět chceme.Mám pouhé jedno kilo podváhy,skvělý začátek.Odjakživa nejím ráno,teď nejim ani večer a jen obědvám ovoce,nebo zeleninu.Když si okolnosti přejí abych jedl,je tu vždy kámoška bulimie,která zaručí čistotu v mém žaludku.Cítím se velmi prázdný a čistý a nevím proč,připadám si skvěle.Možná mám jen potřebu sám sobě něco dokázat,a tím že opravdu dělám to, co si umanu, mám dobrý pocit.
Mimojiné.Když přemýšlím o budoucnosti,rozbolí mě hlava,nevím jestli mám být mediální umělec,nebo bohatý ekonom či právník.Občas myslím na to,jaké by to kdybych chodil s jednou z mých kamarádek,jen proto,že je taky rak si myslím,že by sme si skvěle rozuměli.Dnes ráno jsem zase potkal toho kluka, co na mě vždy čumí na obědě,nevadí mi, že na mě čumí jak umí.Nosím kšiltovku,co mi koupil táta,protože se bojim,že mě zase zmlátěl hoppeři.Nic si nekupuju,šetřím si na budoucnost.Chtěl bych být placen za sex,jezdit si po Praze v audině a spát s vysoce postavenými zákaznicemi.Chci fotit a dělat pro nadnárodní korporace,vydělávat balíky peněz a pohybovat se mezi lidmi,kteří vědí co chtějí,s kterými se dá normálně mluvit,kteří jsou otevření a tak.Mám období snění.A jsem totálně rozdělanej..nadrženej...unavenej...nejradši bych se zase válel v tamtý posteli a s každým vrznutím riskoval , že si zničím život...
a

vzhled o.11

14. října 2010 v 14:43 | pan Nedostižný |  vzhledy consummate


  • Basic Autumn
  • Barvy:grey,white,brown
  • Styl:usedlý,jednoduchý
  • Význam:Každý podzim sebou nese zvláštní atmosféru,která se promítá do našich nálad.I tento design má znázorňovat,končící hřejivé léto a nástup,chladné a tvrdé zimy.

Nemůžu být sám sebou

12. října 2010 v 8:23 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Je to zase trochu něco jiného.Pubertální otřes.Pochubuju v sám sebe.Vzpomínám,lituju a sním.Abych to trochu shrnul.Jsem člověk co rád poslouchá punkrock a zároveň Madonnu.Při sledování Doktora House dokážu přepnout na Zoufalé Manželky.S jedním kamarádem chodívám do kina na katastrofické filmy a s jednou kamarádkou na filmy romantické.Jsem jako rajčatový salát,občas kousnete do lahodného rajského jablíčka,ale občas vás překvapí ostrá cibule.A tak,protože jsem věděl,že jsem jeden velký mix názorů,rozhodl jsem se v devítce,že se změním.Změnu jsem potřeboval,nevěděl jsem jakou písničku si ráno pustit,dříve jsem se rozhodoval podle nálady,jenže to bylo evidentně špatně.Vytvořilo mi to totiž na základce pověst věčně náladového šprta.Věděl jsem ,že přechod na gympl je skvělá příležitost,jak začít znovu.Jenže jsem šel na gympl v tom hloupém období ranné puberty,kdy jsem si myslel,že lidé musejí být nutně hoppeři,discanti,nebo emaři.Na gymplu nikdo takový nebyl.Většina třídy nic neřešila,neučila se a jen chodila do hospody.A já si mohl vybrat,buď se kámošit s většinou třídy,nebo být sám sebou a kámošit se se zbytkem.Nakonec jsem se rozhodl,že budu sám sebou a budu si dospívat podle svého.Ale to rozhodnutí nepadlo ze dne na den,trvalo to skoro rok,než jsem si ve třídě utvořil svou skupinku opravdových přátel.To byl zlomový bod.Začal jsem lidi rozdělovat na kamarády a ostatní.Velmi mi to pomohlo.Ale co se týče mě,byl jsem pořád velký mix vlastností a různých cílů,plánů a názorů.Proto jsem si začal dokazovat samostanost.Byl jsem nespokojený a dal jsem si několik jasných cílů.Jak jsem už několikrát psal,začal jsem si vydělávat peníze,změnil jsem šatník,svůj pokoj,zbavil se akné a získal tolik potřebné sebevědomí.Začátkem tohoto roku jsem si hrál na pana Dokonalého.Žijeme v povrchním a komerčním světě,kde existují určitá,obecná pravidla,kterými jsem se začal řídit.Jenže jsem zjistil,že tady v Česku je příliš málo lidí,kteří dokáží dokonalost pochopit.Ale není to jen tím,že má země není tak povrchní jako třeba amerika,nikdo není dokonalý a ikdyž by mi ta honba za dokonalostí dala velké zkušenosti ,je opravdu důležité být sám sebou a nic si nehrát.Jenže já nemůžu být sám sebou,protože tak jsem se sebou nespokojený.Chci aby lidé věřili v něco,čemu sám nevěřím.

Mnoho cest,kterou jít?

7. října 2010 v 19:51 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Čím jsem starší,tím má více možností,více starostí.Více zážitků,méně lenošení.Více myšlenek,méně času.Jestli je čas skutečně k nezaplacení,jsem velice chudý.

Řekla,že budem kamarádi.Já to čekal,je to sice škoda,ale obrovská zkušenost,příště už to nezvořu.Mám obrovské štěstí,že ikdyž se mi poslední dobou třeba něco nepovede,osud a náhoda mi vždy přihrají nějaké to vzrušení,nový objekt,nový zážitek,nové překvapení.Mám tak pocit,že můj život není nudný,že jsem potřebný,že mám co dělat.Tentokrát je to foto-kroužek a vlastně i má nová image.Ano,nova image,to potřebuju.Jenže!Mám tolik neslučitelných zájmů,tolik neslučitelných kamarádů a tolik nestlučitelných vlastností,že je nemůžu dát do jedné image.Ano,všechna ta různost,je má osobnost,ale lidé kolem mě vždy vidí jen část,nikdy ne vše.To způsobuje veliké fámy o mé povazy.Velkou nedůvěřivost v pana Nedostižného.Dokonce někdy i v absurdní okamžiky,kterým pak týden směju. Ovšem jsem pořád člověk,který svým myšlením žije úplně někde jinde.Na jednu se chovám arogantně,zle a sobecky.Ke kamarádům jsem otevřený,chápavý a milý.K nadřízeným podlízavý,přetvařující se,né svůj.Ostatních se snažím nevšímat a to jen kvůli tomu,že vím,že mě nemají rádi.Vždycky se snažím,aby ostatní nikdy nevěděli,co si myslím.Na to jsem dosud nepřišel.Chci mít ve všem pořádek,mám mnoho idolů,mnoho vizí,jenže nevím kterou cestou se jít.

Zaneprázdněn

7. října 2010 v 7:13 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Tento týden je mnohem klidnější.Minulý týden se nesl ve znamení velkých změn,zase jsem si hodně věcí splnil,uvědomil a tak.Bylo o čem přemýšlet.Podzim zamával s mou náládou stejně,jako má nálada zamávala s mou jistotu.Cejtim se dost nejistě.Před dvěma lety jsem neměl nic,kamarády,peníze,holku,úspěch,nic.Teď mám vše co jsem chtěl,ale co dál?

Člověk by si měl neustále dávat nějaké cíle.Měl by vědět proč ráno vstává.Nemluvím nutně o smyslu života.Stačí,když se má člověk na koho těšit ve škole.Když se má na koho těšit v práci.Když se má člověk z čeho radovat.A to mě v poslední době chybí.Včera jsem začal brozdat po webech vysokých školách.Přemýšlel jsem kam bych asi tak šel a zjistil jsem,že bych se tomu měl více věnovat.Jenže já nemám čas.Tak jsem si nacpal diář abych se nenudil,že teď nemám žádný čas na vedlější věci.Sotva stíhám školu s prací,teď jsem přidal jeden kroužek a k tomu moje holka?!Přemýšlel jsem o grafickém designu.Jenže jak jsem už stokrát řekl,neumím malovat.Nemám žádný skvělý program.Neučím se polygrafii.Jinak řečeno,nemám šanci.A je to dobře,ikdybych tento obor vystudoval,mé pracovní uplatnění by viselo na vlásku.

Mám hodně myšlenek a nápadů,ale neni kdy je zpracovat.Pan Nedostižně zaneprázdněný.

Utopen v realitě

3. října 2010 v 9:09 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Zima.Zataženo.Ticho.Podzim je vždycky stejný,vyvolává to ve mě velký pocit nostalgie.Jenže nemám čas básnit o spadlých listech.Je totiž,je totiž třeťák!

V prváku jsem byl ten vyděšený klučina,co je nespokojen se svým akné,s tou málou přátel,s nízkým kapesným,že nemá holku a dokonce mi vadilo i to,jak mám zařízený svůj pokoj.Rozhodl jsem se ,že to všechno změním a povedlo se,jenže teď mi to přerůstá přes hlavu.

Abych mohl hodně věcí změnit,potřeboval jsem spoustu peněz a tak jsem si hned na konci prváku našel brigádu a o prázdninách předělal svůj pokoj.Ve druháku jsem se zbavil akné a našel si kamarády,změnil vzhled a začal randit.Holku jsem si sice nenašel,ale stejně jsem měl dobrý pocit.Byl jsem relativně spokojený,ale vyvolaný řetězec změn pokračuje stále.V práci mě povýšili.Ano,je to fajn,ale jsem ze všech těch lidí na téhle pozici nejmladší,ale musím být stejně dobrý jako ostatní.A ve škole je to stejně.V prváku jsem měl pět dvojek,ve druháku už jen dvě,to jako mám teď mít samý jedničky?!Už nerandím holku mám,je úžasná a já tomu nemůžu uvěřit.Šéfové v práci mě zvají na pivo.....nevím jak to okomentovat.Stačilo mi s nimi dobře vycházet,ale čas letí a oni se už chtějí kamarádit.Je toho prostě hodně,můj diář praská ve švech a já si sice říkám,že jsem tohle vždycky chtěl,ale jakobych svou roli hrál špatně.

Splnit si sny je jedna věc,ale umět s nimi naložit a vyrovnat se s nimi je věc druhá.

Absolutní prázdno

2. října 2010 v 19:38 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Všechno šlo podle plánu.Povýšili mě.Našel jsem si nové kámoše.Mám holku.Ve škole to jde.Ale najednou onemocním a ostatní vidí,že najednou nejsem nejlepší,nejsem dokonalý.Je strašně těžké udržet si vysokou laťku.Neuvěřitelně mě to všechno vysiluje,ty fakta,ty pohledy,vše.Už ke konci prázdnin,když jsem přemýšlel o budoucnosti mi bylo jasný,že to bude velmi těžký rok,ale že už po měsíci půjdu do kolen,to mě nenapadlo.Nedávno jsem zaslechl,že Iva Fruhlingová se v lednu stěhuje do Paříže na dobu neurčitou.Ona utíká,a já nevím proč,chci také.Najednou nemám vizi,cíle.Tíživá nálada podzimu si na mě sedá a já nemůžu vstát.Občas mi začne tikat oko.Nebo mám najednou strašnou chuť brečet,cítím velký tlak doobou očí.Nebo a to mám pořád,mě mrazí.

Rány podzimu

1. října 2010 v 19:52 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Písnička Love the way you lie mě dostává zpátky na oslavu.Ať chci nebo ne,prostě to byla velká událost,která ve mě zanechala mnoho,třeba pocit,že někam patřím,že nejsem na světě sám.Je velmi těžké vrátit se do starých kolejí,když je všechno najednou jinak.Jsem nemocný,jsem doma,nikam nechodím,mám čas přemýšlet a přemýšlím.Atmosféra je tak klidná a studená,že nahání hrůzu.Každou chvíli bych chtěl být tam,s nima,dělat kraviny,poslouchat písničky a tak.Nikdy by mě nenapadlo,že mi tolik přirostou k srdci.Nechci si to přiznat.Bojuje ve mě několik mých já.A nejhorší je že nemám lék.Obyčejně bych si pustil nějaký film,ve kterém bych se našel,jenže teď v těch filmech nic nevidím.Nemůžu se tam najít.
Prostě ty tři dny s nima měly na mě velkej vliv a změnily mé cíle.A že pro mě je dost důležitý vědět co a proč.Hrozně mě rozladili,snaživost mě opustila.Místo toho vítám lenost.